Samson - 6

Čas plynul pevným neměnným tempem. Roky se slévaly jeden za druhým a zdálo se, že vše je a bude v nejlepším pořádku. Samson měl pocit, že nic a nikdo nemůže narušit jeho tiché, skromné štěstí.

A tak ze začátku Samson těm řečem ani moc velký význam nepřikládal. Zvláště, když je slýchal od židovského holiče, který ho jednou za čas stříhal a holil. Josef by to mohl dělat zrovna tak dobře, ale Samson dbal na to, aby dal druhu ve víře možnost výdělku. Řeči o neshodách mezi Židy a křesťany se objevovaly snad vždy. Občas byly i pravdivé. Sem tam se někdo pohádal a domáhal se nápravy křivdy, ať již skutečné, nebo domnělé. Ale jinak už odedávna žily obě komunity vedle sebe. Od dob, kdy směli Židé žít jinde než v ghetech. Ale teď se ty zvěsti objevovaly stále častěji, stále naléhavěji a děsivěji.

Jedné temné, deštivé noci se ozvalo zaklepání na dveře Josefovy ložnice. Mladý muž vyskočil a šel ke dveřím. Samson byl kdesi za obchodem a domácí se tedy se vším obraceli na něj.

- Je tu nějaký muž, ptá se po milostivém pánovi. Řekl jsem, že tu není, jestli chce mluvit s vámi. Vypadal, že ano, ale odpověděl, že možná s ním nebudete chtít mluvit vy. -

- Ty toho muže znáš? -

- Myslím, že tu už byl, ale nejsem si jistý. Vypadá, že má za sebou dlouhou a zlou cestu. -

Josef si s povzdechem natáhl kalhoty a košili a šel za vrátným. Co se děje, že to nemůže počkat do rána? Kdyby chtěl něco vyřídit od Samsona, řekl by to snad rovnou, ne?

V průjezdu do domu stál muž zahalený do cestovního pláště. Opíral se ramenem o stěnu a vypadal, že buďto brzo usne, nebo upadne únavou. Josef v něm poznal jednoho se Samsonových obchodních partnerů.

- Šalom, Chaim. Stalo se něco? Potřebuješ pomoc? -

- Jen… jen hledám Samsona. On už tu nebydlí…? -

- Proč by tu nebydlel? Jistě, že ano. Jenom odjel. Pojď dál, jsi vítán. -

- Nechci tě obtěžovat, ale mohl bys mi říct, kdo by nás přijal do svého domu? Já… -

- Co se děje? Koho nás? -

Než muž odpověděl, ozval se z venku výkřik. Josef rozrazil těžká vrata. V dáli uviděl cestovní vůz. Pokynul kočímu a nechal je vjet do dvora. Mezi lidmi ve voze uviděl ženu objímající si rukama břicho. Josef se v takových věcech nevyznal, ale i jemu bylo na první pohled jasné, že žena se chystá přivést na svět děcko. Pevným hlasem vydal rychlé příkazy.

- Ženu do pokoje pro hosty – ty přiveď svoji ženu – ty sežeň porodní bábu – ty se postarej o koně a vůz. -

Za necelou půlhodinku se v pokoji prosyceném pachem potu a krve rozkřičelo dítě.

- Nikdo rozumný se nevydá na cestu s ženou v takovém stavu. Co se stalo? Co se to v poslední době děje? - zeptal se v jakémsi ustrnutí a předtuše čehosi zlého Josef.

A Chaim mu řekl vše, co před ním Samson zamlčoval. O stále častějších neshodách, o napadání, pomluvách.

- Sousedce se narodilo mrtvé děcko. A ona obvinila moji nejstarší dceru z čarodějnictví. Prý ji uřkla. Přítel mne varoval na poslední chvíli, sebral jsem, co mělo cenu, a utekli jsme. Po pár dnech jsem se doslechl, že můj dům zapálili a vyrabovali. Nemám nic, jen holý život… -

- A co budeš teď dělat? -

- Pojedu k mému bratrovi. Snad nám pomůže. -

- Snad. Samson se brzy vrátí, on ti poradí líp než já. -

- Děkuju ti hochu. Děkuju ti, že jsi mne přijal ve svém domě. -

- To není můj dům. Patří Samsonovi. Já jen… -

- Já vím. Ale dnes se málokdo odváží pomáhat lidem jako my. Jsi hodný syn, že se nestydíš za krev svého otce. -

Na to Josef neřekl nic. Už si tak zvykl na to, že ho lidé považují za Samsonova syna, že o tom nijak nepřemýšlel. Ale teď ho napadlo: a co když to pro nás znamená taky nebezpečí? A Samson by se rozhodně už neměl vydávat za obchodem sám. Ne kvůli věku. Ale kvůli zlým lidem, které by mohl potkat.

Ještě nikdy nečekal na Samsona tak netrpělivě a s takovou úzkostí. Když ho po třech dnech konečně pozdě večer uviděl na dvoře, seběhl po schodech a přede všemi ho objal, ať si každý myslí, co chce.

- Ani nevíte, jak jsem se o vás bál. Proč jste mi neřekl, co se děje? To proto jste nechtěl, abych jel s vámi? -

- Nic se neděje, můj milý. Kdopak tě zase poučoval? -

- Máme hosta. A to, co mi povídal, to mi víc než jen otevřelo oči. Proč jste… -

- Tady a teď ne, Josefe. Až doma. -

Samson, podivně vážný, vzal Josefa za ruku a jemným stiskem mu dal najevo, že má mlčet. Vešli do domu a Samson až za pevnými dveřmi Josefa náhle prudce objal a přitiskl k sobě.

- Chlapče, chlapče můj, … Budeme si opravdu muset promluvit. Ale nejdřív mi řekni, kdo to přijel. -

Josef mu několika slovy vylíčil, co se tu událo.

- Ještě nevyšli z pokoje, ale ani se jim nedivím. Chaimova žena Perla je v pořádku, i to malé. Řekl, že hned, jak se vzpamatuje, pojedou dál. Nevím, kde žije jeho bratr, ale zdá se mi bláznovstvím vydávat se na cestu s tak malým děckem. Tady se přece nic tak zlého neděje. Nějaké rozpory byly přece vždy. Vždy se někdo hádal nebo podezíral toho druhého, že ho chtěl ošidit nebo mu prodal špatné zboží. Mohli by přece zůstat tady, ve městě. -

- Mohli, ale myslím, že nebudou chtít. No, ráno se zeptáme. -

A ráno se Josef nestačil divit. To vše, co před ním Samson celou dobu zamlčoval a čeho on si nevšímal, protože nějaké rozpory, hádky a problémy byly pořád – to vše se najednou složilo do strašidelného obrazce. A Josef poprve ve svém životě slyšel to podivné slovo – pogrom… A třebaže v podstatě neznal jeho přesný význam, pochopil. Teď si i on vzpomněl na nějaké pokřikování a pošklebky, kterým nevěnoval víc pozornosti než bzukotu mouchy. Jak mohl být tak slepý a hluchý? Žil jen pro Samsona, pro obchod a nic jiného ho nezajímalo. V přístavním městě se mísilo tolik ras a lidí všech možných barev a náboženství, že by si člověk řekl, že tady musí být lidé tolerantní. V přístavních krčmách, na tržnicích a hlavně v přístavu samém bylo možno vidět lidi z Asie, Afriky, z celé Evropy. A nijaké zvláštní konflikty nebyly. Tak proč teď někomu vadí židovská komunita? Zvláště, když ta tu žije od nepaměti, lidé sousedí, uzavírají přátelství, obchody, často i smíšená manželství. Tak co se to děje?

A mělo být hůř. Stále častěji se ozývaly nepřátelské hlasy. Samson hrdě a všem na očích pomáhal svým soukmenovcům. Neoholil si vous, neostříhal pejzy, neodložil tradiční oděv a jarmulku. Obchodník v něm se ovšem nezapřel. Pokud už vedl obchod s gójem, nechal ho vést Josefa a sám jen pak tiše poradil co a jak. Nechával o šábesu a v průběhu svátku jom kipur topit v krbu. O šábesu, aby to nevypadalo, že se "nic nedělá", a během jom kipur, kdy se Židé postí, aby to vypadalo, že se vaří. Od dodavatele potravin začal čas od času kupovat polovinu prasete. Dodávku vždy přebíral Josef a zavčasu oddělil vepřové maso bokem. Důkladně ho zabalil a připravil k odvezení na maják. On sám sice jedl větší část svého života košer, ale nijak mu nevadilo dotknout se vepřového masa. Ale hlavně, pro sousedy i pro lidi v okolí se Samsonův dům stal Josefovým domem. Domem, kde žije křesťan.

Přes to všechno se nedokázal Josef ubránit pocitu úzkosti, když na něj banda povalečů začala pokřikovat: Žide… Samson mu nikdy v životě nebránil chodit do kostela, ale teď ho tam přímo posílal. Jako by doslova vystavoval všem na oči, že Josef je křesťan. A pak stejně náhle, jako se vlna nepřátelství vzedmula, tak i pominula. Aspoň to tak vypadalo. Ale Samson tomu nevěřil. Dlouhý pás života se odvíjel ve vzpomínkách moudrého muže. Ať už to byly vzpomínky vlastní či sdílené z generace na generaci. Vzpomínky národa vyhnaného ze své vlasti. A poté vyháněného z nových vlastí, které se jim staly domovem. Samson vnímal drobné i větší ústrky, různé nespravedlivě vedené a hlavně řešené spory. Ledový spár hrůzy a děsu sevřel jeho milující srdce. Tak se o Josefa bál. O sebe ne. Ale co Josef? Co když ho ta nevinná lež, že je Samsonovým synem dostane do nebezpečí? Sice předpokládal, že většina lidí v domě tuší nebo ví, jaký je jejich vztah. Ale co sousedé? Co ti, jimž léta pomáhal radou i penězi? Těm by se možná hodila jakákoliv záminka k tomu, aby vydrancovali jejich dům s omluvou: no a co, však to byli jen Židé…

Stále častěji sedával zavřený s Hubertem a dlouhé hodiny rokovali. Někdy v klidu, jindy se ozvaly jejich hlasy silněji. Nehádali se, to ne, ale jeden druhého se snažil přesvědčit o své pravdě. Josef cítil, jak se Samson trápí, a hleděl mu ulehčit alespoň v obchodování. Dělal většinu věcí za něj a jen mu večer skládal účty. Ale zdálo se, že jindy tak pečlivého Samsona to nijak zvlášť nezajímá. Josef měl několikrát pocit, že mu chce něco říct. Vždycky se nadechl a pak jen povzdychl. A mlčel.

Večer k sobě Josefa stejně mlčky tiskl. Jako by se bál, že ho ztratí. Zvláštním jako by naléhavým způsobem ho ujišťoval o své lásce. Josefovi skoro připadalo, jako by se bál, že se něco zlého chystá. A ukázalo se, že se Samson nemýlil. Dokonce to zlé vzešlo od lidí, do kterých by to Josef nikdy neřekl. Od sousedů v ulici. Lidé, které znal od mládí, lidé s nimiž chodil do kostela. Lidé, s jejichž syny se přátelil a kteří by se nezlobili, kdyby požádal o jejich dceru. Ti lidé, jimž Samson tolikrát pomohl, ti samí, kteří si od něj půjčovali peníze. Ti teď házeli na jeho dům kameny. A tehdy se Samson definitivně rozhodl. Musí pryč. Ne kvůli sobě, ale aby zachránil Josefa. A tak si na jeden večer pozval Huberta i s chlapci s tím, že jim musí oznámit něco důležitého.

Po večeři se postavil a řekl:

- Vy všichni víte, co se zde děje. Nevím, proč to je, a asi to neví nikdo. Co mne se týká, já bych to tu klidně vydržel dál. Ale když dnes mí vlastní sousedé hází na můj dům kameny, kde stojí psáno, že zítra mi nezapálí střechu? Rozhodl jsem se proto, že odejdu. Ne kvůli sobě, na mně už nezáleží. Ale nemohl bych žít s vědomím, že jsem vystavil nebezpečí Josefa nebo možná i vás ostatní. -

- Co chcete dělat? Kam chcete jet? - zeptal se Josef, překvapený stejně jako ostatní.

- Vrátím se do města a prodám svůj starý dům. A ty zatím prodáš tenhle. -

- Do města? Ale tam je to ještě horší. Slyšel jsem… -

- Já vím. A proto tam pojedu bez tebe. Ty zůstaneš tady! -

- Ne! Nepustím vás samotného. To po mně nemůžete chtít. Žádné peníze nestojí za váš život, - namítl zadrhnutým hlasem Josef.

- To máš pravdu. A proto s ním pojedu já. Slibuju, že ti ho přivezu v pořádku. Jsme přece bratři, ne? - usmál se Hubert na pobledlého Josefa.

- A já bych rád poprosil Lucase, aby se po tu dobu, co budeme pryč, nastěhoval sem a dělal Josefovi společnost. Aby se necítil tak osamělý. -

Oba mladíci se na sebe rozpačitě podívali. Josef si byl vědom toho, že se Lucasovi líbí, a Samson to zajisté věděl taky. Tak proč si vybral zrovna jeho? Ovšem – koho jiného? Josef zahlédl malinko potměšilý Samsonův úsměv. A večer, když už byli sami, neváhal mu to vyčíst:

- Co vás to napadlo? Myslíte, že potřebuju hlídače? -

- Ty víš, milý, že to není hlídač. -

- Vím… Ale stejně. -

- Ber to tak, že tě tu nechci nechávat samotného mezi zlými lidmi. -

Mezi zlými lidmi… Ještě před časem to byli sousedé… Bože, co se to s lidmi jen stalo?

- Ale je nutné prodávat oba domy? Třeba, až se všechno uklidní, tak… -

- Bojím se, že neuklidní. Už jsme s Hubertem mluvili i o tom, že bych se nechal pokřtít. Za kupku peněz by se jistě nějaký kněz našel a udělal to. Ale to já nechci. Nemohu a nedokážu to. Leda, že bych tím ochránil tebe. Pak bych neváhal a udělal to. -

- Myslím, že je to zbytečné. Z vás nikdy křesťan nebude. A tady by vám to nikdo nevěřil, ani kdybyste se do kostela nastěhoval. -

- Ale když prodám oba domy, nebudeš to brát tak, že jsem ti vzal domov? -

- Já? Když jsem přišel do vašeho domu, nepatřila mi ani ta košile, kterou jsem měl na sobě. Můj domov je tam, kde jste vy. I kdyby to byla chatrč. -

Přesto bylo Josefovi jaksi podivně, když viděl, jak Samson přebírá věci. Co si vzít a co prodat? A co nechat zde a zvýšit tím cenu domu?

- Mám ti přivézt něco určitého, co bys rád měl? - zeptal se Samson, když se mluvilo o druhém domě.

- Ne. Nebo vlastně ano. Sebe. -

Samson ho sevřel v náručí tak pevně, až to zabolelo.

- Neboj se. Vrátím se, ani nebudu potřebovat maják, protože ty jsi jediná hvězda na mém nebi. -

Josef k němu zvedl hlavu. Po tvářích mu tekly slzy. Všechno je pryč. Jeho život, až do této doby šťastný, se rozbil na tisíc kousků. A kdyby měl ještě ztratit Samsona…

- Josefe, víš, co znamená Šoa? Znáš to slovo? -

- Ano. To je hebrejsky a znamená to zmar a zničení. -

- Přesně. A to nastalo i teď. Ale je jenom na nás, jestli to dovolíme. Odejdeme, ale spolu. Nikdy tě neopustím. Slibuju, že se vrátím. Nejpozději za půl roku. I kdybych ten dům neprodal. Za půl roku se vrátím k tobě. -

Nebylo to poprvé, co Samson odjel z domova na delší dobu bez Josefa. Kdysi byl dva roky na moři a protože si nemyslel, že loď plná hrubých námořníků je zrovna to pravé pro mladinkého chlapce, jakým tehdy ještě Josef byl, nechal ho doma v péči bratra Dominika a starého talmudisty Icchaka. A nebál se o něj ani z poloviny jako teď. Ale vzít ho v tuto nejistou dobu do města, kde spory mezi Vyvolenými a góji zrovna vrcholily, to se mu nechtělo už vůbec. Tady bude přece jen ve větším bezpečí. Sám Samson se necítil ani horší, ale ani lepší než kdokoliv jiný. A už vůbec nechápal, jak se tak někdo cítit může. Chápal ale závist. Pro některé lidi je asi lepší pořád si stěžovat a vymlouvat se, než jít a hledat si práci.

To poslední ráno se Samson začal tiše modlit. Tiše proto, že spali v majáku a on nechtěl budit ostatní.
- Sh'ma Yisrael…, - začal
- … Adonai eloheinu Adonai echad…, - vpadl Josef a s ním i Hubert. Josef si uvědomil, že tato slova se naučil dávno před tím, než jim porozuměl. Denně ho ráno budila ze sna.
- … v'ahatva et hashem eloheicha
b'chol levavcha u'vchol nafshecha
u'vchol meodecha…, - domodlili se všichni tři společně. Žid, křesťan a mladý muž, na jehož smýšlení měla vliv obě náboženství.

Protože není možné přerušovat modlitbu, když už se jednou začne, dojatý Samson se domodlil až do konce. Dlouho pak držel Josefa v objetí, jako by se bál, že je to naposledy. V přístavu už se takto loučit nemohli. Josef s přáteli pak stáli na molu, dokud byla loď vidět. A pak s Jakubem ještě vystoupal do majáku a dál se díval za korábem mizejícím za obzorem.

K večeru se Josef vydal i s Lucasem domů. Domů… Dodnes to domov byl. Od této chvíle už jen dům určený na prodej.

Mezi sousedy se brzy rozkřiklo, že dům je na prodej. Občas se někdo zeptal na cenu, ale Josef dobře věděl, že koupit nechtějí. A pak jednoho večera přišel soused, který Samsonovi dlužil nejvíc peněz.

- Poslechni, Josefe, jak je to starým? Vrátí se ještě? -

- Kdo? Koho tím myslíš? Člověka, kterého jsi se slzami v očích ujišťoval svou vděčností, protože tě zachránil? - zeptal se Josef tvrdým jakoby cizím hlasem. Muž se jaksi ošil, ale nakonec řekl:

- Rád bych věděl, jestli se Samson vrátí. -

- To nevím. Odjel na dlouho. Proč? -

- Přišel jsem si pro… no rád bych, abys mi vrátil dlužní úpis. -

- A peníze máš? -

- No… víš… myslel jsem… jsi přece křesťan jako my… -

- Chápu to tak, že si myslíš, že bych ti měl ten dluh odpustit? -

- No a proč ne? Samson je v pekle, ty prodáváš dům, tak stejně odjedete… A peněz máš víc než my všichni dohromady. -

- Na to rovnou zapomeň. Já ty úpisy mám a ty peníze chci. Samson je nikdy nevymáhal a vy jste na to hřešili. Teď se oháníš tím, že jsme křesťané. A že ti to nevadilo minulý měsíc, když jste do oken mého domu házeli kamením. A teď já mám brát ohledy na vás? Nic. Víš, co se píše v Talmudu? Závist nikdy neodpočívá. Je to moudrá kniha, možná by ses z ní mnohému přiučil. -

Pravda ovšem byla taková, že o úpisech nepadlo od Samsona ani slovo. Ale Josefovi se zachtělo dát těm lidem na pamětnou. Co jim kdy udělali? Ještě před rokem byli všichni okolo prostě běžní sousedé. A najednou…

Když se tedy zjevil první kupec, který byl ochoten zaplatit jím žádanou sumu, prodal mu dům i úpisy. Moc dobře věděl, o koho jde. Na jednu stranu mu bylo líto, že si jejich dům koupil zrovna takový darebák, na druhou stranu to lidem okolo přál. Nevážili si toho nejhodnějšího člověka, kterého znal, tak teď budou mít tohle… Josef si s Lucasovou pomocí sbalil své poslední věci a se slzami v očích opustil dům, který si zvykl považovat za domov. Pečlivě odstranil a známým židovským rodinám rozdal vše, co se vztahovalo k jejich víře. Věděl, že Samsonovi by to bylo milejší, než kdyby to nový majitel spálil. Jen té krásné zahrady je škoda, beztak ji nechají zpustnout, pomyslel si, když za sebou zavíral železem pobitá vrata. Když zapadly, měl pocit, jako by se ta rána odrazila až v jeho srdci…

- Loď! Loď! Loď! -

Jakub běžel po schodech a křičel na celý maják.

- Co se děje trosečníku? Loď na obzoru? A co když jsou v ní piráti místo záchrany? - škádlil ho Josef a Johan ho musel chytit za rameno.

- Počkej. Když jsi viděl koráb z majáku, kde myslíš, že je? Ještě bude trvat, než se dostane sem do přístavu. A ty jsi slíbil vařit, a ne tady lítat nahoru dolů. A vařit tak, aby to mohl jíst i Samson a nebylo to… to… -
- Trefe, - napověděl Josef.

Jakub sice slíbil uvařit něco opravdu mimořádného. Pravda ovšem byla taková, že nebýt starého kuchaře Abraháma, tak se dnes nejedlo. Na druhé straně, možná, že by si nevšimli, ani kdyby jim dal jen suchý chléb. Jediné, na co mysleli, bylo, jestli se jejich milí vrátí a jestli jsou v pořádku. Josef celou tu dobu vedl Samsonovy obchody a jakkoliv nebyl na peníze, přece jenom byl poslední dobou nesmlouvavější a tvrdší. Nevěděl, jaké má Samson plány, ale tušil, že je čeká nějaká daleká cesta. Našel v domě spoustu map a nějaké dopisy. Na co by to Samsonovi bylo, kdyby nechtěl cestovat?

Konečně se velká loď dokolébala k přístavnímu molu. Hubert objal oba své přátele a Samson sevřel v náručí největší poklad svého života. Jakkoliv byli všichni šťastní, že jsou zase spolu, přece jen nad všemi ležel pocit nejistoty. Co bude dál? Kam se podějí Samson s Josefem?

Ještě než začali jíst, povstal Samson a oči všech se k němu obrátily. Byl možná stejně vysoký jako Hubert, ale ne tak mohutný. Přesto i z něj vyzařovala jakási nepřehlédnutelná vnitřní síla. Ten muž přišel o domov, o vlast, ale rozhodně nepůsobil poraženě.

- Všichni víte, co se stalo a proč se to stalo. To, co jsem musel učinit, bylo těžké a stálo mne to mnoho bezesných nocí. Ale nic jsem nečinil bez rozmyslu. Moje obchodní společnost má zastoupení i v Indii. A tam já odjedu. Rád bych tam dožil v klidu a míru. Ale to mohu jen s přáteli okolo sebe. A proto bych rád, abyste jeli všichni se mnou. Mimo Josefa jste jediná moje rodina, kterou mám. Práce tam bude jistě pro všechny dost a dost. Mimo to mám dost peněz, aby nikdo z nás nemusel nuzovat. -

Samsonovy chytré oči přeletěly tváře jejich mladých přátel. Ani na okamžik nepochyboval, že Josef půjde s ním. A Jakub s Johanem, že půjdou s Hubertem. A měl pravdu.

Když večer konečně ulehl vedle Josefa, ucítil, jak se mu dojetím stahuje hrdlo. Zase spolu. Nedovolí už nikdy, aby je lidská zloba a závist oddělila. Líbali se, dokud je nezačaly bolet rty. Samson pak začal hladit Josefa, jako by se chtěl přesvědčit, že vše je tak, jak to opustil před půl rokem. Nahé roztoužené tělo se mu přivinulo do náručí…