Povídky

Postava se narovnala do úctyhodné dvoumetrové výšky. Oklepala si rukama ramena a pomalu se otočila. V tu chvíli na mně ulpěly velké průzračně modré oči. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale hru „Kdo dřív mrkne“ jsem vyhrál. Postava se narovnala do své úplně výšky. Špatný odhad – dva metry deset. Zářivě se ten muž usmál a začal přívětivým, ale velmi hlubokým hlasem.

Richard mu roztáhl tlusté půlky zadku a opatrně mu zasunul kolík do zadku, opatrně proto, že ho nechtěl poranit tak, aby musel vyhledat lékařské ošetření. Když překonal svěrač, už tak něžný nebyl a pořádně mu kolíkem protáhl díru. Tohle chtěl udělat celý den každému, s kým měli co do činění (Emilce ne), věděl však, že by Martin hrubě nesouhlasil, a jeho spolupráci potřeboval. Dovolil mu to až nyní.

„Kde je Blanka?“ zeptal se ospale. „Odjela dolů ke kámošce, že prý se mnou v jednom pokoji spát nebude,“ odpověděl Petr a všiml si, jak se Láďovi zrychlil dech a zrůžověly mu tváře. Mimo jiné asi proto, že si Petra důkladně prohlédl ve spodním prádle. Přišel těsně k němu, stoupl si na špičky, Petr k němu sklonil obličej a vzájemně se propletli jazyky.

Levou, pečlivě namydlenou, kluzkou rukou si přejížděl po zadku a prstem se pomalu propracovával k análu. Záhy objevil, že když si tak jemně krouží kolem, vzbuzuje to v něm dosud nepoznaný druh vzrušení. Prostředníčkem jemně zatlačil a kousek vnikl dovnitř, jen první článek prstu. Svěrače se mu stáhly, to nebylo úplně ono. Pravou rukou se proto začal intenzivněji věnovat péru.

Teď to teprve vypadalo, že si Láďa opravdu uvědomil, co se vlastně stalo a hned vzápětí i to, že sedí v úplně cizí koupelně ve vaně nahý a že si vykládá s cizím mužem.

Po snídani jsem vyrazil na pláž, kde jsem se namazal hodně vysokým faktorem, protože mám světlou a citlivou kůži. Někomu to možná přijde sexy, pro mě to znamená popáleniny prvního stupně. Zalezl jsem si na lehátko a užíval si slunce. Musel jsem si asi zdřímnout, protože jsem se probral asi o dvě hodiny déle. Vzal jsem mobil a napsal jsem sms pro Markuse. Odpověděl během vteřiny a během druhé už tu byl.

Po chvíli snažení se na přehravači rozsvítila červená kontrolka a vložil jsem do něj první kazetu. Obrazovka přestala šumět a vykreslilo se na ní nádherný, široký péro. Péro patřilo Petrovi, který šteloval kameru a pak od ní ustoupil. Do záběru se tak dostala postava dalšího chlapa, který stál na špičkách, ruce měl svázané provazem nad hlavou a kolem čuráka měl nasazený černý gumový kroužek. Můj čurák v tu chvíli žádný kroužek nepotřeboval, okamžitě mi ztvrdnul.

Nešetří mě. Švihá mě přes břicho i stehna, a nakonec svisle přes rozkrok a vystrčenou prdel. Zapletený řemínky zasahujou všechny citlivý místa, ocas, koule i vyšpulenou díru. Snažím se neřvat, ale po chvíli to vzdávám a rozeřvu se na celý kolo. Bolest je příšerná a Dino je ve svým sadistickým živlu.

Doteď přesně nevím, co mě k tomu vedlo – snad jenom snaha o další podnět k fantazírování, snad jenom kvůli té představě, ale přispěl jsem ve skupinovém chatu svou troškou do mlýna. "Nechce někdo vykouřit? Brno!" Mobil jsem odložil a snažil se soustředit jen a jen na cestu. Nečekal jsem žádnou odpověď.

Malíř se znovu usmál. Mladík se otočil do otevřených dveří salónu, strýce neviděl, neozval se protest nebo zákaz. Chtěl vidět svůj obraz. Stoupl si vedle malíře. Díval se na sebe, jak sedí, ruku položenou na stole. Za zády otevřené dveře salónu, kde neviděn sedával strýc. „Jste smutný, pane, je to vidět i na obraze. Zachytil jsem vaši podobu věrně.“

„Kde jste to vzal?“ zeptal se a díval se na mě pohledem plným podezření. „Dostal jsem je…,“ odpověděl jsem tiše. „Kdyby byly pravé, tak máte úžasnou věc. Víte, co to je?“ „Mince…“

Koukal jsem na obraz a skoro jsem se bál začít ho čistit. Vzal jsem štětičku a začal čistit z druhého okraje. Pomalu jsem se dostal k postavě, která seděla zády. Dostal jsem se k hlavě. Čistím a najednou divný odpor. Zahýbal jsem štětičkou, nějak to nešlo. Zatáhl jsem a musel jsem silou. Vlas? Já jsem z malby vytrh vlas? To nebyl chlup ze štětce, který by v malbě uvízl. To byl skutečně vlas.

Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“