Naše druhá šance 4

Daniel

Týden… jeden týden uběhl od Leovy oslavy a já na Nika nepřestal myslet. Dokonce ani na to poučování od mámy. Rozhodl jsem se proto využít svých čtrnáct dní celozávodní dovolené k činům. V hotelu, který má Nik pod palcem, jsem si na pár dní zamluvil pokoj a wellness. Ovšemže bez jeho vědomí. Když už překvapení, tak ať je pořádné. Podle mých informací se detaily o ubytovaných k Nikovi moc nedostávají, když nejde o zvlášť významné nebo problémové hosty. Snad to pro něj bude pěkné překvapení. Sice vím, že jsme spolu strávili jen pár dní, jenže jsem musel dát kolegyním za pravdu a konečně bych měl dotáhnout svůj Mohamedí zadek k hoře.

Svými city k Nikolasovi jsem se přestal tajit. Jaký to pro mě byl šok, když mi Leo s Terkou po telefonu sdělili, že o mých citech ví nejen oni, ale i Nikolas. Tomu to prý úplnou náhodou došlo na oslavě. Tím se můj problém zčásti vyřešil a já se konečně rozhoupal k činům. Otázka je, co bude, až ho v tom hotelu uvidím? Vždy, když jsem se s ním setkal, jsem ztuhl a nevěděl, co dělat.

Dojel jsem do hotelu a šel se zapsat na recepci. Už z dálky se mi zdály pohledy, které od ní šly, podezřelé. Potvrdilo se mi to, když jsem nahlásil své jméno zástupkyni manažera, která zrovna zaskakovala za jednoho z recepčních. Její úsměv, pohled a tón, kterým mě počastovala, mi ihned prozradil, že ona ví. Nešlo to přehlédnout, když navíc šťouchala do vedle stojící kolegyně a snažila se nenápadně ukazovat mým směrem. Ach, ten Nikolas.

„Takže, pane Tichý, zdržíte se tu dlouho?“ zeptala se mě s ďábelským pousmáním.

„Na pár dní bych to určitě viděl. Můžu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě, ptejte se.“

„Nikolas, tedy manažer hotelu, ví o mém příjezdu? Když jsem při zamlouvání pokoje zadával své jméno, uvažoval jsem, zda se tato informace k němu dostane. A netvrďte mi, že nevíte, o čem mluvím. Slepý zatím nejsem,“ vyhrkl jsem a zvedl k ní pohled od papíru, který mi dala k podpisu.

Ona se jen vědoucně usmála: „Omlouvám se, nechtěla jsem… Ne, neví. Mám mu o vašem příjezdu říct?“

„Ne, děkuji. Rád bych, aby na to přišel sám,“ usmál jsem se a opětoval její ďábelský výraz.

„Ach tak, dobře. Od nás se určitě nic nedozví. Pokud by vás to ale zajímalo, dnes má program až do půl páté a o víkendu tu bývá, jen když má domluvenou nějakou pracovní schůzku. Nebo když se nudí. Jinak přes týden normálně končí kolem třetí, když nemá nějaké další povinnosti. Není pro mě ale problém sem tam vzít práci za něj. Jestli si rozumíme,“ mrkla na mě očkem a já se musel zasmát. Kdyby jen Nikolas věděl, koho to pod sebou má. I když… on to určitě ví.

„Ano, rozumím dokonale. Kdybych čistě náhodou potřeboval, můžu se na vás obrátit?“

„Samozřejmě. Bude mi ctí našeho šéfíka naservírovat jeho ďáblovi až pod nos,“ začala se smát i ona a já zůstal v šoku stát s obočím zvednutým skoro až na vršek hlavy.

„Tak ďáblovi, jo? S tím přišel kdo? On?“ zeptal jsem se a dostalo se mi přikývnutí. „To mě ještě pořádně nepoznal,“ začal jsem se smát s jeho zástupkyní, „ještě uvidí, zač je toho ten jeho ďábel.“

„Dobrá tedy, bude to jinak vše, co jste potřeboval?“ snažila se nahodit svou pracovní tvář.

„Myslím, že ano.“

„Zde jsou klíče od vašeho pokoje a zde průkaz do wellness centra. Užijte si pobyt. A kdyby náhodou, budu zde. Nebo mě stačí zavolat tady přes kolegy,“ mrkla na mě spiklenecky.

„Děkuji moc… za vše,“ pronesl jsem, převzal klíče a s úsměvem si to zamířil k výtahu. No, Nikolasi, mají to tví podřízení ale pěknou pracovní morálku. To bude ještě zábava.

Jelikož byl pátek a počasí se během pár hodin pěkně pokazilo, strávil jsem skoro celý den na pokoji a odpočíval. Potřeboval jsem dospat těch pár bezesných nocí, kdy jsem bloudil po bytě a myslel na něj.

Nikolas

Týden… jeden dlouhý týden uběhl od oslavy u Lea. Má hlava mě každý den víc a víc zrazovala a myšlenky přesouvala směrem k Danielovi. Jaká byla sranda vysvětlovat své zástupkyni a sekretářce, proč jsem a byl jsem poslední dny tak mimo. Vymámily ze mě dokonce i jeho fotku, Kelišky jedny zvědavé. Ani jedna z nich nechápala, proč jsem po něm ještě neskočil, když je to takový kus. Až je ho pro mě prý škoda. Tomu jsem se vážně musel zasmát bez jakéhokoliv komentáře. Tedy do chvíle, než přišlo něco, co jsem nečekal.

Byl to zase jeden z těch delších pátků, kdy nás čekala pravidelná schůze zaměstnanců, kterou jsem vždy v pátek dopoledne pořádal. Mé dvě pravé ruky se na mě ten den až podezřele hodně zubily. Nechápal jsem, co jim to přelítlo přes nosy. Byly na mě i podezřele milé a navrhovaly mi, abych si vzal volno a odpočal si u bazénu. Jenže já nechtěl odcházet od rozdělané práce. Navíc bylo zrovna období dovolených a hotel byl skoro plný, tudíž byl můj dohled tak trochu potřeba. No dobře, nebyl. Holky by to jistě zvládly, jen se mi nechtělo tvrdnout doma. A chtěl jsem mít taky jistotu, že bude vše, jak má.

Celý den jsem cítil takové to divné šimrání v břiše. Jako by se mi tělo snažilo říct, že se něco stane. Když jsem za holkama přišel a ptal se na jejich divné chování, odsekly mi jen, že na ně přišlo léto. Jednoduše a prostě jsem z nich nic nedostal. A to ani v sobotu, kdy za mnou přišly s tím, že se mnou chce majitel hotelu probrat u odpolední kávy nějaké změny. Bylo mi divné, že to vzkazuje přes Kláru a nevolá mi přímo. Nikdy takové věci nevzkazuje, ale volá. Navíc ji prý požádal, aby mu dělala společnost, než si zařídím vše potřebné. To mi bylo ještě divnější. Ale neřešil jsem to.

Když jsem konečně měl v to jisté sobotní odpoledne vše hotové, zamířil jsem si to za Petrem do restaurace, která byla součástí hotelu. Nejdřív jsem Kláru nikde neviděl. Šel jsem proto do zadní části, kde bývá obvykle minimum lidí. Trefa, seděla tam u stolu s nějakým cizím mužem a očividně se dost dobře bavila. Už z dálky mi bylo jasné, že o Petra nejde. Když mě Klára zaregistrovala, vřele se mým směrem usmála a kývla, ať jdu za nimi. Došel jsem k jejich stolu a málem dostal infarkt poté, co se na mě otočila Danielova hlava. Podíval jsem se směrem ke Kláře, která nasadila takový ten nevinný kukuč podepřený šibalským úsměvem.

„Danieli, no to se podívejme. Tebe bych tu nečekal.“ Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě. Měl na sobě lehké béžové tričko a béžové plátěné kalhoty. Ideální oblečení do teplého počasí, jako bylo to dnešní. Sice nebylo nějaké velké vedro, ale zima taky rozhodně ne. Takových dvacet pět stupňů být muselo.

„Ale já tebe ano. Ahoj, Niku,“ usmál se na mě tak ďábelsky, jak to jen šlo, „máš opravdu úžasnou zástupkyni. To ti povím.“ Obdařil mě informací, kterou jsem dávno věděl.

„To si říkám celou dobu, a taky pěkně prohnanou. Že, Kláro?“ propíchl jsem ji pohledem a musel se uchechtnout, protože mi to všechno najednou došlo. Ti dva se proti mně jednoduše spolčili.

„No a ta zástupkyně právě teď odchází. Moc ráda jsem si s tebou popovídala, Dany. Doufám, že si to ještě zopakujeme,“ podala mu ruku na rozloučení a on ji přijal.

„Samozřejmě. Ještě tu pár dní pobudu,“ usmál se na ni na oplátku a já málem z jeho spikleneckého tónu vyskočil z kůže. Poté se Klára otočila a rychle utekla pryč, abych ji nemohl okřiknout. Pak mi ale došlo, co řekl.

„Počkat… pár dní si tu pobudeš? Jak to myslíš?“

„No, zamluvil jsem si tady na pár dní pokoj… a pobyt ve vašem wellness centru. Chci si pořádně odpočinout, když mám těch čtrnáct dní volna.“ Tím, co řekl, mi doslova vyrazil dech. Tak já ho budu mít pár dní tady v hotelu. No to se podívejme.

„Niku, jsi v pohodě?“

„Jo, jsem. Jen jsem to nečekal. Takže… asi žádnou poradu se šéfem nemám, co?“ odpověděl jsem mu a přisedl si k němu. On na odpověď zakroutil s dalším úsměvem hlavou: „No, abych pravdu řekl, tak ne. Ale byl to Klářin nápad. To ona mi včera nabídla svou pomoc, kdybych cokoliv potřeboval. Tak jsem toho využil. Zlobíš se?“

Než jsem stačil cokoliv říct, pokračoval: „I když, vlastně naštvaný bych měl být asi já.“

„A-a proč?“

„Proč? Hmm, třeba proto, že jsem sem chtěl přijet inkognito a už ve dveřích jsem věděl, že můj plán je v troskách?“ dodal s pohledem upřeným do hrnku, ve kterém zrovna pomalinku promíchával svou kávu. Během chvilky se u mě objevil náš číšník Lukáš s mou kávou. Ani jsem mu nemusel říkat, co si dám. Za ta léta už byl vycvičený.

„Plán? Jaký plán? Trošku nechápu, o čem je tady řeč.“ Já to vážně nechápal.

„No, říkal jsi mi, že kdybych si chtěl promluvit, stačí říct, ne? Tak mě napadlo, že bych spojil příjemné s užitečným. Navštívil zdejší wellness a promluvil si s tebou. Jen by mě nenapadlo, že po Leově oslavě všem hned ukážeš fotku ‘svého ďábla‘… A já tak přijdu o nenápadnost. Co mi na to řekneš, Niku?!“ dokončil myšlenku, zatímco při oslovení „svého ďábla“ naznačil rukama uvozovky a propíchl mě pohledem. Já v momentě pocítil, jak se mi studem vaří krev v těle, obličej mi nabírá výrazně rudý odstín a přicházím o hlas.

Když se opřel lokty o stůl a pohrával si s šálkem, nebyl už jeho pohled tak ustrašený jako předtím. Spíš naopak, byl ďábelský. I když mu též lehce zčervenaly tváře a lehce se kousal nervozitou do rtu, byl jeho pohled pevný a rozhodný. Když viděl, že se nemám k odpovědi, napil se své kávy a nepouštěl mě při tom z očí.

„Promiň, nechtěl jsem se tě nějak dotknout nebo tak něco. Jen mi to vyklouzlo,“ snažil jsem se to zamluvit. A na jeden zátah jsem vypil skoro všechnu svou kávu. To, že byla ještě dost teplá, mi v tu chvíli vůbec nevadilo.

„Vyklouzlo, jo? Takže u Lea ti pár věcí taky ‘jenom‘ vyklouzlo?“ zas ten pohled a uvozovky. Jestli tohle posezení přežiju, bude to zázrak.

„U Lea? Pane bože…“ Musel jsem si zaklít. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem zůstal s otevřenou pusou sedět. Daniel se na to jen usmál a přikývl hlavou. Věděl to. Věděl, o čem jsme se s Leem bavili. Já toho Lea asi vážně…

„Jop, přesně,“ četl mi myšlenky. Vážně je to ďábel.

„Promiň, vážně se ti omlouvám. Nechceš jít náhodou někam jinam? Někam na vzduch? Někam do soukromí a probrat to?“ Najednou mi bylo z toho všeho až nepříjemné horko.

„Mně se tu ale líbí,“ usmál se na mě tak jako nikdy a já byl rád, že sedím, „a omlouvat se mi nemusíš. Stalo se. A já ti za to hlavu neurvu… možná…“

„Ti děkuju pěkně.“

„A víš ty co? Není to zase tak špatný nápad, jít jinam.“ Při tomhle prohlášení se ohlédl po číšníkovi.

Já ho ale zastavil a nechal si jeho útratu napsat na sebe. Bylo mi tak stydno, že jsem mu to chtěl nějak vynahradit. Během cesty k autu mě ujistil, že všechny věci, které by mohl potřebovat, má u sebe, a my tak mohli vyjet. Nejdřív jsme oba v autě mlčeli a poslouchali hudbu z rádia. Když jsem se podíval koutkem oka k němu, viděl jsem, jak upřeně sleduje cestu. Zajel jsem nejdřív k sobě domů, abych odnesl notebook a hodil na sebe něco pohodlnějšího. Daniel šel se mnou, protože v tom horku se sedět v autě bez puštěné klimatizace nedalo. Klíčky od auta jsem vzal totiž s sebou.

„Když jsi říkal, že půjdeme jinam, nečekal bych, že zrovna k tobě,“ uchechtl se sebevědomě, ale já slyšel v jeho hlase i rozpaky. Po letmém ohlídnutí jsem si nemohl nevšimnout, jak se kouše do rtu a rudnou mu tváře.

„Potřebuju sprchu a převléct se. Nechci se pařit celý den v obleku. Jestli chceš, tam je kuchyň. Měla by být na lince nějaká voda. Můžeš si nalít, jestli máš žízeň,“ odfrkl jsem a viděl, že on na souhlas jen přikývl. Zalezl jsem do koupelny a snažil se co nejrychleji se dát do pořádku. Po chvíli jsem vylezl z koupelny a viděl Daniela s někým telefonovat. Nevypadal při tom nadšeně. Zaznělo něco jako, že má volno a nikam jezdit nebude. Z toho, jak se však tvářil, mi bylo jasné, že to není dobré.

„Co se děje? Všechno v pořádku?“

„Co? Ne, nic není v pořádku. Musím domů pro noťas. Zrovna mi volali z práce. Dneska jedou přesčas a mistrovi se ztratil nějaký soubor z počítače. Já mám náhradní u sebe v emailu, takže to chtějí poslat co nejdřív. Bože, ani o volnu mi nedají pokoj,“ rozčiloval se. Já mu ale rozuměl. Stávalo se mi to pravidelně, že mi během volna volali z hotelu.

„Myslel jsem, že máte volno všichni?!“

„Jo, máme. Teda většina z nás. Ti, co na dovolenou nemají nárok, kvůli pár zakázkám, dělají ranní dvanáctky a podle potřeby i víkendové přesčasy.“

„Jo takhle. Tak k tobě skočíme a vyřídíš si, co potřebuješ.“

„Nebude ti to vadit? Zabere to maximálně půl hodiny, víc ne.“

„Prosím tě, pojď. Mně to vadit nebude. Moc dobře to totiž znám.“

„Díky, Niku.“ S tím jsme vyšli ode mě a namířili si to autem nejdřív zpátky do hotelu pro klíče od jeho bytu a pak k němu. Bydlel v takových těch nízkých bytovkách v klidnější části města. Prostředí bylo pěkné. Došli jsme k němu do bytu, Dan okamžitě usedl na gauč a notebook si položil do klína. Nechápu, že se mu takhle může dobře pracovat.

„Jestli chceš, udělej si kávu, nebo je tam i nějaká slazená voda. Záleží na tobě, co si dáš.“

„Dík. To, co bych si dal zrovna teď, právě usedlo k práci,“ zamumlal jsem si pod nosem. Ano, měl jsem na něj chuť a velkou. Mít ho tak blízko sebe bylo mučení. Jenže i když jsem to řekl opravdu tiše, on reagoval nenápadným odfouknutím a jeho tváře opět lehce zčervenaly. Kruci! Tohle slyšet neměl! I přesto se však pustil do práce a pustil si k tomu hudbu. Z notebooku se ozývala slova písničky, kterou jsem nikdy neslyšel. Podle všeho ji měl puštěnou předtím, soudě dle části, která se rozezněla. K práci bych si vybral sice něco klidnějšího, ale myslím, že on ji poslouchal především kvůli jejímu textu:

They say before you start a war,
You better know what you're fighting for.
Well baby, you are all that I adore.
If love is what you need, a soldier I will be.

I'm an angel with a shotgun,
Fighting til' the wars won.
I don't care if heaven won't take me back.
I'll throw away my faith, babe,
Just to keep you safe.
Don't you know you're everything I have?
… and I, wanna live, not just survive, tonight.

Neušlo mi, jak se na mě letmo podíval, jakmile začala hrát, a pak zase rychle oči sklopil a zaměřil se na práci. I když, možná jen chtěl zkontrolovat, zda jsem se přesídlil ode dveří jinam, nebo u nich zůstal. Já se mezitím, co pracoval, procházel po jeho bytě. Měl ho hezky jednoduše zařízený. Nijak přeplácaný, ale přece jen moderní nábytek k němu vážně seděl. V jedné z polic, které měl na stěně, jsem si všiml přání k narozeninám. Nenápadně jsem do nich nahlídl.

„Ty jsou od bráchy, pokud tě zajímá, od koho jsou,“ vyhuknul na mě a já sebou nezapomněl škubnout leknutím.

„Jen jsem se díval. Nechtěl jsem slídit nebo tak něco.“

„To je dobrý. Nemusíš to zamlouvat,“ usmál se a pokračoval v práci.

Psal na notebooku dalších patnáct minut, než ho s povzdechnutím konečně odložil a promnul si obličej. Únava na něm byla dokonale poznat i bez toho, že by něco řekl. Zavřel oči, opřel si hlavu o opěradlo a chvíli tak zůstal.

„Dobrý?“

„Jo, dobrý. Jen potřebuju… na chvilku vypnout.“ Vstal a šel do kuchyně.

„Jestli chceš odvézt zpátky, stačí říct.“

„On by možná stačil čerstvý vzduch.“ S tím vytáhl sklenici ze skříňky nad hlavou a nalil si vodu.

„Máš těžkou práci?“

Dan se na mě otočil a rozmluvil se: „Ne, moc těžká není. Jen je trošku náročná, když na tebe hodně lidí ze všech stran tlačí a chtějí všechno hned. Ale zatím jsem si se vším poradil. A vůbec, nechci se o ní bavit. Mám volno,“ uchechtl se.

„Dobře. Jestli chceš na ten čerstvý vzduch, můžeme zajet do hotelu a projít se po parku. Co říkáš?“

„Hmm, to nezní špatně,“ přikývl mému nápadu, zašel pro notebook, který si zabalil s sebou, a vydali jsme se na cestu zpátky. V hotelu si Dan odnesl notebook do pokoje, kde si vzal mikinu, a vyšli jsme. Sice se zase trochu ochladilo, ale na něm bylo vidět, že mu to není nepříjemné.

Prvních pár metrů jsme šli mlčky, když se najednou rozpovídal. Sice jsem nevěděl, jak k tomu přišel, ale začal mluvit o tom, co se kdysi stalo, a o svém bratrovi.

„Víš, Niku, když jsem říkal, že bych si rád o něčem promluvil, myslel jsem to vážně. Já… po tom, co mi řekl Leo…, chci, abys pochopil…,“ odmlčel se a kouknul na mě.

„No, začínáš mě trochu děsit. O čem chceš mluvit?“

„Víš, než jsem nastoupil k vám do školy, něco se stalo. Myslím tím na soukromce. A díky tomu se všechno začalo bortit. Můj život, rodina, škola, prostě všechno. To jen díky tomu, že jsem byl srab a nepostavil se tomu čelem. Prostě jsem zbaběle utekl. Celá ta léta mě to pronásleduje a tím, že Alex od nás odešel někam do pryč, se to jen zhoršilo. A jsem srab i teď, když…,“ sklopil hlavu a povzdechl si, pak pokračoval. „Stalo se to ve třeťáku. Chodil jsem tenkrát s jednou holčinou od nás ze třídy, když jsem si uvědomil, že se mi krom ní líbí jeden klučina, který chodil o ročník výš. O něm se ale na rozdíl ode mě vědělo, že je na kluky. Párkrát jsem ho potkal na nějaké školní soutěži a prohodil s ním pár slov. Nakonec jsem se s ním začal tajně scházet. S tou holčinou jsem se po pár týdnech rozešel. Jenže jsem jí nedokázal říct, proč. Ona na mě za to byla pak vážně dost naštvaná. Jeden den, kdy jsem s Romanem, tak se jmenoval ten kluk, vyrazil ven, rozhodli jsme se, že to spolu zkusíme v… no prostě, že…,“ zadrhl se a zrudnul.

„Že spolu zkusíte sex?“

„Jo. Bylo to pro mě podruhé, co jsem s někým… spal. Ta holka, Kristýna, byla první. Kdybych ale věděl, co mě po tom všem čeká, vykašlal bych se na to,“ zakroutil hlavou a sklopil pohled k chodníku.

„Šli jsme k němu domů. Líbali jsme se, svlékali, bylo to fajn… ze začátku. Akorát mi běhalo hlavou, jak na to zareagují naši, až se jim přiznám, že se mi líbí i kluci. Romanovi rodiče mého tátu totiž znali. Jeho táta dělal ve stavebninách, které dodávaly mému tátovi materiál na stavby. Ze začátku to bylo s Romanem pěkné. Byl, dá se říct, něžný a šel na to pomalu. Jenže pak mu přeskočilo a začal být drsný – hodně drsný. Bolelo to, a hodně. I když jsem se ho snažil zastavit, nepřestal. Najednou se mi začal vysmívat. Prý aspoň vidím, jak to bolelo Kristýnu, když jsem ji odkopl. A že všichni uvidí, že jsem za to dostal, co jsem si zasloužil. On to totiž natáčel. Všechno si natáčel,“ hlas se mu roztřásl a já si dělal starost. Viděl jsem, jak se přemáhá o tom mluvit, a zároveň jsem si uvědomoval, co mi říkal. Nechápal jsem, jak někdo může někomu udělat něco takového.

„Když jsem od něj pak utekl domů, probrečel jsem celé dva dny. Snažil jsem se nedávat před našima a Alexem nic najevo. Namluvil jsem jim, že mi není dobře. Styděl jsem se za sebe. Jenže pak přišel jeden den otec z práce a začalo peklo. Máma zrovna byla také v práci a Alex na tréninku. Otec za mnou přišel a vlepil mi telefon před obličej. Na něm bylo… víš co. Byl vzteky bez sebe. Začal řvát, že má doma úchyla, a další nechutné věci. Najednou mě popadl a začal mě fackovat s tím, že toho homouše ze mě vytluče. Ani nevím, kolik ran mi dal, když se do pokoje přiřítil Alex s mámou, která v práci skončila dřív. Snažili se ode mě otce odtrhnout. Nakonec se jim to podařilo a já skončil na zemi u mámy v náruči. Řvala po tátovi, co si myslí, že dělá.

Otec se pořád snažil ke mně dostat a přitom řval, že mají doma odporného homouše. Alex se na něj okamžitě vrhl a dal mu pěstí. Otce tím tak vykolejil, že za to Alexe vyhodil z domu s tím, že se nás nemá pokoušet kontaktovat. Máma se do toho chtěla vložit, ale Alex ji zastavil s tím, že s takovým hovadem žít v domě nebude. A pokud na mě ještě jednou sáhne, pošle ho bez okolků do vězení. Otec na něj vyletěl ještě víc a dal mu měsíc na to, aby se sbalil a vypadl.

Bylo to hrozný a já tam jen tak ležel a zbaběle mlčel. Dělalo se mi ze mě zle. Ve škole to pak začalo být ještě horší. Spolužáci se do mě začali navážet, a dokonce mě i zmlátili. Roman jim to video totiž bez ostychu ukazoval. K otci se tohle všechno doneslo, a aby neměl ostudu, odhlásil mě ze školy a já si pak u vás třeťák zopakoval. S Alexem jsme byli nejdřív v kontaktu, ale po čase z toho byla jen poštou poslaná přání. Do mě se táta od té doby neustále jen naváží a dělá mi ze života peklo. Proto mi máma po škole tajně zrušila stavební spoření, abych měl na nějaký pronájem. A měsíc po mém úprku sama podala žádost o rozvod.

To, jak se můj otec a Roman zachovali, však nezůstalo dlouho bez odezvy. Otec za mé napadení, které stihl Alex před odjezdem nahlásit na policii, dostal dva roky podmínku a z firmy ho ihned poslali do předčasného důchodu. Roman dostal podmínku taky a rodiče ho taky poslali studovat na jinou školu. Já se po tom všem pak nedokázal na nikoho podívat s důvěrou. Všechno a všichni mi to připomínali jen svým pohledem. Proto jsem odmítal s kýmkoliv mluvit a navazovat bližší vztahy. Proto jsem se pral. Měl jsem pocit, že se na mě všechno hroutí, a chtěl jsem mít klid. Půl roku jsem kvůli tomu docházel do poradny, kde mi to pomohli aspoň částečně překonat. Jenže nejvíc mi pomohlo úplně něco jiného, nebo spíš někdo. A já byl srab, že jsem tomu nedal šanci a neřekl to… nikomu, ani…,“ dokončil a já si všiml, jak své chvějící se ruce obtočil kolem těla, a přitom se na mě podíval s takovou oddaností a bolestí. Došlo mi, že celou dobu jsem to byl já ten někdo.

„Nemyslím si, že jsi srab. Už to, že jsi o tom teď začal mluvit, je krok vpřed.“

„Ale jsem…, kdybych nebyl…, všechno by bylo jinak. Jenže mám strach, že…,“ zarazil se.

„Z čeho máš strach?“ zastavil jsem kousek před ním a podíval se na něj.

„Z toho, že všechno zničím. Všechno…“ Zastavil se a kouknul na mě. Viděl jsem na jeho tváři, jak těžké pro něj je o tom všem mluvit. Také jsem pochopil, z čeho má takový strach. Bál se, že když mi to řekne, ztratí mě. Na důkaz, že tomu tak nebude, jsem udělal k němu ty dva kroky, které nás dělily, a vzal jeho tvář do dlaní. Překvapeně mě sledoval.

„Ať už se stalo a stane cokoliv, o mě nepřijdeš. Neboj se. A slibuju, že ti neublížím! Nedokázal bych to,“ vyhrkl jsem ze sebe, a než stačil něco namítnout, sklonil jsem se k jeho rtům, které jsem už tak dlouho toužil políbit. Lehce jsem se o ně otřel těmi svými. Z jeho strnulosti jsem poznal, že jsem ho zaskočil, ale v polibku jsem pokračoval. On ho nakonec jemně oplatil. Když jsem se od jeho rtů pak odlepil, podíval jsem se na jeho tvář. Trhaně vydechl a zavřel oči. Viděl jsem, jak se jeho brada začala klepat a zpod víček se vynořila slza.

„Ale no tak. Tak moc jsem toho snad neudělal a neřekl, ne?“ houknul jsem na něj pobaveně a pak ho objal. Cítil jsem jeho chvějící se tělo a slyšel jeho tiché vzlyky. Jeho ruce se nakonec omotaly kolem mého těla.

„Mám tě rád, Niku,“ vydechl klepajícím se hlasem.

„Já tebe taky, Danieli. Já tebe taky.“ Hlavou mi běhala ta tři slova, která jsem od Daniela konečně slyšel. Tak dlouho jsem po nich toužil. Znamenalo to pro mě víc, než si v tu chvíli dokázala ta hromádka neštěstí v mém náručí představit.

Držel jsem ho pevně blízko sebe a nechal ho se uklidnit. Jednou rukou jsem ho vískal ve vlasech, druhou mu přejížděl po zádech. Přehrával jsem si znova všechno to, co mi vyprávěl, a snažil se to nějak pochopit. Nakonec mi z toho do oka naskočila slza, kterou jsem si okamžitě utřel. Stačí, že tu brečí on. Kdo by pak utěšoval mě? Políbil jsem ho do těch jeho havraních vlasů a víc si ho k sobě přitáhl. Div, že jsem ho ještě nerozmačkal. Kdybych tenkrát ve škole věděl, co se stalo, pomohl bych mu to všechno překonat.

Jak jsme tam stáli, všiml jsem si pár vzdálených kolemjdoucích s divnými úšklebky. Když si mého pohledu všimli, otočili se a zamířili si to pryč.

„Nechceš se raději vrátit na pokoj? Začíná se to tu hemžit zvědavci,“ navrhl jsem mu. Daniel jen mlčky přikývl a odtáhl se. Ještě jsem mu utřel těch pár slz, které mu běhaly po tváři, a letmo ho líbnul na čelo. Na to se jen ušklíbl a vytáhl kapesník. Otočili jsme se na patě a zamířili si to zpátky do hotelu. Ta vypjatá atmosféra mi nedala, popadl jsem ho za ruku a propletl si s ním prsty. Ať si vlastně říká, kdo chce, co chce. Já se za lásku k němu nestydím. Dan se na mě jen tázavě podíval, pak na naše ruce. Zčervenal, jak to umí jen on, a mlčky s úsměvem na rtech pokračoval v cestě.

Poté, co jsme došli do pokoje, se šel Dan opláchnout a já objednal pro oba nějaké pití a jídlo. Bylo kolem půl deváté večer. Danielovi po tom, co se stalo venku, do řeči moc nebylo, a já ho nenutil. Při pohledu na jeho strhanou tvář jsem ho poslal přímou čarou do postele s tím, že já vyrazím domů a nechám ho si odpočinout. Ten ďábel do ní ale beze mě odmítal vlézt. Nakonec mě přemluvil a já ulehl vedle něj. Přitáhl jsem si ho do náruče, pohrával si s jeho vlasy a líbal ho. Mezitím jsme si povídali o všem, co nás zrovna napadlo. Netrvalo to ani pět minut, když nastalo z jeho strany ticho. Sklonil jsem lehce hlavu a viděl jeho zavřené oči a uvolněný obličej. Usnul. Dal jsem mu ještě poslední pusu na čelo. A s myšlenkou na to, jaké mám štěstí, že ho konečně držím v náruči, jsem zavřel oči a zamířil si to za ním do říše snů.