Povídky

Lucius si připadal lehký. Poprvé za celou plavbu cítil, jak z něj spadá tíha velení, tíha přetvářky, tíha neustálého hlídání každého pohledu a každého slova. Tady nebyl kapitán. Tady byl jen mladý muž na večerní procházce s někým, na kom mu záleží. Kráčeli vedle sebe ulicí lemovanou stánky. Ne příliš blízko, ne příliš daleko. Jejich ramena se občas otřela, když je dav stlačil k sobě, a pokaždé ten dotek trval o okamžik déle, než musel. Mluvili málo. Nebylo třeba. Sdíleli ticho tak, jak ho sdílejí lidé, kteří se nepotřebují bavit, aby se cítili spolu.

„S váma je teda fakt zábavička!“ hraně nafouknu tvář a otočím se k nim zády. „Já půjdu. Ale až v pátek,“ donese se ke mně Mirandin hlas, zatímco mě její propiska několikrát smířlivě šťouchne do zad. „Jo, nápodobně,“ prohodí Jamie. „Okej, beru vás za slovo,“ znovu se na ně natočím a obdařím je širokým úsměvem. A já holt dneska půjdu zase sám, usměju se ještě o trochu víc sám pro sebe. Protože cokoliv, cokoliv bude lepší, než zůstávat doma – a poslouchat, jak se rodiče zase hádají, vyhrožují si rozvodem i fackama a obratným manipulováním se mě snaží donutit, abych se postavil na jednu nebo druhou stranu! Rozhádaní rodiče doma, rozhádaná společnost venku… Do tanečních klubů za mnou nic z toho nemůže. Tam jsme tak nějak všichni jedno. Jeden velkej, hlučnej dav, ztracenej v hlasitým rytmu, v tanci, v kouzlu flirtování a seznamování se, občas i v oparu alkoholu nebo, jak říká Jamie, něčeho tvrdšího… Dokonalej únik.

Tom zasunul nůž za opasek, nahnul se přes pelest a nahmatal skrytou pojistku v ozdobném vyřezávání čela postele. Část roštu pod matrací se s tichým zasyčením nadzvedla. Zbytek dokončily Tomovy paže. Z otvoru se vyvalil chladný, vlhký vzduch páchnoucí řekou a bahnem. Konstábl vytáhl zbraň a naklonil se do šachty. Edmund pozvedl lampu, aby osvítil temnotu. Dole se v kuželu světla objevila tvář Francise Fitzgeralda. Byl křídově bledý. Vlasy slepené vlhkem a špínou. Jednu ruku si tiskl k hrudi, druhou se držel kramle, jako by se bál, že mu zase zmizí. Lapal po dechu tak ztěžka, že dlouhou vteřinu nebyl schopen slova.

Moc si chlapce neprohlížel, ale vypadal dobře. Udělá kávu, až přijde, a u zákusků si ho lépe prohlédne. A naváže řeč. Sice ho hned napadlo, jak by bylo krásné, kdyby takový plaváček ze druhé strany byl i jako on. Ale zázraky se nedějí. Může být rád, že svůj vyhazov tak ustál. Tak mu přece jen hlavou prolétli jeho bývalí. Že je jiný, to na něm první zjistily sestry. Ještě dřív, než si svoji orientaci přiznal. Strach byl větší než začínající touha. Až na výšce se sblížil s jedním asistentem, ne ovšem od nich, ale se sinologem. Oba tak trochu koketovali s tenisem. Jednou na sebe vyšli. Pak se šli sprchovat, kde nikdo nebyl. Vzájemné pohledy.

Vilém pomalu zkoušel chůzi bez ortézy. Přecházel přes ordinaci tam a zpět pod bedlivým Markovým dohledem. „No vidíš, už jsi skoro vyléčen,“ radostně oznamoval fyzioterapeut pacientovi. „Ale pořád se bez té ortézy bojím chodit,“ přiznal smutně Vilém, „mám strach, aby mi ta noha v nepravou chvíli nevypověděla službu a já sebou někde neseknul.“ „Tak choď s francouzskou holí,“ poradil Marek, „když budeš cítit, že ta noha nefunguje, opřeš se a získáš další opěrný bod.“ „Dyť budu vypadat jako starej dědek.“ „Ale jdi ty,“ culil se Marek, „aspoň bude moci ten tvůj průvodce Romeem a Julií pošťuchovat herce na jevišti.“

"To je v pohode, chápem to a nehnevám sa. No ja sa cítim v duši ako chlapec a pochopil som už dávno, že tam dolu to už nezmením. Snažím sa s tým zmieriť, ale ver tomu, že je to neskutočne ťažké. Pýtam sa boha, prečo práve ja? Mám iba túžbu stratiť venček tam vzadu a nájsť niekoho, kto by ma mohol mať rád takého, aký som. Nič viac od života neočakávam."

„Vildo, Vilímku můj, vzbuď se,“ skoro brečel Marek, když držel zmítajícího se Viléma v náručí. Dnes se Vilda svého snu držel velmi pevně, a ne a ne se probudit. „Trápíš se kvůli mně a já nevím, jak ti to mám říct, pomoz mi trošku.“ Vilém se náhle uklidnil, ale spal dál, dnes se Markovi nepodařilo ho probudit. Marek Viléma nepustil, nedovolil mu, aby se vrátil ke své noční můře. Zato v Markově hlavě se jedna noční můra začala usazovat. Červík, který mu šeptal: „Čím déle to budeš tajit, tím víc bude trpět a tím horší to bude mít následky.“

Chlapci dopili víno a ponořili se do vany. Z pěny jim vykukovaly jen hlavy. Jirka se trochu přisunul a prsty na nohou hladil Milanův penis a koule. Za chvilku se vyměnili. Odpustili a zase připustili teplé. Teď měli vodu jen po bradavky. Ruce si užívaly jejich těl. Pohoda, ano, tohle slovo vystihovalo náladu obou. Dobré jídlo, víno, teplá vonící voda a těla užívající si jemných milostných doteků. Kolik takových chvil měl Milanův sváteční návštěvník. A budou další?

K Vilémově úlevě představení na Slavnostech obce probíhalo slibně až na jednu drobnost, v publiku chyběly dvě modré oči. Vilém nervózně sledoval špehýrkou v boční kulise publikum. Byli tam všichni, starosta, celá obecní rada, místní podnikatelé, lidé, co si mysleli, že jsou místní honorace, ale Marek nikde. „Vaše Jasnosti, vašeho manžela právě kopnul kůň,“ pronesl nezaujatě komorník směrem k lady Sandwichové. „Probůh a stalo se mu něco?“ „Myslíte lorda nebo toho koně, madam?“ Publikum se rozesmálo. „Vildo, už jdeš na scénu,“ šeptla mu do ucha Marie.

Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad. Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.

Slávek pak nemohl usnout. Nebylo to kávou, ale nějak moc musel myslet na Kamila. Zkusí zítra načít hovor o holkách. Uvažování ho pěkně nabudilo a nakonec se udělal do malého froťáčku. Jen aby u toho nezůstalo i dál. Vzpomínal na své začátky. Jeden spolužák se mu líbil už někdy v šesté třídě. To ještě nevěděl, proč to tak je. Něco zaslechl, když kluci mluvili o buzerantech. Velice se bál, že by mohl někým takovým být. Ale nemohl se zbavit podobných pocitů. V osmičce už věděl skoro všechno, jen to byla pouhá teorie. Dát někomu takový pocit najevo neměl odvahu.

„Začaly se mi zdát sny,“ oznámil Vilém psychiatrovi na dalším sezení. Doktor Hořčička se pohodlně opřel do křesla a zadíval se na Viléma. „To je dobré znamení.“ „No zdá se mi pořád jen jeden sen, ale den ode dne je jasnější,“ doplnil Vilém a odvyprávěl doktorovi obsah tohoto snu. Doktor trpělivě vyčkal, až jeho pacient dokončí své vyprávění a pak mu položil otázku: „A co si o tom snu myslíte?“ „Prosím?“ „Jak na vás ten sen působí?“ zpřesnil dotaz doktor. „Děsí vás? Uklidňuje? Nebo něco jiného?“ „Já nevím, pane doktore, možná…,“ zamyslel se Vilém, „ napoprvé mě asi vyděsil, ale teď mě naplňuje nadějí, že se to v lepší obrací.“