• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace20. 10. 2022
Počet zobrazení1055×
Hodnocení4.88
Počet komentářů3

15

Večer bylo nutné vše připravit. Určit pořadí jednak dovedností válečných v klání, tak i loveckých. Radili ti, kteří se už turnajů zúčastnili. Zvlášť pasovský biskup, Vilém z Falkensteinu a jeho dobrý známý Uwe se svým sluhou Tekem, což byl zde nevídaný mouřenín neboli černoch. Přivezl si ho z křížové výpravy. Otrokáři ho polomrtvého vyhodili z lodě. Z vychrtlého chlapce vyrostl svalnatý, mladý muž. Byl Uweho heroldem a také údery do gongu ohlašoval počátek a konec klání. Pro přihlížející byl velkou atrakcí.

Domluvili, že zde poražení nebudou muset zpětně vykupovat svoji zbroj nebo koně, jako tomu bylo jinde. Zato všichni přispějí na náklady turnaje. První den dopoledne bude buhurt panošů a rytířů. Odpoledne sekání hlav, kvůli čemu přijela většina všech účastníků. Další dopoledne bude lovecké, lukostřelba, vrhání kopím. Pak tjost, česky kolba. Opět neskutečná podívaná, boj s meči. Třetí a poslední kolba jezdců s dřevěnými kopími a pak dosud nevídaný boj rytířů s velkými dřevci. Večer se vždy uskuteční hra na hudební nástroje, zpěv písní a recitace poezie. Mohou se na vše uzavírat vysoké sázky. Ráno s tím vším obeznámí účastníky turnaje, aby se pak někdo nemohl vymlouvat, že o něčem nevěděl. Kolbové zbraně jsou dřevěné s kostěným ostřím, kopí s dřevěnými tupými hroty.

Lukáš s Martinem chtěli nechat Jakuba odpočinout před zítřejším závodem. Dožadoval se však milování jako jindy. Simon si nechal donést velikou koupací káď a naplnit ji horkou vodou. Nalil vonné oleje a nasypal léčivé arabské soli. Naučí svého nového milence vodním hrátkám. Tak asi vypadá láska na první pohled, usmál se. Jistě, mohl mít a také měl mnohem krásnější hochy a muže. Uvažoval, čím ho dostal skoro obyčejný, venkovský chlapec, hezký, milý, příjemný, ale ničím nevynikající. I když se zbraněmi to uměl skvěle, stejně tak je prý dobrý obchodník, umí cokoliv zařídit, sehnat, přesto je v něm něco víc. Co viděl i u Jakuba, Martina, Vaheho i dalších. Jako by v nich bylo kousek Lukáše. Všichni ho milovali, i když každý jiným způsobem. Charisma. Lukášovo charisma nepostřehnutelně proniklo jeho přátelům do jejich srdcí.

„Promiň, Matěji, zamyslel jsem se, pojď, než nám voda vystydne.“

„Není horká voda nebezpečná? Prý tak do těla vnikne nemoc.“

„Neboj, to jsou jen hloupé povídačky. Vím, mluví tak někteří mniši.“

„S tebou, pane, bych šel i do pekla,“ usmál se Matěj.

Shodil oblečení a sedl si k Simonovi do vody. Byla příjemná, jen jeho čerstvě zhojené rány v ní zčervenaly. Simon objal jeho ramena a přitáhl si ho k sobě. Tenhle chlapec miluje předehry stejně jako Lukáš. A jeho neustálý úsměv, jako by patřil k jeho tělu. Nad pravým okem má malé mateřské znaménko. Jako hvězdičku, Auroru. Je tu samá Jitřenka. Začal líbat Matějův krk. A on bříšky svých prstů jemně masíroval jeho. Pak si nadzvedl tak drahé mu tělo a nosem dráždil Matějovy bradavky. Přidal jazyk. Voda voněla jak rozkvetlá louka. Oba byli šťastní, je zapotřebí užít si lásky. Za pár dnů přijde loučení.

Ráno započal první rytířský turnaj v Čechách. Čestná místa na tribuně zaujal vévoda Lukáš, bratr knížete Jindřich, Simon jako vyslanec papeže. Měl tam být i pasovský biskup Konrád, jenže chtěl být dění co nejblíže. Různě měnil svá stanoviště, jen aby mu nic neušlo. Čerství novomanželé, Heřman s paní, Děpoltovci, nejbližší sousedé páni z Čestic a Budkovští z Budkova. I další, hlavně starší rytíři, kteří se turnaje nezúčastnili, ale nenechali si ujít takovou podívanou. Další usedli na pódiích, nebo shlíželi z palisád hradiště. Na sloupu visel veliký gong, u něj mouřenín a několik bubeníků. Lukáš povstal, pokynul, zavířily bubny, ozval se gong. Pak prošli a projeli účastníci v čele s heroldy, kteří nesli znaky svých pánů. Vychvalovali jejich umění a ctnosti, představovali, kdo a s čím se uvede. Koně vedli panoši, někteří nesli i zbroj. Konec průvodu byl určen hudebníkům a kejklířům v pestrém oblečení.

Gong označil počátek buhurtu. V kolbovém ohrazení byly dvě skupiny panošů. Vyzbrojeni holemi namísto kopí a dřevěnými meči. Zvítězili ti, co zajali nejvíc protivníků. Po nich k témuž nastoupili rytíři. Jejich meče měly kostěná ostří, hole tupé hroty. Počaly se uzavírat sázky. A dosti vysoké. To pravé sázení vypukne až odpoledne při sekání hlav. Roznášelo se občerstvení, pivo, medovina, chlebové placky, vařené maso a opékané. Mnoho lidí tu bylo hlavně na závod koní, zvlášť když přijel Vilém z Falkensteinu, který už několik let neměl přemožitele. Jeho hřebec Achiles byl slavnější než jeho pán. Mnozí rytíři přijeli jen proto, aby na vlastní oči spatřili bájného koně. Vilém byl v té době už starší, asi čtyřicetiletý, štíhlý, vysoký muž s prošedivělým vousem. Měl lehkou kroužkovou zbroj, bohatě zdobený plášť modrobílé barvy, zakončený na ramenou obrovskou zlatou sponou. Přihlížel, kdo jsou další jezdci. Samozřejmě všechny znal až na jednoho. Panoš Jakub ze Zvonu, vévody Lukase z Nevers. Hned měl námitku, že se panoši nemohou utkávat s rytíři. Když pak viděl koně, začal se nehorázně smát.

„To snad je jenom vtip, ne? Vždyť je to kobyla. Ty přece neumí jezdit.“

Biskup trval tvrdošíjně na svém a nabízel do té doby nevídanou sázku.

„Drahý otče biskupe, můj milý Konráde. Přijdeš o střechu nad hlavou,“ smál se Vilém.

Další z jezdců se smáli, to přece nejde, jsou čestní rytíři, nemohou zápolit s mladým chlapcem, a navíc s klisnou. Nakonec svolili na opakované přání biskupa, Lukáše a Simona. Odmítnout požadavek vyslance samotného Svatého otce, to přece nelze. To teprve vyletěly sázky vzhůru. Jakub měl oblečení žlutozelené, na zeleném plášti zlaté výšivky. Lukášův znak, kam museli vyšít vévodskou korunu. Čeněk s Hankem, co vedli Auroru, měli úbor panošů.

„Aurora je sice krásný kůň,“ řekl uznale Vilém Jakubovi, „s Achilem by byli skvostný pár. Jenže, chlapče, je to kobyla.“

Jakub se jen pousmál. „Zatím je ještě klisna.“

„Jistě, umí dobře běhat, ale závodit, to je něco jiného. Někdo musí být bohužel i poslední. Věř mi, nemám na tom žádnou vinu,“ dodal omluvně, bylo mu Jakuba spíš líto.

A sázky se jen hrnuly. Sázeli i ti, kteří tak v životě neučinili. Přišel i Martin, měl stále měšec denárů za Albrechta Krvavého. Přihodil ho na stůl.

„Všechno na vítězství Aurory.“

Čeněk s Hankem jen zírali.

„Chcete si také vsadit?“

Jen pokrčili rameny.

„To máte pěkného pána,“ řekl se smíchem. „Když vás ani nevyplácí. Za každého z vás vsadím dvě kopy denárů. Jen pořádně pečujte o Auroru a jejího pána.“

Jakub se mazlil s klisnou a ani nevypadal nervózní.

Konečně začal závod. Měl původ až v Mongolsku. Tam skutečně hlavy stínali a vozili je do koše před panovníkem. Zdejší byly spleteny z proutí. Na každého jezdce pět. Poběží deset koní. Všichni byli černí nebo hnědí. Bílá Aurora mezi nimi zářila jako skutečná hvězda.

U pověšeného bronzového gongu stál do půli těla nahý, svalnatý mouřenín, v rukou palici z volské kůže. Všichni ztichli. Pak několik bubeníků zvýšilo napětí svými nástroji. Bubny zavířily. Ozval se gong. Koně vyběhli vpřed. Brzo se kvůli terénní vlně ztratili z dohledu. Když se ukázali u otepí slámy, první hlavu zabodl Vilém, druhou jezdec na levém okraji, třetí Jakub. I tak sklidil obdiv. U dalších hlav byl vždy první. Když zabodl pátou, byl Vilém někde v polovině u říčky, ostatní ještě u lesa. Zazněl gong. Vypuklo nadšení, i když ti, co vsadili na Viléma a Achila, a to většina, moc důvodů k oslavě neměli. Sotva Jakub seskočil z koně, vrhl se k němu biskup Konrád a objímal ho. Přibíhali další, blahopřáli mu. Přišel i Vilém, podával mu ruku, usmál se na něho.

„Že jsem ztratil nějaký peníz, čert je vem. Čekal jsem stále, že mě někdo porazí, ale zrovna ty? Kolik je ti let, chlapče?“

„Asi osmnáct, pane Viléme.“

„Tak nejvyšší čas, aby tě vévoda pasoval rytířem. Co ty na to, vévodo Lukasi?“

„Když to neuděláš, můj milý synu,“ prohlásil biskup, „pasuji ho sám!“

„Já byl pasován, sotva jsem se stal dospělým. Po bitvě mému pánu nic jiného nezbylo, žádný rytíř mu nezůstal,“ smál se znovu Vilém. „A kdybys chtěl Auroru prodat?“

„Nikdy, pane. Na kobylím poli máme plno takových. Jen zajdi, pane, za zemanem Heřmanem.“

„Určitě zajdu, zřejmě je ze skvělého chovu. No, co můj vévodo?“

„Chci pasovat našeho Matěje po turnaji. Jakub je přece jen mladý. Jistě, ovládá všechny rytířské povinnosti i ctnosti. Zaslouží si pasování.“

„Proč až po turnaji? Otec biskup je vyzpovídá, dnešní večer je pro pasování jako stvořený, viď Konráde? A ten druhý chlapec?“

„To jsem já, pane, Matěj,“ přistoupil se svým odzbrojujícím úsměvem.

„Už mi tě ukazovali. Zabil jsi tři lupiče a přes svá zranění ses usmíval.“

„Za to já nemohu, pane, jsem už takový.“

„Vévodo Lukasi, kam chodíš na takové chlapce? Dnes člověk nesežene pořádné panoše. Už mám i strach, že rytíři vymřou.“

„Takového ho neznám,“ tvrdil biskup k Lukášovi. „Vždycky byl nerudný nafoukanec. Teď žertuje, i když prohrál.“

Těch pár, co vsadili na Jakuba a jeho Auroru, vyhrálo neskutečné částky, hlavně biskup. Vsadil si i Martin, Matěj, Simon a pár Lukášových lidí. Martin přinesl dva velké váčky z jelenice, Čeňkovi a Hankovi. Zdráhali se je přijmout. „Jen si je vezměte, i vy máte zásluhu, dobře se staráte o Auroru i další naše koně. Hlavně je moc neukazujte, nebo vám je sebere nějaký lapka, co tu určitě pobíhá. Můj pane,“ otočil se k Lukášovi, „platí jim někdo něco?“

„Na to jsme asi zapomněli,“ zrozpačitěl Lukáš.

„Nezapomněli,“ opět se usmíval Matěj, „vedu je v Dominikově sloze pergamenů, kde jsou výplaty všech. Vše mají uloženo, jen jsem to s nimi neprobral.“

„A vůbec, co tady děláš, upaluj za Jakubem, musíte se připravit, když všichni chtějí, abych vás večer pasoval.“

Zbytek dne vyplnili kejklíři, tanečnice a hudebníci. Přijelo také několik kupců, čekali zde dobrý zisk. Všechny obešel Dominik. Upozornil je, že zde nesmí šidit a předražovat. Od zítřka už na vše dohlédne nový rytíř, Matěj.

Kaple byla slavnostně nasvícena velkými, voskovými svícemi. Lukáš s asistencí biskupa pasoval Jakuba a Matěje rytíři. Po obdržení zbraní a ostruh projeli nádvořími, stanovým městečkem a hradištěm. Všude je radostně vítali. Vše skončilo u dobrého jídla a pití. Na velkém rožni pekli kuchařští pomocníci vola. Neustále odkrajovali veliké kusy pečeně. Kolem bylo plno zájemců. Ve velkých mísách přinesli pikantní lahůdku, kvašené okurky.

„Nebojte se, vyjde na všechny,“ Matěj pokynul sloužícím z kuchyně, ať přinesou další.

„A pošlete sem Radima, kterému za okurky vděčíme.“

Objevil se statný mládenec, hnědé nohavice i kabátec, růžové tváře, s nazrzlými vlasy. Hned si získal sympatie všech stolovníků. Nebojácně se pustil do vyprávění. Okurky pěstovali na jihu Moravy. Několikrát jim úrodu zničili nájezdníci z Uher. Podobné místo nalezli v Polabí, blízko osady Mělník u říčky Pšovky. Úrodu vozili na prodej do Prahy, nebyli časem sami, ceny klesaly. Když se potkali s karavanou jedoucí z Poznaně do Salcburku, přemluvil otce a se dvěma vozy kvašených okurek vyjeli. U Prachatic se jeden vůz vážně porouchal. Řekli jim tam v hostinci, že ve Zvonu je výborný kolář, až z Francie. I jim opravoval povoz. Otec mu jejich cestu vyčítal, z Prahy by byli dávno doma. Co teď? Když Radim viděl turnaj, zašel za kuchaři. Doufal, že se něco prodá. Ti s Matějem koupili celý náklad za výbornou cenu. Takovou by nedostal ani v Salcburku. Luigi prý zná způsob, jak ve sklepě, v pramenité vodě, uchovat kvašené okurky až do jara. Když se vracel k otci, uzavíraly se sázky na závod koní, stínání hlav. Jakub i jeho Aurora se mu velice líbili, slyšel rozmlouvat biskupa Konráda. Celou obdrženou sumu i nějaké své úspory vsadil. Věděl, když prohraje, ani se nebude moct k otci vrátit. Vyhrál, jsou teď bohatí. Koupí další vozy, vozit se dá i víno z jejich kraje, ovoce, jíchy, med. Jeho první zastávka vždy bude Zvon. Zatleskali mu, pochválili i Matěje, těšili se na slíbené Radimovo víno.

Když šli spát, zase měl Lukáš divný, mrazivý pocit. Hladil Martinovo tělo. Už aby turnaj skončil. Skoro litoval, že se k němu nechal přemluvit. Lukostřelba bude skvělá, vítězové Magar, nebo Martin. S kopím na prvních místech Vahe. Magar určitě s dřevcem. Martin s mečem? Zase znova nepříjemný pocit.

„Náš pane, nebuď smutný, i když jsme teď oba rytíři, nic se nemění. Jen možná tě milujeme o to víc,“ Martin hladil Lukášovo tělo, „bez tebe bychom nebyli ničím.“

„Zasloužili jste si oba…,“ Jakub ho umlčel svým polibkem. Samozřejmě měl v puse zlaté jablko. Pak přinesl kamenný hrnek se smetanou, medem a strouhanými ořechy. Dřevěnou lžící nabíral obsah, patlal jím Lukáše. S Martinem slíbávali všechnu dobrotu, až nezbyla ani kapička. A líbání pokračovalo.

„Proč jsou někteří lidé tak zlí? Proč chtěli zabít Čeňka a Hanka? Proč mluví o hříchu, když nikomu neubližujeme? Tak jako my se milovali už před stovkami let v Řecku a v Římě. Nebyli vůbec horší.“ Jakub byl samá otázka.

„Máme všichni štěstí,“ řekl Lukáš, „u mne zůstali jen ti, kterým nevadíme, většina není taková. Bohužel nejvíc vadíme církvi.“

„Váš biskup a Simon?“ namítl Jakub.

„To jsou výjimky. A nedávají svoji jinakost najevo, aby druhé nedráždili. Dost je těch, co se neodváží něco takového přiznat ani sami sobě. Z těch jsou největší odpůrci takové lásky. Když nemohu já, tak nikdo.“

„Ani si nedovedu představit, jak by náš život vypadal, kdybychom tě, můj pane, neznali. Když všechno v našem životě řídí Bůh, je to i jeho přání, že jsme tě poznali a milujeme se.“

„Snad ano, mí drazí.“ Pevněji si přivinul Martina. Pocit stísněnosti a obav o jeho milého nepřestával.

Simon vstal, zapálil loučku a díval se na svého milence, jak spí. Chtěl mu rozmluvit zítřejší účast v kolbě, ale Matěj byl příliš natěšený jako čerstvý rytíř. Snad ho nikdo nezraní. Předešlé rány se sotva zahojily. Bude sice ve skupině nejmladších, jenže nebezpečí je vždy. Původně chtěl odjet s pasovským biskupem po honu na medvěda. Ale poslal už rychlého posla se psaním. Pár dnů se ještě zdrží. Nalil si vína a shlížel k Matějovi. Vždyť on se usmívá i ve spánku. Nikdy nepomyslel, že tady najde svoji skutečnou lásku. Spíš doufal v Lukáše. Když viděl jeho chlapce, jak jsou mu oddáni, skoro mu záviděl. Večer po příjezdu, když se poznali. Matěj rozmlouval okolo turnaje s Lukášem. Dal se do řeči s biskupem a Dominikem. Něco z něj vyzařovalo. Nejenom pohoda, věčný úsměv, příjemný hlas i vzhled. Dokázal se bavit o všem u stolu. Sám se smíchem vyprávěl, že číst a psát se naučil až ve Zvonu. Jak je za to vděčný Dominikovi. Rozkládal rukama a zavadil o prsten na Simonově ruce. Začervenal se a omlouval. Neomlouvej se, řekl mu Simon, sám uchopil Matějovu ruku. Ano, ano, tak to bylo. Pak už se bavili jenom spolu. Navrhl, je tady moc hluku, poté co všichni připíjeli na Lukáše – vévodu. Pozval ho na pohár dobrého vína k sobě. Matěj znovu zčervenal.

„Pane, byl jsem jen obyčejný zbrojnoš, sice mě náš pán, vévoda Lukáš, chce po turnaji pasovat, ale nejsem urozený, abych ti mohl dělat společnost.“

„Možná právě proto.“

V tom mumraji si nikdo, mimo Lukáše, nevšiml, že odešli. Simon si byl naprosto jistý, že se nemýlí. Cítil napětí, tichounký vzdech, když pohladil jeho ruku. Pak schodiště, když vešli a Simon zavřel dveře, zůstal Matěj stát před stolem, i když ho vybídl, aby si sedl.

„Pane Simone, prosím, promiň mi. Slyšel jsem od Marca, pánova kuchaře, že jste si byli s mým pánem blízcí. Já nevím…“

„Neboj se. Pokud by ti vadilo, že miluji muže, napijeme se vína a rozloučíme.“

„Ach ne pane, já jen spíš záviděl Jakubovi a Martinovi štěstí. Ne ovšem ve zlém, mám je všechny rád. Také jsem toužil po lásce, jen nikdo nebyl, a pak, nevím jak, nikdy jsem nebyl s mužem.“

„A se mnou bys chtěl být? Ne ovšem proto, že jsem pán a chci to já. Nestojím o vynucený vztah proti něčí vůli.“

„Třeba mě za to můj pán potrestá, ale chtěl bych, aspoň dnešní noc.“

„Nepotrestá, ví, co je milovat.“

Nalil do dvou číší víno. „Za pár dnů budeš rytířem, někdo je jím, i když ještě nebyl pasován. Je jím v srdci a svými činy. Bylo by o svatbu méně, nebýt tebe.“

„Vždyť to by určitě udělal každý,“ skromně se usmál Matěj.

Ano, jeho úsměv, lehoučký, nenucený, skoro nepostřehnutelný. Cítil obrovské vzrušení. Takové snad naposled zažil jen s Lukášem. Znovu si uvědomil Lukášovo charisma. Jako by ho rozdával všem, co ho milovali. Když pak hladil krásné, mladé tělo, a Matěj mu stejnou měrou oplácel všechny polibky, doteky a něžnosti, přál si, ať noc nikdy neskončí.

 

Dopoledne byla lukostřelba. Účastníků bylo mnoho a jejich výkony slušné. Nejvíc zájmu vzbuzovali předpokládaní favorité. Opět důvod k sázkám. Stříleli na pohyblivý terč zavěšený na něčem, co připomínalo kyvadlo na vysoké trojnožce. Velmi dobrý byl i Vítek z Prčice, Děpoltův syn v jeho službách Jaroslav, Vilém z Falkensteina a jeho známý Uwe. Nakonec jen Magar s Martinem. Po mnoha rozstřelech se nedalo rozhodnout, podělili se o první místo. V kuši kraloval Magar, tu jeho velkou, ze které střílel i zápalné střely, mnozí ani nenatáhli. V házení kopím na zásah byl nepřekonatelný Vahe, na dálku opět Magar. Všichni čekali na dnešní hlavní podívanou, tjost. Rytíři byli zase v několika skupinách. Bojovali na koních, s meči s kostěným ostřím. Odehrávalo se vždy několik soubojů. Cílem bylo zasáhnout protivníka jako ve skutečném boji, nejlépe ho srazit z koně.

Přímo před tribunou se připravovalo kolbiště pro zápas posledních dvou z nejlepších rytířů. Martin si vedl výborně, nakonec zbyl jen on a tady neznámý Felix z Rosbachu. Měl černého koně, černý plášť a helmici s černým chocholem. Martin v modrém plášti a znakem Lukášovým. Sázky byly vysoké, ale celkem rovnoměrné. O Martinovi sice věděli, že zabil Albrechta Krvavého, jenže Felix z Rosbachu byl prý hrdina křížové výpravy, co zachránil život Konrádu Německému. To bylo něco, kdo měl nohy, utíkal, dostat se co nejblíže ke kolbovému hrazení. Oba rytíři zaujali svá místa. Všichni čekali na Lukášovo pokynutí. Byl rozrušený, i při střetu jen jako s kostěnými meči docházelo ke zraněním, dokonce i smrtelným. Pokynul, zavířily bubny, mouřenín Teke uhodil palicí do gongu. Oblohou připlul velký, černý mrak a zakryl slunce. Mnozí se pokřižovali. Vše potemnělo, když jezdci vyjeli proti sobě. Nárazy mečů byly velmi prudké, přestože oba byli vysíleni předchozími střety. Černému jezdci povolil postroj, uvolnilo se sedlo, sklouzl na zem. Nebylo to po zásahu protivníkova meče, takže i Martin seskočil z koně a postavil se Felixovi. Zásahy byly daleko prudší. Z mečů odletovaly kusy kostěných břitů. Najednou se k černému rytíři natáhl muž, zřejmě z jeho doprovodu. Podal mu skutečný meč. Zasvítil v několika paprscích slunce, v úzké průrvě mraku. Zároveň rytíř něco vykřikl na Martina a udeřil. Jen tak tak se ubránil štítem a úhybem.

„Meč,“ zavolal, snažil se dostat ke hrazení. Pasovský biskup Konrád vytrhl z pochvy svůj a podal ho Martinovi. Křížem ve vzduchu mu požehnal. Tak to bylo ono zlé tušení, usoudil Lukáš. Vše bylo příliš rychlé. Výzva, kterou Martin přijal. Boj na život a na smrt. Nemohl nic udělat. Kdyby boj zastavil, ponížil by tím svého rytíře. Dav kolem stojících chytil muže, co podal meč, a ještě jednoho. To nebyly nárazy kolbových mečů. Tyto řinčely a jiskřily při každém střetu. Byly daleko těžší a rytíři vyčerpaní předešlým bojem. Teď se může Lukáš jen modlit, aby jeho hoch přežil. Síly obou byly vyrovnané. Bude záležet na tom, kdo se první dopustí osudné chyby. Zdálo se, že Martin se jen brání a těžce odráží výpady protivníka. Sehnul se, jen o vlásek unikl Felixovu meči. Toho však meč, co nezasáhl cíl, vychýlil, odkryl na okamžik méně chráněný krk, kde kroužkovou košili kryla kroužková kapuce pod helmicí.

„Jdi do pekla!“ vykřikl Martin a zaťal meč do soupeřova krku. Muž zachroptěl a skácel se k zemi. Ani není možné vylíčit další události.

První u Martina byl biskup. Odepjal nádhernou zlacenou pochvu.

„Meč je tvůj. Ať tě vždy tak dobře ochrání jako dnes.“

Martin poklekl, biskup požehnal jemu i jeho nové zbrani. Skvostný dar z dílny pasovských mečířů, vyhlášených po mnoha zemích. Lukáš s ostatními musel čekat. Všichni ho chtěli obejmout nebo si jen sáhnout. Mrtvý rytíř byl prý Ješkův člověk, vykřikl něco takového na Martina. Než tomu mohl někdo zabránit, dav jeho dva muže pověsil na starou lípu. Konečně se k němu Lukáš s Jakubem doslova probojovali. Ptali se, co by chtěl.

„Horkou koupel, smýt prach, špínu a nečistou krev.“ Teď si teprve všimli krve na jeho rozsekaném plášti, ale i rány na boku. Jen se smál, jedna jizva se mezi tolika ztratí.

Museli ho vysvléknout, vyzvednout do kádě s vodou a umýt. Rána na boku byla jen malá a povrchová. Musel se nakonec obléknout, přepásat biskupovým skvostným mečem a projet nádvořími, kolbištěm, hradištěm i stanovým městečkem.

„Tak snad lidé nevítají ani bratra Vladislava,“ usmíval se Jindřich. „Albrecht Krvavý, to mohla být náhoda, myslel jsem si. Teď jsem vše viděl na vlastní oči. Koho zabil, nebyl Felix, ale nejobávanější Ješkův člověk. Také rytíř, dokonce byl i na křížové výpravě, nějaký Bruno, pak se dal na loupení s Ješkem. Poznal ho Vilém i Uwe. Proto nesundával helmici. Nevíme, co se stalo s Felixem, buď ho zajali, nebo spíš zabili. Bude třeba dávat si pozor, Ješek se určitě bude chtít zmocnit hradu.“

„Také na to myslím, díky Jindřichu.“

Lukášovy oči sledovaly Martina, dnes oslavy asi nezvládne. Tolik přípitků by porazilo vola. Měl pravdu, nejen Martina. Tentokrát museli odnést i pasovského biskupa, Děpolta, Klementa, Vítka, Viléma, Uweho a mnoho urozených pánů spočinulo s pohárem v ruce.

Lukáš s Jakubem uložili Martina. Chvíli si pak povídali vedle u Simona s Matějem. Vzpomínali na různé události i z Francie. Jakub se občas zaběhl podívat na Auroru a byl spokojený, jak se o ni starají Čeněk s Hankem. Aura neleží venku, je u Martina a oblizuje ho. Aby si nemyslela, že jsme mu ublížili, říkal Jakub. Simon jim nabízel, ať přespí u nich. Smáli se, postel je tak nejvýš pro dva. Snad je Aura pustí za Martinem.

Třetí den měl turnaj značné zpoždění. Těch, co pití přehnali, bylo hodně. Vítanou spásou byly kvašené okurky. Zítra se všichni rozjedou do svých hradů a tvrzí. Začalo se až po poledni. Na kolbišti byli jezdci s dřevěnými kopími. Vyhrával ten, co měl nejvíc zásahů, zlomených kopí o protivníka, případně ho vyhodil ze sedla. Znovu se sázelo. Zde jasně kraloval Vahe, hned za ním Vítek z Prčice. Mladíček, o kterém zlé jazyky tvrdily, je tak tenký, že nejde ani zasáhnout. Nikdo netušil, že se stane zakladatelem mnoha jihočeských rodů, pánů z Rožmberka, z Hradce, z Krumlova, z Třeboně a Landštejna, ze Stráže a ze Sezimova Ústí. Závěrem byla novinka. Jezdci v částečné plátové zbroji, jaká se dosud neužívala. Už několik dní toto brnění připravovali kováři a zbrojíř. Utkalo se zatím jen několik jezdců. Měli silné dřevce s chrániči rukou. Snažili se jeden druhého vyhodit ze sedla. V tom na Magara nikdo neměl. S úsměvem tvrdili ostatní, že je ke svému koni přibitý velkými hřeby, proto ho nikdo nemůže shodit. Ještě se utkalo několik rytířů v přednesu poezie, ve hře na různé hudební nástroje a ve zpěvu. Alechandro s Jakubem byli mezi nejlepšími. Francois překvapil kouzly s ohněm. Biskup Konrád obdivoval Martina, že po tak vysilujícím boji ještě dokázal udržet s ním krok i v pití, ale tentokrát truňk až tak nepřehnali. Už se těšil, jak ta sebranka odjede a bude hon na medvěda.

 

16

Ráno se většina hostů a účastníků turnaje počala rozjíždět. Všichni byli nadšeni. Loučili se s Lukášem, jeho chlapci a dalšími rytíři ze Zvonu. Také Radim, který zde nabyl jmění, budoucí povozník, přislíbil Matějovi a kuchařům příjezd. Doveze jíchy ze švestek a broskví, kterým se zde nedaří, samozřejmě víno, zelí i další polní zeleninu. Nechali mu sůl, něco z koření, lesní med a jemně štípanou břidlici. Všechno výhodně prodá v Praze. V Prachaticích si počká na nějakou karavanu. Vyjet jen sami, to nebylo bezpečné. Mohli by také přijít o vše.

Odpoledne se vrátil otec Jeroným. Přivezl zásobu svící, také pergameny, vykládaný kříž pro kapli v osadě, alby, štóly, ornáty. Vynikající medovinu, co v klášteře připravují mniši, byliny a lektvary pro lékaře a jeho mladého pomocníka, kterému dal jméno Ludvík. Chlapec od Albrechta Krvavého. Mluvil řecky a latinsky, uměl i dost německy, arabsky a něco z dalších řečí, co pochytil na cestách. Doktora si velmi oblíbil, říkal mu otče.

Honci se také připravovali. Smečky loveckých psů Klementa a pasovského biskupa v hradišti nakrmili chlebem s ovčí krví, aby je povzbudili ke stopování a štvaní zvěře. Většina lovců bude v jihozápadních lesích lovit jeleny, divoká prasata, srnčí. Ty povede Vahe a rytíři z hradiště. Menší skupina, s pasovským biskupem, Simonem, Lukášem, jeho hochy, Matějem, Jindřichem, Vítkem, Vilémem, Uwem zvolí východní prales. Martin sliboval, že jim Aura s vlky nadežene obrovského medvěda, který chodil plenit brtě až nedaleko louky báby Ančí. Lukáš všem zakázal lovit vlky. Luigi a Marc připravili dostatek jídla. Vrátí se pozdě večer, nebo až další den. Medvědi se příliš rozmnožili, nikdo je několik let nelovil, začínali být nebezpeční. Rozhodně i druhá, početnější skupina na ně narazí. 

Vyjeli časně z rána. První zastávka Lukášových lovců byla u báby Ančí. Tam se nejvíc těšil pasovský biskup a Simon. Vyprávěli jim o ní, Martin a Matěj. Dovnitř by všichni nevlezli, vzali s povděkem několik klád venku. Bába Ančí je pohostila plackami, bylinkovým sýrem, uzeným a medovinou. Biskup jí věnoval stolní, vykládaný křížek, několik váčků cizokrajného koření a bylin. Simon arabské balzámy a léčivé soli, Jakub s Martinem koš lahůdek. Matěj od kupců kameninové i skleněné nádobky, potřebné na masti a lektvary. Všichni přispěli po pár denárech, jistě najdou upotřebení.

Dál, za pastvinou a loukou, vedly jen stezky vyšlapané zvěří. Zdatným lovcem se ukázal Vítek z Prčice, který hned z kraje lesa skolil velikého kance oštěpem a loveckým tesákem. Auru nebylo vidět ani slyšet. Vyplašili medvědici se dvěma mláďaty, co proběhla kolem do hloubi lesa. Okolo poledne Simon s Matějem ulovili statného jelena. Ostatní pár prasat, několik kusů srnčího, jezevce. Zbrojnoši odnášeli ulovenou zvěř zavěšenou na tyčích k louce u báby Ančí.

Začal hustý prales. Dál pokračovali bez koní. I tak byl pohyb obtížný. V nevelkých rozestupech se prodírali keři a mohutnými vějíři kapradin. Když se chystali pojíst, ozval se štěkot Aury. Byli u skalnatého výběžku, kde se klikatil malý potok. Za balvanem se vztyčil obrovský medvěd. Poblíž stál biskup a Martin. Biskup vyndal šíp a vystřelil. Zasáhl zvíře někde u přední nohy. Martin hodil oštěpem, medvěd klesl na všechny čtyři, oštěp uvízl v jeho boku. Biskupovi psi doráželi na medvěda, ale ten jim nevěnoval pozornost, protože si netroufli až k němu. Zato se obrátil a rozběhl k biskupovi. Ten hodil svůj oštěp, ale uklouzl při tom a upadl. Vyndal rychle z pochvy meč a napřáhl ho před sebe. Za medvědem se objevila Aura, vyskočila, zakousla se mu za krkem. Ohnal se po ní tlapou, biskup vrazil meč do jeho prsou. Už tu byl i Martin, mečem zasáhl medvědovo hrdlo. Spadl celou vahou na biskupa. Přibíhal Lukáš s Jakubem, akorát včas, aby Martinovi pomohli převrátit medvěda na bok a vysvobodit biskupa z té tíhy. Pomohli mu vstát, mávl rukou, jen pár oděrek. Nejvíc škody nadělala rukojeť zabodnutého meče. Rozpárala plášť, natrhla zbroj. Když se ptali, není-li zraněný, řekl, je to jen naražené, bude z toho velká modřina.

Na druhé straně skal, kde byl Jindřich, Vítek, Vilém a Uwe, ulovili druhého medvěda. Nezbývalo, než je vyvrhnout a odnést. Biskup chválil Martina a Auru. Ta jen seděla u svého pána a sledovala biskupovy psy pobíhající kolem. Od ní si udržovali odstup. Při zpáteční cestě všechny překvapil Matěj. Ulovil třetího medvěda, přesnou ranou oštěpem a mečem, dřív než k němu doběhl Simon. Zastavili se znovu u báby Ančí, aby ošetřila biskupovu naraženinu. Vraceli se potmě. Druhá skupina ulovila plno prasat, která občas ničila pole, několik kusů srnčí, jelena, jezevce, rysa a Děpoltův syn Jaroslav čtvrtého medvěda. Vše se dobře zapilo. Kuchaři budou zvěřinu zpracovávat celou noc. Všichni se těšili na mladé jezevčí z rožně a hlavně na medvědí tlapy.

Konečně, po dlouhé době klidný večer, pomyslel si Lukáš, když si ještě na chvíli sedli u Simona s Matějem v donjonu.

„Škoda, že už došla zlatá jablka,“ postěžoval si Jakub.

„Vždyť jsi jich sežral celý měch,“ dodal se smíchem Martin.

„Až se vrátíte domů, myslím do Nevers, budeš jich mít, co sníš. Vozí nám je kupci z jihu, ze Sicílie,“ řekl Simon.

„Já zapomněl, že tu budeme jen napřesrok.“

„Jestli nás ovšem náš pán vezme s sebou,“ Martin se obrátil k Lukášovi.

„Budeme tak sedávat jako teď?“ otázal se Jakub.

„Určitě někdy ano,“ Simon pohladil Matěje.

„Ale ty budeš, pane, biskupem, říkal to i otec Jeroným,“ vzhlédl k němu Matěj.

„Kdo ví, bude se mi těžko loučit. Můžeme si psát. Rychlý posel může přivézt i pár zlatých jablek.“

„A pak,“ dotazoval se zase Jakub, „pojedou všichni s námi?“

„Nevím, Zdeněk tu bude chtít zůstat. Ostatní, jak se rozhodnou. Máme nová území, bude třeba je obsadit spolehlivými lidmi. A ty naštěstí máme.“

„Pan Vilém nám tu nechá Achila,“ spustil najednou Jakub. „Dáme mu jiného koně. A s Aurorou by mohli mít hříbátko.“

„Vypadá to hezky, ale zřejmě se rozmyslí,“ mínil Martin.

„Už nebude závodit. Domlouval se s Heřmanem i se mnou. Všechno ale musíš rozhodnout ty, můj pane Lukáši.“

„Kůň je tvůj, vše záleží na tobě. Možná by Achiles obohatil chov. Tak ještě si Aurory užij.“

Jakub vyskočil, začal Lukáše líbat.

„Vidíš, Simone, ten, kdo tu všemu velí, je náš malý Jakoubek,“ dodal mezi polibky Lukáš.

„Bude z něj výborný diplomat,“ smál se Simon i všichni ostatní.

Milovat a být milován. Může být na světě něco krásnějšího?

 

Zmizelo stanové městečko, tribuna, ze závodiště a kolbiště byly zase pastviny, všichni hosté odjeli, i Simon. Na políčkách se počaly zakulacovat hlávky zelí, kolem modraly keře trnek, rudly jeřabiny. Sýpky byly plné z bohaté úrody, máčel se len, lesy a hájky plné hub. U hradiště vyrostla nová velká ohrada pro dobytek. Uvnitř zůstali jen koně. Tvrz po úplném dokončení byla rozlehlá. Přestěhovali se tam i Alechandro s Francoisem, Dominik a Pietro měli své věže. V poschodí hradu zůstal jen Vahe s Magarem. Zbytek obsadil Zdeněk se svou paní a dvě služebné, co o ní pečovaly. Ve Zdeňkově komnatě se usadil Matěj. Z té před ní, kde býval dřív Martin, si udělal Jakub studovnu. Přidělali mu tam police na svitky a knihy, pult na psaní, stojan pro malování na dřevo a další potřeby. V kamnech budou topit Čeněk s Hankem, až začnou chladné noci. Matěj nechal všude přidělat dřevěné okenice podle rad Viléma a Uweho. V zimě je ochrání před mrazivými poryvy větru. Zatím začínal krásný, teplý podzim. Jakub si užíval Aurory. Achiles tu zůstal, Vilém měl přislíbeno první jejich hříbě.

Lesy s listnáči se počaly barvit do zlatova. Po prvních mrazech už budou hýřit celou paletou barev. Jakub jezdil k bábě Ančí, ale i na všechny ostatní strany, loukami, poli, lesy, cestou necestou. Lukáš nebyl rád. Vždycky chtěl, aby s ním jel někdo z rytířů nebo zbrojnošů v hradišti. Jenže on jezdil nejraději sám. Našel starou, kdysi používanou stezku přes prales, z kraje zarostlou, hlouběji vyšlapanou četnou zvěří. Jednou se po ní dostal až k pohanskému obětišti. Kdysi tu byla rozsáhlá mýtina, dnes polozarostlá, s velikým vykotlaným dubem. Před ním prasklý, kamenný kvádr, původně asi oltář. Vedle vysoký, silný kůl, obrostlý mechem a pnoucími rostlinami. O tom mu vyprávěla bába Ančí. Ještě teď jsou místa, kde uctívají boha Peruna, hromovládce, i jiné staré bohy. Jakub uvázal Auroru u seschlého pahýlu dubu a šel obhlížet kámen. Když pak očistil kousek kůlu, viděl rýhy se zbytky barev. Celý ho opatrně oškrábal loveckým nožem. Objevila se hrubá, vousatá tvář, v dolní části náznak ruky se sekerou. Jak znovu obcházel kámen, něco se zalesklo v chomáči mechu. Odstranil ho, i pár kořínků trav. Prohlížel menší, kostěný amulet ve tvaru sekerky. Schoval jej do brašny a vracel se zpět. Určitě se sem ještě podívá. Zeptá se báby Ančí, co zde bylo. Druhý den k ní zajel. Byla uvnitř, vytahovala vysoko nad ohniště rám s nitěmi, kde byly navlečeny plátky hub.

„Sluníčko už nemá takovou sílu a přitom taková úroda hub. Suším je nad ohněm. Zima bude dlouhá.“

Vyprávěl ji, co objevil.

„Vím o tom obětišti, i když je daleko. Máš rychlého koně. Za mých, ještě skoro dětských let, tam byli kněží, Perunovi kněží. Byli v malém hradišti. Určitě se už rozpadlo. Na kamenném stolci obětovali zvířata. Říkalo se, že i lidi. Mladé chlapce a dívky, když byla sucha, neúroda nebo mor. Není to dobré místo, neměl bys tam jezdit, Jakube. Tou stezkou jezdívaly i karavany. Některé nedojeli. Když tam pak z německé strany táhl kus vojska, našli jen samé mrtvé. Všichni byli zabiti sekerami. Kupci, poutníci i kněží. Prý je zabil sám Perun. Nikdo se tamtudy už neodvážil, volili raději jinou cestu. Je to dávno, moc dávno. Taky jsem slyšela, na druhé straně se začínají objevovat Ješkovi lidé. Už jsem varovala vévodu Lukáše. Bude chtít na hrad. Shání všude možně zloděje a lapky. Občas se ke mně dostanou děvčata z hampejzů na německé straně. Ješkovi zločinci se rádi chlubí. Ješek ví, hrad by jen tak nedobyl. Tolik lidí nemá ani zbroj. Určitě vymýšlí nějakou zradu. Na hrad vede tajná chodba, nevím, je-li to pravda. Mluvili o ní kameníci, když se hrad stavěl. Musíte se po ní podívat. Byl tu Martin, Matěj i Vahe. Z vašich lidí by těžko někdo zradil. Ale přicházejí i noví, o těch nic nevíte. Ješek může udeřit v zimě. To by se těžko sháněla pomoc. Buďte opatrní. Příliš jste si zvykli žít bezstarostně. Všude kolem je plno zla. I když není na první pohled vidět.“

Jakub se rozloučil, odjel, doma nikomu nic neřekl. Vždyť i je bába varovala. Chce se na staré obětiště podívat znovu. Jistě by mu tam zakázali jezdit.

Amulet, kostěnou sekerku, schoval do truhlice. Hned druhý den vyjel znovu. Jako by ho tam něco přitahovalo. Kus dál v lese našel nějaké rozpadlé zbytky. Ztrouchnivělé kusy dřeva, zlomenou ostruhu, hrot z šípu, další kostěný amulet. Jezdil tam i další dny. Všichni byli zaneprázdněni jinými povinnostmi. Ať si užije Aurory, dokud to jde. V lese bylo krásně, jen žluť vystřídala červeň a hněď. Rána stříbřila jinovatka. Jakub nevnímal barvy podzimu ani měnící se chování Aurory. Začínala být v těch místech neklidná. Jednou jim přeběhl přes cestu rys. Ozývalo se i vřeštění divokých koček. Našel čtvrtý amulet. Prohlížel si ho, když v tom na něj spadla síť ze silných provazů. Chtěl je přesekat mečem, ale jen se víc zamotal. Z křovin vyjelo několik mužů, chytili vzpínající se Auroru, síť ovázali, dali mu roubík, uvolnili jen nohy. Přendali ho na jiného koně a přivázali, vyrazili směrem k jihu. Asi po hodině jízdy uviděl palisádovou ohradu. Projeli branou. Uvnitř bylo několik dřevěných budov a stáje. Vymotali ho ze sítě a ztrhali z něj oblečení. Zůstal jen ve spodní košili. Mluvili velmi málo, německy. Nakonec se ocitl v malé místnosti, v domku ze silných trámů. Malé zamřížované okénko, lavice, stůl, dvě vědra, jedno s vodou. Na nohu dostal silný řetěz, který dovoloval pohyb jen u stolu a lavice. I když nic neřekli, bylo mu jasné, co jsou zač. Ješkovi lupiči. Proč neposlechl bábu Ančí, neřekl, kam jezdí, teď bylo pozdě. Kdyby ho chtěli zabít, udělali by to už v lese. Budou za něj chtít výkupné. Odsud se nedostane. A Aurora? Snad jí neublíží. Setmělo se. Dovnitř vešel shrbený, zarostlý muž. Na stůl postavil dřevěný talíř s kaší. Vedle položil lžíci a kus chleba.

„Tam je voda,“ řekl česky a ukázal na malé vědro. Vyšel ven. Bylo slyšet, jak zvenčí zastrkuje několik závor. Jakubovi se draly slzy do očí. Neplakal. Jako by najednou dospěl. Snědl nechutnou kaši s kusem chleba, do dlaní nabral vodu. Zvenku bylo slyšet nezřetelné hlasy. Lehl si na lavici, pocítil úzkost a chlad. Teď by se miloval s Martinem a Lukášem. Ješek tu určitě není. Přišel by se na něj podívat. Možná by ho mučil, nechal zbičovat. Kam asi tady házejí mrtvé? Pak uslyšel u okénka dva muže. Bavili se německy.

„Můžeme si s ním trochu pohrát, má hezkou prdelku.“

„Jistě, Ješek ti pak do tvé nechá narazit kůl. Nikdo se ho ani nesmí dotknout. Slyšel jsi? Poslouží jako výkupné. Víš jak. Když vévoda neodpoví, pošle se mu prst, pak ruka, nebo noha a nakonec hlavička, pěkně nabodnutá na kopí.“

„Tak co, stejně ho zabije.“

„Znáš Ješka? Víš, co udělá tobě, když neposlechneš?“

Muži dál rozmlouvali a vzdalovali se.

Na hradě se právě počali scházet k večeři, když přiběhl Čeněk celý uřícený.

„Pane vévodo Lukáši, můj pán se nevrátil!“

„Jak nevrátil, mysleli jsme, že je ve stáji u Aurory jako obvykle.“

„Ne pane, určitě se mu něco zlého stalo. Kdyby spadl, přiběhla by Aurora,“ rozplakal se.

„Ani ta se nevrátila?“

Objevil se Dominik. „Jakub nikde není, Hanek ho hledal v hradišti.“

„Kam vůbec jezdil?“

„Něco si schovával do truhličky,“ Matěj vstal od stolu. Brzy byl zpět, v rukou tři kostěné amulety sekerek.

„To nosili kdysi Perunovi kněží, už jsem něco takového viděl. Ale tady nevím,“ prohlížel sekerky Zdeněk.

„Zajedu k bábě Ančí, nikdo nezná o všem tady jako ona,“ přidal se Martin.

„Pojedeme také!“ volali ostatní.

„To by bylo zbytečné,“ Lukáš ukázal, „pojedu já, Martin, Matěj a Vahe. A dva nosiči pochodní. Je bezměsíčná noc.“

Nebylo skoro vidět ani obrysy lesa. Ale za svitu pochodní se malý hlouček jezdců dostal rychle až k lesnímu stavení.

Bába Ančí stála ve dveřích.

„Hledáte Jakuba? Mám pravdu?“ Všechno jim povyprávěla. „Určitě ho chytli Ješkovi lupiči. Vždyť jsem vám říkala, že chce Zvon. Varovala jsem vás i Jakuba.“

„Vyměnit Jakuba za hrad? Kéž by to tak bylo! Vím, připravil bych o domov spoustu lidí. Vzdám se všeho, co mám, všechny vyplatím a pak ho dobudu zpět. Znám z tažení obléhací stroje, co vrhají kameny i oheň.“

„To ho, pane vévodo Lukáši, opravdu tak miluješ?“

Stařenka se nahnula k ohništi, do kterého vhodila hrst bylin. Oheň vysoko vyšlehl zelenou barvou.

„Zatím žije, můj pane. Možná bude i jiná cesta. Nejeli až do Němec. Určitě blízko obětiště mají nějakou ohradu či tvrz. Rozhodně pošlou vyjednávače. Ráno moudřejší noci. Nepodnikejte nic s horkou hlavou.“

Vysvětlila Martinovi, kam asi Jakub jel. Vrátili se. Všichni byli vzhůru. Otec Jeroným je vyzval k modlitbě za Jakuba a jeho navrácení. Lukáš ještě zůstal v kapli. Vzpomínal na Jeana, nejdřív chtěli zabít Martina, teď Jakuba. Copak to nikdy neskončí? Jaký člověk je rytíř Ješek. Počalo svítat. Vrátil se do rytířského sálu.

„Musíme jet na to místo,“ oslovil Dominika.

„Už se stalo, jdi si odpočinout, Lukasi, ještě za tmy vyjeli Martin s Matějem a Vahe s Magarem. Nechtěli, abys jel s nimi. Víc lidí by bylo jen ke škodě. Jsou ti nejlepší, sám víš. Martin jediný zná kraj, má s sebou Auru a prý vlky. Jen zjistí, kde je a co se dá dělat. Kdyby chtěl Ješek peníze, dáme všichni své úspory, nejsou nijak malé. Když hrad, dobudeme ho s tebou zpět. Splatíme dluh za naše životy, které jsi nám vícekrát zachránil,“ Dominik objal Lukáše.

Se snídaní přišel Marc. Měl v očích slzy. Tolik přál Lukášovi Jakuba. Snad vše nedopadne jako s Jeanem.

Přistoupila k němu i Bohuslava:

„Můj pane, znám dobře svoji rodinu. Jistě ti jakkoliv pomůžeme, když bude třeba. Věř mi, Jakub se ti vrátí.“

Lukáš děkoval. Zároveň si uvědomoval úžasnou oddanost a lásku, kterou mu všichni projevovali. Sžírala ho další obava. I Martin je pryč. Jistě, je rytířem. Ale není ve válečném tažení. S Ješkem je nečeká žádný čestný boj. Jen úskoky, zrada, nenávist, chamtivost, vždyť by mohl ztratit oba. A ti tři s Martinem, vždyť jsou to nejlepší lidé, co má.

Malou skupinku jezdců vedl Martin s Aurou. Spoléhal hlavně na ni. Dala by okamžitě vědět, pokud by byl někdo nablízku. Jeli velmi rychle, až se dostali na starou stezku, museli zvolnit. Na kraji mýtiny našli i kus provazu, dál byly polámané větévky na keřích, když na koně přivazovali Jakuba. Matěj našel čtvrtou kostěnou sekerku, co mu při přepadení vypadla z rukou. Dál postupovali velmi opatrně, i když Aura neohlašovala žádné nebezpečí. Začal prosvítat les. Objevila se velká mýtina s palisádovou ohradou. Zřejmě našli, co hledali. Zůstali za keři, odkud viděli k bráně. Matěj vylezl na vysokou jedli. Pozoroval dění za ohradou. Pak je se vším seznámil. U brány je malá věžička, odkud je vidět na mýtinu a okraj lesa. Budovy vlevo jsou určitě stáje. Několik koní se páslo přímo za palisádou, ale Auroru nebylo vidět. Na stáje navazuje propojené stavení z klád s malými okny. Uprostřed je zřejmě obytná budova. Vpravo přístřešek a menší srub se zamřížovaným okénkem. Pod přístřeškem dva vozy. Na německou stranu vede lepší cesta. Je tam ještě jedna brána. Palisády jsou jednoduché, s vnitřním ochozem. Tam vedou jen žebříky. Střechy doškové, ze slámy, rákosu a trav. Viděl také, jak sehnutý muž nesl do srubu u přístavku mísu s kaší a kouskem masa. Vařili zřejmě na venkovním ohništi, ze kterého přes hlavní budovu bylo vidět jen kouř. U brány byli dva muži. Seděli na lavici a vyhřívali se podzimním sluncem.

Dohodli se, počkají do večera. Magar pak vystřelí zápalnou střelu na stáje, ve směru větru, aby vznikl dojem, že požár je od ohniště. Jak započnou hasit, vniknou do hradiště. Jakub je zřejmě v tom srubu. Aurora, kdo ví? Určitě vypustí koně ze stájí. Teď jen musí dávat pozor, aby je někdo neobjevil, než nastane večer. Pak se uvidí. Matěj znovu vylezl na strom. Viděl několik mužů, jak sedlají koně. Jakub tam nebyl. Muži pak vyjeli bránou na druhé straně lesa. Strážní jim přáli dobrou zábavu. Jeli do hampejzu nebo na lup. Přesto bylo v ohradě patnáct až dvacet mužů. Požár by je měl odlákat.

Začalo se stmívat. Do držáků upevnili pochodně. Některé zapálili. Vzplál venkovní oheň, odkud začalo lítat spoustu jisker. Někdo začal křičet, proč tolik dřeva, ještě něco chytne. Tak teď je nejvhodnější doba. Magar vylezl na jedli. Musel až do tří čtvrtin, aby viděl střechu stájí. Měl založenou zápalnou střelu. Myslel, že bude muset vystřelit další. Jenže hned vyšlehl rudě nažloutlý plamen a bleskově se začal šířit po střeše.

Ozývaly se výkřiky: „Vědra s vodou, vyveďte koně.“

To už byla Martinova skupinka u brány. Matěj vyhodil lano s kotvou. Rychle vyšplhal na palisádu. Na věžičce byl jediný muž, co sledoval požár, a ani nestihl pozvednout meč. Dopadl k zemi. Matěj otvíral bránu. Koně i s rezervním nechali venku. Protáhli se dovnitř. Pod dřevěným ochozem byla tma. Doběhli ke srubu. Jen odstrčit závory. Na stole dohořívala loučka, u ní seděl Jakub. Magar chtěl mečem přeseknout řetěz. Podařilo se až po několika úderech. Ty naštěstí zanikly ve venkovním hluku. Muži křičeli, podávali si vědra od rumpálu studny. Stáje zachránit nešlo. Všude pobíhali koně. Matěj přehodil přes bílou Jakubovu košili plášť. Rychle se pod ochozem snažili dostat k bráně.

„Díky, a Aurora?“

„Na to není čas!“ Martin otevřel bránu.

V tom se mezi siluetami koní objevila. Svítila svou bělí v odlescích požáru. Hned zamířila k Jakubovi. Chytil ji za hřívu, vyšvihl se na ni. Venku rychle odvázali koně a vyjeli k lesu. Ostatní koně, když viděli otevřenou bránu a ujíždějící Auroru, pustili se za ní. Než dojeli k prvním stromům, následovalo je asi dvacet koní.

Vyšel malý srpeček měsíce. Stará stezka byla přece jen částečně vidět oproti hustému lesu. Jakub si přendal sedlo na Auroru.

„Myslím, můžeme zvolnit,“ mínil Vahe, „nebudou nás pronásledovat, moc koní jim tam nezbylo. I když zjistili, že je Jakub pryč.“

Měl stále na noze kus odseknutého řetězu.

„Řetěz ti sundá až kovář, teď s tím nic neuděláme,“ litoval ho Magar.

„Měl by mu tam zůstat za to, že neposlouchal,“ naoko se zlobil Martin.

„Promiňte mi, moc prosím. A díky, už jsem myslel, že mě zabijí.“

„Všechny nás mohli zabít jenom k vůli tomu, že si děláš, co chceš,“ přisadil si Martin.

„Myslíte, že mne Lukáš potrestá? Odebere mi rytířství?“

„Už ho, Martine, neplísni. Teď si dá určitě pozor. Viď, Jakube?“ usmíval se jako vždy Matěj.

Lukáš byl v kapli, když přiběhl udýchaný Hanek.

„Pane vévodo, pane Lukáši, už se vrací, ale je jich nějak moc!“

„Jak moc? Pronásleduje je Ješek?“

„Ne, moc koní, je tam určitě náš pán s Aurorou, jistě je to ona.“

Vyběhli na hradby, kam dobíhali i další lidé. Bylo vidět pět jezdců, jeden na bílém koni. To je určitě Aurora. Ten na ní, dal-li Bůh, Jakub. U jednoho další kůň, za nimi celé stádo. Přejížděli most k bráně. Tam se hrnul každý, kdo mohl. To už uviděl Lukáš Jakuba. Pod přehozeným pláštěm zářila bílá košile, kolem hlavy poletovaly zlaté vlasy. Na bosé noze visel kus řetězu. Seskočil z koně a vrhl se na Lukáše. Objali se.

„Díky Bohu a díky vám,“ otočil se k jeho průvodcům. „I o vás jsem měl obavy mí drazí.“

Kovář hned sundal řetěz, i když Martin se smíchem řekl, ať mu ho nechá, aby si příště dal pozor. Marc se mohl zbláznit radostí, běžel pro lahůdky do kuchyně, otec Jeroným přivítal navrátilce křížkem na čelo.

„Až se o tom dozví Ješek, praskne vzteky. Ještě jsme ho ochudili o jednadvacet koní, co vyběhli za Aurorou.“

„Jistě, Martine, o to víc si budeme muset dát pozor. Bude třeba najít tajnou chodbu. Pokud o ní ví, je velice nebezpečná.“

Zítřek budou věnovat jejímu nalezení. Může vyúsťovat kdekoliv, ve sklepích, ve stájích, u brány. Nejspíš bude ve sklepení donjonu, aby jí mohli uprchnout v případě nutnosti obránci hradu. Jinde by nedávala smysl. Stejně tak by se mohl někdo nepozorovaně dostat na Zvon.

Večer si nechali přinést velkou koupací káď z dolní lázně a horkou vodu. Martin drhl Jakuba mořskou houbou.

„Ne tak prudce, bolí to.“

„Nic jiného si nezasloužíš. Kdo ví, mohly tam být štěnice nebo vši.“

Pak ho láskyplně obejmul. „Co bychom si bez tebe počali?“

„Je tu Matěj, Hanek, Čeněk,“ usmíval se Jakub.

„To vědět, tak jsme tě nechali Ješkovi. Ani nevíš, že tě chtěl náš pán Lukáš vyměnit za hrad. Že, můj pane?“

„Vždyť já nemám žádnou cenu,“ divil se.

„Všichni se chystali přispět na výkupné.“

„To doopravdy, pane Lukáši?“

„Všichni na hradě, v hradišti, i Děpoltovci.“

„Už jste mi odpustili?“ ptal se, když ho přenesli k posteli. „Mohl bych si něco přát?“

„Jistě, náš maličký,“ pohladil ho Lukáš.

„Já, já bych chtěl, abyste mě milovali oba.“

„To přece děláme, ty blázínku.“

„Chtěl bych najednou.“

„Jsme přece spolu všichni tři.“

„Četl jsem o tom v římských svitcích. Chtěl bych vás mít v sobě najednou, oba.“

„Ublížilo by ti něco takového, bolelo.“

„Moc prosím. Když bych cítil bolest, řeknu.“

Lukáš seděl na okraji postele. Jakub si mu sedl na klín, čelem k němu a pomalu se nabodl na jeho penis. Martin přistoupil k němu, naklonil ho k Lukášovi a přidal se. Velice opatrně vnikal. Vzájemně se o sebe třeli. Všichni pocítili úžasné vzrušení.

„Bolí tě to, vidím, pláčeš,“ staral se Lukáš.

„Štěstím, prosím, prosím, teď jsme jediné tělo, díky.“

Jejich těla se přizpůsobovala nepoznané slasti.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 15-16Okurka 2022-10-28 19:18
Kdysi jsem přišla na Moravu, ale nejsem taková stařena, jak zde píšete, ctěný pane Maxi ze vzdáleného Remotusu. Snad ale moje nezbedná prabába jakási se tu kdysi zapomněla a rozmnožila...kdo ví :-)
https://zkraju.cz/kdyz-nakladane-okurky-tak-jedine-znojemske/
PS: díky za příběh, jsem z něj celá plná semen
Citovat
+2 #2 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 15-16HonzaR. 2022-10-22 19:45
Znovu si to vychutnávám, troška dobrodružství to jenom okořenila. :)
Díky, Maxi. A možná Ti udělá radost, že k tomu i ta dvojka dobrého vína padla. Bílého. :-)
Citovat
+4 #1 DěkujiGD 2022-10-21 16:48
za tuto pěknou sérii. Jsou tu dvě, které mají přesah i vertikálním směrem a to je strašně dobře.
Suma sumárum máš plný počet hvězdiček a k tomu tři další za Proč mluví o hříchu, když nikomu neubližujeme?...Když všechno v našem životě řídí Bůh, je to i jeho přání, že jsme tě poznali a milujeme se.“ No, aby toho nebylo málo 🌟🌟🌟🌟🌟 za ten snový konec
Citovat