Rytíři ze Zvonu – kapitola 33

33

Všichni okolo Kurta byli plni otázek.

„Není to lesní požár? Vždyť můžeme zamířit přímo do něj. Nikdo odtamtud nejde ani nejede.“

Za nimi se objevilo několik povozů, které před chvílí předjeli. Všichni sledovali kouř. Zavalitý muž v hnědém plášti s kožešinovou čapkou došel až k nim.

„Také se rozmýšlíte o další cestě?“ ptal se Kurt.

„Jistě, bylo by pošetilé pustit se nazdařbůh. Vy na koních nejste tak ohroženi. Ale s vozy by nás oheň lehce dostihl. Jsme plně naloženi. I otočit spřežení by bylo těžké. Koně se bojí ohně, plaší se.“

Vzájemně se představili. Šlo o kupce, jedoucí z Würzburku do Norimberka. Stále dojížděli další. Hlavní část karavany totiž minuli, seskupenou k odpočinku. Přijel i velitel ozbrojeného doprovodu asi patnácti mužů.

„To není lesní požár, ty vypadají jinak. Ani nějaká chalupa. Kéž bych se pletl, ale myslím že hoří Hohenberg. Je to obrovský požár. Včera byla bouře, možná od blesku.“

„Mám stejné mínění,“ řekl Kurt, „les hoří v pásu. Kouř jde stále ze stejného místa.“

„Myslíš, je to oheň, o kterém píše Hildegarda?“ Čeněk se obrátil k Ludvíkovi.

„Uvidíme, až dojedeme na místo.“

Všichni se dohodli. Vyjedou. S Hankovými jezdci pojede i několik od kupců. Kdyby hořel les, vrátí se zpět s varováním. S ubíhající cestou byl sloupec kouře mohutnější. V blízkosti viděli i prošlehávající plameny. Když se les rozevřel, naskytl se jim děsivý pohled na hořící hrad. Všude kolem pobíhali lidé a odchytávali splašené koně. Před hostincem, kde minule seděli, byl houf zvědavců. Vpravo několik narychlo postavených stanů. Nějaké hašení nepřipadalo v úvahu. Velká budova hradního paláce zřejmě začala hořet první. Zbyla z ní jen základní hroutící se kostra z obrovských trámů, odkud vyšlehávaly plameny. Od paláce až k palisádám hořelo vše. Vyletovaly praskající spršky jisker. Hořely i věže u brány a palisády kolem. Na levé straně zatím nehořel oválný kamenný donjon, kostel a u něj kaple na skále.

„Vidíte co já?“ ukazoval Kurt. „U palisád vlevo se objevuje kouř. To není od blesku. Tam, kde dosud nehoří, někdo rozdělává další oheň.“

„Ale jak by se pak dostal ven? Na palisádách by byl vidět, nebo tam shořel,“ Hanek si clonil oči.

„Mohou slézt vzadu, tam nevidíme.“

U stanů slyšeli ženský křik, přehlušovaný zvuky požáru. K hostinci přiběhl muž s košem. Zřejmě nesl ke stanům jídlo.

„Bůh jí pomoz. Paní Richenzu musí držet. Vrhla by se do ohně. Její chlapec zůstal s chůvou ve věži. Nehoří, ale přes požár se tam nikdo nedostane.“

„Jak se jmenuje kostel?“ zeptal se Čeněk.

„Svatého Petra, apoštola, a kaple je mnoho let zasvěcená svatému Matthiasovi, pane.“

Čeněk strhl svůj plášť, z krku sundal tenkou brašnu se všemi dokumenty. Všechno podal Ludvíkovi.

„Ochraňuj pergameny. Je to Hildegardino vidění. Věřím jí. Dnes mě nečekejte.“

„Proboha, nikam nechoď, jdeš na jistou smrt, už hoří i palisády u kostela,“ snažil se ho zadržet Hanek s Kurtem.

Ale Čeněk už běžel k hořící bráně. Za sebou jen slyšel výkřiky zrazující ho z jeho úmyslu. Vše se ztratilo v praskání a hučení ohně. Když doběhl, vyvrátila se část hořících vrat. Vznikla tak na chvilku malá ulička požářištěm. Sotva se protáhl. Cítil, jak mu na zádech hoří kabátec. Před sebou uviděl malou kašnu. Nebylo v ní moc vody, ale v leže vše uhasil. Budovy vpravo od něj už začínaly hořet. U palisád byly otepi klestí, židle, stoly, police, vše se teprve rozhořívalo. Založený požár a důkladně, pomyslel si, aby nezůstalo vůbec nic. Rozběhl se uličkou k oválnému donjonu. Právě z něj vyběhli dva muži, oblečení jako dřevorubci. Utíkali k palisádám na opačné straně. I odtamtud už vycházel kouř. Vběhl na schodiště věže. Byla sice kamenná, ale uvnitř vše z trámů a prken. Probíhal místnostmi, nikde nikdo. Až ve druhém poschodí ležela na zemi mrtvá žena v plachetce. V prsou zaražené kopí. Sáhl rychle po meči, ale nikdo tu nebyl. Jen se ozval dětský pláč. Dítě bylo v pláténku zasunuté hluboko pod postelí. Ucítil kouř. Věděl od Matěje, jak může být nebezpečný. Vždyť vzpomínka na požár na Zvonu byla stále živá.

Zatímco prohledával komnaty, někdo se vrátil a dole zapálil klestí. Hořely schody. Rychle zavřel dveře. Brzo se schodiště změní v ohnivý sloup. Na budově pod oknem už vyskakovaly plaménky. Musí okamžitě pryč. Jedině seskočit. Pokud se střecha propadne, spadne do pekla. Podíval se ke kostelu. I u jeho vrat a zdí hořelo plno nahrnutých dřev. Kostel má dřevěnou střechu. Ale kaple je kamenná. Svatý Matthias ho vyvede za svítání. Viděl před sebou svého Matěje. Není svatý, ale vždycky si věděl se vším rady.

Když svazoval několik pláten z postele, začaly prohořívat dveře. Dítě si přivázal na prsa. Některé šindele už vzplanuly. Sem tam hořící odsekl mečem, jenže tím spíš napomohl hoření zespodu. Konečně se dostal na konec střechy. Když seskočil, uviděl na hromadě několik mrtvých zbrojnošů. Uličkou se začal plížit kouř. Rychle ke kostelu. Mečem rozmetal hořící hromadu u části vrat. Prošel dovnitř, zavřel a vysílením se svezl do lavice. Dítě položil vedle sebe. Rozkládalo ručkama. Měl pocit, že se směje. Najednou se odstrčilo, jako by chtělo slézat z lavice. Vstal, vzal ho do náručí a směřoval ke kapli. Ta byla spojena s kostelem malou, úzkou chodbou s těžkými okovanými dveřmi. Na opačné straně, směrem dovnitř hradu byla sakristie. Našel tam dva džbánky vína, kus chleba, pláténka s krajkami, pověšené alby a další potřeby k bohoslužbám. Vše, co uznal za potřebné, přenesl do kaple. Dítě rozbalil, utřel, znovu zabalil do krajkových pláten. Nadrobil chleba do vína s vodou a snažil se chlapce nakrmit. Položil proti sobě dvě klekátka. Vznikla ohrada, aby dítě nemohlo někam odlézt. Vše vystlal starým pláštěm. Vrátil se do kostela. Zvenku už hořely dřevěné části. Za chvíli začne hořet střecha. Snažil se vše dřevěné nahrnout ke zdi s vraty. Hlavně lavice. Oheň se dostal na část střechy. Vedle vstupních dveří se vysypalo vysoké okno. Okamžitě vyšlehly rudé jazyky ke stropu, aby se spojily s již hořící střechou. Nejvyšší čas zmizet v kapli. Spojovací chodba byla také celá kamenná. Jen v ní nesmí být nic ze dřeva aby nechytly dveře. Několik obrazů na dřevě, dřevěný kříž, to vše rychle vynesl a odhodil k hořícím vratům.

Začalo se stmívat, když se zřítila část střechy u nádvoří. Zavřel dveře kaple a okolo vše utěsnil mokrými kněžskými hábity. Zapálil svíci. Dítě spalo. Teď teprve ucítil popáleniny na svém těle. Oblečení bylo zcela zničené. Pomalu vše svlékal. Zbyly tu jen bílé alby. Alba, nebo košile, vždyť je to jedno. Přemýšlel, jak se odsud dostane, když hluk ohně přerušil třeskutý rachot. Zřejmě vyhořel dřevěný vnitřek donjonu a ten se zřítil. Hned na to se rozehřměl mnohem děsivější zvuk z kostela. Zem se zachvěla pod nohama. Všechno se třáslo. V okně viděl míhající se plameny. Když vše ustalo, pootevřel malé okénko směřující na strmý sráz. Byl pokrytý hořícími troskami. Velká část kostela se zřítila až do příkopu se zelenou páchnoucí vodou. Z trosek čněly polámané trámy jako pochodně. Možná tudy bude možné, až se rozední, uniknout. Natáhl na sebe ještě jednu albu, odsunul klekátko a usnul vedle dítěte.

Vzbudil ho dětský pláč. Byla ještě tma. Zapálil svíci. Rozbalil dítě, otřel ho, znovu zabalil a nakrmil chlebem namočeným v ředěném víně. Nijak neprotestovalo, spíš se snažilo odlézt z klekátkové ohrádky. Otevřel dveře kaple. Ovanul ho pach spáleniny a kouře. Nepatrný jas počínajícího svítání v siluetách vykresloval zkázu. Z kostela zbyly jen základy z velkých bloků kamene. Venkovní zeď s celou hořící střechou se zřítila do příkopu. Všude v místě budov žhnuly hromady uhlíků, na kterých hořely zbytky trámů. Proti obloze čněla jako výhružný prst zeď zříceného donjonu. Tudy se ven nedostane. Jediná cesta je mezi troskami kostela, po srázu. Počká, až vyjde slunce. Kameny se budou sesouvat a okolo je plno hořících nebo doutnajících dřev. Než se dostane dolů, chlapce si zase přiváže na prsa. Mečem odhodí hořící trosky z cesty. Zdálo se, na jednom místě příkop zcela zavalily rozvaliny kostela.

Svítání. Na obloze se objevily podlouhlé, zkadeřené červánky. Připjal si pás s pochvou, přivázal dítě. Sestupoval. Musel se opírat o meč, někde odhrnout hořící zbytky dřev. Kameny ujížděly. Když se vytvořil nepatrný srpeček slunce, byl už na pastvině. Odvázal dítě, vzal ho do náručí. Před ním, v místě hostince, byl veliký shluk lidí i jezdců na koních. Několik pasáčků, kteří ho viděli scházet od kaple, pokleklo. Pak se rozeběhli a křičeli.

„Zázrak, zázrak, zjevil se anděl, svatý Matthias sestoupil s nebe.“ Nebylo vůbec divu. Čeňka osvětlovalo vycházející slunce. V bílé albě až po zem, opásán mečem, v náručí s dítětem a za ním ještě stále hořící ruiny hradu. Lidé se rozestupovali, křižovali se a klekali na zem. Z davu mu vyjel v ústrety prošedivělý starší muž v modrém, zlatě vyšívaném plášti. Sesedl z koně.

„Jsi-li, pane, tím rytířem, co dal v sázku svůj život, a je-li dítě v tvém náručí můj vnuk Friedrich, pak i já poklekám a skláním se před tebou.“

„Vstaň, pane, nejsem rytířem, jen jsem se řídil viděním Svaté Hildegardy.“

K Čeňkovi se protlačila žena v tunice šafránové barvy. Dítě mu skoro vytrhla z rukou.

„Bůh ti žehnej, šlechetný pane.“

Poklekla před ním.

„Fritzi, můj malý sladký chlapečku.“

Za ní rytíř v kroužkové zbroji, v šedožlutém plášti.

„Je to podvodník, nebo zplozenec pekla. Všichni jsou mrtvi. V hradě nikdo nemohl přežít.“

„Ano, jsou tam všichni mrtví, ale povraždění, i chůva. Chlapce před tím skryla pod postel. A hrad byl na mnoha místech zapálený. I kostel. Přežili jsme noc v kapli Svatého Matthiase, jak předpověděla Svatá Hildegarda.“

K hloučku se dostal Ludvík.

„Osvícený pane Friedrichu ze Zollernu, tady je vidění Hildegardy. Jsme poselstvím českých biskupů a našeho vévody Lukase z Nevers. Vracíme se po měsíci pobytu v klášteře Rupertsbergu, kde jsem se vzdělával v medicínském umění.“

K ženě s dítětem se znovu vrhl rytíř v šedožlutém plášti a chtěl jí ho vyrvat. Vytasil meč. Všichni okolo rovněž tasili meče. I Hanek s Kurtem.

„Nikdo nemůže beztrestně ohrožovat ženu s dítětem,“ ozval se jeden z rytířů. „Dovol mi, pane Friedrichu, vyzvat toho zbabělce, jehož jméno ani neznám.“

„Jsem Marquart, bratr Bernardta, tvoji dceru jsem zachránil z hořícího hradu.“

„Lže, mého muže zabil v hádce. Jeho lidé vraždili a zapálili hrad.“

To už se oba rytíři střetli. Dav kolem se rozestoupil. Rozléhaly se zvonivé údery mečů. Vše se seběhlo velmi rychle. Marquart zasáhl protivníka do ramene. Ten se zapotácel, otočil a vrazil s nebývalou prudkostí meč do jeho prsou. Sám se také skácel k zemi. Přiskočil hned Ludvík, aby ošetřil jeho zranění.

„Odneseme ho k nám, rána je hluboká, ale myslím, že se z toho dostane.“

„Je to rytíř, do kterého prý byla Friedrichova dcera zamilovaná, povídá se tu,“ řekl jim Kurt.

Teď se všechno vyjasnilo. Čeněk se převlékl. Friedrich je pozval do svého stanu. Pobýval spolu s králem Friedrichem Barbarossou na Cadolzburku, při cestě do Norimberka. Včera se rozhodl navštívit dceru Richenzu. Přijel k večeru, už z dálky viděli požár. Marquart mu řekl, ať počká do rána. Že zachránil Richenzu, ale spí. Dali jí nějaký lék. Dítě že uhořelo. U hostince nechal postavit stany. Setkal se s Kurtem a Hankem, kteří měli stany vedle. Řekli, že jeden z nich šel do plamenů zachránit dítě. Ale myslí si, že uhořel. Počkali do rána. Teď obdivoval Čeňka.

„Ještě se zdržte do zítřka. Zítra tě pasuji rytířem a nejen to. Posel už je na cestě ke králi.“

Večer ošetřoval Ludvík Čeňkovy popáleniny. Bylo jich hodně, naštěstí jen povrchové.

„Proč poslal jezdce ke králi?“ uvažoval Čeněk.

„Asi kvůli pasování. Nevím, jaké mají zvyklosti zde v Říši římské.“

„Přemýšlím nad těmi dalšími verši. Tenhle se splnil, myslíš, že i ostatní?“

„Raději odpočívej. Mimo mě nikdo nevěřil, že se vrátíš živý a s dítětem.“

Přišel Hanek s Kurtem, nešetřili obdivem.

„Zítra budeš konečně rytířem, málokdo si pasování zaslouží víc. Přiznám se, mě by do ohně žádná Hildegarda nedostala.“

„Jen proto, že ji neznáš. Také jsem měl obavy, ale myslet na ně nebyl čas. Co ti Marquartovi muži?“

„Venku ve stanech pár najatých žoldnéřů, ti nebyli uvnitř hradu. Nějaké z těch žhářů snad chytili, ostatní asi utekli.“

„Doufám, že nepřijede zítra i král,“ prohodil Kurt. „Z jara se rozvedl s mojí sestřenicí Adélou z Vohburku. No stejně si myslím, že mne ani nezná.“

„Je tu nějak moc Friedrichů. Barbarossa, ze Zollernu, dítě je také Friedrich,“ usmíval se Hanek.

Dopoledne poslal Friedrich ze Zollernu pro Čeňka.

„Už včera jsem ti nabízel v blízkosti jedno panství. Obdivuji tvou oddanost vévodovi. To by nikdo z mých věrných nedokázal. Proto volím jinou cestu. Uvidíš sám. Jen musíme vyčkat návratu mých poslů.“

Ti se objevili až v pozdním odpoledni. Přivezli vše potřebné k pasování. Zlatě vyšívanou tuniku, zlacené ostruhy, pás, skvostný meč s vykládaným jílcem. Pasování proběhlo u malého kříže blízko cesty ke hradu. Z ohořelých trosek stále vystupoval dým. Když celá ceremonie skončila, přistoupil Fridrich k novému rytíři.

„Náš král, Friedrich zvaný Barabarossa, budoucí císař Svaté říše římské, s obdivem ocenil tvůj skutek. Od nynějška přidává ke tvému jménu jméno Friedrich z Hohenbergu a jmenuje tě říšským hrabětem. Jelikož tě nazývali Cenkem ze Zvonu. Tvé nynější jméno je – Cenek Friedrich, říšský hrabě z Hohenbergu a ze Zvonu. Vše stvrzuje tento královský diplom,“ ukázal pergamen s velikou pečetí. „Uděluje ti znak bílé kaple ve třech rudých plamenech ve zlatém poli. Stejně tak tento štít na bílém praporci s nápisem In nomine Sancti Matthiae. Toto je vůle krále Friedricha Barbarossy.“

Všichni tleskali a provolávali slávu. Před hostinec dovezli dva velké sudy piva, chléb a maso z rožně. Friedrich pozval do svého stanu Čeňka, Hanka, Kurta a Ludvíka. Čeněk přinesl prsten, původně určený Matějovi. Předal ho s tím, ať má malý Friedrich v budoucnu na něj památku. A což teprve, když sdělil, že jej sám zhotovil.

„Je to vzácný dar, jednou bude jistě připomínkou tvého činu. Děkuji ti. Ani já nemohu být dlužníkem. Jakým bys byl Reichsgrafem bez země a majetku. Hodláš se svým vévodou odjet do Francie. Panství jsou všude. Nedávno jsem jedno prodal. A jako norimberský purkrabí netrpím nedostatkem. Jen se mi nedostává poctivých žoldnéřů. Máš připraveno několik koní s nákladem, za který slušné panství získáš kdekoliv. Vše je uloženo ve vacích, jaké používají kupci. Nechci, aby o tom byla povědomost. Jeden z mých přátel, arabský kupec a klenotník, v létě onemocněl. Nyní by se chtěl dostat k Dunaji. Nemám dostatek lidí, musel by čekat až na jaro. Jeho bratr s karavanou odjel s tím, že přezimují v Pasově. Všude je známý. Bude to vypadat, že se k vám přidal. Dám mu průvodní listiny. Kolik máte lidí?“

„My čtyři, deset spolehlivých zbrojnošů, dva muže u koní a kuchaře. Ale zbraně ovládají všichni.“

„Mansur Ibn Latíf má dva oddané sluhy. Jsou to židovští chlapci, které vychoval. To je dvacet mužů. Stejně, co vezete, nesdělujte raději ani svým mužům. S kupcem je nebude snad nic svádět k nepravostem. Vaky jsou zapečetěny.“

„Velice si toho vážím, pane hrabě Friedrichu, ale nevím, zda něco takového mohu přijmout.“

„Musíš, můj milý, je to i vůle krále. A neoslovuj mne hrabě. Dnes jsme si rovni, Cenku.“ Zavolal na někoho před stanem. Vstoupil muž v hněděmodrém plášti s bílým nízkým turbanem.

„Doufám, že mne přijmete jako společníka na vaší cestě. Snad je náš cíl stejný. Předem děkuji.“

„Naopak, budeme potěšeni,“ řekl Ludvík arabsky. „Vracíme se ze semináře Hildegardy z Bingenu. Kde jsme se seznámili s doktorem Al Hasáním z Almohadského chalífátu.“

„Cože chlapče, jsi lékařem a ovládáš i můj rodný jazyk. Ale i já znám němčinu. Ať nám ostatní rozumí.“

Ukázalo se, že zná Al Hasáního, i on byl z chalífátu. Poseděli a dlouho rozmlouvali. Když šli spát, obrátil se k Čeňkovi Hanek.

„Jak tě teď máme oslovovat, když jsi hrabě a dokonce říšský.“

„Jako vždycky,“ rozesmál se Čeněk. „Jaký jsem hrabě, když si hrabství vezu v zapečetěných pytlích, co když jsou tam jen kameny nebo písek?“

„Ti Arabové vypadají všichni stejně,“ podotknul Hanek.

„Vždyť jsi viděl jen dva, vlastně tři,“ opravil se Ludvík. „Jim zase připadáme stejní my.“

Sotva bylo ráno vidět cestu, rozloučili se s Friedrichem a vyjeli. Byla to docela slušná karavana. Některé vaky přeložili na jejich nákladní nevytížené koně. I tak přibylo patnáct s Čeňkovým nákladem a pět koní arabského kupce. Z jeho dvou sluhů viděli jen siluety. Pojedou co nejrychleji, jak dovolí náklad. Po poledni za Langenzennem změnili cestu. Zvolí ji těsně podle Norimberku na Schwarzenbruck. Sluhové Ibn Latífa se drželi stále u něho. Bylo vidět, že jsou mladí, ale obličeje jim zpola zakrývaly stáhnuté kapuce na teplých pláštích. Značně se ochladilo. Začal profukovat studený vichr. Postavili stany v proláklině mezi dvěma kopci, dosti daleko od cesty, aspoň trochu chráněné. K ránu se vytvořily namrzající mlhy. Všichni se velmi rádi nahřívali u několika celou noc udržovaných ohňů.

„Těším se do hostince v Schwarzenbrucku,“ mnul si ruce Ludvík. „Jen aby bylo místo. I když tobě jako hraběti by měli vyjít vstříc.“

„O tom nechci, aby se mluvilo. Pořád jsme jen vracející se poselství a arabský kupec. Přece nás tolik není. Friedrich mě varoval. Pak ještě den a noc. Chci požádat na Velburku o pomoc. Těm věřím. V soutěskách Černého Laberu nebude až tak bezpečno.“

Tentokrát použili na Schwarzachu brod a ještě odpoledne byli před známým hostincem. Nevypadalo to, že je plně obsazeno. Počasí se zhoršilo a začal poletovat sníh. Čeněk celou cestu myslel na Johana. Vůbec netušil, jak se zachová. Když vstoupili, byl uvnitř slyšet jen šum ztlumených rozhovorů. Žádný smích ani zpěv a loutna. Přivítal je hostinský a zavedl ke stolu.

„Pozítří popraví Johana. Je ve vězení. Zabil velitele Lotharových zbrojnošů a ještě jednoho, když pro něj přišli. To nejhorší je, že zprznil, jak říkají, Lotharovu dceru Annu. Je s outěžkem. Žádný lantkrabě si ji nevezme. Už ji odvezli do kláštera k jeptiškám. Scházeli se na hřbitově, někdo je viděl. Chtěli prchnout, ale bylo pozdě. Byl jako můj syn. Všechno přiznal. Odvezou ho na Smrtné pole. Useknou mu obě ruce a uříznou přirození. To, čím se provinil. Přivážou ke kůlu. Krkavci, havrani, lišky a medvědi se postarají, aby z něj nic nezůstalo.“

Čeněk se zhrozil. To přece není možné. Miloval se s ním a při tom i s tou dívkou? Bude s ní mít dítě. Nemohl si srovnat v hlavě, co se vlastně stalo. Johanovo milování byla jen náhrada. Možná ani žádný rytíř neodjel do Itálie. Ne, tak přece nesmí uvažovat. Dítě, zase nevinné dítě. Které se teprve možná narodí. Hildegardiny verše. Tři životy zničí lidská zloba, to je přece ono. Bůh dej, zachraň je oba. Květy zmaru. Když by zachránil Johana s Annou, zachrání tři životy. Havran na kůlu již sedí, to je Smrtný vrch, popraviště. Pod křížem smrt sňala hledí. Ji odvezli pod kříž, klášter. Musí se poradit. Poprosil Ludvíka, aby s ním zašel do jejich hostinského pokoje.

„Myslíš, kdybych zajel za Lotharem, ukázal mu mé listiny, vždyť on je podřízený Friedrichovi jako norimberskému purkrabímu.“

„Kdoví, jak by vše dopadlo. Zabil dva zbrojnoše, to by ani Friedrich nebral, že se bránil. Lotharovi zničil možnost dostat se mezi urozené, na to nezapomeň. Stačí trochu jedu do vody. Dostat ho z vězení. Neznáme to tady ani nemáme dost lidí. Tu dívku z kláštera, mohl bys abatyši zaplatit, nejsou všechny jako Hildegarda. Ale jeho, znáš přece toho mladého kata, co jsi s ním seděl. Poraď se s ním.“

Čeněk zašel za hostinským. Poslal jednoho chlapce ze svých dětí, aby mu ukázal cestu. Běžel před ním. Město končilo, začínaly pastviny a skalnaté pahorky zarostlé lesem. Za velkou ohradou z kůlů bylo několik stavení a stáj. Projel napůl otevřenou branou. Vyšel mu vstříc mladý muž, o kterém si myslel, že je to Helmut. Také tak na něj zavolal.

„Vzácný pane, jsem Klaus, hned bratra zavolám.“

Zašel do domu. Jsou od sebe k nerozeznání, zřejmě dvojčata, pomyslel si Čeněk, když se objevil Helmut.

„Můj pane, prosím, pokud neodmítneš, dovol nabídnout ti místo u našeho stolu.“

Chlapce hostinského poslali zpět. Co nevidět, začne se stmívat. Vešli do velké místnosti. Uprostřed stál dubový stůl, lavice a několik židlí. Vlevo hořelo ohniště s rožněm a zavěšeným kotlíkem. Vonělo opékané maso. Vedle menší stolek, mlecí kameny. Z druhé strany ohniště chlebová pec. Vpravo dvě velké truhly a postel s houněmi a kožešinami. Za stolem seděl robustní starší muž v kabátci, kdysi načervenalé barvy. Vedle něj Klaus, stejně jako Helmut v černém rozepnutém, kudy prosvítala bílá košile. Oba vstali.

„Zdravíme tě, šlechetný pane, Helmut nám o tobě vyprávěl. Nestává se, že by se někdo rozhodl nás navštívit. Přijmi u nás místo a skromnou večeři. Jsem Wolfgang, zdejší kat.“

Za postelí byly zřejmě dveře, odkud přišla mladá žena v šedé suknici a bílé košili. Přinesla na stůl chleba, z rožně kusy masa na míse a další dvě misky s kysaným zelím a nasolenou vodnicí. Pak čtyři vysoké korbele, nejméně na máz, s pivem. Při jídle Helmut vyprávěl, co se tu přihodilo. Všichni měli Johana rádi. Vždycky je obsluhoval jako jiné hosty, nikdy se jich neštítil.

„Je to hrozná smrt. Pokud nezemře hned, ptáci mu vyklovou oči, pak tváře, břicho, střeva. Večer vše dokončí lišky a medvědi. Zůstane jen pár kostí na řetězu u kůlu. Jedině mu můžeme z milosti vrazit dýku do srdce, aby netrpěl.“

Čeněk se svěřil s Hildegardiným viděním.

„Slyšeli jsme o ní, prý je to Svatá žena. Ty bys, pane, chtěl podstoupit takové nebezpečenství? Možná by bylo jedno řešení. Dnes jsme přivezli z blízké osady mrtvolu tuláka. Zemřel na sněť. Pohřeb by musel někdo zaplatit. V takovém případě zavezeme mrtvého na Smrtné pole. Zvěř se o něj postará. Jenže Johana zná každý, kdo tudy projížděl, nevím.“

„Kolik vám chybí na mlýn ve Východní marce?“

„Proboha, Helmute, ty ses svěřil? Mohlo by nás prozrazení stát životy.“

Nakonec se domluvili. Pozítří vyjedou Čeňkovi jezdci do kláštera, který je nedaleko, mimo používané cesty. Jejich malá karavana vyjede hned ráno. Všichni se setkají v lese za Smrtným polem a pojedou hned na Velburk. Ke kůlu přivážou mrtvolu tuláka. I kdyby někdo další den přišel, zvěř vše zahladí. Oba bratři doprovodili Čeňka až ke městu. Nebyly zde hradby, jen místy vztyčené řady kůlů. Když dojel k hostinci, šel se podívat na náklad, který střežili jejich zbrojnoši. V průvodních listinách měli napsánu sůl, ječmen, pohanku. Když jeden pytel otevřel, strnul, byl v něm ječmen. Naštěstí jen nahoře, pod plátnem se ukrývaly stejně tak v pláténkách po tuctech zabalené hřivny stříbra. Spadl mu kámen se srdce. Má čím zaplatit v klášteře a pomůže Helmutovi. Na druhou stranu si teprve nyní uvědomil, jaké bohatství vezou.

Ještě vše probral s Ludvíkem. Kurta a Hanka o všem zpraví až pozítří, mohli by se nechtěně někde podřeknout. Ti také nijak neřešili, že zde stráví další den. V útulném teple a s dobrým jídlem a pitím utíká čas jak mračna na nebi. Taky mohutné mraky další den přinesly sněžení. Sníh se po poledni rozpustil, ale večer namrzaly kaluže. Čeněk si zjistil, jak se dostane do kláštera Svatého Hilaria. Pojede s Ludvíkem a několika zbrojnoši. Vezmou oblečení, co mají jejich pomocníci u koní. Snad cestu na koni dívka zvládne. Během dopoledne vyjeli. Ostatní se připraví, vyjedou v poledne. Cesta ke klášteru byla velmi špatná. Na úbočí s malým potokem, který zřejmě protékal mezi zdmi a směrem k městu tvořil kaskády, stál klášter. Nevysoké, poškozené hradby, zchátralá střecha. U brány požádali o rozhovor s abatyší. Jedna z řeholnic uvedla Čeňka s Ludvíkem do hovorny se stolem, lavicemi a velkým křížem. Přišla shrbená stařenka v řeholním rouchu. Vyzvala je, aby se posadili, a ptala se, čemu má klášter vděčit za návštěvu. V rukou měla kovovou, na jedné straně rozšířenou trubičku, kterou si přikládala k uchu. Vylíčili jí pobyt u Hildegardy i její vidění vztahující se ke zdejším událostem. Čeněk nabídl dar, který pomůže s opravou kláštera.

„Svatá Hildegarda je nám všem vzorem. Její vidění jsou známá. Anna zde je. Odmítá jídlo i vodu, zde ji čeká jen smrt. Vůle Lotharova není vůle Boží. Zaslepil ho mamon. Kdo zatratí svůj plod, sám bude zatracen. Našemu klášteru nevěnoval ani hrst půdy či obilí. Blíží se, jak všichni říkají, krutá zima. Je nás zde málo. Tvůj neskutečný dar, osvícený pane, umožní spravit střechy, doplnit zásoby, přežít. Budeme se všechny modlit za zdar tvého počínání. Provázej vás milosrdenství našeho Pána.“

Dvě sestry oblékly Annu do mužských šatů pomocníků u koní. V plášti a  stažené kapuci vypadala jako chlapec. Celou dobu neřekla ani slovo. Vyjeli, bylo vidět, že jízdu na koni zvládá. Projeli bokem mezi pár políčky, kde sváželi na žebřinových dvoukolkách poslední hlávky zelí. Se všemi ostatními se setkali v lese na domluveném místě. Helmut s Klausem tam stáli s vozem. V Čeňkovi zatrnulo, mimo ně nebylo nikoho vidět. Když najednou se k nim rozjel jeden z jejich zbrojnošů. Hanek to nevydržel a Johana hned ustrojili. V kroužkové kápi s helmicí vypadal úplně jinak. Seskočil z koně a Annu stáhl k sobě do náručí.

„Otec zůstal poblíž Smrtného pole. Hned jedeme pro něj. Nikde jsme nikoho neviděli. Udělal bych to pro tebe, pane, i bez toho daru. Pro tvé dobré srdce. Zůstáváme tvými dlužníky, snad se naše cesty ještě někdy spojí. Děkujeme a ať vás provází Boží požehnání.“

Rozloučili se. Začal poletovat sníh. Budou muset zrychlit, co to jen půjde. Ztratili mnoho dní. Vločky se sice rozpouštěly, ale všechny ochlazoval šelestící vítr. Cestou se prohánělo mokré spadané listí.

„Zítra už přespíme na Velburku. Dnes najdeme nějaké chráněné místo,“ těšil se Hanek.

Johan s Annou Čeňkovi děkovali hned po setkání, ale ten je odbyl s tím, že na díky bude dost času, teď spěchají. Po všech událostech, které dopadly nad očekávání lehce, cítil nějakou hořkost. Skoro se jí až zalekl. Nemá přece na Johana žádné právo, jeho štěstí je jinde. Možná to tak má být. Jel v čele. Stejně se občas ohlédnul a myšlenky, jako nezvaní našeptávači se ubíraly, kudy nechtěl. Ucítili kouř, tentokrát z doutnajících milířů, bokem cesty. Tady se utáboří na noc.

Na mýtině, z jedné strany chráněné skalami s klikatým potokem, stála stará polozemnice s přilehlou stájí a ohradou. Uhlíři, starší manželé, jim nabídli, ať se uloží na noc uvnitř. Oni a zbrojnoši, co budou odpočívat, přespí ve chlévě. Všude je dost místa. Čekají, že se v brzku vrátí jejich dospělé děti, co pálí milíře kus dál v hlubším lese, kde mají i koně. Také očekávají velkou zimu. Nemuseli tak stavět stany. Pozítří, jak doufali, je z Velburku doprovodí do Řezna.

Ibn Latíf slíbil známé lodníky. Najmou několik lodí a po Dunaji se dostanou do Pasova. Tam jim vypomůže s ochranou biskup Konrád. Jen aby nenapadlo přes Šumavu moc sněhu. Koně s nákladem na saních zvládnou jízdu jen do výše kolen. Když příštího dne vyšlo slunce, všude byl jen pozvolna se rozpouštějící poprašek sněhu. V jejich i protějším směru byl minimální pohyb. Několik stádeček dobytka, hnaného z vyšších poloh do nížin k přezimování. Dalo se jet velmi rychle. Všichni vyhlíželi, kdy uvidí věž Velburku. Když se konečně objevila, zlepšila se všem nálada. Začal fičet mrazivý vítr, budou muset obléct všechno teplé oblečení, podšité ovčinou a kožešinami. Začíná skutečná zima, i když mnohem dříve než jindy. Gerhard s Hermanem je nadšeně vítali. Krásný večer, těch událostí, jídla a pití, jen škoda, ráno musí odjet. Počasí se neustále horší. Oba bratři se chystali ještě do Řezna, doprovodí je údolím Laberu. Do večera mohou být na místě.

K večeru přejeli most přes Nábu. Zde bylo volné místo v hostinci. Ráno pojede Čeněk s Ibn Latífem do přístavu. Pokusí se najmout lodě. Hanek s Kurtem a bratry z Velburku zajedou přes veliký kamenný most do města. Herman tam znal dílnu, kde vyšijí Čeňkovi praporec. Určitě vše stihnou za den. Zde se stejně zdrží asi dva dny podle možností lodní dopravy. Cesta po Dunaji bude rychlá. Pojedou po proudu jen s málo veslaři a za hodinu mohou urazit přes tři čtvrti míle, někde v užším korytě i přes celou. Hlavně aby získali velké pramice, kam se vleze až dvacet koní. Čeněk konečně poznal blíž oba židovské chlapce, Mošeho a Josefa.