Povídky

Jenže vtom jsem uviděl, co je vedle: Danovo péro mohlo mít tak dvacet dva centimetrů, vypadalo jako druh nějakého hada – krásné, dlouhé, silné péro. Když jsem si uvědomil, že zase civím, tak jsem radši oči od jeho péra odtrhnul a zadíval jsem se před sebe. „To jo, strašně to uteklo, vím, že jsme se moc nebavili, ale je fajn potkat známou tvář. Hlavně i já jsem se strašně změnil. Usadil jsem se, zmoudřel, uklidnil se, aspoň doufám.“ S pohledem na mě mi řekl, jak je vlastně teď úplně jiný a zdá se dokonalý člověk, a to mu ani neberu, byl dokonalý, byl přímo nádherný. „A jej, něco se ti překrvuje,“ dodal a podíval se s úsměvem na mě. Já v tu chvíli nepochopil, co tím myslel, až jsem sám ve své ruce ucítil, jak je můj pták tvrdej jak kámen a pořádně mi v něm cuká.

Nakonec, nebylo to první dildo, který si na tý podlaze připravoval. Přestal jsem ho pozorovat a místo toho jsem pohledem následoval konec jezdeckýho bičíku, kterym Angel lhostejně přejížděl po potem zvlhlý kůži svýho klienta. Záda, boky, stehna, obliny vyšpulených půlek. A pak střed.

“Vydal jsem se na cestu a všechno akorát posral. Nic z toho, co jsem znal, už nedává smysl. Přehodnocuji každou svou část a ničemu z toho již nelze věřit, je tu tak prázdno. Nezbylo nic, čeho se chytit, a to je horší než smrt. Naplň mě aspoň svým šílenstvím. Jen ať tu proboha nejsem tak sám.”

Adam stejně nereagoval, ležel na břiše, byl jenom v tričku a boxerkách, tak jsem ho začal zlehka hladit po stehnech. Na to už zareagoval, byl totiž hrozně lechtivý. Začal kopat nohama, cukat se a strašně se smál. „Prosím, nech toho, to hrozně lechtá, prosím, prosím, přestaň.“ Otočil se na záda. Chvíli jsem si hrál s jeho bradavkami, stáhnul jsem mu boxerky a začal jsem si hrát s jeho pérem, které bylo ještě v klidu. Strašně mě lákalo mít ho v puse a cítit, jak mi tam roste.

Odemkl dveře kolárny. Bylo tam. Jeho milované kolo. Od doby, co se téměř před třemi lety rozešli s Honzou, na něm seděl sotva třikrát. Koupili si je (stejná, jen v jiné barvě) chvíli před úplným koncem vztahu. Chtěli tehdy nové vybavení pro pokračování společných cest životem i Evropou. Pak se jeho partner bláznivě zamiloval do nového španělského programátora u nich v práci.

Tom seděl u svého psacího stolu, na stole stohy papírů, asi ty bakalářky a tak. Jeho kolečková židle otočená zrovna ke vstupním dveřím. Jen jeho krásné oči jsem neviděl, ačkoliv nepochybuju, že ten překvapený výraz určitě měly. Ani úsměv jsem neviděl. Zato jsem viděl čile kmitající holý zadek nějakého studenta v tu chvíli zakrývající jeho obličej. Krve by se ve mně nedořezal. Takhle jsem si to překvapení tedy rozhodně nepředstavoval.

Kolem desáté večer naše už ani tak ne moc početný řady ještě víc prořídnou, odporoučí se jak třídní, tak i několik holek, na který doma čekají buď rovnou děti, nebo aspoň starostliví manželé a přítelové, což je jenom jinej výraz pro žárlivý páníčky, jak se vyjádří Jiřka. Měl bych se pomalu zvednout taky, čeká mě dlouhá cesta domů, ale zjišťuju, že se mi z téhle rozveselené společnosti ještě nechce, a tak mi nedělá problém sám sebe přesvědčit, že jestli vyrazím teď, nebo až za dvě hodiny, tak to už není takovej rozdíl…

Robin automaticky počkal, až se Sean posadí, vytáhne blok s tužkou, pes se mu stočí k nohám, a když tohle všechno proběhlo, popadl tác s nabídkovým lístkem a vydal se ke stolu, ačkoli očekával, co by mohlo následovat. Přesto se postavil před Seana, usmál se a nabídl mu něco k pití. Následovalo odmítavé zakroucení hlavou, takže nabídl aspoň misku s vodou pro pejska. Otočil se, vydal se zpět k pultu, když mu náhle do zad zaznělo: "Pořád na mě koukáš."

Můj tok myšlenek přerušil tichý, rytmický a pleskavý zvuk, který jsem jako každý správný devatenáctiletý kluk téměř okamžitě poznal. Někdo si tu honí. K podpoře své teorie jsem se mírně sklonil a přejel pohledem jednotlivé kabinky. Obsazená byla jen jediná, zrovna ta nejblíže k pisoárům, a zespoda byly vidět jen čistě bílé tenisky s černými tkaničkami. Fakt si tu někdo honí péro…

„Dane, prosím, já jsem taky zmatený, asi jsem zatím nikoho rád neměl. Tak jak to cítím k tobě. Ale nejsem žádný anděl. Vašek byl můj první kluk a do teď jsme byli spolu. A měl jsem i jiný kluky, ale byl to krásnej sex a k tomu dávný kamarádství už od školky. Každej hledáme někoho. Myslím, že všechno ostatní, co nám chybělo, jsem našel v tobě. Přišlo to samo, pomalu, a viděl jsem, že to je podobný i u tebe. A říkal si, zkusím tady, co mezi náma je a co by mohlo být. Jistě pokud něco takovýho necítíš i ty, nejsem žádnej idiot. Nechci tě do ničeho nutit.“

Nikdy nevím, co Mart udělá. Někdy stačí, když mu sedím na klíně s jeho ptákem uvnitř a přirážím svým tempem, někdy mi protahuje anál pomalými dlouhými pohyby co nejdéle, až skoro skučím netrpělivostí, a někdy do mě vráží tak prudce, že mi málem vyšuká duši z těla.

A tak, když asi minutu poté pokládám mobil na stůl, už se mi na tváři zase rozprostírá natěšenej úsměv. No co! Možná mi vesmír hází pod nohy klacíky v podobě malinkatých zádrhelů, jako je výměna technika za jinýho nebo posunutí schůzky o hodinu, ale to moje vysněný auto prostě získám! Tentokrát už to klapne!

Nyní není důležité, kdo jsem ani kdo jsem byl, ale říká se mi Apocalypticus. Od toho roku, začátku konce, chodíme po Zemi a pokoušíme se zachránit, koho se dá. Putujeme spolu, většinou, a společně pracujeme na díle Božím. Naše původní touhy jsou upozaděny, skoro až zapomenuty. Poslání, které jsme přijali, je mnohem důležitější.