Naše druhá šance 13: závěr

Při vzpomínce na sobotní večer jsem se musel pousmát. Pohled na vyplašeného Daniela nezapomenu do konce života. Jak roztomile vypadal, když mu najednou došlo, oč mi vlastně jde, a nechal si navléknout ten prsten. Ne, nebyl zásnubní. Já si jen vzpomněl na jednu hodinu rodinné výchovy, kterou jsme kdysi ve škole měli. Naše třídní nám tenkrát vyprávěla o jedné z tradic její rodiny. Když muž chtěl požádat ženu o ruku, použil klasické ‚Vezmeš si mě?‘. Když ale chtěl s tou osobou strávit zbytek života bez nějakých papírů, obřadů a podobných formalit, jednoduše se vyznal ze svých citů a zeptal se s prstýnkem, zda po tom ta osoba touží také. A přesně tohle znamenal ten prsten i pro nás dva. Je mi jedno, zda se vezmeme nebo nevezmeme v budoucnu i s těmi různými tradicemi, teď chci s Danielem prožít zbytek života i bez toho. Potvrzovat si lásku nějakým papírem není až tak potřeba. Možná časem.

Tu noc jsme prožili snad nejlepší milování za celou dobu našeho krátkého vztahu. Na to, jak se Dan většinou tváří drsně, se lísal, div mě na posteli neumačkal. I on pochopil význam mého vyznání a rozhodl se ho tu noc zpečetit. A já se nebránil. A bránit ani nebudu, když se mě zrovna nerozhodne terorizovat a samou láskou šikanovat. Haha…

Celé to mé rozpoložení mě nakonec ukecalo se tentokrát poddat Danielovi. Byla to už delší doba, co jsem to někomu povolil. On mi za to ale stál. Věřil jsem mu jako nikomu. Chtěl jsem, aby to věděl. Sice byl nejdřív celkem v šoku, oč ho žádám, ale nakonec se do své nové role vžil tak dokonale, že jsem se nestačil divit a řádně si to užil.

Ráno bylo jako každé jiné. Opět mě čekalo Danielovo bezvládné spící tělo rozvalené na větší části postele, mezitímco mi jeho hlava spočívala na hrudníku. Asi mě nikdy nepřestane udivovat, jak se z našeho nalepení stane nepřímý souboj o místo na posteli, který tak nebo tak vždy prohraju a budím se na jejím samotném kraji. Prsty mé pravačky se okamžitě zapletly do těch krátkých černých vlasů a hrály si s nimi. Prsty levé ruky sklouzly na tu z ničeho nic se usmívající tvář, jejíž majitel se ke mně v momentě víc přitiskl a propletl si své prsty s těmi mými.

Oba jsme tiše leželi a mlčeli, užívajíce si blízkost toho druhého a zároveň dalšího zimního rána. Nechtělo se nám vstávat. Vlastně jako každou neděli. Z ničeho nic jsem ucítil mírné uchechtnutí těla, které se mi opíralo o bok. Můj zkoumavý pohled se střetl s tím temným šibalským těsně před tím, než si to ďábelské dítě usmyslelo, že si ze mě udělá matračku, a rozvalilo se na celé mé tělo. Jen pravou nohou se snažil se lehce nadlehčovat, zatímco se jeho ruce omotaly kolem mých ramen a hlava se uvelebila pod mou bradou. Objal jsem to své lepidýlko a hladil ho po jeho holých zádech. I když slovo ‚hladil‘ není tak přesné. ‚Šimral‘ by bylo přesnější, když se po každém přejetí mých konečků prstů to krásné tělo na mně mírně zachvělo a sem tam sebou škublo.

„Ještě chvilku mě takhle lechtej a budeš mě mít na svědomí,“ uchechtl se Daniel se zavřenýma očima.

„Hmm, a copak se ti stane, lásko?“ políbil jsem ho na čelo.

„Ani se neptej. Ale věř mi, že nic pěkného,“ přizvedl svůj obličej konečně k tomu mému a spojil naše rty.

„Abych ti nakonec nemusel pořídit plínky pro dospělé,“ rýpnul jsem si a mrkl na něj očkem. Danielovy oči se výhružně přivřely, a než jsem cokoliv stačil říct, zakousl se mi do ramene. Kéž by nějak citlivě. Bolestí jsem zaskuhral, jak mi zuby skřípl kůži, zatímco se náramně bavil a přesunul se na můj krk. Zde počin zopakoval a kůži navíc vsál tak, že jsem tušil, co mě na mém krku čeká za dáreček. Pokus odstrčit toho ďábelského tvora byl k ničemu. Držel se jako to klíště, dokud nebyl se svým výtvorem spokojen. Sotva zuby povolily, okamžitě jsem ho ze sebe shodil a utíkal k zrcadlu. Na mém krku se vybarvovala pořádná modřina, kterou límečkem košile vážně nezakryju. Pomalu jsem se na patě otočil k tomu provokatérovi, který se mezitím stihl s řehotem rozběhnout směr koupelna. Nečekal jsem na nic a vyrazil za ním. Tak tak jsem ho dohnal a vtěsnal se do dveří, jež se mi chystal přibouchnout před nosem. Jeho pohled těkal mezi mým obličejem a krkem, zatímco nohy ustupovaly směrem k vaně.

„Myslím, že se mi to povedlo, co říkáš? Tohle jen tak nezakryješ,“ brečel smíchy, drže ruky před sebou v obranném gestu.

„No to rozhodně ne a vážně uvažuju nad tím, zda jsem se včera rozhodl správně,“ nasadil jsem rádoby výhružný tón. Dan se nejdřív zarazil leknutím, ale když mu došlo, že to nemyslím vážně, pokračoval v dobírání si mě.

„Ježíšek za tebou nepřijde a nedonese ti nic pod stromek, když takhle zlobíš,“ pohrozil jsem mu s vědomím, že ho aspoň trochu vyvedu z míry. Spletl jsem se.

„Hmm, tak nedonese, no. Pořád mi zbývají nějaké ty dárkové poukazy, které jsem dostal k narozkám. Což mi připomíná, že si jeden budu muset co nejdřív vybrat. Myslím, že mu za chvíli končí platnost. Ale teď si nejsem zrovna jistý, s kým ho vyberu. Myslel jsem, že s tebou. Ale když mi Ježíšek odmítá přinést dárky, budu si muset najít někoho jiného,“ nasadil vyděračský tón a pohodil rameny. Tak takhle on na mě, zmetek jeden.

„Tenhle Ježíšek ti dá asi hodně brzo na prdel, jak tě tak poslouchá,“ probodl jsem ho pohledem a pomalu se k němu přibližoval. Místo úprku tam Daniel jen tak stál s potutelným výrazem. V očích se mu zračila touha a hrudník se začal zvedat rychleji než předtím. Když jsem svůj pohled jen na sekundu sklopil k jeho klínu, čekalo tam na mě to, co jsem předpokládal. Nadrženec jeden můj ďábelský.

„Tos toho neměl včera dost?!“ rýpl jsem si do něj, zatímco jsem ho přitlačil ke stěně vedle vany. Odpovídat mi ani nemusel, všechno mu bylo vidět na očích. Poodstoupil jsem kousek k vaně a pustil sprchu. Daniel mé počínání bez hnutí sledoval.

Mezitím, co jsem jednou rukou ladil teplotu vody, druhou rukou jsem ho objal kolem pasu. Prsty mi slepě bloudily po jeho těle a zajížděly na boxerkami zahalený zadeček a odhalené bříško. Když byla teplota vody tak akorát, narovnal jsem se, přitáhl si vláčného Dana do náruče a počal ho líbat. To ale jen do chvíle, než jsem se přesunul níž a sundal z něj ten zavazející materiál.

Zalezli jsme spolu do napuštěné vany. Nejdřív naproti sobě a započali jsme vzájemnou očistu. Ta málem skončila Danielovým utopením za to, že po mně neustále házel houbu, jež mi v jeden moment skončila v očích. Pro vzájemné bezpečí se ten ničema nakonec přesunul do mé náruče. Ta horká voda nás oba začala pomalu, ale jistě ukolébávat ke spánku.

„Dneska vaříš ty,“ mrknul po mně očkem a pak schoval svou hlavu do mého ramene. Mé protesty? Zbytečné…

Ještě jsme chvilku leželi stulení ve vaně, když nám oběma začala být trochu zima z rychle se ochlazující vody. Zatímco já vylezl a zamotal se do osušky bez problémů, Dan potřeboval podpírat, jak ho ta koupel unavila. A to pak i cestou na gauč do obýváku, kde se zachumlal do deky a spal až do oběda.

Zbytek dne pak probíhal v podobě sledování televize a zamluvení menší chaty se saunou a vířivkou z jednoho z poukazů. Tenhle dárek se Alexovi vážně povedl, i když k němu byl ještě jeden na nákup hraček v nejmenovaném sexshopu, jejž mu Dan málem omlátil o tenkrát naražený nos. U té chaty jsem se divil, že byl v téhle době volný termín. Jak nám ale bylo o pár dní později vysvětleno, chata patřila Alexovi a tímhle dárkem si chtěl svého bratra nejspíš udobřit. Což se mu vlastně i o něco víc podařilo. Kdo by nechtěl jet na chatu jak vystřihnutou z nějakého časopisu o bydlení a strávit tam víkend?

Zato u toho druhého poukazu se Dan při přemýšlení červenal jak rajče. Špital pořád něco o tom, že je divné utratit dva tisíce jen za gely, ale za něco jiného se zase stydí je dát. Smíchy jsem se mlátil do kolen, jak vtipné mi to jeho dumání přišlo, protože o nějakých těch hračkách nechtěl ani slyšet, a když jsem jen tak ze srandy otevřel záložku s trochu odvážnější tématikou, okamžitě to zavřel s tím, že si mám jakékoliv větší prasárny odpustit. Bavilo mě ho popichovat, i když jsem to nemyslel s těmi stránkami vážně. Nakonec se tenhle poukaz zatoulal zase někam do šuplíku na dobu neurčitou.

Další pracovní týden nám utekl strašně rychle. Ani jsme nemrkli, když nastal víkend a my se tak vydali na náš už dlouho očekávaný odpočinek v prostředí Alexovy chaty. Museli jsme uznat, že fotky nelhaly. Ihned po příjezdu na nás zářila krásná roubenka pokrytá sněhem, uvnitř zařízená v lehce moderním stylu. Jo, tohle si necháme líbit oba.

Ubytovali jsme se v jedné z těch středních ložnic s výhledem do údolí. Aby nám nebyla zima, pustili jsme pro začátek elektrický kotel, který nejen že ohříval vodu, ale zároveň zde byl i jako jedna z možností vytápění. Sotva jsme došli do kuchyně, abychom zapnuli lednici, našli jsme na stole vzkaz od Alexe. Daniel se na mě jen podíval a bez jediného slova si ho sám pro sebe přečetl. Ten záchvat smíchu, který při tom chytil, se mi zdál nevýslovně podezřelý.

„To je vůl,“ smál se Daniel nad vzkazem. Vytrhl jsem mu ho ruky a přečetl si, co nám Alex pěkného píše. Stálo tam něco o tom, že jako kluci z města se nemáme přibližovat ke krbu, abychom chatu nepodpálili. Dál něco ve smyslu, že sex máme povolený všude, ale pod podmínkou, že po sobě pak vše pěkně vypereme a uklidíme. To mě zarazilo – oni tu snad opravdu mají i pračku. A pak tam stálo něco o tom, že kdyby náhodou nám zamrzly vodovodní trubky, v šuplíku se nachází pár zapalovačů, zápalek a jedna láhev s náhradním plynem, kterou smíme použít jen do zapalovačů a ne na nějaké naše orgie. Myslel jsem si, že Alex je z bratrů ten chytřejší a rozumnější. Jak tak na to koukám, jsou vážně oba stejní… idioti. I přes ty roky, co se ti dva neviděli, si jsou neuvěřitelně podobní.

Jakmile jsme měli všechno vybaleno a v chatce se udělalo teplo, mohli jsme si na sebe vzít konečně něco pohodlnějšího a začít si užívat klidu a pohody, jež nám byly poskytnuty. Během celého víkendu jsme naše vstávání prodlužovali, jak se dalo, a večer si užívali sauny a vířivky, ve kterých se Daniel rozhodl vyřádit. Nějak si chvilkama říkám, kde má vypínač, nebo zda se z něj dají vyndat baterky. Bohužel jsem nic takového nenašel a musel trpět jeho dlouhé pochody zasněženým údolím, končící v kdovíkde postavěné hospůdce. Ne že by mi procházky vadily, jen jsem miloval ležení u rozpáleného krbu na koberci s ním v náruči, které se snažil omezovat jen na večer.

Tak nebo tak, náš pobyt jsme si z plna hrdla užili a těšili se, až si ho zase budeme moct zopakovat třeba na jaře.

Daniel

Ani jsme nestihli počítat dny a najednou tu byly Vánoce. Naše první společné Vánoce. Sice jsem doufal, že se mnou Nik bude souhlasit a strávíme je spolu zase na chatě, ale když nechce, tak nechce. Je fakt, že tam na něj byla moc zima. Upřímně, taky jsem neměl zimu nikdy moc v lásce, ale ta příroda a to prostředí mi učarovaly. Bylo to jako z nějakého opravdu hodně romantického filmu propleteného erotickými scénkami. Holt jsem si nemohl pomoct, když na mě Nik po většinu našeho pobytu tam útočil svými chtivými prsty. A pak na mě svádí, že já jsem největší nadrženec světa. Tss… ať se laskavě podívá na sebe, úchylák. Haha…

Sice nás moje máma s bráchou pozvali na Štědrý den k nim, rozhodli jsme se ale strávit ho o samotě. Jen my dva, stromek, dárky, bramborový salát a obalované rybí filety, protože ani jeden z nás kaprovi neholduje. No vlastně, abych nelhal, ráno jsme strávili u bráchy a společně s ním se vydali do hospůdky na tradiční vařonku. Kde mi Nika opili tak, že mi celou cestu k nám domů zpíval předělávku koledy Rolničky, kterou slyšel v Simpsonových, jež byli v hospůdce puštěni v televizi. Nevěděl jsem, jak ho umlčet, když asi po dvanácté zpíval: „Rolničky, prdlačky. Batman je pako, po hlavě spad do hnoje, smrdí mu sako…“ Vážně jsem ztrácel nervy a přidal jsem proto k němu ještě svých pár vlastních slov: „Joo, rolničky, prdlačky. Jestli si nepřestaneš zpívat, dopadneš rovnako!“ a celé jsem to doplnil puštěním autorádia. Ne že by nebyl Nikolas roztomilý, když byl opilý, měl jsem spíš obavy z toho, jak dnešní velký večer dopadne.

Sotva jsem za námi po příjezdu zavřel dveře od bytu, začal se po mně Nik zase sápat.

„Pojď sem, milášku, jšem hodnej štrejda Ježíšek… škyt… Dostaneš ode mě dárek… škyt…“ potil ze sebe, snaže se udržet svou pusu mluvit normálně.

„Hele, ty můj Ježíšku. Ty právě teď dostaneš jedinej dárek, a to letenku přímo do postele,“ chytil jsem Nika za ramena, otočil ho k sobě zády a násilím tlačil do ložnice. Jo, to si s bráchou vyřídím. Opít mi přítele na Štědrý den. To se dělá?

„Jooo? A půjdeš do ní se mnou?“ pokoušel se znít vyzývavě, ale já to ignoroval. Dotlačil jsem ho k posteli, na niž jsem shodil jeho vláčné tělo, a snažil se ho přikrýt, zatímco se natahoval po pásku u mých kalhot.

„Ne! Ty…,“ ukázal jsem na něj prstem, „se teď laskavě z té své opice vyspíš, abys byl večer ready. Jinak přísahám, že tě tu nechám a svýmu bráchovi za tohle poupravím ten jeho vysmátý ksicht,“ dodal jsem naštvaně a koukal na Nika, kterému se zajiskřilo v očích. Já těma svýma protočil a dřív, než stačil ten můj ožrala něco říct, zatáhl jsem závěsy a odešel za jeho protestů z ložnice. Překvapivě se za mnou nevydal a pokračoval ve zpěvu: „Rolničky, rolničky, Daniel je nasranej. Alex dostane do zubů, bo jsem jak hovado vožralej,“ dokončil a mě tím donutil párkrát se praštit hlavou o zeď. ‚Co já si s ním počnu?‘ proběhlo mi hlavou, zatímco jsem se vydal směrem ke kuchyni chystat vše na večeři.

Asi po hodině a půl jsem zašel Nika zkontrolovat. Spal jako špalek, který se snaží někdo přeříznout hodně tupou motorovkou. Aspoň vím, že když se budu chtít po nějaké akci vyspat, nesmím mu dovolit se moc opít. To chrápání se vážně nedalo poslouchat. Zavřel jsem za sebou dveře a šel si na chvíli odpočinout. Stůl byl prostřený, filety obalené a salát pěkně uležený z předešlého dne. Ani nevím jak, podařilo se mi usnout při televizi. To asi proto, že k bráchovi jsme vyjížděli už v sedm ráno, abychom neprošvihli snídani.

Bylo kolem páté hodiny, když jsem na rtech ucítil jemný dotyk jiných rtů a pohlazení po tváři, jež mě probudily. Párkrát jsem si promnul oči a obličej, než jsem se podíval na svého budíčka. Nik se nade mnou skláněl v košili a pěkných kalhotách. S mírným pousmáním mi popřál dobré ráno a ujistil mě, že z opice, kterou mu způsobil můj bratr, se jakžtakž vyspal. Když mě na mou žádost informoval o času, vymluvil se s vyplázlým jazykem na to, že mě nešlo vzbudit.

„A kdo za to asi může, co?“ vyplázl jsem na něj jazyk taky a konečně se posadil. Nik zrudl rozpaky, když si přede mnou dřepnul a začal se mi omlouvat za své chování. Ujistil jsem ho, že příště ho nechám u bráchy, ať Alex ví, jaké to je, mít opilého Nika na krku a poslouchat jednu koledu pořád dokola. Za to se mi samozřejmě začal s úsměvem omlouvat taky a tahal mě do koupelny, abych se stihl nachystat k večeři, která se překvapivě už dávno připravovala. V tom měl jediné štěstí, že dodělal to, co já začal.

Po sprše, která mi přišla vhod, jsem na sebe natáhl jedny z pěknějších kalhot a přidal k nim tmavě modré triko s dlouhým rukávem. Stačila mi košile na svatbě, nemusím ji mít i tady, kde krom nás nikdo není. Další věc, která mě překvapila, byla, že mě usadil ke stolu, zatímco na něj vše nachystal. Pak si také přisedl a pronesl sváteční přípitek. Bylo fajn se nechat obskakovat a být tím, co jen sedí a užívá si.

Abych pravdu řekl, ta večeře se nám povedla. Salát byl, jak se dalo čekat, výborný, a ryby dobře usmažené. Za ně dostal ten pitomec pusu navíc. Že je i ve svém částečně střízlivém stavu nespálil. Když jsem se chtěl přesunout ke stromku, Nikolas mě zastavil s tím, že musíme počkat, až Ježíšek zazvoní. Tomu se nedalo neusmát. Jako bychom oba nevěděli, že dárky neleží pod stromkem už od dopoledne. Ale nechal jsem ho při tom, ať má radost.

Stál jsem sám v chodbě a čekal na cinknutí, které se jaksi stále neozývalo. Říkal jsem si, že tam snad usnul. Z omylu mě však vyvedl zvuk rolničky ze stromku. Když jsem vešel do obýváku, málem to se mnou seklo. Nikolas tam stál v obleku a kolem krku a pasu měl uvázané obrovské mašle. Za ním bylo na zemi o pár dárků víc, než jich bylo předtím.

„Tak co, jdeš si rozbalit své dárečky?“ mrknul na mě.

„No, právě teď koukám na jeden pořádný, který je tak akorát připravený k odeslání někam do neznáma,“ opětoval jsem mu mrknutí a složil ruce na hrudi.

„To bys neudělal. By ses pak unudil k smrti, protože je s tím dárečkem velká zábava.“

„Vážně? To si ten dáreček opravdu moc věří,“ houknul jsem k Nikovi a zároveň k němu došel. Objal jsem toho svého pitomce a dal mu pořádnou pusu.

„Ano, věřím si, protože tě neskutečně miluju,“ zamumlal mi do rtů mezi polibky a způsobil tím mravenčení, které se mi rozlilo tělem. Jakmile jsem mu vyznal i své city, donutil mě si sednout před stromek, podal mi sklenku se šampaňským z přípitku a začal nám oběma rozdávat dárky. Nechci se chlubit, ale měl jsem jich víc než on. Bylo to snad poprvé, co mi nevadilo, že těch dárků mám tolik.

Po rozbalení každého z nich jsem našel klasické drobnosti jako ponožky, nějaké to triko, pánskou vůni, nějaké potřeby do práce, které věčně ztrácím, a v neposlední řadě na zakázku potištěné pyžamo s nápisem: „Funguju na sto procent, až když se napíchnu na hlavní počítač“. Podíval jsem se na Nika s pozvednutým obočím a otázkou v očích, zda to myslí vážně, když tu si sundal s šibalským úsměvem košili (samozřejmě tak, aby nerozvázal mašle), a pod ní se objevilo triko s nápisem: „Hlavní počítač“.

Se smíchem jsem po něm to pyžamo hodil a s kroucením hlavy se jal sledovat, jak Nik rozbaluje ty své dárky. Nic moc zvláštního v nich nebylo. Jen jsem mu k těm ponožkám s Grinchem pořídil i boxerky a triko. Jinak samé potřebné věci. Nakonec jsem se s dalším Nikovým popichováním přesunul k němu a začal si rozbalovat svůj poslední nejlepší a nejmilovanější dáreček, jaký jen můžu mít a dostat.

Zbytek Vánoc jsme střídavě strávili u našich rodin. Alexovi jsem za to, že mi Nika opil, pusu nerozbil, zato jsem tentokrát opil já jeho. Izabela sice nebyla moc nadšená, ale když jsem jí popsal cestu z vařonky domů, nalila do svého muže dalšího panáka. Jo, ta škodolibost v naší rodině je velice nakažlivá. Když už jsme toho všeho měli tak akorát a nemohli se přecpáním hnout, zaveleli jsme do postele.

Ráno bylo velice zvláštní, nebo vlastně ani nevím, jestli bylo ráno. Zatímco jsem spal, slyšel jsem jakoby z dálky Nikův hlas. Byl zoufalý, prosebný a zároveň vyděšený. Slova, která Nikovi mezi vzlyky vycházela z úst, mě hrozně vyděsila.

„Lásko, prosím. Nenechávej mě tady samotného. Prosím, Danieli, miláčku, prober se,“ opakovala se ta věta pořád dokola a já nechápal. Jak se probrat? Vždyť jsem vzhůru, ne?

Návrat do reality…

Uplynuly skoro dva týdny od chvíle, kdy Lence zavolali z nemocnice, že se stalo něco strašného. Od té chvíle tu sedím a čekám, až se jeho nádherné tmavé oči zase otevřou a rty zvlní do úsměvu. Jenže je to skoro jako marný boj, který nechci prohrát. Už kvůli Danielovi ten boj s trpělivostí nechci prohrát. I když mi slzy tečou proudem vždy, když sedím v pokoji u jeho postele, nevzdávám to. Doktor tenkrát říkal, že to může trvat déle, než se probudí.

Nechápu, co ten frajírek v té křižovatce dělal. Snad si honil ego, či co. Fakt netuším. A to, v jakém stavu skončilo Danovo auto, svědčilo o tom, že měl ten klučina velké štěstí, že jsou oba stále mezi námi. Daniel sice spící, připojen na různé přístroje, ale je tady. Navíc dle doktora a výsledků všech vyšetření se může Daniel probudit každou chvíli. Vlastně měl už dávno. Žádné vážnější poranění hlavy neměl, jen se prostě zatím neprobírá. Bylo mi od lékařů doporučeno na něj hodně mluvit a snažit se ho podpořit. Proto u něj po práci sedím a vymýšlím si příběhy o tom, jak může naše společná budoucnost vypadat. Drtím jeho bezvládnou dlaň v těch svých a snažím se ji zahřát, aby nebyla tak studená.

Jizvy, které měl Dan na svém obličeji, se krásně ztrácely. Dokonce i ta největší na jeho hlavě začala vypadat lépe než první den. Vlastně všechna poranění se buď krásně hojila, nebo již nebyla skoro znatelná. Jen ta jeho hlava se neměla k ničemu, aby otevřela ta krásná tmavá očiska.

Sice jsme spolu byli hodně krátkou dobu, ale nebylo to tak důležité jako to, že ho miluju víc než cokoliv jiného na světě, a chci být s ním, až se probudí. Prosil jsem ho každý den o to, aby mě tu nenechával jen tak. Aby se konečně probral, vrátil se za mnou… Jenže bezvýsledně.

Jako obvykle jsem odcházel až na vyžádání sestry, která po návštěvních hodinách kontrolovala pacienty. Zvedl jsem se ze svého místa a políbil Daniela na čelo: „Zítra se tu za tebou zase zastavím, tak se prosím zkus probudit, ano? A pokud to neuděláš, vážně si mě nepřej. Ti pustím do žíly tak silné kafe, že ti nic jiného ani nezbude. Miluju tě, lásko,“ zašeptal jsem mu do ucha, políbil jeho rty a odešel za soucitného pohledu zdravotní sestry. Už to znala. Po těch třech týdnech na to byla zvyklá. S hlavou zoufale sklopenou jsem se vydal domů, do své osamělé postele.

Následujícího dne se mi v práci během porady se zaměstnanci hotelu rozeřval telefon jak pominutý. Nejdřív jsem se nepodíval, kdo volá. Jakmile jsem tak ale učinil, donutil mě po deseti minutách se konečně utrhnout, rozpustit sešlost dřív než obvykle a zvednout ho. V telefonu se ozvala vyplašená Lenka. Mluvila hrozně rychle a vzlykala, tudíž jsem jí rozuměl maximálně každé desáté slovo.

„Lenko, stop! Nerozumím ti. Stalo se něco? Něco s… Danem? Mluv prosím!“ okřikl jsem ji nejistě.

„Daneček, Dan… Niku, musíš hned přijet. On…“ To jediné mi stačilo. Hovor jsem zavěsil, domluvil se s Klárou, která to za mě bez řečí převzala, a vyrazil do nemocnice.

Nejspíš mi přijde pár pokut za překročení rychlosti, ale kašlu na to. Dorazil jsem do špitálu, nahlásil se sestře a utíkal směr Danův pokoj. Před ním stala Lenka se slzami v očích.

„Lenko, co se stalo? Prosím, řekni mi, že je v pořádku…,“ žadonil jsem zoufale do chvíle, než se Lence na tváři objevil úsměv. Nejdřív jsem nechápal a odsuzoval, že se v tak vážných chvílích usmívá. Pak mi to ale došlo.

„Lenko, on je…? On se…?“ snažil jsem se ujistit. Lenka dál ronila slzy radosti a s přikývnutím mi to potvrdila. Probral se. Daniel se probral. Můj Dan… V momentě jsem to nevydržel a začal brečet taky. Jak nejsem nijak velká citlivka, tohle mě dojalo. Potřeboval jsem ho vidět. Lenka mě však zastavila dřív, než jsem šáhl po klice od pokoje, s tím, že zrovna před chvílí zase usnul. Prý se probral včera večer, jen pár hodin poté, co jsem odešel. Podle doktora, se kterým Lenka mluvila, Daniel bez problémů komunikuje a na všechno kromě dne, kdy se stala nehoda, si pamatuje. Díky Bohu.

Potichu jako myšky jsme se vplížili s Lenkou do pokoje. Sledoval jsem Danielovu uvolněnou tvář a tak tak zadržoval další slzy radosti. Došel jsem k jedné straně postele a Lenka zůstala u druhé. Chytil jsem toho svého ďábla za ruku, zatímco jsem ho druhou pohladil po tváři a opatrně, tak abych ho nevzbudil, ho políbil. Jenže to by to nebylo ďábelské stvoření, aby mi ten polibek jemně neoplatil a pak se nepousmál. Ten mizera…

„Tohle… jsem potřeboval,“ zašeptal mi do rtů.

„J-jsi vzhůru,“ podotkl jsem to, co bylo očividné. Daniel mírně přikývl hlavou a konečně na mě otevřel své nádherné unavené oči, které do těch mých zase vehnaly slzy. Lenka mi prstem naznačila, že počká v chodbě, a odešla.

„Přece bych… tě tu nenechal… samotnýho,“ zašeptal a jemně se pousmál. Nevěděl jsem, co mu na to říct, proto padla další pusa na jeho bolavé čelo. Asi půl hodinky jsme spolu vedli rozhovor o tom, jak mu je, co je u mě nového a zda mu někdo chodí aspoň větrat byt. Byl rád za kladné odpovědi a pak z něj vypadlo něco, co jsem vážně nečekal.

„Dík, že ses o to postaral. A vážně, Niku, nemohl bych tě opustit. Kdo by ti dělal ze zbytku života peklo?“ Mé překvapení bylo hmatatelné. Pohledem jsem přejel po Danově usmívající se tváři. Na mou otázku, odkud to má, mi jen odvětil, že všechno slyšel. Tedy, nebyl si jistý tím, zda se mu to třeba jen nezdálo, ale má reakce ho utvrdila v tom, že jsem mu něco takového opravdu pověděl. Nebylo třeba cokoliv skrývat nebo jakkoliv mlžit. Povyprávěl jsem mu o tom, jak jsem vymýšlel příběhy o naší společné budoucnosti. Sice občas zaprotestoval, že by tak agresivní nebo ubrečený nebyl, ale lhát sám sobě taky nemohl. S příslibem, že náš rozhovor dokončíme další den, se můj zadek zvedl ze svého místa a nechal jsem ho odpočívat.

Týden po Danově probuzení se doktoři rozhodli propustit ho do domácí péče s tím, že bude odpočívat a dojíždět na pravidelné kontroly. Samozřejmě, že jsem si ho okamžitě nastěhoval k sobě domů a už dva týdny o něj pečuju jako o nejcennější poklad světa. Teda když si ze mě zrovna neutahuje, nebo se mě nesnaží přemluvit k nějakým něžnostem, které nechci v jeho rozbolavělém stavu riskovat. Naopak musím tomu ďáblovi neustále natřepávat polštáře, když jeho ručičky něco takového ani po dvou týdnech od propuštění z nemocnice samy nezvládnou. Jak mi to strašně rád namlouvá. Asi budu muset přitvrdit, tolik ho nerozmazlovat a už mu vážně konečně naplácat na ten jeho zlobivý zadek.

Daniel

Jakmile jsem po té nehodě poprvé otevřel oči, hlava mi nepobírala informace z okolí. To, co mi Nikolas o nás vyprávěl, mi ji naprosto domotalo. Nejdřív jsem uvažoval, zda třeba nespím a tohle není jenom sen, ale štípnutí do ruky to okamžitě vyvrátilo. Z nehody jsem si nic nepamatoval, a to ani z celého toho dne. V hlavě se mi však předháněly skutečné vzpomínky s těmi snovými. Jakmile se ale Nik objevil ve dveřích pokoje a pak mě políbil, věděl jsem, že tohle rozhodně sen není. Obklopilo mě obrovské štěstí z toho, že je u mě. Že se i já mohu dotknout jeho a není to žádná představa, jen holá realita.

Děkoval jsem svému andělu strážnému, že mi tohle umožnil. Že mě chránil a poskytnul mi druhou šanci k životu. Druhou šanci být tu pro mou rodinu a Nika.

Naši druhou šanci být opravdu konečně spolu.

Ale teď…: „Niiiiikuuu, kde sakra vězíš?! Ten polštář se sám nenatřepe,“ popichuju svého miláčka, který si šel pro něco dobrého, místo aby mi pěkně naklepal polštář.

„Vždyť už jdu, ďáble jeden ďáblovitý vymýšlavý!“