Naše druhá šance 7

Před sedmi lety: poslední den před svatým týdnem a maturitou

Vešel jsem do třídy rozklepaný jak osika. Na to, že mělo zanedlouho začít léto, byla dneska venku pěkná zima, a já si vzal jen mikinu. Když jsem se rozhlédl po třídě, začali na mě spolužáci mávat. Podíval jsem se ještě po ostatních a zjistil, že tu zloděj mého srdce ještě není. Proto jsem se rozešel ke své lavici za klukama.

„Čest, Niku.“

„Čus, Dome. Kdes byl včera celé odpoledne?“

„Že se vůbec ptáš. Naši jeli s bráchou k babči, takže jsem měl celej barák pro sebe.“

„Super. Že ses neozval?“

„Tak víš jak… Měl jsem návštěvu,“ mrknul a mně bylo jasné, že celý den prochrápal v posteli s Janou. Ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou: „Se divím, že s tebou pořád je.“

„Seš vůl. Miluju ji a ona mě. Taky by sis to mohl zkusit. Na netu je dost volnejch týpků, ne?“ začal se smát a já se jen uchechtl. Volných tam je dost, o tom žádná, ale žádný není jako ten můj ďábel. Chtěl jsem k tomu Dominikovi něco dodat, když se zarazil: „Hele, kdo došel na poslední hodinu. Se divím, že se na to nevykašlal,“ kývl hlavou k černovlasému stvoření, které usedlo s vražedným pohledem do své lavice.

„To jo. Ale co… těch pár posledních dnů to s ním už vydržíme, ne?“ houknul na nás Lukyn. Jen jsem přitakal hlavou v souhlas. 

Koutkem oka jsem se po Danovi mrknul a viděl, jak naštvaně vytahuje věci z batohu. Tahle jeho nálada nebyla nic nového. Míval ji dost často, i když poslední dny byl mnohem klidnější než za celé dva roky, co s námi je. Takže se muselo zase něco stát. Začínám mít obavy, aby tenhle den nakonec neskončil další rvačkou. V duchu jsem se modlil, aby ho dneska nikdo neprovokoval. To se mi ale nevyplnilo. Jeden z našich spolužáků za ním přišel a opřel se o jeho lavici. Nevím, co se Jarynovi líbí na tom Daniela ještě víc provokovat, když přijde do školy naštvaný.

„Co je?“ zeptal se Dan otráveně a propíchl Jardu pohledem.

„Ale nic,“ odpověděl Jarda.

„Když nic, tak vysmahni!“

„Ale no tak, Danoušku, snad by ses nečertil,“ začal si z něj utahovat.

„Jaryne, nech ho!“ zasyčel jsem na Jardu.

„Co je?! Jen jsem ho chtěl pozdravit. Viď, Danoušku?“ otočil se hlavou ke mně a pak zpátky k němu.

„A já… jsem ti řek…, abys VY-SMA-HNUL!“ zavrčel na něj Dan a já věděl, že to není dobré. Dnes měl vážně náladu pod psa a už teď mi ho bylo líto. Ne Jardy, ale Dana, protože jsem věděl, kam to směřuje.

„Ale prosím tě,“ natáhl k němu ruku a vzal mu ze stolu složku s maturitními otázkami do hotelového managementu. Viděl jsem, jak Dan strnule sedí a pozoruje bez hnutí Jardovy pohyby. Když došel očima k Jardovu obličeji, zatínal pěsti. A sakra!

„Vrať… mi… to!“ zaskřípal zuby k Jardovi.

„Co za to?“ Schoval složku za záda a uchechtl se. Tohle byla pro Daniela poslední kapka. Rychlostí blesku se zvedl ze židle. Ani nevím jak, najednou ležel Jaryn s hlavou přitlačenou k Danově lavici.

„Au, ty debile. Pusť mě!“ řval po něm Jaryn.

„Řekl jsem: vrať mi ji!“ zařval po něm a div mu nezlomil ruku, když z ní učebnici vyrval. S klukama jsme okamžitě vyletěli a snažili se Dana od Jardy dostat. Byl vzteky úplně bez sebe. Kroutil se klukům, kteří ho drželi od Jaryna, a řval po nich, ať na něj nesahají, jinak to schytají taky. To až do chvíle, kdy do třídy vletěla učitelka. Když viděla Daniela rudého vzteky a Jardu s červeným flekem na obličeji zvedajícího se od lavice, okamžitě Dana poslala k řediteli. Zase. Ani se nezeptala na důvod jejich potyčky. Dan se po všech podíval, jako by čekal nějaké zastání. Žádného se ale nedočkal. Kluci ho pustili a on se se vztekem v očích rozešel ze třídy.

„Ty seš takovej debil! Jasně jsem ti řek, že mu máš dát pokoj!“

„Ještě se ho zastávej, Niku. Jau, můj ksicht,“ bědoval Jaryn a mnul si při tom obličej.

„Jo, zastanu se ho. Proč do něj musíš pořád rýt?! To mu nemůžeš dát chvilku pokoj? Vždyť víš, jak ty tvoje provokace vždycky končí?!“ zařval jsem na něj.

„Nějak moc se o něj staráš, nezdá se ti?! Že by ses nám do něj zamiloval?“

„Jdi do háje! Já chci jen v klidu přečkat tenhle poslední den. Nic víc!“

„Se hned nevztekej,“ odbyl mě a šel si sednout do lavice.

Já mezitím došel k té Danielově a začal sbírat ze země věci, které při jeho výbuchu popadaly. I když se na mě ostatní dívali jak na idiota, že po něm uklízím, nemohl jsem si pomoct. Bylo mi ho hrozně líto. Od chvíle, co k nám přišel, se do něj za jeho odtažitost někteří kluci naváželi, a mně to rvalo srdce čím dál tím víc. Uvědomoval jsem si, že to nebude jen obyčejná náklonnost, co k němu cítím. Ale neřešil jsem to.

Bral jsem ze země poslední sešit, když jsem uviděl řetízek, který ležel na zemi pod lavicí. Zvedl jsem ho a prohlédl. Byl v půlce roztržený a tak tak na něm držel přívěsek ve tvaru psí známky s nápisem „A+D, Brothers forever“. Podle iniciálů byl rozhodně Daniela. Musel se roztrhnout, když ho kluci při jeho běsnění drželi. Taková scéna poslední den před svaťákem, chjo. Skoro tři měsíce byl klid. Sem tam sice bylo nějaké to pošťuchnutí, ale takový výbuch už dlouho ne.

Chtěl jsem řetízek položit na stůl a nechat ho být. Když se ale Daniel objevil zpátky ve třídě a viděl mě před svou lavicí, zastavil se a já si rychle strčil řetízek do kapsy. Z Danielova pohledu jsem dostal strach, že budu další na řadě. On mě však jen obešel s pohledem upřeným do země a s hlasitým vrznutím židle si lehl na lavici. Vážně mi ho bylo hrozně líto. Měl jsem takovou chuť mu zabořit ruku do těch jeho černých vlasů a říct, že všechno bude v pořádku. Nakonec jsem se ale sebral a šel si sednout za Domem. Rozhodl jsem se, že Danovi ten řetízek vrátím až po škole někde v soukromí. On z ní však utekl tak rychle, že jsem to nestihl. Nakonec jsem ho odnesl ke zlatníkovi na opravu, kde mi ho po vyzvednutí zabalili do dárkové krabičky.

Když to nevyšlo předtím, při rozdávání maturitního vysvědčení to vyjít musí. Nevyšlo… Sotva se naše třída rozprchla, Dan nebyl nikde k nalezení. A to ani následujících několik let.

Současnost

Celý druhý týden Danovy dovolené jsme strávili někde po výletech, kinech a restauracích, když mi to práce umožnila. Což bylo dost zřídka, protože se mi na ten týden nashromáždily snad všechny pracovní schůzky. Nám to ale nevadilo. Užívali jsme si ty chvilky, které jsme mohli být spolu, i když jen krátce. O to nám byly vzácnější, a to i bez sexu, který nám pak začal vlastně taky chybět. O to víc jsme se pak na sebe ale těšili.

Během toho druhého týdne a pak následujících pěti dní odloučení, díky jeho pracovní cestě, jsem neustále uvažoval, co mu k těm narozeninám dát. Ptal jsem se i holek v práci. Jenže tričko, láhev alkoholu nebo něco podobného mi nepřišlo dost dobré. Chtěl jsem něco osobního. Něco, co by mu ukázalo, jak moc a jak dlouho tu jeho ztřeštěnou ďábelskou hlavu nosím v srdci. Byl jsem z toho tak mimo, že jsem Daniela občas během našich telefonních hovorů nevnímal a musel si ho pak přes zprávy udobřovat. Což mě opravdu bavilo. Uraženého hrál vážně dokonale.

Když jsme se jeden další popracovní pátek stulení na jeho gauči bavili o škole, vytáhl z jedné ze skříní fotky naší třídy. Ani by mě nenapadlo, že je bude schovávat po tom všem, co s námi zažil. Měl je ale obě a nejen to. Měl dokonce schovanou i jednu naši společnou. Úplně jsem na ni zapomněl. To mě tenkrát učitelka nemusela ani přemlouvat, abych se s ním nechal vyfotit. Byli jsme jediní s opravdu skvělými výsledky a učitelka chtěla mít na památku fotku svých dvou nejpilnějších žáků. A nejen ona.

Když jsme si ji prohlíželi, všiml jsem si hned několika maličkostí. První byly Danovy načervenalé tváře, pak opravdu nejistý pohled a nervózní postoj.

„To víš, líbil ses mi. A byl jsem úplně mimo z toho, že s tebou budu na jedné fotce,“ okomentoval můj pobavený výraz, když viděl, jak se na jeho staré já koukám. Za to jsem mu dal pořádnou pusu. Ke mně pak ale nedodal vůbec nic, protože jsem si zvládl tenkrát při focení udržet neutrální výraz. Chtěl jsem mu vyklopit, že není jediný, kdo si na toho druhého ve škole myslel. Jenže pak mě něco blýsklo do očí a já měl jasno, že tamtu informaci mu řeknu jako přání k narozeninám. Zahleděl jsem se totiž na Dana z fotky a viděl na jeho krku tu známou blýskavou věc, která se mu tenkrát poslední den školy roztrhla, a já ji měl doma někde zahrabanou. Tomu říkám skvělý nápad.

Daniel mě vytrhl z mého zadumání: „Copak? Na co tak koukáš?“

„Ale na nic, jen jsem si teď něco uvědomil.“

„A co?“

„Nic. Nebuď zvědavý,“ odfrkl jsem.

„Hej, nebuď zlej. Vyklop to!“

„Ne! Ani mě nenapadne,“ zakroutil jsem hlavou a začal se smát. Daniela to vyprovokovalo. Okamžitě položil fotky na stůl a obkročmo mě přišpendlil ke gauči.

„Dělej, vyklop to,“ nasadil vážnou tvář.

„Ani za sto let,“ ušklíbl jsem se na něj. Sledoval jsem, jak začal přivírat oči a nasazovat svůj slavný vražedný výraz. To mě nenechalo v klidu a smíchy jsem na něj vyprskl.

„Tak já jsem ti k smíchu?!“ povytáhl obočí.

„Kdyby ses viděl… Tomu se nedá nesmát.“

„Hmm, tak dík!“ urazil se zase ten trouba. Užuž se chtěl ode mě zvedat, já ho však pevně objal a stáhl si ho k sobě na hruď.

„Ale no tak, netrucuj,“ zanotoval jsem a koukal, co udělá. Dan se snažil svůj uražený výraz udržet, zatímco se pokoušel ode mě dostat. Ale já ho držel tak pevně, že byly jeho snahy naprosto marné.

„Nenávidím tě,“ odfrkl mi, zatímco mu při tom cukaly koutky. Proto jsem si to jednou rukou zamířil pod jeho kraťasy k tomu jeho kulatému zadečku. Sice se snažil naoko bránit a ruku mi odtáhnout, ale stačilo pár pohlazení a zmáčknutí, aby se začal kousat do rtu. Cítil jsem, jak jeho svaly po těch dotecích pomalu ochabovaly a znova se napínaly. Oči se mu slastí pomalu přivíraly. Jo, tohle má rád. Navíc je po naší skoro týdenní abstinenci mnohem citlivější, takže jsem toho hodlal využít.

„To není fér,“ zakňoural, zatímco jsem si ho za krk přitahoval k polibku.

Nejdřív jsme lehce ochutnávali svá ústa, hráli si s našimi jazyky a rukama bloudili po těle toho druhého. Sotva se naše ústa konečně spojila úplně, plenil jsem ta jeho s takovou dravostí, že se vzrušení nás obou stalo po chvíli hmatatelným. Když jsem prsty na rukou sjel k jeho otvůrku a lehce ho pohladil, napjal se a ze rtů mu vyšel slabý vzdech. Odtrhl se ode mě a okamžitě se vrhl na mé triko, které mi vysvlékl. Pak se ke mně zase sklonil a jemně líbal a ochutnával mou kůži, čímž mě přiváděl k šílenství. Snažil jsem se mu jeho laskání oplatit, on se mi ale vytrhl a vrhl se na mé kalhoty, které ze mě serval, div že zůstaly pohromadě. Musel jsem se jeho stavu zasmát. Vyprovokoval jsem ho až běda. Kůži měl do ruda rozpálenou a oči zastřené touhou.

I když jsme byli oba vzrušení na maximum, snažili jsme se naše následné milování užít. Zpomalili jsme své tempo laskání a ponořili se do vzájemné blízkosti. To skončilo naším vyvrcholením a mým pořádným kousancem do Danielova ramene, které jsem pak omluvně několikrát políbil. Otisky mých zubů však nezmizely, stejně jako drápance na mém těle, které mi ten můj ďábel uštědřil. Jako odpověď na mé konejšení se Dan jen uchechtl a snažil se popadnout dech, zatímco se ke mně přitulil. Jemně jsem ho hladil po zpocených zádech, než se náš dech zklidnil. Pak se narovnal a znova spojil naše rty.

„Hmm, Niku?“

„Copak?“ líbnul jsem ho na čelo.

„My jsme nepoužili ochranu, že ne?“

„Ne. Já myslel, že ti to bez ní nevadí…“

„Nevadí, ale víš jak...“

„Co?“

„Teď si nemůžu dovolit být těhotnej, když mi to v práci tak jde,“ dořekl a oba jsme vyprskli smíchy.

„Bože, ty jsi idiot,“ kroutil jsem nad ním hlavou, když se na mě podíval.

„Já vím, a proto mě tolik miluješ,“ mrknul po mně a letmo mě líbnul. Pomalu se postavil na své vratké nohy a odpajdal do koupelny.

Další hodiny jsme strávili zamotaní do sebe u nějaké komedie, kterou Daniel vybral. Užívali jsme si své poklidné společnosti a probírali během filmu, co bychom tak podnikli o dalším víkendu. Daniel nakonec začal řešit své blížící se narozeniny. Nikdy si nepotrpěl na velké oslavy, vždy si na nich připadal jako zvířátko v zoo. Nakonec přiznal, že díky mně je to teď jiné. I když se nepotřebuje zúčastnit každé, která přijde, bude rád za mou společnost na těch menších. Se mnou se tam prý nebude tolik nudit a víc si je užije. Když došlo téma na dárky, jen trhl rameny a nijak se k nim nevyjádřil.

Přiblížil se večer a já musel zase domů. Vůbec se mi odjet nechtělo a Dan mě odmítal pustit. Nakonec ale po přemlouvání ustoupil.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Jelikož do Danielových narozenin zbývaly nějaké dva týdny a já měl jen jeho řetízek, lámal jsem si hlavu, co k tomu. Nápady nějak nechtěly přicházet.

Celý víkend jsem zkoušel z Dana nenápadně vytáhnout, co se mu tak líbí. Nic moc jsem ale nezjistil. Své bývalé partnery jsem vždy něčím odbyl. Daniel je ale něco úplně jiného, jeho chci skutečně potěšit. Zkoušel jsem proto dokonce volat i Terce a Leovi, ale ti mi poradili jen to, co já zavrhl. Nakonec jsem to risknul a sehnal si číslo na Danovu mámu. Snad mi poradí ona.

Než abych měl složitě vymýšlet místo, kde se sejdeme, přemluvila mě, abych zítra (v úterý) dojel k ní. Danovi jsem namluvil, že mám pracovní schůzku mimo hotel a vrátím se až pozdě večer. Tudíž jsem vlastně zrušil jeden náš společný den, který on nakonec stejně musel strávit v práci.

„Takže, Nikolasi, ráda bych vám navrhla tykání. Přece jen jste přítel mého syna a já si s vámi nechci vykat do konce života,“ usmála se na mě, když jsme usedli ke stolu v obývacím pokoji.

„Dobře, nemám s tím nejmenší problém.“

„Takže, já jsem Lenka,“ podala mi ruku.

„Nikolas. I když stačí jen Nik.“ Potřásli jsme si rukou a Lenka se usmála.

„Dobře, Niku. Tak, co tě ke mně přivádí? Věřím, že jsi nepřijel jen tak.“

„Máte, tedy MÁŠ pravdu. Potřebuju poradit.“

„Poradit? To zní zajímavě. S čím můžu pomoci?“

„Já, nějak si nevím rady s dárkem k Danovým narozeninám. Sice mě napadlo pár věcí, ale přijde mi to málo,“ přiznal jsem a sklopil oči.

Lenka se ale jen usmála: „No, tak to se budu snažit pomoci, jak to jen půjde. Jednu věc bys měl ale vědět.“

„Jakou?“

„Můj syn si nepotrpí na nějaké obrovské dárky. Jemu stačí i maličkost. Třeba… tvá maličkost,“ usmála se na mě šibalsky. Za což jsem jí úsměv opětoval.

„Tak v tom nevidím problém. Ale nebude to… málo?“

„Řekni mi, Niku, co cítíš k mému synovi? Jaký máš na něj názor?“ Svou otázkou mě přivedla do rozpaků.

Odkašlal jsem si a napil se kávy, než jsem začal: „Dan je úžasný. Po tom všem, co si prožil. Co jste si prožili… Jestli můžu mluvit narovinu,“ zastavil jsem se a čekal reakci. Tou mi bylo přikývnutí a další úsměv. „Přiznám se, že už na škole jsem se do něj zamiloval i přes všechny ty jeho potyčky a problémy, které měl. Věděl jsem od první chvíle, že to jeho chování není jen tak. A když mi teprve nedávno řekl, co se tenkrát stalo. Víc mě to ale usvědčilo v tom, že mu chci stát po boku a být s ním, ať se stane cokoliv,“ vysypal jsem ze sebe celou pravdu. Lenka si mě mlčky prohlédla a přikývla.

„Netušila jsem, že ti to můj syn pověděl. Takže to mezi vámi musí být opravdu vážné.“ Po tomhle sdělení jsem opět já byl ten v rozpacích. Nikdy jsem se se svými pocity moc nesvěřoval. Jen teď to bylo jiné.

„Dobře, Niku, nebudu tě trápit. Je očividné, že tě můj syn velice miluje a důvěřuje ti. Já také nemám důvod věřit v opak. A tím vším sis vlastně odpověděl i na to, zda nebudeš pro mého syna málo,“ vřele se na mě usmála a já byl hrozně moc rád za to, že jsem dojel a zeptal se.

„Děkuji.“

„Není za co. A teď mi pověz, co je u vás nového?“ zeptala se a já jí odříkal události posledních týdnů. Byla překvapená a šťastná za to, jak se její syn otevřel. Uznala, že za těch pár dní jsem s ním udělal divy. Zkoušeli jsme ještě vymýšlet, jak jejího syna na narozeniny překvapit, zatímco mě vyslýchala ohledně mé minulosti a předchozího vztahu. Odůvodnila to tím, že musí mít jako matka jistotu, že je její dítě v opravdu dobrých rukou. Musel jsem se tomu zasmát, když jsem jí předtím vyprávěl, jak ďábelské to její dítě je. Byl jsem ale rád za to, jak skvěle se s jeho mámou povídá. I když mi to naše rodiče nevynahradí nikdy, bylo fajn zase pocítit mateřskou lásku.

Mluvili jsme další hodiny, než se Lence rozezvonil telefon. Když ho zvedla a poslouchala osobu na druhém konci, začala její tvář ztrácet zdravou barvu. Její vyděšený výraz, který po mně hodila, mi naznačil, že se stalo něco vážného. Po otázce, ze které nemocnice volají, zatrnulo i ve mně a oblil mě studený pot. Prosím, ať se mýlím…

Daniel

Dneska to v práci bylo opravdu náročné. Vedení si vymyslelo testování nějakých nových dílů, a aniž bych k tomu dostal nějaké pořádné podklady, musel jsem zařídit vše potřebné. Vážně jsem byl z toho až neskutečně naštvaný a vyčerpaný. To, že Nik dnes taky nemohl, mi ani moc nevadilo. Můj dnešní plán byla cesta do sprchy, najíst se a pak okamžitě postel. Dohánět zanedbané chvilky můžu s tím mým miláčkem i zítra. Když se nad tím zamyslím, nevím, co bych bez něj dělal. Nedokážu si představit, že by tu nebyl. Je mi takovou oporou, jakou jsem nezažil. Teda dokud nedojde na to naše kočkování. Za některé provokace bych mu klidně jednu do zubů i vrazil. Ale neudělám to. Díky němu můj život zase začal dávat víc smysl, čímž dokázal odsunout mou práci na tu správnou druhou kolej.

Konečně jsem vyjel z práce a řídím si to pěkně pomaloučku domů. Dnes není kam spěchat. Projížděl jsem jednu z našich hnusných křižovatek, když přišel obrovský náraz a pak další. Nedokázal jsem najednou pořádně nic vnímat. Jen tříštící se sklo, nárazy plechů o sebe. Hlavu jsem měl v jednom ohni, nemohl se pohnout a špatně se mi začalo dýchat. Zachvátila mě panika. Neustupující bolest…, závrať… a tma.