Naše druhá šance 9

Daniel

Ten hlas byl jako bomba, která vám vybuchne pod rukama. Když jsem ho uslyšel, nedokázal jsem se pohnout. Najednou jsem cítil takovou radost a zároveň strach z toho, že když se otočím, nebude tam stát. Ale on tam stál. Nevěděl jsem, co mám dělat, co říct. Ze všeho, co se mi v poslední době stalo, jsem byl tak zmatený, vyděšený a vzteklý, že jsem se bál pohnout, abych nakonec ještě neudělal nějakou blbost. Cítil jsem ty netrpělivé pohledy, které po mně ostatní házeli. Zahnal jsem slzy, které se mi tlačily z očí, a pohlédl na osobu před sebou. Alex se skoro nezměnil. Sice trochu přibral a vlasy měl o něco kratší, ale jinak byl skoro stejný a očividně ženatý. S úsměvem se pohnul ode dveří mým směrem.

„Chyběls mi, bráško,“ zastavil se přede mnou, čímž udělal tu největší chybu. Chyba vlastně byla, že vůbec došel až ke mně. Protože z každého slova, které řekl, ve mně vzrostl vztek a pravačka se mi automaticky uzavřela v pěst. Nečekal jsem, že si toho někdo všimne, ale všiml. Nik okamžitě zpozorněl a snažil se mého bratra upozornit na blížící se nebezpečí. Věděl, co přijde. Znal mě líp, než jsem si myslel. Nakonec se pokusil slovně zastavit i mě, ale měl to marné. Potřeboval jsem si praštit. A vztek, který jsem ke svému bratrovi v tu chvíli pocítil, to jen umocnil.

Alex nestačil na Nikovo upozornění zareagovat, když mi najednou ruka vyletěla a má pěst se střetla s jeho obličejem. Po ráně, která dopadla, okamžitě zaskučel a chytil se za nos. Zatímco po mně ostatní něco vykřikli a Nikolas s Leem, který se k němu ihned přidal, se mě od něj snažili odtáhnout, nedokázal jsem být zticha.

„Tak já jsem ti chyběl?! Odešel jsi a nás tady nechal. Mě… jsi tady nechal napospas tátovi, který mi udělal ze života peklo. A teď mi říkáš, že jsem ti chyběl?!“ řval jsem po něm, zatímco jsem se marně snažil klukům vytrhnout. Máma po mně pak začala cosi ječet, ale já ji neposlouchal. Před očima jsem měl rudou mlhu.

Překvapilo mě však, že snad jen Nikovi nebylo proti srsti, jak to ze mě najednou všechno začalo padat, a nic moc proti tomu nenamítal, zatímco se do mě pustili i ostatní.

„Mrzí mě to, Dany,“ zaskuhral Alex, zatímco si držel krvácející nos a ostatní k němu přiskočili na pomoc.

„Kdyby tě to mrzelo, neodjel bys bůhví kam! Ale ty ses na nás vysral a posílal jen ty pitomý přání! Víš, jak mi bylo?! Víš, jak to sakra bolelo, když tě kvůli mně táta vyhodil a ty ses nakonec úplně zdejchnul?! Slíbils, že tu pro mě vždycky budeš! Slíbil…,“ řval jsem po něm to, co mě roky tížilo. Jeho odchod, který jsem zapříčinil, rozvod rodičů, rvačky ve škole, málem prošvihnutý vztah s Nikolasem. A v neposlední řadě tu bouračku, kterou jsem sice nezpůsobil, ale vyděsila mě tak, že jsem začal věřit, že zničím vše, k čemu se jen přiblížím. Nevšiml jsem si zaskočených pohledů, co si všichni vyměnili.

Ani nevím, co dalšího jsem ze sebe vysypal, ale bylo toho hodně. Cítil jsem, jak se mi ten balvan z hrudi ztrácí a vztek přechází v naprosté zoufalství. Z očí mi vyhrkly slzy a měl jsem najednou pocit, že se udusím. Hlava se mi zamotala a já se sesunul k zemi.

„Danieli,“ slyšel jsem, jak někdo volá, ale nedokázal ho pořádně vnímat. Neomdlel jsem, jen mi z toho všeho začalo být špatně.

Nikolas

Tak tohle jsem dlouho nezažil a snad už ani nikdy nezažiju. Čekal jsem, že dřív nebo později Daniel vybouchne a někdo dostane pěstí. Tipoval bych ale spíš sebe než jeho bratra. To, co po něm ječel, mi však dalo jasně najevo, proč jsem to nebyl já, ale Alex. Ta bolest, co z Daniela šla, se nedala přehlédnout. A já se tak utvrdil v tom, že chci stát při Danovi za každou cenu.

Když se pak sesunul k zemi, vyděsil nás všechny. Jediné štěstí, že jsme ho s Leem drželi, jinak by skončil s hlavou rozbitou o stůl. Já dám doktorovi, že je v pořádku. Kdyby byl, tohle by se nestalo. Jediné štěstí, že jsme měli v bytě jednu doktorku, Alexovu ženu Izabelu. Ta Dana prohlédla a objasnila nám, že za jeho výbuch může nervové vypětí a potřebuje si odpočinout. Jednoduše toho na něj bylo moc a dalo se čekat, že se to po tom všem dřív nebo později stane. Odvedli jsme ho proto do ložnice, kde jsme ho uložili se studeným obkladem do postele a nechali ho odpočívat.

Mezitím, co se holky staraly o krvácející Alexův nos, snažili se všichni tu scénu nějak rozdýchat. Lenka se už dál nechtěla ničím tajit a narovinu přiznala důvod toho, proč to s její rodinou takhle dopadlo. Z jejích úst jsem to vzal o něco líp, než když mi o tom vyprávěl Daniel. Jen ostatní byli mírně podráždění, že před nimi tohle tajili. A Alex si tak vyslechl další přednášku. Sice mi nebylo moc do smíchu, ale musel jsem se uchechtnout nad tím, jak se to při jeho návratu začalo všechno vyjasňovat.

Když se konečně podařilo zastavit krvácení Alexova nosu, uchechtl se jeho majitel: „No, kdo by čekal, že mi za to dá takovou bombu. Má sílu, bráška. To se mu musí nechat.“ Všechny tváře se k němu otočily s nechápavým výrazem. Mně to ale pak nedalo a musel jsem se pousmát:

„Holt si to natrénoval ve škole a teď to využil v praxi.“

„To se potom divím, že jste se nakonec dali dohromady. Též jsi mě mohl varovat dřív.“

Neuhlídal jsem své koutky úst a dal Alexovi jasně najevo, že nemám oči všude a všiml jsem si toho, až už bylo pozdě. Jakou jsem měl ale škodolibou radost, když jsem mu řekl, že já od jeho bratra za některé své provokace dostal pouhý šťouchanec do žeber. Zbytek jsem raději zamlčel. Nemusí vědět všechno. Alex k mému osekanému přiznání jen přikývl hlavou a ušklíbl se. Rozhodně mu to i tak všechno došlo. To měli oba bratři společné. Uměli číst myšlenky.

Na rozdíl od nás dvou, ostatní tuhle situaci brali opravdu vážně. Nechápali, že to takhle zlehčujeme, a začali se s námi po půl hodině přít o to, kdo toho vzteklouna půjde zkontrolovat. Nakonec šla jeho máma. Ta se po chvíli stejně vrátila s tím, že její mladší syn usnul.

Seděli jsme a povídali si ještě pár hodin, než odešli. Navíc jsme se domluvili, že se zítra zastaví aspoň na kávu a tentokrát oficiálně popřát, když to dnes nevyšlo. Jakmile se za nimi zaklaply dveře, uklidil jsem všechno nejnutnější a šel do ložnice. Potřeboval jsem vědět, jak mu je. Už ode dveří jsem viděl Danovy do okna zahleděné oči. Došel jsem k posteli, na kterou jsem si za něj ulehl, a přitáhl si ho zády k sobě do náruče. Překvapivě se mi bez jakékoliv obrany podvolil.

„Se nebojíš, že to ode mě taky schytáš?“ I když se mě zeptal dost tiše, nedokázal jsem neslyšet ty výčitky svědomí, které se mu při tom v hlase zrcadlily.

„Hmm, ne. Myslím, že to Alex schytal za nás za všechny,“ uchechtl jsem se a líbnul ho na krk.

„Doufám, že jsem mu ten nos nezlomil. Nechtěl jsem ho tak moc praštit. Jen…,“ povzdechl si, popadl mou ruku a přitáhl si mě tak ještě blíž. Místo nějakého odporu jsem si ho k sobě přitiskl, co nejvíc to šlo.

„Co, jen?“

„Mrzí mě to, Niku. Všechno mě to tak moc mrzí. Jsem naprosto k ničemu…“ Hlas se mu začal klepat.

Odtáhl jsem se od něj a položil ho na záda. Podíval se na mě těmi svými tmavými kukadly a po tváři mu stékala slza. Setřel jsem ji a políbil ho.

„Zničím všechno na…,“ nedořekl, protože jsem ho zastavil.

„Takové řeči já od tebe slyšet nechci. Nic špatného jsi neudělal. Už jsem ti to řekl několikrát. Není… to… tvá… vina! A pro příště, když tě něco bude trápit, svěř se mi. Jsem tu pro tebe.“ Držel jsem jeho tvář, zatímco jsem mu říkal ta slova. Koukal na mě se smutným výrazem. Chtěl jsem a musel ho přesvědčit o opaku jeho tvrzení. On není člověk, co by ničil a ubližoval.

„Když nad tím tak uvažuju, kdybys byl vážně tak k ničemu, nedával bys takové rány. Možná by ses tím mohl živit. Alexův nos sice není zlomený, ale naražený ho určitě mít bude. Podle toho, jak vypadal, si myslím, že by ho s ním určitě vzali i do cirkusu jako klauna,“ zasmál jsem se tomu a sledoval, jak se jeho ústa taky pomalu rozšiřují do lehkého úsměvu. Tak je hodný…

„Vážně jsem mu nechtěl dát takovou bombu, ale nešlo odolat. Potřeboval jsem si praštit a tobě jsem ublížit nechtěl,“ uchechtl se, zatímco jsem se snažil nezačít smát a prsty mu zanořil do vlasů. Byl jsem opravdu rád, že se mnou konečně otevřeně mluví, a děkoval mu za to, že se nade mnou tak slitoval. Na mou další otázku, zda se mu ulevilo, jen protočil oči. Nakonec se naoko zamyslel. Já ale věděl, že přijde kladná odpověď: „Rozhodně,“ vyprskli jsme oba smíchy. Pohladil jsem toho svého ďábla po tváři, než jsem se sklonil k jeho rtům a vzpomněl si na tu jistou krabičku.

Tázavě se za mnou podíval, když jsem se od něj beze slova odtáhl a namířil si to ke skříni. Vytáhl jsem ji z úschovny. Tu menší, kterou jsem k ní nedávno přidal, jsem tam nechal. Vrátil jsem se za ním do postele, sedl si naproti němu a krabičku mu podal.

„Co je to?“ zeptal se a opřel se o čelo postele.

„Je to něco, co jsem ti chtěl dát po naší maturitě. Jenže ty ses tak rychle vytratil, že jsem o tu šanci přišel.“ Daniel se na mě podíval s otázkou v očích, než krabičku otevřel. Když sundal víčko krabičky a zahleděl se na řetízek uvnitř, zůstal v šoku.

„Odkud ho máš? A chci dobré vysvětlení, jinak riskuješ ránu i sobě,“ zamračil se a přesunul svůj pohled od řetízku ke mně. Zhluboka jsem se nadechl a celé mu to odvyprávěl. To, jak jsem ten řetízek poslední den před svatým týdnem našel roztržený pod lavicí. To, jak jsem dostal strach, že to taky schytám, když se vrátil z ředitelny, a proto jsem ho instinktivně schoval k sobě s tím, že mu ho pak vrátím někde v soukromí před koncem dne. Nebo že mu ho předám při rozdávání maturitního vysvědčení, odkud ale zmizel tak rychle, že mi ten řetízek zůstal těch několik let ležet v krabici ve skříni.

Tiše poslouchal mé vyprávění, když si nakonec povzdechl: „Proč jsi mi ho prostě nepoložil na lavici a schovával ho takovou dobu u sebe? Navíc, když jsi nemohl vědět, jestli se ještě někdy v životě potkáme,“ zvedl ke mně pohled a povytáhl jedno obočí. Řetízek z krabičky vytáhl, přesunul se do tureckého sedu a lokty se opřel o kolena. Tentokrát začal vyprávět on mně, jak mu ten řetízek Alex dal, než se odstěhoval. Prý jako ujištění, že i když nebude poblíž, vždycky budou bráchové.

Po krátké odmlčce, kterou udělal, zopakoval svou otázku, zatímco si hrál s přívěškem. Zvedl své tmavé oči a propaloval mě pohledem, před kterým jsem uhýbal. S rozpaky jsem se mu nakonec zahleděl do očí a viděl je tam. Ty nezbedné ohníčky, které vám jasně oznamují, že onen člověk důvod už zná a jen si s vámi hraje. Ty ohníčky, které jsem v jeho očích viděl naposledy před jeho nehodou. Ty ohníčky, kterými mě propaloval tenkrát v restauraci, když mi oznamoval, že mu má sestra s Leem pověděli o mých citech k němu. Málem bych zapomněl, že si musím své myšlenky před tímhle ďábelským stvořením hlídat.

Snažil jsem se zalhat a vymluvit se, jenže on si nenechal nic nakecat: „Vážně to nevíš?“ povytáhl tentokrát i to druhé obočí, zatímco se začal pomalu nadzvedávat a nasadil rádoby výhružný výraz. Okamžitě jsem zbystřil a snažil se potlačit smích. Byl jsem hrozně rád, že se mu po té ráně, co dal Alexovi, zase vrací dobrá nálada, a chtěl jsem ho proto pořádně vyprovokovat. Sice ta škodolibost vůči jeho bratrovi nebyla pěkná, ale pal to čert. Pomalinku jsem se nadzvedl s tím, že se vydám na úprk. Kroutil jsem při tom hlavou a přidal výmluvy. Postavil jsem se a začal couvat.

Daniel se na mě víc zamračil a bylo vidět, jak se snaží držet své koutky úst v klidu: „Tak proč se chystáš utéct?“ Nakonec mě napodobil a pomalinku se postavil.

Teď nebo nikdy… Okamžitě jsem se otočil a vyběhl z ložnice, jak nejrychleji to šlo. Utíkat se mi podařilo do chvíle, než jsem to v chodbě nestihl ubrzdit, jak mi to podklouzlo, a narazil jsem do stěny naproti. Za sebou jsem slyšel pobavené vyprsknutí. Otočil jsem se a díval se, jak se pomalým krokem to ďábelské stvoření přibližuje, zatímco si ten řetízek připíná na krk. Jo, teď je to ono.

Došel mlčky až ke mně. Neudržel jsem se a natáhl se po tom přívěšku. Daniel se podíval na mou ruku a pak znovu na mě.

„Tak? Dočkám se odpovědi, nebo hodláš mlčet? Jen tě varuju, pokud to neřekneš, vezmu si svých pět švestek a půjdu domů,“ vyhrožoval mi. „Takže? Co bude?“ překřížil ruce na prsou a klepal nohou o podlahu.

Chvilku jsem mlčel a jen ho pozoroval, zatímco jsem se snažil znova nevyprsknout smíchy. Tohle hraní s ním se mi opravdu zamlouvalo. Dan to nevydržel a s netrpělivým povzdechnutím ruce svěsil. Nakonec jsem se vzdal a ledabyle přiznal své city k němu, které mě sužují od první chvíle, co překročil práh naší třídy. Jako by na tom záleželo. Důležitá je přítomnost a budoucnost. Minulost už člověk nezmění.

„Stačí?“ vyhrkl jsem k němu. Daniel se na moment zamyslel.

Chvilku jsem čekal a sledoval ho, než jsem ho nakonec popadl za tu jeho prohnanou hlavu a divoce ho políbil. Chvilku se bránil a snažil se mi vymanit, než konečně povolil a poddal se. Jeho ruce se omotaly kolem mého krku, když jsem ho pořádně přitiskl k sobě. To však nevydržel dlouho. Odtrhl se ode mě a uštědřil mi pořádnou ránu do ramena.

„To máš za to, žes mi to nebyl schopný říct dřív, ty idiote! A buď rád za to, žes nedostal do nosu. Protože mám vážně pořádnou chuť ti taky jednu vrazit,“ šermoval mi prstem před obličejem, zatímco mi dělal přednášku. Můj následný odpor, že jsme idioti oba, však nepřijal.

Proto jsem ho pořádně plácl po zadku a pak ho znovu objal a láskyplně políbil. Sice nejdřív bručel, že ho zase biju, ale nakonec se nechal. Když jsem pak dodal, že ho asi budu muset nechat jeho bratra zbít pokaždé, když bude mít špatnou náladu, dostal záchvat smíchu. Odporoval mi nakonec s tím, že by už po týdnu šel Alex na rekonstrukci obličeje, protože po práci mívá špatnou náladu docela často. Místo dalších řečí jsem se nakonec sklonil k jeho rtům a jen ho líbal opřeného o zeď s tím jeho kulatým zadečkem ve svých dlaních.

Po chvilce, kterou jsme strávili na chodbě, jsme se spolu nakonec vydali do koupelny. V ní jsme si konečně po dlouhé době užili naprosto dokonalou společnou sprchu. No dokonalou… Dokonalá by byla, kdyby na mé láskyplné útoky ten idiot nereagoval pouštěním studené vody, abych se prý trochu zchladil. A tak jsem hrál jeho hru a odešel si naoko naštvaně lehnout, aniž bych mu věnoval jakoukoliv pozornost. Měl jsem sice v plánu se na něj vrhnout, ale spánek byl bohužel rychlejší a přemohl mě.

Dopoledne mě probudila vůně kávy. Ještě než jsem otevřel oči, bylo mi divné, že ji cítím, a považoval jsem to jen za nějaký výplod své spací fantazie. Jenže ta vůně byla čím dál silnější a tím i reálnější. Když jsem si uvědomil, odkud jde, v duchu jsem se pousmál. Ani jsem se nepohnul a dál spánek předstíral. Což trochu popudilo mého budíka a donutilo ho tak přejít k razantnějšímu způsobu buzení. Sotva jsem uslyšel cinknutí nádobí o noční stolek a ucítil, jak se opatrně opírá vedle mé hlavy, popadl jsem ho a přetočil pod sebe.

„Hej!“ zaznělo z Danielových úst, která jsem letmo líbnul.

„Dobré ráno,“ popřál jsem mu. Na to se začal vztekat a nadávat mi, že jsem zatracená herečka, která si snídani do postele vůbec nezaslouží, a mám ho nechat být. Já měl ale jiný plán. Pevně jsem mu jednou rukou chytil ty jeho nad hlavou. Zatímco se mi snažil vykroutit, jsem mu s jeho hlasitým „Ne!“ zajel druhou rukou pod kraťasy. Tam jsem mu začal pomalu mnout a hladit jeho chloubu, dokud se protesty nezměnily v tiché kňourání a vzdechy, které se snažil ztišit kousáním se do rtu.

„Jak se ti líbí má snídaně?“ začal jsem popichovat jeho rozpoložení.

„Jdi… do prdele… mhm,“ odpověděl mezi vzdechy.

„Tvé přání je mým rozkazem,“ usmál jsem se na něj laškovně a on se zarazil:

„Na to zapomeň… Ne-nemyslel jsem… mhm… to tak!“ vyhrkl ze sebe trhaně, když si uvědomil, co řekl, a já stihl prstem zamířit k jeho otvůrku, do kterého jsem okamžitě zajel a trefil se při tom do toho malého citlivého uzlíčku uvnitř něj. S Danem to škublo a se zasténáním se propnul.

„Pozdě,“ líbnul jsem ho posměšně na rty.

Užíval jsem si dráždění ho do chvíle, kdy jsme to oba nemohli vydržet a já do něj vstoupil. Milovali jsme se vášnivěji než kdy předtím. Chtěl jsem, stejně jako po tom, co se mi se vším prvně přiznal, aby zapomněl na všechno to zlé, co se v posledních dnech přihodilo, a myslel jen na nás.

Sotva jsme se k sobě uspokojení a zadýchaní přitulili, ozval se domovní zvonek. Nejdřív jsme mu nechtěli věnovat pozornost, ale když se mi rozezněl mobil, došlo mi to.

„Do hajzlu,“ zaklel jsem. S vysvětlením, že jeho drahá rodina přijela dřív, než tvrdila, jsem okamžitě vystřelil z postele, div že z ní Dan nesletěl. A když se z ní na mě bezradně podíval, vytáhl jsem ho zpod peřiny a poslal okamžitě do sprchy.

Sotva jsem dveře otevřel, dostal jsem proslov o tom, jak dlouho musí lidé čekat, než se jim otevře. Když se pak na mě ale podívali a z koupelny slyšeli téct vodu, šli si s pobavenými úšklebky sednout do obývacího pokoje.

„Takže dneska už asi nehrozí, že bych od bráchy zase dostal do nosu, co?“ zasmál se Alex a vysloužil si za to pohlavek od své ženy, jejíž jméno si nejsem schopný zapamatovat.

„Ne. Myslím, že zlost si vybil už včera. Ale kdybys chtěl, klidně ti můžu vrazit já,“ mrknul jsem na něj a zasmál se, když začal odmítavě děkovat za nabídku. Ani se tomu nedivím. Ta modřina mu po včerejšku nabrala krásný červeno-fialový nádech.

Prohodil jsem s nimi ještě pár slov, když jsem pak konečně zaplul do kuchyně a postavil vodu na kávu. Ke mně se po chvilce připojila i Lenka s Terkou. Terka mi podala boxy s obědem pro mě a toho vzteklouna a začaly se vyptávat na Danovo rozpoložení. Ujistil jsem je, že se nejspíš není čeho bát. Nebylo potřeba jim vysvětlovat detaily. Všechno pochopily i beze slov. A já díky nim zrudnul jak rak.

Z mé situace mě zachránilo Danovo zoufalé volání mého jména. Pořádně to se mnou škublo, určitě i jako s ostatními. Doběhl jsem do koupelny a snažil se zjistit, co se stalo. Málem jsem ho propleskl za to, že takhle vyvádí jen proto, že si nestihl vzít něco na převlečení při tom, jak jsem ho do té koupelny tahal. Nakonec jsem mu oblečení bez řečí donesl a konečně si šel sednout k návštěvě.

Daniel došel po deseti minutách a tentokrát se pořádně se všemi přivítal. Alexově ženě Izabel se s úsměvem představil, než se postavil před svého bratra. Chvilku na něj jen tak bez hnutí koukal, jako by čekal na nakopnutí.

Pak se ale ušklíbl nad jeho nosem: „Přišel sis pro další ránu?“ Za tu otázku dostal Dan upozornění od své mámy. Jenže bratři si své mámy nevšímali.

„Rád bych se jí vyhnul.“

„Tak proč ses vracel?“

„Řekněme, že jsem si uvědomil, jaký jsem byl vůl, když jsem odsud utekl do Španělska.“

Danielovi vyletělo obočí skoro do vlasů: „Španělska?“

Alex mu na jeho udivení přikývl: „Dostal jsem tam zajímavou nabídku práce. Proto jsem odjel. Tam jsem pak poznal Izabel.“

„A?“

„Po svatbě jsme se domluvili, že se přestěhujeme zpátky sem a představím ji své rodině.“

„A?“ složil si Dan ruce na prsa. Sice měl pevný tvrdý pohled, já už ho však znal a všiml jsem si proto těch ďábelských ohníčků v jeho očích. Horko těžko jsem zakrýval pobavený výraz.

„Omluvím se své rodině za to, jak dlouho jsem se neukázal?“

„To se mě jako ptáš?!“ odfrkl k němu Dan a mrknul okem po mně, když jsem se hryzal do rtů, abych se nerozesmál. Kdyby dokázal zabíjet pohledem, pořádali by mi právě smuteční hostinu.

„Dobře, bez toho otazníku.“ V tu chvíli bylo slyšet mírné podráždění v Alexově hlase. Zatímco jeho žena se na něj jen posměšně dívala. Bylo mi jasné, že ví o tom, že Alex utekl do ciziny bez jediného slova. A bylo mi i jasné, že na rozdíl od svého dutého manžela poznala, že se ho snažil jeho mladší bratr trochu podusit a zároveň si z něho utahoval.

Když se Daniel chystal k dalšímu „A?“, jeho bratr ho zastavil: „Sakra, Danieli, posral jsem to, jasný? Měl jsem vám říct, kam jedu. Mrzí mě, že jsem tě v tom nechal, okey?! Zachoval jsem se jako srab a štve mě to,“ vylil ze sebe a pak si všiml toho řetízku, co má jeho bratr na krku. Vztáhl ruku a přívěsek promnul mezi prsty.

„Podělal jsem to, Dany. Prosím, odpusť mi to, bráško“ nasadil zoufalý tón. Nemohl jsem to vydržet a snažil se rukou zakrýt své vyprsknutí, když Lenka začala dělat svým synům proslov. Hlavně Danovi, aby konečně svému bratrovi odpustil. Osazenstvo mě zpražilo pohledem a čekalo, co se bude dít, když se Dan zamračil a prokřupal si prsty na rukou. Alex s obavou v očích poodstoupil a snažil se mladšího bratra ukonejšit, když viděl, s jakým výrazem se k němu Dan přibližuje. Ještě jednou se mu stihl omluvit, než se Dan naposled zamračil. Pak se Dan na Alexe vrhl a pevně ho objal. Bylo mi jasné, že takovou reakci starší z bratrů nečekal, a trvalo pár sekund, než tomu mladšímu objetí opětoval.

„Taky jsi mi chyběl,“ zaznělo z Danových rtů a ukápla mu malá slzička, kterou po jejich rozpojení Alex setřel. Abych trochu uvolnil napjatou atmosféru, stáhl jsem si tu citlivku k sobě na klín a zavrčel na jeho bratra, že jemu můžu utírat slzy jen já. Za to mě ten můj ďábel s úsměvem políbil.

„Na mýho bráchu žárlit nemusíš, Niku,“ odporoval mi a znovu spojil naše rty.

„Já vím. Přišlo mi to v tu chvíli vtipný,“ zasmál jsem se a dostal loktem do žeber.

„Vidíš, Alexi? Já ti říkal, že mi taky ubližuje.“ Tou větou jsem rozesmál všechny přítomné a schytal další dloubanec.

„A ještě budu,“ zasmál se mi a znovu to osazenstvo rozesmál. Opravdu mě moc potěšilo, že má konečně lepší náladu. Ale to, co řekl pak, mě dostalo do kolen: „Když už jsme se podruhé tak pěkně sešli,“ začal Dan nadšeně, „kde mám své dárky?“ Za což jsem ho tentokrát dloubnul do žeber já.