Samson - 5

Hubert nemohl při společném jídle přehlédnout mimořádně spokojený Samsonův výraz. V posledních dnech ho vídal spíš smutného a zamyšleného. Několikrát se ho proto ptal, co se děje, jestli ho něco trápí a může-li mu pomoci. Ale Samson vždy jen zavrtěl hlavou. Hubert ho tedy nechal a čekal, až milovaný přítel sám řekne, co se s ním děje. Teď se zdálo, že se vše k dobrému obrátilo. Samson zářil jako sluníčko a i Josef vypadal víc než jen spokojeně.

- Copak tě potkalo tak příjemného, bratře? - zeptal se proto.

- To jen má duše byla uzdravena. -

- A která? - udělal Hubert narážku na to, že Židé věří, že člověk má tři duše – Nefeš, Ruach a Nešama.

- Inu, asi všechny tři, - zasmál se Samson. 

- No, řekl bych, že ani tělo nestrádalo… -

Hubert střelil okem po Josefovi, a když uviděl lehké znachovění, musel se už zasmát nahlas. Tedy jen drobná rozmíška, kterou, jak se zdá, ti dva již vyřešili k plné spokojenosti. A právě proto on nikdy nechodil okolo ničeho po špičkách. Pokud měl s Johanem na něco rozdílný názor, řekl to rovnou a pak se domluvili. Stejně mluvil i s Jakubem. Podle něj bylo vždy lepší mluvit o věcech tak, jak doopravdy byly.

- Jakube, chlapče, dojdi do kuchyně a přines ještě jablka, - obrátil se Samson k chlapci.

- Ano, už běžím. -

A Jakub opravdu vyskočil jako hříbě a už se hnal ke kuchyni. Cestou zapomněl, proč tam jde, a sotva mu starý kuchař otevřel, už se z něj sypaly otázky: Jak je to s těmi dušemi? Proč a kdo a jak na to přišel? 

Když vystrnadil nenápadně Jakuba, vysvětlil Samson přímo, co ho v poslední době trápilo. Hubert se zasmál:

- A což myslíš, bratře, že bych si nedokázal ohlídat to, co považuju za své? -

- Vím, vím. Ale když máš žízeň a jdeš okolo vody, tak se obvykle i napiješ, - namítl Samson.

Navíc, jako vždy, našel i zde odkaz na židovskou moudrost, která říká, že když někoho miluješ, vidíš ho i tam, kde není. I on tedy viděl a slyšel i to, co nebylo. Viděl Johana, jak se ohlédl na dvoře, a už si myslel, že se ohlíží po Josefovi. Slyšel Johana, jak se něčemu směje, a bezděčně si představil, že se tak dobře baví s Josefem. Jak pošetilý si teď připadal. Proč by se nemohli spolu ti dva dobře bavit? Jsou oba mladí, veselí. Nyní, když měl jistotu, že ho Josef neopustí, mávl by rukou snad i nad tím, kdyby se spolu hoši pomilovali. Ale nějak vnitřně cítil, že se to nestane.

Teď, když on sám byl v pohodě, všímal si zase svých hostů a víc se jim věnoval. A tak jeho bystrým očím nemohlo ujít podivné Jakubovo chování. Od příchodu do Samsonova domu se dal sice hodně do pořádku, ale ne úplně. Ani chvilku nemohl být sám. Pokud byl Johan pryč, sedával u Huberta a jako malé dítě se ho držel za ruku nebo aspoň seděl těsně u něj. Špatně snášel jakoukoliv změnu, a když nemusel, tak nešel ani před dům. Jindy touto dobou by už Samson byl na lodi směřující do přímořského přístavu. Měl tam druhý dům a tam trávil zimu a jaro. Nakoupil zboží a vracel se sem a většinou je velmi výhodně zase prodal. Být Jakub jen obyčejný sluha, měl smůlu. Ale Samson vycítil, že Hubert chorého chlapce miluje opravdu jako vlastního syna. Nepojede-li letos k moři, co se stane? Má tolik peněz, že by do konce života ani on, ani Josef nemuseli už hnout prstem a stále by měli všeho dost. Uvědomoval si, jak se Jakub bojí křiku, hrubých lidí a tmy. Cesta na lodi plné námořníků, tmavé stísněné kajuty, to by nebylo asi pro něj to pravé. Tušil, že jediné, co Jakuba může uzdravit, je klid a pocit rodinného souznění. A tohle vše jeho dům mohl nabídnout. Rozhodl se tedy, že tuto zimu stráví zde. Hubertovu námitku, že jen kvůli nim bude ztratný, odmítl.

- To, že ses vrátil, to mi vynahradilo vše. Věř mi. - 

A Hubert věřil. V podstatě byl rád, že tu zůstali, i když si byl jistý, že Jakub by se vypořádal i s druhou cestou. Věděl, že čím dál budou od moci Varzila Vznešeného, tím líp pro ně pro všechny. Chlapec se stále častěji usmíval, v noci ho slýchal, jak se miluje s Johanem. Pochopitelně dělal, že spí, ale nespal. Slýchal, jak se Jakub ve chvílích rozkoše vyznává Johanovi zajíkavě ze svých citů. Bylo to trochu dětské, ale upřímné. Sem tam ho napadlo, jestli to není přece jen už trochu moc, že spí s oběma v jedné posteli. Mohl by spát i vedle a Johan by jistě cestou k němu nezabloudil. Ale nikdy to neudělal. Když bylo už vedle něj ticho, obracel se k chlapcům, objímal je silnou paží a nechal plně na Johanovi, jestli se po chvíli sám k němu otočí. Nikdy ho ale ani ve snu nenapadlo zapojit do jejich hrátek Jakuba. Dokonce i jen pomyšlení na to by se mu příčilo, přestože s bratrem Dominikem a se Samsonem se tak miloval víc než často. Ale i sám chlapec ráno brzy vstával, jak byl zvyklý z domova, nechával ty dva o samotě a chodil do velké kuchyně, aby tu dychtivě sledoval kuchaře. Ten nejdřív bručel, že tu nemá co dělat, ale brzy ho vzal na milost. Jeho jediný syn žil v jakési Tramtárii až za mořem. Své vnuky v životě asi neuvidí. A tak si nakonec oblíbil tohoto plavovlasého chlapce a rád odpovídal na nesčetné otázky a s úsměvem opravoval jeho neumělou hebrejštinu. V Samsonově domě bylo sice vše košer, ale kuchař taky nebyl na hlavu padlý. Bylo mu jasné, že Josef je kdokoliv, jenom ne pánův nemanželský syn. Pánova ložnice byla s kuchyní vzadu spojena speciální šachtou. Tou se dal spustit košík a v něm na papírku stálo, co si pán přeje poslat nahoru. Když se kdysi kuchař zdržel do noci ve svém království, zaslechl z šachty nezaměnitelné vzdechy. A pak ještě mnohokrát. A protože Samson neměl ani ženu, ani služku, ani "blízkou příbuznou", jež by žila v domě, bylo mu jasné, že společnost v loži mu dělá nějaký muž. A Josef se nabízel jako nejpravděpodobnější varianta. Mimo to, vařil pro Samsona už nějaký ten rok a pamatoval i dobu, kdy se tu ze dne na den objevil Hubert, tehdy ještě mladý muž. A s ním křesťanský mnich, který ho chodil učit latinu.

O tom učení měl kuchař svou představu. A o pozdních večeřích, které vkládal do košíku taky. Takže, když může milostivý pán spát s gójem, nemuselo by mu ani vadit, že po kuchyni jak zvědavá myška běhá Jakub a do všeho strká nos. Občas mu zvlášť připravil něco dobrého a brzy ho začal i učit vařit. Když se pro jistotu Samsona zeptal, jestli by mu nevadilo, kdyby se Jakub "díval", jak vaří, Samson odpověděl:

- Pokud to nebude překážet tobě, já námitky nemám. -

A tak směl chlapec zůstat. Kuchyně a hlavně spíž plná čehokoliv, co si člověk jen pomyslel, mu učarovala. Ale občas si vzpomněl na matku a tehdy se jeho oči zalily slzami. Co měli oni? Kozu hubenou jak lunt, suché brambory a kus chleba. Možná, že kdyby měla maminka pořádné jídlo, tak by neumřela… Jakkoliv byl Hubert dobrý otec a Johana miloval jako nikoho, přece jen mu bylo po matce smutno.

Příští rok na jaře odpluli s obchodní lodí do přímořského přístavu a Hubert s oběma hochy začal pracovat na majáku. Samson litoval toho, že se Hubert odstěhoval. Na druhou stranu plně chápal, že se chce jako každý pořádný chlap starat o svou malou rodinu sám. Přesto zašel za správci přístavu a předal jim každý měsíc jistý finanční obnos, který oni zase dávali Hubertovi k platu. Samson věděl, že rovnou by od něj Hubert nikdy nic nevzal, a tak výpomoc řešil takto. 
V Samsonově domě se zase ustálil pevný řád. Vstávalo se v určitou hodinu, následovala Samsonova modlitba, pak do krámu nebo obchodní jednání. Večer po jídle se oba posadili k účetním knihám, a dokud nebyli hotovi, nešli spát. Klidný, ale pevný řád Samsonovi vyhovoval, ale zároveň se mu stýskalo po Hubertovi i obou chlapcích. Škoda, že nemohou bydlet někde blízko, ale jsou až u pobřeží, myslíval si často.

Zato ho těšily klidné, tiché noci, které měl s Josefem jen pro sebe. Noci, kdy se k němu tisklo nahé, pevné tělo. Znal na něm každé místečko, každé znamínko, znal jeho chuť i vůni. Věděl, co má rád a co ne. Dokázal stupňovat a prodlužovat Josefovo vzrušení až skoro k nesnesitelnosti. Podsunul mu silné paže pod kolena, tím ho přiměl nechat nohy rozevřené, a když viděl, že je Josefův žalud skropený kapkami touhy jako poupě rosou, začal do něj prudce pronikat, aby ho potom nechal vyvrcholit slastným ukojením. Jejich těla se stýkala v prudkých pohybech v pocitu dokonalé harmonie. Josef měl pocit, že se propadá do jakéhosi víru, který s ním houpá sem a tam. Cítil na břiše výron vlastního horkého semene, ale občas měl pocit, že i jeho nitro vlhne jeho vlastní šťávou a usnadňuje tak milému jeho pronikání. Oba měli pocit, že splývají v jedno tělo. Když pak zadýchaný ležel Samsonovi v náručí, v nahé hrudi mu srdce bilo tak silně, že to bylo slyšet i vidět. Oba pak jen mlčky laskali toho druhého, protože se jim ani nedostávalo slov. Jednou během prvního roku, kdy byli spolu, Josef oslovil Samsona hebrejským výrazem, který by se asi nejlíp dal přeložit jako: můj manželi. Protože Samson se stýkal převážně s Židy, předpokládal, že chlapec to slovo pochytil při nějaké takové návštěvě. A nepochopil jeho smysl nebo jej pochopil špatně. Osobně mu bylo zcela jedno, jak mu říká v posteli, ale nerad by, aby to někdy nechtěně použil na veřejnosti. S úsměvem tedy chlapce poučil, že tak oslovuje jen žena manžela.

- Já vím, pane. -

- Ale ty nejsi žena. -

- Ne. Ale chtěl bych být vaše žena. Líbí se mi, když vás smím takhle přijímat. Nepotřebuju to jinak. Možná je ale dobře, že nejsem. Dokázal byste čekat, než vystoupím z očistné v mikve? -

Každá židovská žena se musí zdržet sexu nejen během měsíčního krvácení, ale ještě asi dva týdny poté. Pak vstoupí do rituální lázně a teprve poté smí ulehnout na manželské lože.

- Obávám se, že nevydržel, můj drahý, - zasmál se Samson.

Samson si na to občas vzpomněl, protože jako měl vynikající paměť na čísla, tak především na vše, co se týkalo Josefa. Několikrát se mu nabídl na změnu role, ale chlapec vždy jaksi rozpačitě odmítl. Nenutil ho tedy. I jemu víc vyhovovalo být v jejich vztahu "manželem". Říká se, že bezdětný je mrtvý už za živa. On nikdy nebude mít děti, ale to nevadí. Má Josefa a ten mu dal víc, než by mu kdy mohla dát vnucená žena. Samson by možná mohl žít se ženou, ale nikdy by k žádné necítil to, co k tomu chlapci. Denně děkoval Hospodinu, že když už mu byla určena tato dráha, že mu postavil po bok právě Josefa.

Jednoho dne k němu přišel Josef a šibalsky se ho zeptal:

- Ještě žárlíte na Johana, pane? -

- Ale no tak, Josefe. Budeš mi mou pošetilost vyčítat a připomínat ještě dlouho? -

- Jistě, že ne. Jen se chci ujistit, že posoudíte jeho přání nestranně. -

- Ale jdi. To víš, že ano. Tak o co jde? -

- Má něco velmi cenného. Dokonce bych řekl, že tak, že by o tom nemělo vědět moc lidí. A rád by znal skutečnou cenu té věci. -

- A co je to tak cenného, že s tím děláte takové tajnosti? Kus zlata velký jako koňská hlava? - vzpomněl si Samson na jakousi pohádkovou hlášku.

Ale skoro to byla pravda. Johan mu ukázal řetěz, který dostal od matky. Ostatní zlato dávno Samsonovi prodal a peníze dal Hubertovi do společné kasy. Ale tohoto matčina daru se vzdát nedokázal. Ani teď ho prodat nechtěl, jenom by rád znal jeho cenu.

- Kdepak jsi k tomu hochu přišel? Vždyť ta věc, to je celé jmění. Proč chceš znát její cenu? Potřebuješ peníze? Jestli ano, stačí tvé slovo a já ti půjčím, kolik budeš chtít. Ani zástavu žádat nebudu. A tohle si dobře uschovej a nikdy nikomu to už neukazuj. Pro ten šperk by mnozí neváhali zabíjet. Královská panna by šla na lože s otrokem. -

- Já vím, pane. Nechci to prodat. Jen znát jeho cenu. -

- Dobrá tedy. Zítra tedy přijď do mého domu. A já tě zavedu za zlatníkem. Je to můj přítel, jistě tě neošidí. -

A tak se druhý den vydali do zlatnické dílny. Když mistr zlatnický uviděl váženého zákazníka, klaněl se až do půl pasu a už od poloviny dílny.

- Jistě, milostivý pane. Jistě odhadnu. A jistě budu mlčet. Však se už známe tolik let. Pán ví, že na mne se může spolehnout. -

- Vím, mistře. A proto jsem zde. -

Muž vzal od Samsona zlatý řetěz. Neměl tušit, že nepatří jemu. Samson nedokázal odhadnout cenu klenotu, tolik mu ale bylo jasné, že je nesmírná. Mistr překvapeně zvedl obočí.

- Ten řetěz, vím komu patří… Kde jsi k němu přišel? Já sám jsem na něm před lety pracoval. Něco takového se nezapomíná. Vyrobil jsem ho pro jednoho bohatého muže, chtěl ho dát své nevěstě. Jak jsi k tomu, pane, přišel? -

- To ti nesmím a nemohu říct. Jen tolik, že to byl dar a není kradený. -

- Pak se jistě nebudeš zdráhat s tím mužem mluvit? Nevěřím, že by jen tak něco takového někomu dal. Snad mu ho ukradli? -

Samsona teď zamrzelo, že sem šel. Nechtěně vystavil Johana nebezpečí. Ale to se už ozval Johan:

- Nevíš, mistře, jak se ten muž jmenuje a odkud je? -

- Vím, že je z Čech. A jmenuje se… -

- Pan Zbyšek na Přestavlcích? -

- Ano. Nikdy to neumím říct! Ano, tak nějak to zní. Tedy ho znáš? -

- Ano. Je to můj kmotr. Mohl bys mu říci, že s ním chce mluvit Johan, syn paní Mileny? Ať mi u tebe nechá vzkaz, kde ho najdu. -

Johan byl celý vzrušený. Rád by poznal muže, kterého milovala jeho matka. Jistě to nebyl hrubec jako jeho otec. Mistr slíbil, že vzkaz předá, a oni odešli. Samson si vzal ale pro jistotu Huberta stranou a řekl mu, kde byli a co se tam stalo. Jeden přece jenom nikdy neví. Nerad by byl zodpovědný za nějaké neštěstí. A tak na smluvenou schůzku dorazili sice jen tři, ale vyzbrojeni jako malá armáda. Vstříc jim vyšel muž vlídné tváře a sám.

- Ty jsi jistě Milenin syn. Nemohu se mýlit. Máš její oči i ty důlky ve tvářích, když se usměješ. -

- Zdravím tě, pane Zbyšku. Matka o tobě mluvila, ale nikdy jsem tě neviděl. To, že jsi mým kmotrem, jsem si vymyslel, aby mi zlatník domluvil toto setkání. -

- Vím, vím. Pochopil jsem a jsem rád, že se s tebou mohu setkat. Ale řekni mi chlapče, jak ses dostal až sem, k moři? A co tvoje matka? Žije ještě? -

- To nevím. Odešel jsem již před několika lety a od té doby nemám z domova žádné zprávy. -

- Nech mne hádat. Odešel jsi kvůli panu otci, mám pravdu? -

Johan sklopil hlavu. Nevěděl, co má říct. Byla to pravda, ale zase na druhou stranu, není třeba, aby ten muž znal všechny podrobnosti. Přesto si povídali drahnou chvíli. Zbyšek hleděl smutně na Johana. Ten chlapec měl být můj a Mileny, pomyslel si s pohnutím. I on se časem vzpamatoval, na cestách světem zapomněl, rána přebolela. Našel si ženu, hodnou a milou dívku, měli i tři děti. Ale pocit křivdy a nenaplněné lásky v něm kdesi stále byl. Povídali si až do rána, ale když Zbyšek nabídl Johanovi, že by mohl žít u něj, Johan to odmítl.

- Děkuji ti, pane. Jsi hodný, ale já mám své přátele a je mi s nimi dobře. Už několik let jsme spolu a nic nám nechybí. Jen… -

- Jen? -

- Nevím, jak se vede mé matce. Ani jestli ještě žije… -

- Mám v plánu jet brzy do Čech. Nebyl jsem tam už kolik let. Můžeš jet se mnou. -

- Ne, pane Zbyšku. Nemohu a nesmím se vrátit domů. -

- Pokud je tomu tak, co pro tebe mohu udělat? -

- Mohl bys pod nějakou záminkou navštívit moji matku? A dát jí můj list? -

- To by snad šlo. Je to přece má sestřenice, i když vzdálená. Ano, to bych jistě mohl. Přinejmenším jí mohu jít představit svou ženu. -

Varzil Vznešený byl víc než překvapený, když se nechal ohlásit bratranec paní Mileny s tím, že by ji rád pozdravil. Vrátil se po mnoha letech z ciziny a objíždí rodinu. Nemohl mu to dost dobře odmítnout, mimo to věděl, že ti dva se milovali. Byl tedy i dost zvědavý, jak jejich setkání proběhne.

Přivítal ho tedy jak se patří a zvědavě hleděl na jeho ženu. Byla to krásná, jemná paní. Když se Zbyšek formálně pozdravil se svou sestřenicí, obrátil se na Varzila:

- Pane, slyšel jsem mnoho o vašich koních. Mohl bych si prohlédnout stáje? Ženy mohou zůstat zde, ty si mají vždy co povídat. -

Varzil nebyl včerejší, bylo mu jasné, že ten náhlý zájem o koně má nějakou skrytou příčinu. Jenonže ho nenapadlo jakou. A tak chtě nechtě nechal ženy spolu o samotě a vedl Zbyška do dvora.

Paní Milena se vlídně usmála na svou návštěvnici. Jestli pak ví? Jestli pak jí Zbyšek řekl, že ona měla být jeho? Jestli pak jí řekl, že ona byla jeho vyvolenou? Asi ne, takové věci se obvykle manželkám neříkají.

Ženy si chvíli povídaly, ale Milena měla čím dál víc pocit, že jí chce její návštěvnice cosi důležitého sdělit. Nenápadně tedy odstranila komornou a usmála se:

- Máte něco na srdci, drahé dítě? -

- Ano. Potřebuju vám něco dát. Vím paní, že jste znalá písma, proto vám nesu ten list. A zde, obrázek. Ale slibte, že se o tom nikdo nedozví. -

- Slibuji. -

Paní Milena se usmála. Co to je? Využívá snad Zbyšek vlastní ženu co poslíčka zakázané lásky? Schovala tedy nečtený list i balíček do postele a zdánlivě nenuceně dál s mladou ženou hovořila. A už tu byla komorná. Milena věděla, že ji k ní nasadil manžel, a bylo jí jasné, že mu poví vše, co tu slyšela.

Až večer, když byla sama, poté co uložila a uspala děti, zapálila svíčku a vytáhla balíček a list. V balíčku byla podobizna jakéhosi mladého muže. Ale Zbyšek to nebyl. Přesto se jí zdálo, že tu tvář zná. Zapálila tedy další svíci a podívala se v jakémsi podivném tušení blíž. Srdce se jí rozbušilo: vždyť to byl Johan. Její milovaný, tolikrát oplakaný syn!

Chvějící se rukou zlomila pečeť na listu. Když uviděla písmo, zalily se jí oči slzami a písmena se rozpila. Rychle si oči osušila a začala číst.

Oči jí běžely po řádcích a ona měla co dělat, aby zase nezačala plakat. Aspoň že vše, co tam stálo, ji uklidňovalo. Syn je živý a snad se mu i dobře daří. Věděla, že by jí nenapsal, že se mu vede zle, ale spíše věřila tomu, co jí psal. List končil větami:

… vím, že Tobě samé byla láska odepřena. Snad Tě tedy aspoň potěší, že já sám jsem lásku poznat směl. Miluji a jsem milován. Myslím, že je lépe být živ prací svých rukou, ale obklopen přáteli, než být bohat, ale hluboce nešťasten.
Líbá tě Tvůj milující syn Johan

Paní Milena nechala klesnout ruku s listem. Tedy je živ a v pořádku. Obklopen přáteli… To znamená, že žije s mužem. No, co se dá dělat, snad opravdu nemůže jinak. S očima upřenýma na synův malý portrét vyslala k nebi děkovnou motlitbu.