Strážce Černé věže - 9. Samson

- Myslíš, že…, že Jakuba někdo odvedl? - zeptal se Johan zadrhnutým hlasem.

- Spíš ne. Koně jsou klidní, pes ani neštěkl. Ale zase Jakub by přece řekl, kdyby někam dál šel. A vůbec, kde je pes? -

Hubert zavolal, ale pes, jindy na slovo poslušný, tentokrát nepřišel. Hubert zapískal, ale nic.

Johana napadlo, že jestli najdou psa někde se šípem v krku a Jakub to viděl, tak Hubert asi případnému střelci zakroutí krkem. I kdyby to měl být nevím kdo. Hubert rychle obešel tábořiště. Našel Jakubopvy stopy. Nezdálo se, že by ho někdo vedl, nebo dokonce táhl. Psí stopy byly smíchané s jeho. Dal si prsty do úst a ostře, hlasitě zahvízdal. Zdálky se ozval štěkot psa. Hubert se bezeslova vyšvihl na koně a vehnal ho do lesa mezi stromy. Johan zůstal nerozhodně stát. Má jet za ním? Nebo raději zůstat tady a hlídat jejich věci? Nakonec zůstal.

Hubert znovu zahvízdal a pes se tentokrát ozval celkem blízko. Ale proč tedy nepřiběhne? Nemůže? Muž seskočil z koně a poslední kousek cesty šel z opatrnosti pěšky. Jeden nikdy neví. Rozhrnul větve a uviděl psa. Zvíře leželo na čemsi položeném u paty stromu. Hubert si uvědomil, že to něco je Jakub zamuchlaný do jeho zimního pláště. Měl svůj, který dostal od Johana, a na to si dal ještě Hubertův. Hubert byl tak velký, že to bez problémů šlo. Jeho plášť nebyl zdaleka tak hezký jako ten Johanův, ale byl možná ještě teplejší a hlavně velký, takže pokud se chlapec schoulil, měl přikryté i nohy. Fena se postavila, vrtěla ocasem a krátce štěkla. Žádné nebezpečí. Hubert se vrhl k Jakubovi, zvedl ho a zlíbal jako skutečného syna. Dýchlo na něj teplo. Protože fena na něm celou dobu ležela a zahřívala ho, nebylo Jakubovi zas tak úplně zima.

- Jakube, chlapče, co tě to napadlo? Kam jsi šel? -

Místo odpovědi Jakub jen nešťastně zavrtěl hlavou. Hubert ho zvedl v náručí jako děcko a zavolal na koně. V té chvíli si uvědomil, že se třese zimou. Postavil Jakuba na zem a vzal si svůj plášť. Jakub trpně stál se sklopenou hlavou. Nechal se vyzdvihnout k Hubertovi. Ten ho překryl cípy pláště a pobídl koně. Když se vrátili do ležení, Johan se na ně vrhl se spoustou otázek.

- Potom. Teď rozdělej oheň. Pomoz Jakubovi z koně a odveď ho do stanu. -

Ve stanu si lehli tak, jako lehávali za chladných nocí. Pod velkou kožešinu s Jakubem mezi sebou. Zahřívali ho vlastními těly, dokud se nepřestal třást. Pak se Hubert znovu zeptal:

- Copak to bylo? Ty už s námi nechceš být? -

Jakub neodpověděl, ale Hubert už začínal tušit…

- No tak, co se děje? Když mám ztratit syna, rád bych věděl proč. -

- Já vás v noci slyšel… -

- No a? Jistě to nebylo poprve. -

- Ale ty jsi říkal, že… Chtěl jsem vám jít z cesty. Abyste mohli být spolu jako dřív. -

Hubert Jakuba k sobě obrátil a vážně řekl:

- Co to říkáš!? Jaké jít z cesty? Kolikrát už jsi ode mne slyšel, že my tři patříme k sobě. Vím, co jsem řekl, ale to přece neznamená, že nutím Johana k volbě. Kdyby mi vadilo, že se do tebe zamiloval, mohl jsem ti smáčknout krček už doma, nezdá se ti? Copak to nevíš, ty svéhlavičko, že nemůžeš všechno, co slyšíš, brát doslova? Nemyslíš, že kdybysme tě ztratili, už by to nikdy nebylo jako teď? Nepamatuješ si, jak byl Johan nešťastný, když si myslel, že… už tě nikdy neuvidí? A co já? To mne nemáš ani trošku rád, že bys odešel a já bych ani nevěděl, co s tebou je? -

- To není pravda, mám tě rád. Mám vás rád oba. Proto jsem přece odešel. Protože tě mám rád. - 

Jakub se přitiskl k Hubertovi a rozplakal se. Na vlastního otce si pamatoval jen velmi mlhavě. Byl to lesní dělník. Z domu odcházel, když chlapec spal, a vracel se až pozdě večer. Mimo to zemřel, když Jakubovi bylo necelých pět let. Hubert ho přijal za syna a on k němu cítil opravdu cosi jako synovskou lásku.

- A kam jsi vlastně chtěl jít? -

- Do města. Našel bych si nějakou práci. -

- Jak? Vždyť neznáš zdejší řeč. A v zimě se práce hledá hůř. A na co jsi sebou táhl toho psa? Sotva by sis vydělal na kus chleba, jak bys ho živil? -

- Myslel jsem, že bez něj budete míň nápadní, když budete jenom dva. Kdyby se po nás někdo ptal… -

Hubert nevěděl, co má na to říct. Jakub byl ochotný se obětovat, jenom aby oni dva unikli. Pevně hocha objal a přitiskl k sobě.

- Neboj se synku, už jsme daleko. Nikdo nás už nebude hledat. A taky nás už nikdo nemůže přinutit, abychom se vrátili. -

Johan položil Jakubovi ruku na rameno.

- A copak jsi neslyšel, co jsem řekl? Miluju vás oba dva. Možná je to divné a není to slušné, ale je to pravda. -

- Překročili jsme již tolik zákazů a přikázání, že jedno navíc, to už nehraje roli, - zasmál se Hubert a oba mladíky objal a přitiskl k sobě. Leželi tak spolu a bylo jim jedno, jestli by to někoho pohoršilo, nebo ne.

- Johane, vzal sis nějaké opravdu hezké šaty? - zeptal se po chvíli Hubert.

- Ano. Mám je schované, bylo mi jich škoda. Proč? -

- Až pojedeme do města, tak si je vezmeš na sebe. Může být poznat, že jdem z daleka, ale v žádném případě nesmíme vypadat jako vandráci, jinak nás nepustí ani za bránu, natož tak do města. Když budeme vypadat jako pán a dva sluhové, bude to lepší. -

Když si Johan oblékl nové šaty, Jakub se na něj obdivně díval. Nikdy ho v nich neviděl. I Hubert uznale hvízdl. Bylo poznat, že tohle nešila nějaká podruhyně jen tak doma na koleně. Vyhoupli se do sedel a obrátili koně k městu.

Oba chlapci byli u vytržení nad krásou a výstavností města, kterým projížděli. Ještě nikdy neviděli tak vysoké a tak krásné domy. Tolik lidí a tak pestře oblečených. Pochopili, že tohle je jiný svět, než jaký znali a na jaký byli zvyklí. Najednou Hubert zahnul do jakési postranní ulice a zastavil před velkým, ale ne tak hezkým domem jako ty ostaní. Seskočil z koně a klepadlem uhodil do dveří, které byly vsazeny do mohutných vrat. Dveře se otevřely a vyšel starší muž. Prohlížel si trojici a ne právě přívětivě se zeptal, co si pánové přejí. Při zvuku Hubertova hlasu se po něm překvapeně otočil. A vzápětí se už ukláněl do půl pasu a otvíral vrata, aby mohli i s koňmi dovnitř. Pak se bez dalšího otočil a běžel do domu. Hubert zavřel a zajistl vrata s šikovností, která dávala tušit, že to nedělá poprve. Po chvíli se ozvaly rychlé kroky a ve vchodě se objevil vysoký muž. Byl snad vyšší než Hubert, i když ne tak mohutný. Taky byl o něco starší. Bezeslova si s Hubertem padli do náručí, mluvili jeden přes druhého, smáli se, objímali a líbali. Hoši nerozuměli, co si říkají, ale v podstatě se to dalo vytušit z jejich radosti. Konečně jim Hubert pokynul, aby šli blíž. A představil je:

- Toto je můj dávný přítel Samson. To je Jakub, můj přijatý syn. A tohle je Johan, můj přítel, - promluvil Hubert tentokrát česky. Snad se zapomněl, snad aby i oni rozuměli.

Muž rozuměl určitě, protože se při představování jen ušklíbl. Johan se ze zvyku uklonil. Muž úklonu opětoval, i když zdaleka nebyla tak hluboká. Byl vysoký, jistě ještě silný a ebenová hůl se stříbrným kováním byl spíš znak důstojnosi a určitého postavení, než že by se o ni potřeboval opírat. V podlouhlé tváři zářily bystré, veselé oči. Tvář zdobil dlouhý, pěstěný vous. Hlavu kryla malá aksamitová čapka. A v té chvíli si Johan uvědomil, že ten muž je Žid. Od otce slýchával, že jsou to podfukáři a šizuňkové. Ale Hubert by se přece nepřátelil a kdovíjakým darebákem. A Johan víc věřil Hubertově úsudku než slovům vlastního otce. Když jim muž pokynul, aby šli s ním do domu, bez zaváhání ho následoval. Udiveně se rozhlížel. Uvnitř dům vypadal o mnoho lépe než z venku. Byl krásný a dobře zařízený. Johanovi došlo, že ten trochu ošumělý venkovní vzhled je tu schválně. Samson je zavedl do jídelny, kde byl stůl pro několik lidí a krb. Vstříc jim vyšel mladý muž, oblečený stejně dobře jako Samson. Byl o něco starší než Johan a velmi hezký. Pokud by se to hodilo říci o muži, byl krásný.

- Budete mne potřebovat pane? - zeptal se znělým, hlubokým hlasem.

Samson ho vzal okolo ramen a řekl:

- To je Josef. Můj společník a sekretář. -

Tentokrát se musel usmát Hubert. Hlavně tomu společníkovi. Samson je pohybem ruky pozval ke stolu. A oni rádi přijali. Jídlo bylo trochu jiné, než byli zvyklí, ale dobré a teplé. Johan v duchu přemýšlel, jestli je to náhoda, že přišli k jídlu, nebo jestli Hubert vědomě zvolil tuto dobu, protože věděl, kdy se v tomto domě usedá ke stolu.

Po jídle Samson řekl něco Hubertovi. Ten přikývl a obrátil se k chlapcům.

- Pojďte hoši. Můj přítel a já si máme mnoho co říct, ale tady je to zbytečně velké. Zve nás do svého… kabinet…, nevím, jak se to řekne česky. Tam se bude líp sedět i povídat. -

- Ale jak si budeme povídat, když mu nerozumíme ani slovo? -

- Neboj se, budu vám překládat. -

To, čemu Samson říkal kabinet, byla malá, ale příjemně zařízená místnost. Johana napadlo, že doma měl otec něco podobného. Tam si brával občas své kumpány a dlouho do noci se radili a rokovali o bůhví čem. Jen tady to bylo o mnoho útulnější. Takové jakoby teplé, a nejen proto, že tu hřála kamna. Samson si sedl na dvojkřeslo a Josef vedle něj. Ostatním ukázal na lenošky a křesla, jako by říkal: vyberte si a sedněte. Sluha přinesl dvě velké karafy. V jedné bylo víno a ve druhé ovocná šťáva jen malinko vínem ochucená. Samson nalil sobě a Hubertovi víno a hochy obsloužil Josef. Muži spolu chvíli mluvili, ale brzy začal Samson vyprávět a Huber tiše překládal.

- Vím bratře, že za ta léta, kdy jsme se neviděli, jsi jistě prožil mnohá dobrodružství a rád bych je vyslechl. K tomu se zajisté ještě dostaneme. Můj život se pořád odvíjel stejně. Obchody, cesty a samota. Až do doby, než jej ohřálo slunce v podobě mého Josefa. Ale popořádku:

Josef je syn chudého ševce a doma jich bylo sedm dětí. Sotva odložily lžíci na kaši a začaly se ohlížet po chlebu, již se otec staral, aby si na něj i vydělaly. Nutil děti žebrat, hrát a zpívat na ulici. Když chlapec trochu povyrostl, našel si práci v zájezdním hostinci. Jak mu léta přibývala a on rozum bral zjistil, že někteří muži mu za trochu přívětivosti rádi vtisknou do dlaně peníz. Ani jedno, ani druhé mu nebylo proti mysli. A otce nezajímalo, odkud ty peníze jsou, hlavně aby jich bylo dost. Brzy přestal dávat všechny peníze otci a schovával si je v jednom koutě pod uvolněnou cihlu. Doufal, že až si našetří dost, odejde z domova do světa a tam na něj čeká lepší život. Několikrát jsem mu nabídl, že ho vezmu s sebou, ale on nechtěl. Snad se bál jako křesťan svěřit se do rukou starého Žida. Když jsem zas jednou přijel do města za obchodem, uložil jsem zboží i lidi u jedné židovské vdovy, která mi pronajímala část domu, a večer jsem se vypravil do hostince, kde Josef pracoval. Doufal jsem, že na mne bude mít večer trochu času a pobavíme se v jeho pokojíku. Hostinský mi se škodolibým úsměvem sdělil, že Josefa odvedli, protože kradl. Nevěřil jsem tomu ani na okamžik. Od děvečky jsem se dozvěděl, co se stalo. Jeden z hostů pohřešil ráno váček s penězi a hostinský obvinil Josefa. Dal ho odvézt biřicem a Josef byl beze všech důkazů odsouzen ke zmrskání na pranýři a měl mu být vypálen na čelo cejch zlodějů a poběhlic. Ani na okamžik jsem nevěřil v jeho vinu. To, že je člověk chuďas, to z něj ještě nečiní samosebou zloděje. A tak jsem zašel do místní šatlavy. Zvuk peněz často přehluší hlas svědomí, a tak jsem za hrst stříbrňáků mohl k Josefovi. Se slzami v očích ke mně spínal ruce a ujišťoval mne, že je nevinný. Kupčík prý celou noc hrál v kostky s ostatními a nad míru holdoval vínu i medovině. Usnul v šenku plném lidí, a jestli jej někdo mohl nejsnáze obrat, tak hostinský. Vždyť chodí mezi hosty a je nejmíň nápadný.

Rozdal jsem pár dobrých slov, přidal k tomu nějaké dary a štědře otevřel svůj měšec. Do večera byl chlapec můj. Musel jsem ovšem slíbit, že zmizí z města. Po dobu svých obchodů jsem ho ukryl u vdovy, kde jsem bydlel, a po večerech jsem se těšil jeho společnosti. Postaral jsem se, aby si mohl vzít své věci z hostince, i tu trochu peněz, které si tam schoval. A věřte mi, že ten uloupený váček mezi jeho věcmi nebyl. Odjeli jsme z města a Josef šel se mnou sem, do mého domova. Nevěřím, že chudý člověk je zrozen jen k robotě a službě. Dal jsem chlapce vzdělat a on se naučil číst, psát i počítat a vůbec vše, co kupec potřebuje. Učitel ho naučil latinsky a já hebrejsky. Je ovšem pravda, že tady si lidé myslí, že je to můj nemanželský syn, ale je lépe nést cejch nemanželského, leč milovaného syna, než… -

A Samson vřele políbil Josefovo bílé, neposkvrněné čelo.

- A on sám snad nelituje, že dělá společníka starému Židu. -

- Vděčně a s láskou, můj pane, - řekl Josef opravdově a sklonil se a políbil ruku, která ho, jak nepochyboval, zachovala při životě. 

Samson si pokradmu přetřel oči, a aby skryl dojetí, naplnil sobě i Hubertovi poháry novým vínem. Pak řekl:

- Tak bratře, teď víš co důležitého se událo v mém životě. A já jsem teď napjatý vyslechnout si, co vás přivádí ke mně. Jakou šťastnou náhodou jsi zase poctil můj dům. Pokud nejste příliš unaveni, rádi si vyslechneme vaše příhody. -

- Budu ti vyprávět, protože pozornému posluchači se vždy vypráví dobře. Ale chlapci si asi půjdou raději lehnout. Myslím, že jsou tou dlouhou cestou unaveni. -

Samson svýma chytrýma očima pozoroval oba chlapce. Jak se na jediné Hubertovo slovo zvedli. Mladší unaveně vypadal, to jistě. Starší ale ne. Spíš to vypadalo, že má potřebu mladšího ochraňovat. Muž přemýšlel, jaké mají ti tři mezi sebou vztahy. Přijatý syn… Tak to už jistě… Ten mladíček s dívčí tvářičkou a očima jako koloušek nevypadá jako dobyvatel dámských srdcí. Spíš pánských klínů. No ale proč ne? Ani on není lepší a noci tráví s Josefem. A jen o obchodech si u toho nevypráví.

- Buď tak hodný, odveď naše hosty do jejich ložnice a nech jim připravit koupel. -

Tím, že s nimi poslal Josefa a ne sluhu, tím dal Samson najevo, že si jich váží. Josef je odvedl do pokoje určeného pro hosty. Patřila k němu i jakási koupelna. Sluhové naplnili dřevěnou vanu horkou vodou a v kulaté misce přinesli mýdlo. Pak se s úklonou vzdálili.

Johan zavřel dveře na petlici a objal Jakuba. 

- Konečně sami, - zašeptal. 

- Na co myslíš? - zeptal se s úsměvem Jakub. 

- Na to, že teplá voda je teplá jenom chvilku. Pojď, umyju ti záda. -

Shodili šaty a Johan ucítil bodnutí u srdce, když uviděl Jakubovy jizvy. Bezeslov ho k sobě přitiskl. Jakub se nechal objímat a neuhýbal. To bylo dobré znamení. Pomohl mu do vysoké dřevěné vany a společně se slastně ponořili do horké vody. Johan nabral mýdlo a omýval Jakuba a zároveň ho hladil. Chlapec si vzpomněl, jak ho matka jako malého koupávala v neckách na praní. Usmál se té vzpomínce, ale vzápětí se mu oči zalily slzami. Ucítil rvavý stesk. Už nemá nikoho, je sám. 

- Jakube, co se děje? Stalo se něco? -

Johan uviděl Jakubovy slzy a nevěděl, co si o tom má myslet. Přitáhl ho k sobě a Jakub ho pevně objal. Ne, není sám. Má Johana a Huberta. Nechal se líbat a hladit. Teplá voda, pocit čistoty, víno, na které nebyl zvyklý, to vše u něj vyvolávalo jakousi příjemnou malátnost. Johan vycítil příležitost. Hubert se hned tak nevrátí, mají tedy možnost být spolu sami. Ne, že by se po cestě Hubert nesnažil, ale se začátku je nechtěl nechávat samotné a později zase byli v cizí zemi a dva osamělí mladíci a čtyři ušlechtilí koně, to mohlo ledaskoho zlákat…

Johan položil nahého Jakuba na postel a lehl si vedle něj. Hladili se a zkoumali, jako by to bylo poprve. Johan uviděl na stolku u postele lahvičku oleje. Kdo a proč ji tam dal? To bylo teď jedno. Líbal Jakuba a rukou ho hladil. Opatrně zajel prstem mezi jeho půlky. Tentokrát neucítil to pevné, odmítavé sevření. Pokračoval v hře a teď už pomocí oleje, vonícího po levanduli si Jakuba připravoval. Nakonec si klekl, zvedl mu nohy a opatrně pronikl jemnou růžicí svěrače. Tichý vzlyk utišil polibkem a pomalu s citem vstoupil do Jakuba. Ozval se tichý nářek. Přece jenom to bylo dlouho. Ale Johan nepospíchal. Opatrně vyklouzl a znovu vstoupil. Napadlo ho, že to včerejší dvojí milování s Hubertem, nebylo možná až tak náhodné. Hubert jistě počítal s tím, že tu budou vlídně přijati a stráví tu nějaký čas. A jistě měl v úmyslu popřát jim soukromí. A když se včera z nejhoršího vybouřil s ním, tak dnes se dokáže lépe ovládat. Jakub už nenaříkal. Ležel tiše s rukama u hlavy jako děcko a pomalu si znovu zvykal na ten pocit tlaku a plnosti, který mu Johan poskytoval. Zase to začalo být příjemné. Objal milence a vyšel mu vstříc. Milovali se zase jako dřív. 

Když se pozdě v noci vrátil Hubert, našel dveře na petlici. Vešel tedy dveřmi od koupelny. Ty Johanovi zavřít nenapadlo. Oba chlapci spali nazí v těsném obětí. Opatrně je přikryl a položil se na divan. Pro dnešek mu to stačí. Jenomže jak nad ránem vyhaslo v kamnech, začalo mu být zima. Popošel k posteli. Jakub spal jako vždy na pravém boku, schoulený v Johanově klínu. Lehce plácl Johana po nahém zadku, aby se posunul. Lehl si k chlapcům pod velkou teplou pokrývku a ze zvyku je oba objal.

Co to dělám? - napadlo ho náhle. - Teď už nejsme ve stanu, kde se jinak spát nedalo. Mimo to, nikdo by nás tu takhle neměl vidět. -

Pak ale v duchu mávl rukou. No co, jsou to jeho hoši a on je má rád. I když každého jinak. Políbil Johana do vlasů a usnul.

Samson ležel v široké, pohodlné posteli a Josef vedle něj. Oba mlčeli. Mysleli na to, co jim vyprávěl Hubert. Až po chvilce si Samson uvědomil, že Josef je nějak podivně tichý.

- Copak tě trápí? -

- Nic, co vás to napadlo? -

- Ale jdi. Vidím, že nejsi ve své kůži. -

- Všechno je… -

- Josefe, proč trápíš sebe i mne? Řekni, co se děje, a uleví se ti. -

- Vy… jste hodně rád, že ten muž přijel, že…? -

- Jistě. Byli jsme dobří přátelé. -

Josef neřekl nic. Až do dnes se nikdy nemusel o Samsonovu přízeň s nikým dělit. A náhle se tu odnikud vynořil ten muž. Samosebou věděl, že Samsonovým životem nejeden muž prošel. Tedy spíše postelí. Ale to bylo už dávno, jako by zapomenuto. Smutně si povzdechl.

- Ale no tak, co je to? Přej mi tu vzpomínku na dobu, kdy mne při shýbání nebolela záda. Přej mi vzpomínku na dobu, kdy jsem se nemusel shýbat, protože mi nic nepadalo z rukou. Přej mi vzpomínku na dobu, kdy jsem dokázal zastavit hřebce v běhu jednou rukou. Jsem už jen stařec, který nemá nic než vzpomínky. -

- Opravdu? - zeptal se Josef, protože důkaz, že tomu tak není, držel tak říkajíc v ruce.

- Neříkej, že žárlíš? -

- A proč ne?  Ale ne, nežárlím. Nemám právo. Co vás to napadlo, že… -

- Docela by se mi to líbilo slyšet. -

- Prosím? -

- Ty víš, že tě mám rád, ty víš, že tě miluju. -

- Jistě. Ani nevím, čím jsem si to zaslouižil. -

- Jen tím, že jsi. Neznám nic hezčího než tě držet v náručí. Ale nikdy jsem nevěděl, jestli jsi se mnou z povinnosti, nebo že chceš. -

- Kdybych nechtěl, dávno jsem práskl do bot a vy to víte. -

- Jen tvé mládí a tvá láska mne drží při životě, to mi věř, - zašeptal Samson a poklekl, aby si vykasal noční oděv…

Po pár dnech napadl sníh a zima naplno udeřila. Nebyla taková jako v Čechách, ale jistě by nebylo pohodlné cestovat právě teď. Mnohem příjemnější bylo trávit dny a hlavně noci v teple a pohodlí. Jednoho dne se možná vydají dál, ale teď jim nic nechybělo.

- Johane? -

- Hm? -

- Víš jak Samson říkal, že Josef se naučil číst a psát až tady. -

- Ano. -

- Myslíš, že bych se to mohl naučit i já? -

- Jistě, proč ne? Nikde není řečeno, že někdo to smí a někdo nesmí umět. -

- A naučíl bys mne to? -

- Já? Ke své hanbě musím přiznat, že to sice umím, ale nijak valně. Můj otec držel psaní a čtení za zbytečné. Podle něj patří muži do ruky zbraň a ne kniha. Ta je pro mnichy. Myslím, že i Hubert toho zná víc jak já. Všiml sis, jak mluví, když překládá, co říká Samson? -

- Ale to přece jen překládá? -

- No jistě, ale když ta slova říká, musí je znát. A všiml sis, že se skoro nikdy neptá, co nějaké slovo znamená? Myslím, že Hubert je mnohem chytřejší, než si můj otec myslel. -

Johan se styděl říct, že víc, než si myslel on. Během cesty se podřídil mužovu vedení, protože byl jasně zkušenější. Ale život v lepší společnosti měl být jeho polem. A ukázalo se, že ten drsný Hubert se dokáže ve společnosti chovat stejně nenuceně, jako by tak žil odjakživa. A už v žádném případě se nedal život v Samsonově domě srovnat s životem na tvrzi jeho otce. 

- Možná by nás mohl Josef učit. Obávám se, že nám to bude zapotřebí rovným dílem, - ušklíbl se Johan.

Když se o tom ale zmínil před Hubertem, ten řekl:

- To není dobrý nápad. Josef neumí slovo česky. Samson rozumí, ale mluvit moc neumí. To by chtělo opravdu učitele. -

Za pár dní se v domě objevil starší muž, s podivuhodnou lehkostí přecházející z jednoho jazyka do druhého podle toho, s kým mluvil. Na Josefa jeho řečí, na Samsona hebrejsky a na Huberta česky. Nakonec zasedli v učebně hoši i s Josefem. Aby se naučili rozumět jeden druhému. Byla to dobrá zábava pro zimní dny.

Ale ani Samson s Hubertem se nenudili…

A přišlo jaro. Krásné a teplé. Hubert se s uspokojením díval na oba chlapce. Johan byl už muž a Jakub zase ten veselý mládenec, jak si ho pamatoval z domova. Už se nestávalo, že by se s křikem budil ze sna a oni ho museli objímat a tišit. Jen jizvy na jeho těle, ty zůstaly.

Johan dostál slovu a svou lásku opravdu dělil spravedlivě. Aspoň co se týkalo srdce. Jinak se víc věnoval Jakubovi hlavně proto, že chodili spát dřív než Hubert. Ale kdyby se ho někdo zeptal, koho miluje víc, nedokázal by odpovědět jinak, než jak to slýchal od Huberta: oba stejně, ale každého jinak. Občas, když se v noci vracel Hubert trochu veselejší z vína, zatoužil po mladém milenci a vklouzl k němu na postel. A když pak Johan usínal uspokojený Hubertovým milováním, říkal si v duchu: nedopusť Pane, abych jednou musel volit…