• Saavik
Stylromantika
Datum publikace11. 5. 2013
Počet zobrazení3340×
Hodnocení4.72
Počet komentářů3
Oceněnípovídka roku 2013

V první chvíli mu hlavou bleskla myšlenka na útěk  koně osedlá za okamžik a v lese se vyzná jako málo kdo – ale pak dal té myšlence rychlý výhost. Jestli je možné Jakubovo utrpení zkrátit, musí to udělat. A jestli má Varzil podezření a pokusí se ho zabít, ještě se vždycky může bránit. Když uslyšel koně, vyšel před srub. Mohutná bílá fena se mu postavila k noze a temně, výhružně zavrčela. Vycítila Hubertovu nejistotu. Položil jí ruku na hlavu, ale neztišil ji, takže věděla, že ten, kdo přichází, není přítel.

Varzil se ještě s jedním mužem přihnali až k Černé věži. Varzil seskočil a prudkým pohybem strhnul z koně pytel. Ten žuchnul na zem. Ozvalo se naříkání. Varzil do pytle vší silou kopl. Nářek teď připomínal pláč ztraceného štěněte. Huberta bodlo u srdce. Před nějakým časem řekl sice Johanovi, že mu nevadí, že spí s Jakubem, ale zas tak jedno mu to pochopitelně nebylo. Ale teď jediné, co cítil, byla lítost. Ten kluk za to nemohl. Nevybral si, jaký bude. A nemohl za to, že padl Johanovi do oka a posléze i do náručí. Přesto se tvářil stejně neutrálně jako jindy a s úklonou se zeptal:

- Čím posloužím? -

- Ještě počkej. Zatím otevři věž a najdi místo, kde je ještě nějaký hák. Pověsíme tam ten pytel. Potom ho pomůžeš zazdít. -

- Ano pane. -

Hubert místo s hákem našel a vybral rychle. Rychle, ale nikoliv bez rozmyslu. Z dálky se ozvalo hrkání a pomalu se blížila kárka tažená baculatým oslíkem. Na ní seděl i s pomocníkem mistr zednářský. Vedle nich jel na koni Varzilův pacholek a vztekle je popoháněl.

- Vezmi ten pytel a pověs. Ty si připrav, co potřebuješ, a dejte se do díla, - vychrlil Varzil rozkazy. 

A tak Hubert vzal pytel, hodil si ho přes rameno a pomalým klidným krokem zamířil do věže. Rád by Jakubovi dal na vědomí, že je to on, ale Varzil šel hned za ním. Nemohl riskovat vlastní krk, chtěl-li zachránit ten Jakubův. Když o sebe začaly narážet kameny, kterými Jakuba zazdívali, ozval se děsuplný křik. Hubert viděl, jak se zedníkům třesou ruce. On sám se přinutil k ledovému klidu. Byl si vědom, že jediná chyba, jediný stín podezření a vše bude ztraceno. Protože byl Hubert o hlavu vyšší než zedníci, tak horní, menší kameny zazdil on. Nikdo si nevšiml, že na bocích nechal mezeru. Tedy, Varzil si nevšiml, mistr ano, ale mlčel. Ještě nikdy v životě nebyl přinucen k něčemu takovému. A věděl, že chlapcův křik bude slýchat ještě dlouho. Když mu do roztřesené ruky Varzil vyplatil peníze, měl pocit, že ho pálí v dlani. Mlčky se uklonil a hleděl být co nejrychleji pryč.

- Až bude po všem, potom co, pane? -

- Nic. Necháš ho tam. I bažiny je pro něj škoda. -

Když muži odjeli, vystoupal Hubert po ochozu až k vrcholu věže. Teprve, když si byl jistý, že se vrátili do tvrze, seběhl dolů. Snad ještě nebude ještě pozdě Dal v kotlíku nad oheň hřát vodu a zašel do komory pro těžký, železný krumpáč. Odhrnul keř, který rostl u paty věže, a chvíli hledal prsty na zdi. Konečně našel vydrolené místo, nasadil do něj krumpáč a začal páčit. Nešlo to tak lehce, jak si myslel, a brzy měl pocit, že mu praskne páteř a povolí vazy. Nakonec pořádně zabral a uvolněný kámen se vyvalil. Vyčerpaný Hubert si otřel čelo, na chvilku si oddechl, ale hned pokračoval. Další kameny už šly líp. A nebo ho možná popohánělo to děsivé ticho. Měl pocit, že je děsivější než ten křik předtím. Konečně byla díra dost velká. Hubert se do ní nacpal, jedním trhnutím uvolnil popruh a opatrně zachytil padající pytel. Vytáhl ho ven, položil na zem a rychle rozvázal. Jakub vypadal ve svitu měsíce mrtvolně bledý, rty měl úplně bezkrevné a oči v sloup. Dýchal jen slabě, ale dýchal. Hubert ho vzal do náručí a odnesl do srubu. Položil ho na čistě udrhnutou desku stolu a konečně si ho prohlédl. Nahé tělo měl poseto krví podlitými šrámy. Krví podlité šlehance měl i na zadku a v rozkroku. Buďto Varzil mlátil padni kam padni, nebo si nejcitlivější místo vybral úmyslně. Hubert se obával, že to druhé je správně. Až do rána odmáčel a omýval z rozbitého chlapcova těla krev. Pak ho celého natřel mastí, kterou si léčil různá zranění, o která není při práci v lese nikdy nouze. Pak mu oblékl svou košili a spodky a vynesl ho opatrně po příkrých schodech na půdu. Tam vyhrabal v seně úkryt, který kdysi vybudoval Semil. Jakousi kukaň upletenou z proutí. Když byla pokrytá senem, neměl nikdo šanci ji uvidět. Vystlal znovu nepoužívané lůžko a Jakuba tam uložil. Přikryl ho teplou houní a zapískal. Velká fena vyběhla za nimi. Hubert sám by si nikdy psa do postele nevzal, ale teď to bylo něco jiného. Potřeboval jít pryč a nechtěl, aby byl Jakub sám. Položil fenu k němu, poručil, ať hlídá, a sešel dolů. Na obzoru začalo vycházet slunce. 

Vzal vodu, kterou omyl Jakuba, zašel s ní do věže a vylil ji těsně k nové zdi. Potom zašel k napajedlu a našel zbytky srny, kterou asi roztrhali vlci. Pomocí lopaty to dal na kárku a pak vsunul do pytle. Zvedal se mu při té práci žaludek, ale věděl, proč to dělá. Pytel pověsil a kameny nastrkal zpátky. Když zeď trochu zašpinil a narovnal keř, nikdo by si na první pohled ničeho nevšiml.

Ve srubu otevřel starou truhlu a chvíli v ní hledal. Konečně vyhrabal malou dřevěnou krabičku zabalenou v pravém pergamenu. Otevřel ji a přičichl k tmavé hmotě, která byla uvnitř. Pak naškrábal špičkou nože trošku černého prášku do hrnku a zalil horkým mlékem. Míchal tak dlouho, až to bylo přesně k pití. Mléko lehounce zešedlo a mělo podivnou chuť. Ta hmota bylo sušené opium. Hubert vystoupal k Jakubovi a opatrně mu po lžičkách lil mléko do vysušeného hrdla. Chlapec se několikrát rozkašlal, ale nakonec začal polykat. Hubert u něj počkal, než zase usnul. Přetočil ho na bok, podepřel o fenu tak, aby na tom boku zůstal, a sešel dolů uklidit srub a trochu se prospat. Vzbudil ho studený psí čumák. Vyskočil a šel k Jakubovi. Chlapcovy oči plály horečkou a jistě měl i bolesti. Hubert se nad něj naklonil.

- Jakube, slyšíš mě? Víš, kdo jsem? -

- Ano Hubert -

- Máš hlad? Nebo žízeň? -

- Žízeň. -

Hubert pozvedl Jakubovi hlavu a dal mu vodu. Pak ho zase opatrně položil a přikryl houní.

- Za chvilku ti přinesu něco k jídlu. Teď ještě lež. -

Chlapec se zavrtěl. Hubert ještě nikdy takhle o nikoho nepečoval, ale teď náhle pochopil, proč se Jakub vzbudil. Váhavě se rozhlédl. Přes jeden z trámů visel starý kožený měch. Takové se už dávno nepoužívaly, ale protože nikomu nepřekážel, tak ho tam nechali. Teď ho vzal a podal Jakubovi se slovy:

- Zatím si vezmi tohle. Vstávat bys ještě neměl. -

Jakub zrudl, ale chtělo se mu tolik, že se moc dlouho nerozmýšlel. Hubert měch vzal a vynesl ho vylít. Nahoru se vrátil s miskou husté polévky a Jakuba nakrmil jako miminko. Cítil, že má horečku. Taky si byl vědom toho, že prach ze sena není dobrý. Ale při představě, že se Varzil "náhodou" objeví, zavrhl možnost vzít Jakuba do srubu do postele. Jenomže když chtěl večer odejít, sevřel mu Jakub ruku.

- Nechoď pryč. Nenechávej mě tady. Co když se vrátí? -

- Nikdo nepřijde, neboj se. Nechám ti tu psa. -

Ale jediný pohled do horečkou se lesknoucích očí stačil. Bylo jasné, že by nebylo dobré nechat Jakuba samotného. Ne po tom, čím si prošel A tak začal Hubert spávat v seně. První noc se mu Jakub stulil do klína a vzal ho za ruku a konečně začal plakat. Hubert ho nechal. Oba trápila stejná myšlenka. Co se stalo s Johanem? Ale nebyl čas na to myslet. Hubert jen doufal, že i v návalu vzteku Varzil syna ušetřil. Možná ho zbil, ale nechal ho pak na pokoji. Mimo to, bál se Jakuba nechat samotného. Viděl v jeho očích panický strach, kdykoliv od něj odcházel. A taky si nebyl jistý, jestli sem Varzil někoho neposlal na občasnou kontrolu. Nebylo by dobré, aby Jakuba našli. Proto ho nezachraňoval, aby ho ten ďáblův syn dostal zase do rukou. Počkal tři dny, a když se mu zdálo, že vše je tak přiměřené, obezřetně prošel okolí. Nikde žádné stopy. Nezdálo se, že by ho někdo špehoval. Sedl tedy na koně a vydal se ke tvrzi.

- Co je? - vyštěkl Varzil.

- Možná by bylo dobře ten pytel dát pryč. Je to neuvěřitelně cítit. Pět kroků od věže mám studnu a -

- Zítra přijedu a podívám se. -

Hubert se uklonil a odjel. Varzil za ním hleděl. Uvažoval, jestli ví, kdo byl v tom pytli. Když se syna ptal, čí Jakub byl, dostalo se mu odpovědi, že sirotek. A opravdu se po něm nikdo nesháněl. Druhý den zamířil Varzil k Hubertovu srubu. Už na dálku ucítil podivný pach. Seskočil z koně a zamířil k věži. Hubert otevřel. Vylil se neskutečný zápach a hejno much. Varzil odskočil ode dveří a měl co dělat, aby utišil rozbouřený žaludek.

- Až bude večer chladno, tak bych to dal pryč, - ozval se Hubert.

Varzil jen mlčky přikývl. Hrábl do váčku u pasu, vytáhl několik mincí a podal je Hubertovi. Pak sedl na koně a zmizel. Hubert byl rád, že to tak dobře prošlo a Varzil nechtěl pytel zkontrolovat Proto se taky preventivně postaral o to, aby ho to ani nenapadlo. Když večer pytel odklízel, byla už věž v rámci možností vyvětraná, ale stejně se dávil. Když pytel hodil do bažiny, docela se mu ulevilo. Skočil pak do jezera a dlouho ze sebe smýval ten odporný pach.

Hubert se staral o Jakuba, jak nejlépe uměl. Každý večer ohřál vodu, omyl ho a znovu namazal. Přestože v lásce dával přednost mužům, doteky a pohled na nahé Jakubovo tělo v něm vyvolávaly spíš soucit a něhu než touhu. Rány zhnisaly, snad kvůli prachu ze sena, snad kvůli tomu, že bejkovec byl špinavý. Zanícené stopy po šlehnutích bolely a Jakub tiše fňukal, když se ho dotýkal. Trpně se podvoloval, když stál ve škopku a Hubert ho teplou vodou omýval a potom se ho dotýkal se samozřejmou jistotou. Rány na těle se pomalu hojily. Ale rány na duši? Chlapec sám od sebe nepromluvil, pokud se ho Hubert přímo nezeptal. Občas se začal nekontrolovaně třást, někdy až tak, že ho musel nakrmit, protože neudržel lžíci. V noci se budil anebo křičel ze spaní. A tím, jak se prakticky nehýbal, ochabovaly mu svaly. Celý den ležel zahrabaný v seně a ven šel jenom v noci, aby si odskočil, nebo když ho Hubert zavolal. Přes den by nevyšel ani za živý svět. A tak s ním Hubert sedával večer v sadě ve stínu vzrostlého stromu. Zabalil ho do houně jak mimino a posadil ho k sobě bokem, aby se mu ramenem opíral o hruď. Pak ho objal a tak mlčky seděli a tiskli se k sobě. I když o tom nemluvili, oba mysleli na Johana. Když se Jakubovi zahojil zadek natolik, že mohl bez větších bolestí sedět i delší dobu, posazoval ho Hubert na svého koně a vozil ho. Nebylo to vědomé, ale z vlastní zkušenosti věděl, že při jízdě na koni člověk potřebuje všechny svaly. V prvních dnech Jakub na koni spíš ležel, ale brzy se posadil a držel se hezky rovně. Aniž o tom Hubert přemýšlel, připadl na správnou cestu.

 

Johan trávil své dny tím, že seděl u sebe anebo u matky. Věděl, že to je jedno z mála míst, kam otec téměř nechodí. Ještě teď cítil bolest a jímala ho úzkost, když si vzpomněl, jak otec dopodrobna líčil Jakubovo zazdění a později ještě podrobněji, jaké to bylo o pár dnech Do stájí nechodil, protože když to udělal, první kůň, který mu tam padl do oka, byl šedý koník, na kterém tak rád jezdil Jakub. K jezeru nešel, protože by nesnesl pohled na ořešák, pod nímž se tolikrát milovali. Otci se vyhýbal, jak mohl, ale několikrát denně se tomu stejně nevyhnul. Minimálně při společném jídle. Snažil se tvářit lhostejně, ale Varzil taky nebyl na hlavu padlý. Viděl, jak je syn nešťastný, a bůhví, že z toho měl radost. Cítil i synovu nenávist, ale pokládal ho za slabocha a bylo mu to lhostejné. Johan netušil, co je s Hubertem, ale neodvážil se to nijak zjišťovat. Bál se, že by ohrozil i jeho. Každý den proto vypouštěl holuba a on se mu druhý den vracel. Jen už nenosil lístečky. Pro jistotu, jaksi. Johanovi muselo stačit vědomí, že Hubert žije.

 

Mohutná fena vyskočila a temně zavrčela.

- Někdo sem jede. Schovej se, - řekl zdánlivě klidným hlasem Hubert. Jakub mu zesinal před očima.

-  co když -

- Zůstaneš v seně. Neozveš se, ať už by se dělo cokoliv. Ať uvidíš nebo uslyšíš, co chceš, zůstaneš tady. Jestli mne odvedou, večer sedneš na koně a zmizíš. V mém slamníku je váček s penězi, ten si vezmeš. Rozumíš? -

- Ano. -

Už stokrát probrali, co má Jakub udělat, kdyby Varzil přece jen pojal podezření a nechal si Huberta přivést. Ale muž stále častěji myslel na odchod. Život v neustálém střehu, to nebylo nic pro něj. Teď rychle seběhl z půdy, vzal do ruky sekeru a jako by nic se postavil k hromadě naštípaného dřeva. Fena náhle přestala vrčet a tiše zakňučela a začala vrtět ocasem. Pak se rozběhla k lesu a ozval se štěkot. Hubert ucítil úlevu tak velkou, že si musel sednout. Z chování feny vytušil, kdo je neznámý jezdec. A opravdu. Z lesa vyjel černý kůň s Johanem v sedle. Když ale před srubem seskočil a Hubert ho uviděl, doslova se zděsil, jak vypadal bledý a pohublý. Oči, zarudlé a oteklé, svědčily o častém pláči. Muž mlčky rozevřel náruč a Johan ho stejně mlčky objal. Hubert si jejich setkání několikrát představoval. Měl na jazyku nejednu výčitku. Tolikrát mu to říkal, tolikrát ho varoval, ale teď mlčel. Cítil, že Johan se i tak dost trápí vlastními výčitkami. Konečně promluvil:

- Huberte, já se ti chci omluvit. Měl jsi pravdu a já byl hlupák, že jsem tě neposlechl. Kdybych nechal -

Johanovi selhal hlas. Nedokázal vyslovit Jakubovo jméno, aniž by začal plakat. Když se trochu vzpamatoval, řekl:

- Mohl bys mi ukázat místo, kde leží? -

- Ano, to bych mohl. - 

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)

Komentáře  

0 #3 Odp.: Strážce Černé věže - 4. TajemstvíIrad 2015-09-07 03:08
Fotřík za všechny prachy :-|

Stejně - chudák Hubert.
Citovat
0 #2 Pro AmaterSaavik 2013-05-12 01:34
Tak předně, je to jen povídka.
Ale jinak svaly začínají ochabovat asi tak po 14 dnech, pokud jen ležíš. Při přetížení svalů a vazů, klidně i dřív. A při stresu někdy mozek "přesvědčí" tělo, že nemůže. Doslova ztuhneš. Taky to může způsobit dlouhodobý nedostatek kyslíku. Tělo chrání mozek a tak ubere svalům. Laicky řečeno...A hipoterapie je fajn. Používá se i u spastiků a docela to pomáhá.
Citovat
0 #1 ToAmater 2013-05-11 23:58
bylo moc pěkné. Bylo jasné, že Hubert nenechá Jakuba zemřít, ale i tak to bylo napjatěél, jak ho z toho dostane. Ovšem ještě není nic vyřešeno. Hlavně to, jak dospěji ke konci.
Pěkně napsáno, jedině co snad mě zarazilo byla ta ochablost svalu. Nejsem doktor, ale i tak se mi to zdá strašně rychle.
Jinak jak říkám, čte se to báječně. :P
Citovat