Gay povídky

„Když to tedy chceš vědět," vyskočil ten hulvát ze židle, „tak mě prostě sere sedět mezi bandou nafoukanejch snobů a buzerantů a usrkávat nóbl šampus. Čekám tě venku, Lenko!" Odpochodoval poněkud vrávoravým krokem, na druhý pokus se trefil do dveří a byl pryč.

„Ty?“ zeptal se Adam.
„Co já?“
„No, umíš ten děják?“ zeptal se takovým tázavým pohledem.
„Jo umím. Hele a nechtěl bys k nám? Máma přijde až v neděli, takže bys u nás mohl i spát a společně bychom se mohli podívat na ten děják,“ vyhrkl jsem ze sebe a doufal jsem, že Adam bude souhlasit.

„Myslíš, že v noci tajně chodí chytat?“
„Nevím, ale dělá mi to starosti. Pokud každý bude chodit na ryby, pak sotva něco na podzim vylovíme a velitelův hněv bude strašný.“
Ethan mlčí, ale ví, že Andrés má pravdu. „Nemohli bychom to stáhnout z polí mokré?“
Andrés se zachechtá, ale pak zvážní. „Víš, starosto, ty jsi sedlákem asi jako já šlechticem. Nejde to. Už jsi… Ne, nezkoušel jsi to. Zapomeň na to.“

Nejvíc mě zaujal Adam – hubený, modrooký, s trochu kudrnatými černými vlasy – prostě překrásný. Hned jsem se na něj zadíval a on to nejspíše spatřil a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatil a pan učitel nabídl Adamovi místo vedle mě. Adam se posadil a řekl:
„Adam, těší mě.“ Měl krásný hlas a podal mi ruku.

„Smích tě přejde!" a začal mne hned zpracovávat prsty. Ještě jsem byl trochu rozbolavělý po tom odpoledni, chtěl jsem se mu vysmeknout, ale přidržel si mě za boky a pokračoval. Když pak do mě vstoupil, byl jsem už zase tak nažhavený, že jsem mu vyšel prudce vstříc. Čím to bylo, zdali nezvyklým prostředím, nikdy před tím jsme se nemilovali jinde než v posteli, nebo překvapením, nevím, ale cítil jsem obrovské vzrušení.

Tahle pohádka původně byla jenom taková srandička pro Hráškova partnera.
Ale snad se bude líbit i vám, kdo si ji přečtete.

Jozífek byl vždycky značně náruživý, ale to, co prováděl dnešní odpoledne, to převýšilo veškeré moje dosavadní zkušenosti. Byla v něm nějaká divokost, dříve jsem cítil z jeho strany vždycky něco jako mírný ostych a opatrnost, i když se milování zcela oddával. Teď si mě ale bral naplno, ne hrubě, ale s jakousi něžnou bezohledností…

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě…
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář…

Pavel vyleze na břeh a stoupne si na osušku. Martin z vody sleduje, jak se na břeh vynořuje nádherné opálené štíhlé tělo. Kapičky vody po něm stékají, hladí ho a laskají ve svém objetí. Závidí jim. Usměje se. Taková blbost. Vždyť to může udělat taky.
Pavel se utře a lehne si na osušku. Ještě je teplo, ale cítí, že by se rád zahřál. Spokojeně přimhouří oči a zaposlouchá se do šumění bříz.

Martina bodne výčitka. Pavel tu leží nemocný a on si to skoro rozdal za výlohou cestovní kanceláře. Ne skoro, ale udělal to.
„Jsi nahý a krásně voníš. Jsem rád, že je ti lépe.“
„Trochu mě ještě pálí. Podívej se,“ otočí se a vystrčí zadeček na Martina. Ten polkne.

Pohlédne na mlčící zajatce, jak vážou proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.
Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.

Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…

Dnes ráno se však tak snadno nevzdával. Nejen že z mé postel nevypadl, ale začal se mi dokonce dobývat pod přikrývku:
„Přijedeš tam hrozně nadržený a ještě nakonec uděláš na letišti Jozífkovi ostudu. Pojď, já ti ulevím, budeš potom klidnější!"