Naše druhá šance: Bonus

O necelý rok později

A zase nám přišlo léto. Ptáčci zpívali, slunko peklo, zmrzlina se prodávala po litrech, hotel byl plný a byt prázdný. Jak smutný pohled to byl se po něm rozhlížet a nevidět ho tak, jak ještě nedávno vypadal. Nábytek, vybavení, všechno bylo pryč. I vzpomínky na společné chvíle strávené s Danielem.

Po té nehodě se u nás pár věcí změnilo. Aniž by stihl souhlasit, nastěhoval jsem si ho k sobě a do práce ho pak vozil svým autem. Sice nejdřív protestoval, že to zvládne autobusem nebo s kolegyní, ale já ho chtěl mít pod dohledem. Párkrát jsme se kvůli tomu i pěkně pohádali. Nechtěl mi být na obtíž, dle jeho slov. Jenže on nebyl nikdy. Ubrblaný, protivný, šikanátor rýpavý… to ano, to rozhodně byl. Ale nikdy by mě ani nenapadlo, že by mě jakkoliv otravoval po tom, co se stalo. Teda až to naklepávání polštářů, které si vynucoval ještě další měsíc do chvíle, kdy jsem popadl jeho a naklepal mu pořádně ten jeho ďábelsky zlobivý zadek. A že to schytal pořádně. Párkrát jsem se napřáhl tak, že se mu obtiskla na zadek celá má dlaň i s prsty. To byl pak nádherný pohled na výraz malého dítěte, které se mnou skoro celý den odmítalo mluvit.

Jeho narozeniny se oslavily během zotavovacího období. Konečně se sešla celá rodina na jednom místě. Teda, když počítáme Lea a Terku, kteří nám oznámili příchod jejich potomka, Leovy rodiče a Danovu mámu. Bohužel o Alexovi se už delší dobu neslyšelo. I když přišlo klasické přání k narozeninám odeslané z hlavního města naší republiky, zpětnou adresu zadanou neměl, takže kontaktovat ho zpětně nikdo nemohl. Jako pokaždé…

Aspoň že se Danovi vrátil jeho starý řetízek, jejž mu bratr kdysi daroval a který jsem u sebe tak bedlivě schovával. Sice jsme před jeho rodinou ztropili menší scénu, když po mně kvůli němu ten můj miláček začal štěkat, ale nakonec jsme se usmířili, div že nám hosté z bytu neutekli. Občas jsme zapomínali na to, že tam nejsme sami. Dalším dárkem pro něj byla obálka s penězi, které jsme s naší společnou rodinou dali dohromady na zálohu za nové auto, které si měl pak vybrat sám podle sebe. Jeho zaskočený pohled byl k nezaplacení. Jak jsem měl celou dobu strach, že nebude chtít o autě ani slyšet, vyvedl nás všechny z omylu ve chvíli, kdy se mi se slzami v očích a děkováním omotal kolem krku. A nejen mi. Postupně objal všechny členy. I když měl nutkání nám ty peníze vrátit s tím, že to nějak udělá, nakonec se nechal přesvědčit a naplno spustil z očí vodopády. Takovou důvěru v jeho osobu vážně nečekal.

Aby nikdo nevyšel zkrátka, Daniel pustil svůj byt a natrvalo se upsal u mě. Užívali jsme si zde spolu našeho skvělého ďábelského vztahu až dodnes. Dneškem to všechno končí. Dnes začíná nová kapitola života.

Tak nějak jsme po tom roce vztahu zjistili, že to není ono. Těsnali jsme se v tom mém kamrlíku (sice to je tři plus jednička, ale má celkem malé pokoje, takže nás obou bylo všude až moc), až jsme se jednou oba naštvali a zaveleli tomu rázný konec.

Moje drahá sestra pracující u dost známé realitky nám s naším rozhodnutím s radostí pomohla. S upsáním se jinému ďáblu jsme koupili menší řadový domeček s garáží, terasou a zahradou, postavený v pěkné klidné lokalitě. A přesně do toho domu směřovalo potřebné vybavení a naše osobní věci. Sice jsme nejdřív chtěli koupit nějaký pěkný byt, nakonec jsme se ale nechali ukecat pro tuhle možnost.

„Hele, Niku, teď si můžem pořídit psa nebo kočku, když máme tu zahradu. Co říkáš? Aspoň v něm nebude tak prázdno,“ mrknul na mě od volantu svého autíčka ten můj pitomec.

„Už zase s tím začínáš? Jasně jsme se domluvili, že se nejdřív pořádně zabydlíme, vyřídíme všechny papíry a až pak možná za nějakou tu dobu si pořídíme nějaké zvíře,“ oponoval jsem mu na už padesátkrát probírané téma. „A nemysli si, že když do mě budeš neustále hučet, tak povolím. Nejdřív jedno a pak druhé,“ stál jsem si za svým.

„Chjo, to je furt dokola. Až se nastěhujem, až se zabydlíme, tak pak… Povídat si o tom ale můžem už teď, ne?“ Se zaúpěním jsem se opřel loktem o dveře a hlavou o opěrku. Jednou se z něj zblázním. Ale i tak ho milovat nepřestanu.

„No tak, Niku, netvař se jako kakabus,“ začal do mě rýpat a ukazováčkem mi píchat do nohy. Už jsem to nevydržel a musel se začít smát.

„Ty mě jednou přivedeš do hrobu,“ chytil jsem se jeho ruky a držel ji. Daniel po mně očkem mrknul a taky vyprskl. Teda až do chvíle, kdy se za námi ozvalo zahoukání a ve zpětném zrcátku se objevily svítící policejní majáčky.

„Jak rychle jsi jel?!“ podíval jsem se na Dana, který zastavil u krajnice.

„Předpisově, neboj se,“ zašklebil se a stahoval okýnko, když viděl, jak se k nám vydal jeden ze tří policistů. Zbylí dva obcházeli auto dokola. Policista došel k nám a vyžádal si od Dana papíry, které už měl jako vzorný řidič nachystané.

„Nějaký problém?“ zeptal se Dan policisty, jenž ho následně ujistil o tom, že jde jen o běžnou kontrolu. Policista popošel ke služebnímu autu, když se najednou zarazil a otočil se směrem k nám. Pak znovu zkontroloval doklady a zase se kouknul po nás. Následně si zavolal jednoho z kolegů a ukázal mu Danielovy doklady. Ten se na něj s pozvednutím obočí podíval a na obličeji byl zřetelně vidět jeho překvapený výraz a letmý pohled naším směrem. Když se k nim přidal i třetí kolega, začali jsme být s Danem nervózní.

„Zlato, nezabils nikoho, že ne?!“ zeptal jsem se Dana, který se na mě nechápavě podíval a zakroutil hlavou.

„Nevím, co se děje, že se tam slítli jak mouchy. Doufám, že není něco, o čem nevím, že bych proved,“ odpověděl mi mírně nejistým tónem. Tu jsme si všimli, že se dva z policistů něčemu začali smát, zatímco se ten prostřední vydal k nám.

„Pane řidiči, prosím, vystupte si!“ přikázal policista Danovi, který se na mě vyděšeně podíval.

„Nějaký problém, pane policisto?“ zeptal jsem se slušně, zatímco si Daniel rozepínal pás.

„Musíme si jen něco ověřit u vašeho… kolegy. Ale můžete také vystoupit, pokud chcete vést nějakou diskuzi.“ Takovou odpověď jsem tedy nečekal. Daniel se po mně ohlédl, zatímco jsem si pás odepnul a vystoupil zároveň s ním.

„Takže, ehm, je nějaký problém? Provedl jsem něco?“ zeptal se Daniel policisty, zahleděného do jeho papírů.

„Podle záznamů jsi čistý, bráško. A já doufám, že to tak i zůstane a nebudem tě muset za chvíli zatknout za napadení policisty,“ dokončil policista a mně to všechno došlo, když jsem si prohlédl jeho obličej a postavu. Očividně byl Dan zaskočený oslovením, když tam tak stál s nechápavým výrazem. Když si ale strážník sundal čepici a odhalil černé vlasy a víc tak zdůraznil své hnědé oči, zůstal Daniel stát s otevřenou pusou jak solný sloup. Jen jeho oči těkaly sem tam po Alexově tváři a snažily se pochopit.

„Já… musím si sednout,“ zaznělo po chvilce z jeho úst chvějícím se hlasem. Prošel jsem okolo auta a sledoval, jak si celý rozklepaný sedá na sedadlo a tváře schovává v dlaních, zatímco oči sledují cestu a vždy se podívají vzhůru do tváře jeho bratra. Ten si dřepl a začal se omlouvat za ty roky, kdy nebyl poblíž. Vysvětlil, že byl celá ta léta v Praze na policejní škole, pak tam chvilku pracoval, než se před měsícem nechal přeřadit sem. Nemohl jsem tam jen tak stát a zapojil se do rozhovoru, když toho Daniel nebyl v tom šoku schopen. Vyptával jsem se Alexe na to, proč o sobě nedal vědět, a na další věci. Nejdřív mi nechtěl odpovídat, když pak ale uviděl, jakou starost vůči jeho mladšímu bráškovi mám, pochopil, usmál se a vše mi zodpověděl. Nebo spíš část z toho, protože na něj mezitím zavolali kolegové s tím, že je volají k nějaké potyčce. Alex si nasadil svou čepici zpátky na hlavu, podal Danovi na sebe kontakt a se slibem, že se sejdou a promluví si v soukromí, vstal a s kolegy odjel.

Tak tohle ani jeden z nás nečekal. Oba jsme museli tu nastalou situaci rozdýchávat. Sklonil jsem se k Danielovi a opřel se o jeho kolena. Pohled, který měl celou dobu upřený na lístek od jeho bratra, přesunul do mých očí. Nemusel mi nic říkat, okamžitě jsem ho objal a konejšivě ho hladil po zádech, zatímco se chvěl od pláče.

„Je zpátky… Alex je zpátky…,“ opakoval pořád dokola. Pustil jsem ho na moment a chytil jeho tvář do svých dlaní. Palci jsem setřel slzy a ujistil ho v tom, že se mu to nezdálo. Tentokrát ne.

„Myslíš, že mě zatknou, když mu vrazím mimo službu?“ zeptal se s mírným vzdychnutím a utřel si oči.

„Pokud tě někdo nenapráší, tak snad ne,“ ušklíbl jsem se a Dan se jen uchechtl.

„Můj brácha je policajt, chápeš to? Policajt… Tolik let se fláká kdovíkde a pak se z něj vyklube…,“ začal se smát naplno.

I když jsme stáli na odpočívadle, nechtěl jsem zde ztvrdnout do večera. Dokopal jsem Daniela na místo spolujezdce a ujal se řízení. Povídat a vzpamatovávat se můžeme i během cesty do našeho nového domova. V něm jsme začali pomalu vybalovat nejdůležitější věci. Nábytek byl ustavený a očištěný z předešlého dne, proto nebyl problém ho naplnit. Aby nám to šlo víc od ruky, pustili jsme si k tomu hudbu na notebooku a otevřeli co nejvíc oken. Venku se spustil pěkný liják, jenž lákal k provětrání všech místností.

Byl jsem tak zapálený do práce, že jsem si málem nevšiml, jak zamyšlený Daniel pořád je. Tahal se místností a nepřítomně ukládal do skříní jednu věc za druhou. Skoro jak robot v automatu. Proto jsem k němu dotančil, vtáhl si ho do náruče a začal s ním šaškovat po domě. Věděl jsem, že celou dobu uvažuje nad svým bratrem, a snažil jsem se ho proto povzbudit. Nejdřív se mu moc nechtělo. Stačilo ale pár mých štěněčích výrazů, sladkých polibků a provokativního osahávání, když se do mě konečně pořádně se smíchem zavěsil.

Nechtěl jsem, aby smutněl a lámal si hlavu nad tím, jak to udělá. Večer, když byl ve sprše, zvedl jsem telefon a zavolal Alexovi. Pozval jsem ho k nám domů na kávu a vysvětlil mu, že jeho bratr je z toho všeho pořád trošku mimo. Naštěstí zněl po telefonu jako pohodář a svými vtípky mi připomněl toho mého troubu. Má konverzace s ním se po chvíli málem rozjela tak, že jsem hovor tak tak stihl ukončit, než se v místnosti objevil Dan jen v ručníku. Provokativně ke mně došel a omotal ruce kolem mého krku. Věděl jsem, co mě čeká. První noc v novém domě se musí ‚oslavit‘ a já měl jediné štěstí, že jsem ve vaně už byl. Přizvedl jsem si toho mého ďábla za zadek a donutil ho omotat nohy kolem mých boků. Ještěže mě donutil s ním sem tam zajít do fitka, měl by jinak tvrdé přistání zadkem o zem.

Když se o dva dny později rozezněl zvonek u našich dveří, byl už Daniel připraven na to, že k nám má někdo přijít. Kdo to má být, jsem mu neprozradil. Proto zůstal zase s otevřenou pusou stát, když za dveřmi uviděl svého bratra. Bez uniformy se svému mladšímu bráškovi podobal rozhodně víc. O kousek vyšší vysportovaná postava, černé nagelované vlasy, hnědé, o nějaký odstín světlejší oči a podobný styl oblečení, jako nosí Daniel, tu pravdu podtrhovalo. Když se Dan ze svého šoku vzpamatoval, vrhl se bratrovi do náruče. Alex, nejdřív zaskočen jeho reakcí, mu objetí opětoval a přitiskl ho k sobě, jak to jen šlo.

„Tys ale vyrostl,“ počastoval Alex svého bratra a drtil ho dál ve svých rukách.

„Abych nezačal žárlit,“ houknul jsem na ně pobaveně. Kluci se rozesmáli a odstoupili od sebe. Daniel přistoupil ke mně a chystal se nás oficiálně představit.

„Já vím, brácha. Tohle je ta tvoje sekretářka, co mi volá v době, kdy se chystám do postele,“ rýpnul si do mě Alex. Daniel se jen podivil tomu, co řekl, a uštědřil mi ránu do ramene s pohrůžkou, že příště to bude o dost níž, když budu volat pozdě večer jinému chlapovi, a ještě k tomu, když leží v posteli. Jo, tohle mám za svou dobrotu, že se snažím dát bráchy dohromady. Moje protesty, že jsem to nevěděl, oba provokatéři smetli ze stolu a vydali se konečně na terasu. Když jsem Danielovi v nemocnici vyprávěl příběhy, ani mě nenapadlo, že bude má představa Alexe tak blízká realitě. Stejný pitomec, jako ten můj…

„…a tak jsem nastoupil k policii. Chtěl jsem prostě ochránit lidi před vším tím špatným, co se jim může stát, nebo stalo. A pak po takové době bylo těžký zavolat, proto jsem aspoň poslal ty pohledy. Vím, že to ode mě bylo sobecký, ale měl jsem strach, že mě za ten můj útěk zavrhnete. A když jsem se po rozvodu s Emou přestěhoval sem, měl jsem strach ještě větší,“ dovyprávěl Alex něco málo o tom, proč vlastně nikoho nekontaktoval.

„Brácha, proboha, ty seš vůl. Jak sis něco takovýho mohl myslet?! A já věřil, že ty jsi tu ten starší a rozumnější,“ kroutil hlavou Daniel nad blbostí svého bratra.

„Děláš, jako by se tobě něco takového nikdy nestalo,“ rýpnul si starší do mladšího a naprosto ho tím uzemnil, když navíc přejel pohledem ze mě na něj. Už znal detaily našeho seznámení a sblížení a dokonale to použil proti němu.

„Trefa a přímo do černého,“ uchechtl jsem se a měl co dělat, abych nevybouchnul v řehot.

„Varuju tě, Nikolasi! Ještě jedno slovo a…,“ vyhrožoval mi ten můj pitomec a rozesmál tím tentokrát svého staršího bratra.

„Abys, Niku, dneska nespal v garáži,“ snažil se ze sebe Alex dostat mezi záchvaty smíchu.

„Co, v garáži?! Venku bude a bez deky!“ probodl mě Daniel pohledem.

Tohle vzájemné popichování nám vydrželo skoro až do desáté večer. S Alexem jsme se ještě před jeho odchodem stihli domluvit, že se u nás za další dva dny všichni sejdeme na kolaudaci našeho nového příbytku. Měla se dostavit celá Leova rodina včetně malé čtyřměsíční Nikolky.

Sotva se za Alexem zaklaply vchodové dveře, začal Daniel mrmlat stížnosti o tom, jak budeme muset na tu kolaudaci hodně věcí nachystat a udělat. Bylo to vtipné, když vezmu v potaz to, že to byl jeho nápad ji uspořádat. Ale co už. Pomalinku jsem jeho tělo dotlačil do koupelny, svlékl ho a oba nás za jeho brblání důkladně umyl. Nevěděl jsem, jak mu zavřít pusu, abych se v klidu vyspal. Nakonec ale vytuhnul dřív, než jsem čekal. Konečně byl klid…

Následující dny se proměnily v jeden velký chaos. Bylo třeba dovybalit zbytek nádobí, nakoupit pohoštění a připravit vše pro příchod všech hostů. Kdyby se mnou někdo spolupracoval, jak má, šlo by nám to mnohem rychleji. Jo, jo, na oslavy by milánek chodil rád, komu by se nelíbilo být obskakován. Když však dojde na vlastní párty, tak je problém na světě. Ani slíbený sex na něj nezabral. Nějaké prosby a vydírání byly též tytam. Nechal jsem ho proto stát u sporáku a vařit, zatímco jsem se vrhl do příprav všeho ostatního. No stát, málem jsem k němu musel toho lenocha přivázat, jinak by určitě zase utekl na terasu, kde se pravidelně a nejraději poslední dny poflakuje. Občas začínám litovat, že jsme ten domek koupili. Vlastně až do chvíle, kdy sám od sebe vstane a rozhodne se mi pomoct. Jako chápal jsem to, komu by se chtělo v tom vedru pořád něco dělat. I já to měl za trest a z donucení. Ale co neuděláme teď, nebude hotové nikdy.

Když nastal den D, pozoroval jsem na Danovi velkou změnu. Jak předváděl předchozí čas lenivost v lidské podobě, teď mi byl k ruce a zase se motal v kuchyni a chystal aktivně vše, co bylo potřeba. Připomínal mi králíčka Energizera, kterému dodali šťávu. Málem mě seřval za to, že mu dokonce v kuchyni zavazím, když jsem šel pro různé skleničky, jež jsem chtěl odnést na terasu. Jak já ho za ty jeho nálady miloval…

Konečně se u nás objevila auta naší drahé rodiny. Se všemi jsme se ve dveřích láskyplně pozdravili a následně je konečně provedli naším skromným příbytkem. Nikdo z nich nevěřil tomu, jak pěkně si to doma zvládnou dva chlapi zařídit. Žádná sladká výzdoba, jen pěkně decentní vybavení, které podtrhovalo naše osobnosti.

„No, máte to opravdu pěkné, kluci,“ chlácholila nás Kamča, když procházela na terasu, kde bylo přichystáno občerstvení.

„Kamča má pravdu, vážně se vám to povedlo, zlatíčko. Doufám jen, že ses nikde nepovaloval a Nikovi byl po ruce,“ přidala se Lenka a mně tím, co řekla, vyčarovala na tváři úsměv, který mi Daniel smáznul jednou ranou loktem do břicha. Ani jeden z nás jí nemusel odpovídat, protože dle jejího pohledu pravdu dávno znala.

Mezitím, co jsem s chlapama rozpaloval náš nový gril, začaly se dámy zvědavě vyptávat Dana na to, jaké překvapení si pro ně ještě nachystal. Jeho odpověď: „Dočkejte času jako husy klasu,“ se setkala s pořádným pohlavkem a přednáškou o slušném chování k ženám od jeho mámy, a od zbytku osazenstva výbuchem smíchu. Já jsem k němu naopak došel, objal ho a pak ho plácl přes zadek tak, že vyjeknul a zpražil mě pohledem. Což vyvolalo další salvu smíchu a na oplátku já od něj schytal další ránu do žeber.

Asi po půl hodině rozebírání toho, zda si pořídíme na zahradu bazén a jestli neuvažujeme o domácím mazlíčkovi (v tu chvíli se Daniel s šibalským kukučem rozplýval nad představou, jak mi pes bude oslintávat po ránu obličej), se ozval domovní zvonek, který oznámil příchod nejdůležitější osoby tohoto dne.

Daniel vystřelil ze svého místa a utíkal ke dveřím, div se o něco nepřerazil. Po krátké chvíli, kdy se nejspíš vítal se svým bráchou, se objevil venku s rozpaky ve tváři.

„Ehm… takže… rodinko, já s Nikem jsme si pro vás všechny nachystali překvapení. Teda… nejen my, ještě vlastně někdo, kdo teď přišel se na vás podívat…,“ blekotal a těkal očima z jednoho na druhého.

„A kdo to je, kámo? Vypadáš, jako bys nám chtěl představit nějakého svého nového chlapa. Haha… Jste si našli někoho do trojky?“ dělal si srandu Leo, kterého má sestra následně pěkně usadila.

„No, vlastně… tu osobu znáte všichni,“ dodal Dan a podíval se na svého bratra, který za rohem, kam jsem viděl, zadržoval smích. Nakonec se přemohl a vykouknul.

„Ahojte, rodinko, tak jsem se vám vrátil,“ zamával na ostatní a málem tím své matce způsobil infarkt. V momentě měla slzy v očích a rukou zakrytá šokovaná ústa.

„Alexi?!“ vyšlo z jejích úst, když se vrhala svému synovi do náruče.

Ani tohle přivítání se neobešlo bez slz radosti, které se najednou objevily snad ve všech přítomných očích. I těch Danielových. Přitáhl jsem si toho svého ničemu do náruče a sledoval spolu s ním, jak se jeho starší bratr se všemi vítá. Byl to nádherný pohled, vidět je takhle pospolu. Škoda, že naši neměli takové štěstí a nemohou tu být s námi.

Najednou, když se situace trochu uklidnila, přistoupila Lenka k mladšímu ze synů a praštila ho do ramene: „To se dělá, schovávat přede mnou staršího syna?! Jsem tě v dětství asi málo trestala, lumpe jeden drzý,“ okřikla Daniela s úsměvem ve tváři a čekala na vysvětlení, kde se ti dva našli.

A tak začal Alex vyprávět o tom, jak odešel nejdřív do Pardubic, kde pracoval ve skladu. Pak se přestěhoval do Prahy a nastoupil tam na policejní akademii. Seznámil se s Emou, se kterou jim to vydrželo pět let, než se rozvedli po zjištění, že ho neustále podváděla a našla si nějakého zbohatlíka. Nakonec se rozhodl vrátit, jenže…

Když se pak Radim konečně zeptal na důvod jeho odchodu, po Danielově přikývnutí jim to naše slavná trojice od začátku do konce povyprávěla. Překvapivě se nedočkali kritiky a opovržení za to tajnůstkářství. Celá rodina jim pouze připomněla, že ať se stane cokoliv, jsme tu všichni pro sebe navzájem.

Po dokončení rozebírání Alexova života se mi stulil můj ďábel do náruče, v níž jako obvykle po těžkém dni usnul jak mimino, které Kláře leželo nehybně v kočárku. Jak já bych byl občas rád za to, kdyby Daniel nebyl tak těžký, ale vážil pět kilo, jako malá Nikol. Což se sice nestane, ale nevadí. Však on mi to bolavé svalstvo zase nějak vynahradí. I love you so much, D.