Strážce Černé věže - 7. Cesta

Když se ráno Hubert probudil, slunce vycházelo a všude se leskly kapičky rosy. Vstal a protáhl se, až mu zapraskalo v zádech. Sklonil se ke staršímu z chlapců a jemně ho poklepal po rameně.

- Johane, zajdu k řece. A ty vzbuď Jakuba. -

Sestoupil k řece a napil se chladné vody. Chvilku se díval na klidně plynoucí vodu a pak shodil šaty a nahý se do řeky ponořil až po krk. Voda byla jako nůž, ale nevadilo mu to. Vydrhl se do půl těla říčním pískem a zaplaval si. Chtěl dát chlapcům trochu času, aby spolu byli chvilku sami.

Johan se sklonil nad Jakuba a zlehka ho políbil na čelo. Jakub otevřel oči, a když ho uviděl, radostně se usmál. A vzápětí se úsměv ztratil a zase měl ten plachý výraz jako dřív. Johan se ale nedal odradit a políbil ho znovu, tentokrát na rty. Jindy by to Jakub už bral jako výzvu k ranním hrátkám, nebo dokonce k pomilování. Teď ležel jako tělo bez duše. Johan ho k sobě zvedl a objal ho okolo ramen. Cítil, jak se chlapec třese.

Co se to děje? On se mne bojí? Nebo se opravdu nikdy nevzpamatuje z toho, co mu udělal otec, tak jak se toho bojí Hubert? V Johanovi se zvedl vztek. Vzpomněl si, jaký Jakub byl, když se poznali. Veselý, pořád usměvavý a stále ochotný k milostné hře. A teď? Teď, když se na něj jen podívá, má strach. Je z něj uzlíček nervů. Už zase se třese, jako by se dělo kdoví co…

- Jakube, milý, co se děje? - něžně ho pohladil. Zabolelo ho, když se Jakub bezděčně uhnul.

- Myslím… Myslím, že otec se už vrací, - řekl Jakub, vyskočil a šel k ohništi. Hubert se nevracel ani náhodou, ale on začal chystat oheň, aby mohli uvařit v kotlíku vodu. Když Hubert opravdu přišel, už jen stačilo kotlík pověsit nad vesele praskající plamínky. Ale stačil jediný pohled a muž poznal, že hoši moc veselí nejsou. Podíval se na Johana. Ten jen pokrčil rameny. Jakub seděl se sklopenou hlavou a díval se do ohně. Hubert nabral pořádnou hrst sušeného jahodového listí a hodil ho do vřící vody. Pak kotlík odstavil a nechal to louhovat. Nakonec zalovil ve svém vaku a vytáhl pečlivě uzavřený soudek s medem. A tím jahodový čaj osladil.

- Vím, že doma jsi byl asi zvyklý na mléko, ale tohle je taky dobré, - usmál se na Johana.

Hubert vzal vak, kde byl chléb a buchty.

- Buchty sníme hned, ne? Chleba vydrží delší dobu. Co? -

- Možná bysme si mohli buchty nechat na potom. Ty se dají jíst i při jízdě, - špitl  tiše Jakub.

- Tak dobře. Jak myslíš. - Hubert každému ukrojil pořádný krajíc a neméně pořádně jim ho natřel tvarohem. Zatímco jedli, v klidu oba pozoroval. Neušlo mu, jak jsou oba zaražení. V podstatě tušil, co se stalo. Johan se pokusil o sblížení a Jakub se stáhl. Ale proč? Vždyť sám na vlastní oči viděl, jak Jakub po Johanovi teskní. Slyšel ho v noci plakat a věděl, že pláče pro Johana. Tak proč teď ten odstup? Nemůže ale hocha nutit aby mluvil, pokud sám nebude chtít. A snad ani neví, co se v něm děje, a nebude mít vhodná slova. Počkal, až se chlapci najedli, dal každému koni kus chleba a začal se chystat na další cestu. Vysadil Jakuba na koně a zaslechl tiché heknutí. Zadek ho tedy pořád bolel. No, snad to aspoń půl dne vydrží. Mají sice náskok, ale… Ještě dlouho před polednem si všiml, že Jakub už je unavený, a nepochyboval, že i celý bolavý. Nadlehčoval se tak, že se rukama vzpíral o sedlovou hrušku. Jenomže kůň nezvyklý takovému tlaku nechápal, co se po něm chce. A tak se zastavoval a tančil na místě. Hrozilo, že Jakuba shodí. Hubert si objel jeho koně tak, že ho měl po levé ruce. Pak vzal Jakuba pod pažemi a přetáhl ho na svého koně. Místo na klasickém sedle jezdil na kožešině, sepnuté pod koňským břichem dvěma popruhy. Jakuba si teď držel před sebou, s oběma nohama na jednu stranu. Nebylo to úplně nejpohodlnější, ale váha chlapce se rozložila jinak, a tím se mu dost ulevilo. Jeli ještě dost dlouho, než Hubert usoudil, že našel vhodné místo k zastavení. Seskočil a chtěl pomoci dolů i Jakubovi.

- Nemusíte zastavovat jen kvůli mně. Já to vydržím klidně i dál. -

- Já vím. Ale koně si musí odpočinout. Pojď. -

Jakub lezl z koně jako dřevěný. Hubert ho po doskoku na zem musel zachytit, jinak by se pod ním snad podlomila kolena. To nebylo dobré. Muž si uvědomil, že ho ani nenapadlo, že Jakub cestu nebude zvládat. Ale to teď nemínil řešit. Odsedlal koně, pustil je, aby se napásli, a až teprve potom se staral o ně tři. Johan už mezitím rozdělal malý oheň. Hubert vyndal uzené maso a začal je opékat. Dnes dojí maso i chléb a zítra si už budou muset koupit. Buchty od Jakubovy tety snědli už cestou.

Hubert ustaraně pozoroval Jakuba. Ležel na boku a skoro nejedl. Pečlivě se vyhýbal pohledu na ně na oba, a když se jeho oči střetly s Hubertovýma, uhnul pohledem. První byl po jídle a první šel i sedlat koně.

- Jakube, pojď sem, - zavolal na něj Hubert. Nejdřív se do toho nechtěl míchat, ale podivná nejistota, kterou vycítil teď už z obou chlapců, se mu vůbec nelíbila. Tak se dlouho cestovat nedá. Přitáhl chlapce k sobě a měkce mu řekl:

- Poslyš hochu, my tři teď patříme k sobě. A snad spolu i zůstanem. A tak by mezi námi mělo být jasno. Takže, co se děje? -

- Nic… nic se neděje…, - odpověděl selhávajícím hlasem Jakub a řasy mu ztěžkly slzami.

- Poslyš synku, jestli máš trápení, můžeš nám to říct. Ale jestli se ti něco nelíbí nebo si myslíš, že je něco špatně, měl bys nám to říct. -

Jakub se náhle rozvzlykal.

- Všechno je to moje vina… -

- Tvoje co? -

- Myslíš, že jsem slepý? Myslíš, že jsem neviděl, jak se těžce loučíš s domovem? Myslíš, že jsem neviděl, jak se do večera modlíš u Semilova hrobu a ráno jsi tam dal kytky? Myslíš, že jsem neviděl, jak do rance strkáš toho koníka ze dřeva? Nač tobě bude hračka? A Johan? Kvůli mě odešel i on. Opustil všechno, co měl rád. Já přece vím, jaké to je zůstat sám. Já přece vím, jaké to je ztratit matku…, - Jakub se lítostivě rozplakal.

Hubert ho bezeslova sevřel do náručí a chvilku počkal, než se uklidnil. Pak tiše řekl:

- Co to povídáš? Ten srub byl můj domov, pokud tam žil Semil. Pokud tam za mnou jezdil Johan. Pokud bych tam měl tebe. Ale jinak ne. Já budu doma tam, kde budu mít vás dva. A na Semila můžu vzpomínat kdekoliv. A co se týká Johana, nic není tvá vina. Šel s námi, protože jít chtěl. Myslím, že mít za otce Varzila Vznešeného vyžaduje buďto být dobrý mluvčí, nebo být trochu jako on. Jinak s ním nevyjdeš. A náš Johan není ani jedno. A až budeme v bezpečí, jistě najdeme možnost jak podat zprávu jeho paní matce, že je v pořádku. O to se už postarám. -

Hubert chlapce objal svou konejšivou medvědí náručí a Johan se tam vešel taky. Jakuba zalil zvláštní blažený pocit, kterému sice nerozuměl, ale který mu dělal náramně dobře.

- Jakube, co tě to napadlo? Když už by se někomu měla dávat vina, tak mně. Nedokázal jsem tě ochránit. A mohl jsem. Kdybych nebyl hlupák, poslechl bych Huberta a nechal tě u něj. Ale já tě chtěl mít jen pro sebe. Je to hloupost, teď už to vím, ale…  bál jsem se, že kdybys měl srovnat nás dva, tak bych určitě nevyšel jako vítěz… -

- Srovnat vás dva? Jak to myslíš? Ty sis myslel, že bych…? -

- Já vím, že ne. A hlavně jsem tě chtěl u sebe. -

- Ale dneska ráno… Cítil jsem, že se zlobíš. -

- Ano. Ale ne na tebe. To na otce, za to, co ti udělal. A sám na sebe, že jsem tě před ním neochránil. Myslím, že mi to asi těžko odpustíš, že… -

Další slova umlčel Jakub tím, že ho objal pevně okolo krku. Hubert se spokojeně usmál. První mráček na společném nebi byl zažehnán. 

Když se večer utábořili, řekl Hubert před spaním Johanovi, že se ještě podívá na koně, ať si už jdou lehnout. Když odešel, rozprostřeli hoši kožešiny a vlezli si pod ně. Johan mlčky vztáhl k Jakubovi ruce. A ten tiše zašeptal:

- Opravdu se na mne nezlobíš? -

- Jistě, že ne. Ale jestli si ke mně dneska nelehneš, tak se zlobit budu. -

Jakub, celý rozechvělý, se k němu položil. Jonanovy prsty se zanořily do jeho hustých vlasů a on ho konečně líbal s odezvou. Bez ptaní stáhl z Jakuba spodky, a když uviděl, jak se k němu dychtivě zvedá zvědavá růžová hlavička jeho údu, neodolal. Vzal ho do pusy s těžko popsatelnou touhou a doslova při tom pocítil slast.

- Co – když – přijde – Hubert? - vyrážel ze sebe trhaně Jakub.

- Tak počká, - zamumlal s plnou pusou Johan. Něžně zlíbal na uvítanou Jakubův klín a potom zatlačil palcem na hráz pod varlaty a začal ji masírovat. Dobře věděl, že to má Jakub rád. Jemu osobně to sice nic nedávalo, ale Jakubovi to dělalo dobře. Tak proč miláčka nepotěšit? Netrvalo dlouho a do pusy mu vytryskl horký gejzírek Jakubovy slasti… Když se po chvíli objevil Hubert, našel je spát v objetí. Spokojeně si lehl k nim a zavrtal se pod kožešinu. Ale po chvilce ucítil vůni Jakubova semena, které Johan vyplivl do trávy. Takže se nemýlil, když si udělal delší procházku, aby jim poskytl trochu soukromí. Ale teď za to něco bude chtít.

- Vzbudíme Jakuba…, - zašeptal ještě v polospánku Johan, když ucítil, jak ho Hubert svléká do naha.

- No tak zase usne, - zasmál se Hubert a oparně vstoupil do milence. Opatrně proto, že neměl nic, čím by si ho předpřipravil. Ale snad to ani nebylo po hrátkách s Jakubem třeba. Vlhké teplé nitro ho přijalo a on se do něj s rozkoší zanořil. Bolest i slast, už zase ten podivný propletenec. Johan sténal bolestí i rozkoší. Ale dnešní noc měla být jiná než ta včerejší. Hubert už nebyl tak prudký a bral si milence s citem, jak to uměl jen on. Bolest odezněla, jakmile se Johanovo tělo přizpůsobilo a mladík se plně poddal Hubertovu milování.

Ráno vzbudil Johana s Hubertem Jakubův výkřik:

- Otče, podívej!!! - 

Oba se podívali k lesu, kam hoch ukazoval. Pod stromy stála obrovská bílá fena a vrtěla ocasem. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ji ovšem Hubert nenechal doma. Zavřel ji do chléva ke krávě, kterou si měl odvézt Jakubův strýc. Takže buďto utekla, nebo ji Vaněk poslal za nimi a ona nese vzkaz. Ale pokud s sebou budou mít tak nápadné zvíře, každý si je bude pamatovat. A kdyby je Varzil pronásledoval, každý, kdo by je viděl, si vzpomene. Hubert zapískal a fena se k němu přihnala a skočila na něj tak, že ho málem srazila k zemi. Muž si prohlédl její obojek. Nic. Ale provaz byl překousnutý. Takže utekla. To už psa objímal Jakub. Zamiloval si ho během těch dlouhých dnů, kdy mu dělal společnost.

- Máme problém. Ten pes, pokud nás bude tvůj otec hledat… Takže buďto půjde s námi, nebo… Na druhou stranu, je mnohem lepší, že přiběhla teď, než kdyby ji jako stopaře použil on. -

Hubert s Johanem se dívali, jak Jakub objímá fenu okolo krku. Podívali se na sebe a bylo jim jasné, že ani jeden z nich se nedokáže psa zbavit. Takže zůstane s nimi.

- Jsme přece už dost daleko. Sem vliv tvého otce nesahá. Pořád jsme jakoby v jeho stínu, - řekl náhle Hubert. A měl pravdu.  

- Máš asi pravdu. Ale mít mého otce za nepřítele, to není dobré na žádném místě. Chudák matka. Bude muset snést jeho zuření… -

Ale říct, že Varzil Vznešený zuřil, když zjistil, co se stalo, to je slabé slovo…