Strážce Černé věže - 11. Nový domov

Lucas si se začátku připadal jako vetřelec. Potom se ale pomalu sžíval se svou novou rodinou. V prvních dnech se Huberta trochu bál, ale brzy zjistil, že tenhle hromotluk má zlaté srdce. Když ho vídal, jak skoro mateřsky hladívá Jakuba, jak opatrně překračuje psy a chová kotě, cítil podivné šimrání v břiše. 

Nejdřív si myslel, že Hubert spí s oběma mladíky, jak s Johanem, tak i s Jakubem. Zdálo se mu zvláštní, že Jakub se dává někomu, koho oslovuje "otče". Brzy ale pochopil, že tomu tak není. Hubert Jakuba pohladil, objal, ale nic víc. Jednou ho plácl po zadku, když mu stál v cestě. To bylo vše. 

Hubert s Johanem na majáku tvrdě pracovali a Lucas se jim snažil pomáhat. Jakub se staral o kuchyni a Johan ho s oblibou oslovoval "naše hospodyňko". Ale nebyl v tom výsměch, naopak. Jakub vařil opravdu dobře. Ostatně celou tu zimu, kterou před lety strávili u Samsona, pomáhal v kuchyni. Starý kuchař se mračil, že tam nemá co dělat, protože při přípravě košer jídla nesmí být bezvěrec. Když si ale začali povídat a on zjistil, že Jakub je příjemný společník a opravdu se chce učit, vzal ho na milost. Když občas na maják přišli Samson s Josefem, nemusel mít Hubert starost, jak své hosty uctí. Jakub zařídil.

Když při jakési příležitosti Samson řekl, že prase je nečisté, zasmál se Hubert a odpověděl:

- Nevíš, co je hlad, bratře. Já jedl už i psa a byl moc dobrý. Ani nevíš, jak mi chutnal. -

Samson se otřásl, jako by na něj sáhla smrt, a Johan pod stolem klepl nohou do Huberta, aby se krotil. Ale Hubert se Samsonem si tak dobírali jeden druhého často. A žádný z nich se proto na toho druhého nezlobil.

Lucas občas pozoroval tento pro něj zvláštní svět a říkal si, že má vlastně obrovské štěstí. V cirkusu nebyl nic, dokonce i o koně a šelmy se patron staral líp než o lidi. Zde panoval jiný duch. Ne pouhé pracovní, či okolnostmi vynucené partnerství. Zde viděl lásku a přátelství. Hubert bez okolků dával Johanovi svou lásku najevo. Hladil ho a líbal a občas, když šli nohoru přiložit, slýchal Lucas zapadnout těžké, železem pobité dveře. Pochopil, že to znamená: NERUŠIT. Večer vídal Jakuba sedat u Johanových nohou s hlavou opřenou o jeho kolena. Vídal je odcházet ruku v ruce a občas zaslechl tiché zvuky milování z jejich ložnice. Po očku se podíval na Huberta. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Spíš měl pocit, že je rád, že jim jejich lásku přeje.

Aby byl nějak užitečný, sedl si Lucas k šití a během pár dní pozašíval a opravil všechny věci, které to potřebovaly. To byla jedna z mála věcí, které Hubert neuměl. Sám pro sebe si ušil široký pevný pás. Když se jím stáhl a oblékl si volný plášť, prakticky nic neukazovalo na jeho odlišnost. Jenomže být celý den stažený, to bylo velmi nepříjemné, a tak doma chodil jen v košili.

- Nechceš jít se mnou ven? Podívali bychom se na tržiště a k Samsonovi, má nové zboží. Jistě bys něco mohl potřebovat, - nabídl jednou ráno Hubert Lucasovi.

- Ale kdo bude hlídat tady? -

- Neboj se, moji chlapci to zvládnou. -

V první chvíli chtěl poděkovat a říct, že nic nechce, tak jako tak si nic koupit nemohl, ale pak si všiml Hubertova mrknutí. A pochopil. Nejde tu o návštěvu Samsona, ale o to, aby byli Johan s Jakubem taky chvilku sami. Rychle proto přikývl. Když se jeho pohled střetl s Jakubovým, zahlédl vděčný úsměv.

Co se Johana týkalo, nevadilo mu, ani když Hubert spal hned vedle nich v posteli. Ale Jakub dával přednost soukromí. Ze začátku spali všichni tři ve velké posteli spolu, protože jiné místo na spaní neměli. Ale pak se z toho stal zvyk. Hubert si udělal postel nahoře v majáku a tam podřimoval, když v noci musel hlídat oheň. A občas se tam s Johanem "zapomněli". Jakub byl ale raději s Johanem sám. Ne, nežárlil, jenom se mu zdálo divné mít u milování ještě někoho třetího. A tak byl velmi vděčný Hubertovi, který teď minimálně na půl dne odešel i s Lucasem. 

Přesto, že byli sami, nebo možná právě proto, pustil se Jakub do mytí nádobí od snídaně. Johan se na něj chvíli díval. Věděl, že ta práce by klidně počkala, ale Jakub nebyl takový, že by mu skočil okolo krku hned poté, co dole zapadnou vrata. Počkal tedy až bude hotový a pak se k němu obrátil a s naprosto vážnou tváří se zeptal:

- Nejsi unavený? Nepotřebuješ namasírovat záda? -

- Opravdu ti jde o má záda? - Jakubovy oči se po něm stočily. Johan vstal od stolu a zvedl miláčka v náručí a odnesl ho na postel. Nečekal až si Jakub svlékne košili, ale rovnou mu ji stáhl. Netrvalo dlouho a jeho ruce bloudily po nahém, chvějícím se těle.

- Neslíbil mi tu někdo masáž? -

- A co ti mám masírovat? Žádné svaly nemáš a neděláš nic, z čeho by tě mohla záda bolet. -

- To proto, že jsem z vás nejmladší, nejmenší a nejslabší, nejhodnější, nej… -

Johan umlčel ten chvalospěv polibkem. Položil Jakuba na břicho a opravdu ho namatlal olejem a chvilku ho poctivě masíroval. 

- To se mi teď záda posunula dolů? - zeptal se Jakub, když ucítil pevné ruce na svém zadku.

- Myslím, že to ještě k zádům patří, - souhlasil Johan. Palcem a ukazovákem levé ruky pootevřel štěrbinu mezi půlkami a nakapal do ní olej. Obrátil Jakuba na záda a sklonil se nad něj. Když mu vstříc zazářil šťastný úsměv, skoro se mu stáhlo hrdlo. Jak málo stačilo a nemuseli tu takhle být. Neměl by svého Jakuba, neměl by ani Huberta. Nepospíchal s proniknutím, jen Jakuba líbal, jako by se musel přesvědčit, že je všechno v pořádku. Neudělal nic, dokud neucítil, že Jakub pokrčil nohy, a dokud neucítil dotek jeho ruky, jak se ho snažil do sebe zavést. Teprve pak se nasadil na vstup a pomalým tlakem vklouzl dovnitř. Jakub ho přijal do svého teplého nitra a pevně se okolo něj sevřel. Když se Johan miloval s Hubertem, jedno, kdo měl navrch, Hubert se opravdu neobtěžoval krotit své projevy slasti. Zato Jakub ležel tiše a jen zrychlený dech a tiché vzlyky dávaly tušit…

Hubert s Lucasem prochodili trh a vydali se k Samsonovu domu. 

- Kdepak zůstali tví synové, bratře? -

- Někdo přece musí hlídat maják a dbát na to, aby oheň nevyhasl. -

Samson se uškebil a řekl něco hebrejsky. Hubert se zachechtal a Josef, který to zaslechl, se pokřižoval. Lucas nerozuměl, ale domyslel si.

Když po jídle seděli a povídali si, zeptal se Samson Lucase:

- Tak co, nestýská se ti po cirkuse? Myslím po tom cestování. -

- Vůbec ne. Jenom mne trápí, že… no prostě to, jak vypadám. Denně se modlím, aby to zmizelo, ale ráno je všechno, jako to bylo. -

- Běda těm, kdož v nouzi své svolávají svaté místo moudrých, - řekl Samson zvláštním zpěvným tónem, který užíval, kdykoliv citoval Talmud nebo Tóru.

- A ty znáš někoho moudrého, kdo by nám pomohl? - zeptal se skepticky Hubert.

- Ne. Neznám nikoho, kdo by to odstranil. Ono by to tedy možná šlo. Ale uvaž chlapče, jestli by ti ta bolest a to, že možná vykrvácíš, stálo za to, - promluvil vážně Samson a Lucas sklopil hlavu.

- Znám ale někoho, kdo ti možná řekne, proč se to stalo. Ale nemyslím, že by ti od toho pomohl. -

- Kdo je to? Nějaký rabín? -

- Ano. Jeden z nejmoudřejších lidí, jaké znám. Jestli o to stojíš? -

- Nevím. Když mi od toho nepomůže, nemá cenu jej obtěžovat. -

Povídali si a nezdálo se, že by Hubert pospíchal domů. Josef nabídl Lucasovi, že by se spolu mohli projít po zahradě. A on rád šel. U majáku byl jen špinavý přístav a pečlivě opracovaná a udržovaná zahrada mu připadala krásná jako ráj. Sedli si pod strom a povídali si. O bídě v dětství, o rodině, kterou už nejspíš nikdy neuvidí. 

- Proč by ses nemohl vrátit domů? Na jaře pojedeme se Samsonem za obchodem. Vzali bychom tě s sebou. -

- To ne… Nemůžu se vrátit. Takhle, jak vypadám… Ani nemůžu moc mezi lidi. Mimo to rodiče bydlí na malé vsi, lidé by na mě házeli kamením a děti by se mi smály, že jsem zrůda…, - v Lucasových očích se zatřpytily slzy. Josef vztáhl ruku a pohladil ho po tváři a ty slzy mu setřel. 

- Neplač. Na vesnici je to tak, já vím. Myslíš, že já bych mohl přijít domů a říct, že žiju s mužem? Navíc se židem? Vlastní otec by neváhal jít mne udat málem jako posledního hampejzníka. -

Když za nimi muži přišli, našli je podivně zamlklé. Josef vstal a mlčky se přitiskl k Samsonovi.

I Hubert si všiml podivné mladíkovi zamlklosti, ale na nic se neptal. Věděl, že pokud bude chtít, řekne mu to časem sám. Do majáku došli až k večeru. Johan právě nahoře zakládal nový oheň a Jakub chystal na stůl. Hubert mu dal všechno, co koupil na trhu, a hned žaloval Lucasovi:

- Jednou jsem si koupil živého králíka. Tolik jsem se na něj těšil! Ale Jakub ho druhý den ráno nechal utéct… -

- Nenechal. Utekl mi z koše. -

- A ty jsi jistě netušil, že z toho koše dokáže vyskočit… Tak to ti už věřím. Rovnou řekni, že ti ho bylo líto. -

- Měl tak krásné oči. A bylo mi ho líto. -

- A mého žaludku ti líto nebylo? -

- Nevypadáš jako někdo, kdo trpí hlady, - ozval se Johan, scházející ze schodů.

Hubert žertoval s chlapci, ale po očku sledoval Lucase. Proč je najednou tak smutný? 

- Copak to děláte? - zeptal se Josef, když vstoupil do Samsonovy ložnice a uviděl ho, jak si prohlíží svou tvář ve velkém zrcadle. 

- Stárnu. A nemohu říct, že bych z toho měl radost. -

- Všichni stárneme. Co vás to napadlo? - 

- Ještě pět, možná deset let a budu na obtíž sám sobě i okolí. -

- Něco vás trápí? -

- Můj milý, když jsem si tě přivedl před lety do svého domu, bylo ti něco kolo šestnácti. A teď ti brzy bude jednatřicet. Jsi na vrcholu sil a jsi tak krásný. Jak dlouho ještě budeš stát o mou lásku? -

- Jste pro mne víc než otec, vždy vás budu ctít a milovat. Vždyť vám vděčím za život. A co se vaší lásky týká, nikdy jsem se jí nezpronevěřil. Přísahám. -

Samson se usmál a něžně pohladil Josefa po tváři. Jistě, věřil mu. Na druhé straně, nebyla příležitost, aby se mohl zpronevěřit. Ale Samson i Hubert si všimli, jak se Lucas na Josefa díval, když si myslel, že to nikdo nevidí.

Ale to nebyla jediná věc, která Samsona trápila. Stále častěji docházelo ke střetům mezi křesťany a židy. Poprve také slyšel slovo pogrom a to slovo v něm vyvolávalo strach. Proto také naznačil Josefovi, aby odvedl Lucase do zahrady. Chtěl být s Hubertem sám a mluvit s ním o svých starostech. Už dávno, aniž by mu o tom řekl, nechal přepsat všechen svůj majetek na Josefa. Ale teď zjistil, že ho tím možná ohrozil. Možná, že to, že je vnímán jako jeho syn, byť nemanželský, může Josefa ohrozit víc, než kdyby se vědělo, že je jeho souložníkem.

Josef zaplatil dodavateli a vešel do domu.

- Na co kupujete to vepřové a sádlo, když ho stejně nejíte? -

- Posílám ho přece Hubertovi. -

- Jistě by mu nedělalo potíže koupit si ho. A Jakub by si možná raději vybíral sám. -

- Mám svůj důvod, věř mi. Tak jako mám důvod pro to, abych nechával o šábesu topit v krbu. -

Josef neřekl nic. I on si poslední dobou všímal větších či menších rozepří mezi oběma komunitami. A uznával, že pokud se na jejich dům bude pohlížet jako na dům křesťanský, bude to jen dobře. Vzal maso a sádlo a důkladně ho zabalil. Vyhoupl se na koně a zamířil do přístavu.

Ten den čistil Hubert obrovský rošt, na kterém celé noci hořel oheň. Popel se spouštěl ve velkých koších dolů a pak ho sypali do moře. Při takové práci byli za malou chvilku všichni čtyři černí od sazí. Hubert s oběma mladíky se pak koupávali v moři, ale Lucas se styděl a myl se doma v neckách. To ale Josef nevěděl. Když přijel k majáku, uvázal koně, zavolal, že veze výslužku, a vyběhl po schodech nahoru. A tam uviděl nahého Lucase. Byl už čistý a v ruce držel spodky, že se obleče. Oba se na sebe překvapeně podívali. Josef pravda překvapeněji. Teprve po chvilce se vzpamatoval a rozpačitě sklopil oči.

- Omlouvám se, nechtěl jsem na tebe tak zírat. Ale nikdy jsem nic… nikoho takového neviděl. Nezlob se. -

- To nevadí. Vím, že lidi láká podívat se na něco nezvyklého. Chápu, že tě to překvapilo, i když víš, jaký jsem. Ale v cirkuse lidé chodili a sahali na nás. Vousaté dámě tahali za vousy, jestli nejsou jen přilepené. Měli jsme mladíka, kterému rostlo vzadu cosi jako třetí noha. Lidé ho do ní píchali a štípali, aby se přesvědčili, že je to opravdu část jeho těla. A na mne pochopitelně sahali taky. A nejen to… -

- Já vím, Jakub mi to řekl. Je mi to líto. -

Lucas trhl rameny. A dál proti sobě stáli a Lucas cítil to, co už dlouho ne. Josef překvapeně zamrkal, když si uvědomil, co se děje. Lucas měl zcela dívčí postavu. Kulatá ramena, štíhlý pas a oblé boky. Ale to co muže činí mužem, to se vyvinulo bez vady a zjevně to bylo i funkční. Josef se bezeslova otočil, seběhl ze schodů, vyšvihl se na koně a hnal se pryč. Hubert za ním překvapeně hleděl. Co to mělo znamenat? Naznačil oběma mladíkům, aby počkali, a sám vystoupal do majáku. Našel Lucase sedícího na lavici.

- Copak se stalo? -

Lucas jen zavrtěl hlavou. Nevěděl, co má odpovědět ani jak to má říct.

- Děje se něco? - zeptal se překvapený Samson, když se Josef tak obratem vrátil. Jindy se vracel až později, často až večer. Pokud Jakub vařil něco dobrého, nechal se rád pozvat. A nebo když v majáku zavonělo to, čemu Hubert říkal "škvarky". Dával to ještě teplé na chleba a všem mimo Samsona to chutnalo. Tomu se obracel žaludek už z té vůně a z toho pohledu. A nebylo to jenom proto, že tohle jídlo nebylo košer.

- Něco se stalo? - zeptal se znovu. Určitě se Josef tak rychle nevrátil bez příčiny.

- Vlastně se nestalo vůbec nic, jen… -

- Jen? -

- Víte, jak jsme mluvili o mé věrnosti? Právě byla vystavena značné zkoušce, - Josef se už zase usmíval.

- Ale? A kdopak z mých tří přátel po tobě tak zatoužil? -

- Ten, s nímž nepočítáme. Ten, u koho by mne to nenapadlo ani ve snu…, - Josef Samsonovi několika slovy vylíčil, co se stalo.

- … a já se otočil na patě a utekl jsem jako malý kluk. Ale nemohl jsem vědět, že tam bude v plné kráse… -

- A bylo aspoň na co se dívat? -

- Samsone… -

Josef svého druha málokdy oslovoval přímo jménem. Jenom občas při milování, nebo když šlo o něco důležitého. Ale teď z jeho hlasu zaznělo jakési kárající veselí. 

- No aspoň je vidět, že je to bystrý hoch. Věděl na koho se zaměřit. -

- Ale no tak. Nebyla to přece moje vina. -

- Jistě, že ne. Když je někdo tak hezký jako ty, nemůže za to, že se za ním každý otočí. -

Hubert měl co dělat, aby se nezačal smát. Dokázal si představit, že Josef honem nevěděl, co má dělat. Kdo uteče, vyhraje. Někdy i sám nad sebou. Položil Lucasovi ruku na rameno.

- Obleč se synku. A neboj se, on to pochopí. Zítra bude všechno jako dřív. -

- Starý pán mi dá za uši, jestli mu to Joserf řekne. -

- Starý pán? Myslíš Samsona? Ale ne, přece má oči. On si všiml, že se ti Josef líbí. -

- Cože? -

- A není to pravda? -

Lucas jenom sklopil hlavu. Byla to pravda. Josef se mu líbil od prvního setkání. Ale pevně doufal, že si toho nikdo nevšimne. Ale zjevně si všimli. Zmatený Lucas si uvědomil, že není oblečený a rychle si natáhl kalhoty. 

- Pamatuješ si, jak tě Samson posílal k tomu rabínovi? -

- Jistě. -

- Já za ním zašel. -

- Proč? -

- Chtěl jsem ti pomoct. -

- A co ti řekl? -

- Že si myslí, že v lidském těle je něco, co určuje, jestli se narodí děvče nebo chlapec. A ve tvém těle je nejspíš obojí. Proto se stalo, to co se stalo. V době, kdy dívkám začínají růst prsa, se to stalo i u tebe. -

- Ale já se necítím jako žena. Tedy až na to, že… -

- Že se ti líbí muži? Nebo jsi to dělal jenom proto, že nikdo jiný nebyl? -

- Ne. Já měl Carla opravdu rád. Ale on mne ne. Prostě využil situace. -

Stále častěji se ozývaly skryté, ale teď už i neskryté narážky na Samsonovo náboženství. Josef to nechápal. Celé roky tu žili klidný život a teď náhle někomu vadí, že Samson je žid? Když do okna vlétl kámen, nevydržel to a vyběhl ven. Lidé stáli srocení na ulici. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.

- O co vám jde? Toto je můj dům. A vy všichni víte, že já jsem křesťan stejně jako vy. A klidně to odpřísáhnu na Bibli. A ještě něco: když jste potřebovali radu nebo peníze, kam jste šli? Za Samsonem. Když jsi ty byl před úpadkem, koho jsi prosil o peníze? Samsona. Když sis ty chtěl otevřít vlastní krám, kdo ti půjčil zboží a peníze? Samson. Když tobě shořela střecha, kdo ti půjčil na novou? Samson. A já se vás všech ptám: kolik jste mu vrátili? Dohromady to není ani polovina. A on vás nikdy neupomínal. Ale já to teď dělám. Chci ty peníze. Co mi řeknete? -

- Zastáváš se ho, protože jsi jeho syn. -

- Ne. To nejsem. -

- Tak proč si tedy ve svém "křesťanském domě" držíš žida? -

- Zachránil mi život. Udělal pro mne víc než rodný otec. -

- Jen jestli. -

- Myslíte, že bych Samsona jako otce zapřel? Ne, stokrát ne. Ale říkám vám pravdu. Zachránil mi život a já mu budu do konce života vděčný. -

- Možná, že ta vděčnost nebude trvat tak dlouho, - nadhodil kdosi z davu. 

Josef jen mávl rukou a vrátil se do domu. Ale musel nad tím, co slyšel, uvažovat. Chtěli mu tím naznačit, že jsou schopni Samsonovi ublížit? S těžkou hlavou vešel ke svému příteli.

- Slyšel jste? -

- Ano. Neměl jsi je dráždit. Možná ti jednou vloží do ruky kámen a ty budeš nucen jím po mně hodit. -

- Raději bych si dal ruku utít než tohle! -

Samson mlčky sevřel Josefa v objetí. Miloval ho jako ještě nikdy nikoho. A byl rozhodnutý udělat pro něj cokoliv. Klidně i obětovat svůj velký majetek. Dokonce i svou víru. Jen když bude mít jistotu, že Josefovi nic nehrozí. V jeho hlavě už dávno zrál plán. Odejde daleko, kde je nikdo nezná. Kde nikdo nebude řešit, jestli a jaké je víry. Vždyť na tom nezáleží. Záleží na člověku, ne na tom, jak přistupuje ke svému bohu. Stejně jako v lásce. Miluje Josefa. Ne pro ten akt, ale pro něj samého. Miloval by ho, i kdyby z nějakého důvodu nebyl schopen tělesné lásky. Žádnou oběť nebude považovat za velkou, pokud to bude pro něj.

A tak jednoho dne svolal Samson své přátele a oznámil jim, že na delší dobu odjede. Vrátí se do města a prodá svůj velký dům. A nepojede sám, vezme si Huberta. Všichni se na ně překvapeně podívali. I Josef.

- Ale proč? Co to má znamenat? -

- To má znamenat, že ty prodáš zase tenhle dům a pak spolu odjedem. Daleko. Nedovolím, aby se ti něco stalo. A tady ti to hrozí. -

- Ale ve městě je to možná ještě horší… -

- Já vím. A proto tam pojedu bez tebe. -

- Ne. Nepustím vás samotného. Žádné peníze nestojí za váš život, - namítl Josef staženým hrdlem.

- A proto s ním pojedu já. Slibuju, že ti ho dovezu v pořádku, - usmál se Hubert.

- A já bych rád poprosil Lucase, aby dělal Josefovi společníka po tu dobu, kdy budu pryč. Jistě mu tu bude samotnému smutno a Johan s Jakubem budou mít dost své práce, - řekl Samson a usmál se trochu potměšile. Možná byl starý, ale rozhodně nebyl padlý na hlavu. Když už to musí být, tak proč ne s někým, o kom ví, že bude mít Josefa rád? Nevěděl, na jak dlouho odjíždí, ale věděl, že méně než půl roku to nebude. A kdo ví, koho by osud jeho miláčkovi mohl přivést do cesty? 

Josef se pokusil prodat dům aspoň za trochu rozumnou cenu. Ale lidé v okolí tušili, že prodává, protože musí, a tak jejich nabídky byly směšně malé. Tak malé, že Josefovi ani nestály za úvahu. A pak se vynořil podsaditý, nehezký chlapík a vysázel peníze, mnoho-li jich Josef žádal, rovnou na dřevo.

Druhý den se k Josefovi přitočil soused a ptal se, co po něm neznámý chtěl. Josef po pravdě řekl, že muž koupil jejich dům.

- Zbláznil ses? Víš, kdo to je? Falešný hráč, lichvář a rváč. A ta jeho baba… Kuplířka a andělíčkářka. Víš, co se sem za nimi potáhne? A ty jim prodáš dům a uděláš z nich naše sousedy. To nemůžeš, to nesmíš! -

- Myslíš? Nevážili jste si dobrého, slušného člověka, tak teď máte tohle. A ještě něco. Prodal jsem mu vaše dlužní úpisy. Ano, ty peníze, které jste roky dlužili Samsonovi a on je odmítal od vás vymáhat. Tak teď dlužíte tomuhle muži a on je vymáhat hodlá. Tak hodně štěstí všem tady. -

Nechal muže stát s otevřenou pusou a odjel, ani se neohlédl. V posledních dnech chodil tichým domem a uvědomoval si, jak moc mu Samson chybí. Ten dům si zvykl považovat za svůj druhý domov. Ale teď si uvědomil, že domov má tam, kde bude jeho přítel. I kdyby to bylo v chatrči na pobřeží.

Ta doba, než se Samson s Hubertem vrátili, přišla všem čtyřem k nepřečkání. Ale konečně se velká loď vkolébala do přístavu a oni uviděli dvě vysoké postavy. Ale zdálo se jim to, nebo opravdu jejich druhové za ten půl rok zestárli? Hubert byl pořád vysoký, silný a měl rovná záda, ale vlasy a vousy mu protkávaly šedé prameny. A Samson se o svou ebenovou hůl opíral tentokrát doopravdy, už ji neměl jen pro parádu. Přesto si všichni padli do náručí s pocitem úlevy, že jsou zase spolu. 

A večer, při slavnostní večeři, ještě dřív, než se začalo s vyprávěním, povstal Samson a řekl:

- Vy všichni víte, proč a co se stalo. A víte, co jsem musel učinit. Udělal jsem to s těžkým srdcem, ale nikoliv bez rozmyslu. Obchodní společnost, jejímž jsem členem, má své zastoupení i v daleké Indii. A já doufám, že tam dožiju v klidu a míru. A byl bych rád, kdybyste mne neopustili a šli se mnou. Jste jediná moje rodina, kterou mám. Práce se jistě najde dost a dost. Mimo to, mám dost peněz, aby ani jeden z nás nemusel nuzovat. - 

Josef se usmál a řekl:

- Půjdu, kam řeknete. Můj život bez vás nemá cenu. -

- A co ty Johane? Chceš jet s námi, nebo bys raději zůstal tady na majáku? - zeptal se Hubert.

- Jistě, že půjdu s tebou. Kdo by na tebe dával pozor? -

- A co ty, synku? - obrátil se Hubert na Jakuba.

- Vůle otcova je svatá, - řekl Jakub, ale nezdálo se, že by mu na otcově rozhodnutí něco vadilo. 

Když vystoupili po dlouhé cestě v přístavu, který se doslova hemžil snědými přístavními dělníky, zalilo je vedro, na lodi přece jen mírněné vodou. Hned se k nim přihnal správce obchodní stanice a vedl je do stinné budovy. Nechal podat pití a občerstvení.

- Pánové, jsem rád, že vás mohu přivítat. Jistě byste si chtěli odpočinout a podívat se na svůj dům. Jste tu první, další zástupce s rodinou přijede až později. Máme k dispozici krásný dům, má i vyhlídkouvou věž. Je z ní vidět na moře, lze tam pořádat posezení ve stínu. Rád vám ho ukážu, až trochu poleví vedro. -

V podvečer vyšli ze správcova domu a on je vedl k jejich novému obydlí. Dům byl pevný, kamenný. A nad ním se tyčila věž.

- Je obložená zde těženým tmavým mramorem. A tak tenhle dům pojmenovali naši lidé Černá věž. Promiňte pánové, ale čemu se smějete…? -

- Jednou vám to možná povím, - řekl Hubert a vešel za ostatními.

Černá věž… No proč ne? Černá věž mu dala Johana, dala mu Jakuba, našel v ní své štěstí. Byl jejím strážcem. Tak bude strážcem i této. A ona bude na oplátku střežit jejich tajemství. Podíval se po svých přátelích. Jakub s Lucasem už byli nahoře, slyšel je tam mluvit. Samson něžně hladil Josefa a o čemsi se tiše domlouvali. Ohlédl se po Johanovi. Ten ho přivolal pohybem ruky a ukázal z okna.

- Vidíš tu krásnou zahradu? Jako ráj. -

- Myslíš jako stvořená pro hřích poznání? -

- Myslíš někdy i na něco jiného? -

- Ano. Třeba, že bych chtěl, abychom tu byli všichni šťastní. -

- Budeme. Budeme žít jako jedna rodina. Možná trochu jiná, ale šťastná rodina. -

Johanovy oči mu zazářily vstříc příslibem společné budoucnosti.

KONEC