Povídky

Povídalo se o všem možném, kluci pak šli udělat večeři. Zbyl kousek kuřete po studenu, primář chtěl, ať nakrájí i kus uherského salámu a čabajky. Ještě rajčata a papriky, okurka. Než šli spát, ukázal jim koupelnu a vyndal osušky. Vysvlékli se nahoře a v trenýrkách postupně seběhli do koupelny. Otevřeným oknem bylo slyšet cvrlikání cvrčků a ptáků, kteří díky osvětlení v ulicích také ponocují. Bylo horko, složené deky dali na židli.

Ondra jen pronesl: „A protože tady někdo zlobí, dostane trest.“ Ihned jsem začal hlavou házet, abych kladl alespoň nějaký odpor. Ten byl ale marný. Dalibor mi řádně prohmatal rozkrok, což jsem nečekal a na první moment mne to dost vylekalo a zpod roubíku se vylinul silný vzdech, a tak dostal chvilku na vyzkoušení zafixování mé hlavy svou druhou rukou.

Počas nasledujúcich dní a týždňov mu často zavolám, občas sa ozve aj on mne, je to paráda, akoby som znovu našiel zmysel života, lásku. Mám pocit, že sa čoraz viac zbližujeme a spoznávame. Občas sa aj stretávame, no ako plynie čas, cítim, že Roman je čoraz viac akýsi odmeraný, už to nie je ten veselý chalan, ako som ho spoznal. Vŕta mi to hlavou.

„Ty seš děsně tvrdohlavej! Což je mimochodem podraz, protože v životopisu jsi to zmíněný neměl!“ zakroutí Jindra hlavou, koutky úst mu pobaveně cukají. „Spoustu věcí tam nemám,“ zase se s chutí zahryznu do bagety. „Třeba důvod, proč jsi odešel ze svý bývalý práce,“ prohodí. „Třeba,“ přikývnu. „Ještě pořád mi to nechceš říct?“ zasonduje. „Teda jako není to nic, co bych potřeboval vědět, jenom… jsem prostě zvědavej,“ přizná.

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví. Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny. Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…

Hynek se vrátil a chystal se mu předat psa. "Přece mě neoberete o tu chvilku, kdy si můžu pokecat s někým, kdo mi i odpoví. Pojďte dál," zval Hynka a odebral se do obýváku, kde se složil do křesla. Vystrčil osádrovanou nohu a řekl: "No tak, jsem neškodný, teda skoro."

Jeho rameno se dotkne mýho, což by mě nemělo nijak rozrušovat, za poslední dva týdny jsme se jeden druhýho nadotýkali až až, jenže… To bylo jiný, to mi Ryan v podstatě jenom pomáhal přežít, když se to tak vezme. Kdežto teď sedíme na jedný posteli… a přes nohy máme přehozenou jednu deku… a z našich těl sálá taková ta ranní horkost…

Zvedl jsem se, sundal ze sebe všechno a šel jsem do sprchy, pustil jsem si skoro studenou vodu a nechal ji po sobě stékat. „Jakube, co to s tebou je, co se to s tebou děje?“ pronesl jsem nahlas. Nebylo to ani poprvé, ani naposled, protože tohle dělám dost často, že mluvím sám na sebe. „Motáš se v nějakém začarovaném kruhu.“ Vtom jsem si všiml, že moje péro je z ničeho nic v pozoru. A moje hlava začala myslet na okamžik s Danem, ale i na vyprávění Štěpána… Začal jsem si pomalu strkat dva prsty do análku a přitom jsem začal lehce vzdychat. Představoval jsem si Dana, jak mě šuká, ale zároveň jsem si představoval, jak Štěpána šuká jeho první láska do zadku.

Před pravdou můžete nějakou dobu zavírat oči, ale skutečně uniknout jí tím nelze. Vysvobození přináší pouze smíření, nebo smrt. Čekáním na to druhé bohužel strávíte celý život, který jste jinak mohli věnovat něčemu mnohem smysluplnějšímu a nepochybně i zábavnějšímu. Na každého totiž někde čeká štěstí, dokonce je většinou vždy i někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním

Konečně vyběhnu z budovy a dovolím si neznatelně vydechnout: pohled na startující helikoptéru mě totiž zvláštně uklidní… a zároveň mi pomůže vyslat mým nohám signál, ať běží ještě rychleji. Přísahal bych, že už to není ani v lidských možnostech, běžet tak rychle, ale jo, zjevně když jde člověku o život, tak se dokáže vybičovat k neskutečnýmu výkonu… A to i bez těch zasranejch nanobotů v krvi!

Vôbec som nechápal, čo sa to so mnou deje. Prečo ma zasiahla taká emočná prázdnosť. Prečo mi zrazu na ničom nezáležalo. Bolo mi jedno, čo bude zajtra. Pozajtra. Aj ďalší deň. Mal som plán len na dnes. A môj plán zahŕňal Gabriela a sex. Veľa sexu. Najlepšie toľko, aby som mal dosť na najbližší mesiac. Ideálne na celý život.

Odpověď přišla brzo a já mám poslední vteřiny se rozhodnout, jestli to vezmu na wecka nebo uteču. Nadrženost vyhrává a já s měkkýma kolenama, ale pevným rozhodnutím razím směr hajzlíky. Vlevo stojí nějakej děda a vzadu vysokej týpek v modrý mikině. Jdu rovnou k němu. Tedy, čekal bych tu větší nával, možná odpoledne. Teď čerstvě po obědech to vypadá celkem klidně. Stoupnu si k tomu svýmu týpkovi, sáhnu do rozkroku. Vyndám péro a bylo by zbytečný předstírat chcaní. Z takhle naběhlýho bych nevyloudil ani kapku.

Nedokážu popsat všechny ty emoce, co se mnou prohnaly, když jsem si během procesu zaučování se do mé nové brigádnické pozice šáhl do kapsy, abych se podíval, kvůli komu mi mobil už potřetí tak intenzivně vibruje – a z displeje na mě zářilo jméno tety Edity… Těch emocí bylo hodně, ale ani jedna nebyla příjemná, a důsledkem toho se mi na pár vteřin zastavilo srdce. Prostě strachem. Proč by mě jinak teta Edita tak naháněla, kdyby se Oliverovi něco nestalo?!