Samson - 11

- Neboj se, osud nemůže být tak krutý. -

- Matka mu zemřela, když byl malý kluk, co s ním udělal Varzil, to víš. Nikdy nezapomenu na jeho křik, když ho zazdívali… Sebral jsem ho smrti doslova ze spárů a teď… -

- Když vydržel ty první a nejhorší dny, máme velkou naději, že se uzdraví. Ale říkám ti rovnou, jen naději, - ozval se bratr Dominik.

- Aspoň to. Díky za tvá slova příteli. Já vím, že děláš, co umíš, abys mého syna zachránil. A jsem ti za to vděčný. -

Ve dveřích se objevil Johan a jeho oči dávaly tušit, že ani on se v noci moc nevyspal. Když viděl to shromáždění, polekaně se podíval na Huberta. Ten se unaveně usmál.

- Není to horší, tak aspoň něco. -

- Bratře Dominiku, mohl bych Jakuba aspoň vidět? Jen na malou chvilku, - zaprosil Johan. Dominik totiž všechny odháněl s tím, že není třeba, aby onemocněl celý dům.

- No dobrá, dobrá. Ale jen na okamžik. A jestli spí, necháš ho spát a nesmíš na něj sahat, ani kdyby ti on ruku podal, rozumíš? -

- Ano, jistě. -

Johan vešel do malé světničky, kde se mimo dvou postelí a jedné židle už nic nevešlo. Jakub spal, ale Johanovi to přišlo spíš jako bezvědomí. Očima plnýma slz hleděl na spícího. Myslel na vše, čím si spolu prošli. Jak rád by se sklonil a milého pohladil nebo políbil. Ale byl pamětliv slov starého mnicha, a tak to neudělal.

- Myslím, že Jakub už v sobě měl nějakou jinou nemoc, ale jeho tělo se jí ubránilo. Jenomže když teď onemocněl, spojily se ty dvě nemoci dohromady, a proto se uzdravuje tak pomalu. Jinak si to neumím vysvětlit, - povzdechl si bratr Dominik.

 

Domácnost bez Jakuba byla jako začarovaná. V kuchyni se pořád něco hledalo, Mehgana se snažila, ale její jídlo bylo úplně jiné, než byli zvyklí. Přesto si nikdo nestěžoval. Věděli, že dělá, co umí. Lucas za ní občas zašel a snažili se spolu vařit tak, aby to všem chutnalo. Brzy se ukázalo, že strava podle anglických zvyků asi nebude to, co by chtěli jíst denně. Johan tedy vzal knihu, do které si Jakub psal recepty, a sedl si k Meghaně a četl jí, co a jak. A hle: jídlo bylo skoro takové, jak byli zvyklí. Meghana se zaradovala, když se jí do kuchyně vracely prázdné talíře. Když ji sem bratr Michael přivedl, bála se, co s ní bude. Dům plný mužů ji děsil. Ale všichni na ni byli tak hodní, nikdo na ni nekřičel, nikdo ji nebil. Věděla, že v domě je nemocný, ale nikdy ho neviděla. Až konečně bratr Dominik řekl, že se Jakub začíná uzdravovat. Nerozuměla tomu, co si mezi sebou povídali, ale doslova z nich cítila radost.

Když bratr Dominik řekl, že Jakub je už mimo nebezpečí, všichni si oddechli. Ale on hned pokračoval:

- Je ovšem slabý a rychle se unaví. Musí teď dobře jíst a pořád pít. Čistou, nejlíp převařenou vodu nebo bylinky, které vám přinesu. Nesmíte ho moc přetěžovat, - mrkl na Johana a ten porozuměl jemné nápovědě.

Jakub sice tvrdil, že už se cítí dobře, ale sotva stál, a když chtěl ven, nosili ho Hubert nebo Johan v náručí.

- Tak já se vrátím domů, tady mne již není zapotřebí. Ale kdyby se vám něco nezdálo, pošlete pro mne třeba o půlnoci. -

- Ty nikam nepůjdeš, dokud se nevyspíš a neodpočineš si. Nedovolím, abys můj dům opustil jako unavená troska, - řekl přísně Samson.

- Nejsem znavený. -

- Jistě, že ne. Koukni, jak vypadáš, jen tě položit do truhly a zatlačit ti oči. A tvé nohy? Stejně bys nikam nedošel. Takže ty si teď lehneš a vyspíš se, i kdybych tě měl k té posteli přivázat, - řekl Hubert a zdálo se, že to myslí vážně.

Moc dobře ale věděl, že i tuto noc bděl bratr Dominik u Jakubova lůžka a hlídal ho. Mnich pokrčil odevzdaně rameny a poslechl. Bylo ostatně pravda, že byl k smrti unavený. Prospal skoro dva dny. Ale pak už se nedal ničím zadržet a se slovy, že musí zkontrolovat, jestli Michael nepřivedl sirotčinec na buben, se nechal odvést do svého domova. Téměř ale sirotčinec nepoznal, tak ho Hubert s Johanem a Lucasem dali do pořádku. Nová střecha, všechna okna měla okenice, děti měly plnější tváře. Vděčně pohlédl na své přátele. Sirotci to zde měli víc než těžké. Mnoha z nich hrozilo, že budou uneseni, děsuplným způsobem zmrzačeni a doslova vystaveni na ulici. Bylo to kruté a on se snažil to zmírnit. Raději on s Michaelem nejedli, jen aby alespoň jednou denně nakrmili děti.

Ty se teď nahrnuly ven a vítaly ho. Michael ho objal a tiše řekl:

- Ani nevíš, jak jsem rád, že se ten chlapec uzdravil. A, že tě tu zase mám, drahý bratře. -

Děti hladily oslíka a natahovaly ruce po ovoci, které jim bratr Dominik donesl.

- A tohle byl náš nejpilnější pomocník. Denně sem chodil a pomáhal mi. Jezdil se mnou i na trh, a když měli levnou rýži nebo kukuřici, tak jsme koupili do zásoby. Uvidíš, bratře, jak naše sklady praskají ve švech, - smál se Michael a ukázal na Lucase.

Když ale osaměli, řekl Dominik s tichou výčitkou:

- Vím, že jste to mysleli dobře, ale nebylo dobře, že sem chodili. Nikomu jsem ty první dny nedovoloval, aby se k chlapci byť jen přiblížil. Ale i tak. Jen pomysli, co by udělala cholera s našimi dětmi. Jakub přežil jen zázrakem a to byl dobře živený a když to tak vezmeš, tak i silný. -

- Omlouvám se, to jsem si neuvědomil. Ale oni asi taky ne. Jinak by sem jistě nechodili. Prostě ti jen chtěli nějak vyjádřit svou vděčnost. Opravili střechu. A dobrým dřevem, vydrží kolik let. A naše děti se nají třikrát denně do sytosti. -

- Vím, vím, nechtěl jsem být zlý. Já jen… no to je jedno. Jakub se uzdraví, nikdo jiný neonemocněl. A co ty, můj milý? Nestrádal jsi tady beze mne? - šibalsky mrkl na Michaela.

- Ano ano. Chyběla mi tvá duchovní podpora, drahý bratře. -

- Jistě, nic jiného jsem také neměl na mysli. -

- Věř mi, že mé myšlenky se upírají jen k Bohu a nikam jinam. -

Bratr Dominik se ušklíbl. Tak o tom nepochyboval. Žhavé noci, kdy se pro milostné hry ani nevyspali, a pak to ráno doháněli v malé nemocniční kapli… Na druhé straně se oba obětavě starali o nemocné a nic jim nebylo obtížné. Náhle se zeptal, jako by ho to napadlo až teď:

- A ten chlapec, Lucas. Býval tu často? Říkal jsi, že ti pomáhal? -

- Ano. Skoro denně. Vždycky, když jel na trh. A taky s Hubertem a Johanem, když se opravovala střecha. -

Oči starého muže a jeho mladšího druha se setkaly. V jedněch bylo vlídné pochopení v druhých přímý pohled. 

- Všiml jsem si, že je osamělý. Ne sám, ale osamělý. Všichni ho mají rádi, ale nemá nikoho, ke komu by patřil jen on. -

- Zase tak jsem to nezkoumal. Měl jsem pocit, že si s Hubertem a Johanem rozumí dobře. -

- Jen jsem ti chtěl říct, že bych proti tomu nic neměl. -

- Ctný mnich si hraje na dohazovačku? To snad ne? -

- Ctný? Můj milý, moje čest vzala za své již tak dávno, že si ani nepatuju, kde to bylo. -

- Ale s kým to bylo, to si pamatuješ? -

- Zajisté. -

- Nezpronevěřil jsem se ti, jestli se ptáš na tohle. -

- A i kdyby? Mé kopí je již zlomené a tys mlád. A Lucas umí dobře vařit. -

V Michaelových očích se zaleskly slzy. Pevně objal starého přítele. Ani on nezapomínal na společná léta. Již dávno by se oba mohli vrátit do Evropy, ale zůstali zde. Bylo jim spolu dobře a nikdo se tu o ně nezajímal.

- Pokud vím, není to tak zlé. A jak by ses cítil, kdyby… -

- A jak myslíš, že se cítím, když vím, že už ti nemohu… -

Michael mu rychle zakryl pusu rukou. 

- Nepopírám, že mne ten chlapec přitahuje, a myslím, že i on na mne občas pohlédne se zájmem. Ale to je vše. -

- Od Huberta vím, že se zamiloval do Josefa a jeho odmítnutí ho dost ranilo. -

- Do Josefa? Obávám se, že tam by neuspěl nikdo. -

- Ale ty bys ho odmítat neměl. Myslím, že tě má rád. A každé odmítnutí je bolestné. -

- A to víš odkud? Myslím, že tobě se příliš často odmítnutí nedostalo? - 

- To máš pravdu. Neboť já jen odpovídal na volání.-

- Takže tys vlastně ta oběť? Svedená, ubohá oběť. -

- A ty o tom pochybuješ? Potřebuju teplo domova, pochopení a namasírovat nohy. -

Michael se rozesmál. Představa bratra Dominika co oběti ho rozveselila. Pak ale poklekl a obratnýma rukama poskytl úlevu oteklým nohám svého přítele. Dominik trpěl dnou a masáže mu přinášely úlevu.

 

Jakub se zase vrátil do světnice k Johanovi a oba cítili podivné chvění. Jakub, i tak drobný a štíhlý, připadal Johanovi jako nemocný pták. Jen kostičky a velké oči. Ale ty oči mu hleděly do tváře vesele a Jakubovi se už vrátila i jeho veselá nálada.

- Tak moc bych tě chtěl… Tak moc bych tě chtěl potěšit, ale bojím se, že ti ublížím, - šeptal Johan, když ucítil Jakubovu ruku, hladící jeho klín. Na druhou stranu, když se v Jakubově těle ozývá touha, tak je asi už zdravý, nebo na nejlepší cestě se uzdravit.

- No trošku cvičit bys ovšem měl, to je zase pravda. Co bys říkal jízdě na koni? -

Jakub neříkal nic, jen se "vyhoupl do sedla" a s tichým zasyknutím dosedl. Když Hubert ve vedlejší světnici zaslechl tiché, pravidelné pohyby, vyslal vroucí dík bratru Dominikovi a jeho léčitelským schopnostem.

 

- Rád bych Dominikovi poděkoval jinak než penězi. Ty on odmítne a já ho nechci urazit, - řekl Samson a prohrábl si dlouhý vous.

- Možná bych o něčem věděl. Když jsme ještě žili ve starém domě, rád sedával ve vašem houpacím křesle. Vzpomínáte? Uměl bys ho Huberte udělat? -

- Houpací křeslo? To asi ne. Dokážu udělat židli a postavit ji na houpadlo. To jistě. Ale obávám se, že takové jako to Samsonovo křeslo to opravdu nebude. A hlavně, bude chybět ta ovčí kožešina, co jím bylo pokryté. Krásná, bílá, neposkvrněná kožešina… -

Samson se pro cosi shýbnul pod stůl a při tom rychlém shýbnutí mu zřejmě zaskočilo. Nebo jen zadržoval smích? Zakryl si pusu rukou a začal kašlat. Hubert se nahlas rozesmál.

- Když jsem byl malý, moje matka říkala: Nikdy si toho neber do pusy moc, mohlo by ti zaskočit… -

Samson se vzdal a nepokrytě se rozesmál. Zvedl oči k Hubertovi a dávná vzpomínka na dny jejich mládí se mihla jejich myslí. Jejich mladí druhové na sebe s porozuměním pohlédli.

- Já možná vím, kde by se takové křeslo koupit dalo. Ve městě je cosi jako lepší vetešnictví. Ten muž tam skupuje nábytek od evropanů a pak ho prodává. Jen to asi nebude moc levné, - ozval se Lucas.

- Josef pojede se mnou a bude smlouvat jako pravý Žid. Uvidíme, jestli se od tebe naučil i něčemu užitečnému, - vtipkoval Hubert dál.

- Co jsou peníze vedle zdraví tvého syna? Stojí-li ti něco za to, abys to chtěl, stojí to jistě i za to, aby ses o to podělil. -

- Můj bratře, tys chodící studnice moudrých citátů, - ušklíbl se Hubert, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

- To všichni vaši umí Talmud nazpaměť? -  zeptal se trochu naivně Jakub.

- Ne, to asi ne. Ani já ne. Ale je to moudrá kniha a je dobré si pamatovat moudré věci, - usmál se na něj Samson.

- A, že nemáš vyhazovat peníze plnými hrstmi, to se v té moudré knize nepíše? Já to… -

- Ty budeš mlčet. Křeslo koupím já a ty ho odvezeš. -

- Ale pane, vím kolik prádla se kvůli mně zmařilo. Jistě jste to pocítil, - ozval se plaše Jakub.

- Kdyby ses neuzdravil, pocítil bych to mnohem víc, věř mi to, - řekl Samson zjihlým hlasem.

- Vlastně máme štěstí, že neonemocněl Hubert. Toho by Dominik asi jen tak na bok neobrátil, - pokusil se změnit téma hovoru veselejším směrem Johan.

- V přístavu jsem vídal jak posunovali sudy pomocí páky. Možná, že by se nějaké šikovné dřevo našlo i tady, ne? - zeptal se Josef a s nevinnou tváří se obrátil k Johanovi.

- Poslyšte vy dva, možná tloustnu a jsem starý, ale přehnout vás přes koleno, to ještě vždycky můžu. - 

- Nejsi starý, ani tlustý. Jen možná maličko ztrácíš svůj smysl pro humor, co? - Johanovy oči hleděly nevinně a tvářil se taky jako jedna ctnost. Rád si Huberta dobíral a věděl, že on se proto zlobit nebude. 

- No dobrá, dobrá, večer si o tom promluvíme. -

- V tom případě bychom měli jet pro to křeslo hned. Zítra by se možná Johanovi špatně sedělo? - pronesl Josef a honem uhýbal před Hubertovou pravičkou a schovával se za Johanem.

- Poslechni, ty nádobo cností, nepotřeboval bys malou domluvu i ty? Já mám sil dost. -

Samson se díval a poslouchal. Cítil, jak mu srdce rozechvívá podivné štěstí. Měl okolo sebe rád veselé a šťasné lidi. 

- Kluci, ven, zapřáhnout osla a trochu se dejte do pořádku, ať se za vás nemusím stydět. Tak jedem, jedem, - pobízel otcovsky Hubert.

- Johane, vezmi Jakuba a koukněte se, co můžem ze zásob dát sirotčinci, - pobídl Samson mladíky.

Když zůstali sami, vzal ho Hubert za ruku. Přitáhl ho k sobě a tiše řekl:

- A co ty bratře? Nechceš zavzpomínat na houpací křeslo? -

Samson se usmál. Hubert si to vyložil jako souhlas a přitiskl ho k sobě. Nečekal už na nic a začal Samsona líbat. Ten se nijak nebránil. Ale po chvíli se odtáhl a zeptal se:

- Což nikdy nedospěješ? -

- A proč bych měl? Mám tě rád, je mi s tebou dobře a klidně bych vzpomínal i víc. Někdy bychom měli být spolu zase sami, co myslíš? -

- Dobrá, rozprostřu kožešinu a dám ti vědět. -

Na té velké ovčí kožešině se ve starém Samsonově domě oddávali s bratrem Dominikem společné lásce všichni tři. Samson se ze začátku styděl, ale ti dva nikoliv a brzy ho přivedli na jíné myšlenky.

- Všechno můžeš člověku vzít, ale vzpomínky nikdy. Celé ty roky, co jsi byl pryč, jsem vzpomínal. I když jsem byl šťastný, protože jsem měl Josefa, vždycky mi něco chybělo. A když se teď na tebe dívám, je to jako za starých časů. -

- Možná by hoši mohli jet pro to křeslo sami? -

- Raději ne. Bude lepší, když pojede někdo rozumný. -

- Jak chceš. Já jsem ti vždy k službám. -

Hubert odešel a cestou si pískal. Samson s úsměvem zavrtěl hlavou, vystoupal do patra, ve velké pracovně zasedl ke stolu a položil před sebe účty a účetní knihy. V domě bylo podivné ticho, dokonce ani v době Jakubovy nemoci takové nebylo. Samson si uvědomil, že je možná poprve, co zůstal v domě sám. Jinak tu vždy někdo byl. Hubert si pískal, Jakub zpíval, Johan s Josefem spolu mluvili, vždy bylo slyšet nějaké hlasy. A teď nic. Jen po chvíli tiché Meghaniny kroky, jak šla po schodech. Vešla do Samsonovy a Josefovy ložnice a po chvilce bylo slyšet klapnutí truhly, jak do ní ukládala prádlo. Samson tomu nevěnoval zpočátku pozornost. Ne snad, že by se nad Meghanu povyšoval, nebo v ní viděl jen bezvýznamnou služku. Jen o tom nepřemýšlel, protože prostě myslel na jiné věci. Až po chvíli si uvědomil, že Meghana z ložnice neodešla. Co tam dělá? Nebo odešla a on jen neslyšel klapnout dveře? Možná zapomněla zavřít. Vstal a tiše pootevřel dveře do ložnice, ve které spávali on a Josef. Bože, špehuju vlastní služku, pomyslel si. Vzniklou škvírou zahlédl postavu v sárí, jak stojí u velkého zrcadla. Usmál se – žena a zrcadlo, věčná píseň…, a dveře zase zavřel. Pak se náhle zarazil v polovině kroku. Otočil se a prudce dveře zase otevřel. Nemýlil se. Před zrcadlem nestála Meghana, ale Josef. Oblečený do lehkého splývavého oděvu indických žen. Sárí je vlastně dlouhý pruh jemné látky, který se pevně omotává okolo těla. A jeden jeho cíp, jakási vlečka se přehazuje přes pravé rameno.

Josef se otočil a jejich oči se střetly. V jedněch byl úlek, v druhých údiv.

 

Josef se opravdu ráno chystal jet s ostatními. Šel se jen zeptal Meghany, jestli si přeje něco vyřídit v sirotčinci, protože věděl, že tam nějaký čas žila. A jistě si tam našla přátele.

- Sáhibe, nemohla bych jet s vámi? Slibuju, že neuteču a vrátím se zpátky. Už tak dlouho jsem… -

- Proč bys měla utíkat? Nejsi přece náš otrok, smíš chodit kam chceš, přece jsme ti to řekli. -

- Když mi umřela matka, otec nás se sestrou prodal a mne si koupili ti angličané. Milostivá paní mne dala pokřtít a směla jsem být jenom v domě nebo s rodinou do kostela. Říkali, že domorodci jsou nevděční a pořád utíkají… Když mi mladý pán ublížil, plakala jsem, ale paní řekla, že je to moje vina. Ale potom za mnou začal chodit i milostivý pán a paní na to přišla. Moc se zlobila a vyhnala mne. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem šla prosit do sirotčince a oni mi dovolili, abych tam zůstala. Bylo mi tam dobře. Ráda bych viděla zase své přítelkyně. Jak pojedete okolo, mohli byste mne tam nechat, a až se budete vracet, tak se vrátím zase s vámi. -

Josef pohladil Meghanu po krásných černých vlasech. 

- Jistě, že tě vezmou s sebou. Řeknu o tom Hubertovi. A ty si pamatuj, když budeš chtít někam jít, tak stačí, když to řekneš a můžeš jít. Ano? -

- Johane, vezmete s sebou Meghanu, ano? -

- Vezmete? Ty s námi nepojedeš? -

- Ne. Někdo přece musí hlídat dům, ne? - řekl Josef, kterého v tom okamžiku napadlo, že by mohlo být mnohem lepší zůstat doma se Samsonem než se trmácet pro křeslo.

- Když jsem byl malý a lhal jsem, tak mi chůva sáhla na nos a řekla: Dítě, ty lžeš, máš měkký nos. Ty máš taky měkký nos, i když o jiné části těla bych to netvrdil, - utahoval si z něj Johan.

- Myslím, že přátelství s Hubertem ti nesvědčí. Úplně tě zkazil. -

- Aha, takže mám pravdu? - Johan se dotkl rukou Josefových kalhot, které se povážlivě napnuly. Ten se jen zasmál a plácl ho lehce po ruce a vrátil se do domu. Ostatní odjeli a on stál a poslouchal to zvláštní ticho. Pak tiše vystoupl po schodech a vešel zadními dveřmi do své a Samsonovy ložnice. Ani sám nedokázal říct, proč šel tudy a ne přes pracovnu jako vždy. Ale podvědomě tušil, proč nechce, aby ho Samson teď viděl. Tiše ze sebe shodil oblečení a ze své truhly vytáhl dlouhý jemný pruh látky. Omotal si jím tělo a podíval se do velkého zrcadla. Musel poctivě uznat, že to vypadá divně. Přesto, když mu látka obepínala nahé tělo, líbilo se mu to. Šaty se napnuly v místě, kde to u žádné ženy nehrozí. Uhladil si látku rukou, ale bylo to ještě horší. Chtěl sárí ze sebe zase stáhnout, když uslyšel zvuk otevírajích se dveří. Otočil se a hleděl na Samsona. Nevěděl, co má říct. Některé věci se nevysvětlují moc dobře, zvláště, když sami nevíte, co se to s vámi děje. Ale Samson se nezačal ani smát, ani zlobit. Jen si konečně dal některé věci dohromady. Do teď si myslel, že to občasné hraní si na ženu, je jen takové zpestření při milování. Nebo jakýsi důkaz lásky a oddanosti. Teď začal chápat, že Josef asi nemůže jinak. Lucas jako žena trochu vypadá, ale jinak se cítí v každém ohledu jako muž. Josef je muž, ale někde v něm dřímá touha po ženském chování. Po oddanosti, po poddajnosti. A nezměrná touha po tom být milován. Vzal ho za ruku.

- Pojď, ženo. Tvůj muž touží po tom, aby tě potěšil. A abys ty potěšila jeho. Neboť to jest úkolem ženy. -

Dovedl Josefa k posteli a řekl:

- Poklekni a poslechni, co se praví: žena jest jako zahrada a muž do ní smí vejít všemi způsoby. Ale je třeba pamatovat, že zahradu je třeba kypřit a zvlažit, chceš-li, aby sémě tvé neslo užitku. -

Josef mlčky vzhlédl k Samsonovi. Nerad se mu dával tímto způsobem, protože když k němu Samson přistupoval se zadu, příliš mu to připomínalo dobu jeho neradostného dětství. Přesto okamžitě uposlechl a poklekl na okraj lůžka. Samson mu položil ruku na krk a stlačil ho na lokte. Pak pozvedl lem sárí a přehrnul mu ho nahoru. Nehty mu přejel po vystrčeném nahém zadku. Sáhl do skříňky u postele po nezbytné lahvičce, odzátkoval ji, palcem a prostředníkem levé ruky oddálil Josefovy půlky a opatrně vsunul její hrdlo do pootevřeného vstupu a vlil trochu oleje. Když měl pocit, že je cesta dostatečně připravena, sáhl do skříňky znovu. Vylovil slonovinového milovníka, naolejoval neméně pečlivě a jediným krouživým pohybem ho vtlačil na patřičné místo. Ozvalo se zasténání, ale Samson nedbal. Věděl, že to prudké proniknutí bolí, ale taky věděl, že milému to neublíží.

- Posaď se. Posaď se tak, jako sedají ženy. -

Se Samsonovou pomocí se Josef posadil na zkřížené nohy. Falus ho bolestivě tlačil a on se podepřel vzadu rukama, aby si trochu ulevil. Samson poklekl k posteli, položil mu ruce na kolena, aby nemohl dát nohy k sobě a jemně políbil hebký váček, skrývající varlata.

- Ne, můj pane… Nedělejte mi to. Už tolikrát jsem… prosím vás… nedělejte mi to… -

Být to něco jiného, Samson by nikdy Josefa nenutil. Ale věděl, že Josef se nechce nechat takto uspokojovat jenom proto, že si myslí, že to není správné vzhledem k jejich vzájemnému postavení. Samson nikdy nežádal po Josefovi, aby ho tímto způsobem uspokojil on. Respektoval, že to dělat nechce. Teď ale pokračoval v líbání bez ohledu na protesty a Josefovo tělo obratem zareagovalo. Důkaz, že rozum a tělesná touha nemusí vždy hrát na stejnou strunu. Ještě chvilku a Josef mu vyšel vstříc i pohyby pánve. Tím ale rozpohyboval i falus a byl to tak silný fyzický pocit, že až málem vykřikl. Nic podobného nikdy nezažil. Samson mu pevně sevřel boky a přiměl ho, aby dál proti němu přirážel. Vzrušení dostoupilo vrcholu. Odhalená hlava Josefova údu se pokryla krůpějemi první touhy.

Muž ho položil a jediným tahem ho zbavil náhradníka, který mu pootevřel cestičku. Rychle zaujal jeho místo a pevně sevřel do ruky Josefovu chloubu. Sám se nehýbal, ale ruka nezahálela a netrvalo dlouho a bílý gejzírek začal dopadat na Josefovo břicho. Pak počkal, až se milencův dech zklidní, a teprve tehdy ho začal milovat pomalými, hlubokými zásuny. Položil mu ruce na kolena a silou mu je odtáhl od sebe. Díval se, jak to nádherné tělo pod ním reaguje na jeho lásku. Josefovo nahé tělo, mužství, pohupující se v rytmu Samsonova milování, pomalu se probouzející k novému životu. Úd nalévající se krví a pánev, začínající se přizpůsobovat tempu pronikání. A hlavně hlasité vzdychání a bezbřehá touha a láska v milencových očích. Ten pohled zvedal jeho touhu a podporoval jeho mužnost. Nikdo nebyl doma, jen oni dva. Nebylo třeba se kontrolovat, aby nějaký hlasitejší vzdech neslyšel celý dům. Samson ucítil jak sevření okolo jeho údu sílí. Naklonil se nad Josefa, ten se vztyčil na loktech a začali se líbat. Samson ho náhle zase stlačil na postel, nalehl na něj a Josef se i s ním posunul na lůžku nahoru. Nepovedlo se to vždy, ale Samson dokázal nějak odhadnout v jaké fázi milování se Josef nachází a podle toho se i dovedl kontrolovat. A tak i teď se mu povedlo, že vyvrcholili téměř současně. Josefovy nohy pevně svíraly jeho boky a k nesčetným škrábancům na zádech přibyly další. Josefovo zrychlené dýchání znělo Samsonovi jako ta nejkrásnější hudba. Nepřestal ho pronikat, dokud si nebyl jistý, že ho bezezbytku uspokojil. Netušil, jak to Josef dělá, že v tak krátké době dokáže dosáhnout dvojího vyvrcholení, ale byl rád, že tomu tak je. Rád se na něj při tom díval. Zdálo se mu, že není krásnějšího obrazu, než ten pohled do milencovy tváře v okamžiku nejvyšší slasti.

Samson nenosil žádné šperky, byť je sám prodával. Jen pečetní prsten a na krku pod košilí stříbrný řetízek. Teď si ho stáhl přes hlavu a sejmul z něj prsten.

- Víš, co to je, Josefe? -

- Ano. Prsten vaší paní matky. -

- Dala mi ho jako jitřní dar pro mou nevěstu. Nemám ženu, ale vím, komu ho dát. -

A navlekl prsten milenci na malíček. Hodil se přesně.

- Ale pane. Je to dar od vaší matky. -

- A já ho dal tomu, komu jsem ho měl dát už dávno. -

- Nemyslím, že by s tím vaše paní matka souhlasila. -

- Proč ne? Měla tě ráda, to přece víš. A já si myslím, že pokud nevěděla, tedy aspoň tušila, že tě miluju. Pro muže se ten prsten nehodí, ale co pro ženu, která s tím mužem sdílí tělo? -
- Pane, já… nevím, jak vám to mám vysvětlit. Asi si myslíte, že jsem blázen. -
- Ne. Jen si myslím, že jsi mi to mohl říct už dávno. Což nemáš ke mně důvěru? -
- Ke komu jinému než k vám. Ale já se necítím jako žena. Jenom občas, nevím jak to říct… -
- Občas tě napadne, že by bylo dobré na ženu si zahrát? -
- Ano, tak. -
- To je v pořádku, pokud to tak sám chceš. I já mám své představy. To asi každý. Ale řekni, kde jsi sebral to sárí? -
- Když byl Jakub nemocný, přinesl Abrahám nějaké prádlo na omývání. Že to posílá paní Banita. A ten pruh látky tam byl. Asi omylem, na mytí se nehodil. Bratr Dominik ho dal pryč, abych ho vrátil nebo dal Meghaně. Já chtěl, ale… místo toho jsem ho dal do své truhly. A občas jsem se na něj díval. A představoval jsem si, jaké by to bylo, vzít na sebe ženský šat. A teď, když nikdo nebyl doma… -
- Takže, já jsem nikdo? - škádlil ho Samson. 
Josef ho políbil do dlaně. A pak se tiše zeptal: 
- Pane? -
- Ano? -
- A jaké jsou vaše představy? -
- To by se ti nelíbilo. -
- Proč? Vy mé tajemství znáte. -
- Dobrá, tedy si myslím, že bys s tím nikdy nesouhlasil. A ani já nemíním zajít dál než k představě. Nikdy. -
- Chtěl bych, abyste mi to řekl. -
- A co za to dostanu? -
- Všechno, o co si dnes v noci řeknete. -
- Chtěl bych být milován od Huberta a zároveň milovat tebe. -
- Už jste to zkusil? -
- Ano. Na té ovčí kožešině. S Dominikem. -
Josef se neovládl a zasmál se.
- Škoda, že jsem jen člověk. Být kouzelníkem, proměnil bych se v mušku a… Rád bych to viděl. -
- V těch dobách mé mladosti jsi nás neznal, ty moje muško. -
- Bohužel… Kdybych měl rozum, odešel bych s vámi hned ten první den. -
Samson ho k sobě přitiskl. Co na to mohl říct? On sám byl vděčný, že vůbec přišel včas, aby Josefa zachránil.

Když se vrátili ostatní, v kuchyni se už chystala večeře a Samson spokojeně četl ve velké knize.
- Nenudil ses tu, můj bratře? - zeptal se Hubert.
- Jistě, že ne. -
- A kolikrát jsi přerušil psaní svých cifer, které tak miluješ? -
- Jen jednou. A to jenom proto, aby mi mohl svěřit velké tajemství, - ozval se Josef.
- Ano? No to mne zajímá. A jaké tajemství? -
- Tajemství ovčí kožešiny. -
Hubert se zdánlivě vyčítavě obrátil na Samsona:
- Opravdu musíš na mne všechno vyžalovat? -
- Ale bratře, vždyť ses ptal. Tedy se ti dostalo i odpovědi. -

Johan položil Josefovi ruku na paži a zdánlivě tiše, doopravdy ale tak, že slyšeli všichni, se zeptal:
- Nepotřebuješ pomoct v kuchyni? -
Hubert mrkl na Samsona. Zdálo se mu to, nebo v očích milovaného přítele zahlédl jakési potměšilé světýlko.