• Saavik
Stylromantika
Datum publikace25. 8. 2013
Počet zobrazení2627×
Hodnocení4.69
Počet komentářů0
Oceněnípovídka roku 2013

Trvalo dva dny, než se Varzil Vznešený vyspal po návratu z opilosti, a skoro do večera, než si všiml, že se něco děje a sluhové jsou jaksi rozpačití. Nezdržoval se zjišťováním, co se děje, ale rovnou se zeptal své milenky. Věděl, že ta má oči všude. Ani sdělení, že jeho žena má milence, by mu tak nevyrazilo dech jak to, co uslyšel. Jako rozzuřený býk vtrhl k synovi. Stačil mu jediný pohled a viděl, že je to pravda. Synáček se sebral a zmizel. V rychlosti se díval, co zmizelo. Většina oblečení, nějaké zbraně.

Vtrhl ke své ženě a zuřivě zařval:

- Co to má znamenat?! A proč mi nikdo nic neřekl?! -

- Jak? Byl jsi opilý jako prase. Stejně by ti to bylo jedno. -

- Jedno? Jedno, že můj syn se jen tak sebere a beze všeho si zmizí? Má mi být jedno, že můj syn se ohlíží po chlapech? Má mi být jedno, že se synáček zase chytil nějakého sodomity?! To ty, to je tvá vina, že já, Varzil Vznešený, mám takového -

Paní Milena odložila vyšívání a vstala. To se stávalo málokdy. Obvykle v přítomnosti svého muže seděla. Byla to jediná možnost, jak dát najevo pohrdání.

- Varzil Vznešený! Abych se nezasmála. Varzil Vznešený A co takhle Venca Lapka? To ti myslím sedí líp, ne? Myslíš, že jsem nevědoma tvých skutků? Myslíš, že nevím, že jsi kradl a přepadával nevinné? Jediné, co nevím, je, kolik lidí jsi zamordoval. Jediné, co nevím, je, kolika holkám jsi zkazil život, kolik lidí přivedl do bídy, že museli žebrem, aby uživili své děti. Co ale vím jistě, je, že jsem to nebyla já, koho proklínali v okamžiku smrti. A teď jdi. A vykoupej se. Páchneš hůř než zmoklý pes. -

Varzil se beze slova otočil a šel. V uších mu zněla slova jeho ženy. Opravdu ho proklínali. Před duševním zrakem se mu zjevila vzpomínka stará mnoho let.

Opravdu mu říkali Venca Lapka. S bandou bůhvíkde posbíraných hrdlořezů žil po lesích, a co jim sluníčko ukázalo, to jim obvykle měsíček přinesl. Jednou přepadli malou usedlost. Lidé v ní se ani nebránili. První sebrali, co mělo cenu, pak vše, co se dalo sníst. To si hlídal. A když to měl, dal svým mužům volnou ruku. Co si našli, to bylo jejich. A pokud odtáhli do křoví nějakou ženu nebo děvče, nijak jim nebránil. Až na jednoho ze svých mužů. Byl to divný patron, neměl ho rád. A když zjistil, že objektem jeho zájmu jsou dospívající kluci, doslova se mu zprotivil. Několikrát mu to zakázal, ale on neposlechl. Viděl, jak táhne vystrašeného kluka ke stodole. Kluk se vzpíral, ale šel, protože netušil, proč si ho tam vede. Až po chvíli se ozval zoufalý křik. Počkal, až muž vyšel. Samolibě se usmíval, z otevřených kalhot mu visel penis potřísněný chlapcovou krví. Muž zamířil ke studni s pitnou vodou a v klidu se omyl. Tehdy Varzil vstal a poklepal mu na rameno. Muž se otočil.

- Zakázal jsem ti to, - řekl bez úvodu Varzil.

- Jo. Ale nějak jsem se nemohl ovládnout, - odsekl mu drze.

Varzil ho popadl koženou rukavicí za pohlaví a jediným švihnutím dýky mu ho odťal

- Ani já ne, - řekl a odstrčil jej od sebe, aby ho nepotřísnila jeho krev. Překvapilo ho, jak dlouho muž ještě žil. Většinu té doby prokřičel. A když už se svíjel v agónii smrti, vyrážel kletby a proklínal Varzila do bůhví kolikátého kolena.

A na tohle si Varzil teď vzpomněl. Moc na takové věci nevěřil, ale co kdyby? Jak jinak si vysvětlit, že jeho syn? No dobrá, tak ať se toulá světem. Ať se peleší, ať se táhne s komedianty a bůhví jakou sebrankou. Už to není jeho syn. A jestli se vrátí, nechá ho vyhnat. A totéž oznámil své ženě. Ta jen mlčky sklonila hlavu. A velké slzy jí padaly do klína, kde ve složených rukou držela vyšívání.

Varzil znovu vešel k synovi a teď se porozhlédl důkladněji. Odjel teď, na jaře, ale přesto si vzal dva zimní pláště a velké teplé boty. Zmizely tři dýky z těch, které bývaly na zdi u synova lože. A meč. Lehký, ale neuvěřitelně ostrý. Ještě něco? Ano, kuš a šípy do ní. Jako by se jen chystal na lov. Zamyšlený muž se vydal do konírny. Rychle se rozhlédl. Synův ryzák, pevně stavěný šedý koník a mimochodník jeho ženy. K čemu sakra potřeboval mimochodníka? To utekl s nějakou ženskou, nebo co? Ale ne, dámské sedlo bylo tady. Ale zmizela dvě jezdecká a jedno nákladní. Varzil si mnul zamyšleně bradu. Utekl s někým, to je jasné. S někým ze dvora? Neměl pocit, že by chyběl ještě někdo. Ale sám by se jen tak do světa nepustil, na to byl synáček málo chlap, ušklíbl se v duchu. A náhle se mu před vnitřním zrakem mihl lovčí Hubert. Kluk tam byl v jednom kuse. Že by snad? Nechal si nasedlat koně a hnal ho tryskem k Černé věži. Srub byl zavřený, ale ne na petlici. Kráva pryč. Ale co jinak zmizelo, to nedokázal poznat. Otevřel truhlu. Byla prázdná. Vylezl na půdu a prohlížel si seno. Něco mu tu nesedělo. Několikrát do něj hrábl. Nebylo tu nic. Ani nemohlo, protože Hubert proutěnou skrýš rozebral a spálil. Stál a díval se. Něco tu nesedělo, ale co? Vůně! Takhle divně přece seno cítit není. V tom seně někdo líhal. A dlouho. Někdo nemocný. Takhle je cítit slamník pod nemocným ten kluk, ten zatracený kluk!!! Takže takhle to bylo! Hubert kluka zachránil, a když byl čistý vzduch, tak práskli do koní. A ten můj hlupec odtáhl s nimi. Ále, možná, že dobře tak. Tady by jen plodil ostudu. Dřív nebo později by zase neodolal a vzal by si do postele nějakého fuj  Ať si táhne. Uvidíme, jak dlouho se mu takový život bude líbit. A muž vztekle zahrozil k obzoru.

 

Johan se zamyšleně díval na oblohu. Putovali už velmi dlouho. Den ze dne byla větší zima. Doma by už dávno padal sníh. Ale v kraji, kterým projížděli, bylo jen zima. Buďto tady byly mírné zimy, nebo měli štěstí. Mimo to měl stále silnější pocit, že neputují jen tak. Spíš to vypadalo, že Hubert kamsi jede najisto.

- Copak to máš? - zeptal se, když se pozdě odpoledne zastavili k odpočinku a Hubert začal rozkládat cosi velkého.

- To je stan. Není to sice pro tři, ale když se smáčkneme, vejdeme se. A bude nám větší teplo. Pomozte mi. -

S pomocí obou chlapců se brzy stan rozpínal mezi dvěma stromy. Johan si ho prohlížel ohromeně, Jakub okouzleně. Ani jeden z nich nikdy nic takového neviděli.

- Poslyš, Huberte, ty ses na tuhle cestu asi připravil hodně důkladně, mám pravdu? -

- Ano. Ale tohle mám ještě z doby, kdy jsem se sám toulal světem. Spával jsem v tom raději než po hospodách. Když dáme dovnitř kotlík se žhavým popelem, dokonce bude i teplo. A jinak: na tuhle cestu jsem se opravdu připravil. Od okamžiku, kdy jsem si byl jistý, že se Jakub uzdraví. -

Každý večer se schoulili k sobě. Chtěj nechtěj se k sobě tiskli, protože jinak by se asi opravdu dovnitř nevešli. Ale jim ten těsný dotek nevadil. Cítili, že patří k sobě, že patří jeden druhému. Obvykle Jakub spával uprostřed, aby mu bylo nejtepleji. Když přijeli jednoho dne na dohled k velkému městu, řekl Hubert:

- Ráno se musíme dát do pořádku, nebo nás ani nepustí za brány. -

- Pojedeme do města? -

- Ano. A slibuju, že si tam odpočinete a vyspíte se pár dní v posteli a pod střechou v teple. -

Hubert se zasnil. Viděl se mezi přáteli při procházce městskými uličkami, při veselé pijatice i v loži. Tam byl doslova "mezi" přáteli. Zasmál se tiše té vzpomínce.

- Čemu se směješ? -

- Ale nic nic. Jen jsem si na něco vzpomněl. -

- A byla to mravná vzpomínka? - zeptal se Johan, protože cítil, jak mu Hubert hladí zadek.

- Velmi, velmi mravná -

- Huberte, vzpomínáš někdy na na někoho, jako já vzpomínám na naše první sekání? - zeptal se tiše Johan.

- To víš. Na něco takového člověk nezapomene. -

- Proto ses dal na cestu? -

- Ne, to ne. Když mi zemřeli rodiče, chtěl jsem poznat svět. Byl jsem už dlouho na cestě, začínaly mi docházet peníze. Hledal jsem práci a tu mi dali v jednom statku. Byl jsem tam už nějakou dobu a celkem spokojený. A pak jednou se tam objevil mnich. Pán ho rád vzal na nocleh, protože byl velmi zbožný. A protože viděl, jak jsou mnich i jeho kůň unavení, nechal ho u sebe, aby si odpočinul. Mnich denně večer držel kázání a potom nám vyprávěl o životech svatých. Já ani moc nevnímal, co říká, jen jsem na něj koukal. Po pár dnech se chystal k odchodu a řekl, že kdo si přeje vyzpovídat se, tak má večer přijít k němu do světnice. Dal jsem si záležet, abych byl poslední. Když na mne přišla řada, tak se mi klepaly nohy, že jsem sotva stál, a tak tak, že jsem mohl jít. Klesl jsem před ním na kolena a v krku jsem měl úplně sucho. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Položil mi ruku na hlavu a řekl, že ví o mých hříšných myšlenkách. Prý neexistuje modlitba, která by mne zachránila. Jen pokání a trest. Potřebuju výprask kouzelným obuškem. A mám prý štěstí, protože on náhodou u sebe jeden má. Je kouzelný a posvěcený. Chvilku na mne koukal a hladil mne po vlasech a pak náhle si vykasal suknici a -

- A byl kouzelný? - zeptal se Johan, kuckající se smíchem.

- Tak to nevím. Ale mně tak připadal. Tu noc i několik příštích. -

Jakub se rozesmál nahlas a Johan za ten veselý smích pocítil vděk. Smích je nejlepší cesta k uzdravení. Objal Jakuba a ten se k němu přitiskl.

- Když jsem byl malý, vyprávěla mi matčina chůva pohádky. Starala se o nás o všechny, ale myslím, že nejraději měla mne. Určitě jsem byl nejhodnější, - zavzpomínal teď Johan.

- A pamatuješ si nějakou pohádku? -

- Jistě. Hodně. -

- Tak na co čekáš? -

- Na odměnu? -

- Až jak to dopadne s tou pohádkou. -

- Tak poslouchej.

V jednom království žil král a ten měl tři syny. A přemýšlel, kterému předá vládu. Nakonec se rozhodl, že tomu, kdo bude lepší hospodář. Dal tedy všem stejně peněz a poslal je do světa. A ten, který do roka vydělá nejvíc, ten nastoupí po něm vládu. Když přišli bratři na rozcestí, tak se rozešli do tří různých stran. Nejmladší šel dlouho a dlouho, až se dostal k moři. Tam si sedl na břeh a čekal, jestli okolo něj nepopluje náhodou nějaká loď, která by ho vzala na palubu. A jak tak chodil po břehu našel v opuštěné jeskyni starého poustevníka. Byl nemocný a neměl nikoho, kdo by o něj pečoval. A tak se o něj začal starat princ. A poustevník se skutečně uzdravil. Jako poděkování princi poradil, aby nakoupil obilí a každý den ho sypal rybám. A princ poslechl. Denně chodil na trh, kupoval tam obilí a krmil ryby. Jenomže utekl rok a princ už neměl ani peníze, ani obilí. Seděl zadumaně na břehu a vyčítal si, že poustevníka poslechl. Takoví lidé přemýšlí jinak než ostatní. Mají v hlavě kdoví co a nezajímá je nic jiného, než jak dosáhnout klidu. A hladové ryby jsou pro ně důležitější než to, že on potřebuje získat peníze, aby přesvědčil otce, že je dobrý hospodář.

A zrovna v té době se zeptal rybí král svého sluhy:

- Jestlipak už někdo odměnil toho mladého muže, který nás v době toho velkého hladomoru tak obětavě krmil? -

- Ne. Jak můžeme odměnit člověka? -

- Mohli bychom mu dát ty barevné kameny, které leží na mořském dně. Pro nás jsou bezcenné, ale v lidském světě jsou velmi žádané. Vím to, protože vídám lidi, kteří riskují i svůj život, jen aby se nějakých zmocnili. -

A tak každá ryba vzala ten největší drahokam, který unesla, a vydala se k mořskému břehu. Zkoprnělý princ s úžasem pozoroval jak jedna po druhé vyplouvají ryby na hladinu a vyvrhují mu k nohám bohatství, o jakém se mu ani nesnilo. Odprosil v duchu poustevníka za to, že pochyboval o jeho radě. Ale hned měl novou starost. Kde a jak uschová svůj poklad? Kdyby to lidé viděli, tak ho v lepším případě okradou, ale spíš by ho někdo zabil. Nabral si tedy jíl, smísil ho s pískem a vodou a nadělal si velké koule a do každé ukryl několik drahokamů. Hromady koulí sušících se na slunci si nikdo nevšimne. A i kdyby, tak si řeknou, že si tam jen hrály děti. Za poslední drahokam nakoupil princ ještě jednou zrní a jako poděkování je nasypal rybám.

Cestou domů se sešel s bratry a před otce předstoupili všichni tři spolu. Nejstarší bratr ukázal truhlice plné zlaťáků a vyprávěl, jak půjčoval lidem. Z toho, co si půjčili, museli mu o polovinu víc vrátit.

Prostřední kupoval levné zboží, ale draze jej prodal. A mísil zlato s podřadnými kovy. I on měl plné truhly zlaťáků a zboží.

Nejmladší vyprávěl, jak nakoupil spoutu obilí a nakrmil jím ryby.

- Mám tomu rozumět tak, že jsi za mé peníze krmil ryby? A proč? -

- Protože měly hlad. -

- A co ty koule? -

- Ty jsem sám vyrobil. -

Král se rozzlobil, vyskočil a ve vzteku kopl do hromady. Koule začaly padat a rozbíjet se. Všichni překvapeně hleděli na drahokamy, které se ukrývaly uvnitř. Princ házel jednu kouli po druhé na zem a před otce kladl nesmírné bohatství. A potom vyprávěl celý svůj příběh. Král vstal. Vzal syna za ruku a řekl:

- Králem bude můj nejmladší syn. Protože mimo moudrosti prokázal i dobré srdce. A to nemá každý. -

A tak se nejmladší princ stal králem. -

 

- Proč vždyky vyhraje nejmladší? - zeptal se už v polospánku Jakub a usnul.

- Tak mám pocit, že z té odměny dneska nebude nic, - zasmál se potichu Hubert. 

- Stejně, není to zvláštní, že dokáže tak v jediném okamžiku usnout? -

- Přej mu to. Já pár bezesných nocí zažil a není o co stát. -

Johan opatrně přesunul Jakuba a lehl si k Hubertovi. Chvíli si povídali, ale stále častěji se dotýkali a hladili. Nakonec se už jen líbali a Johan si lehl na Huberta, aby mu mohl líp stáhnout oblečení. A jak se tak nad ním skláněl, náhle zašeptal:

- Poslyš Huberte, já nejsem ani kouzelný, ani mnich, ale kdybys třeba chtěl, tak -

Hubert už měl v dlaních Jakubovy půlky. Jemně je masíroval a nepřestával svého milence líbat. Na břiše ucítil tvrdý tlak. No konec konců, proč ne? Proč si pro jedenkrát nevyměnit role? Bylo to už tak dávno, co

- Nikdy mě nenapadlo, že bys o to stál. S takovým medvědem. -

- Vlastně mě to napadlo až dnes po tom, co jsi vyprávěl. Ale nemám nic, čím bych Počkej -

Johan vylezl ze stanu a hned se vrátil. Něco malého položil opatrně stranou. Povolil řemen Hubertových kalhot a stáhl mu je.

- Dej nohy k sobě a stiskni. -

- Takhle se tam asi nedostaneš, - zasmál se Hubert, ale poslechl, zvědavý, co bude.

Johan mu zvedl váček s varlaty a vzal do ruky to, co si přinesl z venku. Položil to do teplé jamky a zase přikryl.

- Sssssss aaaa  co to je? -

- Vajíčko. Myslel jsem, že aby to trošku líp šlo, abych tě nebolel až -

- Aha. A abych se nebránil, tak jsi ze mne učinil ženu -

Johan sáhl Hubertovi do klína. Studené vejce opravdu zapůsobilo.

- Co takhle, ohřát ho u tebe? To ti nenapadlo? -

- Napadlo. Ale nenašel jsem odvahu. -

- Ale jestli chceš plivníka, tak to děláš špatně. Toho získáš z vejce černého kohouta. A musíš ho nosit pod levou paží, nesmíš se mýt a modlit. -

- No občas se myju, to nemůžeš říct. Ale to modlení Huberte, kdy ses modlil naposled? -

- Já? Ani už nevím Dávno. Co vlastně chceš s tím vejcem? -

- Chvilku počkej a uvidíš. Nemám olej, ani omastek a nechci ti ublížit. Sice vím, že už nejsi panna, ale -

Johan si vzal zahřáté vejce, rozklepl ho a opatrně si jeho obsah nalil do dlaně. Začal si jím natírat úd. Hubert pochopil a s úsměvem se nabídl svému mladému milenci. Když ucítil ruku vtírající zbytek vejce mezi jeho půlky, okamžitě se vzrušil. V očekávání věcí příštích jím projel příjemný stah hluboko v zadku. A další a další. Když ucítil tlak, vtisknutí a pronikání Johanova penisu, doslova si to užíval. I s tou bolestí. Ostatně, díky kluzkému vejci bylo to proniknutí téměř bezbolestné. Téměř. Přece jenom to bylo už několik let, co se s nikým takto nemiloval. Ale i ta bolest měla něco do sebe. Vzrušila ho. Milovali se v mírném, oběma příjemném tempu. Když Johan miloval Jakuba, nebo když se nechal milovat od Huberta, byl zvyklý se líbat. Ale Hubert byl velký, a tak, když ho chtěl líbat, nedostávalo se dole. Hubert ho vzal za boky a posunul ho zase dolů. A tak Johan rozhrnul houští na mužově hrudi a vzal do pusy jeho bradavku. Lízal ji a sál a opatrně do ní kousal. Hubert se musel zasmát, poznával vlastní školu. Johan vnímal po chvíli už jen intenzivní slast, kterou mu styk s Hubertem přinášel. Vnikal do něj stále rychleji a hlouběji. Hubert ho ochotně přijímal. Jakub se milování ještě pořád bránil a on na něj nechtěl tlačit. Ne snad, že by mu s Hubertem něco chybělo, ale teď zjistil, že tohle ano. Potvrzení vlastní mužnosti. Zapomněli na celý svět, milovali se divoce bez ohledu na spícího Jakuba. Vlna divoké vášně je vynesla na vrchol a oni pocítili své vyvrcholení téměř ve stejný okamžik. Johan pocítil dvojí uspokojení, když ucítil pod břichem horký Hubertův výstřik  důkaz, že ho uspokojil i jako muž. Pomalu se uklidňovali, s každým vdechnutím chladného vzduchu, s každým horkým výdechem se jim krev sklidňovala.

- Přísahám, že jsem Jakubovi nikdy nezáviděl tvou lásku. Ale po dnešku možná začnu. -

- Ale jdi. Mojí lásky máte oba dost, a co se tohohle týká, stačí říct a jsem k službám. -

- Hned? -

- Pro tebe všechno -

 

- Huberte, Huberte, … -

Muž vztáhl ruku a přitiskl Johana k sobě.

- Přestaň, proto tě nebudím. -

- Pozdě. Už jsme vstali. -

- Huberte, přestaň! Jakub je pryč. -

Hubert měl hned všech pět pohromadě.

- Cože?! -

- Je pryč. Všude jsem ho hledal. -

- Nešel k řece? Nebo třeba potřeboval zajít hlouběji do lesa. -

Muž, tak jak byl nahý, vylezl se stanu a hlasitě zavolal:

- Jakube! -

Žádná odpověď.

Hubert přiložil ruce k ústům a co nejhlasitěji zavolal:

- JA-KU-BE!!! -

Jedinou odpovědí mu bylo ticho.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)