• Saavik
Stylromantika
Datum publikace22. 10. 2013
Počet zobrazení2574×
Hodnocení4.24
Počet komentářů0
Oceněnípovídka roku 2013

Za normálních okolností by Samson trávil zimu u moře, ale kvůli svým přátelům zůstal tady. Hubert s Johanem byli unavení, ale v pořádku. Zato Jakub vypadal nejen unaveně, ale hlavně nemocně. A Samson si brzy všiml, že nejen tělesně. Táhl se za Johanem jako stín, div, že za ním nešel i na ono místo. Lekal se každého stínu, každého nezvyklého zvuku. Když se na ulici ozval jakýsi zlostný křik, přitiskl se k Hubertovi jako vyděšené děcko. Pokud s někým mluvil, uhýbal očima jakoby v očekávání výtky. Samson si pomyslel, že loď plná obhroublých námořníků, nepohodlí a chlad od vody, to by mu moc neprospělo. Zato teple vytopený dům, postel, jídlo z čerstvých a čistých věcí a hlavně klid a pocit bezpečí, to ano. Domluvil se s Hubertem, že když se to tak vezme, i on si rád odpočine, a tak strávili zimu zde. A Jakub se opravdu uzdravil. I když určitá něha a jemnost mu zůstaly.

Josef pomalu sešel ze schodů a stejně pomalu šel do knihovny, která jemu a oběma mladíkům sloužila jako učebna. Proč ho Samson nutí, aby se učil česky? V životě to nebude potřebovat. Stále častěji ho napadalo, že je to možná jen proto, že chce být s Hubertem sám. Večer, když si po večeři povídali, byl s nimi on i oba chlapci. Když šli do města, když dělali cokoliv, pořád byli všichni pohromadě. Jenom když se učili se starým Icchakem, mohli být Samson s Hubertem spolu o samotě. 

Josefa nikdy, ani v nejtajnějším snu nenapadlo, že by mohl žárlit. Ale snad ani nežárlil. Jen to bolelo. Hodně, skoro tu bolest fyzicky cítil. Nikdy dřív nebyl on ten aktivní, vždy počkal na to, jestli po něm Samson zatouží. A v podstatě tomu tak bylo každé noci. Ani teď si nestěžoval. Ale když milování trvalo jen krátce nebo když se Samson spokojil jen něžnou hrou a pak usínal, to vše v něm probouzelo obavy, že ti dva své přátelství víc než obnovili.

A teď, když šel okolo dveří, za kterými žil Hubert s oběma mladíky, zaposlouchal se u nich. Chvíli postál a nakonec přitiskl ucho k malé škvírce. Nemýlil se Slyšel tiché vzdechy, o jejichž původu neměl pochyb. V tom pokoji se kdosi oddával hrám lásky. A on věděl, že Jakub i Johan jsou už v učebně, jako tam bývali vždy, když přicházel. Samým zklamáním mu hrkly slzy do očí. Ne. Teď se nemohl jít učit. Rozběhl se po schodech nahoru. Věděl, že nemá k Samsonovi žádného práva, vždyť ho Samson vykoupil z vězení. Dal mu domov, vzdělání a nežádal za to nic než trochu jeho oddanosti. Často mu, pravda, říkal, že ho miluje, ale to možná jen proto, že nikoho jiného neměl. Náhle se Josef zastavil. Před ním byly dveře skryté v dřevěném zdobení zdi. Ale kdo věděl kam sáhnout, lehce je otevřel. Za dveřmi byla komora, která měla schodiště vedoucí dolů do pokoje hostů. V té komoře bydlel buď doprovod nebo se tam ukládaly věci hostů. Tiše otevřel a vstoupil. Bez povšimnutí prošel okolo zde uložených tlumoků a opatrně se přiblížil k točitému úzkému schodišti. Nemýlil se, tam dole se někdo miloval. Zul si boty a tiše sestoupil dolů. Musel mít jistotu, ať už byla jakákoliv Schodiště bylo ukončeno závěsem. Zde Josef zaváhal. Opravdu to chce vědět? Co když uvidí to, co viděl ani nechce? Co potom? Nemá právo Samsonovi něco vyčítat nebo se dožadovat dokonce jeho věrnosti. Nemá zde právo vůbec na nic. Otočil se a začal pomalu stoupat nahoru. Raději nevědět. A pak zaslechl Hubertův hlas. Přes závěs slyšel každé slovo. Trochu drsné, ale snad o to upřímnější vyznání. A znovu ty podivné vzdechy. Zaťal zuby, otočil se a sešel dolů. Teď, nebo nikdy Opatrně odhrnul u zdi závěs

Na posteli ležel zcela nahý Johan se stehny doširoka rozevřenými. U postele klečel Hubert a s hlavou v Johanově klíně mu poskytoval to, co tak bravurně ovládal. Johan vědom si toho, že není dobře být příliš hlasitý, kryl si ústa předloktím. Proto byly jeho vzdechy tak tlumené.

Josefovi nebylo víc potřeba. Spustil ruku a opatrně, aby ho nedejbože nezaslechli, vystoupal po schodech nahoru a obul si boty. Potom stejně tiše jako přišel, komoru opustil. Zaklapl dveře a chtěl sejít do učebny.

- Josefe! Josefe, co jsi tam dělal? -

Leknutím až nadskočil. Samson mu položil ruku na rameno. Byl podivně rozechvělý a zvláštním naléhavým hlasem se znovu zeptal:

- Co jsi tam dělal? -

- Nic, já jen chtěl jsem se na něco podívat -

A v té chvíli Josefa napadlo: proboha, vždyť tam jsou věci, se kterými ti tři přijeli Snad si Samson nemyslí, že… , že jsem chtěl krást?

- Pojď se mnou. -

Josef šel jako zpráskaný. Srdce mu bilo tak, že to snad muselo být i slyšet. Vešli do kabinetu a Samson se postavil k velkému oknu a díval se mlčky ven. Musel si utřídit myšlenky. Josefovi se hlavou honily vzpomínky. Tady se začátku spolu jedli sami dva. Protože on jedl rovnou rukama nebo nanejvýš dřevěnou lžící. Musel se naučit stolovat podle etikety. Samson ho nenutil, aby přešel na jeho víru, ale jedl košer a bylo třeba, aby i Josef věděl co a jak. A taky myslel na ty tři dny, které strávil v tmavé smrduté kobce. Na zemi jen hromada shnilé slámy a ze zkaženého vzduchu páchnoucího po potu a výměšcích všeho druhu se mu zvedal žaludek. Plakal tak, že nakonec už ani žádné slzy neměl. Trpce litoval, že neposlechl Samsona, když ho několikrát chtěl vzít sebou. Přece jen bylo něco jiného prodat mu trochu své lásky a něco jiného odejít s ním. Tedy odejít a žít se Židem. Ale teď by se upsal a dal třeba i ďáblu, kdyby věděl, že ho odsud dostane. Zoufale si přál, aby se dal vrátit čas. Kdyby se mu znovu dostalo od Samsona nabídky ke společnému životu, neváhal by ani okamžik. Pořád lepší stát se Samsonovým milcem než být mrtvý. Věděl, co ho čeká. Sám nejednou takové kruté divadlo shlédl. Pochyboval, že to přežije. Nebylo řečeno, kolik ran má dostat. Takže kat nebo jeho pacholek ho budou bít, dokud budou moci. A pokud to přežije, vypálí mu na čelo značku. A nebo ještě než ho začnou bít, aby to bylo zajímavější. Pokud dokáže vydržet, vyženou ho z města. A nebo bude muset žít jako poslední z posledních mezi žebráky, hampejzníky a holkami z ulice. Když se otevřely dveře ani nezdvihl hlavu.

- Josefe -

Uplakanýma očima zahlédl známou siluetu. Samson Lezl k němu po kolenou jako nemocný. Zajíkavě mezi vzlyky ujišťoval Samsona, že nic neudělal. Vždyť ani nesměl do šenku chodit. Samson mu v uzlíku přinesl trochu ovoce a bílou housku. Po dietě sestávající se ze suchého chleba a vody mu to připadalo jako mana nebeská. Muž slíbil, že pro něj udělá, co bude moci, a opravdu pozdě odpoledne si pro něj přišel a odvedl ho. Josefovi to přišlo jako útěk do ráje. A až do dnešního dne byl opravdu šťastný. Samson nikdy ani slovem nezavadil o to, co ho dostalo do vězení. Běžně mu při obchodování svěřoval velké částky peněz. A když se to tak vzalo, jediná jeho povinnost byla nadmíru příjemná. Ale za to se mu dostalo vzdělání a pocitu domova. A o to vše mohl teď přijít. Stačilo jediné Samsonovo slovo a skončil by na ulici. 

- Pane, prosím, vyslechněte mne. -

Samson se ani neotočil. Také vzpomínal. Byl už téměř dospělý, když si poprve cele uvědomil, kam směřují jeho touhy. Odešel proto z otcovského domu i z rodného města. Tady, ve velkém městě, kde ho nikdo neznal, se konečně poprve odhodlal splnit si své sny. Poprve se miloval s mužem. A poté s mnoha jinými. Když ho mladý mnich požádal, aby u sebe na čas nechal jeho přítele, rád souhlasil. Už se nemusel tajně plížit temnou uličkou. Hubert mu ochotně vycházel vstříc a oni se milovali beze spěchu a s jistotou, že je nikdo nenačapá. Občas se k nim přidal i mladý mnich a to se pak milovali ve třech a nikdo z nich nepřišel zkrátka. Ale s jarem Hubert odjel a Samson byl zase sám. A tehdy v jednom městě, kam jezdíval za obchodem, poznal Josefa. Když si ho dovezl domů, byl podivně šťastný. Josef byl podle Samsona to nejlepší, co ho mohlo potkat.

- Josefe, ty víš, že jsem ti nikdy nic neodepřel. -

- Pane můj, já vám to vysvětlím -

- Ale když jsem tvou příchylnost ke mně bral jako samozřejmost, asi jsem udělal chybu. Neuvědomil jsem si, že se musím o tvou lásku ucházet, že mi nepatří jaksi samozřejmě. Chápu, že toužíš po lásce. Po takové lásce, kterou ti já už nemohu dát. Ty jsi na vrcholu svých sil a já strárnu. Nemám právo tě zde držet, ale přesto rozvaž, jestli to opravdu chceš. A pokud se budeš chtít ke mně vrátit, budeš zde mít vždy dveře otevřeny - Samsonovi selhal hlas. Nedokázal si představit, že Josef odejde.

- Pane, o čem to mluvíte? Já nechápu, nerozumím -

- Před chvilkou tu byl sluha. Řekl mi, že jste ty a Johan nepřišli do učebny. A já si všiml, že někdo otvíral tajné dveře. A pak jsi z nich vyšel ty. Pochopil jsem, že jsi byl s Johanem. A tak Nechci a nemohu ti bránit. -

- Samsone, drahý Samsone, vy se mýlíte. Já tam vlezl, protože jsem slyšel z Hubertovy ložnice eee no, myslel jsem, že tam jste spolu A tak jsem se chtěl přesvědčit. A Johan nemohl přijít do učebny, protože, protože byl s Hubertem. -

- Což tobě by záleželo na tom, s kým jsem? -

- Ano. Nikdy jsem vám to neřekl, ale já opravdu začal žárlit. Vím, že nemám právo. Ale bylo mi to líto. Omlouvám se. -

- Nemáš proč. Pamatuj Josefe, že v mém srdci je místo jen pro jednoho muže a tím jsi ty. Přísahám. Neznám nic lepšího, než vedle tebe usínat a vedle tebe se zase budit. -

Josefova krásná tvář se rozjasnila úsměvem. Možná Samson podlehl Hubertovi nebo naopak. Ale konec konců, proč ne? Jistě si byli kdysi blízcí, tak proč nezavzpomínat? Ten den se ani Johan, ani Josef do učebny nedostavili.

 

Samson by nic neměl proti tomu, kdyby Hubert a jeho druhové zůstali u něj. Právě naopak. Ale jak Hubert sám řekl: nechtěl jíst chleba z milosti. A tak na jaře nasedli na jednu z velkých lodí, na které měl Samson podíl, a vydali se na cestu. Johan bohatší o pořádných pár zlaťáků, protože Samsonovi prodal zlato, které mu darovala matka. Vše mimo řetězu. Toho se vzdát nedokázal. Ale prodal matčina mimochodníka. Jeden ze Samsonových přátel mu za koně nabídl takovou cenu, že nešlo odolat.

Plavili se po řece až k moři. V jednom z přístavů všichni vystoupili a nadšení chlapci se dívali okolo sebe na to pestré divadlo. Ale Hubert je pobízel, aby šli za nimi, nebo se ztratí a potom se budou těžko shledávat. Vešli do domu správce a ten, když uviděl Samsona, hned ho podlézavě zdravil. Ano, jistě, byl již upozorněn poslem, který přijel na první lodi toho roku. Ano ano, samozřejmě, pro pánovy přátele vše. A když se on zaručí, jistě nebudou potíže. Samson se nepokrytě ušklíbl. Když už Hubert nechtěl zůstat u něj, nabídl mu, že by mohl pracovat jako strážce majáku. Byla to těžká práce, ale dobře placená. Samson často žil zde, takže by si byli nablízku. A je vždy dobré mít po ruce přítele. 

Hubert uvedl své jméno a potom ukázal na Johana s Jakubem.

- To jsou mí synové. -

Muž se na ně podíval. Jeho pohled jako by říkal: moc podobní si tedy nejste.

- Jsou to mí přijatí synové. Jejich matka zemřela a chlapci zůstali se mnou. Nemohu je přece jen tak opustit. -

Jakub si bezděčně vzpomněl na matku. A na to, že se ani nemohl rozloučit u jejího hrobu. Hubert mu sice nabídl, že někdy v noci by snad mohli, ale on sám rozumně usoudil, že by to nestálo za to. Kdo ví, jestli tam strýček aspoň občas zajde. Oči se mu zalily slzami. I Johan posmutněl. Jeho matka, pravda, žila. Ale ani on ji už nikdy neuvidí. Správci neušel jejich nepředstíraný smutek. No co no, pořád lepší, když se kluků ujme otčím, než aby se toulali přístavem a prováděli alotria. Vystavil tedy tři pracovní knížky, do kterých Samson napsal vysvědčení jako minulý zaměstnavatel. A tak se Johan s Jakubem stali oficiálně Hubertovými syny a lidé, se kterými se později seznámili, je tak i brali. 

Když vyšli ven, Samson položil Hubertovi ruku na paži a řekl:

- Dám ti dobrou radu, bratře. Židé nebijí své děti, oni jim domlouvají. Snad proto je v jejich rodinách i více lásky. -

- Mně otec také občas domluvil. Ale potěhem. A máma koštětem. Mám dojem, že to občas bylo účinnější než dlouhé hovory, - zasmál se Hubert.

 

Starý maják byl udržovaný, ale nikdo stálý v něm nebydlel. Některý z přístavních dělníků byl vždy pověřen službou a musel v noci udržovat oheň. Ale nikdo o tuto práci nestál. Proto Huberta uvítali s otevřenou náručí. Plat mu slíbili víc než slušný, jen aby si ho udrželi.

Hubert zvedl k majáku oči. Trochu mu připomínal Černou věž. Mrkl po Jakubovi. Když se mu Samson zmínil o možnosti jít pracovat na maják, rád ji přijal. Až teď ho napadlo, že Jakub možná ani nedokáže do majáku vstoupit. Vzal ho za ruku a pevně ji stiskl, jako by říkal: jsme tady, jsme s tebou, všechno je v pořádku. Jakub jeho stisk opětoval. A první vystoupal po kamenných schodech nahoru.

Trvalo to nějaký čas, ale nakonec se jim podařilo udělat v majáku opravdu dobré bydlení. A pocit domova umocnila i jejich vzájemná láska. Z Johana byl už celý muž. Těžkou prací mu zpevnilo a zesílilo tělo a byl pro Huberta opravdu platným pomocníkem. Jakub, snad proto, že ho měli tendenci pořád chránit, snad proto, že byl od přírody slabší, uchoval si jakousi jemnost.

- Vypadá jako panenka na ukazování, - zasmál se jednou tiše Josef, když na chlapce náhodou přišla řeč. Jakub sebral každého nemocného psa, každou toulavou kočku, až mu to Hubert musel zakázat. Byla v něm jakási potřeba ujímat se trpících. A snad i proto se dokázal v cirkuse vcítit do pocitů předváděných lidí. On v nich neviděl zrůdy, ale trpící bytosti. Lidi stejné jako všichni ostatní. I když se lišili někdy dost výrazně. Když jednou šel okolo cirkusu a uviděl Lucase sedět na schůdkách u maringotky, zavolal na něj. Nepokřikoval, neposmíval se. Mluvil s ním jako rovný s rovným. I když si to neřekli, oba vytušili, co mají společného. A Lucas začal mluvit o tom, jak rád by se dostal z područí krutého patrona. Tehdy Jakub bez rozmyslu vyhrkl:

- Kdyby se ti podařilo utéct, přijď do majáku. Můj otec by ti jistě pomohl. -

A on teď byl opravdu tady. Ukrytý v majáku před bouří i před zlými lidmi. Vyslechl příběh svých nových přátel a sám jim odkryl své tajemství.

Když mu bylo necelých dvanáct let, začali mu rodiče hledat mistra, který by ho k sobě vzal na vyučení. Zajisté rok za rok. Jediný, kdo jim toto nabídl, byl krejčí, a tak se k němu Lucas nastěhoval a stal se učněm. V podstatě ale spíš služkou a děvčetem pro všechno. Hlavně hlídal děti. Brzy uměl děcko převinout, nakrmit a uspat jako chůva. Nijak se nebránil, tehdy to bylo běžné. Až dalším rokem, když přišel nový učeň, si ho občas mistr zavolal a dal mi nějakou práci, která se nedala pokazit. Když si odbyl učňovská léta, pracoval dál jako tovaryš, aby si vyučení odpracoval. A tehdy si poprve všiml, že se děje cosi zvláštního s jeho tělem. Začala mu růst prsa. Zprvu nenápadně, ale později už to začalo být vidět. Ušil si široký popruh a tím se stahoval. Chvíli to pomohlo, ale brzy se mu začalo špatně dýchat a taky sedět. Mistr se ho kupodivu zastal. Rozdal pár pohlavků a kluci se mu přestali smát. Ale už jim nemohl zabránit, aby o tom všude nemluvili, a tak Lucas seděl většinu dne doma. Buďto šil, nebo pomáhal mistrové. Ta ho nakonec tajně, aby manžel nevěděl, vzala k lékaři. Starý pán si Lucase důkladně prohlédl, vyptal se na spostu věcí a nakonec bezradnně pokrčil rameny. Ne, neví, jak by se dalo chlapci pomoci.

Kdysi snil Lucas o tom, že až bude mít za sebou vyučení, vydá se do světa. To nyní nepřicházelo do úvahy. Bylo mu jasné, že tak, jak vypadá, se nikam mezi cizí lidi vydat nemůže, zvláště když mistr s dětmi navštívil cirkus, které pak nadšeně vyprávěly, jak se mohly podívat i na "zrůdy", jak se tatíček smál a jak se mu líbila vousatá dáma. A pak nejstarší z hochů řekl:

- Mohli bychom jim prodat Lucase. -

Byl to krutý žert a matka mu bez zaváhání vyprášila kalhoty. Zato mistr neřekl nic. Jen se druhý den sebral a kamsi se vypravil. Večer řekl Lucasovi:

- Zítra půjdeš se mnou k zákazníkovi. -

Lucase to překvapilo. Nikdy nikam nechodil, pokud už opravdu nemusel. Ale bál se odmluvit, a tak si druhý den vzal na sebe široký plášť a poslušně šel. Přece jenom se ale zarazil, když uviděl cirkusový stan, maringotky a boudy.

- Patron tohohle cirkusu si u mne chce nechat šít. Řekl jsem si, že on se ti divit nebude. A tak se aspoň dostaneš z domu a něco si vyděláš. Takový člověk nebude jistě hledět na nějaký peníz. -

Lucas vděčně poděkoval a bez zaváhání následoval mistra do největší maringotky. Tam už je čekal podsaditý chlapík s hustým černým plnovousem. Na stole ležel bič a v očích měl jakési potměšilé ohníčky. 

- Tak se ukaž, - obrátil se k Lucasovi a bezevšeho z něj stáhl plášť. A než se Lucas vzpamatoval, už měl ruce na jeho prsou. Vyděšený hoch odskočil, ale mistr ho pevně přidržel, aby si ho principál mohl prohlédnout. Muž si znovu prohlédl a osahal jeho hruď. A pak mu bez okolků stáhl kalhoty. Tentokrát se spokojil s pohledem.

- Dobrá, beru. -

A Lucas si s hrůzou uvědomil, že ho prodali. Prodali jako ovci na trhu. Pokusil se utéct, ale muž ho chytil za krk a zatřásl s ním jako kočka s mrtvou myší.

- Jsi můj. Já tě koupil a se mnou půjdeš. Ty rozuměl? - štěkl na něj lámaně. V prvních dnech nechával Lucase zamknutého ve své maringotce, která měla jako jediná na oknech mříže. Až když byli dost daleko a byl předpoklad, že Lucas neuteče, strčil ho do maringotky k žongléru a krasojezdci Carlovi. Ten chvíli hudral, proč má mít kluka on, proč ho nedají třeba k trpaslíkům, ale pak si řekl, že mu aspoň bude mít kdo prát a uklízet. Lucas brzy zjistil, že bude lepší se přizpůsobit než vzdorovat. A tak zůstal a trpně se nechal vystavovat po běžném představení s ostatními. Trpaslíci, pralesní muž, vousatá dáma, všelijak tělesně postižení lidé, jejichž odlišnost budila v lidech zvědavost.

Brzy také zjistil, že u cirkusu se vyskytuje celkem dost mužů, kteří nedělají zas takový rozdíl mezi tím, jestli jim tělesné potěšení poskytne žena nebo muž. Brali obojí. Ani Carlo nebyl výjimka. A tak brzy zasvětil Lucase do tajů mužské lásky se stejnou bravurou, s jakou předváděl své triky v manéži. Bylo to poprve, co hoch pocitil jiný než vlezlý zájem. Carlo ho ujišťoval, že ho má rád. A on, snad, že by k tomu měl i tak sklony, snad, že nebyl nikdo jiný, se do Carla zamiloval. Dva roky utekly jako voda. Prsy mu už nerostly, ale ani se neztratily. V podstatě mu u cirkusu nic nechybělo. Dokonce se mu ten toulavý život začal celkem líbit až do dne, kdy mu Carlo oznámil, že mu končí smlouva a on bude pracovat v jiném cirkuse. A jeho, Lucase, s sebou vzít nehodlá.

- Stejně by tě patron nepustil. Ostatně, co bych s tebou dělal? Tohle je cirkus, tady se hodíš. Ale já jdu do Varieté. Tam je to pro lidi, kteří něco umí -

Ale to nejhorší na Lucase teprve čekalo. Na jedné štaci ho patron zavolal k sobě a nechal ho o samotě s dobře oblečeným mužem. Když konečně Lucas pochopil, o co tomu muži jde, pokusil se utéct. Ale dveře byly zamčené a muž ho přinutil, aby mu byl po vůli. Lucas netušil, kolik za to patron dostal, ale muselo to být hodně, protože patron začal tyhle muže k němu vodit často. Nezajímaly ho chlapcovy prosby, ani pláč. Nezajímalo ho, že už i vlastní lidé začínají reptat. Jediné, co ho zajímalo, byl cinkot v měšci. 

A pak jednou v noci někdo Lucasovi zaklepal na maringotku. Byl to jeden z houfu trpaslíků, které s sebou vozili. 

- Poslyš, my dva nejsme zrovna kamarádi, já vím, ale tohle ti musím říct. U patrona je nějaký chlap a chce si tě koupit. -

Lucas jen mávl rukou.

- To máš jedno. Tady nebo jinde. -

- No jo, ale ten chlap není od cirkusu. Pracuje na lodi jako námořník a chtějí tě vzít s sebou. -

- Víš to jistě? Nelžeš? -

- Proč bych lhal? Mně jsi fuk. Ale chtěl jsem ti pomoct. -

- Dobře, věřím ti. A děkuju. Myslím, že jsi mi pomohl víc, než si myslíš. -

Popravdě trpaslíkovi moc nevěřil. Proč by se ho chtěl patron zbavit? Přesto vyšel ven a tmou se šoural k patronově maringotce. Až ven byl slyšet hluk pijatyky. Bál se postávat pod oknem, aby si ho nikdo nevšiml. Ve vzduchu byl cítit pach levného alkoholu. Když druhý den přišla skupina námořníků do cirkusu a prohlíželi si ho s jaksi podivnými úsměvy, ucítil strach. Cokoliv ho tu mohlo ještě potkat, nic v jeho očích nebylo tak děsivé jako stát se hříčkou opilých a hrubých námořníků. Stále častěji myslel na slova chlapce, se kterým se tady seznámil. 

- Když se dostaneš do majáku, můj otec tě ochrání. -

Blížící se bouře mu podivně nahrála do noty. Námořníci měli jiné starosti než si ho vyzvednout a odjezd cirkusu se odložil, protože žádný kapitán nemínil riskovat loď a posádku. Když byla bouře tak silná, že se ohýbaly stromy, vyklouzl z maringotky a odešel z kola, které tvořily. Tu noc, kdo nemusel, ten nevystrčil ven ani nos. A tak si nikdo nevšímal Lucase plížícího se k přístavu. Molo vedoucí k majáku bylo zaplavené vodou, a než se k němu dostal, byl mokrý jako myš. Ale přesto zimu ani necítil. Když zabouchal na dveře, přemýšlel, co bude dělat, pokud ho Hubert nepřijme pod svou střechu. Ale přijetí bylo tak vlídné a upřímné, že k tomuto obrovi pocítil hlubokou náklonnost. Věděl, že není otcem ani jednoho z mladíků, a dobře tušil, jaké mají mezi sebou vztahy. Ale nedalo se říct, že by mu to vadilo.

- Vidím, že jsi syn svého otce. Také zachraňuješ všechny potřebné, - zasmál se Johan na Jakuba.

Jakub plaše pohlédl na Huberta.

- To je dobře, že jsi takový. Je štěstí mít takového syna. Přátelé si přece musí pomáhat, - usmál se Hubert na chlapce. A vzpomněl si na dvě oblíbená Samsonova přísloví:

- Nic jsi neprodal líp než to, co jsi daroval. -

- Přítel je to nejcennější, co nám osud daroval. -

Proč by on nemohl pomoci tomu cizímu chlapci? Proč by mu neotevřel své dveře a nepřijal ho? Copak je člověk opička, aby ho ukazovali? Proč mu nepomoci a nedarovat mu z toho, čeho má sám dostatek?

- Vítám tě pod naší střechou, synku, - řekl prostě Hubert a položil chlapci ruku na hlavu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)