Naše druhá šance 2

Celé ty dva měsíce po svatbě byly jako jeden velký hurikán. Ten první měsíc začal mým předčasným odjezdem ze svatby a kázáním sestry, že je mi milejší má práce než vlastní rodina. Propustila mě však pod podmínkou, že na tu Leovu oslavu dojedu, i kdyby mě po cestě přepadla parta nadržených zombíků. Má sestrá má opravdu skvělý smysl pro humor, to vám povím. Když jsem dojel do práce, čekalo mě vyřízení toho, na co se teď už bývalá manažerka Martina vykašlala, a předešel jsem průšvihu à la vytopení a zničení celého sálu našeho hotelu prasklým potrubím. Ještěže má náš hotel známé i mezi instalatéry a podlaháři. Potopu se nám podařilo zažehnat téměř okamžitě a výměna poškozené podlahy byla do týdne hotová.

Tato událost byla poslední kapkou pro majitele hotelu. Díky tomu došlo k mému povýšení na místo Martiny a k jejímu propuštění. Petr to odůvodnil tím, že nepotřebuje mít ve vedoucím křesle někoho nespolehlivého. A o Martině všichni věděli, že ta svou práci fláká a všechno nakonec stejně oddřu já. Mé místo zástupce manažera přebrala Klára z recepce, která se nebojí říct komukoliv cokoliv, ale na druhé straně i ví, kdy je lepší mlčet. To jsem si tedy celou dobu myslel. S Klárou jsme dostali společnou sekretářku. Takovou velice svědomitou holčinu jménem Jana. Musím říct, že spolupráce s nimi jde jedna báseň. Jsme takoví tři mušketýři, kteří zvládnou úplně cokoliv.

Když po těch dlouhých týdnech přišel pátek, den mého odjezdu na sobotní Leovu oslavu, předával jsem holkám dočasně své křeslo a povinnosti. Než jsem stačil vůbec něco říct, vykoply mě z vlastní kanceláře pod pohrůžkou, že mě nechají za sestrou poslat v pytli na mrtvoly, pokud konečně nevyjedu. Jsou to prostě zlatíčka, haha.

Daniel

Ty dva měsíce před Leovou oslavou byly jeden velký kolotoč. Práce ve firmě bylo tolik, že jsem se málem nezastavil a trávil v ní skoro celé dny včetně víkendů. Holt když pracujete jako technolog výroby v automobilce, na zadku si moc neposedíte. Navíc, když jsem měl plnou hlavu Nika a v práci se chvílemi zapomínal. Kolegové si ze mě začali i utahovat, když do mě neustále něco mluvili a já je z ničeho nic přestal poslouchat tak, že mi pak museli všechno opakovat. Okamžitě chtěli vědět, kdo to je a jak vypadá. Stejně jako mí kolegové, i máma si mého rozpoložení všimla. Nahlas jsem nikomu z nich nic neřekl. Nechtěly se mi mé citové záležitosti s kýmkoliv řešit. I když si myslím, že máma možná i tušila, odkud vítr vane.

Několik dní jsem proto strávil nenápadným sondováním Nikolasova života. Dost mě překvapilo, když jsem zjistil, že se nedávno stal manažerem hotelu, ve kterém několik let pracoval. Na škole to byl dříč, takže se vlastně není ani čemu divit. Další překvapení pro mě bylo, že ten hotel je necelých třicet kilometrů od místa, kde bydlím. Divím se a divil jsem se, že při diskusích s Terkou jsem o tom neslyšel. Asi to nebrala jako podstatnou záležitost, když věděla o našich školních vztazích.

Takový kousek ode mě a já se to musel dozvědět až teď. Navíc ze stránek jejich hotelu. Ale že bych toho využil a projel se tam? Ujet nějakých sto kilometrů za svou mámou, to je v pohodě, ale zkusit se podívat za ním, to ne. Na to je Daniel pořádná poseroutka.

Ale není třeba plakat nad rozlitým mlékem, když už jsem se vydal zpomaleným tempem po dálnici na tu Leovu slávu. Mám radost, že tu bandu zase uvidím. Na Nika se těším ale nejvíc. U něj jsem se za ty dva šíleně dlouhé měsíce rozhodl, že je třeba udělat krok dopředu a zkusit s ním konečně navázat nějaký ten kontakt. Zbytek se uvidí.

Nikolas

Po dvouhodinové pomalé jízdě ucpanou dálnicí s hudbou na plné pecky jsem konečně dorazil před Leův a Terčin dům, ve kterém s nimi bydlí i jeho rodiče. Sotva jsem vylezl z auta, přivítala mě má sestřička a ubytovala v jednom z pokojů. Byl takový pěkný s velkou postelí uprostřed a soukromou koupelnou. Tohle si teda nechám líbit. 

Neměl jsem ani moc času se rozkoukat nebo převléknout, protože mě hned vytáhla na terasu za domem. Tam zatím seděli Leo, jeho rodiče a Zdeněk a o něčem si povídali. Sotva mě viděli, zdravili mě jak šílení, na rozdíl ode mě. Odpověděl jsem strohým: „Zdravím, taky vás rád vidím,“ a přisedl k nim. Kamila se hned zvedla a s Terkou v závěsu nám šla uvařit kávu.

Asi po deseti minutách, kdy jsme seděli a bavili se o novinkách ze světa, se od cesty ozval zvuk motoru auta, který málem přehlušila hlasitá hudba z jeho rádia.

„Podle výběru hudby bych řekl, že vám přijel synovec. A podle hlasitosti zas, že s ním opět nebude rozumná řeč,“ obrátil se Zdena ke Kamči a Radimovi.

„Nebuď zlý,“ okřikl ho Radim.

„No co? Vždyť je to pravda.“ Ostatní přísedící Zdeňka zpražili pohledem a po mně jen Terka mrkla očkem. Dřív, než se stačila Kamča postavit, aby šla Danielovi naproti, došel za námi na terasu.

„Ahojte všichni,“ pozdravil nás s tím nejkrásnějším širokým úsměvem, jaký jsem kdy viděl. Nebo spíš nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem u něj poprvé v životě viděl. Nechápu, proč ho tak schovává. Vždyť ten by roztopil i arktický ledovec. A ty dolíčky, které se mu při tom udělaly. Mhm…

„Danečku, ahoj. Jaká byla cesta?“ přiskočila k němu Kamča a objala ho.

„Ale jo, dalo se to. Akorát dálnice sem byla totálně ucpaná, takže jsem rád, že jsem konečně dojel,“ odpověděl jí a šel se přivítat i s ostatními.

„Ahoj, Niku,“ pozdravil mě s rozpaky ve tváři.

„Ahoj,“ potřásl jsem si s ním rukou a on se následně usadil na protější židli. A já zas začal být myšlenkami mimo.

„Proč jsi neřekl, bráško, že je dálnice ucpaná? Dali bychom vědět Danovi, aby to objel přes město,“ hodila mě sestra do ringu, a než mi došlo, co řekla, ozval se Leo:

„Terka má pravdu. Že jsi nic neřekl?“

„Kdybych věděl, že jede po té samé dálnici, tak bych určitě něco řekl, ale…,“ odporoval jsem jim a snažil jsem se na Dana nepodívat, když mi skočil do řeči:

„Hele, klid, lidi. Nemohl to vědět, pokud mu to nikdo z vás neřekl. Pro příště bude chytřejší,“ zastal se mě a já zůstal sedět s otevřenou pusou. Když jsem stočil oči k němu, kouknul na mě a lehce se usmál. Zvláštní, to jeho chování.

Horklovic rodinka se mezitím, co já nad ním uvažoval, začala dohadovat ohledně toho, kudy by si to asi Dan nakonec mohl objet. Jen Terka si našich pohledů všimla, nenápadně do mě šťouchla a zase se tak divně usmála.

Večer jsme se přesunuli do domu. Zatímco dámy v kuchyni chystaly večeři, pánové si sedli do obýváku a bavili se o sportu. Já to po chvilce nevydržel a musel od nich na chvilku pryč. Ne že bych byl sportovně zaostalý. Kolegové z hotelu se o něm bavili neustále a já chtěl mít od tohoto téma na chvilku klid. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že se po mně Dan letmo ohlédl poté, co jsem se zvedl z gauče a namířil si to do kuchyně za ženami.

Když jsem za Kamčou a Terkou došel, okamžitě mě zaměstnaly krájením masa. Prý jako zástupce mužského pokolení jim mám ukázat, jak se to dělá. Bavil jsem se jejich rýpanci do chvíle, kdy se za námi přiřítil Dan.

„Copak, Dany? Proč nejsi vedle s chlapama?“ houkla po něm Kamila.

„Jednou za čas se sejdeme a ti vedle jsou zase v sobě. Moje nervy. Ukaž, udělám to,“ sebral Kamči z rukou nůž a začal krájet zeleninu. Kamča se na něj nechápavě podívala, ale svou práci mu přenechala. Terka se k ní naklonila a tak, abychom to neviděli a neslyšeli, jí něco pošeptala. Já ji však koutkem oka zahlédl. Kamila se na ni otočila s překvapeným výrazem a mezi mnou a Danem přelétla pohledem. Terka jen s úsměvem přikývla na její tichou otázku a také se usmála. Co ty dvě plánují? Začínal jsem z toho mít hodně divný pocit. Takové divné šimrání v podbřišku. Asi jsem své sestře neměl říkat, že se mi Daniel líbí. Určitě teď kuje pikle, jak nás dát dohromady.

Vtom přerušil ticho objekt mého zájmu, nezvedaje pohled od desky stolu: „Nechci být nějak zvědavý, ale jak to máte vymyšlené se spaním? Kde kdo bude, když je nás tu o jednoho víc než normálně?“

„No jo, já bych úplně zapomněla. Já už ubytovala tady Nika v pokoji pro hosty a Zdena si zamluvil gauč. Takže ti, Dane, nějaké to místo na spaní budeme muset teprve najít,“ houkla Terka.

„Jenže dětské pokoje jsou teď zaházené krabicemi po tom, co sis sem, Terez, převezla zbytek věcí. Což znamená, že se nedostaneme ani pro matraci, která tam je, aby měl na čem spát,“ zhrozila se Kamča ke svému synovci. Jeho to sdělení nenechalo chladným a otočil se na tetu s obavou v očích.

„V autě nespím,“ prohodil po chvilce vážně a všechny tím pobavil. Jen Kamila si pořád s jeho otázkou lámala hlavu.

„No, tak to se asi budeš muset s někým o místo na spaní podělit. Buď můžeš spát tady s Nikem na posteli, nebo se Zdeňkem na gauči,“ bavila se ta potvora a na Danovi bylo vidět překvapení.

„No jo, Terka má pravdu. Jiná možnost ti asi nezbude, Danečku. Pochybuji, že se v tuhle hodinu bude chtít někomu tu matraci hledat,“ přitakala nápadu mé sestry Kamila.

Upřímně mi taky přeběhl mráz po zádech ve chvíli, kdy Terka zmínila mě a postel. Jak já bych ji na místě zaškrtil! Vtom ale řekl Dan něco, co bych fakt nečekal.

„No, tak… to raději beru tu postel. Se Zdeňkem na gauči vážně spát nebudu. Jednou mi to stačilo.“ Při té větě se otočil zpátky k zelenině a já si všiml jeho načervenalých tváří.

„Nebude ti to vadit, Niku? Vážně mi to vypadlo z hlavy,“ ptala se se starostí v očích Kamila.

„Ne, dobrý. Ta postel je pro dva lidi velká dost.“ Tenhle víkend bude ještě zajímavý.

Aniž bych se jim k tomu nějak víc vyjádřil, nasypal jsem nakrájené maso Terce na pánev, kterou už rozehřívala na sporáku. O možnosti, že bych já spal na gauči se Zdeňkem a Dan sám na posteli, nikdo neřekl ani slovo. A já to tak i nechal.

Asi po hodině jsme měli večeři uvařenou a snědenou. Aby nám před spaním vytrávilo, sedli jsme si všichni na chvilku v obýváku s pivem a vínem u nějakého filmu, který hrál v televizi. Kolem desáté se všichni rozešli do svých ložnic a Zdena na gauč. Dan, poté, co si vzal z chodby svou sportovní tašku s náhradním oblečením, za mnou došel do pokoje pro hosty. Položil tašku ke skříni a otočil se na mě: „No, nevím jak tobě, ale mně je celkem jedno, na jaké straně budu spát. Tak si vyber. Jsi přece jen host,“ dořekl a očima lítal nervózně po pokoji.

„Nechám to na tobě. Jsi přece jen o něco mladší,“ mrkl jsem po něm a nestačil se divit tomu, jak byl z celé té věci nervózní.

Po pár vteřinách se ale uchechtl: „Dobře, spím u okna.“ Dřepnul si k tašce a vytáhl věci na spaní. Celá tahle situace mi přišla tak vtipná. Jak si to na nás má intrikánská sestra krásně nachystala!

„Hmm, Niku, myslíš… bude ti vadit, když půjdu první?“ houknul na mě a ukázal na koupelnu.

„Ne, dobrý. Jen běž. Já počkám,“ usmál jsem se a za ním se pak okamžitě zavřely dveře.

Mezitím, co on byl ve sprše, nachystal jsem si své věci na spaní. Pak jsem si sedl zpátky na postel a zkontroloval přes telefon emaily. Naštěstí mi žádný z práce nepřišel. Odložil jsem proto telefon na noční stolek a začal opět myslet na toho ďábla vedle. Po chvíli mě Dan probral ze zamyšlení s tím, že mi uvolnil koupelnu.

Osprchovaný a oblečený do trenek a trika jsem se vydal k posteli, na které už on ležel pod dekou s mobilem v ruce. Hned, co mě viděl, položil telefon, popřál dobrou noc a otočil se zády ke mně. Ulehl jsem na druhou stranu postele, zhasl světlo a rozvalil se na záda tak, abych nechal i mému spolunocležníkovi dost místa. Přišlo však něco, co jsem nečekal. Očividně jsme ani jeden nemohli usnout. Se zavřenýma očima jsem ležel a rozjímal, jak to bude dál, když asi po hodině se Dan zvedl z postele a vyšel z pokoje. Vrátil se po pár minutách se sklenicí vody a ulehl zpátky do postele.

„Copak, nemůžeš spát?“ zeptal jsem se potichu a oči otevřel. Očividně se lekl, protože se lehce otřásla matrace.

„Jo, nějak mi to dneska nejde. Proč ty nespíš?“

„Asi moc kofeinu,“ zasmál jsem se a otočil k němu hlavu. Ležel na zádech, jednu nohu pokrčenou a pohled upřený před sebe. Ruce měl položené na břiše a žmoulal v nich deku.

„Člověk by nevěřil, že se dva naprosto cizí lidi stanou součástí jedné rodiny, a nakonec budou ležet vedle sebe v jedné posteli,“ vylítlo ze mě nahlas a začal jsem se smát pravdě, kterou jsem řekl. Daniel na mě překvapeně otočil hlavu a chvilku mě sledoval.

„My ale cizí nejsme. Známe se ze školy.“

„No, dobrý postřeh. Pokud se ta střední dá vůbec počítat. Moc jsme tam toho spolu nenamluvili,“ nahodil jsem udičku a čekal, zda se chytne. S hlasitým povzdychnutím však svůj pohled přesunul zpět na stěnu před sebou. Asi jsem přestřelil, běhalo mi hlavou. Dan se však najednou rozpovídal.

„Dobře, no. Střední byla díky mně trochu propadák. Nemusí mi hned každý předhazovat, že jsem to tenkrát posral.“

„Ale já ti nic nepředhazuju. A už vůbec jsem neříkal, že jsi to posral. Kdo řekl, žes to posral? Já rozhodně ne.“

„Tak… tak jsem to nemyslel. Vím, že jsi nic takového nikdy neřekl. Teda až na to, jaký jsem rozmazlený agresivní spratek, který všechny nenávidí,“ otočil na mě svůj podrážděný obličej. Koukal jsem na něj a koutky úst mi při tom cukaly.

„Zasloužil sis to. Všichni ze třídy se tě báli. Mít v očích plamenomet, už tady nikdo z nás není, jak vražedně ses na každého tvářil. Mě by ale vážně zajímalo, proč?“

„A co z toho budu mít, když ti to řeknu? Tolik let přehlížení a najednou o mně chceš něco vědět?“ začal se vztekat. O ou, asi jsem vážně přestřelil.

„Tak hele, nebyl jsem to já, kdo tě přehlížel. Nebo možná trochu jo. No, to je fuk. Nebylo to ale dobrovolně. Sám sis k sobě nikoho nepustil. Já ti chtěl tenkrát dát šanci. Proč si myslíš, že tě ke mně učitelka přiřazovala při společných úkolech? Byla kvůli tobě už dost zoufalá a nevěděla, co s tebou, tak mi tě hodila na krk. A víš co? Nevadilo mi to. Chtěl jsem zjistit, jestli jsi opravdu takový idiot, nebo je za tím něco víc. A rád bych to věděl i teď,“ vylil jsem to všechno ze sebe a koukal, jak na mě Daniel zírá s otevřenou pusou. Vypadalo to chvilkama, že chce něco říct. Nakonec jen sklopil oči, povzdechl si a vypadal, jako by nad tím přemýšlel. Já to nevydržel a otočil se zády k němu.

„Víš co, už je celkem pozdě. Pokud brzo ráno nevstaneme, budou nás určitě proklínat. Takže nevím, jak ty, ale já jdu spát. Dobrou.“

Chvilku jen tak ležel, ani nedutal, když se do ticha ozval jeho hlas: „Posral jsem to. Úplně všechno jsem to posral.“ Zněl najednou smutně, hodně smutně. 

„Posral? Cos posral?“ udivil jsem se tomu, co řekl. Nedokázal jsem pak jen tak ležet. Rozsvítil jsem hned lampičku na nočním stolku, otočil se k němu a opřel se o loket. Daniel si pažemi zakrýval obličej a prsty si zajížděl do vlasů. Když jsem slyšel tiché zakňourání, došlo mi to. Plakal…

„Danieli?“ dostihly mě výčitky svědomí. Posadil jsem se blíž k němu a snažil se mu jednu jeho ruku stáhnout z obličeje.

„No tak, Dane.“ Ruku, kterou jsem držel, stáhl. Hřbetem druhé ruky si zakryl pusu a z pevně sevřených víček se tlačily slzy. Jeho tiché vzlyky naplnily místnost. Po chvilce se na posteli posadil, lokty se opřel o kolena a hlavu do nich schoval. Nedokázal jsem nečinně sedět a přihlížet. Položil jsem mu ruku na rameno a snažil se zjistit, co s ním je.

„Danieli, no tak, co se děje? Jestli jsem se tě nějak dotkl, tak se omlouvám. Tohle jsem fakt nechtěl,“ opatrně jsem mu tou rukou po rameni začal přejíždět. Dan zakroutil hlavou v nesouhlas. Pak se na mě podíval a sám od sebe se mi stulil do náruče. Můj šok by se v tu chvíli dal krájet. Cítil jsem jeho chvějící se tělo, které jsem k sobě bez zaváhání víc přitáhl a pevně objal. Zatímco jsem ho jednou rukou svíral, druhou rukou jsem zajel do jeho havraních vlasů. Ať ho tížilo ta léta cokoliv, muselo to být něco vážného, když na náš rozhovor takhle zareagoval. Je ale fakt, že jsem mohl být trošku milejší.

„No tak, pšššt. To bude dobrý,“ snažil jsem se ho utěšit a sypal si při tom popel na hlavu.

 Ani nevím, jak dlouho jsme takhle seděli, než se trochu uklidnil.

„Prosím tě, nemáš kapesník?“ ozval se po chvilce chvějícím se hlasem.

„Jo, vydrž,“ lehce jsem ho jednou rukou pustil a nahnul se ke stolku. Natáhl jsem se po balíčku, který jsem měl na stolku u postele, a podal mu ho, zatímco se narovnal a odsedl ode mě.

„Lepší?“

„Bože, řvu jak nějaká holka. Promiň, jen už nemůžu… Nejde to…,“ nedořekl. Jen zakroutil hlavou a opřel si ji o dlaň.

„Co nejde? Řekni mi, o čem to mluvíš,“ zkoumavě jsem se na něj podíval a čekal, co bude. Dan si rukou prohrábl vlasy a snažil se vydýchat.

„Nerozumím tomu,“ zašeptal.

„A čemu?“

„Co jsem pro tebe v životě udělal, že se tak staráš?“ pootočil hlavu ke mně s otázkou v jeho od pláče rudých očích.

„No, osobně nic moc, to je fakt. Ale musí mít člověk důvod k tomu, aby se staral, když toho druhého očividně něco trápí?“

„Nevím. Asi ne,“ lehl si zpátky na záda, podíval se skoro nepřítomně ke dveřím, naposledy popotáhl a utřel si oči.

„Víš co? Pro dnešek to necháme tak a půjdeme spát, jinak zítra vážně nevstaneme. Jen chci, abys věděl, že se mi klidně můžeš s čímkoliv svěřit, když budeš chtít.“

„Hmm… díky. A promiň mi ten výstup,“ bylo jediné, co vyšlo z jeho úst. Ulehl jsem zpátky do postele a zhasl lampičku.

„V klidu. Občas je toho na jednoho hodně a potřebuje to ze sebe nějak dostat.“

„To asi jo. Tak dobrou.“

„Dobrou,“ popřál jsem mu a konečně zavřel oči. V hlavě se mi pořád dokola opakoval jeho emoční výlev a já si odpřisáhl, že zjistím, o co jde, a zkusím mu s tím pomoct.

Telefon mi ukázal osm čtyřicet pět, když jsem se ráno probudil. Po dlouhé době jsem se opravdu dobře vyspal, i když se mi zdály samé šílenosti. Třeba jak stojím uprostřed hotelu a snažím se zachránit svět před milionem ninjů. Ta moje fantazie. Vedle mě se najednou ozvalo klidné oddechnutí. Otočil jsem hlavu za zvukem a viděl Dana stočeného do klubíčka, čelem ke mně. Rukama si pevně přidržoval polštář, jako by se bál, že mu uteče, zatímco deka už to udělala. Ten pohled mi na rtech vykouzlil úsměv. Opatrně jsem se zvedl z postele a tou k nohám skopnutou dekou ho přikryl. Trošku se ošil, rukou si deku přitáhl k bradě a spal dál. Nevěřil jsem, že tenhle černovlasý ďábel může být i tak strašně roztomilý.

Zamířil jsem si to do koupelny a po ní rovnou do kuchyně. Tam už se to hemžilo zbytkem obyvatel chystajících snídani.

„Dobré ránko,“ pozdravil jsem je a přidal se k nim.

„Dobré, nevíš, kde je Dan? Ráno bývá v kuchyni první, ale nikde jsme ho neviděli,“ udivili se, že jsem přišel dřív než on.

„Ještě spí.“

„Spí?“ podivila se Kamila.

„Hmm,“ přikývl jsem.

„To se stalo snad prvně, že by spal tak dlouho.“

„Zajímavé…,“ odvětila Terka a všichni se na ni nechápavě podívali, zatímco ona hodila očkem po mně. Její odpověď byla odbytá tím, že byl možná opravdu moc unavený. O jeho včerejším emočním výlevu jsem raději nikomu neřekl.

Dan se objevil ve dveřích kuchyně před desátou hodinou. To už jsme měli všichni svou snídani snědenou a rozebírali, co je třeba nachystat na oslavu. Napůl spící dosedl na židli u stolu a napil se kávy, kterou mu Kamča donesla. Svým mrtvolným vzhledem rozpoutal šílenou diskusi o tom, co prováděl v noci. Mě z toho zajisté nemohli vynechat a ptali se, co jsem mu provedl. Co bych jim asi tak měl říkat? Daniel nevypadal, že by mu ta diskuse byla dvakrát příjemná. Proto jsem se k tomu raději vůbec nevyjadřoval.

Po následném rozplánování dne se Daniel, teď už probuzený, šel převléct, a zbytek se konečně vrhl do práce.

Daniel

Ten včerejší příjezd byl vážně moc zajímavý a to večerní posezení v kruhu rodiny bylo taky fajn. Dlouho jsem nepocítil tak uvolněnou atmosféru. Jen mě dost vyděsila ta chvilka v kuchyni. Nemůžu pochopit, že na mě se spaním zapomněli. Sotva se tu objeví Nikolas, hned dostane moje obvyklé místo. Heh, co nadělám. Ale to, že s ním nakonec budu muset v té posteli spát, jsem čekal teda ještě míň. I když on si nestěžoval a mně to vlastně taky nevadilo. Konečně jsem dostal příležitost být mu trochu blíž. Jenže jeho slova, která při tom vypustil z pusy, zatímco jsme měli už dávno oba spát, mě dostala. Najednou se mi všechno vrátilo a já už nemohl dál. Nedokázal jsem tu bolest v sobě udržet. Nešlo to. Stejně tak nešlo mu říct pravdu do očí. Co když ji řeknu a dočkám se jen trpkého odmítnutí? Vždyť ani nic jiného bych čekat nemohl po tom, jak jsem se kdysi choval.

Musím říct, že dnešní přípravy oslavy mě opravdu bavily. Dostat všechny židle a stoly z garáže byl vážně zážitek. Leo s Radimem by si tam měli vážně uklidit. Ale na co si stěžovat, když jsem měl po ruce asistenta Nika. Z něhož mi celou dobu bušilo srdce jak o závod. Kdyby ale věděl, co se mnou jeho přítomnost dělá. Ne, bez panáka to vedle něj dneska vážně nezvládnu. Neušlo mi však, jak se na mě při tom prohrabávání garáže díval. Byla tam pořád. Ta otázka, kterou mi včera položil. Já ale neměl chuť nic vysvětlovat. Ne tady a ne teď. Asi ho ten včerejšek vážně mrzí, i když jsem ho ujistil, že se nic nestalo. Na vysvětlení si holt bude muset počkat.