Rytíři ze Zvonu – kapitola 35

35

Čas vánoční nadešel. Zima nijak nepolevovala. I otec Jeroným svá kázání nijak neprodlužoval, jak měl ve zvyku. A v hradní kapli bylo jen o málo líp než venku. Proto také domluvili vánoční večeři na tvrzi. Rytířům trochu zimy neublíží. To vděčně přijaly všechny ženy. Jídelní sál tam nebyl moc velký, budou se muset hodně stěsnat. Problém byl spíš pro kuchaře. I kuchyně na tvrzi byla malá. Už během dopoledne rozvezli dárky pro obyvatele osady. Matěj měl všechny „duše“ sepsané, aby se na nikoho nezapomnělo. Byly to většinou drobnosti pro běžné užití jako křesadla, nože, lampičky, stojánky na loučky, misky, košíky, ale i vzácné sklenice. Lahůdky a hračky pro děti. Pár dobrot a sladkostí všem. Stejně tak pro sloužící na hradě a v hradišti. Zbrojnoši většinou teplé škorně a různé doplňky zimního oblečení. Také nějaký denár navíc.

Nepadal sníh, noc byla krásná, ale mrazivá. Lukáš s otcem Jeronýmem vzpomněli Alechandra i další padlé v Prčici, Francoise, který tam zřejmě už zůstane, a také, že tyto Vánoce jsou pro většinu z nich poslední v Čechách. Na loňskou návštěvu Dánů, cestu do Cvilína, svatbu knížete a poselství k Hildegardě. Pak se přátelé vzájemně obdarovávali. Večerní tabule, jako i v předchozích letech, obsahovala množství sladkostí. I vynikající nákyp s kdoulovou zavařeninou, kterou přivezli z kláštera v Rupertsbergu, stejně jako víno z bezinek a ostružin.

Další posezení zpříjemnil Jakub hrou na loutnu. S ním i David a Victor na píšťaly. Martin se píšťal obával. Představoval si ten vřeštivý zvuk s kejklíři. Ale sám musel uznat, že oba umí. I Stefan se přidal s bubínkem. Teď se teprve Jakub přiznal, že vše tajně narychlo připravili jako překvapení. Co už nedodal, jak velice vzrušující bylo setrvávat s Davidem, v bezprostřední blízkosti. Večer byl krásný, jen když se pozdě v noci rozcházeli, pocítili znovu nemilosrdné sevření mrazu.

„Tak už se na Vánoce nikdy nesejdeme,“ byl smutný Jakub.

„Co se dá dělat, ale většina pojede s námi. Kdy vůbec myslíš na návrat, můj pane?“ tázal se Martin.

„Nevím, asi v létě. Je to dálka a s povozy, i když zpět toho tolik nepovezeme, jako sem. Bude třeba vše promyslet. A z jara, co napíše otec. Tady je také dobře, vím.“

„Já bych mohl vyjet třeba za hodinu,“ smál se Martin. „Truhlice oblečení, náhradní zbroj a zbraně, kůň a jedeme!“

„Ty máš všechno moc jednoduché.“

„Protože žádné složitosti nevyhledávám, jsme přece družiníci našeho Lukáše a jeho cesty jsou i našimi.“

„Ale co třeba bába Ančí?“

„Samozřejmě, bude mi chybět, a zachránila můj život, nezapomněl jsem.“

„Chlapci,“ vmísil se do rozmluvy Lukáš. „Vždyť máme ještě půl roku a ani tento ještě neskončil.“

„Pokud do jara nezmrzneme,“ usmál se Martin.

„My ne, ale co třeba ti Rochusovi kejklíři, bylo tam plno dětí.“

„Nemůžeš chtít zachraňovat celý svět. A o komedianty se neboj. Určitě někde zazimovali, nebo se dostali na jih.“

Jenže Jakub, ostatně jako častokrát, byl samá otázka a obava. Nezbylo než odnést ho do pelíšku, který všichni přijali s radostí. Kachlová kamna sice nevyhasínala, přesto na zdech kolem oken, i když ucpaných pytlovinou, se tvořila jinovatka. Mrazy nepolevovaly. Padal další sníh. Popraskaly kmeny některých ovocných stromů i jedlí a listnáčů na okraji lesa. Často nacházeli umrzlé ptáky i slabší kusy srnčího. V lese se stanou potravou vlků a lišek. Po Novém roce pokračovaly mrazy a sněžení s ještě větší silou. Jedna z žen, co chodila z osady vypomáhat do hradiště, se nevrátila. Mysleli si, že tam k vůli počasí zůstala. Druhý den ji našla Dominikova Cilka zmrzlou u lesa. Zřejmě zabloudila ve vánici. Matěj hned nařídil, ať nikdo nikam nechodí sám, a hlavně dávají pozor na děti.

Neustále vyváželi sníh z nádvoří a z hradiště. Zamrzl přívod vody z pramene do kuchyňského sklepa. Vodu bylo nutné nosit od studny. Do poloviny února se nic nezměnilo. Pak se pár dnů mrazy zmírnily a přestalo sněžit. K večeru dorazily s velkými obtížemi dvoje sáně z Čestic. Museli se prohazovat závějemi a přes veškeré teplé oblečení byli zcela promrzlí. Bouře a vichřice jim zničila sýpku a zachránili jen polovinu obilí. Hlavně došel krmný ječmen pro koně a dobytek. Mají sice peníze, ale za ně se nedá nic v okolí koupit. Někde jsou na tom ještě hůř. Lukáš se poradil s Matějem a Heřmanem. Pomohou. Vše naložili, aby hned časně ráno mohli vyrazit k návratu. Martin a další lovci navštívili bábu Ančí.

„Je tam jako medvěd v doupěti,“ usmíval se. „Ale cesta lesem je místy úplně zavátá. Naštěstí jsme kus objeli. Hodně zvěře pomrzlo. Ani vlci a lišky nestačí uklízet. Všechny vás zdraví a posílá léčivou medovinu. A z jara prý přijde povodeň, jako když se narodil Jakub. Máme se připravit. Nahromadí se ledy. Oteplí se velice rychle. No, zatím spíš myslím, že zase přituhuje.“

Zima se držela vytrvale s nebývalou silou i celý březen. Žádné hlívy ani penízovky, které už sbírávali v pomalu mizejícím sněhu, nerostly. Ještě na Velikonoce počátkem dubna mrzlo i přes den. Sněhové závěje trochu sesedly, ale napadal hned další. Ještě večer nechal proházet cestu z hradu do hradiště Matěj. V noci se otočil vítr, začalo pršet. Všude vznikaly obrovské kaluže, protože zem byla do hloubky zamrzlá.

„Prší a taje i nahoře v lesích,“ přijeli s obavami lovci.

Potok kolem skalního ostrohu, na kterém stál hrad, nestačil rozmrznout. Voda se začala valit po ledu a rozlévat se nížinami. Několik stavení v blízkosti museli jejich obyvatelé opustit. Začínala povodeň, jak předpověděla bába Ančí. Malé lesní potůčky se změnily v dravé říčky ústící do stále zamrzlého rozvodněného potoka. Ledy se nadzvedly, popraskaly a v blízkosti polí a pastvin z osady vytvořily mezi nízkými skalami obrovskou hráz. Do ní se zaplétaly větve, polámané stromy a vše, co s sebou brala voda z lesů. Ta strhla most, zaplavila cestu k lesu a Prachaticím i k osadě. Zničila několik starých polozemnic, chlévů, ohrad. Vše, co bylo v nížině. Třetí den vystoupala až na louku u kostela. V noci se hráz protrhla a ničící vlna se hnala dál. I tak trvalo další dva dny, než mohli přes potok položit klády a dostat se k osadě. Nikomu se nic nestalo díky včasnému varování.

„Taková povodeň prý byla, když jsem se narodil,“ ukazoval Jakub Lukášovi. „Ale tehdy se utopili i nějací lidé a dobytek. To přišlo jaro moc brzo, teď zase pozdě. Kdoví co nás letos čeká.“

„Ještě jedna cesta do Prahy, dohodnout zástavu na další léta pro Zdeňka a návrat.“

„Myslíš, můj pane, že si tam zvyknu? Je tam také říčka?“

„Řeka, Loira, veliká asi jako Vltava v Praze. Jistě že si zvykneš.“

Příroda se vzpamatovávala ze sevření kruté zimy velmi rychle. Také na Zvonu se snažili odstranit napáchané škody. Stavěla se nová pec ve sklářské huti, střechy na stájích a přístřešcích byly opraveny. Nová stavení osady vyrostla na místech vyvýšených, kam povodeň nedosáhla. Začaly kupecké karavany. Přijel i Radim se svými vozy. I u nich pomrzlo hodně ovocných stromů. A po cestách slyšel, co kde napáchala zima. Někde i lidé umrzli nebo zemřeli hladem a nemocemi. Přes zimu v hradišti vyrobili pevný, ale lehký povoz s plachtou pro Davida, který se chystal na cestu. Heřman vybral spolehlivé koně. Pojede s nimi i Stefan, který se velice spřátelil s Victorem, a učil se od něj různá kouzla. Také jeden z chlapců od koní poprosil Matěje a Lukáše. Ti svolili a Matěj se postaral o vše, co by mohli na cestách potřebovat. Vždyť jediné, co jim zbylo, bylo konopné lano a tmavé sukno, co měli na sobě. Ještě uspořádali představení na rozloučenou. Druhý den se přišel David rozloučit s Lukášem.

„Zůstaneme ti navždy dlužni, můj pane, možná se potkáme ve Francii, kam letos odjedeš, možná někde jinde. Vždy nám to bude potěšením. Za vše děkujeme. Věř mi, těžce se nám bude odjíždět. Jako z nalezeného domova.“

„I já se nerad loučím. Kdykoliv vás rád uvidím. Tady je dopis pro pasovského biskupa Konráda. Přeji hodně štěstí. Provázej vás Pán Bůh na vašich cestách.“

„Nechceš si ještě vše rozmyslet,“ usmíval se Martin při loučení. „Otec Jeroným tě vyzpovídá a Lukáš pasuje. Bylo by skvělé mít v nějaké šarvátce tebe po boku. Nikdy jsem se necítil lépe jak při našem cvičení.“

S Jakubem se potkal David ve stáji u Aurory.

„Victor má pravdu. Jsi andělem. A být to někde jinde a jindy, klečel bych před tebou a nehledal odloučení. Je lépe odejít. A přát ti lásku, kterou máš.“

Přistoupil k němu, objal ho a políbil. Něco vtisknul do jeho dlaně. Jakub nebyl schopný promluvit. Nejraději by Davida stáhl dolů do slámy…, ale ten už byl někde na nádvoří a bylo ho slyšet, jak mluví s dalšími obyvateli hradu.

Victor se Stefanem se bouřlivě loučili i s Aurou, Belou a Cilkou. Čeněk musel Stefana několikrát ujistit, že se nezlobí, když odchází s provazochodci. Vždyť všichni si za zimu na ně zvykli. Dokonce Magar měl slzu v oku.

Večer se ještě topilo. Chlad teprve lezl z kamenných zdí. Chlapci s Lukášem se nahřívali u kamen.

„Nevím, jestli jim nebude zima. Dal jim Matěj teplé pokrývky? Nebo šli někam do hostince. A mají nějaké peníze?“

„Neboj se, na všechno jsme pamatovali. Bude se ti stýskat, viď, Jakube?“ ptal se Lukáš. „I mně.“

„Ale, snad vás David neuhranul,“ smál se Martin, „máte přece škapulíře od báby Ančí. Po pravdě musím říct, když jsme spolu cvičili s meči a ty ses, pane, bál, že si ublížíme, s nikým jsem se necítil tak bezpečně. Taky mi bude chybět. Nabízel jsem mu, ať zůstane, byl by vynikajícím rytířem. Ovšem co umí na laně, to hned tak někdo nedokáže. A malý Victor bude ještě lepší. Určitě se k nim někdo přidá, no přejme jim vše dobré.“

Jakub se v noci probudil. Přehodil si plášť. Vyšel na chodbu a pak směřoval ke své pracovně, kde dříve maloval, před komnatou Matěje. Z malé truhličky vyndal hedvábný šátek. Na dlaň vysypal čtyři kostěné malé sekerky z pohanského obětiště a tenký stříbrný kroužek s malým červenorůžovým kamínkem. Prstýnek přitisknul ke rtům. Kde asi je teď David, vždyť on mu ani nestačil nic dát. Seděl na nízké trojnožce. Znovu viděl do detailu, jak smotává poslední černé sukno. Vnímal všechny letmé doteky při jejich setkáních. Proč se něco takového děje? Miluje Lukáše a Martina, ale Davidovu kouzlu nejde odolat. Asi je dobře, že odjel. Zabalil vše do šátku a vrátil do truhličky. Když se vracel, zrovna vstával Martin.

„Co to vidím, největší spáč se změnil v časného kohoutka? Nebo tě trápí nějaký neduh?“

„Nic mi není, jen se mi zdálo, že štěkla Aura.“

„Tak půjdeme rovnou na snídani,“ přidal se Lukáš. „Dohodneme cestu na Prahu, taky do Budivojovic a Pilzně, to je velké město na západ, staví tam kostel. Otec Jeroným, když se vracel z kláštera v Plasech, zmiňoval se o oltáři, tak…“

„Ale já nejsem malíř,“ přerušil ho Jakub. „Nechal jsem se umluvit do Čestic a možná pak Simonovi.“

„Samozřejmě tě nikdo nenutí, to zvážíš sám. Možná ani nezbude času.“

Děpolta také navštívili hned v příštích dnech. Zimní vichřice napáchala v okolí mnoho škod. Rozmetala i několik obydlí, na hradě střechu stáje, polámala celé pásy lesa. V mrazech zmrzlo i dost stromů a zvěře. Ani si ještě vše nepovyprávěli, když přiběhlo na hrad několik dětí.

„V lese jsou strašná zvířata, velká jako voli, zahnuté rohy, chundelatá hnědá srst. Okusují křoví na kraji lesa.“

„To budou nejspíš zubři,“ mínil Děpolt. „Už se tu ukázali, snad je to pět let? Zkusíme nějakého ulovit.“

Vyjeli. Za výčnělkem poničeného lesa byla pastvina s roztroušenými keři hlohů a trnek. Páslo se tam asi deset zvířat různé velikosti.

„Chce to jeden kus oddělit,“ radil Magar.

To se také za pomoci Aury a Klementových psů v čele s Darem, což byl Auřin potomek, podařilo. Velký mladý býk se rozbíhal proti psům, zatímco ostatní stádo zmizelo v lese. Magar a Martin vystřelili z luků, Lukáš, Klement a Vahe s Hankem hodili oštěpy. Jáchym projel až těsně okolo zubra a vystřelil z luku. Jeho šíp pronikl zvířeti okem do hlavy. Děpolt s Klementem obdivovali přesný zásah. Poslali pro vůz na hrad, aby úlovek mohl být odvezen. Také pár dalších dnů věnovali lovu a skvělé zubří pečeni. To už vyjel do lesa i Jakub a Jáchym mu ukazoval, jak střílet na pohyblivý terč, ptáky nebo veverky, a neminout cíl. Čeněk tentokrát zůstal na Zvonu, i Matěj, který dohlížel na stavbu nového zájezdního hostince. Sigimund s Ibn Hafidem a také s Johanem, budoucím hostinským, zvolili místo přímo u cesty z Prachatic, nedaleko kostela. I když na Zvon vedla cesta malou oklikou, většina karavan se zde zastavovala. Vždy zde kupci uzavřeli dobré obchody. Hostinec bude velký, se stájemi, ubikacemi pro málo majetné pocestné, i v poschodí pro bohatší hosty. Uzavřený dvůr poslouží pro povozy s nákladem. Kolem tekoucí pramen z lesa využijí pro kuchyň i k napájení koní. Anna v hradišti očekávala narození dítěte. O tu dobře pečovaly místní ženy.

Čeněk se vypravil s Ludvíkem k bábě Ančí. Okolo bylinek je toho spousta k vyprávění. A teď roste a kvete skoro vše. Po dlouhé zimě má příroda co dohánět. Také ji nezastihli doma. I s Lyskem sbírala na loukách u lesa kontryhel, mochnu, truskavec a rozrazil. Pomohli jim s plnými košíky nasbíraných léčivek. Kolem poskakovalo malé štěně.

„Bábí byla zvyklá na Martinovu Auru a bez psa tu v zimě bylo smutno. Tohle štěně nám přinesli někde od Prachatic,“ ukazoval Lysek. Štěňátko bylo bílé s černými a hnědými flíčky.

„Taky mu Flíček říkáme.“

Uvnitř bylo docela chladno. Bába Ančí hned rozdělala oheň a zavěsila kotlík.

„Udělám polévku z májovek.“

Lysek přinesl chleba a sýr ze skalního sklípku. Vyprávěli o Hildegardě a jejím léčitelském umění. Horká polévka z májovek, vajec a libečku příjemně zahřála. Když se vraceli, blízko u stavby hostince přiběhla k nim žena z osady. Má nemocné dítě. Ludvík se tam rozjel. Čeněk uvázal koně, půjde se podívat, zda není na staveništi Matěj. Místo něj viděl budoucím oknem Johana. Stál k němu zády a loupal pořízem kůru z kusu břízy. Snažil se mu co nejvíc vyhýbat. Teď jako by očarován sledoval jeho pohyby. Měl na sobě jen krátké bruchy a svrchní, rovněž krátkou vyhrnutou košili. Na nohou opánky šněrované kolem lýtek. Znovu viděl před sebou jeho nahé tělo u lázeňské kádě ve Schwarzenbrucku. Nemohl odtrhnout oči. Cítil stále víc spalující vášeň po jeho objetí. S vypětím všech sil se otočil, vyšvihl na koně a rozjel se tryskem k lesu. Za prvními smrčky seskočil, rozepnul a shrnul své oblečení, aby po chvilce skropil keříky borůvčí svým semenem. Vrávoravě se vracel ke svému koni. Proboha, co to dělá. Johan má Annu, čeká s ní každým dnem dítě, je ženatý. A on, má Matěje, je s ním šťastný. Byla to jen jedna noc. A přesto na ni nelze zapomenout. Jedna jediná a krátká noc. Najednou, aniž by vnímal cestu, byl v nádvoří. Přiběhl chlapec ze stájí, aby odvedl jeho koně. Od kašny přicházel Matěj.

„Stalo se ti něco, Čeňku? Jsi úplně bez krve, bílý jak stěna!“

„Trochu se mi splašil kůň,“ zalhal, „to přejde.“

„Odpoledne přijede Radim, je v Prachaticích, přijel posel. Určitě doveze rakouské nebo uherské víno. A veze čerstvou sůl pro Prahu. Měli nějaké problémy na německé straně. Několik jeho lidí je zraněných, snad i mrtví. Nějaký Ješkův nástupce. Jak přijede Lukáš, musíme něco podniknout. Pojď na pohár. A kdes nechal Ludvíka?“

„V osadě u nemocného dítěte, určitě se vrátí, co nevidět.“

Zašli do přípravny v kuchyni. Luigi jim přinesl na míse horký morek právě vyndaný z kostí se solí, tlučeným pepřem a tymiánem. Chlebové placky a džbán vína. Čeněk se teprve nyní vymanil ze svých vidin.

„Tady jste. Zbyl i kousek na mě?“ obával se Ludvík. Naštěstí Luigi už nesl novou mísu.

„Musíte se s otcem nachystat. Přijede Radim, má zraněné lidi.“

„Slyšel jsem na prvním nádvoří.“

„Bezpečnost stezky sice nemáme v zástavních povinnostech, ale jsme blízko. Vladislav to jistě ocení.“

„Bylo by dobré spojit se s biskupem v Pasově a vytáhnout z obou stran.“

„Taky myslím, Čeňku, hned jak se vrátí Lukáš.“

Ludvík šel zpravit otce a připravit vše potřebné. Odpoledne dorazily Radimovy vozy. Byla to už skutečně veliká karavana. Také většina zůstala na louce u hradiště. Do nádvoří vjel vůz se zraněnými. Šest vozků, osm zbrojnošů z doprovodu a plno menších poranění.

Dva mrtvé pohřbili v Prachaticích. Radim měl dosti hlubokou ránu na zádech. Všichni už částečné ošetření měli z Prachatic. Matěj poslal dvoukolku pro bábu Ančí. Ludvík s doktorem po dlouhé zimě neměli dost léčivých mastí. Bude třeba vše doplnit.

„Ti, co nás napadli, nejsou žádní lapkové,“ mínil velitel doprovodu. „Jsou to určitě vojáci a dobře vyzbrojení. Štěstí, že jich nebylo mnoho. Na úzkých cestách se špatně brání. Museli se objevit po zimě. Možná až teď. Při cestě do Salcburku byl klid.“

„Odnesly to poslední vozy. Měli i dvoukolky v lese. Potraviny, víno, sůl, cennosti. Nářadí, kachle, dráty i sukno nechali bez povšimnutí. Mám mrtvého vozku a zbrojnoše z doprovodu,“ sděloval Radim.

„Tři, možná čtyři zranění tu budou muset zůstat,“ přišel Ludvík, „až jak rozhodne otec.“

Přijela bába Ančí. Přivezla masti a zásypy z heřmánku, lopuchu, kostivalu, jitrocele, přesličky a dalších příměsí. Do večera byli všichni ošetřeni. Matěj přikázal zesílit stráže, i když bylo málo pravděpodobné, že by někdo napadl hrad. U večeře vše probrali i se Zdeňkem, Pietrem a Dominikem. Zdeněk se i po zimě, k vůli ženě, rozhodl zůstat v hradišti. V nouzi je vše propojeno podzemní chodbou. Další cesta na Prahu snad bude bez potíží.

„Je to jako včera, co jsem doprovázel karavanu kupců, kteří se přidali k Lukášovi,“ vzpomínal Matěj.

„A já vše vsadil na Jakuba s Aurorou,“ doplnil ho Radim.

Kdyby nedošlo k přepadení, byl by to krásný večer s přáteli. Bohužel, i to se stávalo velmi často. Na žádné obchodní stezce nebylo úplně bezpečno. Ráno vypraví posla ke Konrádovi. Pojede jejich stezkou, kterou karavany neužívají. I když ji loni upravili, není vhodná pro těžké povozy. Tady se může potkat jen s osamocenými pašeráky soli, kteří nejsou žádným nebezpečím.

Radimovy vozy z rána vyjely ku Praze.

K Děpoltovi přijel posel od knížete. Někde nedaleko, asi půldruhé míle, na řece Malši, staví někdo hrad. Samozřejmě bez jakéhokoliv práva.

„Vím asi, o jaké místo se jedná, něco se k nám doneslo. Je to určitě vystouplý ostroh, kde se do Malše vlévá potok a bylo tam v dávných dobách hradiště. Bude nutné tam zajet.“

„Samozřejmě se připojíme, co myslíš, pane?“ obrátil se Martin na Lukáše.

„Jistě, vždyť půjde o dva tři dny. Můžeme se pak pustit spodem na Prachatice.“

Časně z rána dalšího dne vyjeli. Nejprve východním směrem s pastvinami, osadami a malými políčky, pak dolů k jihu, pustým územím až k malému hradu Boršov s osadou. Tamější pán Milota z Boršova o hradu věděl, je prý už dostavěný a říkají mu podle vzhledu Kamenná věž. Komu patří, neví. Když přebrodí Vltavu, dají se po cestě na osadu Kaplice. Je to hlavní obchodní stezka do Lince. Hrad je asi na půli cesty ke Kaplicím a jeho nová věž je zdaleka vidět. Majitelé budou určitě z rakouské strany. Také v pozdním odpoledni uviděli kamenný bergfrit mezi stromy a napůl dřevěný hrad, z přístupné strany chráněný příkopem a valy. Když se blížili ke bráně, zavřela se. Děpolt poslal jednoho ze svých mužů s Vladislavovým listem. Otevřeli jen malé okénko. A najednou, místo očekávané odpovědi, na ně z hradby a bergfritu vystřelili několik šípů. Ještě že byli v dostatečné vzdálenosti.

„Hned když zavřeli bránu, jsem to tušil. Nemá cenu tady něco řešit. Je nás málo, ani nejsme patřičně vyzbrojení, a co dál, ať rozhodne kníže. Pošleme hned zprávu.“

Vraceli se k Boršovu. Lukášovi jezdci zde přespali, pojedou ráno na Prachatice, Děpolt se svými muži mínil stihnout návrat ještě toho dne. Nocleh v ubikaci pro vojáky byl jen na palandách, ale venku bylo v noci chladno. Vyjeli brzo, bude třeba se rychle připravit na cestu ku Praze.