Povídky

„Naši mě vyrazili…, tedy otec. Já bych dneska v noci přespal na skládku…“ Malý sklad léků a infuzních roztoků občas sestry využívaly tajně k přespání, když se třeba protáhla nějaká večerní „akce“ a už by obtížně stíhaly domů. Na zem se hodila deka s polštářem a jako provizorium to stačilo. „Co se stalo?“ Řekl jim to. Všechno. Stejně to vlastně věděly, ty holky na to měly radar. „Co budeš dělat dál?“ „Zkusím požádat o ubytovnu…“

Milan souhlasil. Ale celou noc přemýšlel o tom, že bude krásné být s Karlem v jedné posteli, ale bude to stejná postel, ve které bývá Karel se svou ženou. Bude se s ním milovat, ale na stejném místě, kde to on dělá se svou ženou. Začala ho svírat žárlivost. Ale souhlasil s tím, vlastně se smířil s rolí bokovky, se kterou si jeho láska zašuká a pak se vrátí ke své ženě. Má takový vztah cenu? Budoucnost?

Zahnul jsem zrovna do jednoho z parků, klušu a koukám – kruci. Tak k tomuhle jsem se nachomýtnout nemusel. Čtyři týpci tam zrovna mlátí nějakého kluka, povalili ho na zem a první už si kopnul. Zařval jsem, ani nevím co, a pak jsem ječel, že volám policajty. Týpci se zdekovali, kluk zůstal ležet. Přiběhl jsem k němu. Už se zvolna sbíral se země. Vcelku vysokej kluk, tmavší pleť (to ale proti mně každý), zaregistroval jsem lehce zešikmený oči. „Dobrý?“ „Jo, moc toho nestihli…“

„Nezlob se.“ Natáhl ruku, pohladil ho po vlasech a ruka pomalu sklouzla na Milanovu tvář. Milan zavřel oči a tváří se přitiskl k jeho dlani. Ani nevěděl, proč a jak se to stalo. Muž se usmál: „Jak se jmenuješ?“ „Milan.“ „Já jsem Karel. Přijdeš zase zítra?“ Jen souhlasné zakývání hlavou. Karel se naklonil a jemně, ale skutečně jemně ho políbil na ústa. „Budu se těšit.“

„Neskutečný! To už to jsou opravdu dva roky?!“ šeptám, nechápavě hledím před sebe a stejně tak neuvěřitelně se mi zastavuje mozek při pohledu na obří Richardovo mužství. Klacek jako z čokolády, přesně takový, jaký si chcete nechat rozpouštět v puse. Já vím! Já vím! Už by mě tenhle nádherný samec a veškeré jeho doplňky neměly konsternovat, ale prostě se tomu nedá ubránit.

Kdyby ho alespoň ti kluci jenom jedenkrát zneužili a potom už nechali navždy být. To by se s tím Marek snad i smířil. Ale myšlenka, že se ho budou ti dva chlapi znovu a znovu dotýkat, byla pro Marka nesnesitelná. Co muže byt pro chlapa horšího než být sexuálním otrokem jiného muže. Dělat kurvičku nějakým dvěma teploušům, existovat pouze pro jejich pobavení a na povel uspokojit jakékoliv jejich zvrhlé choutky.

Ešte som nedostal výprask z minulého týždňa za nedostatočné známky a už tu boli ďalšie. Otec zúril, či má zo mňa vybiť dušu? Kričal na mňa, či sa mi tie výprasky tak páčia, že nosím takéto známky. A ako chcem takto skončiť školu. Ale on nájde spôsob, aby som ju ukončil bez problémov. Pri odchode z domu tresol tak vstupnými dverami, že som si myslel, že vypadli z pántov.

Nevím, co mám dělat, ale vím, co chci dělat: rozběhnout se zpátky a běžet a běžet a skočit mýmu Kevinovi kolem ramen, popadnout ho za jeho pevný potetovaný bicáky, brečet mu na rameni, hladit ho a líbat. Zároveň s čím dál strašlivější jistotou vím, že to nejde.

Nielen na tento pondelok, ale aj na celý týždeň asi nikdy nezabudnem. Už na matematike si mňa aj Fera riadne podala matematikárka. Oboch nás naraz vyvolala k tabuli, ktorú nám rozdelila, a každý dostal svoju úlohu. Tak do nás rýpala, že sme nevedeli, čí sme, i napriek tomu, že som si na začiatku myslel, že príklad zvládnem. Obaja sme išli späť do lavice s nedostatočnou. A to sa ledva začal týždeň… to bude zasa za piatok na chalupe.

"Tak poďme trénovať a nie rozprávať." Na povel sme sa dali do drepu, ruky sme predpažili a mali sme chytiť do rúk trstenicu a začať chodiť okolo miestnosti ako kačky. Po piatich minútach ma nohy neskutočne boleli, ale to som netušil, že takto budeme chodiť pol hodiny… "No a poďte ku hrazde. Ten, čo sa vytiahne nad hrazdu 10 krát za sebou, má dnes pokoj, kto nie, ten bude trénovať ďalej."

Pri vstupe do triedy neuniklo spolužiakom, že sme si vymenili úlohy a ja nesiem dve tašky. No aby bolo moje poníženie naplnené, kričí na mňa: "A kde mám desiatu?" Z tašky vyberám bagetu a utekám mu ju dať do rúk so slovami: "Dobrú chuť, prajem." Posmešky na moju osobu utíchli, keď vstúpil do triedy holohlavý Fero…

Ešte pred dvomi týždňami som netušil, ako sa mi obráti život o 180 stupňov. To som nečakal ani pri dohodnutí schôdzky s dominantným pánom. Veď ja som chcel len vyskúšať na 2-3 dni, aké to bude, keď musím niekoho poslúchať a podriadiť sa, a dosť. Potom si žiť svoj krásny život, kde mi posluhujú spolužiaci, ktorý sa ma boja, alebo triedna učiteľka, ktorá sa bojí, aby sa neprevalilo, ako sme ju zviedli, a robila všetko preto, aby ostatní učitelia boli k mne i Ferovi zhovievaví a nemali sme problém zmaturovať.

Mám v očích slzy. Ne kvůli těm pár šlehnutím, to nebylo nic fyzicky bolestivého. To představa, že budu zase vydán na milost, nebo spíš nemilost Nerovi mě panicky děsí. A zrovna v tuhle chvíli se tu ten psí netvor objevuje. Přibíhá k Pánově noze, radostně vrtí ocasem a po mně už zase vrhá ty pohrdlivé pohledy.