Rytíři ze Zvonu – kapitoly 5-7

5

Jakub z rána zaspal. Matka byla včera tak slabá, že ji musel nakrmit uvařenou polévkou. Oheň brzy uhasl, přilehl do velké postele a zachumlal se do ovčí kůže. Krásně hřála. Skoro hned usnul. Druhý den se teple oblékl, ovinul si nohy teplými onucemi, natáhl plášť z plsti a vypravil se na dříví. Vždyť je to jen kousek od jejich polozemnice. Přemýšlel po cestě, kam se asi vydat později. Je před nimi celá zima. Bude muset hlouběji do lesa. Dnes aspoň pár kousků. Udělal si ze dvou větví smyk, naložil pár polen a zkusil, zdali je utáhne. Najednou se před ním objevili jezdci. Přitom ráno byla brána hradu i hradiště zavřená. Polekal se. Utéct neměl šanci. Byli na koních. Než by doběhl do hustšího lesa, chytli by ho. Starší muž seskočil z koně.

„Víš, chlapče, že to dřevo je pro hrad? Nesluší se ho krást.“

Jakub si představoval, co by udělal Ješek.

„Odpusť mi, pane, prosím, moje maminka je nemocná, už nám nic nezbylo. Pak se vypravím do lesa. Blízko žádné klestí není. Rytíř Ješek nám zakázal…,“ do očí mu stouply slzy.

„Zase Ješek,“ ozval se na koni sedící mladík. „Co to proboha bylo za člověka? Kde bydlíš, hochu?“

K mužům právě dojely sáně tažené dvěma koňmi. Chlapec ukázal k nedalekému stavení.

„Naložte dřevo a dovezte ho za námi,“ přikázal mladík.

„Tak nás veď,“ otočil se k nechápajícímu chlapci.

Starší muž šel se svým koněm vedle něj. Mladší ještě rozmlouval s kočím. Brzo byli u chalupy stojící osaměle na kraji osady Zvon. Jakub otevřel dveře. Na stole v držadle zapálil malou loučku. Uvnitř byla zima. Loučka jen spoře osvětlovala místnost. Starší muž přistoupil k posteli, kde pod plstěnou pokrývkou bylo vidět hlavu ženy. Jakub se přikrčil vedle vyhaslého ohniště. Dovnitř vešel i mladík. Starší muž zakroutil hlavou.

„Jak se jmenuješ, hochu?“

„Jakub. Pane, prosím, jen zatopím a uvařím mamince trochu polévky. Pak mne potrestej.“

„Jakube, tvá matka je mrtvá. Bůh si ji vzal k sobě.“

„Ne, ne, vždyť ráno jen spala,“ přiskočil k posteli a hladil matku po vlasech.    

„To dříví už nebude potřeba. Přivezte otce Jeronýma. Kde tu máte hřbitov?“

„Na druhém konci osady. Je tam jáma na mrtvé, co zemřou přes zimu. Už jsem tam odnesl dvojčata, nedávno se narodila.“ Jakub se rozplakal.

„Až přijede otec Jeroným, tvou matku odvezeme na hřbitov. Pak tě vezmu na hrad. Nebudeš tu sám mrznout.“

Mrtvou ženu zabalili do houně. Za chvíli přijel mnich, pomodlil se u postele, naložili ji na sáně a odvezli na hřbitov. Vesnice vypadala jako po vymření. Z několika chalup sice dýmníky vystupoval kouř, ale nikdo z obyvatel nevyšel ven. Jakubovu matku spustili do jámy, mnich se znovu pomodlil. Otvor zakryli prkny a zatížili kameny. Na kraji lesa, nad hřbitovem, se najednou objevila postava a veliký pes.

„Vidíš,“ ukazoval mladík staršímu, „sleduje nás.“

„To je Martin, pane, a Aura.“

„Zavolej na něj. Neublížíme mu. Už jsme o něm slyšeli.“

„Nepřijde, pane. Jedině až bude chtít on.“

„Tak si sedni k mnichovi. Na hradě si tě vyzvednu.“

Lukáš se Zdeňkem znovu zajeli k hromadám dřeva a pak k napůl spícímu hradu. Předešlou noc přespali v kuchyni u malé pece. Rytíři u stolu na lavicích. Děpolta odnesli do věže u brány, kupce do ohrady. Všichni totiž hodně přebrali. Někteří budou vyspávat do večera. Na nádvoří truhláři sbíjeli prozatímní postele. Jakub, který právě přijel s mnichem, vše obdivoval. Tolik lidí pohromadě nikdy neviděl. Další ještě spí a část karavany s povozy ještě nedojela. Mnich ho zavedl do kuchyně, kde dostal veliký talíř polévky, chlebovou placku a kus masa. Také džbánek piva, pár Marcových paštiček, sušené fíky, datle a hrušky. Na datli si málem zlomil zub. Nic takového neznal, netušil, že je tam veliká pecka. Takové hody. Že se toho nedožila maminka. Jenže teď ho jistě dají do vězení. Pak už třeba žádné jídlo nedostane. Ješek přece také některé vězně umučil hladem. I když tihle páni nevypadají tak zlí. Ten mladý je tak krásný. Určitě bude i hodný.

Lukáš se Zdeňkem se vrátili a poodhrnutým závěsem pozorovali Jakuba, jak hoduje.

„Aby se mu z toho něco nestalo.“

„Tak jak ti chutná, Jakube?“

Hoch se lekl, při tom mu spadla kapuce, kterou si jen rozvázal, ale nesundal.

Lukáš úplně ztuhl. Jakubovy vlasy. To je přece, ne, nemůže být. Na obrázku je ten mladík starší. Jen podoba je úžasná. Malíř přišel na Zvon, když se stavěl. To je asi devatenáct dvacet let.

„Kolik máš let, chlapče?“

„Asi osmnáct, pane.“

„Víš, kdo byl tvůj otec?“

„Maminka říkala, že tu maloval obrazy v kapli. Nevím, zda je to pravda.“

„Pojď se mnou.“

Jakub vstal od stolu a následoval Lukáše po točitých schodech donjonu. V komnatě právě stavěli postel v blízkosti kamen. Byly tam už také dvě velké truhly a jedna menší. Na stojanu kroužková zbroj. Lukáš sňal obrázek ze zdi. Jakub se zarazil.

„Ale to jsem já,“ pak posmutněl, „ten pán je starší.“

„Byl to zřejmě tvůj otec. Matka měla pravdu.“

Jakub stál v rozpacích.

„Teď mne dáš, pane, potrestat?“

Lukáš se usmál:

„Měl bych, krást se nemá. A tím trestem bude, že tu zůstaneš se mnou. Nemám žádného panoše ani sluhu. Potřebuji někoho, kdo bude hlídat oheň v obou kamnech. Pomáhat při oblékání zbroje. Já jsem Lukáš z Nevers. Vedle je Zdeněk z Křivosud. Než bude mít svého sloužícího, postaráš se i o něj.“

„Ano, pane Lukáši, nedáš mne zbičovat?“

„Bože, Ješek vás tu pořádně vyděsil. Postavit se někomu v boji je jiné, ale nelidsky trestat a týrat vlastní lidi, to je smrtelný hřích. No, pojďme zpět. Ještě jsi všechno nesnědl. Budeš tam mít vždy připravené jídlo s kuchaři a pomocníky. Zastavím se pro tebe. Najdeme ti nějaké oblečení.“

V dolní části donjonu se mimo mnicha usadil i lázeňský, holič, bradýř a krejčí. To vše v jedné osobě. Ostatně každý z mužů zde ovládal několik řemesel. Nad ním v poschodí lékař, ne nějaký ranhojič, ale absolvent university v Boloni. Také dva učenci, filozof, hvězdopravec, alchymista a bělovlasý starý Arab, znalý matematiky a stavitelství.

Lukáš nechal připravit lázeň do vysokého vědra. Přivedl Jakuba.

„Vysvlékni se, chlapče. Umyji tě. Lázeňský ti upraví vlasy a najde přiměřené oblečení.“

Jakub sundal plášť z plsti, teplou svrchní košili. Odmotal řemínky z krbců, svinul onuce. Stáhl si nohavice přivázané ke spodním kalhotám. Když si svlékl i košili, žasl Lukáš nad krásou jeho těla. Byl sice hodně hubený, ale jinak mohl soupeřit s nejkrásnějšími antickými bohy. Pocítil nesmírnou touhu po jeho úžasném těle. Sevřít ho v náručí, odnést na měkké kožešiny. Ne, nejdřív se musí trochu spravit, ale věřil, že Jakubovo božské tělo bude jeho. Ten stál rozpačitě u vědra, ze kterého stoupaly obláčky páry.

„No neboj se, vlez si do vody, nebo mi tu zmrzneš.“

Jakub si stoupl na připravenou stoličku. Ponořil se do voňavé lázně. Lukáš vzal mořskou houbu a začal pomalu umývat chlapcovo tělo. Cítil, jak mu tuhne penis, který tak dlouho znal jen jeho ruce. Ještěže přes zřasenou suknici nebylo nic vidět. Nejraději by ze sebe vše strhal a vzal si ho ve vědru s pěnící a vonící vodou. Jak hladil houbou Jakubovo tělo, cítil jeho chvění. Když sjel k rozkroku, pustil houbu. Jemně se mazlil s pomalu topořícím penisem. Dotknul se šourku, ale hoch se polekal a vytrhl se mu.

„Chceš mi, pane, uříznout kulky?“

„A proč bych to dělal?“

„Rytíř Ješek některým chlapcům…“

„Už o Ješkovi ani slovo, rozumíš?“ nenechal ho domluvit Lukáš. Ale to kouzlo bezprostřednosti už zmizelo. Zatím ne, pomyslel si. Počká. Zavolal lázeňského, který přinesl nějaké šatstvo. Jakub vylezl z vody. Utřel se do plátěných osušek. Dostal novou spodní košili. Dlouhá byla akorát.

„Časem mu něco připravím, pane.“

Bruchy, spodní kalhoty si musel převázat. Zato nohavice ze zeleného sukna dobře padly. Také teplé škorně s kožešinou, hnědá suknice, svrchní zelená košile a krátký hnědý kabátec, rovněž s kožešinou. A k tomu všemu zeleně žlutý plášť, podšitý, s kapucí a nádhernou kovovou sponou. Lázeňský mu pomohl s oblékáním. Lukáš seděl na malé trojnožce. Obdivně sledoval Jakubovo oblékání. Bože, nic tak krásného nepoznal půl roku. V duchu viděl na Jakubově místě Jeana. Věčně rozesmátého, neustále toužícího po milování. I když mu umíral v náručí, usmíval se. A pak, chlapce od neverského biskupa, co je učil lásce. I toho posledního, také od biskupa, který ho vrátil zpět k životu. Vždyť měl jen dva krátkodobé milence a pak Jeana.

„Slib mně, že nezůstaneš sám,“ usmíval se, jen jeho tváře bledly. „Miluj je aspoň tak jako mě.“ Snad chtěl říct jeho? Ten úsměv mu zůstal, i když život vyprchal. Sevření jeho rukou povolilo. Klečel u něj a slzy se draly do očí. Ne, neplakal. Vždyť prošli spolu peklem války, zajetím, hladomorem, smrt byla s nimi na každém kroku. Když se konečně měli vrátit, nalodit se, jeden jediný šíp ukončil Jeanův život. A to byl určený jemu. Jean uviděl střelce na stromě. Vrhl se před něj. Šíp protrhl kroužkovou zbroj. Klesl mu k nohám. I když hned přiběhl doktor, nedalo se nic dělat. Otec Jeroným mu dal poslední pomazání.

„Pane, pane, prosím udělal jsem něco špatně?“ probral ho ze vzpomínek Jakubův hlas.

„Ne, jen jsem vzpomínal. Jednou ti vše povím,“ usmál se na Jakuba. Znovu se v něm probudila silná touha vzít si ho. Proniknout do jeho sametového těla vonícího mládím, koupelí, nevinností. Nebo že by tu někoho měl? Spíš dívku z osady. Určitě nezná mužskou lásku.

„Tady jste,“ ozval se ode dveří Zdeněk. „Bože, Jakube, ty jsi krásný.“

„To jen to oblečení, pane,“ červenal se Jakub. Vzpomněl, jak mu mnich Frančesko také říkal, že je krásný, ale moc mladý. A Lukáš, když ho myl houbou, byl určitě vzrušený jako on. Jenže je to pán, hrabě z daleké země, kdoví koho tam má. A on je jen vesnický kluk. To Martin. Taky říkal, že ho naučí milovat, a zřejmě ho nechce. Teď když bude na hradě a on v lesní bažině.

„Posílá mě Vahe, jeho bratr si stěžuje, že už dlouho neměl pořádně v ruce meč ani kuši. Za chvíli z něj bude bába. Tak prý vezmou sekery a pustí se do kácení stromů. Vesničané nemají čím topit. Na takovou práci tu nejsou žádní muži. Jen ženy a děti.“

„No to se divím. Zrovna on na vesničany nemá dobré vzpomínky. Můžou klidně vyrazit. Bude dobře, když přivezou i kus zvěřiny.“

Vyšli do chodby. Lukáš zavolal jednoho z mužů, ať ukáže Jakubovi, jak topit v kachlových kamnech. Dřevo už tam bylo vytaženo kladkou. Od prvního nádvoří dorazil taky Děpolt a Lukáš se mu musel věnovat.

„Kam se chystají tví rytíři a zbrojnoši?“

„Kácet suché dřevo do lesa.“

„Cože, kácet dříví?“

„Magar má takové nápady. Konečně on byl také kdysi vesničanem, než ho s bratrem na rytíře pasoval byzantský císař.“

Rytíři i se sluhy a zbrojnoši, ale i žoldnéři od kupců se vypravili k lesu. Do lesa se vydali i oba učenci a dvoje sáně.

„No, moc toho nezmohou. Dlouho vyspávali.“

Ale brzo byly vidět souškami naložené sáně mířící k vesnici. Několikrát se otočily, poslední přivezly dřevo pro hrad. To už byla skoro tma. Kuchyni obohatili o jelena a dva kusy srnčí. Večer se všichni shromáždili v jídelním sále. Kuchaři se opět vyznamenali. Hlavně už napekli chleba, i pohankový a sladký koláčový. Největší úspěch sklidila polévka z kysaného zelí, která probrala i ty, kteří příliš holdovali pití.

6

Jakubovi ukázali, jak je třeba přikládat do kachlových kamen. Když se naloží plné a zavře topeniště, vydrží dlouho. Chtěl se ještě podívat na obrázek svého otce, ale bál se sám vstoupit do Lukášovy komnaty. Pro něj přinesli postel do předcházející místnosti, kam zasahovala polovina pece. Jinak tam byl stůl, dvě židle, truhlice na oblečení, police se džbánem a pohárem. Malé vědro s vodou. Ze stropu visela olejová lampička. Na stole stojan na loučky. Ale on seděl většinu času na chodbě u obou kamen a poslouchal hlasy linoucí se točitým schodištěm z poschodí pod ním. Venku se setmělo. Pro něj přišel pomocník z kuchyně, aby šel k večeři. Zkontroloval oheň, přiložil pár polen a sestoupil do přízemí. Co tam jen bylo jídla a pití. Francouzský kuchař Marc mu přinesl plno lahůdek.

„Náš pán Lukas řekl moc jíst,“ usmál se na něj, „on tě bude moc rád.“

Jakub byl zmatený. Všichni si ho prohlíželi a usmívali se. Nevěděl, jak se chovat. Co asi Martin. Tak rád by mu dal něco z těch dobrot tady. I když věděl, že nestrádá. Umí ulovit ryby i zvěř. Bába Ančí mu upeče chleba nebo koláč s ovocem a medem. Určitě se tady objeví. Jen čeká, jak se bude nový pán chovat k lidem. K němu byl tak hodný. Nepotrestal ho. A ty ruce, když hladily jeho tělo. Slyšel, jak vzrušeně dýchal. Že by se také miloval s muži? Tak jako Martin. Jaké to asi je. Určitě lepší, než když se uspokojuje sám. Mnich Frančesko říkal, že nesmí semeno pouštět na zem. Prý se o tom píše v bibli. Tu viděl. Byla plná písmen a obrázků. Vždyť ta písmena uměl napsat a přečíst. Jen to bylo latinsky. Zdejší mnich určitě také umí psát a číst.

„Nikdy to nepouštěj na zem. Kdysi žil muž jménem Onan. Ten pouštěl své semeno na zem, Bůh se na něj rozzlobil a zabil ho.“ Když si pak Jakub honil svůj penis, vždycky vystříkal na listy lopuchu nebo devětsilu. Dával pozor, aby ani kapka neukápla na zem. Z rozjímání ho vytrhl Lukáš.

„Musím tě pochválit. Byl jsem nahoře. Je tam teplo. Zatím si dopřej jídla, piva i medoviny. Ale jen co by tě nohy pak unesly.“

„Ano, můj pane.“

Na pivo byl zvyklý. Pilo se všude, i když bylo hustší a mělo méně alkoholu. Medovinu ochutnal jen u mnicha Frančeska. Jinak doma pili nápoj vařený ze sušeného ovoce, z listů malin, jahod, ostružin a borůvek. Také mléko, když ještě měli kozu. Někdy donesl vodu z lesního pramene. Kus dál byla studna. Voda v ní byla špatná. Brala se jen na vaření. Vzpomněl zase na maminku. Je v nebi. On si nebe neuměl představit. Musí se zeptat mnicha. Zdál se být velmi hodný, ostatně jako všichni tady na hradě. Když vstal, aby šel nahoru do věže, dal mu ještě kuchař Marc košík s jídlem a pitím.

„Když bude hlad, jsem tu,“ dodal.

Vyšel po schodech a trošku se mu točila hlava. Tolik dojmů dnes a medovina. Naložil do kamen, co se jen vešlo. Určitě vydrží hřát až do rána. Svlékl se do spodní košile a lehl si do postele. Nikdy ještě v posteli nespal sám. V chalupách tak v jedné velké posteli spala celá rodina. A ty nádherné přikrývky. Doma jen houně a surová ovčina. Usínal a znovu na svém těle cítil Lukášovy ruce a jeho krásné rty. Jemně sál jeho penis, přehrnoval ústy předkožku, laskal jazykem uzdičku. Najednou začal stříkat a svíjet se blahem. Probudil se. Byl to jen sen. Ale na kožešině zůstala čerstvá loužička jeho semene. Začal ji roztírat rukou, snad do rána uschne. Ještě vzpomněl na Martina. Za chvíli tvrdě spal.

Lukáš se vrátil hned po půlnoci. Čas měřili loučemi. Byly z tvrdého rákosu, napuštěné směsí loje a nějakých přísad. Jedna louč hořela zhruba jednu hodinu. Vytratil se z bujarého veselí svých mužů i se Zdeňkem. Ten jen nahlédl.

„Už spí.“

Lukáš si sedl na stoličku u Jakubova lůžka. Chlapec spal na boku, obličejem k němu. Měsíc, vycházející z mraků, úzkým oknem osvětloval jeho tvář. V záři měly zlaté vlasy barvu stříbra. Je krásný a bude ještě krásnější. Možná zdědil nějaké vlohy po otci. Hned zítra ho pošle k Jeronýmovi. Vždyť tu má své učence. Hvězdář, stavitel, doktor, všichni mají nejlepší vzdělání. Vahe s Magarem ho naučí jízdě na koni, zacházet se zbraněmi a on ho naučí lásce. Bude-li Jakub chtít. Bože, o čem tu přemýšlí. Jak by nechtěl. Je přece prostým vesničanem, jeho, zaplatil i za něj. Přesto věděl, že si ho nevezme proti vůli. Pomalu si bude zvykat. Tak, aby chtěl i on sám.

Opatrně vstal a otevřel dveře své komnaty. Kachle příjemně hřály. Svlékl se. I jeho pokrývky a kožešiny dávaly dosti tepla. On však toužil po jiném teple. Po lidském. Až si Jakuba odnese na svoje lože a splyne s ním do jediné bytosti tak jako kdysi s Jeanem. Nemůže spěchat. Jen čekání bude kruté.

Druhý den zavedl Lukáš Jakuba k otci Jeronýmovi. Byl to Čech, také z moravské větve Přemyslovců, stejně jako Lukáš. Byl nějakou dobu u papežského dvora, pak jel s ním a Jeanem na křížovou výpravu. Všichni byli vlastně vzdáleně příbuzní. Lukášův otec měl za manželku sestřenici Jeanovy matky. Jeroným byl jeho bratrancem. Když před lety Lukášova matka zemřela, odjel do Francie. Moravské panství přenechal dalšímu příbuznému. Jeanova matka totiž také zemřela. To měl Lukáš asi osmnáct let, Jean byl o pár měsíců mladší. Od své matky uměl dobře francouzsky.

Oba hoši se velmi sblížili. Na hrabství se učili latině, němčině, španělštině a italštině. Jean se naučil od Lukáše a jeho otce česky. Měl nehoráznou radost z toho, že jim pak ostatní nerozuměli, když se spolu bavili. To byl i důvod, proč částečně češtině učili i své muže, když vstoupili do křížové výpravy. I v půlročním zajetí. Sami se učili arabsky. Samozřejmě se v neverském hrabství věnovali i jiným vědám a znalostem. Byli tam věhlasní učenci, válečníci z předchozí křížové výpravy, ale i hudebníci, herci, kejklíři. Hrabě byl velmi bohatý, půjčoval i králi. Známý svou štědrostí a podporováním umění.

Konečně dorazila i druhá část výpravy. Povozy vezoucí těžký náklad. Sůl, sklo, železo pro kováře a zbrojíře. V osadě začalo být živo.

První se ven odvážily děti. Hned, když muži přivezli soušky na topení. Pak i mouku, hrách, kroupy, sladké placky. Rytíři je dokonce vysadili na koně a vozili až k lesu. Zima byla zatím mírná, jen sněhu neustále přibývalo. Vypravili se také do nejbližšího malého městečka a několika vesnic, co patřily k panství. Rychle se rozneslo, jaký je mladý pán. Všude ho radostně vítali. Ani té změně nechtěli věřit. Podařilo se sehnat skot, ovce, kozy, husy a slepice. Víc toho nakoupí z jara, až začnou v okolí trhy. Otec Jeroným sloužil v kapli mše. Neustále nabádal všechny k účasti. Blížila se doba vánoční. Jakub chodil střídavě k mnichovi, doktorovi i k oběma učencům, aby poznal, co jej nejvíc zaujme. Vahe s Magarem učili Jakuba jízdě na koni, což ho nesmírně bavilo. Zbraně až tak nemusel. S lukem mu střílení šlo dobře, vždyť dříve používal prak. Ulovil často veverku nebo ptáka. Dostal menší meč a kopí.

„Válečník z něj nebude,“ říkal Vahe. Zato mu zcela učarovala ta krásná písmena i iluminace v knihách.

7

Zdeněk se chystal s několika muži do městečka, ještě dříve než začnou silné mrazy, které shodně předpověděli oba učenci. V tom přiběhl zbrojnoš od hlavní brány.

„Pane Zdeňku, je tu ten chlapec s vlkem.“

„Zavolám Lukáše.“

Ten se zrovna podivoval, jak dovedně Jakub opisuje nějaký svitek u starého Araba. Sešel do přízemí donjonu, kde na jižní straně určili místnost pro přijímání návštěv. Chlapce i Auru viděl vždy jen z dálky. Teď vypadali o dost větší. Martin byl asi stejně vysoký jako Lukáš. Na hlavě měl kožešinovou čapku z lišky, dlouhý plášť z tlučené plsti, vevnitř vyložený ovčinou. Kožené boty do půli lýtek. Na opasku pod rozepnutým pláštěm v pochvě lovecký nůž nebo dýku, přes rameno luk a toulec se šípy. Aura seděla vedle něj. Byla šedivá podobně jako vlci, na hlavě měla černé a bílé znaky. Přecházely v bílou náprsenku s černou skvrnou, podobnou srdci. Veliké, temně hnědé oči sledovaly každý Lukášův pohyb. Martin sundal kožešinovou čapku a poklekl.

„Promiň, můj pane, hrabě Lukáši. Přicházím pozdě. Snad víš, co se tu dřív dělo. Jen jsem vyčkával. Nechci žít v lesní bažině. Znám dobře tento kraj, umím ulovit zvěř s lukem i oštěpem. Říkají, že hledáš lidi pro hradiště. Ale já bych chtěl do tvé družiny, abych mohl nosit meč a zabít toho zplozence pekla, Ješka. Jmenuji se Martin. Nikoho nemám, jen Auru. Oba ti budeme věrně sloužit.“

Zatímco hoch mluvil, Lukáš si ho prohlížel. Byl pravým opakem Jakuba. Mohl mít dvacet jednadvacet let. Vysoký, temně hnědé oči jako jeho Aura, černé vlasy, zřejmě čerstvě oholená tvář s ostře řezanými rysy. Když mluvil o Ješkovi, změnila se v pohrdavou, až krutou. Přesto byl krásný. Trochu vystouplá, souměrná brada, hlouběji posazené oči, velký rovný nos. Měl snědou pleť a docela připomínal taky tak snědé a černovlasé Armény, Vaheho a Magara. Cítil, jak se ten až příliš sebevědomý a hrdý hoch vkrádá do jeho touhy po milování.

„Ty bys chtěl být rytířem?“

„Ano, můj pane. Je to mým velkým snem.“

„To je hodně smělé přání.“

„Vím, pane, a je-li ti to proti mysli, dej mě potrestat. Můj život už stejně nemá žádnou cenu. Jen se podívej, pane.“

V mžiku rozepjal plášť, opasek, sundal zateplenou halenu. Přes hlavu přetáhl obě košile. Svalnaté paže, široká ramena, ploché břicho.

„Bože, to je hrozné,“ ozvalo se od několika mužů u dveří. Hoch se otočil k Lukášovi zády. Byla pokryta jedinou slitinou jizev. Některé z nich ještě mokvaly. Z odložené košile vypadl kus zakrváceného plátna.

„Tak se k nám choval Ješek. Já jediný díky Auře a bábě Ančí přežil.“

„Zavolejte doktora,“ řekl Lukáš přihlížejícím mužům.

„Ještě jednou promiň, pane. Mohu se obléct?“

„Počkej chvíli, mám zde doktora.“

Ten se také vzápětí objevil, v ruce vak s medikamenty. Byl asi čtyřicátník, napůl Ital, napůl Francouz. Prošel s Lukášem celou křížovou výpravou. Tolika mužům pomohl, jen Jeanovi nemohl. Teď prohlédl Martinova záda, vyndal masti a léčivé oleje, na několika místech přiložil kusy plátna. Vše stáhl šátkem a uvázal ho na chlapcových prsou. Aura se celou dobu jen dívala. Jinak se nepohnula od svého pána.

„Děkuji ti, pane, a odpusť.“

„Není co odpouštět. Teď už chápu tvou nenávist k Ješkovi. Zatím ho zaveďte do kuchyně. Pak tě ubytujeme nahoře v donjonu. Pomůžeš Jakubovi s topením. A Zdeněk také nemá panoše.“

„Tak mohu zůstat?“

„Umíš jezdit na koni?“ zeptal se Lukáš místo odpovědi.

„Snad trochu.“

„Zítra nám ukážeš, co umíš. A připrav se, že zde není žádná zahálka.“

„Děkuji, moc děkuji, pane.“

Hoch řekl nějaký povel a Aura vyšla s ním do kuchyně, s jedním pomocným kuchařem.

Ve dveřích stál Vahe. „To celý muž. Moc statečný. Ten by Lukasi, ne to štěně.“

„Jen běž,“ usmál se Lukáš, věděl, co tím chtěl říct. Všichni mu přáli nového přítele. Bude si muset vybrat. Jenže je to stejné jako u Jakuba. Možná ani jeden není připraven na takovou lásku. Znovu viděl Martina. Ne, jeho jizvy by mu nevadily. Zhojí se, i když mu zůstanou. Jak strašně musel trpět. Zasloužil by si být milován.

V kuchyni potkal Martin Jakuba. Ten ho radostně objal. Přidala se i Aura, když Jakubovi olízla tvář.

„Tak jsi přišel? Zůstaneš na hradě?“

„Budu dokonce i tvůj soused. U toho pána, co se jmenuje Zdeněk. Ale ještě mě zítra čeká nějaká zkouška.“

Po jídle odešel Jakub k otci Jeronýmovi. Martinovi ukázali, co bude zatím jeho práce. Vytahovat v koši zásobu dřeva pro donjon. Připravili mu v místnosti před Zdeňkovou komnatou postel, stůl, truhlici a ovčinu pro Auru. Po večeři si chlapci sedli na lavici, na chodbě, mezi dvířky kachlových kamen. Vyprávěli si, co prožili v poslední době. Martin pak pomohl Zdeňkovi sundat kroužkovou zbroj, když se vrátil z městečka.

„Slyšel jsem, že chceš být rytířem.“

„Ano, pane.“

„Zítra nám ukážeš, jak střílíš z luku, co umíš s kopím a oštěpem. Měl jsi někdy meč?“

„Ne, pane Zdeňku, ale zkoušel jsem s dřevěným.“

„To nic, všechno se naučíš.“

Lukáš se vrátil hodně pozdě, probíral s otcem Jeronýmem nastávající Vánoce. Z jara postaví ve vesnici dřevěnou kapli. Teď přijdou ženy, děti a pár rodin z hradiště do zámecké kaple. Snadno by se mohli vrátit ke starým, pohanským zvykům. A má podle všeho začít mrznout. Bude potřeba některá okna zadělat slámou v pytlovině, rákosem, dodělat dveře do stájí a chlévů. Dřeva je už dostatek a potraviny vydrží do jara. Když vyšel po schodech, u kamen na chodbě seděl Martin.

„Poslal jsem Jakuba spát, pane.“

„To jsi hodný. Má teď hodně učení. Ty si běž také lehnout. Zítra nám ukážeš své dovednosti. Neboj se, všechno se dá naučit, když člověk chce. Věřím ti.“

„Děkuji, pane.“

Aura ležela vedle svého pána a pak se stočila do klubka na ovčině u jeho postele.

Ráno po snídani se na nádvoří sešli Vahe, Magar, zbrojíř, Zdeněk a Lukáš. Zavolali Martina. Přišel s Aurou, se svým lukem a oštěpem. Shromáždili se u kaple. K protější zdi postavili proutěnou nůši. Vahe uplácal velkou sněhovou kouli. Položil ji na nůši. Magar vzal svůj luk. Vystřelil. Koule se rozlétla. Šíp zůstal zabodnutý v dřevěné zdi. Vahe připravil stejnou kouli. Teď střílel Martin. Koule se rozlétla na všechny strany. Ozvalo se pochvalné mručení. Vahe zmenšil kouli o polovinu. Střílel Magar se stejným výsledkem. Rovněž tak Martin. Vahe koule neustále zmenšoval, až skoro ta poslední nebyla vidět. I tak uspěl Martin stejně. Kolem se shromáždilo několik rytířů a zbrojnošů, přišel i otec Jeroným. Teď Vahe na skobu ve zdi přivázal kus provazu s připravenou hadrovou koulí a rozhoupal ji. Jeho bratr vystřelil a šíp kouli přišpendlil ke stěně. Totéž zopakoval i Martin. Začaly se ozývat pochvalné výkřiky. Kouli Vahe zmenšoval. Oba lučištníci stříleli se stejným výsledkem. Pak na provaze jen udělal sotva patrné oko a nechal ho volně viset. Mírný vítr s ním pohyboval. Oko bylo různě natočeno. Magar chvíli čekal na příznivý vítr a okamžik. Vystřelil. Šíp ho zasáhl do provazu. Teď byla řada na Martinovi.

„To nemůže trefit,“ ozývalo se.

Martin pohladil po hlavě Auru, která jako by také sledovala střelbu. Vystřelil. Přestože vítr poněkud zesílil, jeho šíp pronikl okem uprostřed. Všichni se běželi na ten skoro zázrak podívat. To už se ozval potlesk a jásot přihlížejících. Magar si přihladil knír, utřel jinovatku z vousů, něco řekl bratrovi a zašel do budovy hradu. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Za chvíli se objevil. V rukou nádherný luk, částečně potažený kůží, vykládaný ornamenty, se zdobeným toulcem a se šípy, s opeřením orlími pery. Něco tak úžasného, o tom Martin ani nesnil.

„Ty druhý bratr,“ řekl Martinovi a objal ho. Pak mu za velikého pokřiku předal neskutečně krásnou zbraň. Také Aura luk očichala a zavrtěla ocasem.

Lukáš vše pozoroval, každý hochův pohyb. Představoval si hru jeho svalů, kterou teď v zimě zakrýval oděv. Znovu mu připomněl Jeana. Střílel z luku mnohem líp než on. Co se spolu nazávodili. Jejich terči byli ptáci, ryby v potoce, ale i ovoce v sadu. Pak i protivníci v boji. I když tam se uplatnily spíš meče. A jeden jediný šíp, tak zákeřně vystřelený, zmařil jeho lásku. Ne, nepustí Martina do žádné války. Jenže, vždyť ani neví, kdo se stane tím vyvoleným. Teď zrovna ho objímá Jakub. Má v sobě tolik štěstí a radosti. Bude těžké si vybrat. Každý je jiný. Po obou touží. Co přinese čas?