Strážce Černé věže - 2. Hubert

Když ráno otevřel Jakub oči, s údivem si všiml, že je v posteli sám. Obyčejně vstával první on a dělal "otci a bratrovi" snídani. Vyskočil, a tak jak byl, jen v košili, šel do kuchyně. Hubert se jen tak tak nerozesmál nahlas, když ho uviděl, jak stojí s jednou nohou nakročenou a s otevřenou pusou.

- Lucasi, co se stalo? Co tu děláš? - vydechl překvapeně.

- Neměl bys mi něco vysvětlit? - zeptal se na oko přísně Hubert.

Jakub polekaně sklopil oči. Nevěděl, co má říct. Sice Lucase přímo nezval, ale řekl mu, že…

- Omlouvám se… Jenom jsem řekl, že kdyby mu někdo ubližoval, že mu pomůžeme… - vysvětloval zajíkavě Jakub.

- To je dobře. Je třeba si pomáhat. Vím, že jsi hodný, - usmál se na něj Hubert a pak dodal:

- Takže snad bude nejlíp, když si sedneme, najíme se a potom si vysvětlíme, o co tu jde, ne? -

Lucas se díval, jak Jakub s Johanem chystají vydatnou snídani. Hubert seděl za stolem jako pravý otec rodiny a spokojeně se usmíval. Náhle mu to připomnělo dávno ztracený domov. Takhle sedával v čele stolu otec, matka a sestry připravovaly jídlo… Měl co dělat, aby nezačal plakat.

Po jídle se sesedli chlapci k sobě, Hubert do křesla a před Lucasem se začal odvíjet podivný příběh jeho nových přátel:

Hubert byl syn lesníka a pevně věřil tomu, že i on bude jednou tuhle práci dělat. Miloval les, dokázal vystopovat skoro každé zvíře a ulovil vše, co si vyhlédl. Když ale brzy po sobě zemřeli oba jeho rodiče, náhle ho napadlo, že má ještě čas, než se usadí. Prodal, co se prodat dalo, a koupil si koně. Toulal se světem, občas žil jako pán, občas žebral. Poznal lásku mužů i žen. Bral i dával. Spal v nejlepších hostincích i ve stozích sena. Dostal se až k moři. A tam se mu náhle zastesklo po rodné zemi. Po tom, že každý, na koho promluví, mu bude rozumět. Zastesklo se mu po hlubokých hvozdech, kde prožil své dětství a dospívání. Otočil koně, rozloučil se s mladým mnichem, kterého doprovázel, a vydal se domů.

I když domů… Už neměl žádné místo, které by mohl nazývat svým domovem. Nechal koně jít volným krokem a jen se okolo sebe díval. Když ale uviděl v dálce husté lesy, instinktivně si to namířil k nim.

Nezaujala ho ani tak tvrz v dálce, jako černá věž v lese. Když k ní dojel, uviděl pár kroků od její paty pevný srub. Dveře se otevřely a vyšel starý muž.

- Vítám tě. Zabloudil jsi? Rád ti ukážu cestu. Nebo si tu můžeš i odpočinout, jestli jsi unavený. -

- To každému tak nabízíš svůj dům a pohostinství? Nemáš strach? -

- Strach? A z čeho? Nic nemám. Pojď dál a odpočin si, pokud se nebojíš. -

- Čeho bych se měl bát? -

- Tahle věž je hladomorna. A bývalá mučírna. -

- To je dobře, že bývalá. -

- No, jak se to vezme. Mučírnu máme pořád, ale je ve tvrzi. Aby to vladař neměl daleko. -

Nakonec seděl Hubert s mužem až do rána a poslouchal jeho vyprávění. Nynější vladař přišel kdoví odkud. Povídalo se, že býval loupeživým rytířem. Tvrz koupil od bývalého pána a usadil se tam. A jestli byl bývalý vladař přísný, tak tento vládl přímo železnou rukou. Jmenoval se Varzil Vznešený. Nebo si tak aspoň nechal říkat. Jeho žena byla téměř pořád v jiném stavu, takže si bral do lože jednu služku po druhé. A nikdo se neodvážil odporovat. Svého sotva dospělého syna přinutil, aby se "oženil" s jeho oblíbenou kuběnou. Takže patnáctiletý hoch se stal otcem svých nevlastních sourozenců… Černá věž už dávno nesloužila svému účelu, ale vladař ji rychle vzkřísil. Zase do ní nechal házet odsouzené. Vysoká věž měla několik různě vysoko umístěných oken. A podle prohřešku, nebo podle losu byli těmi okny odsouzení vhazováni dovnitř. Pak už záleželo jen na náhodě, měl-li odsouzenec "štěstí" a byl rychlý konec, nebo naopak umíral několik dní se zlámanými kostmi.

Hubert chtěl vlastně jet druhý den dál, ale nakonec zůstal. Starý muž mu byl sympatický tím, jak ho přijal. Ne jako podezřelého tuláka, ale jako přítele. Srub potřeboval opravit, kozí chlívek raději postavit celý nový. Včelí úly potřebovaly nové stříšky. Mimo to, blížila se zima a starý Semil neměl nikoho, kdo by mu naštípal dříví na zimu a nachystal zásobu polen. Hubert odkládal svůj odjezd den za dnem, až zůstal. Vladař ho blahosklonně přijal do svých služeb jako lovčího. Ale hlavně jako nového strážce Černé věže. O tuto práci nikdo nestál. Ale Varzil potřeboval někoho, kdo by hlídal lesy, stopoval a dodával zvěř, med a občas se postaral i o to, aby někdo jemu nepohodlný zmizel. A právě kvůli této části nikdo o jinak dobrou službu nestál. Čas od času přivezli Varzilovi lidé pytel a Semil se postaral, aby zmizel v hlubokých bažinách. Tak si to aspoň myslel Varzil. Ale nevěděl, že Semil každý pytel otevřel a srdce se mu svíralo nad tím, co viděl. Zbičovaní malí zlodějíčci, kteří kradli spíš z hladu, než že by byli zlí. Prodejné holky, které Varzil sebral někde v putyce, užil si a takhle se jich chtěl zbavit. Počkal, až se vzpamatují, a pak je vodil přes hluboký les daleko od těchto míst, aby jinde, v jiném kraji, mohli začít nový život. Prozrazení se nebál. Pochyboval, že by se kdo z nich ještě chtěl vracet.

Utekly dva roky. Srub byl jako nový, v maštali kůň, v chlévě kráva a malá zahrádka se jen zelenala. A přesto byl Hubert smutný. Starý Semil celou zimu prokašlal, ale oba doufali, že na jaře se to zlepší. Nezlepšilo a muž umíral. Hubert se o něj staral, jak jen mohl. Víc jak rok doprovázel na cestách mladého mnicha. Naučil se od něj víc než jen kouzlům lásky. Taky číst a psát a hlavně základům léčení. Sedal celé dny a noci u přítele a měnil obklady a dával mu pít bylinné čaje.

- Huberte, jsi tady? -

- Samozřejmě. -

- Oba víme, že brzo umřu, není to nic, o čem bychom museli mluvit. Ale je tu jiná věc. V mé truhle je váček s mincemi a zlatými drátky. Vezmi si ho, je tvůj. Ale je tu ještě něco. Nevěř Varzilovi, je podlý a krutý. Pokud někdy budeš mít pocit, že ses mu znelíbil, na nic nečekej, sedni na koně a zmiz. Navždy. Tak jako ti, které jsi vodil přes les. Slibuješ? -

- Slibuju. A děkuju. -

- Nemáš zač, můj synu… To já děkuju tobě. -

Nad ránem Semil zemřel. Tiše a ve spánku. Hubert ho pohřbil v sadu blízko úlů se včelami pod stromem, kde tak rád sedával. A tiše si dál žil svůj život. Brzy mu ale začala chybět lidská společnost. Přinesl si z tvrze štěně, ale psík, jakkoliv hravý a veselý, nebyl člověk. A tak se toulal lesem a okolo vody. Na stezkách celé dny nikoho nepotkal, ale pořád to bylo lepší než sedět doma. I dnes si vyšel. Po včerejším dešti svítilo slunce, jako by si chtělo včerejšek vynahradit. A tak se důkladně napil, aby neměl žízeň. Když už byl pár kroků od vody, potřeboval si ulevit. Nebylo pravděpodobné, že by ho někdo mohl vidět, přesto si na cestách osvojil zvyk odvracet se. Tak i teď přistoupil k hustému křoví a otevřel si kalhoty, aby si ulevil. Pak se beze spěchu zase upravil a pomalu se otočil, jako by chtěl pokračovat v cestě. Pak náhle jediným pohybem rozhrnul lískoví a vytáhl mládence, který se za ním schovával.

- Co tu děláš?! -

- Hledal jsem červy… -

- Děláš si ze mne blázny? -

- Ne. Chytám ryby a došli mi červi. Myslel jsem, že tady ve stínu, v bahně… -

Hubertovi bylo jasné, že ho viděl se vším všudy. A tak se při zmínce o červech chtě nechtě rozesmál. Mládeneček zrudl, a když ho Hubert pustil, spěšně udělal tři kroky zpátky. Jenomže v čerstvém blátě mu ujely nohy a on sebou hodil právě do té nejhlubší louže. To už se muž smál tak, že se musel opřít o strom. Ale rychle se uklidnil a podal mladíkovi ruku.

- Omlouvám se, ale to je pohled k nezaplacení. Už dávno jsem se tak nezasmál. Ale takhle nemůžeš zůstat. Bydlím tady kousek, dám ti něco na sebe. Nebo si to vyper a zítra můžeš jít dál. -

- To je v pořádku. Bydlím tady kousek. Na tvrzi. -

- Patříš do Varzilovy družiny? -

- No, v podstatě ano. -

- Tak pojď, takhle stejně zůstat nemůžeš. Zítra mi to doneseš, nebo pošleš. Pojď. -

A chlapec šel. Náhle tiše řekl :

- Já tě znám. Ty jsi Hubert, a bydlíš tam… u té věže. -

- No ano. Je na tom něco špatného? -

- Ale ti lidé, které můj o… pán… posílá… -

- Jsem jen sluha. Musím dělat, co mi poručí. -

- Ano, já vím. To my všichni, to my všichni… -

- Tak vidíš. Nemysli na to, na takové úvahy máš čas. -

Přišli ke srubu. Mladík by se rád svlékl, protože mu v mokrém oblečení byla zima. Ale měl svůj důvod, proč to neudělal. Bál se, že ho zradí jeho vlastní tělo. Jeho rozpaky Hubertovi neušly. Přistoupil až těsně k němu a položil mu ruku na rameno.

- Děje se něco? -

Mladík jen na sucho polkl a zavrtěl hlavou. Hubert si všiml, jak se mu začínají napínat kalhoty. Zatajil se mu dech. Že by snad… Když se mladík k ničemu neměl, začal ho pomalu svlékat on. Nebránil se. Hubert namočil do odstáté, sluncem prohřáté vody cupaninu omotanou plátnem a omyl bláto, které měl mladý muž na zádech, zadku a na nohou. Potom ho obrátil k sobě. Erekce byla nepřehlédnutelná. U obou… Myl dál, i když už to nebylo potřeba. Něžně hladil to bílé, chvějící se tělo. Pak ho beze slova vzal do náručí, odnesl do srubu a položil na postel. Klesl na kolena, rozevřel chlapcova stehna a s veškerou něhou, jíž byl schopen, ho uspokojil ústy. Ten se proti němu vypjal jako luk a jen zatínal prsty do hrubě tkané plachty. Měl pocit, že se pod Hubertovou rukou s ním točí celý svět. A když ho vzal do pusy, srdce se mu rozbušilo jako při běhu a stejně se mu nedostávalo dechu. Dlouho potlačovaná touha se teď hnala ven jako voda z protržené hráze. Měl pocit, že v něm něco vybuchlo, a tisíce bílých kapiček vytryskly ven. Poslední křečovité zaškubání a on klesl vyčerpaně na postel. Hubert si lehl vedle něj. On sám se odbavil rukou, ale možná, že se dočká, že mu to časem mládenec vynahradí. Vzal ho do náručí a přivinul k sobě. V mladíkově hlavě letělo tisíce myšlenek. Co to dělá? Co to udělal? Ne, že by nikdy nelehal s děvečkami, ale cítil, že to není ono. Co se to s ním děje? Jak to, že ho tak vzrušil tenhle chlap vonící lesem, půdou a koňmi? A ještě něčím, něčím, co nedokázal pojmenovat, ale co ho podivně přitahovalo… Věděl, že by se měl bránit ruce, která začala dychtivě zkoumat jeho tělo. Ale neudělal to. Nechal se obrátit na záda a líbat a hladit. Po jemném povzbuzení i on začal opatrně zkoumat mužovo tělo. Cítil, jak ho bere za ruku a vede si ji do klína. V první chvíli cukl, ale zvědavost zvítězila a on se ho dotýkal se stále větší jistotou. Bylo to poprvé, co měl v ruce jiný penis než svůj.

- Chtěl by ses na mne podívat? -

Rozpačitě přikývl. Sedl si a muž se mu ochotně vystavil. Zdálo se, že se dobře baví. Prohlížel si Huberta nejistým, ale zvědavým pohledem. Zajisté, že to nebyl první nahý muž, kterého viděl. Chodil se koupat s bratry, ale to se jaksi samozřejmě předpokládalo, že cudně odvrátí zrak a ne, že bude civět.

- Když budeš mít volno, můžeš si zase zajít na ryby. Rád ti pomůžu hledat žížaly. - Hubert se zasmál té vzpomínce. Ale brzy přišel na jiné myšlenky. Chvějící se ruka jemně hladila jeho varlata, a tělo, tak dlouho bez fyzické lásky, začalo znovu reagovat. Hubert si sedl na zkřížené nohy jako Turek. Mladíka posadil před sebe tak, že ho jeho nohy objímaly okolo boků. Vzal do ruky jejich penisy a oba najednou je začal hladit a rychlým pohybem třít. Druhou rukou podepřel chlapcova záda. Ale nebylo to ani zapotřebí. Dvě štíhlé paže se mu ovinuly okolo krku a hladká tvářička se přitiskla k jeho strništi.

Když v podvečer hosta vyprovázel, náhle se zeptal:

- Neřekl jsi mi ani své jméno. -

- Proč to chceš vědět? Zítra zase přijdu. -

- Rád bych věděl, na koho se mám těšit. -

- Když myslíš… Jmenuju se Johan. -

Hubert ucítil, jak mu na zádech vyrazil ledový pot. To snad ne… Úsměv mu ztuhl na rtech. Strachy mu vyschlo v ústech. Zaťal zuby, až ho zabolelo v sanicích. Johan… tak se přece jmenuje…

- Až se to tvůj otec dozví, pověsí mne na prvním vhodném stromě. A to ještě v tom lepším případě. - řekl bezbarvým hlasem.

- Co mám udělat, abys ve mně neviděl syna mého otce? Nemůžu za něj. Nevybral jsem si, že on bude mužem mé matky. -

Johan se k němu náhle přitiskl. A Hubert vycítil jeho samotu, jeho nenaplněnou touhu po lásce. Sklonil se a políbil Johana na čelo a na rty. 

A tak začalo jejich podivné přátelství. Hubert vycítil svou vrozenou laskavostí, že Johan je v podstatě zoufale sám. Jeho otce se všichni báli, a tak mu buďto podlézali, nebo se mu vyhýbali. A podle toho se chovali i k jeho synovi. Ale tady v lesním srubu u Černé věže, tady byl Johan sám sebou. Jeho nahé tělo reagovalo na každý dotek, na každé pohlazení. Stále víc toužil po úplném naplnění jejich lásky. Hubert mu šeptal do vlasů:

- Neboj se, sám poznáš, kdy je ten správný čas. Jednoho dne… -

- Proč až jednoho dne? Proč ne dnes v noci? Proč ne hned? -

- Protože chci, aby sis byl úplně jistý. Protože nechci, abys to dělal jenom proto, že by ses mi chtěl zavděčit. Musím vědět, že to doopravdy chceš. A ty musíš vědět, že to ze začátku dost bolí. -

- Od tebe to bolet nebude. -

Položil se na záda a plně se Hubertovi otevřel. Ten si nalil do dlaně konopný olej a důkladně se promazal. Jemně zatlačil a naposledy se pohledem zeptal na souhlas. Johan znovu přikývl. Vlastně čekal, že to bude bolet hodně. Překvapilo ho, že tomu tak nebylo. Hubertovo vniknutí bylo opatrné a citlivé. Zvolna, kousek po kousku pronikal do panického vstupu. Snažil se, aby Johan cítil jen tlak, ale bez bolesti. Vstoupil, kam to šlo, a v klidu čekal až se mladé, pružné tělo poddá. Při prvních pohybech Johan zasykal bolestí, ale dalo se to vydržet. Slast, kterou pocítil vzápětí, to vše vyvážila. Objal Huberta rukama okolo krku, nohama okolo boků a cele se mu dal. Když se ke konci Hubert už nedokázal tak kontrolovat, jeho prudké pronikání palčivě bolelo, Johan se přesto cítil šťastný.

- Tak co? Moc to bolelo? - sklonil se nad Johanem s úsměvem muž.

- Bolelo, ale krásně. - vydechl Johan.