Leželi jsme ráno po probuzení v posteli, pročesával jsem prsty chlupy na Bertově hrudníku a břiše. Moje oblíbená činnost, takové mazlení.

„Lechtáš…“

„Já vím, ale dělám to rád, líbí se mi to.“

Posunul jsem se, posadil jsem se rozkročmo na něj, pak jsem se položil, ruce na jeho hrudníku a opřel jsem se bradou o ně a díval se na něj. Díval se mi do očí, ruce založené za hlavou.

„Chtěl jsem se zeptat, co bys rád k Vánocům, Níťo?“ zeptal se.

„To, co každej den,“ odpověděl jsem a natáhl ruce a začal mu hladit bicepsy.

„Já se ptal vážně…“

„Já to myslím vážně,“ odpověděl jsem. „Ale aby ti to připadalo dost vánoční, tak bych asi chtěl, aby sis k tomu vzal santaklausovskou čepičku, takovou tu červenou s bílým lemováním a bílou bambulkou…, ty, mě to rajcuje, jen na to pomyslím!“ přivřel jsem oči.

Natáhl ruce, chytil mě za stehna a popotáhl, abych měl obličej v úrovni jeho: „Tak dobře, pořídím si ji…,“ a jeho jazyk pronikl do mojí pusy, ruka se posunula ze stehna na zadek, pátravý i hladicí prst…

Za chvíli už jsem na něm seděl, hekal jsem, vlasy mi lítaly ze strany na stranu. Posadil se, chytil mě a opatrně přetočil, abych byl pod ním. Chytil mi ruce za zápěstí a natáhl mi je daleko za hlavu. Jednou rukou je hladce udržel. Jednou nadhodil, že si na mě pořídí pouta… Přirážel a začal mi lízat podpaží. Svíjel jsem se jako červ. Nemohl jsem uhnout lechtajícímu jazyku, ruce držené za hlavou… najednou miliony hvězdiček a za chvilku jsem ucítil, že i Bert se udělal. Pomalu se ze mne sesunul. Dýchal jsem jak honicí pes, hladil jsem mu břicho – chlupy slepené mojí nadílkou. Tyhle chlupy na svalnatém břiše a hrudníku jsou moje úchylka. Miluju je. Jednou Bert nadhodil, že by si hrudník a břicho oholil. Když to řekl, tak jsem musel vypadat asi děsivě vyjeveně, protože se strašně smál: „Kdybys viděl svůj výraz, tohle mi za ten vtípek stálo!“

Nalepil jsem se na něj. Doslova. Té mojí nadílky na jeho břiše bylo docela dost. Otřel jsem se tváří o jeho vousy a kousl ho do ucha: „Jdeme se vysprchovat?“

Zvedl mě a odnesl mě do koupelny. Pustil sprchu. „Aááá…,“ zaječel jsem, protože se ze začátku spustila studená voda, ale rychle se změnila v příjemně teplou. Už jsem říkal, že šampon na Bertových chlupech je další můj erotickej stimul. Musel jsem si na něj sáhnout, jet rukou pomalu po břiše dolů, sáhnout mu na koule, pevně je stisknout, přimáčknout se k němu… A už jsem byl opřený o zeď ve sprše; držel mi nohy a já zase slastně hekal při přírazech.

Naklonil se mi k uchu a slyšel jsem tichý horký hlas: „Tenhle tvůj zvukovej koncert miluju…“ Obě ruce jsem měl ovinuté okolo jeho krku a kousal ho – bude mít na krku cucflek jak hrom. Zase. Ze začátku se pokoušel tuhle mou práci maskovat v dílně šátkem, až mu jednou naše čalounice Věrka řekla, že jak vstoupí do dveří a uvidí Berta s šátkem, tak jí je jasné, co pod ním schovává. Tak ten šátek přestal nosit. Teda dneska budu v kanceláři asi stát. Nebo si možná sešoupnu kancelářskou židli dolů a kleknu si na ni. Sezení by byl možná problém. Ale fajn problém…

Když mě Věrka viděla klečet na židli, usmála se. Ona nás má prostě přečtený. Jednou mi řekla, že už když mě poprvé uviděla, tak jí bylo jasné, že se na statek nastěhuju. A hned, jak se to stalo, tak mi nabídla tykání. Ze začátku mi to nějak nešlo z huby, je přece jen ve věku mých rodičů, ale už s tím nemám problém. Je to moc fajn ženská.

„Tak co, pánové, už pečete cukroví? Já už jsem dělala zázvorky, těm to trvá dlouho, než se rozleží, “ zahajovala konverzaci Věrka.

„Já tedy určitě nebudu péct, nevím, co by z toho bylo. Ale jsem domluvený s babičkou, že nakoupím suroviny a hodím jí to a ona nám cukroví upeče. Ona dělá úplně skvělý.“

Uchechtnul jsem se: „Jednou našla babička nějaký recept, to cukroví se namáčelo do rumu a byl na něm i nějaký krém s rumem. Chuťově to bylo moc dobrý. Byli jsme s našima u babičky, a jak to mámě chutnalo, tak to vyzobávala, až snědla skoro celej tácek. Byla potom dost vláčná a do postele jsme jí museli odvést. Babička pak tohle cukroví už nikdy neudělala.“

Věrka se zasmála: „Tak to, kluci, máte dobře zařízený. Já si už musela udělat rozpis, kdy co budu péct, abych to stihla, nějaký cukroví rád manžel, něco jinýho děti…, aby si někdo pak nepřipadal odstrčenej, že jeho oblíbený jsem neudělala. Co ty máš rád, Dane?“

„Já sním všechno. Ale co mám rád, tak babička dělá takové malé marokánky. A pak ještě dělá něco jako tureckej med – svařuje nějak karamel s kondenzovaným mlíkem, nasype do toho oříšky, mandle a rozinky, naleje to na plech a když to ztuhne, tak to krájí na čtverečky. To můžu. Už jsem si udělal seznam, co nakoupit, a asi bychom jí to měli dodat co nejdřív, aby to stihla.“

Během řeči jsem s Věrkou šel do dílny: „Berte? Zajedeme dneska na nákup? Já mám seznam toho, co potřebuje babička na to cukroví, že bychom jí to tam rovnou hodili…“

„Dobře, zajedem.“

Hrábl jsem do hromádky hoblin: „Hele, napadlo mě teď, když tu hoblinu takhle stočím a slepím… že by z toho byla docela hezká ozdoba na stromek?“

Mám rád stromek zdobený ozdobami ze slámy, dřeva, slaměné řetězy… Prostě se mi líbí víc než ten se skleněnými ozdobami.

„Tak jo, vem si hobliny a jdi si hrát. Ale máš pravdu, vypadá to hezky.“

Bert mě přistihl v kanceláři, jak klečím na židli, soustředěním povypláznutý jazyk a lepím ozdoby z hoblin. Rozhlédl se a rozesmál se: „Proboha, kolik stromků chceš zdobit? Nech už toho, zajedem na ten nákup.“

Venku slušně přituhlo a začalo posněhávat. Že by konečně Vánoce na sněhu? Nejspíš to stejně do Vánoc sleze, nejsme na Šumavě…

Nakoupili jsme a odvezli k babičce.

„To je dobře, pustím se do toho hned.“

„To nemusíš, babi, my na to nechvátáme.“

„Já taky nebudu dělat všechno najednou. Ale víš, některé těsto musí alespoň přes noc odpočívat. Tak bych si ho udělala teď a zítra z něj upeču vanilkový rohlíčky.“

„Kvůli nám se nemusíš honit!“

„Já to dělám ráda.“

Další den babička nadšeně hlásila, kolik nám už udělala vanilkových rohlíčků, co bude dělat teď, co další den… A neopomněla nám sdělit, jak se to povedlo, na rozdíl od Sudové, která šoupla do trouby tři plechy lineckýho a pak kafrala mobilem s kamarádkou, dokud se z trouby nevalil černý dým, a ty plechy že bude muset drhnout nejmíň týden…

Dny letěly a začínal jsem si říkat, že nebýt e-shopu, tak nevím, kdy koupit dárky.

K tomu tlak od zákazníků, každý chtěl mít svou zakázku hotovou do Vánoc…

V kanceláři rozvzteklenej Robert řval do telefonu na uměleckýho kováře, který slíbil kování k jedné skříňce do půlky prosince a teď z něj vypadlo, že to do Vánoc nestihne. Třísknul telefonem, div ho nerozmáčknul.

Tak uklidňovat ho: „Nezlob se, nemůžeš za to, uklidni se…“

Pověsit se na krk, pusu, to vždycky funguje. Jen dneska to bylo málo, dneska tedy potřeboval víc. Teda, ne že by mi to vadilo… Položenej na psací stůl, který se otřásal, jak Bert přirážel, až z něj spadl šanon s novými objednávkami a rozjel se po podlaze… Nevadí, to se sebere, tohle je teď důležitější… a… a hlavně krásnější… Ani mi nedošlo, že moje zvuky musí být slyšet přes dveře do dílny. Bert mě prudce zvedl a přimáčkl k sobě a držel mě a hladil. Tiše jsem se mu zasmál do ucha: „Je hezký, když si můžeš udělat radost v práci?“

Zasmál se: „Máš pravdu, já tě nemít…“ Dostal jsem pusu a šel do dílny.

Já lezl po zemi a dával dohromady papíry z rozsypaného šanonu. Ve dveřích se objevila Věrka a opřela se o zárubeň. Semknuté rty, koutky jí cukaly a skoro jí tekly slzy, jak přemáhala smích: „Teda, tohle je před Vánocema. Jsem zvědavá, jak to tu bude vypadat, až na vás začne lézt jaro!“

Pár dní před Štědrým dnem. Stavoval jsem se u babičky, jestli něco nepotřebuje, a hodil jsem jí tam pár porcí kapra, kterého jsme už měli naporcovaného v mrazáku. Nabízeli jsme jí, že by mohla být na Štědrý večer u nás, ale nechtěla. Je zvyklá být sama a taky si už všechno připravuje, protože na Boží hod přijedou naši, jako každý rok.

Mrzlo a trocha sněhu se taky držela.

„Danečku, může tě o něco poprosit? Mohl bys hodit krabičku s cukrovím na ochutnání ke Švecům do mlýna? Sousedům ve vsi už jsem dala, ale nechce se mi šlapat tak daleko v tomhle mraze a vy byste to tam s Robertem třeba mohli dovézt autem…“

„Samozřejmě, babi, já to tam hodím, neboj. Ukaž, dej mi to, já tam skočím rovnou.“

Vzal jsem krabičku s cukrovím a vyrazil jsem ke mlýnu. Podél řeky, okolo tůní.

Že tůně už zamrzly, to jsem věděl. Ale nečekal jsem, že hned na první tůni už uvidím postavu na bruslích. Nějaký neznámý kluk. Co tam ten blbec dělá? Puberťák pitomej? Vždyť ten led není ještě dost silnej, mrzne zatím pár dní!

Jen mě to napadlo, ozvalo se ošklivé zapraskání, kluk zkoušel ještě nabrat směr ke břehu, ale už se začal propadat do ledové vody.

Pustil jsem krabičku s cukrovím, shodil batůžek, sundal bundu, kterou jsem hodil na led, na břehu jsem popadl nejdelší klacek a lehl si na led na bundu, po které jsem se snažil klouzat blíž ke klukovi. Byl jsem roztažený jako vodoměrka. „Chyť se!“

Chytil se klacku. Teda, to couvání vleže po ledu bylo fakt blbý. Dostali jsme se na břeh, hodil jsem na kluka svou bundu a z batůžku lovil mobil: „Berte, můžeš hned přijet k tůni? Pod nějakým klukem se tu propad led, je celej vyráchanej!“

Na nic se dál neptal, vymáčknul mobil a mně bylo jasné, že hned vyráží. Teda kosa je pěkná a to já nejsem mokrej. Vzpomněl jsem si a hrábnul do kapsy bundy. Nosím tam takový ten plastový polštářek na zahřívání. Má v sobě takový malý plíšek, když s ním lupnete, tak obsah toho polštářku ztuhne a přitom se uvolní dost tepla. Pak to dáte do vařicí vody, ono se to zase rozpustí a máte to znova připravené. Vzal jsem polštářek, lupnul plíškem a zahřívající se polštářek jsem klukovi šoupnul pod bundu a košili.

Bert teda fakt šlápnul na plyn. Vyskočil z auta, otevřel dveře, kluka zabalil do bublinkové folie, do které jinak balíme převážený nábytek, a dál ještě do deky a šoupnul drkotajícího kluka na zadní sedadlo. Já ze břehu sebral svůj batůžek a klukovy odložené boty, skočili jsme do auta a jeli k nám.

Robert kluka odnesl do kuchyně: „Svlíkni se! Dane, dej mu něco suchýho ze svýho oblečení.“

„Neměl bych ho dát třeba pod teplou sprchu?“

„Ne. Zahřát kůži si bude muset sám. Já mu udělám teplej čaj, bude se zahřívat zevnitř.“

Přiběhl jsem se svojí teplákovkou a tlustejma fuseklema a dekou. Kluk už byl nahej, utíral se ručníkem. Fofrem se oblékl a zabalil do deky. Bert mu už podával hrnek s čajem, který trochu vychladil: „Kopni to do sebe, hned bude další. Musí tě to zahřát. Co jsi vůbec zač, odkud jsi?“

Kluk seděl skrčenej, držel si neobratně rukama hrnek a upíjel.

„Já sem Petr Suda. Mám prázdniny, tak mě rodiče už poslali k babičce dřív, než přijedou taky na svátky.“

Podívali jsme se s Bertem na sebe. No, zrovna tahle rodina…

„Já pro babičku zajedu,“ nabídl se Bert. Sebral klíčky a šel k autu.

Kluk seděl a klepal se. Sledoval mě očima, kamkoli jsem se hnul.

„To je ti pořád taková zima?“

Zavrtěl hlavou a upil z čaje.

„Tak co se děje?“

„Babička. Ona nevěděla, že půjdu bruslit. Když jsem řekl, že tam chci, tak řekla, že to bude ještě tenký.“

„No, to měla pravdu, to bylo. Ty si měl dneska snad neuvěřitelnou kliku.“

Pořád jsem měl pocit, jako když si mě ten kluk nějak hlídá.

Odkašlal si: „A taky babička… teda… taky babička o vás mluví…“

Aha. Tak nevím, jestli chci vědět, jak o nás mluví. A teď taky nevím, jestli se ten kluk bojí víc babičky Sudové nebo nás.

Zaslechl jsem, že přijelo auto. Otevírání dveří a dovnitř už se vřítila Petrova babička. Její lamentaci bylo slyšet ještě dřív, než se otevřely dveře do kuchyně. Ta ženská se snad ani nenadechuje, nebo ona spíš užívá takové cirkulační dýchání, jako když se hraje na didgeridoo. Jela furt. Vytáhla tašku s oblečením, suchou bundu, boty si Petr nenamočil. Kluk se začal převlíkat. Když ze sebe stáhl moji teplákovku a byl chvilku nahý, to byl jediný moment, kdy přestala mluvit a koukla se po nás. Ona si snad myslí, že jsme jí kluka hodili do vody, aby se tu mohl svlíkat a my na něj mohli koukat?! Nebo co?!

Petr už byl převlečený, tak ho chňapla a táhle ze dveří k autu. Jen se ještě ohlídl: „Děkuju!“

A už byl v autě a Bert je vezl domů. Uvidíme, jestli Sudovou napadne poděkovat alespoň Bertovi.

Krabička s cukrovím! Vzpomněl jsem si teprve teď, že jsem jí vlastně odhodil u tůně. Mobil a zavolat babičce.

„Copak se děje, Danečku?“

„Babi, promiň, já jsem to cukroví nedones…“ No a vylíčil jsem babičce, co se stalo.

„To nevadí, je dobře, že jsi byl na místě. Já to ke Švecům hodím jindy.“

„Babi, já se u tebe zastavím zítra a odnesu to.“

„Tak dobře.“

Další den odpoledne jsem se stavil u babičky odnést náhradní krabičku s cukrovím. Babička se tvářila ustaraně: „Danečku, dávejte si s Robertem pozor. Stará Sudová trousí mezi lidma něco o tom, co jste s jejím vnukem asi měli za úmysly…“

Sníh snad pode mnou musel tát, jak jsem byl rozžhavenej vzteky. Do mlýna jsem snad doběhl, mezi dveřmi předal cukroví a popřál hezké svátky a uháněl domů.

„Berte, Sudovka už o nás šíří nějaký drby!“ běsnil jsem.

Bert se klidně usmíval: „Ale to jsme stejně čekali, ne?“

„Teda baba jedna jedovatá, ať zase přijde, že něco potřebuje! Tůdle! Houbeles! Žádnej věnec, nasrat na hrob!“

Bert ví, že sprostá slova ze mě lítají až tehdy, kdy jsem nejvíc vytočenej. Zezadu mě objal. Ještě celej rozvzteklenej jsem se otočil. Jé, kdy si stačil rozepnout košili… Tak jo, bude uklidňovačka. Začal jsem se třít obličejem o chlupy na prsou, jeho velká ruka mi vjela do vlasů a druhá začala rozepínat kalhoty…

Co já se budu rozčilovat kvůli nějaké babě…

A už přišel Štědrý den.

Na štědrovečerní večeři si Bert bere oblek. I s kravatou. Je na to zvyklý už od dětství, že tohle je prostě slavnostní večeře. Takže i já jsem vytáhl svůj maturitní oblek, nahodil motýla (kravatu sice umím uvázat, ale motýl s gumičkou je jednodušší) a těšil jsem se.

U nás doma se dělá polévka jako rybí vývar s kousky masa, moc mi nechutná. Ale Bert dělá hustou polévku s nastrouhanou a podušenou kořenovou zeleninou, vnitřnostmi a rybím masem, ochucenou muškátem a ta mi chutná moc. A taky umí skvělej bramborovej salát.

Prostřel jsem stůl (musí se na něj vejít všechno, od stolu se nesmí vstát, dokud večeře neskončí, nosí to smůlu). Ještě pod talíře rychle pár usušených rybích šupin pro štěstí v příštím roce… Tak polévková mísa, mísa se salátem, talíř se smaženým kaprem, víno…

Robert otevřel láhev vína a nalil skleničky: „Tak šťastný a veselý, Níťo…“

Ťukli jsme si, dali jsme si pusu a sedli ke stolu. Když jsem byl malý, tak mi doma věčně vyčítali, že štědrovečerní večeři hltám, protože jsem byl netrpělivý a těšil se na dárky. A taky mě pořád strašili, že si zapíchnu kost do krku a nebudou dárky, protože pojedeme na pohotovost na krční. Teď jsem si ale večeři užíval. Navíc Bert umí udělat kapra tak, že snad ani nemá kosti.

Díval jsem se na něj a představoval si, co bude říkat dárkům. Zvlášť jednomu. Na poslední chvíli jsem mu koupil wrestler body. Jo, vím, že je to asi úchylná pitomost, ale já ho prostě v tom chci vidět. Představoval jsem si ho v tom, tu jeho velkou, svalnatou postavu…

„Čemu se usmíváš?“

„Jen tak, je mi dobře.“

Dojedli jsme, společně vstali a sklidili se stolu.

„Půjdu se podívat, jestli už nepřišel Ježíšek,“ sdělil mi Bert.

„To by přece bylo slyšet zazvonění…“

„Máš pravdu, ale co kdyby…“

Já jsem dárky pod stromek dal už před večeří. Posadil jsem se a čekal. Co mu trvá tak dlouho? Hodit balíček pod stromek je přece raz dva.

Zazvonění zvonečku. Zvedl jsem se a šel do pokoje.

Rozsvícený stromek, z přehrávače tiše zněla koleda. A před stromkem na podlaze ležel Bert, hlavu podepřenou jednou rukou. Nahý, jen na hlavě santaklausovskou čepičku.

Pomalu jsem sundal sako a hodil ho na zem, odepnul motýla, pomalu jsem rozepínal knoflíčky u košile… Bert mě pozoroval. Hodil jsem košili na sako na zemi a rozepnul kalhoty a pomalu je stáhnul. Jo, líbí se mu to, staví se do pozoru! Ale já teda už v pozoru jsem od chvíle, co jsem ho pod stromkem uviděl. Když jsem začal provokativně pomalu stahovat boxerky, tak se posadil a přitáhl mě k sobě. Stáhl mi boxerky a olízl to, co trčelo proti němu. Začal se se mnou mazlit, třel se o mne svými vousy, zase mě vzal do pusy… Nevydržel jsem a začal jsem slastně sténat. Já to prostě bez zvuků nezvládnu!

Položil mě na zem, líbal, hladil…, zvedl mi nohy a pomalu vstoupil. Cvak! Na rukou mi zaklapla pouta lemovaná černou kožešinkou.

Zasmál jsem se: „ Víš co? Ty ostatní dárky si rozbalíme až ráno, teď si užijeme tohle…“

Bert se taky zasmál: „Absolutní souhlas…“

A tak to i bylo.