Naše druhá šance 3

Oslava se pěkně rozjela a všichni si ji plnohodnotně užívali. Na začátku nechyběly dárky, dort, přípitek ani dobrá hudba. Zdena, jako náš soukromý DJ, opravdu vybíral hudbu, co stojí za to. Chválím ho. A chválím i naše dámy za ty dobroty, které uvařily, upekly a donesly. Zatímco chlapi teď šaškují u grilu, hádajíce se o to, kdo umí grilovat líp. Teda jen část z nich. Zbytek sedí u stolu a klábosí. Tím myslím dámy, které dorazily, a zbytek mužského osazenstva, včetně mě a Dana. Všichni hosté jsou převážně Leovi přátelé se svými polovičkami a pár Terčiných přátel, které znám od vidění. Leovi rodiče se rozhodli vyklidit pole a jeli na noc k Danově mámě. Prý nemusí být při tom, když se stane nějaká pohroma. Vtipálci… Když to tak spočítám, musí nás tu být tak pětadvacet. Divím se, že se sem všichni vlezli. Nebo spíš, že se nasbíralo tolik židlí.

Padla sedmá hodina a všichni jsme už v řádném alkoholovém opojení. Jedna z Terčiných kamarádek dostala nápad zahrát si dvě hry, které ostatní s radostí odsouhlasili. No tak to bude sranda, protože se vybraly ty úžasné alko hry Nikdy jsem… a Chtěl bys raději… Já jim zrovna dvakrát neholduji, ale člověk se při nich aspoň dozví o ostatních něco nového. Nemohl jsem si však nevšimnout, jak Dan znejistěl při rozhodnutí, co se bude hrát. Nakonec ale přece jen přikývl.

Ze začátku jsme se všichni šetřili a pokládali si úplně neškodné otázky. Ani nevím jak, začali jsme hrát obě hry najednou. Každý si mohl vybrat jak otázku, tak i to, komu ji položí. Prý abychom se hned neopili. Teda do chvíle, než došlo na citlivější témata, to alkohol začal téct proudem.

„Nikdy jsem netoužil nebo netoužila po nikom z těch, co tu sedí,“ pronesla jedna z Terčiných kamarádek. A já musel na důkaz lži vypít svého panáka. Což udělalo ještě pár dalších lidí, i… Dan? Zajímavé… Poté chtěla od všech vědět, o koho jde. Tuto otázku jsme však všichni brali za bezpředmětnou a pokračovali na dalšího účastníka.

„Peťo, chtěl bys raději tetování na zadek, nebo na prsa?“ zeptala se jiná kámoška dalšího člena sestavy.

„To se ví, že na prsa. Přece ho nebudu schovávat, když ho budu mít, ne?“

„I kdyby to bylo tetování pro holky? Třeba myšička Minnie,“ zakřenila se při tom sladce.

„No tak kdyby se někdo ptal, řekl bych, že jsem si ji nechal udělat kvůli ségře. Problém vyřešen, jedem dál. Dane,“ huknul na něj Petr a tím upoutal jeho pozornost, „kdyby sis mohl vybrat na pustý ostrov jednoho z nás, chtěl bys tam raději chlapa nebo ženskou?“

Dan se při jeho otázce mírně ošil. Pak se podíval po všech přísedících, napil se coly s rumem, kterou u sebe měl. Naprosto dokonale pak oblízl její zbytky ze rtů, než odpověděl: „No, kdyby to měl být někdo od stolu… tak chlapa.“

„Hmm, takže chlapa, jo? A prozradíš nám, koho?“ ptal se Petr dál s ďábelským výrazem v očích. Občas si říkám, jestli taky není gay nebo bi, protože se tak někdy chová.

„Myslím, že tuhle informaci si nechám raději pro sebe,“ mrkl na něj a škodolibě se ušklíbl.

„Tajnůstkář za každé situace. Je to tvé, ptej se.“

Abych pravdu řekl, jeho odpověď mě nenechala úplně v klidu. Co jsem z rozhovorů pochopil, ze všech pozvaných mužů jsme tu jen tři, co jsou na stejné pohlaví. Takže kdyby chtěl s sebou na pustý ostrov nějakého chlapa, nemyslím si, že by to byl někdo z těch, co na ně nejsou. Vážně to s ním začíná být čím dál tím víc zajímavější. Aby mě nakonec ještě nepřekvapil.

„Niku,“ oslovil mě najednou Dan a já sebou škubl, jak jsem se lekl.

„Ano?“

„Hele, Dane, nerad tě přerušuju. Vím, že oba jaksi kopete částečně za stejný tým. Prosím vás, hlavně tu na nás nevytahujte nějaké ty vaše prasárny. Okey?“ ozval se Zdena.

„Ale no tak, Zdeno, s tebou není žádná sranda,“ prohodil Dan znuděným, skoro až prosebným tónem. A ten jeho výraz. Skoro jak dítě, když mu seberete hračku. Očividně s ním ta cola s rumem začíná dělat divy. Vážně to s ním začíná být větší zábava. Navíc, když jsem se podíval na Terku, tak nadhodila výraz à la „tady se nám něco klube“. Za což jsem ji probodl pohledem.

„Vážně, Zdeno, kazíš celou srandu,“ ozval se najednou někdo další.

„Neříkejte mi Zdeno! Už jsem vám to říkal několikrát,“ šťuřil se Zdeněk na kluky a Dan se mu za to vysmál. Tím zapříčinil výbuch smíchu všech ostatních u stolu. Netušil jsem, že se dokáže takhle odvázat.

„Okey, okey, konec srandy. Tak teda, Niku, chtěl bys raději jednorázovku nebo vztah?“ zeptal se a mírně se u toho začervenal. Nejistým zkoumavým pohledem mě pak sjel od hlavy až ke stolu, protože zbytek ten stůl zakrýval. Ale dobře do mě jde chlapec. Po těch předchozích otázkách mám čím dál tím větší šimrání v podbřišku jako předzvěst toho, že to nebude jen tak.

„No, Dane. Je fakt, že pár jednorázovek jsem už měl. Teď bych dal přednost spíš něčemu trvalejšímu. Jen ZATÍM není s kým,“ odpověděl jsem a zkoumal jeho reakce. Dan se na mě jen letmo podíval a pak si lehce nervózně přejel rukou přes pusu.

„Dobrý, mi to stačí. Teď ty,“ víc to nekomentoval.

Chvilku jsem tak seděl a uvažoval, co za otázku bych mohl položit. Nakonec mě napadla nějaká blbost na „nikdy jsem…“, což ode mě možná nečekali, ale já chtěl uklidnit tu rozvířenou atmosféru mezi mnou a Danem, který se pak nabídl, že zajde pro další pití. Než nás ale opustil, padla další záludná věta: „Nikdy jsem nemiloval nikoho ze svých spolužáků.“ Všem se ta věta zdála normální, jen Dan najednou zkoprněl, a zatímco všichni svoje panáky už měli vypité, on si s tím svým chvilku pohrával.

„Co je, Dane? Neznáš odpověď? Nejsi zas tak dlouho ze školy, aby sis to nepamatoval,“ hukla jedna z holek.

„Ne, jen…“ Nic víc z něj nevypadlo. Jen vstal, popadl panáka a kopnul ho do sebe. S třísknutím ho položil na stůl a šel do domu. Leo se s pozvednutým obočím za ním podíval, zatímco Terka na něj něco špitla. Leo na to zakroutil hlavou a šel za bratrancem.

„To bylo divný. Tolik jsem toho zas neřekla, ne?“ zeptala se ta rýpalistka.

„Nevím, co se děje. Leo se ho šel zeptat. Budeme pokračovat, ne?“ s tím se podívala ke mně. Ostatní souhlasili a hráli dál. Mně to však po chvilce nedalo. Omluvil jsem se, že si musím odskočit, a šel do domu. I když jsem nejdřív chtěl nakráčet za nimi do kuchyně, zůstal jsem stát v chodbě a poslouchal. Vím, že se to nedělá, ale ten rozhovor byl vážně zajímavý.

„Chjo, Dany, sotva někdo nadhodí téma škola, jsi jak na trní. To s ní máš pořád takový problém?“

„Bože, Leo, jenže tady o to, co bylo na škole, nejde!“

„Tak o co? Poslední měsíce jsi divnější než obvykle. Chápu, že máš v práci záhul a strejda ti dvakrát nepřidal, ale takhle to dál nejde.“

„Ježíši, vůbec tomu nerozumíš, sakra! Tady nejde o práci. Jo, táta mě sice taky sere, jenže tu nejde ani o něj, jasný?“ vrčel Dan po Leovi jak pes se vzteklinou.

„Když nejde o něj, tak o koho? Jde snad o Nika?“ zeptal se skoro až zoufale. Já se v tu chvíli zarazil, protože slyšet svoje jméno v hádce mezi těmi dvěma bylo dost zajímavé. Leo pokračoval: „Jestli ti vadí, že tady je a že tě s ním nastěhovala Terka do jednoho pokoje, tak se ti omlouvám. Jinak to nešlo, Kamča ti to snad vysvětlila, ne?“

„Sakra, ale Nik mi nevadí,“ odsekl Dan naštvaně.

„Tak o co jde? Když ti nevadí, tak co s ním máš pořád za problém?“

„Ale já s ním nemám problém. Navíc, je to jen moje věc a nemusím ti…,“ nedokončil Dan, protože někdo vešel do domu. Co nejtišeji a nejrychleji jsem odcupital na záchod, kde jsem si přehrával celý rozhovor. Po vykonané potřebě jsem se sebral a šel ven. Leo už seděl s ostatními u stolu, jen Dan se někam vypařil. Zamířil jsem ke stolu pro pití a zaslechl rozhovor Lea a Terky.

„Chjo, já to nechápu, pokud s Nikem nemá žádný problém, tak o co mu pořád jde?“ ptala se ho Terka.

„To by mě taky zajímalo,“ přidal jsem se k nim.

„Nevím, Niku. Nevím, co se v té jeho tvrdohlavé palici odehrává. Ale přijde mi to divné. Celou dobu byl v pohodě, ale když padne otázka na spolužáky a city k nim, stáhne se. I když je fakt, že tohle bylo snad prvně, co na otázku vůči nim takhle reagoval.“

„Jak takhle?“ ptal jsem se dál.

„Když jsem za ním došel do domu, abych se zeptal, o co jde, stál opřený o linku a jako by nad něčím uvažoval. Zkusil jsem se ho na to zeptat, ale jen po mně začal štěkat, že mi do toho nic není, že tohle si musí vyřešit sám. Ptal jsem se ho, jestli to má něco společného s tebou, protože se mi zdá čím dál divnější od chvíle, co jste se potkali na naší svatbě. No a on se najednou zarazil a uhnul pohledem. Tak jsem z něj chtěl vytáhnout, co má vůči tobě za problém. Jenže on tvrdí, že s tebou žádný problém nemá. Tobě nic včera neřekl, než jste šli spát?“ zeptal se zoufale a kouknul na mě.

„No, musím se přiznat, že jsme spolu měli menší debatu, která ho trochu vyvedla z míry.“

„Jakou debatu?“

„Jen jsem se zasmál tomu, že na to, že jsme se spolu v životě nikdy nebavili, se teď musíme dělit o jednu postel. No a pak došla řeč na školu a to ho trošku naštvalo. Ale u hry se mi zdál v klidu, takže pochybuji, že by ho to naštvalo až tak. Jinak by se mě snad ani na vztahy nezeptal, ne?“

„No to asi ne. Ale proč tedy ten výstup?“ zeptal se Leo, který nic nechápal. I když je mu po jeho bratrovi a matce dost blízko, stejně to vypadá, že neví, co se s jeho bratránkem děje.

Jak vidno, nerozuměl tomu v tu chvíli nikdo z nás, i když mně se zase ozvalo to divný mravenčení. V hlavě jsem si začal přehrávat situace posledních dní a Danielovo chování vůči mně na škole. Jeho nesmělé pohledy, které mi poslední dobou věnoval. To, že jsem byl jediný, se kterým se vlastně nepustil ve škole do křížku, i přestože jsem se s ním vůbec nebavil. A když už na nějakou debatu došlo, nebyl na mě nikdy drzý oproti ostatním. Přemýšlel jsem nad tím tak intenzivně, že jsem přestal vnímat Lea a svou sestru. Žárovička se mi konečně rozsvítila.

„Kurva…“ S šokem v očích jsem se podíval na Lea a Terku, té to mezitím taky došlo a začala se usmívat jak měsíček na hnoji. Konečně mi všechny dílky puzzle do sebe zapadly a moje domněnka, že pro Daniela jsem něco víc než jen bývalý spolužák, mi začala připadat víc a víc reálnější.

„Ty vole, to bych od Dana nečekala. Páni…,“ snažila se popadnout dech má sestra.

„Co? Jsem nějak mimo mísu, lidi,“ ozval se nechápající Leo.

„To ti dojde věkem, zlato.“ Políbila svého manžela na tvář a dokončila svou myšlenku, po které to bylo jasné i jejímu manželovi: „To je super. Tak náš Daneček je hotový do mého bráchy. Husté.“

„Počkat, počkat. To jako že Daniel se zabouchl tady do Nika? Pochopil jsem tě správně, že jo?“ snažil se ujasnit si to, co mu už konečně došlo.

„Ano, zlato, přesně tak,“ ujistila ho Terka a znovu ho políbila.

„No ty vole. To je gól. Páni, to z nás bude jedna šťa…,“ snažil se vydýchat Leo zadržující smích. Zároveň ale myšlenku nedokončil, protože o kom se mluvívá…

„Leo, volá tě Mirek. Neptej se mě, co chce, protože jsem mu nerozuměl,“ odžvatlal Daniel lízlým tónem a ukázal ke grilu, kde Mirek stál. Já se na Dana podíval jako na svatý zázrak a musel si dát při tom bacha, aby mi šokem neupadla čelist. Leo vstal a bez jediného slova, jen s poklepáním mého ramena a úsměvem na rtech, šel za chlapama ke grilu. Terka se snažila nevyprsknout smíchy a pořád po nás blbě koukala. Takovým tím pohledem, když se díváte na koš plný roztomilých štěňátek nebo koťátek.

„Co je? Přišel jsem o něco?“ zeptal se jí na původ mého šoku.

„Jo, přišel jsi o hodně. A co, už jsi klidnější?“ zacvrlikala na něj má hloupá sestra.

„Jo, jsem v klidu. Neměl bych být?“ zas ten jeho lízlý tón. Chlapeček bude mít nejspíš krušnou noc a ještě krušnější ranní kocovinku. Po chvilce, co jsem se vzpamatoval ze svého zadumání, jsem se na něj jen usmál.

„Napiješ se se mnou?“

„S-s tebou? Ty chceš pít se mnou?“ udivil se mému nápadu s pozvednutým obočím.

„Jo, máš snad něco proti?“

„Ne, nemám. Chci pít s… tebou,“ odpověděl s přikývnutím hlavy a odešel ke stolu, na kterém byly láhve s alkoholem. Nemohl jsem si nevšimnout těch jiskřiček v očích, které při tom měl.

Hned se vrátil s jednou z lahví a nalil nám oběma s trochu houpající se rukou. „Jo, poslední panák a končí,“ problesklo mi hlavou. Spolu jsme si pak připili na Lea a následně se přidali ke klukům. V duchu jsem si samou radostí pískal. Jenže jak to s ním teď udělat? Celé ty roky jsem po něm toužil jak po nikom jiném, a po tomhle nevím, jestli se jen tak udržím zpátky. Nemůžu to na něj všechno jen tak vybalit, když jsem o jeho citech neslyšel z jeho úst a jsou to spíše takové naše domněnky.

Asi po hodině se začala naše banda pomalu rozpouštět. Kdo mohl, pomohl odnosit nádobí a ostatní věci do kuchyně, zatímco si ostatní začali prozpěvovat. Po půl hodině jsme tam zůstali jen Leo s Terkou, Zdeněk, já a Dan, který se někam vytratil. To bychom měli. Nejdřív úklid toho nepořádku a teď si zahrát na pátrací oddíl a najít nejmladšího z nás. Toho jsme asi po pěti minutách našli spícího opřeného o záchod. Jako bych to neříkal, bude mít krušnou noc. Za Leovy pomoci jsem Dana přenesl do pokoje pro hosty, kde jsme ho uložili do postele.

V ní se pěkně schoulil do klubíčka a spal dál. Tomu pohledu jsme se museli zasmát všichni. Byl jednoduše roztomilý. Z Lea pak vypadlo, že to musí být vůči mně vážné, protože takhle se ten „mamlas“ prý snad nikdy nezřídil.

Brzo ráno mě vzbudilo zhoupnutí postele a rychlé cupitání do koupelny. Nemusel jsem dvakrát hádat, proč. Chvilku jsem počkal, pak se zvedl a šel za ním. Pomalu jsem otevřel dveře a viděl ho klečícího u záchodu, hlavu opřenou o toaletní desku.

„Copak, je ti zle?“

„Jestli se mi chceš vysmívat, tak raději zařaď zpátečku a nech mě…,“ vyhrkl třesoucím se hlasem.

„Nepřišel jsem se ti smát. Mám o tebe starost. Pěkně ses zřídil, to ti povím.“

„Bez tebe bych to nevěděl.“ Sotva to dořekl, udělalo se mu zase zle. Odlepil jsem se ode dveří a šel k umyvadlu, kde jsem namočil ručník, který jsem mu pak položil zezadu na krk. Jen se na mě nechápavě ohlídl, ale očividně neměl sílu nic namítat. Proto mé gesto přijal.

Mezitím, co jemu se ještě několikrát udělalo zle, zašel jsem do kuchyně pro sklenku vody a něco na jeho trápeníčko. Položil jsem sklenku, prášek na žaludek a bolest hlavy na noční stolek a zašel zase za ním. Tentokrát se se zavřenýma očima opíral o zídku vedle záchodu. Dřepl jsem si k němu a přitáhl si ho k sobě. Dan se na mě jen zkoumavě podíval, ale nakonec se o mě mlčky opřel. Seděli jsme tam tak čtvrt hodinky. Když jsem začal mít pocit, že mi v náručí usíná, drkl jsem do něj s tím, že v koupelně spát nebude, a pomohl mu došourat se do pokoje. Tam jsem ho zase uložil do postele a přikryl dekou.

„Děkuju, Niku,“ zašeptal potichu, než se přitulil k polštáři a konečně usnul.

Když jsem se po desáté hodině dopoledne vzbudil, byl nejspíš vzhůru i zbytek domu. Aspoň podle toho šramotu, který se ozýval. Vypadalo to i na to, že se vrátili Leovi rodiče. Přetočil jsem se ze zad na bok a podíval se na vedle spící mrtvolu. Dan ležel rozvalený na zádech, tváří ke mně a klidně si odfukoval. Okamžitě se mi vybavily scénky z posledních dvou dní i ty předtím. Nevím, jak to udělám, ale musím z něj pravdu nějak dostat. Prostě musím. Ještě chvilku jsem na něj koukal, než jsem se rozhodl vstát. Dal jsem si sprchu a pak si to nasměroval rovnou do kuchyně, odkud se ozýval největší hluk. Měl jsem pravdu. Kamila s Terkou už dělaly pořádky se špinavým nádobím, aby mohly nachystat něco na oběd, a po chvilce, ani nevím odkud, se objevila i Danova máma Lenka. Nechtěl jsem jen tak nečinně přihlížet a přidal ruku k dílu. Radim, Leo a Zdeněk venku uklízeli židle a zbytky toho, co jsme včera uklidit nestihli.

O hodinu později jsme měli vše hotovo a mohli tak usednout konečně ke kávě. Leo s Terkou vyprávěli zážitky z oslavy a já se Zdenou jsme je občas doplnili. Pak se téma stočilo opět k nepřítomnému Danovi, o kterého si začala dělat jeho máma starost a chtěla za ním zajít. Vysvětlil jsem jim, že bude dobré nechat ho se pořádně prospat, když mu je po tom bujarém večírku špatně. Chlapi se tomu začali smát, jen Lenka moc nadšeně nevypadala. Nechápala, proč se tak zřídil, když se vždy a všude krotil. I když jsme tušili, odkud vítr vane, nemohli jsme nahlas nic říct. Proto jsme se po sobě s Leem a Terkou jen nenápadně podívali a zamluvili to tím, že mu to možná jen nesedlo. Čemuž by se dalo i věřit, když skoro nepije.

Padla dvanáctá hodina a oběd už byl skoro hotov. Měl jsem chvilku čas a zašel si pro mobil, který zůstal v pokoji na nabíječce. V tichosti jsem se vplížil do pokoje, abych případně Daniela nevzbudil. Jenže on mě vyděsil svým „Jsem vzhůru, nemusíš se tak plížit!“ tak, že jsem málem udělal do stropu v pokoji díru.

„Jak ti je?“ ptal jsem se ho šeptem, abych mu nezpůsobil ještě větší bolehlav, než jaký určitě měl.

„No, bylo mi i líp. Ale zle už mi taky skoro není.“

„Tak to je fajn. Jinak, Kamča s Terkou uvařily oběd, kdybys chtěl. Jo a máš tu mamku,“ vysypal jsem na něj všechny podstatné informace.

„Neee… bože, proč zrovna ona?“ zaúpěl a přetáhl si peřinu přes hlavu. Jak mě ten chlap poslední dobou baví. Tomu se nedalo nezasmát.

„Asi jen chtěla popřát Leovi. Zahlídl jsem nějaký balíček, co měla u sebe. A co ten oběd?“

„Myslíš si, že v tomhle stavu mám chuť k jídlu? Jsem rád, že mě přestává bolet hlava po tom prášku, cos mi tu nechal.“

„Dobře, nic jsem neřekl. Možná by ti ale pomohlo, kdybys do sebe něco dostal. Nebo ti mám přinést něco na spravení? Třeba vodku, nebo tak něco?“ začal jsem ho provokovat. Dan se na mě vražedně podíval a taktak jsem uhnul letícímu polštáři, co po mně hodil.

„Na to zapomeň!“ vyhrkl a položil si ruku na bolavou hlavu.

„Dobře, jen klid,“ zasmál jsem se znova a divil se, že mu ta uvolněná nálada ze včerejška vydržela i přes to, jak mu bylo zle.

„Mimochodem, dík, že jsi na mě dohlédl. Sice nechápu, proč, ale i tak ti děkuji.“

„To je dobrý. Udělal bych to znova,“ mávl jsem nad tím rukou a konečně zkontroloval telefon. Nemohl jsem si však nevšimnout, že se Dan opatrně na posteli posadil se sklopenou hlavou a ohlídl se po tom svém, který ležel na nočním stolku.

„Niku, víš…, nevím, jestli to nebude ode mě blbé,“ zastavil se a já se po něm ohlédl.

„Copak?“

„No, myslíš, že mi na sebe můžeš dát kontakt? Jen tak, kdyby náhodou, víš?“ Všiml jsem si, jak se u toho mírně s rozpaky ošil.

„Jasně, proč ne. Nadiktuj mi svoje číslo a já tě prozvoním. Si ho pak můžeš hned uložit.“

Číslo mi poctivě nadiktoval a já ho okamžitě prozvonil. Pak si opět lehl a číslo si v mobilu uložil. S ujištěním, že si ještě na chvilku odpočine a pak už opravdu vstane, jsem se vrátil do kuchyně na oběd. Všechny jsem informoval, že Dan za chvilku dojde, a v klidu snědl svou porci.

A Dan došel, sice až po hodině, ale došel. Jeho mamka se k němu okamžitě vrhla a vyhubovala mu za to, že se opil. Začala vyzvídat proč, ale bylo vidět, že její synáček se ještě na rozhovory moc necítil. Na žádnou z otázek jí totiž neodpověděl. Sedli jsme si všichni na teď už uklizené terase a dali si odpolední kafíčko, ke kterému nám Terka naservírovala něco z toho, co zbylo z oslavy. Dan si dal jen nějaký bylinkový čaj a seděl jak pecka šklebící se na jídlo na stole. Po asi půlhodinovém přemlouvání si dal aspoň kousek rohlíku. Přece nebude o hladu, ne?

Prokecaly se asi dvě hodiny, když přišel čas vyrazit na cestu domů. Překvapilo mě, že se Dan rozhodl vyjet zároveň se mnou s tím, že ještě odveze mámu. Po objímacím obřadě členů rodiny přišel i za mnou a objal mě s dalším poděkováním za poskytnutou péči. Terka s Leem po sobě jen hodili očkem a usmáli se. Vidím to na pořádný telefonní výslech. Pak už jsme jen vyrazili na cestu domů.

Daniel

„Zlato, proč děláš takové hlouposti? Vážně ses musel opít?“ začala máma své kázání, hned co jsme vyjeli.

„Mami, prosím, nejsem dítě. To si nemůžu aspoň jednou za čas vyhodit z kopýtka?“

„Vím, že nejsi dítě, ale chováš se tak. Tomu prospanému dni říkáš „vyhodit si z kopýtka“, si ze mě děláš srandu?!“ rýpla si do mě má drahá mamča.

„Bože, tak jsem to jeden večer trošku přehnal. Svět se kvůli tomu snad nezboří, ne?“

„To asi ne, to máš pravdu. Ale nerada bych toto chování viděla pravidelně. Teď se tě nesnažím peskovat, jen mám starost. Alex se dlouho neozval a ty tropíš takové hlouposti. Můžu si pak dovolit strachovat se o své dítě, nebo ne?“

„Chjo, mami, promiň,“ vzdechl jsem sklesle na její citové vydírání. „Mně brácha taky chybí, a neboj se, po dnešku s přeháněním alkoholu končím. Byla to cenná lekce. Čestný skautský,“ konejšil jsem ji, jak to jen šlo, svým ďábelským JÁ. A vypadalo to, že to i vyšlo, protože se zasmála a prohrábla mi vlasy. Což dělá vždy, když ji něčím vyprovokuju.

„Já ti dám „čestný skautský“, ty můj lumpe jeden nevychovaný. A teď mi pověz, co máš s Terezčiným bratrem?“ šibalsky na mě mrkla a já měl v momentě chuť zalézt celý pod palubní desku. Jenže kdo by nás pak odvezl?

„Co bych s ním jako měl mít? Nic s ním nemám. Jsme jen spolužáci, co se viděli po dlouhé době. A teď i skoro příbuzní, když si vzal Leo jeho sestru.“

„Tak jenom spolužáci, zlatíčko? Dobře si vzpomínám, jak jsi mi o něm kdysi vyprávěl.“ A je to tu zase. Zase přišlo její vytahování minulosti.

„Byl jsi tenkrát červený až za ušima, když jsi přišel ze školy s tím, že jste zase museli pracovat společně. Nezapomenu na to, jak ses rozčiloval, a přitom bylo očividné, jak jsi za to byl rád.“

„Mami, dost. Prosím, ušetři mě toho. No, tak se mi na škole líbil, no a?“ najednou jsem se zarazil a kouknul na ni. Když jsem viděl ten její ďábelský úsměv, vyděsil jsem se: „Řekni, žes to nikomu tenkrát neřekla. Prosím.“

„Danielku, jsem tvá máma, a proto vím, kdy mám mlčet. I když, jak jsem vás dneska, vlastně i na Leově svatbě, pozorovala, nemohlo mi uniknout, že tobě není ani po takové době lhostejný. Máš ho pořád rád, že ano?“ tlačila na mě dál ta… ta… ani nevím, jak ji nazvat.

„MA-MI, dost! Já jsem tě varoval. Nechtěj, abych ti tady zastavil a musela jsi jít ten kus domů pěšky!“ vyhrožoval jsem jí naoko, protože mi nešlo udržet vážnou tvář. Intrikánka jedna zákeřná. Haha.

Na mou odpověď se jen usmála a chytla mě za ruku, kterou jsem měl v tu chvíli volně položenou na řadicí páce.

„Ani se nedivím. Je opravdu moc hezký a hodný. Má skvělý charakter a je podle všeho i dost pracovitý. A to, jak se na tebe koukal. Určitě k tobě také něco cítí, ale bojí se ti to dát najevo. Kdybych si měla vybrat svého zetě, on by pro mě byl jediná volba. Měl bys mu to říct, zlatíčko. To, že ho máš rád. Dej šanci tomu být konečně šťastný – a mně tak pořádného zetě,“ dokončila svůj proslov a já se nezmohl na odpověď. Jen jsem si musel pořádně oddechnout, protože ta její slova mě dočista vykolejila. Cítil jsem se úplně naměkko. Jestli chlapi nebrečí, tak já jsem vážně výjimka. Protože jsem cítil, jak mi z toho všeho zase utekla slza. Máma si mého stavu všimla a zase, jak to umí jen ona, mě pohladila po tváři a tu slzu setřela.

„Mám tě rád, mami.“

„Já tebe taky, zlatíčko.“ Vážně ji miluji a jen díky ní jsem se už rozhodl. Je třeba se přestat skrývat a konečně s tím svým životem začít něco dělat. Nikem počínaje.