Samson - 2

JOSEF

Samson dlouho a bolestně vzpomínal na Huberta, ale život musel jít dál. Obchody nesmí stát, protože kdo se jednou zastaví a opozdí, tak už se mu to těžko dohání. A Samsona obchodování nejen živilo, ale i bavilo.

Věděl, kde jsou jaké trhy, a buďto sám, nebo s jinými kupci se vydával za obchodem. Cesty nebyly bezpečné, a tak bylo vždy lepší přidat se k velké skupině, nebo dokonce celé kupecké karavaně. Taková si totiž mohla dovolit najmout osvědčený ozbrojený doprovod. Ale i tak bylo nutno ověřit, zda se taková cesta vyplatí natolik, aby stálo za to ji podnikat. I dnes proto pečlivě počítal a uvažoval, jestli se má vydat na cestu do poměrně vzdáleného města. Nakonec to ještě probíral s přáteli. Bude pryč dlouhou dobu, bude muset někoho pověřit vedením obchodů tady doma, není jisté, že se cesta vyplatí… Ale nakonec jel. A nikdy toho nelitoval.

Jeli několi dní, než se dostali na dohled městských hradeb. A tehdy si Samson všiml, že jeho kůň kulhá. Možná se mu uvolnila podkova, možná se mu pod podkovu dostal kámen. Každopádně bylo třeba zastavit a koně prohlédnout. Kůň měl velkou cenu, i když by pro Samsona nebyl problém koupit si jiného. Ale proč, když možná stačilo jen zajít ke kováři? Jenomže co se zbožím a lidmi? Nakonec se domluvil s vůdcem karavany, že jeho lidé půjdou s ním až na místo určení. A on za nimi přijede a na dvůr bohaté vdovy Levany se bez problémů doptá.

Samson popohnal koně k nevelkému hostinci. Tam mu jistě poradí, kde je nejbližší kovář. Když se zeptal hostinského, ten se hrubě rozkřikl:

- Hej, kluku líná, kde zase lelkuješ?! -

- Jsem tady, pane. Stačilo zavolat. -

Z maštale vyšel nevelký, hubený chlapec. Samsona napadlo, že má podivně hluboký hlas dospělejší než tělo.

- Ukážeš tady pánovi, kudy do kovárny. A hned se vrátíš zpátky. A když říkám hned, myslím tím hned, rozumíš? -

- Ano pane. -

Hoch stočil oči na Samsona a ten ucítil podivné zachvění. To se mu dávno nestalo. Už dávno ovšem neviděl nikoho tak hezkého.

- Tak hop, pojď nahoru, nemám moc času. -

Vzepřel se nohama ve třmenech, popadl hocha pod rameny a posadil ho před sebe. Mlask na koně a ten vyšel z vrat dvora a zamířil k cestě.

- Jak se jmenuješ? -

- Josef, pane. -

- Tak dobře Josefe. Kudy se musíme dát? -

Chlapec ukázal vpravo a Samson koně popohnal udaným směrem. Držel chlapce před sebou a on se o něj občas trochu opřel. V dáli se ukázal domek a bylo cítit typickou vůni kovárny. Koník jako by sám cítil, že tam se mu uleví, zrychlil krok a Josef se nechtěně o Samsona opřel celou vahou. A než si Samson uvědomil, co se děje, jeho tělo zareagovalo na ten dotek. Chlapec to jistě cítil, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Mlčky seděl a dál se o Samsona opíral plnou vahou. Seskočil až u kovárny a Samson lezl z koně o poznání toporněji. Kovář si naštěstí ničeho nevšiml. Bylo mu jasné, že muž přijel z daleka a musí být unavený. Už z dálky viděl, že kůň pokulhává. Konejšivě ho pohladil a tiše na něj začal mluvit. Koník si nechal zvednout poslušně nohu.

- Podkova je uvolněná a je pod ní kámen. Chvilku to bude trvat. Běžte si odpočinout támhle do sadu. Já vás potom zavolám. -

- Pojďte, pane, já vás tam zavedu, - nabídl se Josef ochotně a Samson za ním šel s podivným pocitem. Stoupali po mírném břehu a pak vešli pod košaté stromy. Byl zde stín a ticho rušili jen ptáci a bzukot včel. Samson dal na zem plášť a sedl si na něj. Ukázal Josefovi, že si má sednout vedle něj.

- Jsi hodný, děkuju, - řekl a podal mu peníz.

- Děkuju vám, pane. -

Chlapec vzal Samsona za ruku a políbil ji. Díval se mu přímo do očí a náhle se usmál. Samson vztáhl ruku a pohladil ho po pěkných kučeravých vlasech. Chlapec neuhnul, jen se díval. Nebylo pochyb, že mu Samsonova důvěrnost nijak nevadí. Zjevně byl na to, že se ho muži dotýkají, zvyklý. Samson ho dál hladil a on seděl, nijak se nebránil. Nevnucoval se, ale ani si neodsedl. Samson znovu sáhl do váčku a tentokrát vytáhl zlatku. Chlapec ji bleskurychle popadl, jako by se bál, že si to neznámý rozmyslí. Pak, jako by se to rozumělo samo sebou, se dal na všechny čtyři a povolil si šňůrku, kterou měl místo opasku stažené kalhoty.

- Tak ne, pěkně si lehni, tak to bude lepší, ne? - šeptal náhle vyschlými ústy Samson a nedočkavě z Josefa stáhl odrbané kalhoty. Vzpomněl si při tom, kolikrát se takhle venku milovali s Hubertem. Blaženou vzpomínkou se mu rozjasnil obličej. Ale Josef nevěděl, na co myslí, a tak předpokládal, že ten úsměv patřil jemu. Usmál se taky. Něžně, skoro ještě dětsky. Sám nevěděl, jak tím úsměvem zkrásněl, ale Samson už tušil, že z něj vyroste krásný mladík. Pokud tedy při takovém způsobu života a obživy vůbec dožije ve zdraví dospělosti…

Samsona zamrzelo, že nemá nic, čím by si usnadnil proniknutí. Nechtěl chlapci ublížit. A tak si s ním jen tak pohrával a čekal, až jeho mladinké tělo samo dá najevo, že je připravené. Bylo mu jasné, čím si asi chlapec zatím prošel, a věděl, že to nejspíš nebylo nic pěkného. Z jeho překvapeného výrazu poznal, že takhle s ním ještě nikdo nejednal. A měl pravdu.

Josefovi bylo asi třináct, když se s bratry a otcem byl podívat na náměstí. Na pranýři tam měl být zmrskán nějaký přistižený zloděj. Byl jen v košili a když mu zvedli svázané ruce nad hlavu a po prvních ranách podklesl v kolenou, bylo vidět jeho nahý zadek a odhalené jeho intimní partie. Lidi se dílem smáli, dílem předstírali pohoršení. Muž řval bolestí, a jak se snažil uhýbat ranám, otáčel se hned z jedné, hned z druhé strany. A Josef se náhle prodral davem zevlujících lidí a utekl. Bratři se mu doma smáli, že je poseroutka, ale on jich nedbal. Neutekl proto, že by se bál, nebo toho muže litoval. Utekl proto, že při pohledu na jeho nahotu ucítil pnutí ve slabinách a vzrušení. Už se mu to stalo několikrát, ale to byly jen představy nebo náhodný pohled na močícího muže nebo na mokré, koupající se kamarády. Ale nikdy to nebylo takhle na veřejnosti, kdy si toho mohl kde kdo všimnout. Schoval se tehdy do křoví a rychlými pohyby ruky si ulevil. Pak nohou přihrnul hlínu na bílou loužičku a pomalu vyšel ven. Celý život žil v nejchudší čtvrti města. Tam děti vychovávala ulice doslova. Slýchal proto často věci, které nebyly zcela jistě určeny pro dětské uši. Věděl tedy, že jsou muži, kteří vyhledávají jiné muže, nebo i chlapce. A slyšel o nich mluvit vždy jen pohrdavým, hrubým způsobem. Ale také slýchal, že jsou ochotni zaplatit za to, že jim někdo "podrží". Na to si vzpomněl, když nastoupil jako pacholek do hostince. Hezkého hocha si brzy všimli světem jdoucí muži, kteří si z nedostatku jiných možností občas "vypomohli" vzájemně. Ze začátku ho jen hladili, ale později, když se nebránil, tak si dovolovali víc a víc. Když mu ale jeden bez okolků hrábl do kalhot, bránit se už začal. A tehdy ho muž umlčel drobnou mincí. Josef zjistil, že tak si vydělá celkem bezpracně o nějaký ten penízek víc. A hlavně – nemusí ho dávat otci. Už se nebránil, když ho muži někde v koutě začali osahávat. Jen mlčky nastavil ruku. Jenomže pak přišlo to, co přijít muselo. Jeden z vozků už se nespokojil s pouhým osaháváním. Bez okolků přehnul Josefa přes žlab, stáhl mu kalhoty a bez ohledů na jeho nářek ho zneužil. Josef musel zatnout zuby do jakési staré opratě, aby nekřičel nahlas.

- Neřvi! Tady máš zlatku a ticho, nebo uvidíš! -

A chlapec mlčel. Jednak se bál, jednak se styděl. Brzy ale přišel další muž.

- Vím, že to děláš, kamarád mi to řekl. Tak bude to?! -

A Josef poslechl. Časem začal dělit muže na ty, se kterými to bolelo, a na ty, se kterými to nebolelo. Ale jinak z toho neměl nic. Nic, mimo mincí, které si pečlivě schovával. Byl pevně rozhodnutý, že jak bude mít trošku víc peněz, tak se sebere a uteče do světa. Pod žlabem bylo několik volných cihel. Pod jednou si vyhrabal skrýš a tam si hadřík s mincemi schoval. Občas z něj ale ubral, aby něco podstrčil matce. Nebo jí a sourozencům přinesl něco lepšího k jídlu a lhal, že to dostal v kuchyni od hospodské. Nijak se proto Samsonovi nebránil, když pochopil, o co mu jde. Předpokládal, že to bude jako vždy, nic jiného ani neznal. Jen větší, nebo menší bolest.

Ale Samson měl za sebou roky milování s Hubertem a hlavně prošel rukama bratra Dominika. Nebyl hrubý, o milování měl své představy a Josef se mu líbil. Proč si nepohrát s jeho mladým tělem, než bude muset jet zase dál? Poznal, že chlapec je tím, co s ním dělá překvapený. No co, aspoň bude vědět, jak to má vypadat, žádné "hup na krávu a už je tele". Pěkně pomalu, ať z toho něco mají oba dva. Cítil, jak se chlapcův úd, do té doby jen položený, začíná pod doteky a jemnou masáží nalívat krví a tvrdnout. Sklonil se nad Josefa a jemně ho políbil na rty. Věděl, že lidé na venkově to nedělají, ale on se líbal rád. Jemný vous lechtal Josefa na krku a lehké polibky v něm zahrály na dávno zapomenutou strunu. Ležel, jak mu Samson naznačil, a drobounce se chvěl po celém těle. Ještě nikdy se necítil tak podivně. Co to s ním ten muž dělá? Co se to děje? Samson ho teď pevně sevřel a pohyby jeho ruky se zrychlily. Během chvilky už chytal do dlaně druhé ruky teplou bílou tekutinu. Teprve tehdy zvedl ještě omámenému Josefovi nohy a pomocí jeho vlastní šťávy si ho připravil. Samsonovo kopí se na ocel ztvrdlé vetklo do růžového terče. Chlapec ani nezasténal. Jen velkýma očima hleděl na toho podivného muže. Brzy mu celým tělem procházely vlny vzrušení. Takové to ještě nebylo nikdy. Měl pocit, jako by ležel mezi něčími dlaněmi a ty mu mačkaly břicho. Ležel s rukama položenýma u hlavy jako spící děcko a dýchal trhaně, pootevřenou pusou. Samson se usmíval, potěšený tím, jak se mu daří. Neuvědomoval si, že pro chlapce to možná bude znamenat změnu na celý život. Teď bude teprve vědět, o co přišel. Tím, že byl okolnostmi donucen se prodávat, tím se připravil o lásku a o prosté lidské štěstí. Když rychlými hlubokými zásuny učinil zadost i svému tělu, vzpomněl si Samson konečně na koně. Jistě je už překovaný a kovář by za nimi mohl někoho poslat. A nebylo by dobře, kdyby je tady takhle našli.

- Obleč se a vrátíme se, ano? Myslím, že už to bude. -

- Ano, pane. -

Josef na sebe rychle natáhl kalhoty. Samson si až teď uvědomil, že pod nimi nic neměl. Musel být tedy velmi chudý. Sáhl do váčku u pasu a podal mu několik mincí.

- Zde vezmi. Hostinský ti jistě vyhubuje. Tak ať máš odškodné. -

Josef si peníze vzal. Nepochyboval, že ho hostinský pořádně sjede. Ještě byl omámený z toho, co právě prožil. Nikdy by ho nenapadlo, že to může být i tak hezké. Konečně taky pochopil, o co tu vlastně jde. Samson zaplatil a vyhoupl se do sedla. Znovu vzal Josefa pod pažemi a posadil ho před sebe. Jeli zvolna, nechal koně jít, jak se mu chtělo. Začalo mu být líto chlapce, kterého odvážel zpět do neutěšené a nekonečné dřiny a bídy. Co kdyby si ho vzal s sebou? Jistě by byl chlapec rád. Všude mu bude líp než tady. I když kdoví, třeba nebude chtít opustit rodinu?

- Josefe? -

- Ano, pane? -

- Co bys říkal tomu jít ke mně do služby? U mě by ses měl dobře. -

Josef se zarazil. Odejít s tím mužem? Na jednu stranu ho to lákalo. Na druhou stranu, proč chce, aby s ním šel? No proč asi, že… Ale co bude, až se ho nabaží? Vyžene ho nebo cestou někde opustí. Vzpomněl si na služku z hostince. Odešla s jakýmsi mimojdoucím měšťanem. Slíbil jí kdoví co. Dokud jel světem za obchodem, byla mu dobrá. Ale pak zamířil zase domů. A doma měl ženu a děti. Holku vysadil zpátky u hospody a odjel. Doma ji pro hanbu ani přes práh nepustili a jediné její štěstí bylo, že nečekala dítě. Hostinský se nakonec "smiloval" a vzal ji jako děvečku ke kravám. Ale Josef moc dobře věděl, čím tu milost musela vykoupit, a slýchal ji v noci plakat. Tak zrovna takhle by skončit nechtěl. A proto odmítl. Tady to sice nestálo za nic, ale přece jen to tu znal, byla to aspoň jakási jistota. A copak by mohl opustit matku?

- Ne pane, nepojedu. Mám starou matku, musím jí pomáhat. -

- Tak dobře. Jsi hodný syn. No možná se ještě někdy potkáme. -

Když přijeli do hostince začal hostinský na Josefa křičet tak, že měl Samson chuť nakopnout ho těžkou jezdeckou botou.

- Co je? Co blázníš? Vrátili jsme se hned, jak byl kůň v pořádku, - zastal se chlapce.

- Nemusel tam půl dne lelkovat. Mohl se vrátit pěšky. Tak daleko to zas není. -

Samson hodil muži k nohám minci a řekl:

- Abys nebyl škodný. -

Obrátil koně a bez pozdravu odjel.

- Židák jeden zas…, - zaklel hostinský, ale peníz zvedl.

Od té doby Samson na Josefa musel pořád myslet. A za tři dny to nevydržel a zašel za ním. Počkal, až bude tma a venku ani živá duše. Viděl Josefa, jak jde do maštale. Tiše vklouzl za ním. Josef vyjekl leknutím, ale když Samsona poznal, radostně se na něj usmál. Položil si prst na rty a ukázal hlavou k hostinci. Pak vyvedl Samsona opatrně z maštale a zavedl ho do polorozpadlého čeledníku.

- Hned se vrátím, pane. Hned. Jen musím dodělat svou práci. -

Samson si prohlížel ubohý příbytek. Jediná světnička. Pár kousků oblečení na hřebícich ve zdi a postel ze starých prken. Ani sednout nebylo kam. Jen na tu postel. Po chvilce se Josef objevil ve dveřích. Samson ho vzal okolo ramen. Chlapec byl cítit koňmi a senem, ale nijak mu to nevadilo.

- Máš hlad? Něco jsem ti přinesl. -

Josef zapálil svíčku a zvědavě si prohlížel dárek. Kuře… Celé pečené kuře a jenom pro něj.

- Klidně se najez. Já počkám. -

Samson se díval, jak chlapec jí. Nebylo pochyb, že k dobrému jídlu se dostane málokdy. Nevěděl, jestli jí tak rychle proto, že má takový hlad, nebo proto, aby on nemusel čekat. Ale nechtěl nic říkat, aby se chlapec nenutil vstát a jít k němu. Dočkal se i tak. Josef přenesl svíčku na starou bednu, kterou měl u postele a položil se k Samsonovi. Zvědavě se díval, jak se svléká. Neměl ve zvyku si muže prohlížet, jen se občas mrkl do jejich klínů, aby věděl, co ho čeká. Ale Samsona si prohlédnout chtěl.

- Och, pane, co se vám to stalo? To muselo bolet… -

Samson se na chlapce podíval. Naprosto nechápal, o čem to mluví. Bezděky sledoval Josefův pohled do svého vlastního klína. A pak se rozesmál málem nahlas.

- Ne, ne, to není zranění. Tomu se říká obřízka. To mají všichni Židé. -

- Nebolí to, když se to dělá? -

- Nevím. Bylo mi několik dní. Nic si nepamatuju. -

Josef váhavě vztáhl ruku. Samson zachytil tázavý pohled a přikývl. Ucítil opatrný dotek Josefova prstu. Cítil, jak mu bříškem ukazováčku přejíždí po špičce žaludu. A potom po celém odhaleném kousku jeho mužství. Hlazení brzy přešlo v jemné laskání. Samson sfoukl svíčku a přitáhl Josefa k sobě…

Od té doby, kdykoliv byla možnost, jezdil Samson do městečka. Bylo to daleko, nepřicházelo v úvahu, že by jel sám. A trhy nebyly zdaleka tak často, jak by si přál. Pokaždé lákal Josefa, aby s ním odjel, ale on vždy odmítl. Ale dnes, dnes zase budou spolu. Za tři dny bude velký výroční trh a Samson se přidal k první karavaně s kupci, která sem mířila. Poslal své lidi samotné do domu, kde vždy nocovali a kde byl dvůr obehnaný vysokou zdí chránicí zboží. Sám zamířil k hostinci, aby se Josefovi ukázal a dal mu vědět, že je zde. Ale tentokrát čekal marně, marně se po chlapci rozhlížel. V jakési neblahé předtuše vstoupil do hostince a zeptal se hostinského:

- Kde je Josef? Něco jsem mu přivezl. -

- Je tam, kam patří. V šatlavě. -

- Jak to? Co se stalo? -

- Kradl. Co se taky od takového dalo čekat, že? -

Samson rychle vyšel ven. Jinak by snad hostinského musel udeřit do tváře. U chlívů zahlédl děvečku. Kývla na něj a on k ní popošel.

- Josefa odvedl včera odpoledne biřic, pán je zavolal. Jeden z kupců udělal povyk, že se mu ztratil měšec s penězi. A hostinský obvinil Josefa. -

- A to jen tak? Bez důkazů? -

Děvče pokrčilo rameny a trpce se usmálo. Jako by říkalo: však víme, jak to chodí. Samson jí mlčky vtiskl do ruky zlaťák.

- Kam ho odvedli, nevíš? -

- Do šatlavy u Velké brány. Ve městě se povídá, že zítra ho budou na pranýři… -

Víc Samson neslyšel. Musí Josefa zachránit. I kdyby na to mělo padnout jeho jmění. Určitě nikomu nic nevzal, o tom byl přesvědčen. Musí chlapce zachránit. Musí.

Josef už od včerejška seděl ve vězení a ještě pořád nechápal, co se vlastně stalo. Brzy odpoledne najednou do maštale vběhl hostinský s jakýmsi mužem. Oba na něj křičeli a ten muž ho bil pěstmi. V první chvíli byl v takovém šoku, že jen trpně stál. Až konečně z hospodského nadávek pochopil: tomu muži někdo ukradl peníze a on si myslí, že to byl on. Pokusil se vymanit z mužova sevření a vysvětlit mu, že nic nikomu nikdy nevzal. Dovolával se svědectví hostinského, ale ten jen řekl:

- A kdo jiný? Pelešíš se s bůhví kým, myslíš, že to nevím? Zlodějna ti kouká z očí. -

Prohledali Josefův skromný příbytek, ale nic nenašli. Mezitím přišel přivolaný četník a i on se pustil do pátrání. Prohledali i maštal, ale pochopitelně nic nenašli. Naštěstí ani Josefovu tajnou skrýš. Přesto četník Josefa bez okolků odvedl a vstrčil do špinavé kamenné kobky. Když ještě hostinský přidal obvinění z "nepřirozených" styků z muži, byl Josefův osud zpečetěn. Soudce měl před nadcházejícími trhy a slavnostmi jiné starosti než bezvýznamného zlodějíčka. Krátce rozhodl, že druhý den mu na pranýři vypálí na čelo značku a dostane výprask. Vlastně je to dobře načasováno, možná to odradí některé nepoctivce, kterými se to na velkých trzích jen hemží. Aspoň budou vědět, že tady se s nimi nikdo mazat nebude!

Josefův pláč a ujišťování, že nic neudělal, že ani neměl možnost vejít nepozorovaně do šenku, nikdo neposlouchal. Teď seděl na hromadě shnilé slámy a usedavě vzlykal. Bál se zítřejšího trestu, bál se bolesti, bál se ponížení, bál se co bude dál. Od okamžiku, kdy za ním zapadly mříže, myslel na Samsona. Jistě přijede na trh. A přijde za ním, jako chodíval. A dozví se, co se stalo. Možná ho i zítra uvidí. Ta hanba… Co si asi o něm pomyslí? Třeba bude rád, že si ho nevzal k sobě, když teď uslyší, že je zloděj. A nejhorší je, že mu ani nemůže říct, že to není pravda. Ale možná by s ním ani teď už nechtěl mluvit. Jak teď Josef litoval, že Samsona neposlechl, když mu říkal, aby odešel s ním. Jenomže on byl hloupý a snad i pošetilý. Co na tom, že Samson je Žid? Byl to ten nejhodnější člověk, kterého kdy potkal. Jak na něj byl vždycky laskavý a vlídný, nikdy mu neublížil, dal mu nové šaty, jistě by k němu byl hodný, kdyby s ním odešel. Ale teď je už pozdě. Propásl svou šanci na lepší život. Vlastně na jakýkoliv život. Chlapec se tiskl k vlhké, plesnivé zdi a bezmocně vzlykal. Dal by nevím co za to, kdyby se dal vrátit čas. Jak rád by teď se Samsonem odešel. Jak rád by byl třeba jen posledním pacholkem. Jen kdyby se vrátil čas. Ale to nejde, bude muset vyčkat do zítřka. A pak… Josef ani nevěděl, jestli se víc bojí bolesti, která ho čeká, nebo toho, že by to všechno mohl přežít. Co s ním bude potom? Kdyby mu aspoň nevypalovali tu značku. Bez ní by se mohl ztratit někde ve světě a začít nový život. Ale pokud mu na čelo vypálí cejch, bude navždy ztracený… Plakal po Samsonovi víc než po matce. Nejen proto, že by ho mohl zachránit, ale až teď si uvědomil, jak ho má rád. Lidé o Židech všeobecně mluvili pohrdavě, ale proč vlastně? Čím se ten člověk lišil od ostatních? Ničím. Dokonce se modlil k témuž Bohu, i když jinak.

Z chodby se ozvaly kroky a zarachotil zámek. Josef, bez sebe strachy, se přitiskl ke zdi. Už? Ne… pro lásku Boží… ne…

- Josefe! -

Při zvuku toho hlasu sebou škubl. To je přece… Neodvážil se ani zvednout hlavu. Možná už má vidiny…

- Josefe, chlapče… -

Samson! To je Samson! Vzlykající Josef se k tomu hlasu otočil. Ve stínu dveří stála vysoká postava. Byl to on. Chlapec k němu lezl po kolenou jak nemocný pes. Objal mu nohy a zabořil tvář do dlouhého cestovního pláště.

- Můj pane…, můj pane…, nic jsem neudělal, přísahám. Já tam ani nesměl chodit, jak bych prošel nepozorovaně přes tolik lidí? Přísahám, že jsem nevinný, přísahám…, - vyrážel ze sebe zajíkavě.

Ucítil Samsonovu ruku na hlavě.

- Věřím ti, chlapče. Udělám, co budu moci, abych tě odsud dostal. Musel jsem se přesvědčit, jestli jsi zde a co s tebou je. Do večera jistě bude všechno v pořádku, věř mi. -

Samson se opatrně vymanil se zoufalého Josefova sevření a podal mu plátěný pytlík. Pak rychle vyšel ven. Mříže zapadly a Josef osaměl. Zůstal sedět u mříží a zoufale se modlil. Bezděky si vzpomněl, jak jako malý kluk poskakoval okolo synagogy a na vycházející Židy s kamarády pokřikoval: jodrcha modrcha šmodrcha. Teď by se modlil ke komukoliv, byl by se upsal i ďáblu, jen aby se dostal pryč. Jestli si pro něj Samson přijde, půjde s ním kamkoliv. I kdyby ho měl mít Samson na to jedno jediné. Všechno lepší než osud, jaký mu uchystali. Z pytlíčku to zavonělo a Josef si uvědomil, jaký má hlad. Rozvázal šňůrku a uviděl dvě bílé housky a několik jablek. Cpal se, až mu zaskakovalo, polykal velká sousta a z jablek snědl i ohryzky. Pak už jen zoufale čekal. Tiskl špinavou tvář k mřížím a čekal na každý zvuk. Ale trvalo to ještě dlouho, než se ozvaly znovu kroky a rachot klíče. Ale biřic šel sám. V chlapci jako by se zastavilo srdce. Ztratil v temné kobce pojem o času a nevěděl, jestli už není ráno a muž ho neodvede a neodtáhne na pranýř.

Ale nestalo se to. V místnosti, kam ho dovedli, stál Samson. V ruce držel jakýsi papír s pečetí. Převzal chlapce a ten papír položil na stůl.

- Pojď, půjdeme. Jsi volný. -

Josef se k němu mlčky přitiskl. Už ani plakat nemohl. Samson ho vzal za ruku a vedl ven. Za rohem čekala bryčka. Mlčky nasedli a stejně mlčky celou cestu jeli. Po chvíli zamířili mezi domky židovské čtvrti. Když u jednoho domu bryčka zastavila, Samson vyskočil a pomohl ven i Josefovi. Zaplatil a mávnutím ruky vozku propustil. Pak se obrátil k chlapci.

- Jsi volný. Ale musel jsem slíbit, že zmizíš z města. Jestli chceš, můžeš odejít, ale jestli chceš, můžeš zůstat u mne. Rád bych tě měl u sebe. Nejen proto, co si myslíš, ale mám tě rád. Nebudu tě nutit, abys mi byl po vůli. Vím, že jsi to možná začal dělat jenom z bídy. Ale… -

Josef se k Samsonovi přitiskl a objal ho. Nebylo třeba slov. Samson se sklonil a políbil chlapce na čelo. Pak ho vzal za ruku a odvedl ho do domu.