Rytíři ze Zvonu – kapitola 39

39

Ani v odpoledních hodinách se počasí neumoudřilo. Jakub tak mohl Zdislava seznámit se všemi zákoutími hradu. Otec Jeroným, Lukáš, Zdeněk a Matěj řešili, co vše povezou, jakou hotovost v denárech, co ve stříbře nebo i ve zlatě. Každá tak dlouhá cesta přináší velké náklady. Když jeli do Čech, vezli s sebou úplně vše. Byl tu sice pronajatý hrad, ale zcela prázdný. Teď se budou vracet do domova. Nevezmou žádné povozy. Jen nákladní koně. Vše se zrychlí. Lukáš původně počítal s návratem Dominika a Pietra, ale oba, odedávna velcí přátelé, tu našli své ženy i možnost s Heřmanem věnovat se koním. Francois zůstane v Prčici, má tam také rodinu, Alechandro i Magar zemřeli, Zdeněk se vracel s úmyslem zde zůstat. Z jeho družiny rytířů pojede jen Vahe. Přibyli Hanek, Jáchym, Čeněk a Matěj, teď ještě Zdislav. Ti všichni se do Francie těší. Jen Jakub bude tesknit, zvlášť když ztratili Martina. A proč si nepřiznat, i zde je domov. Zůstane i astronom, Ibn Hafid, jejich lékař. Mají svá léta a touží po klidu. Ludvík pojede s nimi. Otec Jeroným se ještě nerozhodl. Taky Luigi požádal Lukáše, už není nejmladší, harcování po světě má dost. Loučení bude těžké. Je nutné dokonale připravit cestu.

„Viděl jsem, můj pane, že se vše chystá k naší cestě. Kdy vyjedeme?“ ptal se večer Jakub.

„Okolo půli srpna, po svátku Nanebevzetí Panny Marie, myslím, že je to dostatečná doba.“

„Mohu zítra se Zdislavem k bábě Ančí?“

„Víš, že můžeš kamkoli, jen s vámi nemohu. Nesmíme nic opomenout.“

„Třeba za námi na podzim přijede David a Victor se Stefanem. A mohli by tam přezimovat?“ ptal se s obavou.

„Taky jsem na ně myslel, říkal, že pojedou do Francie. Pokud se objeví, rádi je přivítáme.“

Jakub se stočil do Lukášova klína.

„Když prší, je tu chladno.“

Dobře věděl, chlad není z deště, jen z druhé strany chybí Martin.

Velmi časně vyjeli se Zdislavem k bábě Ančí. Ze stromů občas padaly spršky krůpějí, ulpělých po včerejším dešti.

„Clea tě poslouchá, asi se jí taky líbíš. Oceňuji, že skoro nepoužíváš ostruhy. Našim koním stačí pobídka.“

Když dojeli ke stavení, zavíral Lysek ohradu pro ovce. Přiběhl je přivítat i Flíček. Pozdravili se.

„Zrovna se chystáme posnídat,“ vítala je Bába Ančí, „určitě jste nejedli.“

„To je náš nový rytíř, Zdislav z Budkova, babi. Ukazuji mu okolí.“

„Znám tvého otce, Zdislave, i tebe, když jsi byl malý. U vévody Lukáše budeš mít tu nejlepší službu a poznáš daleké kraje.“

„Už ví, že pojedeme do Francie, babi Ančí.“

„Francie, to je Lukášův druhý domov, tam nemyslím. Vidím v ohni, že pojedete mnohem dál. Do zemí, kam noha křesťana nevstoupila. I Hankův druh Jáchym to tak vidí. Ten chlapec je nadaný velikými schopnostmi. Rozumí zvířatům i ptákům, vodě i ohni.“

„Je velice zvláštní. Je jediný, koho poslouchá Aura. Ta jen sedí na hradbách a dívá se… Promiňte mi,“ otřel si oči.

„Vím, co tě tíží, byl tu i váš hvězdář a alchymista, ukazoval pergameny, které jsi přivezl. Neznám písmo ani takové, co tam je. Mluvil o nekromantech, kteří rozmlouvají s mrtvými. Já znám jen ochranu před silami nečistými, boj proti nim a zlu. Ne abych ho sama vyvolávala a šla mu v ústrety. Nic takového nepokoušej. Nepomohl bys a ublížil živým. Hlavně sobě.“

„Nechci nikomu ublížit, Bůh chraň, jen…, však víš.“

„Kráčíme cestou plnou překážek a nikdo nevidíme její konec. A někdy její konec může být i počátkem. Pojďte, chlapci, k našemu stolu. Poslužte si, tvaroh, maliny, med, nebo sýr a kousek slaniny. Máme i samozřejmě mléko, pivo a od jara víno s mařínkou.“

Flíček, který ležel na kdysi Auřině místě u ohniště, vyskočil a hnal se ke dveřím. Ozvalo se klepadlo.

„Bůh dej zdraví,“ objevil se Hanek s Jáchymem. „Říkali jsme si, kam jste tak brzo ráno zmizeli. Všichni na hradě kolem něčeho běhají, jako kdybychom vyjížděli zítra. I Čeněk a Vahe. Tak jsme vyjeli na pár veverek,“ podával bábě několik ulovených.

„Děkuji, chlapci, vždycky na mě myslíte.“

„My jsme také přivezli něco od kuchařů,“ ukazoval Jakub na tornu přes rameno.

Jáchym napůl vyprávěl a napůl ukazoval, jak se u nich i v okolních zemích vaří čchá, ze sušených listů zelených keřů. Tady takové nerostou. Ale podobný jde uvařit ze sušeného listí borůvek, jahod, ostružin a malin. Jen nemá takové účinky. Po čchá – čaji se člověk dobře na vše soustředí, netrpí únavou ani ospalostí. Lysek se pochlubil, jaká vína se mu daří vyrobit z lesních plodů a bylin.

„Přidáte se k nám na lov?“ ptal se Hanek.

„Chtěl jsem ukázat Zdislavovi staré pohanské obětiště, kde mě tehdy zajali Ješkovi lupiči.“

„Tak to vás raději doprovodíme, je to hodně daleko.“

Lysek jim dal na cestu chlebové placky, slaninu a sýr.

Vyjeli starou stezkou, vyšlapanou zvěří. Moc se tu od té doby nezměnilo. Když se dostali na mýtinu se starým vykotlaným dubem u kamenného oltáře, zatáhlo se.

„Žene se bouřka, tady v lese jsou zbytky nějakých budov. Byl tam i kousek střechy. Schováme se, než bouřka přejde,“ ukazoval Jakub k hustému porostu náletových stromů a keřů, odkud čnělo několik zčernalých trámů. V křoví byla pěšina. Prošli hlouběji.

„Někdo to tady opravil, podívejte.“ Nad hlavami, na zbytcích trámů, byl kus střechy z jedlových větví.

„Z větví je tu celá chatrč.“ Hanek i ostatní uvázali koně. Před chatrčí se objevila dívka v šedé košili a hnědé suknici, v ruce nůž a vedle ní malý chlapec sotva pětiletý, s lískovou holí zahrocenou do špičky v rukou.

„Nic jsme nikomu nevzali ani neudělali, nechte nás, prosím.“

„Nechceme vám ublížit, nebojte se. Jste na území vévody Lukáše z Nevers a my jsme jeho rytíři.“

„Nevěřím vám, máte koně, nemáme jak utéct. Ušetřete prosím Jakuba.“

„Ty jsi Jakub? Já taky, tak jsme jmenovci.“

Ale malý chlapec nebojácně napřáhl svůj lískový oštěp proti nim.

„No tak, nic vám nehrozí, odkud pocházíte?“

„Vždyť to víte, poslali vás, hrozili nám, mysleli jsme, že nás nenajdete, sem se všichni bojí.“

„My se nebojíme, ale vy se také nebojte, jsme z hradu Zvon, poblíž Prachatic,“ snažil se o úsměv Jakub.

Mezitím vyndal Jáchym sladkou placku od báby Ančí a na dlani ji podal malému chlapci. Nejprve se nedůvěřivě díval, pak odložil lískový prut, rychle ji sebral a hned se zakousl.

„Vzácný pane, děkuji, je moc dobrá, my máme jen ryby a houby. Ale vím, kde je hodně malin a divoké včely, ukáži ti.“

„Vidíš přece, že vám nechceme ublížit, utekli jste odněkud?“ vmísil se do hovoru Hanek.

„Neutekli, vyhnali nás od Vltavy v Plané. Tatínek byl rybář. Zemřel. Hrozili nám smrtí.“

„Vezmeme vás k bábě Ančí, pak se uvidí.“

„To je ta, co léčí bylinkami? Slyšela jsem o ní vyprávět.“

„Té se snad bát nebudete. Tady není bezpečno, jsou tu vlci a hlavně medvědi. Pojedeme.“ Jakub si k sobě vyzvedl svého jmenovce. Děvče Hanek. K bábě přijeli k večeru. Chtěli je vzít na hrad. Dívka jménem Slavěna požádala bábu Ančí, aby zde mohli zůstat, než se rozhodnou kam dál.

„Co s tím uděláme, nesjedeme zítra ztrestat ty násilníky?“ ptal se Hanek.

„Ani nevíme, komu to tam patří, bude jim lépe jinde. Vždyť by se mohli vrátit, sami se neubrání.“

„Tak jsem ti toho moc neukázal, i bouřka někam utekla.“

„Viděl jsem tu dřevěnou modlu a kamenný oltář, ale ještě že jsme tam jeli,“ řekl Zdislav.

„Je to zvláštní místo, vždycky se tam něco děje.“

„Zítra už budeme mít zájezdní hostinec. Zdeněk s Johanem si dohodli nájem. Myslím, že tam bude pořád plno,“ Lukáš večer vyprávěl Jakubovi. „Sám nevím, komu patří území u Plané. Říkají jí Horní. Počkáme, jak se rozhodnou. To se stává často, že někdo se cizího zmocní silou. Ještě mohou být rádi, že přežili. Zvlášť takové samoty jsou lákavé.“

Okolo poledne přijela první kupecká karavana. Zrovna ta, kterou čekali. Arabský kupec Mansur Ibn Latíf a jeho bratr Jasid, s mnoha vozy a lidmi a taky se zde neviděnými velikými zvířaty, velbloudy. Všichni se hrnuli podívat.

„Latinsky se ta zvířata k jízdě zvou camelus,“ ukazoval otec Jeroným, „nebo také dromedárius.“ Kupec se svým bratrem a jeho sluhové seděli vysoko na hřbetech velbloudů. Na dalších dvou byl náklad. Mimo to velká karavana vozů. Všechny je hned směrovali do nového hostince.

„Kdyby ještě přijel Radim, tak má vozy venku,“ smál se Matěj. „Ta velká zvířata se do stájí nevejdou.“

„To jsou nagthá,“ říkal jim Jáchym. Zná je z Kitáje. Jen mají dlouhou hustší srst a dva hrby. Jsou nesmírně vytrvalí, vydrží vše, i dlouho bez vody a pastvy, a dokonce pijí i mořskou vodu.

Hodnou dobu trvalo, než se celá karavana jedoucí pak do Prahy uložila na místa. Oba bratry přijal Lukáš s Čeňkem a ostatními rytíři v sále. Ibn Latíf předal dary a poděkoval Čeňkovi za jejich doprovod na cestách. Vzpomínali na události minulého roku i o jejich zamýšlených cestách. Pozdě v noci je Čeněk vyprovázel do hostince. Mimo stráže u vrat do dvora všechno spalo. Když scházel z pavlače vedoucí k ložnicím hostů, potkal Johana. Ten ho vzal za ruku a zavedl kousek od schodů, do malé komory. Ještě nezapadla závlačka na petlici a už strhávali ze sebe oblečení. Jejich těla přilnula k sobě, jako by k tomu byla stvořena. Jazyky vzájemně vnikaly do úst, těla slepená potem vydávala mlaskavé zvuky. Jejich vyvrcholení hraničilo se ztrátou vědomí. Než vyšli ven, otřeli se vlhkým plátnem. Čeněk ještě zůstal u kašny v prvním nádvoří. Ponořil ruce a chladil si spánky. Byl roztřesený, nevnímal nic, ani jednoho ze stájníků, který se přišel zeptat, zda něco nepotřebuje. Jen mávl rukou, nebyl schopný slova.

Moše z rána na jednom dromedárovi vozil děti, ale i dospělé z osady a hradiště. Jeden den odpočinou.

Jakub se Zdislavem se rozhodl ještě navštívit Čestice. Hanek se přidal s Jáchymem. Nikdo z nich nepropadl nastávající cestovní horečce. Vždyť času je habaděj. Je krásné léto, v lesích je příjemný chlad, maliny, houby, zvěř. Vladykové z Čestic byl rovněž velmi starý český rod. V osadě byl částečně nedostavěný kostel s oltářní deskovou malbou od Jakuba z loňského roku. Tvrz byla obehnána valem s palisádami. Hned za branou navazovala polozděná obytná budova a jako všude jinde, stáje, sýpka a budovy pro ubytování sloužících. Tentokrát nebyl nikdo z mužů ve tvrzi. Přijala je paní Vojtěška. Hned litovala, že se neohlásili. Chválila Jakuba a nechala jim připravit pohoštění. Polévku z čočky a hrachu, vařené slepice v cibulové jíše a vynikající ovesnou kaši se smetanou, ořechy a malinami. Dobré pivo i víno. Velice se zajímala o jejich cestu do Francie.

Bylo hezké odpoledne, vraceli se zpět. Přejeli nehluboký brod přes Čestický potok. Od východu uviděli přijíždět několik povozů. Napůl shrnuté plachty i děti, ženy, plno nákladu. Zastavili. Oddělil se jeden starší muž v rozepjatém tmavém kabátci, vykročil k nim.

„Prosíme, urození pánové, o povolení přejít brod. Moc peněz nám nezbylo, buďte, prosím, milosrdní.“

„Kam jedete?“ zeptal se Jakub.

„Byli jsme u rýžovnické osady Na Písku. Na řece Otavě. Dobrá místa jsou obsazená. Moc se nám nevedlo. Slyšeli jsme, proti proudu, někde za Reichensteinem, také na Otavě, je volno a rýžování se daří. Jen je tam liduprázdná pustina.“

„My nejsme páni z Čestic, jsme ze Zvonu. Čestičtí jsou naši přátelé. Brod můžete použít, ale měli jste jet z Čestic přímo na západ, tady pojedete oklikou.“

„Ta cesta je kratší, ale varovali nás, po zimě a jarních povodních skoro pro povozy nesjízdná.“

„Tak to jsme netušili, sami jsme zde byli jen na návštěvě. Na noc rozhodně založte ohně. Provázej vás na cestách Bůh.“

Muž děkoval, vozy se pomalu rozjely přes potok.

„Je tam plno dětí, kdoví kolik mají jídla,“ staral se Jakub.

„Určitě se nevydali na cestu jen tak. Můžou si ulovit ryby, veverku, ptáky. A my to vezmeme cvalem, ať stihneme večeři doma,“ dodal Hanek.

Večer ještě poseděli s arabskými kupci. Zastaví se, až se budou vracet, u Zdeňka. Lukáš se svými rytíři už bude na cestě.

„Můj pane, promiň mi, ale je ještě jedno místo, kam bychom měli zajet. Myslím všichni, co pojedeme s tebou.“

„Vím, můj milý, Prachatice, kapli sv. Martina. Vzdát čest našemu chlapci a památku. Nechal jsem přivézt náhrobní kámen. Položíme ho v naší kapli, než odjedeme. Musí tam vysekat jeho jméno. Pozítří ráno vyjedeme.“

„Ještě jsem nedomaloval obraz. Vezmeme ho s sebou.“

Uslyšeli štěknout Auru. Pak se ozvalo zaklepání. Jakub šel ke dveřím. Venku stál jeden ze strážných.

„Pane Jakube, pane vévodo Lukáši, právě dojel spěšný posel od biskupa Simona z Nevers.“

Oba seběhli ze schodů. Na nádvoří právě sesedali z koní tři muži. Pozdravili se a vešli do přijímací místnosti.

„Nechte hned připravit jídlo pro posly,“ Lukáš udílel pokyny. „A postarejte se o koně.“

Zprávy z francouzského domova byly znepokojivé. I tam byla zima velmi krutá, možná ještě horší než zde. Biskup při cestě do katedrály sv. Cyricuse a Julitty upadnul, na četná zranění během zimy zemřel. Novým biskupem byl jmenován Simon. Na jihu, ale i po celém území se rozmáhají kataři, neboli albigenští. Je to náboženská sekta, která získává nebývale na síle. Lukášův otec má územní spory o oblasti věnované králem. Sám král má velké problémy, když se jeho bývalá žena provdala za Jindřicha II. Vše bylo jinak, dokud žil opat Suger, rádce, podporovatel krále a také regent v době křížové výpravy. Ale jeho život zmařila malárie v době, kdy Lukáš odjížděl do Čech. Poslové předali dopisy od Lukášova adoptivního otce, od Simona, ale i zvláštní dopis pro Lukáše přímo od krále. Simon psal o kruté zimě, o neštěstí, které postihlo neverského biskupa. O jeho nesplněné touze spatřit ještě Lukáše. Těšil se, že se v dohledné době setkají. Je zcela zaneprázdněn situací kolem katarského hnutí. Král má teď velké neshody díky jeho bývalé manželce. Přišel o obrovská území. Samozřejmě poslal Jakubovi zlatá jablka a všem ostatním dárky. Lukášův otec se také zmiňoval o velkém rozrůznění názorů v církvi i mezi šlechtou a těšil se na jejich návrat. Mezi některými znesvářenými rody bude nutné zavést pořádek. Dopis od krále začínal velkou pochvalou za pomoc při křížové výpravě. A prosbou o poskytnutí služeb, napůl diplomatických, napůl utajených. To vše až po příjezdu. Král ho žádal, aby při návratu, nebo pak co nejdříve, navštívil Paříž. Lukáš pročítal listy s Jakubem.

„Můj pane, když jsem byl u báby Ančí, říkala, že nás čekají cesty tam, kam noha křesťana nevstoupila. A prý to předpovídá i Jáchym. To je určitě králův dopis. Pojedeme tedy přes Paříž? Slyšel jsem o ní vyprávět otce Jeronýma i Dlouhého Roberta, Zdeňka a Dominika.“

„To ještě musíme zvážit. Měl jsem v úmyslu jet z Pasova na Mnichov, Curych, Basilej a Dijon. Tam se dáme buď na Paříž, nebo domů do Nevers.“

Jakub se šel hned rozdělit s pomeranči za Zdislavem.

„Nesu ti zlatá jablka. Na rozdíl od našich se musí oloupat.“ Měl velikou radost, že mu chutnala.

Lukáš hned psal odpovědi, aby poslové mohli nastoupit zpáteční cestu.

Další den vyjeli k Prachaticím uctít památku Martina. Kaple, kterou nechal postavit kníže Vladislav, byla skoro větší než kaple na Zvonu. Dokončovala se právě střecha. Z Prachatic s nimi přijel i mnich z kostela. Vyprávěl, jak bude zařízen vnitřek. Mimo oltáře už byl připraven podstavec pro sochu, kterou nechal zhotovit pasovský biskup Konrád. Bude na ní sv. Martin na koni coby důstojník, jak mečem půlí svůj plášť, aby se podělil s žebrákem. Ještě dohotoví místní truhláři lavice. Lukáš a Čeněk předali dary na další zařízení i na budoucí mše.

Po návratu dopadla na všechny tíživá nálada.

„Udělali jsme vše pro uctění památky, můj pane, ještě položíme náhrobní kámen v naší kapli. Doufám, že kameník se objeví do našeho odjezdu,“ oznamoval dnes bez úsměvu Matěj.

„Dny utíkají velmi rychle, nevím, zda litovat, nebo se radovat z nadcházející cesty. A co bude s Aurou?“

„Někdy doprovází Jáchyma, ale vždy se vrací na hradby. Rozhodne se sama, víš, že nikoho neposlechne,“ Lukáš objal Jakuba. Leželi na houních, byla teplá noc, otevřenými okny pozorovali hvězdy. Tam někde daleko a vysoko nad nimi je prý nebe. Dnes nebylo snad nikoho, kdo by neobdivoval neobvyklou záři hvězd.

„Je-li tam nebe, dívá se Martin s Magarem na nás,“ ukazoval Čeněk Matějovi. Bylo krásné vnímat objetí Matěje a oddávat se mu. Přesto se vždy do jeho snění vetřel Johan. Dnes, když se vraceli z Prachatic, zastavil s Matějem v hostinci. Johan do půl těla nahý otáčel velkým rožněm na ohništi. Jeho tělo, lesknoucí se v odlescích plamenů, bylo tělem bájného satyra, zvoucího k neukojitelným hrátkám. Měl co dělat, aby se udržel a nedal na sobě nic znát.

Dokonce i na Hanka působila dnešní noc, plná hvězdného jasu. Na okně se usadila veliká můra, chtěl ji plácnout smotanou košilí. Jáchym zadržel jeho ruku. Vysvětloval mu, že to může být někdo v dalším životě, třeba Magar. Každý prochází množstvím životů, než dosáhne nirvány, věčného blaha. Hanek mu zase vyprávěl, jak kdysi s Čeňkem nabídli své životy Pánu Bohu za uzdravení Jakuba a jak otec Jeroným jejich nabídku nepřijal. Jáchym přinesl z kuchyně žhavé uhlíky v malém kameninovém džbánku a dal na ně něco pryskyřice se sušenými bylinkami. Zvláštní opojná vůně provoněla nejen jejich komnatu, chodbu v paláci, ale i schodištěm se dostala až do donjonu. Ostatní už byli na ni zvyklí. Jen Zdislav vyšel na chodbu, kde se potkal s Vahem.

„To nám tu občas vše provoní Jáchym. Nemá vonné tyčinky a náhrada je velmi silná, ale je to příjemné, nebo ne?“

„Jistě, jen jsem měl obavy, zda něco nehoří.“

„Když jsi ještě vzhůru, mohu tě pozvat na sklenku vína?“

Zdislav přijal s radostí. Při několika cvičeních se zbraněmi viděl, jak je Vahe zdatný rytíř, od kterého se má co učit. Zapálili malou lampičku, Vahe nalil číše. Vyprávěl, jak je s bratrem zachránil před upálením Lukáš s Jeanem. O jejich dalších příhodách, o cestě do Čech. O Jakubovi, Matějovi a Martinovi, o cestě Hanka a Čeňka k Hildegardě, i o posledním boji u Kamenné věže, kde ztratil bratra a Lukáš s Jakubem Martina.

„Život je někdy krutý, ale to je údělem rytířů, i ty si budeš muset zvyknout. Na druhou stranu, Lukáš je výjimečný, být v jeho družině je velkou ctí.“

Když šel Zdislav spát, přemýšlel o Lukášovi. Jaký asi byl Jean, kterého ztratil, a nyní Martin. Toho podobu znal. Viděl obraz, co maluje Jakub. Nikdy dříve neuvažoval, že by mohl milovat muže. Až tady na Zvonu. Konečně i jeho zmohla únava a spánek.

Lukáš se vzbudil, když noční obloha počala tratit třpyt hvězd. Do rána ještě daleko. Přikryl Jakuba jemnou kožešinou, oblékl se a vyšel na půdu donjonu. U každého okna chvíli postál. Na všech stranách bylo vidět temnou hradbu lesů vůči pomalu se jasnící obloze. Co všechno přinesou další dny? Z králova dopisu byl plný obav. Těšil se na místa jejich bezstarostného mládí a začínající lásky s Jeanem. I zde zůstane kus jeho srdce. Nedělal mezi svými chlapci rozdíl, dávno mu splynuli v jedinou bytost. Teď jí bude jen půl. Martin, neznající překážky, s nakažlivou bezstarostností, s hřejivým slovem a pomocnou rukou, čestný a horoucně milující. Sešel dolů, zamířil do kaple.

Čas ubíhá neúprosně. Ostružiny nejprve červenaly, ale na hodně slunečných jižních svazích už zrály. Začal zlátnout ječmen, Radim přijel s karavanou. Všichni si dopřávali kvašené okurky a první jablíčka žňovky. Večer bylo plno vyprávění, co v Polsku, Praze, jak je po cestách. Bude dva tři dny nakládat. Sklo musí být pečlivě zabalené, aby sneslo dopravu. Také poveze první vypálené dlaždice a tašky, ty jsou také křehké. S Jakubem a Zdislavem zajel k bábě Ančí. Slíbil do Pasova bylinkový sýr a lesní léčivý med. Na cestu lesem vzali jen dvoukolku. Taky to nebude velké množství.

První uviděl Jakub svého malého jmenovce. Hned se sháněl po tom hodném zvláštním pánovi, co mu dal sladkou placku, a byl smutný, že s nimi nepřijel. Slavěnu nemohli poznat. Teď, v čistém oblečení s upravenými vlasy, byla velmi hezkou dívkou. Taky Radim na ní mohl oči nechat. Hned se ptal, co je to za děvče. Když mu vše povyprávěli, byl hned rozhodnutý. Zeptal se Jakuba, pak báby Ančí, a nakonec i Slavěny. Ta byla celá rudá a utekla ven na louku. Jakub vyšel za ní. Což o to, Radim se jí líbí, ale je to velmi bohatý kupec a ona nemá žádné věno, a navíc má malého bratra, bez kterého nikam nepůjde. Zdráhala se, pak se vrátila s Jakubem. Radim řekl, že projel kus světa, jen se mu žádná dívka tak nelíbila, věno nepotřebuje a bratříčka si může vzít. Jen, že je často na cestách. Ať se rozmyslí, tentokrát jedou jen do Pasova a budou se brzo vracet. Nejvíc nadšený byl malý Jakub a nejraději by jel s Radimem hned. Ptal se, vezme-li ho ke koním. Radim, když se vrátili, požádal Lukáše.

„Můj milý, nemám nic proti tomu, také není zdejší, i když teď, když jsme ji přijali, jí i na výbavu přispějeme,“ smál se Lukáš.

„Díky, vévodo Lukáši, můj pane, vždyť já, všechno, co dnes mám, je jen díky Jakubovi a jeho Auroře. Tady mne provází štěstí na každém kroku. Dej Pán Bůh, ať je tomu tak i nadále.“

„Myslíš, pane, že Radim stihne návrat před naším odjezdem?“

„To není otázka na mě, nevím, Jakube. Každopádně může děkovat za nevěstu tobě.“

„Stejně je zvláštní, kdybych tam nejel, bylo by vše jinak. Třeba to mají na svědomí nějací staří bohové, to místo je určitě posvátné a čarovné.“

„Jen nic takového neříkej před otcem Jeronýmem. Z toho by radost neměl.“

„Možná, kdybych, víš, pane, ty pergameny, je tam obětní oltář…“

„Nic takového ať tě ani nenapadne. Nechci přijít ještě o tebe. Zakazuji ti tam jezdit,“ řekl Lukáš nezvykle příkrým hlasem.

„Ano pane,“ Jakub pohodil vzpurně hlavou a odešel.

„Zdislave, slyšel jsi to. Jste skoro pořád spolu. Ručíš mi za to, že se Jakub v ta místa nerozjede.“

„Jistě, pane vévodo Lukáši. Jdu za ním.“

Dohnal Jakuba na schodišti. Vyšli do jeho malé pracovny před Matějovou komnatou. Jakub si sedl k Martinovu obrazu.

„Takový na mě nikdy Lukáš nebyl. Proč mi brání, aspoň to zkusit.“ Měl v očích slzy.

„Protože je to velmi nebezpečné, i bába Ančí to říkala.“

„Všichni jste se spikli, i ty, od tebe jsem to nečekal. Myslel jsem, že mi rozumíš, pomůžeš, běž pryč.“

„Vždycky ti pomůžu, ale ne křísit mrtvé. To je proti vůli Boží.“

„Tak jdi za svým Bohem a sem už nechoď, ihned odejdi.“

„Ano Jakube.“ Zdislav byl bezradný. Vyšel na chodbu a sedl si na lavici mezi dvířky obou kamen. Nechápal, co se to stalo.

Jakub vstal, vyndal z truhličky hedvábný šátek. Na prst si navlékl tenký prstýnek. David, David by mu pomohl a ty kostěné sekerky. Jednu vzal, nahmátl žílu za zápěstím. Nepatrně přitlačil a potáhl. Objevila se krůpěj krve a rozlila se po kostěném ostří. Musí rychle pro překlad těch pergamenů. Vyběhl ke schodům. Ani si nevšiml Zdislava na lavici. O poschodí níž zaklepal. Pak otevřel dveře. Tady v polici. Na kusu pergamenu byl pravděpodobný a neúplný překlad. Zkusí to. Musí. Pergamen nahradil jiným svitkem. Teď vypadá všechno stejně. Vyběhl ven. Vracel se nahoru. Sedl si znovu k obrazu Martina.

„Můj milý, už mi nikdo nezabrání spojit se s tebou. Musíme vydržet.“ Jakub pročítal všechny potřeby. Pro obětování černého kohouta, vlastní krev, křídlo netopýra, rybí žluč, vždyť některé věci už měl připravené. Byliny získal porůznu od Ludvíka, pro něco poslal pomocníka Marc k bábě Ančí. Některé nasbíral sám. Pár ingrediencí si vypůjčil od astronoma, který byl i alchymistou a pergamen překládal. Dobře věděl, že by mu jeho počínání zakázali. Zítra má být úplněk. Jen jak to udělat, aby se Lukáš nevzbudil. Musí se dostat k obětišti, než vyjde první paprsek slunce, v době, kdy noc předává svou vládu dnu. Uložil Davidův prstýnek. Vezme si ho zítra v noci. Zašel za doktorem, byl rád, že tam nebyl Ludvík. Stěžoval si, jak poslední dobou nemůže spát. Dostal lék, co má dát do vína. Když potkal Zdislava, odbyl ho. Jde do stáje k Auroře.

„Nechoď za mnou. Nejsi můj hlídač. Postarám se o sebe sám.“

Zdislav měl obavy, co se jen s Jakubem událo. To nebyl on. Jen si sedl na nádvoří.

„Dnes jste nikam nevyjeli?“ kolem procházel Hanek.

„Byli jsme s Radimem u báby Ančí. Líbí se mu ta dívka, Slavěna, požádal ji o ruku. Už mluvil i s vévodou.“

„Tak to si hodně polepší, z vyhnané rybářky bohatou kupcovou. Ale přejme jim to. A Jakub?“

Zdislav vyprávěl, co se událo.

„Neboj, pomůžeme ti ho ohlídat. Já vím, nese ztrátu Martina těžce, i vévoda, ale vyvolávat mrtvé není to nejlepší.“

Jakub vyšel ze stájí.

„Nesjedeme zítra na lov?“ volal na něj Hanek.

„Nemohu, chci dokončit Martinův obraz. Potřebuji k tomu klid.“ Proběhl kolem, pak nahoru, na půdu věže. Byl zde stůl, pohodlná židle, velké olejové lampy. Nejen pro svícení, ale i pro nahřátí rukou při pozorování hvězd v chladné noci. Přinesl malý kotlík. Nad plamenem lampy uvaří potřebné ingredience. Černého kohouta mu nachystá chlapec z osady na zítřejší noc. Lektvar slil do malého džbánečku. Vše má připraveno. Večer si stěžoval na bolest hlavy.

„Vím, že chceš dokončit obraz, ale nespěchej tolik. Ještě máme pár dnů,“ Lukáš ho pohladil po zlatých prstýncích jeho vlasů. „Nechceš trochu kořenitého vína, co přivezli kupci?“

„Snad jen maličko, zítra si vezmu víc.“

Zdislav byl nešťastný z Jakubovy proměny. Bude dávat pozor, aby někam nevyjel sám. Snad ho špatná nálada časem opustí. Celý příští den byl Jakub nahoře u obrazu. Stmívá se hodně pozdě. Musí vyjet před půlnocí, aby stihl požadovanou hodinu před rozbřeskem. Připravil si malé loučky. Všechno opatrně nanosil do stáje a ukryl. Večer si všimnul zkroušeného Zdislava. Bylo mu ho líto. Teď se nedá nic dělat. Mohl by v dobré víře vše překazit. Jen prohodil, není mu dobře, půjde si hned lehnout po večeři. Lukáš měl obavy, odešel hned po něm.

„Dáme si trošku toho vína, včera se mi po něm dobře spalo. Jen seď, můj pane, připravím ho.“ Z malého váčku nasypal do Lukášovy sklenice. Ten seděl u stolu a pročítal nějaký dopis. Napili se. Jakub si sundal oblečení a lehl si. Lukáš hned za ním. Jejich milování bylo dnes krátké. Lukáš usnul. Jakub ještě nějakou dobu vyčkával, pak se oblékl a opatrně vyšel ven. Aura ležela jako vždy přede dveřmi. Pohladil ji. Zezdola byly slyšet hlasy z rytířského sálu. Cítil, jak mu poplašeně bije srdce. Proběhl prázdným nádvořím ke stájím. Vyzvedl z úkrytu tornu k sedlu, osedlal Auroru a vyjel. U brány řekl, že se ještě chvíli projede. Vyjel k osadě. V keřích měl v pytli černého kohouta. Z hradu bylo vidět pár osvětlených oken. Úplněk ozařoval i starou cestu, kterou Aurora dobře znala. Vyjel ke starému obětišti.

Když dojel na místo, potemnělo se. Přes svítící kotouč měsíce se rozprostřely černé mraky. Březovou větvičkou ometl kamenný oltář. Auroru uvázal bokem u několika malých jedlí. Do praskliny v kamenu zasadil malou hořící loučku. Vše potřebné k rituálu shromáždil do malé úžlabiny s pokračující stružkou k okraji. Myslel, že se už schyluje ke svítání, ale jen odplul jeden mrak a část měsíce ozářila mýtinu. Vypil polovinu lektvaru, další smíchá se svou a kohoutí krví.

Z rytířského sálu vyšli poslední hodovníci. Vahe, Hanek a Jáchym. Pomalu stoupali po schodech ke svým komnatám. Z poschodí nad nimi přiběhla Aura.

„Jak to, že nehlídáš své páníčky,“ divil se Hanek.

„Volá nás,“ ukazoval Jáchym.

„Skočím nahoru,“ Vahe se rozběhl schodištěm. Zaklepal, otevřel dveře. Ve svitu měsíce viděl jen spícího Lukáše.

„Lukasi, kde je Jakub?“

Ten jen napůl otevřel oči, něco chtěl říct, ale spal dál. Vahe vběhl do Jakubovy pracovny a zabouchal na Matěje. Objevil se i s Čeňkem.

„Postarejte se o Lukase, Jakub zmizel. Určitě je na obětišti. Chce oživit Martina. Mluvil o tom. Jedu tam s Hankem a Jáchymem.“

Ti už byli oba připraveni a s nimi i Zdislav. Čtyři jezdci s Aurou vyrazili k lesu.

„Nemohl jet jinam?“ ptal se ještě ve spěchu Zdislav.

„Žádné takové místo tu není,“ odporoval Hanek. „Viděl jsi.“

„Snad dojedeme včas. Může ho to stát život.“

Pobídli koně, hnali se tryskem pěšinou, osvětlenou měsícem.

Jakub pronášel několik formulí, které se naučil. Nalil zbytek lektvaru na přinesené předměty. Podřízl kohouta. Vyndal kostěnou malou sekerku a přeřízl si žíly na zápěstí. Točila se mu hlava. Obě krve se mísily a začaly stékat žlábkem v kameni. V plápolající loučce se šklebila tvář dřevěné modly. Začala růst, až zakryla celý měsíc.