Naše druhá šance 10

Daniel

Sakra, sakra, sakra… Člověk není měsíc v práci a všechno je vzhůru nohama. I když mi doktor řekl, že jsem sice v pořádku, mám se ale udržovat v klidu. Ale copak to jde? Věděl jsem, že by bylo lepší si o ten týden nemocenskou prodloužit. Nechtěl jsem však sedět pořád jen na zadku u Nika a taky jsem chtěl konečně začít něco dělat. Potřeboval jsem konečně přijít i na jiné myšlenky. Což mi kolegové moc neulehčovali. Sotva jsem prošel dveřmi firmy, byli u mě a ptali se na tu pitomou nehodu a jak mi je. Co jim budu povídat? Že mám pořád trochu strach usednout za volant? Že jsem se krapet sesypal? Že se mi vrátil brácha, který ode mě schytal ránu do nosu? Ne, vážně se mi nechtělo nikomu nic vysvětlovat.

Bylo to už víc jak čtrnáct dní, co jsem byl zpátky v práci a zároveň po mé oslavě narozenin, kterou mi rodinka uspořádala a já ji zkazil svým výbuchem. Aspoň, že přišli další den a mohli jsme to všechno napravit. Sice jsem za svou otázku, kde mám své dárky, dostal pořádný pohlavek od Nika a mámy, ale stálo to za to. Dostal jsem klasické dárky jako láhev vína, bonboniéru, model auta Škoda Superb jakožto mé nové náhradní auto (což byl dárek od toho mého idiota). Pak nějaké dárkové poukazy, z nichž jeden jsem svému bratrovi málem omlátil o ten jeho fialový nos. Nakonec jsem se ale přemohl a jen slušně poděkoval. Zato Nika jsem měl chvílemi chuť něčím přetáhnout, ale jaksi má nade mnou poslední dny až nečekanou převahu. I když vlastně tak velkou zase ne, jinak bych byl u něj až doteď a nevrátil se k sobě domů, kde ho mám tentokrát já nakvartýrovaného vždy po práci. Sice jsem chtěl, aby si ode mě pár dní odpočinul, když se mnou byly některé dny náročné, ale on si prostě nedal říct. Proto si tu naši šílenou lásku užíváme skoro denně.

Opřel jsem se do křesla a promnul si oči. Konečně jsem měl hotovou práci, která se mi nahromadila za dobu mé nepřítomnosti a můj zástup ji nestihl udělat. Mohl jsem se tak aspoň konečně soustředit na přítomnost. I přesto jsem ale strávil v práci věčnost. A když jsem nebyl v práci, vzal jsem si ji s sebou domů, kde jsem ji za rázného kázání mého věznitele, že to nesmím přehánět, dokončoval. A že mi dával kázání pořád.

To, že jsem přišel o auto a zarytě jsem odmítal usednout za volant toho jeho, ho donutilo mě z práce vyzvedávat, abychom strávili aspoň nějaký čas spolu. Sice tvrdil, že mu to nevadí, ale starost o mě měl v očích napsanou pořád. A já nechtěl, aby se o mě bál.

Jeden den mi to nedalo a musel jsem se o pauze svěřit jedné z kolegyň. Byla to naše seriózní čtyřiačtyřicetiletá účetní, která ke mně byla vždy moc hodná a po cestě do práce mě vyzvedávala. Nejdřív mi pověděla všechno to, co už jsem věděl. To, že mě Nik miluje a má o mě starost a tak podobně. Pak mi ale při jedné cestě strčila klíčky od auta, posadila se na sedadlo spolujezdce a donutila mě i přes mé protesty dojet do práce. Pokud jsme nechtěli přijet pozdě, musel jsem to udělat.

Byl jsem z toho sice vyklepaný jak osika, ale dojeli jsme. A pak i další dny. Vůbec mě nešetřila, ženská jedna zákeřná. Kdyby to jen Nikolas věděl. A kdyby jen věděl, že jsem se rozhodl pro jeden razantní krok… Aspoň naplno využijeme dárek od mého ještě zákeřnějšího bráchy. I když, k tomu to vlastně ani potřebovat nebudu…

Nikolas

„Ahoj, jak bylo v práci?“ zeptal jsem se Dana, sotva nastoupil do auta a unaveně se opřel do sedačky.

„Jako v práci,“ odfrkl mi a zapnul si pás, zatímco jsem vyjel. Zase měl špatnou náladu.

„Co se stalo tentokrát?“

„Ale nic, jen jsem se moc nevyspal a prováděly se nějaké přípravy na audit, takže práce bylo až nad hlavu,“ dokončil a máchnul rukou nad sebou, kterou pak svěsil tak prudce, že se praštil do dveří. Taktak jsem zadržel smích.

„Vidíš? Říkám ti, dneska je den blbec,“ zanadával, máchnul rukou a podruhé se do ní praštil.

„Prosím tě, polož ruce, seď a nic nedělej, nebo si ještě ublížíš,“ zasmál jsem se a přitáhl jsem si jeho levou ruku k ústům, abych ji mohl políbit.

„Vážně nic?“ zeptal se mě s ďábelským úsměvem a plamínky v očích. Provokatér jeden. „Nevadí, tři dny abstinence ještě nikoho nezabily,“ začal si mumlat pod nosem a nenápadně po mně začal házet očkem. „Si aspoň odpočinu a ty můžeš jet domů. Nebo můžem jet ke mně a ty mě hezky odneseš až do bytu a všechno za mě uděláš, zatímco já si pustím film. Počkat, ne, ty mi ho pustíš a já se budu jen koukat. Nebo i to mám zakázané? Koukání je taky činnost, ne? Hmm… tak to asi budu muset sedět a mlčet, protože mluvení je taky činnost, ne? Ale jak bychom se pak dorozuměli? Ty umíš číst myšlenky, fofofe…,“ zacpal jsem mu pusu, než pokračoval ve svém provokativním výkladu, a dával jsem při tom pozor, abych nesjel z cesty.

„Prosím tě, mlč už, nebo tě tu vysadím,“ začal jsem se smát a pustil ho. Promnul si čelist a dobíral si mě dál.

„Co je? Sám jsi říkal, že nemám nic dělat, tak se jen informuju, kam až to tvé nic sahá,“ nahodil nevinný výraz a pokrčil rameny.

„Ty máš jediné štěstí, že řídím a nemůžu tady nikde zastavit, jinak bys něco zažil!“

„A co?“ vykulil na mě oči. „Sex v autě? To bych si dal říct. Ale když nesmím nic dělat a ty nemůžeš nikde zastavit, tak asi nic, no,“ dořekl a já si ho rukou za jeho krk přitáhl k sobě, zatímco jsme se už nezadržitelně rozesmáli. Bože, a s tímhle provokatérem bych nejraději strávil zbytek života? To asi nedám, pomyslel jsem si a pak se nahlas podivil tomu, že na to, jak moc byl unavený z práce, ani náhodou tak nevypadá. Na to jen zas hodil rameny a odvětil, že se zázraky stávají. Což jsem měl v poslední době i pocit, že na tom něco bude. Najednou se z něj vytrácela ta nervozita a stres, když jel se mnou autem. Sice občas zpozorněl, ale přestalo to být takové jako ty předchozí dny.

Konečně jsme relativně v klidu dojeli na pozdní oběd do jedné malé restaurace, kde opravdu výborně vaří. Vyměnili jsme si zážitky z práce. Já mu povykládal o tom, jak dotěrná byla Klára s tím, že by s námi chtěla zase na chvilku posedět třeba u skleničky a Dana líp poznat. S čímž neměl vůbec žádný problém. Jenže ve mně se ozývala kapička žárlivosti. A jemu to dalo důvod k dalšímu utahování si ze mě. Když jsem mu ale pohrozil, že ta abstinence nemusí trvat tři dny, nýbrž tři týdny, nebo klidně i měsíce, nahlas polkl a byl najednou krotký jako beránek. Né, že by pro nás byl sex na prvním místě. To zase ne. Jen nás to vzájemné pošťuchování opravdu hrozně baví.

Poté co jsme dojedli, strhla se mezi námi pře o to, kdo zaplatí útratu. Pevně jsme si oba stáli sami za sebou, než jsme se dohodli, že si hodíme korunou. Jako malé děti. Ale aspoň jsme pobavili servírku, která za námi mezitím došla. Nejspíš si myslela, že jsme jen přátelé, kteří do sebe rýpou, protože mi nemohlo ujít, jak po mně neustále pokukovala a snažila se mi podlézat. A já ji nechal. Stálo totiž za to dívat se na to stvoření naproti mně, jak nasazuje hraný úsměv, zatímco mě probodával pohledem. A co teprve jeho řeči, které měl cestou k autu. Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet, když mi vmetl do tváře, že pokud se mi nelíbí jeho nálada, mám si zajít za tou vysmátou servírkou. Jako by ten žárlivec nevěděl, že mě holky nikdy nepřitahovaly. Ale já se stejně provokativně otočil na patě a nasměroval si to zpátky.

„Kam si myslíš, že jako jdeš?!“ vystartoval po mně Dan.

„Říkal jsi přeci, že pokud se mi tvoje nálada nelíbí, mám jít za ní. Tak jdu…,“ popošel jsem pár kroků, než mě zastavila jeho ruka, která mě potáhla zpátky: „Jo, říkal. Ale nemyslel jsem to vážně. Ty půjdeš hezky se mnou!“

„Tak já nevím, zlato… Se konečně rozhodni,“ začal jsem se smát a koukal na jeho nabručený výraz.

„Taky že jo. Hezky mě odvezeš domů a budeš si mě udobřovat. Ale na postel zapomeň!“ Nedokázal jsem zadržet smích a nadhodil, že to bude teda zase na gauči, když postel nechce. Jenže on zrudnul a vmetl mi do obličeje, že mám zapomenout na jakoukoliv činnost spojenou se sexem. Což mi sice ubral udobřovací metody, ale ještě není nic ztraceno.

Dorazili jsme k Danovi, který se po příchodu zašil v koupelně. Abych náhodou nemyslel na nějaké prasárny, zamkl za sebou dveře a nechal mě stát v chodbě. Hlavou mi běhala spousta nápadů k udobření. Nakonec jsem popadl klíče od jeho bytu a zaběhl do večerky naproti pro čokoládovo-stracciatellovou zmrzlinu a šlehačku.

Daniel byl už vykoupaný a vyvoněný, když jsem se vrátil, a dost se divil, kde jsem se zase flákal. Vážně mě baví těmi svými rádoby žárlivými scénkami. Poslal jsem ho k televizi, kde jsem mu pustil nějakou komedii, a zalezl do kuchyně. Čekal jsem nějaké narážky na to mé předchozí nic nedělej. Nakonec se jen s pobaveným úšklebkem rozvalil na gauč a čekal, co bude. Mezitím jsem v kuchyni do velké misky nachystal zmrzlinu a ozdobil ji šlehačkou a jahodami, které měl doma.

Na misku, kterou jsem donesl k televizi, se vrhl jak had po své kořisti. Nestačil jsem mrknout, jak rychle mi z rukou zmizela.

„Ještě mi můžeš namasírovat nohy a bude to dokonalý,“ hodil po mně obočím a vyplázl jazyk. Co bych pro něj ale neudělal, že? Nejdřív jsem mu nohy chvíli masíroval, než jsem je začal lechtat. Div že na sebe obsah misky nevykypal, jak sebou začal se smíchem a výhružkami házet a ruce mi odkopávat. Nakonec jsem ho popadl, přitáhl k sobě a zmrzlinu mu začal ze lžíce ujídat. Naštěstí se nebránil a začal mě sám krmit. Pak mi lžičku předal a nechal krmit sebe.

Byla to dokonalá romantická chvilka, kterou jsme si oba užívali. Teda do chvíle, než mu začal ječet mobil. Otráveně mi podal misku a natáhl se po něm ke stolu. Hovor přijal, opřel se zády o mě a dal svého bratra na hlasitý odposlech. Čekal jsem něco závratného, ale byl to jen takový klasický sourozenecký „pokec“, který skončil domluvou těch dvou, že se zastavíme o víkendu u Alexe a Izabely na kolaudaci jejich domu, který si koupili. Pak mu Alex sdělil informaci, že se k nim bude stěhovat i jejich máma Lenka. Což se nám všem zdálo fajn. Aspoň nebude bydlet sama v prázdném bytě.

Když Danovi Alex nadhodil, abychom si s sebou vzali plavky, zasmál se Dan: „Jste si koupili vilu s krytým bazénem, či co?“ Alex mu to částečně vyvrátil tím, že sice je dům trošku větší a krytý vyhřívaný bazén opravdu mají, ale vila to rozhodně není. Poslouchal jsem jejich pošťuchování ještě pár minut, než konečně hovor ukončili. Dan hodil telefon pod nohy a povzdechl si.

„Copak? Nemáš radost, že ti tvůj bratr zavolal?“

„Ale jo, mám. Jen… jsem doufal, že bychom o víkendu využili jeden z těch poukazů, které jsem dostal.“

„Jo takhle… A můžu vědět, který?“

„Hmm… Nech mě přemýšlet… Ne, nemohl,“ začal se mi smát a já ho za to chytil pod krkem a naznačil, že ho uškrtím.

„Nech se překvapit,“ dodal a natočil hlavu tak, abych ho mohl políbit. „Chjo, což mi připomíná. Pustíš mě na chvilku? Musím ještě někomu zavolat.“

Nestihl jsem ani nic říct, když se postavil a sáhl po telefonu. Okamžitě vytočil nějaké číslo a probíral s osobou na druhém konci nějaké dokumenty a setkání. Podle toho, co jsem zaslechl, to vypadalo na kamaráda. To mi však Daniel vyvrátil s tím, že zůstane pár dní v práci dýl, protože musí vyřídit nějaké papíry, ke kterým mu musí kolega nachystat potřebné dokumenty a doklady. Nemohl jsem si však nevšimnout, jak při tom vysvětlování znervózněl. Měl jsem z toho neustupující pocit, že přede mnou něco tají. Což se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo, ale pokud jde vážně jen o práci, budiž mu odpuštěno.

Ale aby to nebylo ďábelské stvoření se schopností čtení myšlenek, kdyby nepoznal, že se mi ta informace nezdá. Pomalu ke mně dokráčel s jiskřičkami v očích a skousnutým rtem. Miloval jsem ten pohled. Opřel se mi o ramena a jedním zatlačením mě donutil si lehnout, zatímco své tělo pomalu pokládal na to mé. Mé ruce okamžitě našly jeho záda, po kterých začaly přejíždět. V Danových očích se objevilo vzrušení, když se ke mně s laškovným úsměvem skláněl, aby mě políbil. Zase měl svou mazlivou, kterou jsem taky tolik miloval.

Po pár minutách našeho proplétání jazyků se o sebe otřela naše vzrušená mužství. Z Danielových úst uniklo tiché zasyknutí, ale nakonec pohyb opakoval a bylo mu jedno, co to dělá se mnou nebo že mám na sobě pořád kalhoty. Naše dechy se prudce zrychlovaly a těla toužila jen po jednom. Konečně si dopřát uvolnění. Danovi po pár tazích došlo, jak to asi dopadne, když zůstanu tak, jak jsem, a kalhoty mi stáhl. Znovu si na mě nalehl a v mazlení dál pokračoval. Já ho v pohybu napodobil.

Sotva jsme ze sebe vypustili trochu páry, svezl se na mě ten můj ďábel celý rudý a zadýchaný. Dával si při tom ale pozor, aby se nedotkl mého mokrého břicha. Pak se z ničeho nic zvedl, a jako by se nic nestalo, si odkráčel do kuchyně pro něco k jídlu.

„Hej, co to jako je? To mě tu jen tak necháš?“ volal jsem za ním. Dan se se smíchem jen otočil a odvětil, že úklid si holt musím obstarat sám. Co já bych od něj asi tak mohl čekat jiného, že? Proto jsem své břicho od našich společných miminek utřel a šel si toho mého drzého smrada do kuchyně podat.

Po hodině dalšího šaškování jsem se konečně vydal k sobě domů. Celou dobu mi ale nešel z hlavy ten telefonát. Vůbec mi nepřišel pracovního rázu a doufal jsem, že se dočkám vysvětlení, o čem to celé bylo. I když si říkám, jestli jsem nezačal být přece jen zbytečně moc podezíravý. Určitě by mi neudělal nějakou sviňárnu.

Nečekal bych ale, že přijdu na vysvětlení sám, a ještě k tomu takovým způsobem. A co bych už vůbec nečekal, že se poprvé v tom našem krátkém vztahu pohádáme.

Daniel

Přišel můj den D. Když jsem volal Míši, neteři mé kolegyně, aby mi nachystali papíry od auta a smlouvu o koupi, nikdy by mě nenapadlo, že z toho nakonec bude taková scéna. A to to mělo být pro Nika překvapení… Jenže kdo to mohl vědět, že se objeví ve špatnou dobu na špatném místě.

Během mých cest do práce se má kolegyně přiznala, že její neteř prodává jen tři roky staré auto, a pokud bych měl zájem, klidně by šla s cenou dolů. Sice se mi do toho moc nechtělo, když to byla neteř mé kolegyně. Ale když jsem zavolal jednomu ze známých v autoservise, potvrdil mi, že je auto v pořádku a není důvod, proč ho nevzít. Navíc, peníze z pojistky mi byly už vyplacené, další jsem měl za ty roky našetřené bokem a zbytek částky prý klidně můžu splácet. Tak proč ne?

Ve čtvrtek dopoledne mě Míša a její kamarádka Káťa vyzvedly v práci a odvezly nás do centra města, kde jsme zamířili přepsat auto na mé jméno poté, co jsem během cesty podepsal smlouvu. Byl to takový slunečný, ne moc teplý den. Podzim byl ve vzduchu už pěkně cítit. Než abychom byli zavření někde mezi čtyřmi stěnami, zajeli jsme z dopravky a po posezení na pojišťovně do kavárničky pod Míšiným bytem. S vědomím, že odsud odjedu a pak Nika překvapím v práci, jsem málem skákal radostí a zároveň uklidňoval svá klepající se kolena. Měla to být po měsíci a půl po nehodě má sólo jízda a modlil jsem se, aby se mi po cestě nic nestalo. Nebo to možná bylo i tím, že jsem Nikovi zalhal o tom, že dnes musím zůstat v práci dýl. A místo toho si sedím s holkami před kavárnou, směju se konverzaci o našich protějšcích a okoukávám toho krasavce, který na mě na parkovišti čeká.

Povídali jsme si, smáli se a užívali si jednoho z posledních teplých dní, když se vedle mě někdo zastavil a holkám zamrzl úsměv na tváři. Nechápal jsem, co je tak vyplašilo, než se vedle mě ozval ten naštvaný, mně dost známý hlas. Začal jsem mít pocit, že jsem si k sobě našel Alexe číslo dvě.

„Tak tohle je to tvoje ‘dneska budu v práci dýl‘?! Pěkné… O čem dalším jsi mi lhal?!“ Škubnul jsem sebou jako nikdy, když mi zašeptal do ucha. Měl jsem strach se na Nika podívat. Byl naštvaný. Když se dámy vzpamatovaly, okamžitě to začaly zamlouvat, že to není tak, jak to vypadá. A že mezi námi nic není. Jednoduše první, co vás napadne, když vás váš protějšek nachytá s někým cizím. Jenže Nik jim jen odfrkl, že se nebaví s nimi, ale se mnou.

Musel jsem se přikrčit, když mi zahřměl do ucha podruhé: „Nachystej si dobrou výmluvu, zlato, protože jinak…,“ nedořekl a dokonale mě tím vyvedl z míry. Nakonec popadl volnou židli, posadil se na ni a opřel se lokty o stůl. Holky mezitím opakovaly to, co předtím. Že mezi námi nic není a není to tak, jak to vypadá. On je však zastavil s tím, že by mu v tom případě mohly místo mě vysvětlit, proč mu jeho drahý přítel lhal o tom, kde bude a s kým. Ta věta je dokonale umlčela a všechny pohledy se stočily ke mně. Zvedl jsem proto hlavu a podíval se na Nika. Bylo vidět, jak se drží zpátky.

„Nechceš to probrat o samotě, a ne před nimi?“

„Proč bych měl? Zrovna jsem si sedl,“ vyhrkl naštvaně a má dušička se zmenšila na polovinu. „Tak co? Dozvím se od tebe pravdu, nebo to mám vytáhnout z nich?!“ ukázal prstem na Míšu, zatímco mě propaloval pohledem. Sklopil jsem oči ke stolu a snažil se zklidnit dech, než promluvím. Jenže to Nika naštvalo o to víc. Zvedl se ze židle s tím, že mě okamžitě odveze domů, kde si promluvíme. Jaký šok to pro něj byl, když jsem odporoval, že s ním v autě nepojedu. Najednou jsem si díky tomu připadal jak v nějaké blbé komedii.

„Tak si jeď, jak chceš. Je mi to fuk,“ zabrblal a obrátil se na odchod. Už jsem nemohl dýl sedět. Omluvil jsem se a rozloučil s holkami a utíkal za ním. Celou cestu k jeho autu, které stálo ob pět míst od mého nového autíčka, jsem se ho snažil zastavit.

„Sakra, Niku, stůj!“ zařval jsem už zoufale.

„Copak? Už se ti rozmotal jazyk?“ otočil se ke mně.

„Niku, mrzí mě to. J-já chtěl jsem… mělo to být pro tebe překvapení,“ stál jsem tam s nervy na špagátku.

„Hmm, vážně jsi mě překvapil, no! To se ti vážně povedlo!“

„Niku, prosím!“ zařval jsem tentokrát já a on zpozorněl.

„Chtěl jsem ti to říct, jak bych za tebou dneska dojel do práce. Nechtěl jsem ti to totiž říkat, dokud to nebudu mít černé na bílém a všechno vyřízené. Což by bylo za hodinu u tebe v práci.“

„Co takhle přestat mluvit v hádankách?“ Na to jsem se musel nadechnout a vydechnout.

„J-já jsem něco udělal, Niku. A chtěl jsem, abys byl první, kdo se o tom dozví. Jen jsem nepočítal s tím, že se objevíš tady.“ Nik se na mě nejdřív zahleděl s otázkami v očích. Pak se v jeho pohledu najednou objevila obava. 

„Cos provedl?“ zeptal se vyděšeně a došel až ke mně. Sklopil jsem pohled k chodníku u parkoviště.

„Danieli, cos… provedl?!“ Strčil jsem ruku do kapsy a vytáhl klíče od auta. Nik k nim sklopil oči a pak se na mě znovu podíval podezřívavým pohledem.

„Zlato, co… to… je?“ zeptal se a mně začaly cukat koutky. Podíval jsem se na něj, ruku s klíčem jsem svěsil a zmáčkl odemykání auta. Pak jsem se mu kouknul do jeho překvapené tváře a pohled zase sklopil. Začal jsem mu vyprávět o své kolegyni a její neteři, která prodávala auto, na které jsem se byl nedávno kouknout se známým automechanikem. Zastavil jsem na moment svůj proslov a znovu po něm mrknul očkem. Stál s otevřenou pusou a rukama složenýma na hrudi.

Tak jsem pokračoval ve výkladu o tom, jak jsme dnes podepsali smlouvu a přepsali auto i pojistku na mé jméno: „… nechtěl jsem před tím strachem utíkat. Peníze z havarijka mi už leží čtrnáct dní na účtu a něco málo jsem měl našetřené ještě bokem, takže jsem neměl problém koupit nějaké auto za hotové. Jen mi zbývá doplatit jí nějakých třicet tisíc, které budu měsíčně splácet. A když jsme měli hodinku volna, než bude čas vyrazit za tebou, sedli jsme si na kávu a domlouvali se, že kdyby bylo cokoliv, mám dojet a vyřeší se to. No a pak ses tu objevil ty a bylo po překvapení,“ dořekl jsem a opatrně se na Nika podíval. Stál tam s čelistí pevně sevřenou. Nakonec se podíval za mě na auto, pak zpátky na mě a zamračil se.

„Uvidíme se doma! Dávej pozor na cestu…,“ bylo jediné, co z něj vyšlo, než nastoupil k sobě do auta a vyjel z parkoviště. A já tam stál jako tvrdé Y s nervama v háji.