Povídky

Ani teď Jindra nenechá svýho nadřízenýho domluvit. „Koukám, že jsi zase vstal svou humornou nožičkou napřed!“ ušklíbne se. „Přes to, že potřebuju mít kancl sám pro sebe, nejede vlak! Ostatně, tadyhle pan Hanuš bude určitě rád, že si ode mě může každej den na chvilku dáchnout… Už tě určitě stihli varovat, že jsem tady něco jako persona non grata, ne?“ zvědavě ke mně stočí zrak.

Ostatně, vypadá to, že Ryan je na tom úplně stejně… „Chyběls mi,“ řekne totiž, sotva za náma zaklapnou dveře – a než se naděju, drží mě v náručí a nese mě k posteli. „Hej, chodit přece můžu,“ bráním se, ale myslím, že oba víme, že je to jenom tak naoko. Protože ve skutečnosti je mi v jeho náručí až neskutečně hezky.

Vlna paniky a nejistoty mě málem srazí z tý židle na kolena. Zatočí se mi hlava, žaludek se mi zase několikrát zhoupne tam a zpátky… Znovu se zhluboka nadechnu, abych tu nevolnost zkusil opanovat… A vtom zaslechnu přibližující se dusot. Někdo utíká po chodbě. Směrem ke mně.

Zuju si boty, sundám si kalhoty a ponožky, a v tričku a boxerkách se natáhnu na postel. Mobil si zastrčím pod polštář… Ale po chvíli si to rozmyslím, zase si pro něj sáhnu a pevně ho sevřu v dlani. Je to totiž mý momentálně jediný spojení s neosleplým světem… A já o tohle spojení nechci za žádnou cenu přijít! Je to zajímavý – vždycky jsem ticho vyhledával. Pomáhalo mi líp se soustředit na učení, na programování… Ale taky mě uklidňovalo, nabíjelo. Po tom celodenním hluku a hlaholu jsem se do svýho pokoje vždycky těšil jako do nějaký oázy vytouženýho klidu. Kdežto teď? Teď mě to ticho nenabíjí, ale ubíjí.

Večeře byla výborná… a přitom byla vlastně příšerná. Výborný byly ty lehounký, nadýchaný knedlíky namočený v té perfektně dochucené omáčce… A skvěle okořeněný maso, který se v puse vyloženě rozpadalo. Však jsem to taky tetě několikrát náležitě pochválil! No ale příšerný bylo… všechno to ostatní. To, jak jsem Olivera měl jenom takovej kousek od sebe… a přitom byl tak nemožně daleko. Zase. To, jak se mi pořád hlavou prohánělo slovíčko naposledy. Zase. To, jak jsem si naplno uvědomoval, že zítra v tuhle dobu už budu znovu v Praze – a budu se snažit myšlenky a vzpomínky na Olivera všemožně dostat z hlavy. Zase…

Pokud se osud rozhodne si s vámi zašpásovat, je vcelku pošetilé a především úplně marné se tomu pokoušet vzdorovat. To nejrozumnější, co v té chvíli můžete udělat, je pokusit se užít si to minimálně stejně dobře jako on.

Bylo to příjemné – na chvilku jsem zapomněl na vše, co se stalo, ale jediné, na co jsem nemohl zapomenout, bylo Danovo tělo. V tu ránu se probudil můj malý/velký přítel dole a byl úplně v pozoru, podíval jsem se na něj a v hlavě si vybavil celý ten osudný večer. Začal jsem si pomalu jezdit rukou po celém těle a přitom si představovat Dana. Dana, který mě svou velkou rukou hladil a uspokojoval mé tělesné touhy. Zajel jsem si rukou až k péru, pořádně jsem ho chytil a začal pomalu masturbovat a přitom lehce vzdychat. Nebylo to samozřejmě jako s ním, ale v ten okamžik moje fantazie hrála vším možným a přišlo mi, jako bych byl zpět na tom onom místě v tu osudnou noc. Palcem jsem si pomalu začal přejíždět přes žalud a cítil jsem, jak sebou lehce škubu při každém dotyku špičky mého žaludu, bylo to krásné, ale někdo chyběl, Dan!

Bezvýhradně věřit, že vše, co se nám v životě děje, má nějaký osudový význam, je nebezpečné. Slepě se však spoléhat, že skutečnost je vždy až trapně prostá, je na druhou stranu jen spolehlivým receptem na to, jak po celý život nevycházet z údivu.

Jenže vtom jsem uviděl, co je vedle: Danovo péro mohlo mít tak dvacet dva centimetrů, vypadalo jako druh nějakého hada – krásné, dlouhé, silné péro. Když jsem si uvědomil, že zase civím, tak jsem radši oči od jeho péra odtrhnul a zadíval jsem se před sebe. „To jo, strašně to uteklo, vím, že jsme se moc nebavili, ale je fajn potkat známou tvář. Hlavně i já jsem se strašně změnil. Usadil jsem se, zmoudřel, uklidnil se, aspoň doufám.“ S pohledem na mě mi řekl, jak je vlastně teď úplně jiný a zdá se dokonalý člověk, a to mu ani neberu, byl dokonalý, byl přímo nádherný. „A jej, něco se ti překrvuje,“ dodal a podíval se s úsměvem na mě. Já v tu chvíli nepochopil, co tím myslel, až jsem sám ve své ruce ucítil, jak je můj pták tvrdej jak kámen a pořádně mi v něm cuká.

Nakonec, nebylo to první dildo, který si na tý podlaze připravoval. Přestal jsem ho pozorovat a místo toho jsem pohledem následoval konec jezdeckýho bičíku, kterym Angel lhostejně přejížděl po potem zvlhlý kůži svýho klienta. Záda, boky, stehna, obliny vyšpulených půlek. A pak střed.

“Vydal jsem se na cestu a všechno akorát posral. Nic z toho, co jsem znal, už nedává smysl. Přehodnocuji každou svou část a ničemu z toho již nelze věřit, je tu tak prázdno. Nezbylo nic, čeho se chytit, a to je horší než smrt. Naplň mě aspoň svým šílenstvím. Jen ať tu proboha nejsem tak sám.”

Adam stejně nereagoval, ležel na břiše, byl jenom v tričku a boxerkách, tak jsem ho začal zlehka hladit po stehnech. Na to už zareagoval, byl totiž hrozně lechtivý. Začal kopat nohama, cukat se a strašně se smál. „Prosím, nech toho, to hrozně lechtá, prosím, prosím, přestaň.“ Otočil se na záda. Chvíli jsem si hrál s jeho bradavkami, stáhnul jsem mu boxerky a začal jsem si hrát s jeho pérem, které bylo ještě v klidu. Strašně mě lákalo mít ho v puse a cítit, jak mi tam roste.

Odemkl dveře kolárny. Bylo tam. Jeho milované kolo. Od doby, co se téměř před třemi lety rozešli s Honzou, na něm seděl sotva třikrát. Koupili si je (stejná, jen v jiné barvě) chvíli před úplným koncem vztahu. Chtěli tehdy nové vybavení pro pokračování společných cest životem i Evropou. Pak se jeho partner bláznivě zamiloval do nového španělského programátora u nich v práci.