Rytíři ze Zvonu – kapitoly 8-10

8

Odpoledne se házelo loveckým oštěpem i válečným kopím. Přidali se i ostatní rytíři a zbrojnoši. Martin s Magarem byli na zásah stejně, přede všemi ostatními. Na dálku byl jasný vítěz Magar. Také slíbil Martinovi, že ho naučí zápolení s mečem a jízdě na koni. Večer, když nakládal polena do kachlových kamen, zeptal se Zdeňka:

„Pane, prosím, vím, že ten luk je moc drahá zbraň, rád bych mu také něco dal. Ale nemám nic tak cenného.“

„No, to nemám ani já. Tím se netrap. Viděl jsem takové luky, jsou z Kitaje, odkud máme hedvábí, nebo z Mongolska. Mají cenu i několika válečných koní. Myslím, že v tobě našel spřízněnou duši. Jak řekl, druhého bratra. Je skvělý člověk, vynikající válečník, ale taky samotář. Má jen Vaheho. Oba jsou nesmírně oddaní Lukášovi. Vděčí mu za život. Když se na cestě z Kilikie probili okrajem Rúmského sultanátu se Seldžuckými Turky, dostali se do křesťanské vesnice. Tu přepadlo pár lupičů. Některé zabili, jiné zahnali na útěk. Vděční vesničané jim za to připravili hostinu. Jenže nebyli až tak vděční. Viděli jejich koně, zbroj, válečnou kořist. To všechno mělo obrovskou cenu. Do pití jim namíchali uspávadlo, vysvlékli je, přivázali ke kůlům a chtěli upálit. Přijeli jsme, když zapalovali hranice dřeva. Lukáš s Jeanem přesekli provazy. Vytáhli je omámené doslova z ohně. Vesničané utekli a Vahe s Magarem jsou od té doby s námi. Jean byl Lukášův přítel. No, jak bych řekl… Prostě, měli se rádi jako muž s mužem. To se stává, i když takový vztah mnozí odsuzují.“

„A ten Jean?“ ptal se Martin.

„Když jsme měli odplout domů přes moře, vystřelil nějaký muž na Lukáše z koruny stromu. Jean ho uviděl a skočil před něj. Zachránil mu život. Tak hluboce ho miloval. Sám po chvíli zemřel. Snad tady Lukáš někoho najde, kdo ho bude také tak milovat. Všichni, co jsme s ním, mu to přejeme. Časem ti toho povím víc.“

Když Martin slyšel o Jeanovi, sevřelo se mu srdce. Všemi milovaný pán ztratil přítele a milence. Je tak mladý a krásný. Kdybych nebyl zmrzačený, pomyslel si, dal bych mu svou lásku, třeba jen na jednu noc. Hned myšlenku zapudil. Je vesničan. Snad se stane rytířem a pak. Ne, všechny jizvy se nikdy nezhojí. Kdyby zůstal v jeskyni za bažinou, mohl si tam přivést Jakuba. Vždyť se těšil a ptal se, kdy ho naučí milovat. Teď je tady. Toho si možná mladý pán vyhlédl. Učí se číst a psát, je jemný, hezký. Aspoň zažije štěstí. Ovšem, pak zde nemůže zůstat. Ne, nezávidí mu. Vždyť ho má rád. Závist je zlá nemoc, říkala bába Ančí. Bude se muset za ní vypravit. Je toho tolik k vyprávění. Začíná teprve druhá noc. Bude spát. Ještě Aura si přišla pro pohlazení, než se uvelebila na ovčině. V noci bude muset přiložit. Venku pořádně přituhuje. Všichni říkají, že na Vánoce přijdou silné mrazy. Vánoce, naposledy je slavil za mnicha Frančeska. Od Narození páně do Tří králů. Mnich sloužil mše v kapli a v noci. To už se nikdy nevrátí. Zase viděl ruce hladící jeho tělo. Vždyť jsou to ruce Lukáše, sklání se k němu, objímají se, líbají. Teď se mění v důtky, nemilosrdně šlehající. Probudil se. Vždyť jenom snil. Do svítání je hodně daleko.

Vyšel na chodbu. Sice ji zahřívala dvoje dvířka od kachlových kamen, ale zachvěl se zimou. Venku začalo pořádně mrznout. Dřevo ještě neshořelo. Úzká okna už byla ucpána, jen u velkého, kudy se vytahovalo dřevo, zatáhl silnou houni. Byla tu docela tma. Něco světla dopadalo dveřmi, od na stole zapálené loučky. Aura, která ho doprovázela, už zaujala své místo. Nahřál se u rozehřátých kachlí a vlezl pod pokrývky. Jak asi vypadal Jean? Lukáš si určitě někoho přivede. Mladého šlechtice, co se bude chtít stát rytířem. I on se stane rytířem. Najde a zabije Ješka. Ne proto co udělal jemu. Ale za všechny odvlečené, prodané, týrané a umučené. Musí poprosit, aby mohl za bábou Ančí. Dřív než cesta úplně zapadne sněhem. Ráno požádá pana Zdeňka.

Na opačném konci donjonu usínal Jakub. Stále viděl Martina, jak napíná luk a jeho šípy zasahují přesně cíl. Vaheho měl rád, Magara se trošku bál. Byl moc velký, silný a skoro nemluvil. Martin bude určitě rytířem, ale co on. Kdo ho naučí milování, jak mu slíbil. Už je na hradě pár dnů a zaslechl, co se povídá o Lukášovi. Jeden kuchařský pomocník mu vyprávěl o Jeanovi a jejich lásce. Oba byli urození. Bude si hledat někoho, jako je sám. Ne chlapce z vesnické chalupy. A přece. Když ho umýval mořskou houbou, cítil, že byl vzrušený. Jemně ho hladil, začal si hrát s jeho varlaty. Proč musel vzpomenout Ješka, všechno pokazil. Už se pak od něj odtáhl. Je k němu milý, vyptává se, jak mu jde učení. Z luku střílí dobře, oštěp byl na něj moc těžký. Vyrobili mu lehčí a kratší. Stejně tak meč. Miloval jízdu na koni. Z něj asi rytíř nebude. Do kláštera také nechce. Otec Jeroným mu nabídl, že by tam mohl opisovat a iluminovat knihy. Vždyť může i tady. Nepůjde mezi samé cizí lidi. Už si na hradě zvykl. A pak, vždyť je zde Martin a Lukáš.

Nejraději chodil ke starému Arabovi. Měl bílé vlasy i vousy a na hlavě stočený turban s krásnou zlatou sponou. Moc česky neuměl, spíš trochu německy. Zato mluvil latinsky i řecky a ovládal snad tucet dalších jazyků. Jakubovi šla latina dobře. Vždyť i ten druhý učenec, co pozoroval hvězdy, mluvil latinsky. Také otec Jeroným, zbrojíř, Vahe s Magarem, Lukáš i Zdeněk, někteří rytíři, zbrojnoši, dokonce i sluhové znali aspoň zčásti latinu. Dost Lukášových mužů znalo částečně češtinu a skoro všichni němčinu. Francouzský kuchař Marc ho měl rád. Pořád mu podstrojoval nějaké lahůdky a říkal, že nesmí být hubený, aby se panu Lukasovi líbil. Často se Jakubovi zdávaly sny. Někdy smutné, když viděl svou matku nebo utíkal před Ješkem, marně hledal v lesní skrýši něco k jídlu. Stále častěji v nich byl Lukáš. Vždyť spal jen několik kroků za dveřmi. Jednou mu řekl Jakub, když bude zima, že ho zahřeje. Pohladil jeho vlasy a řekl, že na to bude myslet. Ale k sobě ho nevzal. Ani nechtěl pomáhat při oblékání. Jakub tak toužil vidět vysněné tělo, dotýkat se, jako Lukáš ve vodní lázni.

Ani Lukáš ještě nespal. Uvažoval o všem, co je nutné udělat. Zdá se, že mrazy už naplno začínají. V jeho osadě snad nikdo nestrádá. Doplnil zásoby všeho nutného pro přežití zimy. I teplé látky na oblečení pro děti. Něco ještě připraví k Narození páně. Tak, jako když byl ještě s Jeanem. Vždycky dostali dárky od svých otců a neverského biskupa. Musí také obdarovat své rytíře, Zdeňka, a vůbec každý na hradě a v hradišti dostane nějakou maličkost. Tím pověří Dominika a Pietra. Dominik byl z jihu Francie. Na jejich malém dvorci bylo dvanáct dětí. Volba byla jasná. Děvčata se musí co nejvýhodněji vdát. Neprovdané do kláštera. A chlapci, mimo nejstaršího, dědice panství, k jezdectvu nebo opět klášter. Po bitvě u Al Hasry byl jedním ze čtyř rytířů, které zachránili Lukášovi a Jeanovi jezdci. Stejně tak druhý Francouz Francois, Ital Pietro a Španěl Alechandro. Všichni byli z podobných poměrů. Rádi přijali Jeanovu nabídku, aby zůstali v jejich družině. Dominik měl mimořádné vlohy pro obchod. Uměl smlouvat, měl vždy dobré představy o ceně čehokoliv. S Pietrem, velmi uznávaným znalcem koní, dosáhli vždy nejlepších cen, za nejkrásnější zvířata. Byli dobří přátelé. Oba milovali dobré jídlo, pití, a když byla možnost, nenechali na pokoji žádnou sukni. I tady se hned vyptávali, jeli v blízkosti nějaký „svatostánek lásky“. Alechandro už má rozhodně připraveno několik písní. Francois je překvapí novými kouzly.

Vždyť tu má také Jakuba a Martina. Jakubovi se už zakulatily pohublé tváře. Rozhodně není napůl vychrtlým mládětem, přesto tak krásným. Trochu podezíral lazebníka, že ho začal připodobňovat k Jeanovi. Vlasy určitě. Občas zalétl jeho zrak k malému obrázku Jakubova otce. Kdo ví, kde je mu konec. Otec Jeroným velmi chválil Jakuba. Za měsíc se naučil víc než jiní za rok. A přitom chodil i k ostatním učencům. Arab mu ukazoval staré svitky, které dokázal přepsat v arabském písmu. Martin. Znovu viděl, jak napíná luk a pouští střelu neminoucí cíl. S tím by nebyl problém měnit si role. Tak, jak se milovali s Jeanem. Jak úžasné by bylo poddávat se mu. Můj Bože! Komu se svěřit. Jsou oba krásní, každý jiným způsobem. Nečekal, že hned po příjezdu někoho takového najde. Navíc jsou dva. Možná je to hřích, možná není. To je mu jedno.

Otec Jeroným jim jejich počínání s Jeanem rozmlouval. Pak se smířil s jejich láskou. Říkal, že mnozí žijí v mnohem větším hříchu a při tom káží mravy. A biskup z Nevers? Všichni ho po straně pomlouvali. Při tom rádi využili služeb jeho chlapců. Všude bylo plno sirotků. Některé nechal vyučit řemeslům. Další získávali vědomosti v klášterních školách. Ti nejkrásnější dostali vzdělání šlechticů. Naučili se také umění milovat. Nejen ženy, ale i muže. Rozhodně se jim nevedlo špatně. Biskup je „půjčoval“ tam, kde bylo třeba. Častokrát jeho chlapci zachránili starobylý rod před vymřením. V roli písařů a tajemníků obšťastnili nejednu bohatou vdovu, stejně tak jako po změně toužícího hradního pána. Některé adoptovali a povýšili do šlechtického stavu. Jistě, nebylo to zadarmo. Nutno říct, že i biskup měl se svými hochy velké náklady. Když tehdy neomylně poznal, že Jean s Lukášem se milují, poslal jim svého chlapce, aby je naučil lásce. Stejně tak, když se Lukáš vrátil z křížové výpravy. Nejen že zemřel Jean, ale v době jejich nepřítomnosti i Lukášův otec. Odjel tehdy na jeden z jejich statků a vinic. Většinu času trávil v malé kapli. Myslel si, že je to Boží trest. Odmítl mluvit s otcem Jeronýmem. Nevnímal, že ho chce Jeanův otec adoptovat. Řekl mu:

„Já jsem přišel o syna, ty o otce, ale žít musíme dál.“

Lukáš jen poprosil o nějakou dobu, než přejde největší bolest, a odjel. Asi po měsíci, přijel za ním jeden z biskupových hochů, Simon. Byl nejen krásný, vzdělaný, laskavý, ale i chápající Lukášovu bolest. Sám biskup o něm říkal, že je nejlepší, co kdy měl.

„Posílá mě biskup, abys nebyl ve své bolesti sám.“

Několik dnů chodil do kaple s Lukášem a modlil se s ním. Pak Lukáš navrhl, aby se projeli po okolních polích a lesích. Simon se snažil zavést rozhovor, bez úspěchu. Respektoval Lukášovo mlčení. Schylovalo se k bouřce. Zajeli k jednomu domu, kde je pohostili chlebem, sýrem a slaninou. Dům a několik dalších stál na břehu říčky. Když se bouře přehnala, vyšli a připravovali se ke zpáteční cestě. Zřejmě nad osadou pršelo mnohem víc. Z říčky se stala dravá řeka, dohněda zbarvená splavenou půdou. Nahoře, proti proudu, viděli pár dětí, sledujících chomáče trávy a větve plující korytem. Najednou jedno dítě uklouzlo na rozbahněném břehu a sjelo do vody. Lukáš, který uměl dobře plavat, skočil do řeky. Jen si stačil rozepnout a shodit vrchní kabátec. Stejně i Simon. Tak tak, že zachytili malého chlapce, než by zmizel v točícím se víru. Když ho podávali lidem na břehu, kteří se tam seběhli, narazil do Lukáše polopotopený strom plující mezi trávou a větvemi. Lukáš zmizel pod hladinou. Simon se potopil, kde viděl kus košile. Strom se zachytil za kameny. Strhal ze sebe část oblečení i z Lukáše, zapleteného ve větvích. S pomocí dvou mužů ho vytáhl na břeh. Žil, jen vykašlával vodu. Lidé z domu jim přinesli pár kousků oblečení. Rodiče zachráněného chlapce děkovali. Vždyť kdy by se stalo, že urození páni zachránili dítě rolníka. Riskovali při tom vlastní život. Chvíli odpočinuli a vrátili se na statek, i když jim tam vesničané nabídli nocleh. Šli do kaple, pomodlili se.

„Bůh si nepřeje mít tě u sebe,“ řekl Simon. „Ještě tě potřebují živí. Jeanův otec už vyřídil adopci u papeže i krále. Staneš se, Lukasi, hrabětem z Nevers. Vzpomeň pak někdy na mne.“

„Nechci jen vzpomínat. Ty jsi mně život zachránil a vrátil. Já od doby co… No, víš. Nikoho jsem neměl. Myslel jsem, že ve mně všechno umřelo. Máš pravdu, potřebují mě živí. Ta trocha lásky, co ti chci dát, když neodmítneš, je žalostně málo, za cenu života.“

„Lukasi, víš, netoužím po žádných pozemských statcích. Jen jsem slíbil biskupovi, že tě dokážu vrátit do života. On mně věří. Bylo by to poprvé, co bych zklamal. I to se může stát. Nechci nic, co by bylo proti tvé vůli.“

„Chci tě,“ řekl Lukáš, vzal Simona za ruku.

Pár kousků oděvu popadalo na zem. Teď si teprve Lukáš uvědomil Simonovu krásu. Krásu, po které toužila nejedna hraběnka, vévodkyně i princezna, stejně tak jako ještě větší počet nejurozenějších mužů. On však nebyl na prodej. Říkalo se, že je biskupův milenec. Někdo ho viděl u dvora krále, jiný u papeže. Možná tam měl jiné poslání než lásku, kdo ví. Mihotavé světlo od malé loučky v držadle na stole jen v obrysech vykreslovalo jejich těla. Simonovy ruce pomalu sjížděly po Lukášových bocích. Jako by ho přetvářel do vlastní podoby. Prsty Lukáše se vnořily do Simonových vlasů, přikláněly jeho hlavu. Ucítil hebkost jeho rtů, aby se vzápětí střetly jejich jazyky. Pak Simonův opustil jeho ústa. Sjížděl po bradě a krku ve zvětšujících se elipsách, až dosáhl na první, úplně ztvrdlou bradavku. Jazyk následovaly rty a zuby, s neskutečně jemným, přesto vzrušujícím kousáním. Totéž se opakovalo na druhé. Jazyk sjížděl k pupeční jamce, obkroužil ji a pokračoval malou houštinkou ke kořenu penisu. Zároveň jeho ruce pevně svíraly Lukášovy půlky. Palce něžně masírovaly otvor nadcházející lásky. Lukáš ucítil, že je úplně na pokraji vyvrcholení. Přesně v ten moment se Simonova ústa přesunula na jeho žalud, aby ani kapka nektaru nepřišla nazmar. Lukáš vykřikl, jako by chvíli přestal existovat. Začal mu oplácet stejnou měrou. Chuť byla jiná, než byl zvyklý. Ochladilo se. Přesunuli svá těla na velikou postel s přikrývkami z vlny.

„Nebudeš tomu věřit, já se bál, že vše nezvládnu.“

„Proboha ty? Nejlepší z nejlepších?“

„No mám vždycky hroznou obavu z chuti semene.“

„A já? Ty máš skvělou.“

„I ty, ale když to předem nevím.“

„Už se ti stalo, že ti někdo vadil?“

„No právě. Nedalo se spolknout. Měl jsem vedle košili, tak do ní. Naštěstí si toho nevšiml. Já těch milenců zas až tolik neměl.“

„Říkají, že si tě biskup drží pro sebe.“

„A vadí to?“

„Ne, jen že tě poslal sem, když…“

„Asi bych to neměl říkat. Je zamilovaný do tebe, Lukasi. Hned když jsi byl ještě chlapec a přijel do Nevers.“

„Já? Nejsem žádný krasavec.“

„Tak se vidíš ty. Jiní tě i jinak vidí. Měřítka krásy jsou rozdílná. Máš ovšem něco víc. Říkají tomu charisma. Je to dar bohů, zvláštní přitažlivost. Mám to prý i já, aspoň říká biskup,“ Simon se usmál. „Proč myslíš, že u tebe zůstali rytíři z křížové výpravy, nebo i žoldnéři a sluhové. Mohli dávno odejít jinam. Nabídek bylo plno. Proč jsou ti oddáni na život a na smrt. Jistě, díky tobě přežili, ale to není ono. Taky tě milují, i když jinak než já, biskup, nebo kdysi Jean. V tvé přítomnosti se cítí dobře, bezpečně. Teď jim všem chybíš. Třeba krasavec Vahe. I když je na ženy. Tobě by dal cokoliv, i lásku. Ale ví, že si ji musíš najít sám.“

„Ty jsi o tom s ním mluvil?“

„Jistě, musel jsem vědět, co mám dělat. Biskup mně řekl, když tě nedovedu zpět, nemám se k němu ani vracet. Kdyby ses utopil, byl by všemu konec. Naštěstí žijeme oba.“

Simon objal Lukáše, začali se vášnivě líbat. Strašná bolest ze ztráty Jeana ustupovala. Musel se s ní vyrovnat. Teď, když jeho lidé byli v bezpečí, doma. Dřív ji nemohl dávat najevo, jenom v něm rostla. Dnes se rozpouštěla pod Simonovými polibky. Natočil se k němu bokem a nechal ho do sebe vniknout. Slunce už dávno stálo nad obzorem, když ještě zakoušeli úžasné opojení láskou. Simon zůstal několik dní. Vyjížděli do okolí. Milovali se na všech možných místech.

Když se vrátili a Lukáš podstoupil všechny nutné a nudné formality adopce, uspořádal biskup oslavu na jeho jmenování hrabětem z Nevers. Všichni mu nový stav ze srdce přáli. Večer ho biskup požádal, aby šel s ním do jeho klenotnice. Byla jí malá místnost za biskupovou ložnicí. Přišel i Simon. Biskup otevřel jednu malou truhlici. Vyndal z ní nádherný prsten a ještě jeden, úplně stejný. Oběma je navlékl na prsty. Pak je políbil.

„Vás dva miluji víc než svůj život. Měl bys, Lukasi, splnit přání tvého zesnulého otce. Odvézt tento křížek do Čech, do hrobky tvé matky. Dal mi jej, než zemřel. Poprosil, abych ti ho předal.“

Vyndal na řetízku křížek, osazený několika drahými kameny.

„Nechal jsem na tvé nové jméno na hranicích pronajmout hrad, který nabídl k zastavení váš kníže, Vladislav II. Na tři roky. Pak se rozhodneš, zda se vrátíš, nebo zůstaneš.“

„To nemohu přijmout, můj pane, otče biskupe. Rád splním přání svého otce. Velmi mou matku miloval. Jenže nevím, budu-li mít někdy takové jmění, abych ti tvou laskavost splatil. Přivezli jsme sice nějaké klenoty, válečnou kořist, jen neznám jejich cenu.“

„Je to dar, Lukasi, ten se nevrací. A neboj se, Simona jsem neošidil. Jen jsem mu věřil, že tě přivede zpět k životu i lásce. V něm teď budu mít i kousíček tebe. Znal jsem Jeana od narození. Radoval jsem se z vaší lásky. Věřím, že tam daleko najdeš novou.“ Přistoupil k němu a políbil ho.

„Dal jsem s tvým novým otcem vše připravit. Do zimy můžeš cestu stihnout. Tady jsou průvodní listy, kudy pojedeš. Všude mám nějaké známé, co jsou mi zavázáni. Jejich hrady, města a kláštery ti budou otevřeny. Je tu i seznam, kterým se máš vyhnout. Nejsou jen přátelé. To ostatně znáš. I Vladislava budeš muset přesvědčit, že se nehodláš v Čechách ucházet o jeho trůn. Jsi přece také z jeho rodu, Bořivojova, z moravského údělu. Má tam těžkou pozici. Všichni touží po moci. A neštítí se ničeho. I ty si dávej pozor. Ten hrad nějakou dobu obýval loupeživý rytíř. Není vyloučeno, že se bude chtít vrátit. No, neměl bych radit mladému muži, který prošel takovým peklem jako ty. Rád bych s tebou poslal i Simona, ale tři roky bez něj bych nevydržel. I těch pár dnů bylo krušných.“

Simon s Lukášem poklekli. Biskup jim požehnal.

9

Teď je Lukáš na svém hradě, nemůže spát, touží po lásce, která se mu nabízí. Jen je jí najednou až příliš. Koho si zvolit? Cítil, jak bude zima krutá. Mrazy i nadcházejícím rozhodnutím. Nebo se objeví ještě někdo třetí? Prošel na chodbu, minul spícího Jakuba. V ruce nesl malou olejovou lampičku s držadlem. Pocítil prudký závan zimy. Začalo naplno mrznout. Viděl, že Martin zřejmě zatáhl závěs na okně, kudy vytahovali dřevo. I přes závěs výklenku prevétu byla silná kožešina. Otevřely se dveře. Vyšel Martin s Aurou.

„Přeješ si něco, pane? Je naloženo, jenže začíná pořádně mrznout.“

„Ne, jen nemohu spát.“

„Mohu ti, pane, přinést něco z kuchyně?“

„Snad trochu vína.“

„Hned, pane, jen se obléknu.“

Martin si vzal přes košili vlněný plášť a s Aurou zmizeli po točitých schodech donjonu. Lukáš si také zašel pro teplý plášť, pohlédl na Jakuba a vyšel opět na chodbu. Přinesl dvě sklenice. Postavil je doprostřed lavice mezi dvoje dvířka do kachlových kamen. Tady přece jen bylo trochu tepla. To už se objevil Martin s Aurou. Ta si nesla obrovskou kost. Martin džbán vína a ošatku teplých placek s lískovými ořechy, sušeným ovocem, medem.

„Kuchaři pečou celou noc, aby ráno bylo dost pro všechny, v tom mrazu.“

„Sedni si,“ vyzval Lukáš Martina, „vezmi si se mnou.“

„To nemohu, pane.“

„Proč?“

„Nejsem urozený, nemohu s tebou u jednoho stolu.“

„Vidíš tu snad stůl?“

„Ne, pane.“

„Na lavici u kamen se mnou můžeš sedět. Navíc, je to mé přání.“

Lukáš si vzal sladkou placku. Pokynul.

„Nalij nám vína. I sobě plnou.“

„Moc ti děkuji, pane.“

„Nejen mě, všechny jsi překvapil. Jak s lukem, i oštěpem a kopím.“

„V lese bylo dost času, tak jsem střílel každý den.“

„Taky tvou snahu Magar náležitě ocenil. Takový luk nemáme nikdo, ale je zasloužený. Jen bude potřeba, než si na něj zvykneš, zastřílet ho.“

„Říkal jsem už panu Zdeňkovi, nemám nic, co bych mu dal, vím, že je velmi drahý.“

„S tím si nelámej hlavu. On je rád, v tobě našel někoho, s kým se může rovnat.“

Plápolající světlo lampičky ozařovalo chlapcovu tvář. Je krásný. Zcela jiný než Jakub. Je v něm něco až vzrušivě neřestného. Jeho probleskující oči připomínají dravé zvíře. Ruce by jistě dokázaly roztrhat oděv na svém milenci. Lukáš pocítil nesmírnou touhu milovat se s ním. Možná až drsně, bolestivě. Cítit stisk jeho zubů.

„Pane, pane, stalo se něco?“ vyhrkl Martin na Lukáše.

„Ne, ne, jen jsem se zasnil,“ mávl rukou.

„Mohl bych zítra prosím k bábě Ančí? Než zapadne sněhem. Vím, musím požádat pana Zdeňka. O oheň se postará určitě Jakub.“

„Už jsem o ní hodně slyšel. Můžeme k ní ráno spolu zajet. Zvládneš koně?“

„Už jsem trochu jezdil, je tomu tak tři roky, když tady byl rytíř, od kterého mám Auru.“

„Jeden z mých koní je mírnější. Když tě shodí, všude kolem je sníh,“ usmál se Lukáš. „Ráno řekni Zdeňkovi a Magarovi, že pojedeš se mnou. Teď máme dopito. Ať tě ochraňuje dobrý anděl.“

Ráno všichni vstali ještě za tmy. Bude třeba rychle dokončit ochranu před mrazy. S prvními paprsky slunce vyjel Lukáš s Martinem k lesu. Bylo vidět, že hoch to s koněm docela umí. Vyjeli také Alechandro, Vahe a několik zbrojnošů doplnit zásoby zvěřiny. Cesta lesem se změnila v pěšinu, napůl zapadlou sněhem. Bába Ančí bydlela v domku z mohutných jedlových klád, mořených býčí krví a močí, vycpaných mechem, vymazaných hlínou, na malé vyvýšenině u skály. Domek jí nechal postavit bývalý hradní pán. Ten původní jí vypálili vojáci, táhnoucí krajem z nějaké bitvy na německé straně Šumavy. Když její polozemnice shořela, bába se za pár dnů objevila v osadě. Lidé před ní utíkali, nechápali, jak mohla přežít. Bylo to velmi prosté. Zadní stěnu tvořila skála a v ní několik jeskyněk. Vahe a ostatní muži pokračovali dál do lesa, když Lukáš s Martinem uvázali své koně pod malým přístřeškem. Martin zaklepal dřevěným klepadlem na dveře s železnými pláty.

„Je otevřeno,“ ozvalo se zevnitř. Vstoupili.

„Pozdrav vás Pán bůh, pane hrabě Lukáši, i tebe Martine.“

„I tebe paní,“ pozdravil Lukáš.

„Jakápak paní,“ zasmála se milá, malá stařenka. „Jen mi, pane, říkej bábo Ančí, tak jako všichni. Ráda vás vidím. Kdoví, dožiji-li jara.“

„Jistě, babi,“ přistoupil k ní Martin a políbil ji na čelo.

„Jak jsi uhodla, kdo jsem?“ divil se Lukáš.

„To není tak těžké. Všichni o tobě mluví. Jsi příliš laskavý ke zdejším lidem. Posaďte se u mého stolu.“

Místnost ozařoval oheň na vyvýšeném ohništi, nad kterým byl hliněný sopouch, odvádějící kouř a také dvě louče. U ohniště malá pícka. Okna již byla ucpána a zvenku zavřena dřevěnými okenicemi. Na jedné straně ohniště postel, na druhé police a truhly. Uprostřed stál stůl ze silných prken, dvě lavice, u ohniště malá trojnožka. Nahoře pod otesanými trámy zavěšená bidla, na nich spousta plátěných pytlíků, i proutěných košíků, zřejmě se sušenými bylinami. Za dveřmi dva mlecí kameny, stoupa, džbery, menší stolek s různými džbánky a kameninovými hrníčky. Lukáš s Martinem usedli naproti sobě ke stolu, stařenka na malou trojnožku. Aura na zvýšené místo u ohniště. Zřejmě na něj byla zvyklá.

„Moc ti děkuji, pane. I za nevděčné vesničany. Neváží si tvé dobroty. Takový je svět. A také za Jakuba. Je to hodný chlapec a bude ti věrný. Stejně tak Martin. Jak vidím, vzal jsi ho do svých služeb. Nebudeš litovat, věř mi.“

„Chtěl jsem se zeptat, není-li něco, co můžeme pro tebe udělat. Omlouvám se, že jsme na tebe zapomněli.“

„Och ne. Martin mi v létě připravil dříví, opravil stání a chlév pro mé kozy a ovce, nasušil seno. Jsem stará, moc toho nesním, mám všeho dost.“

Vstala a přinesla od ohniště pár chlebových placek na ošatce, ze sklípku kus sýra a uzeného masa. Sýr byl obalený v sušených bylinkách.

„Vezměte skromné pohoštění, můj pane.“

„Ten sýr je skvělý, takový ani nemáme na hradě.“

„Všechno je v bylinkách a pak zraje ve sklípku ve skále.“

Přinesla tři skleněné poháry a džbánek s poklopem. Dva naplnila, sobě jen trochu.

„Medovina, pane. Také s bylinkami. Je to spíš lék,“ zasmála se.

„Mohu kousek sýra vzít na ochutnání svým kuchařům?“

„Už jsem vám vše připravila,“ ukázala na uzlík na stolku.

„Dožiji-li jara, ráda uvidím tvého doktora. Já umím jen to, co mě naučila matka a teta.“

„Vždyť jsi vyléčila Martinovy rány.“

„Ne všechny, až čas, pane.“ A ještě něco. Z měšce, zavěšeného na suknici, vyndala tři malé, kožené váčky, na tenkých řetízcích. „Jsou to škapulíře, tobě, Martinovi. Třetí dejte Jakubovi. Vím, mniši je neradi vidí, jen ty od premonstrátů. Jinak chtějí, aby lidé nosili křížky. Já znám i staré bohy. Taky tu mám kříž,“ ukázala na protější stěnu. „Nová doba má i nového Boha. Když tu byl mnich za předešlého pána, Frančesko, často za mnou zašel. Ukazoval mi bibli a četl mi z ní. Jsou to hezké příběhy. Ale stejně je tam i plno válek, násilí, nenávisti, jako v životě. Slyšela jsem, žes byl na druhé křížové výpravě. Stejně jako náš kníže, Vladislav.“

„Vidím, že toho o mně víš mnohem víc, než jsem si myslel.“

„To víš, pane. Ke mně přijdou lidé, když je něco bolí. Tělo i duše. Vesnické ženy se bojí, abych je neuhranula, ale když onemocní dítě, přijdou. Bylo tu i pár mužů od tebe, ze hradu. Někteří věří starým ranhojičům, pak jdou teprve k doktorovi, když moje lektvary nezaberou. Také vím, jak pomoci dobytku a koním, když se zdují, dostanou horkost, když se zraní.“

Lukáš vyprávěl o tom, co ho přivedlo zpět domů, a čas ubíhal velmi rychle. Bába Ančí nalila hostům ještě bylinkové medoviny. Na misku shrnula kaši z kotlíku. Aura už byla u ní, pár líznutí a byla v ní. Najednou zbystřila. Z venku bylo slyšet hlasy.

„To jsou tu brzo mí lovci,“ řekl Lukáš.

Ozvalo se klepadlo. Ve dveřích Vahe.

„Já slíbil veverky, bábo Ančí.“

Stařenka vzala pár veverek, svázaných rákosovým stéblem.

„Děkuji ti, chlapče.“

Tak to je jeden zdroj zpráv, pomyslel si Lukáš. Nezlobil se. Ančí měla i pro lovce připravený uzlík. Všichni se zvedli a rozloučili.

„Přijdu zase, babi, mě mrazy a sníh nezastaví,“ loučil se Martin.

„Jsi hodný na starou bábu, i ty, pane Lukáši. Nezapomeň na škapulíře. Budeš to mít těžké, nech se vést srdcem. Co tě mají rádi, pomohou.“

Vyjeli ke hradu. Sníh skřípal a mráz pořádně bodal do nosu. Všichni si zatáhli kožešinové kapuce co nejtěsněji a těšili se na horkou polévku, roztopená kamna, krby a pořádný džbán piva. Po večeři zavolal Lukáš Jakuba a Martina. Oběma jim navlékl na krk škapulíře, i sobě. Byl tak blízko k jejich ústům. Stačilo by jen si je trošku přitáhnout. Bože, proč jsou dva? Cítil, jak se Jakub chvěje, měl přivřené oči. Když se jeho prsty dotkly kůže na krku, nejraději by ho vzal do náručí a odnesl na svou postel. Martin, s tím by se miloval jako v létě se Simonem. Řetízek byl krátký. Ruce se tak musely proplést vlasy, černými jak bezměsíčná noc. Jen hořící louče vytvářely na nich odlesky, podobné zábleskům ostří nože. I z Martina sálalo napětí. Cítil jeho tep, když na krku urovnával škapulíř. Chlapci odešli. Byl tak vzrušený, že musel uvolnit až bolící tlak do kusu lněného plátna. Vždyť co mu brání, aby si někoho z nich vzal. U Jakuba si byl naprosto jistý. V kádi s vodou, nebo když mu nabízel, jak ho bude hřát. Určitě by se mu vzdal bez jakéhokoliv odporu. A Martin? Měnit si role jako kdysi s Jeanem nebo Simonem. Ruce, co dokážou napnout tětivu na velkém luku, dokázaly by sevřít i jeho v náručí. Plné silné rty. Jako stvořené k líbání. I on by líbal jeho jizvy a byl pozorný k několika, co se zatím nezhojily.

Jakub tiskl škapulíř na své tělo, i drobný řetízek. Dotýkaly se ho Lukášovy ruce. Byl tak blízko něj. Kousíček od jeho rtů. Nesmírně toužil po těch dotecích. Co kdyby se tiše vkradl k němu, lehl si do postele. Stačil by mu jen pocit blízkosti. Mohl by ho potrestat. Je sice hodný, ale dal by ho třeba do hradiště. Nemá se komu svěřit. Troufl by si jen Martinovi. Také jemu slíbil lásku. Možná ji má pro Lukáše. Když střílel z luku, mohl na něm Lukáš oči nechat. Ani si Jakuba nevšiml, i když tam byl. Dnes jeli k bábě Ančí, jeho nevzali. Jen stěží potlačoval slzy.

Martin naložil dřeva, co se jen vešlo. Ve džberu na chodbě byla vrstvička ledu. U prevétu připjal houni přes kožešinu. Okno se bude muset ucpávat. Houně nestačí. Pak vklouzl mezi kožešiny. Bezděky sáhl na škapulíř. Viděl, když podobné Ančí chystala, byly různé. Proti nemocem, uhranutí, zbloudění na cestě, proti upírům, vlkodlakům a jiným zlým silám. Také pro úspěch, štěstí, lásku. Vždyť je tu jen chvíli. Přesto cítí, jak si zamilovává Lukáše. Nejen že je krásný, hodný, ke všem přívětivý. Neslyšel, že by na někoho jen zvýšil hlas. Nikdy takového člověka nepoznal. Tolik by mu chtěl dát svou lásku. Jean byl prý také tak krásný a hodný. Zase ho zabolely všechny jizvy. Lukáš by si mohl vzít Jakuba, kdoví, možná za ním v noci chodí. Ne, choval by se jinak. Určitě mu musí milování chybět. Vždyť i jemu chybí noci s Frančeskem.

10

Ráno mrzlo, až praštělo. Voda v kašně zamrzla. Sotva vytáhli okov ze studny, zamrzla i v něm. Ještě že se na všechno připravili. Kdo nemusel, nezdržoval se venku. Oblékli teplé prádlo, návleky z ovčiny a pod kapuce kožešinové čapky. Vařili se teplé nápoje z bylin, lipového květu, šípků, sušeného ovoce a medu. V kuchyních byla pořád horká polévka pro zahřátí těch, co měli práci venku. Silně mrznout bude až do půli ledna, shodovali se oba učenci. Naštěstí bylo hodně sněhu, který chránil střechy před promrzáním. Práce bylo dost pro všechny. V místnostech byl nedostatek truhlic, polic, lavic a stolů. Chyběly košíky z proutí, ošatky z rákosu, dřevěné mísy a talíře. Bylo potřeba poopravit zbraně, kroužkovou zbroj, gambesony, pláště, obuv. V kapli vybílit strop a opravit i přidělat lavice. Také se vrátili zbrojnoši, doprovázející kupeckou karavanu do Prahy. Zabydlovali se v hradišti, kde už bylo pěkné stádečko vepřů, koz, ovcí a hovězího dobytka. Nejvíc práce bylo kolem koní. Postroje, sedla, řemeny a hlavně výměna podkov, také úprava kopyt, hřív a ocasů. Z kovárny se neustále ozývalo bušení do kovadlin. Ještě před mrazy najali několik řemeslníků do hradiště, kteří přišli i se svými rodinami. Tady nechal Lukáš volnou ruku Dominikovi a Pietrovi. Sám by jejich výběr nezvládl lépe. Bude třeba obnovit kácení dříví pro stavebnictví, lom na kámen a břidlici, což byl dříve nezanedbatelný zdroj příjmů. Za Ješka všechno upadlo. Také brtnictví v lese a výrobu klátů pro chov včel. Vysadit nové ovocné stromy a hlavně obdělat a rozšířit pole. Nejde jen sahat pro peníze do truhlice. Jednoho dne by byla prázdná. Měli sice k prodeji značné množství soli a sklo, které bylo velkou vzácností. Také drahé látky, hedvábí až z daleké Kitaje – Číny. I stejně vzácné koření. Dominik byl k nezaplacení, jak říkal Zdeněk. Jestli nakupoval nebo prodával, vždy vydělal. Měl pak z toho až dětinskou radost. Copak jsi kupec, smáli se mu zpočátku ostatní. Brzo však bez něj nekoupili ani máz piva v hostinci.

V první velmi mrazivé ráno zašel Dominik za Lukášem. Spolu s ním i Zdeněk, aby uvážili, co všechno bude nutné udělat, pokud má pronajaté panství i něco vydělat. Rozhodně některé nákladní koně prodat, přikoupit dobytek. Je zde velké množství koní, kteří zahálí a nejsou využíváni. Zimní spotřeba, když není pastva, je obrovská. Do jara budou muset vydržet. Teď nejsou žádné trhy. Nejlépe bude brzy z jara vyrazit ku Praze. Než dorazí větší kupecké karavany. Sůl a sklo budou v nejvyšší ceně. Všude se hodně staví. Zdejší jedle a duby, zvlášť když se odkorní a napustí, se stanou velmi žádanými. Lukáš sledoval nadšeného Dominika, jak prožívá, na čem všem mohou vydělat. Má úžasné štěstí na lidi kolem sebe. I jemu se nabízí láska, kterou tak dlouho postrádal. Ale jak si vybrat, copak to jde? Chtěl by oba. V myšlenkách zabloudil k Simonovi. Ten by mu určitě poradil. Snad se časem ukáže, kdo získá víc jeho náklonnosti. Zná je tak krátce.

Nastal předvečer Narození Páně, Štědrý večer. Adventní doba nebyla dobou postní, až samotný Štědrý večer. Zde se mísily křesťanské i pohanské zvyky. Ještě pořád byla místa, kde lidé křesťanství nepřijali za své a slavili Kračun, svátek zimního slunovratu, s bohem Dažbogem. Otec Jeroným měl kázání a mši. Odpoledne pro vesničany a lidi z hradiště. Večer pro hrad. Kaple byla malá, najednou by se nevešli. Venku nehorázně mrzlo. Každý dostal nějaký dárek. Děti sladké koláče se sušeným ovocem a medem a také dřevěné hračky, které vyřezával jeden z truhlářů. Ženy barevná plátna, uzené maso a ryby, sůl, koření. Na hradě se obdarovávali přátelé mezi sebou, všichni pak dostali různé drobnosti. Opasky, měšce, nože, spony, břitvy na holení, čapky, ozdobné lampičky, stojánky na loučky, konvice a poháry.

Lukáš měl pro Jakuba malou truhlici s barvami a štětci, Martin dostal kroužkovou zbroj, oba okrasné spony na pláště, malé dýky, ruční lampičky, džbány a poháry. Martin minulou zimu vlastnoručně vyčinil kuní kůže a vyrobil několik čapek, které chtěl prodat kupcům. Teď se hodily jako dárky pro Lukáše, Zdeňka, Vaheho, Magara a Jakuba. Ten přepsal na pergameny modlitby. V záhlaví vždy s podobou obdarovaného. Sám měl neskutečnou radost z potřeb pro psaní a malování. Vždyť tam byla i pera s nožíkem na ořezávání a duběnkový inkoust. Martin dostal od Zdeňka pěkný meč. Měl jich totiž celou sbírku. Vahe s Magarem dali chlapcům krásné lovecké nože a křesadla s ocílkou ve tvaru půlměsíce.

Večeře, po předchozím půstu, počala polévkou sedmibolestnou z krup, hrachu, bobu, čočky, pastináku, tuřínu a zelí. Následoval kapr a losos vařený s hrozinkovou jíchou, raci a zvěřina. Hlavně množství sladkostí s ořechy, medem, sušeným ovocem zdejším i přivezeným. Starý Arab přinesl nevídanou vzácnost, cukr. Tehdy se nazýval arabsky sukkar. Z malé homole osekával kousky a rozdával okolo stolu. Také Aura dostala od kuchařů plno lahůdek. V hradišti už měli několik psů. Ti si ovšem od Aury udržovali značný odstup. Vahe s Magarem si nejprve také chtěli nějaké obstarat. Pak jim při lovu stačila Aura. Prý si povídala s vlky a ti jim vždy nadehnali lesní zvěř. Po půlnoci poslal Lukáš Jakuba spát. Martin ještě popíjel s kuchaři medovinu. Vždy jen odskočil naložit kachlová kamna. Když šel Zdeněk spát, doprovodil ho se světlem nové lampičky. Pak stejně posvítil Lukášovi. Ten si ovšem sedl na lavici u dvířek kamen.

„Zajdi ještě do kuchyně pro víno. Už ti chybí k rytířství jen pasování.“

„Moc, moc děkuji, můj pane. Ta zbroj je akorát. Mám nádherný luk, meč, zbrojíř mi přinesl kopí a štít. I chrániče na škorně a nohy. Už jsem si všechno vyzkoušel.“

„Ještě ti chybí helmice. Do jara jí nebude třeba. To až pojedeme do Prahy.“

„Vezmeš mě s sebou, pane?“

„Jistě, i Jakuba a Zdeňka, taky Dominika a Pietra. Ostatní musí hlídat hrad. Spoléhám na Vaheho.“

„Chtěl bych být jednou jako on.“

„Jistě budeš, věř mi. Tak se na to napijeme.“

Martin si už na noční setkávání v chodbě u lavice přivykl. Vůbec mu nevadila vlezlá zima. Zřejmě ani Lukášovi. Nemohl se nabažit pohledu na něj. Chlapec nejprve uhýbal očima, teď se osmělil. Několikrát se jejich oči setkaly. Oba cítili vzrušení a napětí. Zrovna když chtěl Lukáš zvednout ruku, pohladit Martina po vlasech, otevřely se dveře a vykoukl Jakub.

„Promiň, pane, usnul jsem. Potřebuješ něco?“

„Obleč si teplý plášť, pojď za námi. Přines si sklenku na víno.“

Jakub donesl sklenici. Martin všem nalil.

„Tak ať se vám tu oběma u mě líbí.“

„Nikdy se mi, pane, o něčem takovém ani nesnilo.“

„Ani mně,“ dodal Martin.

Otevřely se dveře, tentokrát na druhé straně. Vyšel Zdeněk, jen ve spodní košili.

„Lukáši, proč tu mrznete? Já také nespím. Bude lépe u teplých kamen.“

Chlapci vzali džbán, sklenice i lampičku. Všichni se přesunuli do Zdeňkovy komnaty. Zapálili velkou skleněnou lampu nad stolem, visící na posuvném řetízku ze stropu. Jakub seběhl pro nové víno. Přinesl i košík pamlsků a velký kus masa Auře. Také tabulku s křídou. Ukázal jim, jak se učí arabskému písmu. Že se píše naopak, tedy zprava doleva. Uměl už i hodně běžně používaných slov.

„Máš velké nadání na řeči,“ chválil ho Zdeněk. „Z latiny umí víc jako já. Už pochytil i něco z arménštiny od Vaheho a francouzštiny od Marca.“

„To je jen pár slov,“ červenal se Jakub. „Víš, pane, kolik řečí umí Ibn Hafid? Tedy celým jménem Amr Imád Muhbír ibn Muhamad, ibn Hafid. Nejméně tucet dobře, i latinsky a řecky, také německy a dalšími dvěma tucty se domluví.“

„To já se asi pořádně žádnou nenaučím,“ dodal Martin. „Latina mi moc nejde, něco arménsky okolo koní a lovu od Magara a německy, jak tady všichni.“

„Každý není na řeči. Já tomu taky moc nedám. Trochu latiny, francouzsky, německy, Lukáš určitě zná nejvíc.“

„Latinu ovládám jakž takž. Otec mě naučil německy i polsky, maminka francouzsky a částečně okcitánsky. Jean trochu španělsky a italsky, společně něco z řečtiny, v zajetí nepatrně arabsky.“

Všichni ztichli. Zdeněk zvedl číš.

„Vím, že to pořád bolí. Napijeme se na jeho památku. Byl skvělým chlapcem. Taky mi chybí.“ Napili se.

„Můj pane, prosím, nezlob se,“ Jakub postavil sklenici na stůl. „My s Martinem tě také milujeme. Všichni tady tě mají rádi.“ Vyhrkly mu slzy do očí.

„Já vím a vážím si toho,“ pohladil Jakuba po jeho zlatých prstýncích vlasů. Pak se jeho oči setkaly s Martinovými. Viděl v nich touhu, lásku, ale i bolest.

„Snad vám vše někdy oplatím.“ Jako by slyšel Simona: „Živí tě potřebují.“

Ještě chvíli povídali, pak se Lukáš s Jakubem zvedli a odešli. Jakub stál u postele, sundal si plášť.

„Pane, já…,“ Lukáš mu zakryl rukou ústa. Věděl, co chce říct.

„Vím a děkuji ti, počkej z jara, mám tě taky rád. Teď už spi.“

Zašel k sobě. Bože, proč mě tak trestáš? Vždyť mu nabídl bezelstně tělo i duši. Chtěl mu aspoň trochu nahradit Jeana. A co viděl v očích Martina, bylo stejné. Za dveřmi se ozvala rána. Proboha, snad ten chlapec… Otevřel. Na stole hořela lampička, Jakub právě zvedal převrhlou židli.

„Nezlob se, pane,“ plakal, „já chtěl zhasnout jen lampu.“ Zřejmě si pro slzy židle nevšiml.

„To nic,“ uklidňoval ho Lukáš.

„Já vím, nic neumím. Martin se už miloval s Frančeskem, s tím mnichem, a miluje tě. Jen mě nech prosím někde blízko. Nevyháněj mě, prosím.“

„Neboj se, zůstaneš tady. Jdi si lehnout.“

„Ano, můj pane.“

Tak Martin, tušil to. Jenže co dál? Tolik by chtěl líbat Jakubovo hebké tělo, nasávat jeho kulky, pomalu otvírat panický zadeček. S Martinem? Cítil, jak by si vzájemně strhali oblečení a vrhli se na sebe s neukojitelnou touhou dvou rozvášněných milenců. Jakub tím nemyslel nic ve zlém. Snad i víno, není zvyklý. Třeba si ráno ani nevzpomene. Co dělat, nikdo mu neporadí.

Vzpomněl na Jeana. Bylo mu jako Jakubovi, když se začali milovat. Byl ve Francii asi čtvrt roku. Přijeli koncem jara, teď bylo léto, zrály pozdní višně. Velký strom stál na zahradě u umělého jezera s ostrůvkem. Na ostrůvku altánek z trámů a prken, porostlý vinnou révou. Jediná lodička. Když odjeli na ostrov, nikdo za nimi nemohl. Natrhali si košík višní a zajeli k altánku. Stříleli po sobě peckami, koupali se, slunili na trávníku. Jean vzal pár višní za stopky. Spouštěl je pomalu Lukášovi do úst. Pak dvojici spojenou stopkami. Každý jednu višeň. Oddalovali se, až se stopky odtrhly. Jean vybral velkou višeň, polovinu držel zuby a přibližoval se k Lukášovým rtům. Dotkli se. Jean ji jazykem posunul do nabízejících se úst, aby vzápětí cestovala zpět. Přezrálý plod prasknul a potřísnil je kyselkavou šťávou. Překulili se na bok. Nasávali střídavě prasklou višeň, dokud z ní nezbyla jen pecka. Vypadla, začalo vzrušující líbání. Nebeský pocit. I višňová chuť dávno vyprchala, přesto bylo líbání čím dál krásnější. Pak na ně někdo zavolal ze břehu. Oba byli rozmrzelí, že musí končit. Ložnice měli vedle sebe. Líbání si večer zopakovali. Vzrušilo je tak, že se jim jejich miláčci hezky postavili. Poznali, že jsou poněkud jiní. Pár stejně starých hochů, co sloužili ve dvoře, prohánělo děvčata. Lákali je, zkuste to, vás přece žádná neodmítne. Jenže je dívky vůbec nevzrušovaly, na rozdíl od ostatních, kterým v podkasaných kalhotách stálo jejich mužství jako svíce. Hned druhý den si vzali do košíku i oběd a odjeli na ostrov. Začali zase s líbáním. Samo pak přišlo hlazení, mazlení, líbání nejen úst. Jean nejvíc vzdychal, když mu Lukáš laskal ušní lalůčky, toho vzrušovalo sání prsních bradavek. Oba se učili latinsky a přitahovaly je zakázané opisy svitků z doby antiky. Vypozorovali, kam ukládá mnich klíč od truhly. Jakmile odešel na biskupství, četli si, jak sexu holdovali staří Řekové a Římané. O biskupovi se povídalo, že je na chlapce. Byl však jediný, kdo se staral o sirotky nebo o děti z velmi početných rodin. Mnoho by jich nepřežilo. Z nich pocházelo i pár takových, jako byl Simon. Mnich, který chodil Lukáše a Jeana učit, brzo poznal, jak na tom jsou. Sám biskup, při návštěvách neverského dvora, rád s nimi rozmlouval a vždy je něčím obdaroval. Zvlášť na Lukášovi zálibně spočinul pohledem, rád pohladil jeho ruce a vlasy. Když si chlapci na ostrůvku začali užívat své lásky, připlaval z druhé strany jeden z jeho hochů. Lukáš, který uměl plavat, učil tomu právě Jeana. Velice je vylekal, on se jen smál a přidal se k nim. Jmenoval se Lucien. Během pár dnů je zasvětil do všech tajů mužské lásky. Připlaval vždy za nimi a stejně tak i k večeru zmizel.

Zřejmě mnich pak připravil oba jejich otce, jak to s jejich syny je. Zpočátku nechápali, proč se něco takového přihodilo zrovna jim. Časem se s jejich jinakostí smířili, protože své syny milovali. S nimi pomalu i většina všech na hradě. Ti, co měli nějaké výtky, byli vyplaceni a posláni do jiných služeb. Lukáš s Jeanem měli sice každý svou komnatu, ale byly propojeny. Noci tak trávili na jednom loži. Nic z toho neubralo na jejich mužnosti, oba se stali rytíři, které pasoval sám král. Účastnili se několika bitev v králově družině. Když byla vyhlášena druhá křížová výprava, postavili vlastní oddíl z několika přátel. Formálně ho vedl Jean jako hrabě. Velení však předal Lukášovi, který byl mnohem zdatnější v strategii boje. Nejen je, i mnoho dalších zachránil z bezvýchodných situací. Byl to taky on, když jejich malá část vojska díky zradě upadla do zajetí, kdo prorazil se svými jezdci šikem nepřátel. Zajali syna vůdce protivníků, kterého jeho lidé opustili. Vyjednal tak pro ně příznivé podmínky. Jeho muži ani nepocítili útrapy zajetí jako jiní šlechtici. Všechno šlo dobře, zdálo se, že štěstěna je jim nakloněna. Až na cestě domů přišel o svého milovaného Jeana. Lukáš nebyl schopný usnout.

Lucien, štíhlý, modrooký, se světle hnědými vlasy, neustále se usmívající učitel lásky. Nejdříve se před ním styděli, jenže on byl tak bezprostřední. Ke všemu měl nějaký příměr.

„Představte si, jste jako dvě půlky ústřice. Sevřenou ji ani neotevřeš. Nikdy toho druhého neošiďte. Je nádherné se ukojit. Stejně tak po tom touží i ten druhý. Nebuďte nikdy sobečtí. Není jen krásná předehra, stejně tak krásná je i dohra po milování. Kdo ji nezná, je ochuzený o mnoho pocitů.“ Co ten by řekl na jeho dva chlapce. S Jeanem prožil pár krásných let. Se Simonem pár dnů. Vždyť jinak nikoho neměl. V těch „vykřičených“ domech, kam často chodili jeho muži, byli i chlapci. Jistě by se uspokojil líp než vlastní rukou. A teď? Copak může odstrčit Jakuba, nevinné mládě. Vždyť ho miluje zcela bezelstně, a i on touží zahrnout ho svojí láskou. Martin? Jak ho asi mnich naučil milovat. Nevadí mu, že někoho měl, ani jeho zjizvená záda. Byl by pozorný, než se zcela zhojí. I když tušil, oba by necítili žádnou bolest. Všechny ohledy by utopili v jejich vášni. Možná neverský biskup, vždyť měl hochů celý harém, by mu poradil, ať si ponechá oba. Stejně byl asi jen se Simonem. Konečně ho přemohla únava a víno.