Povídky

„Co s ním máš?!“ Karin mě odchytává hned za dveřma, nenechává mě ani zout boty. Celej byt rozsvícenej. Polejvá mě pot. Je to tady a je to v prdeli. „Co to plácáš?“ snažím se zorientovat v situaci, „můžu se jít najíst, nebo tady budem stát?“ „Nehraj to na mě,“ je vzteklá, „víme o vás. Dneska v kině jste se prozradili.“

Otočil jsem se zpátky k umyvadlu a dál si čistil zuby. Když vtom jsem ucítil ruce, které mě sevřely kolem pasu. Podíval jsem se do zrcadla. V něm se odrážel jeho překrásný úsměv. „Nepodíváme se na film, až se vrátíme z práce?“ „Můžeme,“ souhlasil jsem a přetočil se čelem k němu. Políbil jsem ho na rty. Malý polibek se stal v dlouhý.

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

Ty montérky jsou mi povědomý. Měním pozici, abych mu líp viděl do ksichtu. No jasně! Je to ten sameček od koz. To snad není možný! Teď zrychluje a Fynn je nějak divně zaťatej. To vypadá, že ho je kus a má s ním co dělat. Sameček se proměňuje v mrdací mašinu, pere ho do něj fest. Drží si ho svejma silnejma rukama natěsno u sebe, aby mu snad teď, když je v nejlepším, nikam neutek. Je jasný, že ho začal plnit.

O půlnoci jsme bouchli šampus a připili jsme si a pak se vyrojili před chatu pustit pár rachejtlí. Z vesnice už taky někdo střílel. Všimnul jsem si postavy před Sebastiánovou chatou. Stál tam a díval se na vybuchující barevné růžice… Sám… Když jsme se vrátili, tak jsem vzal otevřenou flašku se šampusem a dvě skleničky a vyrazil jsem k nedaleké chatě.

No a Eduard se opravdu nemohl dočkat. Jakmile se Míša dotknul jeho péra přes slipy, vydal ze sebe opravdu silný vzdech, přehlučený snad jen cinkáním zasílaných odměn. Byl jsem nadšený z toho, jak to takhle pěkně jde hned ze začátku, a těšil jsem se na pochvalu od šéfa. Jenže pak se to stalo.

Nechtěl jsem s ním mluvit, ne teď. Nechtěl jsem, aby věděl, že jsem tady byl celou dobu. Nevím proč. Lidé se pomalu trousí ven, povídají si a přejí si pěkné Vánoce. Sedím a ještě chvíli čekám, co kdyby na mě čekal venku. Vím, že nečeká, určitě hned utekl domů. Zůstal jsem tu poslední.

„Nadoraz, úplně nadoraz,“ škemrám a vnímám jen, že všechno moje bytí je teď koncentrovaný do místa rozžhavenýho spojení mezi mnou a jím. Jdu mu zadkem naproti a chci, aby ho ve mně bylo co nejvíc. A pak ještě víc a tvrdějc. Pomáhám si rukama k co nejširšímu roztažení, abych ho dostal na max dovnitř. Fynnovy zaťatý svaly jsou naběhlý, přestává se ovládat, nehlídá svou sílu. Nastupuje jeho tichý mručení, už se nekontroluje. Bezohledně mě mrdá, rukama zaťatej do mý šíje.

Ráno na Štědrý den jsme vstali, tradici s půstem jsem stejně nikdy nedodržoval, takže jsme se nasnídali a pak jsme vzali dovnitř stromek, který děda koupil od hajného. Pěkný hustý, nepříliš velký smrček. Připevnili jsme ho na starý dřevěný stojan a začali zdobit. Skleněnou špičku na stromek děda neměl, místo ní měl na špičku stromku hvězdu z korálků. Rozvěsili jsme ozdoby, připevnili držáčky se svíčkami. Hezký, starodávně vypadající stromek. Tak a můžeme čekat na Ježíška.

Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.

„Dobré gény a tiež veľa športových krúžkov mi pomohli ostať chudým. Trošku ťa však musím poopraviť. Ešte stále mám rád sladké,“ žmurkne na mňa vyzliekajúc si bundu. „Čo si dáš?“ „Prekvap ma.“

U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk. „Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví. Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti, a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.

Leželi jsme ráno po probuzení v posteli, pročesával jsem prsty chlupy na Bertově hrudníku a břiše. Moje oblíbená činnost, takové mazlení. „Lechtáš…“ „Já vím, ale dělám to rád, líbí se mi to.“ Posunul jsem se, posadil jsem se rozkročmo na něj, pak jsem se položil, ruce na jeho hrudníku a opřel jsem se bradou o ně a díval se na něj. Díval se mi do očí, ruce založené za hlavou. „Chtěl jsem se zeptat, co bys rád k Vánocům, Níťo?“ zeptal se.