Naše druhá šance 8

Jel jsem po dálnici, jak nejrychleji to šlo. Lenka, Danova máma, byla stejně jako já strachy bez sebe a v duchu se modlila, aby byl její syn v pořádku. I přes to, jaký jsem měl o Dana strach, snažil jsem se být klidný a zachovat si chladnou hlavu. Panika teď nikomu nepomůže. A v takové rychlosti na dálnici může navíc jen uškodit.

Po příjezdu do nemocnice jsme si to nasměrovali na informace, odkud nás poslali na traumatologii. Tam nám doktor sdělil, že ještě dělají nějaká vyšetření, aby se předešlo komplikacím. Co s Danielem je, nám nebyl schopen do výsledků říct. Okamžitě jsem zvedl telefon a obeznámil s nehodou i mou sestru. S Lenkou jsme si pak sedli do čekárny. Slzy se jí řinuly z očí a prosila mě, aby byl Daniel v pořádku. Snažil jsem se ji uklidnit stejně, jako jsem uklidňoval i sebe. Poslední autonehoda, která se stala za celý můj život, byla mých rodičů. Kvůli tomu jsem měl opravdu velký strach. Přišel jsem o rodiče a nechtěl jsem přijít i o něj.

Seděli jsme tam asi hodinu, když se konečně objevil doktor. Sdělil nám, že Daniel teď spí po sedativech a nechají si ho v nemocnici pár dní na pozorování kvůli otřesu mozku, který prodělal. Krom pár menších řezných ran na levé ruce měl jen několik pohmožděnin a naraženin. Jednoduše měl vážně obrovské štěstí. Dle doktorova názoru za to může poděkovat autu, kterým jel. Nebýt to jedno z novějších aut, nemusel by tu už s námi být.

Chtěli jsme se na Dana zajít podívat, ale jelikož už bylo po návštěvních hodinách, poslali nás domů s tím, že zítra můžeme přijít. S Lenkou jsem si to zamířil nejdřív k sobě domů pro pár věcí a pak na noc k Leovi a Terce. I když jsem se snažil, jak jsem mohl, oči jsem v noci skoro nezavřel.

Ráno, když se probouzel celý dům, jsem si připadal jako zombie. Kruhy pod očima a vlasy rozházené do všech stran. Ještěže je mám tak krátké. U ranní kávy jsme se dohodli, že do nemocnice vyrazíme po obědě. Předtím se ale ještě stavíme pro nějakou drobnost našemu pacientovi a posbíráme pár věcí, které určitě bude v nemocnici potřebovat.

Dorazili jsme ještě pár minut před návštěvní hodinou, avšak sestřička byla hrozně hodná a pustila nás. Sice nejdřív protestovala, že tolik lidí by pouštět kvůli dalším pacientům neměla, po našem slibu, že ho najednou pozdravíme a pak se budeme střídat, nám to odkývla.

Vešli jsme do pokoje, kde s Danielem ležel jeden starší pán. Ten se po pár minutách odklidil na chodbu. Ještě před odchodem stihl Daniela probrat ze zamyšlení a upozornit na to, že mu přišla návštěva. Daniel ležel v polosedu na posteli, koukaje z okna. Po upozornění o návštěvě otočil hlavu naším směrem a pozdravil nás malým úsměvem. V obličeji měl pár šrámů, z toho největší zakrývala gáza, a na jedné z tváří měl pořádnou modřinu. Ruku měl ovázanou, jinak na něm nebylo nic vidět. Díky tomu se mi zase o trochu víc ulevilo. Jeho máma k němu okamžitě přiskočila a začala ho konejšit a objímat. Pak i Leo s Terkou, kteří jeli s námi. Leovi rodiče byli v práci, takže poslali jen pozdravy a něco dobrého k jídlu. Když se mi uvolnil prostor, Daniel se na mě podíval a zarazil se.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil jsem ho a přistoupil blíž k posteli. Opatrně, abych mu neublížil, jsem vzal jeho tvář do dlaní a letmo políbil. Jeho ruce se však okamžitě omotaly kolem mého krku a přitáhly si mě blíž. Neváhal jsem a objetí mu opětoval. Stiskl bych ho pořádně, ale kvůli jeho usyknutí, které se mu prodralo z úst, jsem se po chvilce odtáhl.

„Jak ti je?“

„Bylo mi i líp. Bolí mě celý člověk, hlavně hlava.“

„To se nedivíme. Prý jsi to schytal pořádně,“ ozval se Leo. Dan si nad jeho poznámkou povzdechl, zavřel oči a položil hlavu na polštář.

„Leo, no tak,“ napomenula ho Terka.

„Já si z toho moc nepamatuju. Bylo to hrozně rychlé.“ Když jsem viděl, jak se Dan přemáhá, stiskl jsem mu ruku. Podíval se na mě tím bolavým pohledem, který měl, když mi vyprávěl o své minulosti.

„Myslíte, že byste nás mohli na chvíli nechat?“ stočil jsem pohled k těm třem. Sice nevypadali moc nadšeně, ale po zralé úvaze se domluvili, že si zajdou sednout do místnosti pro návštěvy a dají si kávu z automatu. Sotva se za nimi zaklaply dveře, posadil jsem se k Danovi blíž a znovu ho políbil.

„Tak mluv,“ houknul jsem k němu a pohladil ho po tváři, která už začala pěkně škrábat.

„Bylo to hrozný, Niku. J-Já nevím, co se přesně stalo. Projížděl jsem křižovatkou, když do mě to auto vrazilo. Moc si nepamatuju, ale měl jsem hroznej strach, Niku.“ Brada se mu začala třepat a snažil se rozmrkat slzy, které se mu tlačily do očí. Neváhal jsem ani chvilku a znova ho objal. Opřel se o mě a já ucítil, jak si mě jeho ruce znova přitahují blíž. Tělo se mu chvělo. „Dík, žes je vyhnal,“ usmál se a zvedl ke mně tu svou černovlasou hlavu.

„Ty mi děkovat nemusíš. Dělám to rád. Ani nevíš, jaký jsi mi nahnal strach. Po tom, co se stalo mým rodičům… Bože, jsem tak rád, že jsi v pořádku!“

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Dobře, jinak. TY… mi nemusíš děkovat a ani se mi nemusíš omlouvat. A ať tě ani nenapadne si to vyčítat. Tys za to nemohl, že ti nedal přednost a vletěl do tebe. Slyšíš? Nemohl!“ Dan zvedl pohled k mým očím a přikývl. Snažil jsem se pak odvést téma jinam, když se vrátil zbytek rodiny. Doktoři je na chodbě mezitím obeznámili s Danielovým stavem. Aby měli jistotu, že nenastanou komplikace, rozhodli si ho tam ještě tři dny nechat. Dan sice nevypadal nadšeně, ale nakonec mu nic jiného nezbylo.

Když nastal čas odejít, vrátil se i starý pán do své postele. Při naší puse na rozloučenou se jen ušklíbl a bez komentáře se začetl do knížky.

Následující tři dny byly mučení. V práci nebylo skoro co dělat, takže jsem začal dělat nějaké pořádky ve svých dokumentech, zatímco jsem si dopisoval s Danem. Byl z té nemocnice opravdu otrávený. Musel pořád ležet v posteli a kvůli bolestem hlavy se nemohl dívat ani na televizi. Všechny testy, které mu udělali, naštěstí dopadly dobře. Jezdil jsem tam za ním všechny ty tři dny. Sice mi tvrdil, že nemusím, ale já i tak jezdil. Dokonce jsme se spřátelili i s tím starým pánem, kterého pustili ve stejný den jako Dana. Takový hodný děda, který toho mého darebu vykrmoval dobrotami, co mu donesly jeho děti a vnoučata.

Jelikož měl být Daniel aspoň dalších čtrnáct dní v posteli, domluvil jsem se s Klárou a majitelem hotelu, že si vezmu týden volna, abych se o něho mohl postarat. Naštěstí nikdo neměl nic proti a já byl rád za to, že ho budu mít konečně u sebe. Cestou domů z nemocnice jsem si nemohl nevšimnout, jak napjatý Daniel je. Seděl zabořený do sedačky a přitom pozorně sledoval okolí. Vždy, když jsme dojeli k nějaké křižovatce, strnul a sledoval ji s hrůzou v očích, zatímco zarýval prsty do madla od dveří. Tak tohle bude ještě těžký, prolétlo mi hlavou, a sotva jsem se za křižovatkou trochu rozjel, popadl jsem ho za ruku a propletl si s ním prsty. Otočil se tváří ke mně, se smutným úsměvem zavřel oči a znovu se opřel o opěrku.

Během toho týdne, co jsem s ním byl doma, mu nebylo moc do řeči. Já ho chápal. Přišli za ním lidé z pojišťovny sepsat nějaké doplňující informace a ukázali nám fotky jeho auta. Studený pot mě polil, když jsem viděl předek a bok jeho Superba, které byly úplně na šrot. Jen kufr to jakžtakž přežil s pár promáčklinami. Vážně při něm museli stát všichni svatí, že z toho vyvázl jen s pár šrámy.

Většinu dní doma prospal a užíval si mé laskavé péče. Podle nařízení lékařů měl zůstat v posteli alespoň dva týdny. Čemuž se vůbec nebránil. Jen jsme s jeho rodinkou museli změnit plány ohledně jeho narozenin a posunout je, aby si nejdřív trochu odpočinul. Na to, že něco plánujeme, nakonec Daniel přišel a s neurčitým tónem prohlásil, že by nám stejně neutekl, tak ať tu oslavu uděláme u mě, odkud se stejně nemůže hnout. Vlastně celou dobu byl až neuvěřitelně odtažitý a uzavřený. Až na pár polibků se k ničemu jinému neodvážil. Usínal mi sice v náruči, ale i přesto jsem se několikrát vzbudil sám v posteli, zatímco on ležel schoulený na gauči. Měl jsem o něho velký strach. Bál jsem se, aby se neuzavřel, tak jako kdysi.

V práci poznali, že není něco v pořádku, a začali vyzvídat.

„Nevím, Kláro, co s ním mám dělat. Skoro se mnou nemluví. Jen se ke mně v posteli přitulí, a když ráno vstanu, najdu ho pak spícího na gauči. Ptal jsem se ho na to, ale pokaždé jen sklopí hlavu a mlčí.“

„Dej mu čas, Niku. Nejspíš jím ta nehoda otřásla víc, než si myslíš. Nevím, co ti poradit. Nejsem doktor. Možná by sis o něm ale měl s nějakým promluvit. Určitě by ti poradil, jak se v takové situaci zachovat.“

A to jsem také udělal. Zajel jsem za svou lékařkou a zeptal se jí na to. Podle toho, co jsem jí povyprávěl, to vypadalo na posttraumatickou stresovou poruchu, která by se měla řešit s jeho lékařem. Ale než tak učiním, mám si s ním ještě zkusit promluvit.

Dojel jsem domů, aniž bych dal Danovi předem vědět. Ležel v obýváku u televize a spal. Stál jsem nad ním nějakou tu chvilku a sledoval jeho uvolněnou tvář. Přemýšlel jsem, co mám udělat, aby se netrápil. Po chvilce mě z mého přemýšlení probral šramot. Když jsem pohlédl na svého ďábla, jeho tvář byla napjatá. Stejně tak i jeho dech se zrychloval. Nejspíš zlý sen. Dřepl jsem si k němu, políbil ho na čelo a začal ho konejšivě hladit po tváři a vlasech. Trvalo pár minut, než se zase uklidnil. „Co já si s tebou jenom počnu…?“ povzdechl jsem si nahlas a šel se osprchovat. Sotva jsem z koupelny vyšel, vyděsilo mě to ďábelské stvoření, které se mi omotalo okolo krku.

„Proč jsi mě nevzbudil? Mohli jsme si dát sprchu spolu,“ zakňoural mi do ramene, když jsme se na chodbě objali.

„Nechtěl jsem tě budit. Vypadals roztomile. Copak se ti zdálo? Chvilkama to vypadalo, žes měl i nějaký zlý sen,“ podíval jsem se na něj a při tom ho jemně políbil.

„Nevím. Nepamatuju si, co se mi zdálo,“ posmutněl a sklopil hlavu. Věděl jsem, že lže. Měl to napsané v očích. Prstem jsem mu za bradu zvedl hlavu tak, aby se na mě podíval: „Danieli, prosím, nelži mi. Vidím, že nejsi úplně v pohodě. Řekni mi, co se děje? Bojím se o tebe.“ Sotva jsem to dořekl, v očích se mu objevil vztek.

„Ale já nechci. Nemám co! Proč mě nenecháš aspoň chvíli na pokoji?! Pořád jen nějaký otázky…,“ vytrhl se mi z náruče a začal po mně štěkat. Stál jsem s otevřenou pusou, zatímco on po mně až nesmyslně vrčel. Tak tohle jsem dlouho nezažil. Naposledy ještě na škole, když se dostal do křížku se spolužáky. Najednou jsem hrál v jeho výbuchu hlavní roli, která se mi v tu chvíli vůbec, ale vůbec nelíbila. Když mu došla slova, otočil se a zamkl se do koupelny. Nechápal jsem to. Nic zlého jsem přeci neřekl. Chtěl jsem jen pomoct. Snažil jsem se rozdýchat, co se právě stalo. Díval jsem se na dveře své koupelny, zpoza kterých se začal ozývat zvuk vody ve sprše. Donutil jsem své šokem strnulé tělo k pohybu a šel se do kuchyně napít vody. Před očima se mi opakoval celý ten výjev a vztek v Danielových očích. Najednou jako by to nebyl ani on, ale nějaký jeho duch z minulosti.

Poté, co vyšel z koupelny, schoval se okamžitě do ložnice. Bylo to trochu vtipné, utíkat tam, když v ní spíme oba. Proto mě dost překvapilo, že v ní po tom výbuchu, jakmile jsem v noci ulehl k němu, zůstal. Jenže ta noc byla oproti těm předchozím úplně jiná. Spal na druhé straně postele. Otočený zády ke mně bez náznaku, že stojí o jakýkoliv fyzický kontakt. Což mi na tváři vyloudilo další vrásku. Nechápal jsem, proč na mou starost takhle reagoval.

I když jsem s tím nikoho nechtěl zatěžovat, abych nevypadal jako někdo, kdo se o partnera nedokáže postarat, svěřil jsem se s tím, co se děje, jeho mámě. Ta jeden den nasedla s Leem a Terkou do auta a přijeli na „zdvořilostní“ návštěvu. Jakým překvapením pro ně bylo Danielovo chladné chování. Skoro nemluvil a odpovídal jen, aby se neřeklo. Div že se kvůli tomu s mámou nepohádal, když se ho začala na jeho chování vyptávat. Nakonec od nás o pár hodin později odjížděli s hlavou úplně prázdnou.

Večer mi pak Terka napsala ohledně jednoho odborníka, který se posttraumatem zabývá. Já však doufal, že nebude potřeba. Chtěl jsem to zvládnout sám, i kdyby to bylo jakkoliv těžké.

Další dny jsem chodil do práce naprosto vyčerpaný. Danielovy noční můry se stupňovaly a nedaly pak spát ani mně. Zkusil jsem při jedné ze snídaní nadhodit možnost probrat jeho stav s odborníkem. Dočkal jsem se však další ledové sprchy. Začal jsem být už vážně zoufalý. Nejen že v posledních dnech toho bylo v práci až nad hlavu, musel jsem k tomu zahánět pocity bezmoci pokaždé, co jsem se podíval na Danielův odměřený výraz. Jako by ta nehoda smazala všechno to krásné, co se mi za těch pár málo týdnů v něm podařilo probudit.

V den Danielovy kontroly v nemocnici jsem si vzal volno, abych ho tam odvezl a on se nemusel trmácet autobusem. Sice nebyl nadšený, že musí jet autem, ale ani nebyl proti. Celou cestu jsem zkoumal jeho tvář, která se s napětím dívala po okolí. Viděl jsem, jak mu v ní zase zatrnulo při přejíždění křižovatek. Dokonce i to, jak si úlevně vydechl, když jsme byli na místě.

„Nemusíš se mnou chodit. Na to jsem už dost velkej,“ otočil se ke mně, zatímco jsme procházeli kolem příjmu pacientů.

„Jo, možná jsi velký, ale celou dobu jsem na tebe dával pozor.“ Daniel se na mě podíval takovým tím výrazem „ses nemusel obtěžovat, když ti to tak hrozně vadilo“, ale neřekl nic. Dokonce mě nechal jít s ním do ordinace, kde sice sestra moc nadšená nebyla, ale neřekla ani slovo.

Naštěstí byly všechny výsledky v pořádku a Dan se pomalu mohl vrátit zpátky do normálního života. Doktor ho od následujícího týdne uschopnil i v práci. Napsal mu však ještě nějaké léky na bolest hlavy. Zdálo se, že jsem nebyl jediný, kdo si jeho podivného chování všiml. Mezitím, co si Daniel šel vyzvednout léky do místní lékárny, zastavil mě doktor, aby se zeptal na jeho chování doma po té nehodě. Sice mi nemohl říct podrobnosti, ale já mu všechno poslušně pověděl a on mi poradil, že mám s Danielem víc komunikovat o tom, co se stalo. I kdyby byl naštvaný, mám ho nechat se vyzuřit a snažit se, aby se mi otevřel. Dokonce mi doporučil, abych ho nechal co nejdřív usednout za volant. U citlivějších lidí prý může autonehoda způsobit strach z řízení a donutit je pak i upadnout do depresí. Čemuž jsme chtěli předejít všichni.

Proto jsem se rozhodl ten samý víkend, že před oslavou zajedeme s Danem nakoupit a jemu pak do ruky dám klíče od svého auta. To jsem ovšem netušil, jak můj pokus o jeho návrat za volant skončí.

Poté, co jsme naložili kufr auta nákupem, jsem Daniela zastavil dřív, než došel na stranu spolujezdce. „Na… Zpátky pojedeš ty,“ chytil jsem jeho ruku a vložil do ní klíče od auta.

Dan se na mě nevěřícně podíval, pak na ty klíče a zpátky na mě: „To teda nepojedu! Je to tvoje auto, tak si ho řiď sám!“ vyhrkl a nekompromisně mi klíčky vrátil do ruky.

„Danieli, myslím to s tebou dobře. Vezmi si ty klíče a jeď.“

„A já jsem ti jasně řekl, že si to máš odřídit SÁM. Pokud se ti to nelíbí, klidně půjdu pěšky a ty si tu zůstaň stát!“

„Bože, Dane, proč se tomu tak bráníš?“

„A proč ty mi nedáš pokoj a neodřídíš si to?!“ zeptal se mě teď už opravdu dost naštvaně a dal mi jasně najevo, že jsem opravdu nepochodil. Měl jsem pocit, že jeho oči vztekem ztmavly. Trochu mě tím vyděsil. Vždy, když vypadal takhle, někdo od něj dostal ránu pěstí. Nechtěl jsem, aby udělal nějakou blbost, proto mi nezbylo nic jiného, než mu ustoupit.

„Fajn!“ naštvaně jsem usedl za volant a čekal, až si nastoupí i on. Chvilku venku jen tak postával a snad se vydýchával. Vztekle pak dosedl na sedadlo spolujezdce a s třísknutím zavřel dveře. Jo, doktor říkal, že ho mám nechat vyvztekat, tak to tady mám.

Dojeli jsme ke mně, kde už nás venku čekala čtyřčlenná Horklovic rodina. Myslel jsem si, že s nimi dojede i Danova máma. Ta si ale musela ještě něco zařídit, a tudíž dojede později. Při pohledu na Danův naštvaný obličej se všichni zarazili a pak se mě mimo jeho doslech ptali, co se zase stalo. Pověděl jsem jim o scéně na parkovišti, nad kterou jen nechápavě začali kroutit hlavou. Byli stejně překvapení a bezradní jako já. Poté, co vytáhli z auta krabice s chlebíčky, různými pochutinami, pár dárkových tašek a krabici, která ukrývala dort, vydali jsme se konečně ke mně domů. Byl jsem překvapený a zároveň rád za to, že mysleli na jídlo. Sice jsme toho s Danem dost nakoupili, ale na některé věci jsem s ním jednoduše zapomněl.

Zbytek dne se Daniel choval sice odtažitě, ale s rodinou pár slov nakonec prohodil. Bylo to takové klidné narozeninové posezení až do chvíle, kdy u domovních dveří zazvonila jeho máma. Chtěl jsem jí otevřít na dálku přes bzučák, jenže mě poprosila, abych za ní sešel dolů. Bylo to zvláštní. Navíc, když měli ostatní takové vědoucí potutelné výrazy. Dan se za mnou taky překvapeně podíval s otázkou v očích. Vypadalo to, že chce vstát, ale nakonec se otočil ke svému strýci, který se ho z ničeho nic na něco zeptal. Tady se plánuje něco velkého, když se snaží odvést jeho pozornost, prolétlo mi hlavou. Nijak jsem to ale nekomentoval a šel dolů, kde jsem zůstal po otevření domovních dveří stát se zvednutým obočím. Venku stála Danova máma a po svém boku měla mladý manželský pár. Muž se nemusel ani představovat. Ty havraní černé vlasy, vysoká štíhlá postava a oproti Danielovi světlejší hnědé oči prozradily vše. A ani já se nemusel představovat těm dvěma. Lenka to stihla za nás všechny. Vpustil jsem je dál a po domluvě, že chvilku počkají v chodbě, než se Dan pozdraví s Lenkou, jsme vešli do bytu.

Když jsem zašel do obývacího pokoje, Dan se na mě nechápavě podíval, zatímco na mě Terka šibalsky mrkla. Věděla, co se na Dana chystá. Po mně přišla Lenka, na kterou se Dan okamžitě vrhnul a objal ji. Byl zrovna otočený zády ke dveřím, když se za ním ozval jemu dost známý mužský hlas: „Všechno nejlepší, pitomečku. Slyšel jsem, že zase vyvádíš nějakou neplechu.“ Musel jsem se uchechtnout tomu oslovení. Daniel zamrzl a s očima vytřeštěnýma zalapal po dechu, než se mu po chvilce z oka vyronila první slza. Takové překvapení rozhodně nečekal.