Samson - 7

Když se Samson probudil, teprve začínalo svítat. První, na co pomyslel, byl Josef spící v jeho náruči s čelem opřeným o jeho nahou hruď. Trochu se odsunul, aby na něj lépe viděl. Aby Josefa nevzbudil, políbil ho na čelo spíš jen teplým dechem než rty. A tiše zašeptal:

- Světlo mého života… -
Bezděčně se při tom usmál. Vzpomněl si, jak ho Hubert viděl ve starém domě hladit a takto oslovovat Josefův portrét.
- Ale mne jsi tak něžně nikdy neoslovil, - vyčetl mu. Byla to jen legrace, aby trochu zmírnil smutek svého přítele. Dobře věděl, že Samson ho má velmi rád, a kdyby na to přišlo, udělal by pro něj cokoliv. I jemu bylo smutno, vzpomínal na všechny, ale netrápil se zdaleka tak jako Samson.
Josef ucítil pohyb milencova těla a otevřel oči.
- Můj pane, drahý, milovaný… -
Víc říct nestačil. Dal se Samsonovi bez ohledu na to, že půl roční půst se mu připomněl palčivou bolestí při pronikání. Samson si to ale uvědomil a byl opatrný. Touha brzy přehlušila bolest a oni se oddali jeden druhému.

- Bylo to moc zlé? - zeptal se tiše Josef, když odpočíval v Samsonových silných pažích.
Ani nemusel nic upřesňovat a Samson hned věděl o čem mluví. O prodeji starého domu. Ten dům považovali oba dva za domov. Sem si před lety přivedl Josefa. Tady proběhly jejich první společné dny v klidu a pohodě. Doslova jakési líbánky. Sem se Samson vrátil po hádce se starším bratrem, který jako první z rodiny vytušil, jaký má k Josefovi vztah. Křičel tehdy na Samsona tak, že mu slina potřísnila vous. A postavil ho před rozhodnutí: buďto rodina, nebo ten… behemot!!! Vyplivl tu nadávku tak nenávistně, až se Samson otřásl. Vstal a bez rozloučení odešel z rodného domu. Bylo mu při tom jaksi úzko, ale jen do chvíle, než přišel domů. A tady ho vítala rozzářená Josefova tvář a jeho šťastný úsměv. A tehdy Samson pochopil, že ten chlapec pro něj znamená víc než rodina, která ho tak jako tak zavrhne, až jim to bratr řekne. Díval se do rozzářených Josefových očí a v duchu se musel pousmát. Behemot je ve staré hebrejštině jedno z možných označení pro ďábla. Ale to tento chlapec není. A opravdu, nikdy nelitoval, že ho vzal pod svou střechu. A rád věřil tomu, že Josef to cítí stejně.
- A co ty? Prodal jsi? -
- Ano. Možná se vám nebude líbit komu, ale prodal. -
- Na tom nezáleží. Vždyť to byl jen dům. -

Ráno po snídani došlo na rozdávání dárků. Lucas v podstatě nečekal nic, snad jen maličkost. Ale i pro něj tu byl dárek a ne zrovna malý. Košík se vším, co může potřebovat krejčí. Několikero nůžek, jehly, různé niti. Bavlnky k vyšívání a k štepovaní a uměleckému zacelení natržených látek. Když začal zajíkavě děkovat, Hubert mu položil ruku na rameno a řekl:
- No, možná jsme to udělali hlavně kvůli sobě. Kdo by se nám staral o šaty? -
- Vy… vy mne opravdu vezmete sebou? -
- A řekl tu někdo, že ne? Jsi můj chlapec, stejně jako Johan a Jakub. -
Jakub se na Lucase široce usmál, jako by naznačoval: no, neříkal jsem to?
Dárky byly spíš drobnosti, protože Hubert se Samsonem věděli, že je čeká daleká cesta a nebude možné brát s sebou nic mimo toho nejnutnějšího. Ostatně, ten největší dar – lásku a přátelství – ten už měli.
Když Samson procházel dveřmi kuchyně, cosi ho donutilo, aby se zastavil v polovině kroku. Na veřejích visela mezuza – malé pouzdro, v němž je vsunut svitek s hebrejsky psaným textem. Bylo ozdobeno písmeny, která znamenají zkratku: Strážce dveří Izraele. Toto pouzdro je samozřejmou součástí každé židovské domácnosti. Byl na to tak zvyklý, že si její přítomnosti nejdřív ani nevšiml. Odvezl si pouzdro ze starého domu a měl je ve své truhle. To věděl jen on a Hubert. Musel to tedy být on, kdo mezuzu vzal a pověsil. Samson chvějícím se hlasem řekl:
- Děkuju ti, můj bratře. Ale obávám se, aby tvá vstřícnost nebyla tvému domu na škodu. -
- To se nebojím. Ostatně myslím, že maják jen tak nezahoří. Mimo to, dokud tady bydlím já, můžu si sem pověsit co budu chtít. A já chci, aby ses tu cítil dobře. -
Samson nepoděkoval, nemohl. Hrdlo se mu stáhlo dojetím. Josef, jako by to cítil, přistoupil k Hubertovi a tiše řekl:
- Neboj se, pokud mezi námi povládne svornost, bude všechno dobré. Možná jsme netradiční rodina, ale jsme rodina. Není mnoho mužů jako ty. Není mnoho křesťanů, kteří by Žida veřejně nazvali bratrem. Ale já nevěřím v tyhle malichernosti. Všichni lidé jsou v podstatě bratři. Podle judaismu se člověk narodí čistý jako list a je jen na něm, jaký bude. A tak je i na nás, jací budeme. Zatím jsme byli snad na dobré cestě. Takže nevidím důvod z té cesty sejít. -
- Amen, - řekl tiše Hubert.

Ráno Jakub oznámil, že je třeba doplnit spíž. Teď tu bude víc lidí, bude tedy potřeba víc jídla. Hubert poslal Jakuba s Lucasem napřed a sám se ještě prošel majákem, jestli je vše v pořádku. Brzy bude muset zaučit nového strážce majáku. A předat vše, co zde je. Bože, považoval to zde v podstatě za domov. Nic mu tu s oběma mladíky nechybělo. Ale ne, nezůstane v zemi, kde se šíří mezi lidem nenávist horší moru. 
Sešel dolů a vydal se pomalým krokem k tržišti. Už zdálky zahlédl Jakuba, jak si povídá se starým Samsonovým kuchařem. Bezděčně se usmál, když si vzpomněl, jak si se Samsonem těch pět měsíců vařili sami… Občas se Samson raději ani neptal, co to vlastně jí. Přistoupil teď k malé skupince a poptával se Abraháma, co je nového. A to, co slyšel, ho ještě víc utvrdilo v tom, že odejde se Samsonem. Brzy se rozloučili, a když nakoupili vše, co Jakub chtěl, poslal chlapce domů a sám jen tak bezcílně bloumal po tržišti. Pokolikáté je nucen opustit domov. Zatím to bylo spojeno s jeho láskou k mužům. Ale proč? Ubližuje snad někomu tím, co cítí? Nikdy by žádného chlapce nesvedl. Johan cítí totéž jako on, o tom není pochyb. A Jakub? Jistě Johana miluje, tím si byl jist. Ale on sám k němu necítí nic víc než otcovskou lásku. Tolikrát ho držel v náručí, když zmučený skoro umíral. Denně ho vídal nahého, a když ho omýval a natíral mastí, chtěj nechtěj se ho dotýkal na těch nejskrytějších místech. A necítil nic. Jen velkou bolest a lítost. Kolikrát mu během cesty usínal Jakub v náručí, schoulený mezi ním a Johanem, aby mu bylo nejtepleji. Nikdy, ani ve snu, nezatoužil se ho dotknout jinak než mu poskytnout bezpečí své náruče. No co, opustí maják, jako opustil Černou věž. Půjde s mužem, kterého doopravdy považoval skoro za bratra, a půjde s ním rád. Stárne. Oba stárnou. Ale budou žít obklopeni mladými přáteli. Jakkoliv věřil v Boha, příčilo se mu občasné přehnané pámbíčkaření, které sem tam vídal. Protivil se mu vlezlý farář, který odmítl pokřtít nemanželské děcko a přitom jeho kuchařka čekala sama už čtvrté… Přestal dokonce chodit do kostela, když mu vyčetl, že se přátelí se Samsonem. No co no. Tak začne znovu. Ale obklopen milujícími přáteli.
Když vystoupal do majáku a vešel do kuchyně, ucítil vůni ryb. Chtivě ji nasál. Pak se obrátil k Jakubovi.
- Dej si, synku, záležet. Obávám se, že když jsme byli pryč, vzpomínal Samson na Abraháma častěji než na Josefa. -
- Nebylo to tak zlé. Občas se to dalo i docela dobře jíst, - zasmál se Samson.

- Kdepak jsou jablka? Koupil jsem jich přece aspoň dvacet, - zeptal se po večeři Hubert. Občas si brával něco malého nahoru, když hlídal oheň.
- Já jsem je snědl…, - ozval se rozpačitě Jakub.
- Všechny? Jak jsi mohl sníst dvacet jablek? -
- Jenom patnáct. Ostatní jsem nakrájel na sušení. -
- Kdysi jsem slyšel, že když člověk jí pořád nějaké jídlo, že mu v těle něco chybí, - ozval se Josef.
- Ale ne. On je má jen tak rád. -
- Rád? Ty bys dokázal sníst patnáct jablek? - zeptal se pobaveně Samson.
- Ptáte se špatně. Musíte místo s jablky počítat s kuřecími a kachními stehýnky. To už by byla jiná. Však znáte Huberta: jedno kuřátko a jeden krajíc chleba, - Josef mluvil zdánlivě vážně, ale jen stěží potlačoval smích. Ostatně všichni věděli, že má pravdu. Kuřata miloval Hubert nadevše. 
- Poslechni, co kdybych ti nasekal na zadek? - zeptal se Hubert a naznačil rukou plácnutí. Josef se usmál. Podíval se na něj ze strany, jako kočka a obdařil ho širokým úsměvem a upřeným pohledem. Proti své vůli ucítil Hubert, jak jím projela vlna příjemného zachvění.
- Nekoukej tak na mne, nebo mi budeš muset pomoct nahoře s rozděláním ohně. -
- V tom případě dnes v noci nejedna loď zbloudí, - řekl Samson hlasem proroka. Ale oči se mu smály a pohledem objímal ty dva, které miloval nejvíc na světě, i když každého jinak.
- Mýlíte se pane. Josef nám hodně pomáhal, když tu bydlel. Ale možná už Hubert stárne a potřebuje, aby někdo pracoval za něj, - ozval se Johan a podal Hubertovi ruku, aby se mu líp vstávalo. Už se nepustili a odešli po kamenných schodech nahoru k velkému roštu. 
Lucas seděl bokem a zdánlivě pilně opravoval Josefův plášť. Ale všechno sledoval. Bože, pomyslel si, ti lidé možná žijí v hříchu, ale mají se rádi. Jejich přátelství není jen předstírané, oni se mají všichni doopravdy rádi. To špičkování, které teď vyslechl, to je jen taková hra. Není v tom žádná faleš nebo nějaké skryté náznaky. Oni si jen jeden z druhého dělají legraci. A tím si dávají najevo, že k sobě patří. A měl pravdu. Kdyby se s Hubertem něco stalo, Samson by považoval za samozřejmé, postarat se o Johana s Jakubem. A stejně tak Hubert by podal pomocnou ruku Josefovi. Odložil plášť a šel do kuchyně, aby pomohl Jakubovi s mytím nádobí. Jako už tolikrát, pocítil vděčnost, že potkal právě tyhle lidi. Když si Jakub s Josefem povídali o tom, co asi budou jíst v Indii, zeptal se Josefa, jestli mu nedělalo problém začít jíst košer.
- Proč myslíš? Když jsem sloužil u hostinského, dostával jsem k jídlu jen zbytky. A občas jen to, co formani nechali v misce. To nebyl dobrý život. -
Lucas přikývl. Jo jo, on to přece zná… Možná, že v novém domově to nebude takové jako tady, ale bude tam s lidmi, které má rád. Pojede s nimi a pojede rád. A nejen to… I když to nikdy neřekl nahlas, Josef se mu velmi líbil. A přesto, čím si prošel u cirkusu, tomuto muži by se dal. A ochotně. Ale Josef jeho nenápadnou pobídku záměrně přehlédl a on se nevnucoval. Ještě před časem si říkal, že jestli se někdy dostane z toho cirkusového pekla pryč, na žádného muže se už ani nepodívá. Ale to se teď změnilo. Jenomže Josef měl srdce a oči jen pro Samsona. A on to pochopitelně respektoval. Mimo to si všiml jedné podivné věci. Všichni si mezi sebou tykali. Ale Samsonovi všichni, mimo Huberta říkali pane. Dokonce i Josef. 
Zezdola se náhle ozvalo klepadlo. Josef seběhl otevřít a vrátil se s vysokým mužem, kterému patřila zlatnická dílna. Ten se pozdravil se Samsonem a řekl:
- Jsem rád, že jste všichni v pořádku, a jsem smutný, protože ztrácím jednoho z nejlepších zákazníků. No, cesty osudu jsou nevyzpytatelné… -
Muž usedl ke stolu a vytáhl z vaku několik pytlíčků. Když je rozevřel na stole, byly plné kuliček a korálků. Samson s Josefem se v nich přehrabovali a prohlíželi si je. Věděli, že v Indii mají tyhle zdánlivé cetky velkou cenu.
- Slyšel jsem, že za sto korálků lze koupit otroka…, - řekl trpce Samson.
Přesto nakoupil tohoto zboží značné množství. Věděl, že na jeho prodeji námořníkům a cestovatelům vydělá.
Ještě deset dní a odplují vstříc novému domovu. Byl rád, že Abrahám pojede s nimi. V Kalkatě žil jeho jediný syn a zde ho nic nedrželo. 

- Kampak? - zeptal se druhý den ráno Samson Josefa, když ho viděl jít ke dveřím.
- Omlouvám se, nechtěl jsem vás vzbudit. Potřebuju si promluvit s Hubertem. -
- Ale jdi. Se mnou si určitě popovídáš líp, - zasmál se Samson a nezaměnitelným pohybem nadzvedl cíp pokrývky. 
- Já s ním doopravdy potřebuju mluvit. -
- Aha. Ale neměl by sis na ten rozhovor obléknout, řekněme, aspoň košili? I když je pravda, že by na tobě asi neuviděl nic, co ještě neviděl. -
Josef se vrátil k lůžku, vzal mužovu ruku do své a do dlaně vtiskl polibek.
- Copak nevíš, že správně vychovaná židovská manželka nikdy neodmítne svého manžela, když jde o plnění manželských povinností? - dělal si Samson legraci.
Mladý muž klečící u jeho nohou se mu zahleděl do očí. Jeho krásná tvář se prozářila vzpomínkou na právě minulou noc. Tiše, ale vážně řekl:
- Vaše žena udělá cokoliv si pan manžel bude přát. - 
Vklouzl k Samsonovi a vzápětí se mu nabídl takovým způsobem, že Samson rád zapomněl na ranní modlitbu, která se má vykonat ihned po probuzení.
- Na co myslíš? - zašeptal, když si milého podmanil.
- Na to, co jste mi dal včera. Chtěl bych vám to vrátit. Řekněte, přál byste si ode mne něco? -
Samson si přál, ale hebrejsky. A tak tichý posluchač za těžkým závěsem nahrazujícím dveře nerozuměl. Chvějící se rukou odhrnul malinkou skulinku a nahlédl dovnitř. Po chvíli se ale zastyděl, rychle se odvrátil a srazil se s Hubertem.
- Tohle děláš často? - zeptal se Lucase vážným hlasem, když ho odvedl do kuchyně.
- Ne, nikdy. Ale teď jsem šel okolo a slyšel jsem Samsona, jak říká Josefovi, aby… nechtěl jsem poslouchat, ale poslouchal jsem dál… Nevím, co mě to napadlo, že jsem ten závěs odhrnul… -
- Když jsme byli pryč, Josef s tebou… -
- Ne! To ne, - vyhrkl Lucas dřív, než Hubert domluvil.
Hubert prohrábl chlapcovy vlasy. 
- Je to asi těžké mít vedle sebe někoho, koho máš rád, a vědět, že on miluje jiného, je to tak? -
Lucas sklopil hlavu. Přikývl.
- Už o tom nebudeme mluvit. Já jim to neřeknu a ty se musíš smířit s tím, že jiné to už nebude. -
Hubert nechal Lucase, aby začal připravovat snídani, a vystoupal do špice majáku, aby vyčistil rošt a připravil dřevo a uhlí na večer. Johan se tím probudil, vyskočil z postele a šel mu pomáhat.
Když se pak koupali v zátoce, náhle se Johan ozval:
- Jsi nějaký zamlklý. Děje se něco? Nebo tě přece jen trápí náš odjezd? -
Hubert se na Johana podíval. Už to nebyl dávno chlapec. Byl to muž, muž plný síly a mládí. Dneska by ho už neunesl jako v dobách, kdy se seznámili a on ho v náručí nosil do své postele.
- Myslel jsem na Lucase. Zdá se, že je dost osamělý. -
- Osamělý? No já si tedy osaměle nepřipadám. Mezi dalšími pěti lidmi. -
- Ale ber to tak. My tři patříme k sobě, Samson má Josefa a on je sám. -
- Co tím chceš říct? -
- Dneska ráno jsem ho zahlédl, jak poslouchal u závěsu do Samsonovy světnice. -
- Aha… Když jste byli pryč, chvilku bydleli spolu v Samsonově domě. Lucas řekl před Josefem, že na noc nikdy nedává na dveře petlici. Rozumíš… Ale on té nabídky nevyužil. -
- Josef miluje jen jednou, to se asi nezmění. -
- Občas si říkám, co na tom Samsonovi proboha vidí? Když se zamračí, vypadá jako čert. Jeden by se ho skoro bál. -
- Ale no tak. Nezapomeň, čím si Josef prošel. Od dětství bída a strádání. Páni rodiče si raději koupili láhev rosolky než kousek lepšího jídla pro děti. A když byl ve službě, musel otci odvést vše, co vydělal, do posledního měďáku. A ti muži… však víš… Od nich se mu nedostalo nic víc než hrubého zneužívání. A pak přišel Samson a odvezl ho. Pro Josefa to byl doslova útěk do ráje. Dostatek jídla, domov a vlídný laskavý muž. Muž, který si ho nebral násilím, ale o jeho lásku se ucházel. Mimo to, před dvaceti lety byl Samson poměrně mladý, a i když nebyl zrovna hezký, tak ošklivý určitě ne. -
- No, když se koukám na jeho nos – možná má jisté přednosti, které nám zůstávají skryty, že ano? -
Hubert se rozesmál a Johana potopil.
- Jestli chceš, tak já Samsona požádám, aby… -
- Ne ne, děkuji, není třeba. Stačí mi to, co mám. A Huberte… -
- Copak? -
- Jsem rád, že jsem potkal zrovna tebe. -
- Nápodobně. -
- Myslím to vážně. Když jsi mluvil o tom, co se dělo Josefovi, a když si vzpomenu, co udělali Lucasovi. -
- Ale i já to myslel vážně. Jsem šťastný, že tě mám. Jistě pro tebe nebylo snadné opustit domov a jít se mnou do světa. -
- Určitě to bylo snadnější než zůstat doma. Jsem rád, že jsem to udělal. Poznal jsem víc lásky než mnozí, kteří… žijí tak, jak se má. -
- Já vím. Však si vezmi všechny ty kněze, kardinály a tak. Snad na prstech jedné ruky bys spočítal ty, kteří nemají milou a děcko. -
- Asi máš pravdu. Ale chtěl jsi mluvit o Lucasovi. -
- No, myslel jsem, nemohl by ses mu trochu věnovat? Nebo Jakub? Jsou to přece takoví kamarádi. -
- Ale právě, že jenom kamarádi. Lucas se zakoukal do Josefa. To je, jako by se zamiloval do obrazu. A to poslouchání… Vzpomínáš, jak jsem k tobě jezdil na noc do věže, abychom mohli jít brzy ráno na ryby. -
- Jistě, na něco takového se přece nedá zapomenout. -
- No a hádej, kde byl Jakub? -
- Spal v maštali. -
- Stál pod oknem a poslouchal nás. -
- Aha… -
- Ta rána u vody, rád na ně vzpomínám. -
Hubert mlčky přítele objal a přitiskl k sobě. I on vzpomínal. 
Zahleděl se k přístavu. Tam kotvil krásný, pevný koráb. Ještě pár dní a oni se na něj nalodí a poplují k novému domovu…