Strážce Černé věže - 1. Maják

Na útesu nad hučícím mořem se vypínal vysoký maják. Tři muži, kteří v něm žili i pracovali, se občas podívali k obzoru. Byl na něm nic neříkající tmavý mráček. Ale oni již měli dost zkušeností, aby věděli, že nejpozději do večera se přižene bouře.

Nejstarší z mužů měl již vlasy protkané šedými prameny, ale široká ramena a pevná záda byla známkou nemalé síly. Teď vytahoval nahoru pomocí kladky velký koš plný dřeva. Druhý, podstatně mladší muž nakládal zatím jiný koš uhlím. Třetí byl až ve věži a koše vysypával. Byl z trojice nejslabší a vždycky mu to chvilku trvalo. Nebyl pomalý, ale v jeho pohybech byla jakási vláčnost a rysy tváře měl jemné a něžné, skoro dívčí. Byl do půl pasu nahý a jeho tělo bylo doslova poseto jizvami. Byly to památky na krutý trest…

Hřmění, do té doby vzdálené, ozvalo se teď blízko a obloha potemněla. Starší muž se zahleděl k obzoru. Tělo se mu lesklo potem.

- Johane, Jakube, dnes už to stačí. Pojďte se vykoupat, než začne pršet. -

Mladík ve špici majáku spustil koš otvorem, počkal, než muž dole zapískal, a pak si do něj sedl a nechal se pomalu spouštět dolů. Všichni tři se koupali v teplém moři a smývali ze sebe špínu a pot. První kapky je ale z vody vyhnaly a oni utíkali pod střechu.

V krbu plápolal oheň a místností se šířilo příjemné teplo. U krbu leželo několik různě velkých psů a kočka s klubkem koťat. Muž hrál na kytaru a občas se podíval na "své syny". Starší Johan seděl v křesle, které zjevně pamatovalo lepší časy. Mladší Jakub seděl na zemi a opíral se mu o kolena. Pod sebou měl pečlivě vydělanou beraní kůži. Způsob, jakým se mladší držel staršího za ruku, a to jak ho starší hladil po vlasech – to rozhodně nevypadalo jen na bratrskou lásku. Ale nezdálo se, že by to Hubertovi, nejstaršímu z trojice, vadilo. Naopak, s úsměvem se díval, jak se doteky obou mladíků mění v laskání. Konečně Johan vstal, zdvihl mladšího v náruči a odnesl ho do místnosti, kde spávali všichni tři v jednom velkém lůžku.

Hubert mezitím vstal a vystoupal po točitých schodech do vrcholu majáku a přiložil několik polen a pár kusů uhlí. Dnes v noci se nevyspí a bude muset udržovat velký oheň, aby lodi v blížící se bouři bezpečně dopluly do přístavu. Z výšky se díval na čilý ruch panující dole. Rybáři upevňovali své lodi, větší plavidla zajížděla do klidnější zátoky. Bezděčně se usmál, když si vzpomněl na hádku, kterou ráno vyslechl. Ředitel kočovného cirkusu marně přesvědčoval některého z kapitánů, aby ještě dnes vypluli na moře a vzali jej sebou. Nikdo nechtěl v bouři riskovat a to, že je kdesi výroční trh, na kterém cirkus prostě "nesmí" chybět, to jim bylo jedno. Cirkus byl v jejich městě už asi měsíc, a kdo tam chtěl jít, už tam zašel. Museli tedy dál. I Hubert se svými "syny" tam byl. Ale měl z té podívané podivný pocit. Cirkus, artisté, klauni, tanečníci, akrobaté, krotitelé, to vše se mu líbilo. Ale zlatým hřebem programu bylo panoptikum zrůd. Srdce se mu svíralo při pohledu na ty ubohé bytosti. Nechápal lidi, kteří si ochotně připlatili, aby si ty nešťastníky mohli prohlédnout zblízka nebo se jich dokonce dotknout. Viděl smutek v jejich tvářích a bezmocný pohled. Když se podíval na Jakuba, viděl v jeho očích slzy. Sledoval jeho pohled a poznal, že se dívá na chlapce sotva odrostlého dětským letům. Měl na sobě tenoučký tělový trikot, takže bylo nezpochybnitelně poznat, že je to chlapec, ale zároveň měl i prsa. Malá, pevná, dívčí prsa. Lidé si ho prohlíželi a mnozí neváhali zaplatit stříbrňák, aby si mohli sáhnout, zda jsou prsa pravá. Mnozí mu sahali bez okolků i mezi nohy. Trpně stál a nijak se nebránil. Zdálo se, že ani nevnímá. A potom se jeho oči střetly s Jakubovýma. Uviděl jeho slzy a pocítil jeho soucit.

Od té doby kdykoliv měl čas, chodil Jakub k cirkusu a s chlapcem si povídal. Dal mu nějaké oblečení a boty. Bylo mu líto, když viděl, jak chodí otrhaný. Jenomže majitel cirkusu to neviděl rád a nakonec Jakuba vyhodil. Hubert nevěděl, o čem ti dva spolu mluví, ale tušil, že o ničem veselém. I když teď žil Jakub u něj spokojeně, dalo by se říct, že šťastně, jistě nezapomněl na to, čím si musel své štěstí vykoupit. Muž si povzdechl a sešel dolů. A za chvíli bude zase schody šlapat opačným směrem, aby přiložil. Venku už nebylo vidět na krok a od moře šlo temné hučení.

- Copak? Myslel jsem, že jste si šli lehnout? - oslovil muž Johana přikládajícího do krbu.

- To ano. Ale usnul dřív, než jsem ho položil do postele. -

- To tě ovšem musí mrzet.-

- No … to sice ano, ale uznávám, že jsou i jiné věci, kterými se můžu utěšit. -

Hubert se usmál. Věděl, že pro Johana není jen pouhá náhrada, jen prostě miloval jeho i Jakuba. Netrvalo dlouho a nazí leželi vedle sebe. Muž se vzepřel na lokti levé ruky a předloktím podepřel Johanovu hlavu. Zatímco ho líbal, pravou rukou si pohrával s jeho mužstvím. Když zrychlený dech přešel v tiché sténání, sedl si, pozvedl mladíkovy boky do svého klína a jemně ho začal laskat pusou. Opatrně mu prsty otvíral vchod. Když si myslel, že Johan je připravený, zůstal klečet a vsunul svůj úd pokrytý kapkami touhy do něj. Pak ho pozvedl a on se vahou vlastního těla nasedl na Hubertův tvrdě pulsující penis. Muž ho opatrně položil zase na záda a pomalu a něžně ho miloval. Venku se naplno rozzuřila bouře.

Hubert vstal, opatrně překročil nahé Johanovo tělo a šel ke schodům. Musí udržovat oheň. Možná, že to nebude třeba, ale možná, že se nějaká loď opozdila a bude se muset spolehnout jen na světlo majáku. Silnýma rukama přiložil a zase sešel dolů. Natáhl si kalhoty a zašel se podívat na Jakuba. Po celodenní dřině spal. Přikryl ho téměř s otcovskou péčí. Když se to tak vzalo, věkem by to jeho syn být mohl. A on ho opravdu jako syna miloval. Přestože spával s Johanem, nikdy ho nenapadlo pomilovat se s chlapcem. Ale nevadilo mu dívat se, když se Johan s Jakubem milovali. Věděl, že to není správné, ale nedokázal si pomoct. Mimo to Johanovi to nevadilo. A Jakub udělal cokoliv, co mu na očích viděl.

Z obytné místnosti se ozvalo zavrčení a psi se rozštěkali. Jako na povel se rozběhli ze schodů dolů. Hubert byl jedním skokem u krbu. Zaslechl, že někdo tluče na vrata majáku. Johan se rámusem, který udělali psi, taky probudil a vstal. 

- Ty zůstaň tady a jdi za Jakubem. Kdyby se probudil, bude se bát. - řekl hlasem nepřipouštějícím námitky Hubert a šel opatrně za psy. Nepředpokládal, že by to byli zloději, ti neklepou. Spíš někdo z přístavu potřebuje pomoc. Přesto otvíral vstup ve vratech opatrně, jeden nikdy neví. Když uviděl, kdo se choulí v dešti, samým překvapením tiše hvízdl. Pak ale o krok ustoupil a nechal návštěvníka vstoupit.

- Děje se něco? Potřebujete pomoct? - zeptal se.

Drobná postava před ním se třásla zimou a zřejmě i strachy. Strážce majáku ukázal rukou na schody. Začali po nich stoupat vzhůru, až došli do obytné místnosti, kde už čekal Johan. Stačil mu jediný pohled, aby se zorientoval. Vzal džbán mléka, trochu nalil do kotlíku a ohřál nad ohněm. Osladil ho pořádnou dávkou medu a postavil v hrnku na stůl.

- Děkuju. -

- Vysvleč si ty mokré věci, dám ti něco jiného, takhle nemůžeš zůstat. - řekl Hubert a šel pro suché oblečení. Promočený chlapec si vděčně vzal suché šaty.

- Soukromí tu moc nemáme. Běž do ložnice, tam tě nikdo neuvidí. -

- Děkuju moc. -

Hubert s Johanem se na sebe podívali. Tenhle chlapec z panoptika byl ten poslední, koho by tady čekali. Ale on jim jistě vysvětlí, co se děje, i když to oba tak nějak podvědomě tušili.

- Máš hlad? - zeptal se Johan, když viděl, jak chlapec pije mléko, a bez dalšího před něj položil chléb a uzené maso.

- Možná bys nám mohl říct, jak se jmenuješ a co se vlastně děje. Nerad bych, aby se tu objevil tvůj patron a dělal mi tu pozdvižení. To si nemůžu dovolit. - ozval se vážným hlasem Hubert.

- Omlouvám se… Jmenuju se Lucas. A z cirkusu jsem musel utéct, protože… -

- Protože? -

- To je jedno. -

- Ne, to není. Utekl jsi proto, že jsi něco udělal, nebo proto, že ti něco udělat chtěli? -

- To druhé. Patron mě chtěl prodat. -

- Do jiného cirkusu? Možná bys to tam měl lepší? -

- … námořníkům … -

V majáku zavládlo ticho. Vyděšená hochova tvář dávala tušit, že je na pokraji svých sil.

- Už to někdy udělal? - zeptal se tvrdě Hubert.

- Ano. Tvrdí, že když mne koupil, jsem jeho a může si se mnou dělat, co chce. Ale kdyby mne prodal námořníkům, tak … to už bych asi nepřežil… -

- A nás se nebojíš? -

- Ne. Jakub řekl, že jste se ho ujal, když byl zraněný. A zachránil jste ho. -

- A dál? Co ti řekl o Johanovi? -

- Nic. Jenom, že je to jeho nejlepší přítel, skoro bratr. -

- A nic víc? -

Chlapec zrudl a sklopil oči. Mezi prsty žmoulal lem košile.

- A víš jistě, že chceš žít zrovna s námi? Mimo to, nebude tě tu hledat ten prokletý cirkusák? -

- Nechal jsem ve voze papír, že skočím raději do moře, než bych se nechal prodat těm lidem. -

- Ty ses s Jakubem nedomluvil, to byl náhlý nápad, mám pravdu? -

- Ano. Když jsem se od trpaslíka dozvěděl, co se mnou patron plánuje. -

- Chápu. Jestli chceš, můžeš tu zůstat, tady tě asi hledat nebude. Teď jdi spát. Zítra si promluvíme. -

- Tak se mi zdá, že budu mít dalšího syna, - usmál se Hubert široce na Johana.