Rytíři ze Zvonu – kapitola 40

40

Obloha na východě se počala jasnit, když jezdci dorazili na mýtinu. Kamenný oltář osvětlovala dohořívající loučka. Na něm horní polovinou těla ležel Jakub, tváří v nějaké krvavé změti. Naproti u dřevěné modly stál obrovský medvěd. Zdislav seskočil, tasil meč a vrhl se k němu. Ten se otočil směrem k nim. Chlapec se pokusil medvěda zasáhnout do prsou, taky se mu to částečně povedlo, ale ne dostatečně hluboko. Aura vyskočila a zakousla se do medvědího krku. Ten se stačil ohnat a zasáhl Zdislava, až ho odhodil na půl sáhu daleko. To už medvěda zasáhli meči ostatní tři. Jáchym zvedl Jakuba, celého od krve. Vahe zase Zdislava. Konečně medvěda zdolal Hanek. Jáchym obvázal rány a vysával svými ústy krev z Jakubova nosu a úst. Ještě chvíli a udusil by se v krvi. Pak strčil Jakubovi prsty omotané trávou do krku. Držel ho, Jakub zvracel.

„Rychle domů, vezměte koně,“ vyzvedl Jakuba k sobě.

„Zvládneš cestu?“ ptal se Vahe Zdislava.

„Ano, snad.“

Ještě prohlédl jeho zranění od medvědích drápů. Z váčku u sedla vyndal malou čutoru a kus plátna. Krvácející škrábance očistil a obvázal.

„Ostatní na Zvonu.“

Když se chystali k odjezdu, byl už Jáchym dávno pryč.

„Pro medvěda pošleme. Pokud ho nenačnou vlci. Snad to Jakub přežije. Vévoda už ztratil Martina. A teď…“

„Měl jsem na něj dávat pozor, je to moje vina.“

„Neuhlídal ho ani Lukáš, něco mu musel dát pro spánek.“ Vahe se s chlapci rozjel k domovu.

„Aura už běžela s Jáchymem.“

Mezitím vyšlo slunce. Když přijeli domů, bylo vysoko. Vyběhli do donjonu. U Jakuba byl doktor s Ludvíkem, Lukáš a Matěj s Čeňkem. Taky Jáchym a Aura.

„Poslal jsem pro bábu Ančí. Už jsme tu s astronomem a Arabem řešili, co mohl vypít, naštěstí díky Jáchymovi něco vyzvracel. Udeřil se o kámen, když ztratil vědomí, a špatně dýchá,“ sděloval jim Matěj.

Lukáš seděl u Jakuba a držel ho za ruce. Kladl si, co se stalo, za vinu. Zaneprázdněný cestou a událostmi doma se Jakubovi nevěnoval. Nepřipouštěl si, že tak Martina miluje, až nasadil vlastní život. Copak je mu souzeno, aby byl zase sám? Už mu ho chtěli vzít, jenže teď je na vině i on. A ještě medvěd zranil Zdislava. K tomu také přistoupil Ludvík. Rány je zapotřebí dobře vyčistit. Drápy šelem jsou velmi nebezpečné.

„Můj pane vévodo Lukáši, potrestej mě. Nesplnil jsem svůj slib…“

„Není to tvá vina, Zdislave, jestli něčí, tak má. I za tvá zranění, nemuselo k tomu dojít.“

„Lukasi, prosím, není to ničí vina, ani Jakubova, jen chtěl dokázat, že láska je silnější než smrt. Určitě se uzdraví, pojďme ostatní, nechme ho v klidu,“ vyzval všechny Vahe.

Zůstal jen doktor s Lukášem. Ludvík šel ošetřit Zdislava.

Aura zase vyběhla na hradby a dívala se k Prachaticím.

V pozdním odpoledni se sešli dole před večeří. Přišli i všichni z hradiště. Vahe s Hankem a ovázaným Zdislavem líčili své zážitky a přáli Jakubovi brzké uzdravení. Lukáš zůstal u Jakuba, rozhodně ho neopustí, dokud mu nebude líp. Přijela i bába Ančí.

„Neviděli jste Jáchyma?“ ptal se Hanek. „Podívám se po něm.“

Podkoní mu řekl, že přiběhl pro koně a vyjel. Zašel k bráně.

„Pane, před chvílí přiběhla Aura, štěkala a výhružně vrčela, tak jsme ji pustili a hned za ní se vyřítil pan Jáchym.“

„Jáchym odjel s Aurou?“

„Ne, pane Hanku, vyběhla Aura a až za ní pan Jáchym a jel k lesu na cestu k bábě Ančí.“

„Ale tu přivezli sem, je na hradě. Co by tam dělal? A už přivezli i toho medvěda. To nechápu. Že nic neřekl.“

Vrátil se pomalu a pro jistotu zašel ještě nahoru. Jakub spal. Bába Ančí stála u okna a vyhlížela ven. Doktor seděl u stolu, podepřenou bradu a podřimoval. Lukáš si dal prst před ústa. Otočil se a sešel dolů. Dole se hlasitě rozprávělo o dnešních událostech. Vahe poklepal na stříbrnou mísu. Snad si můžeme dopřát večeře, na řeči bude času dost.

V tom se otevřely dveře dokořán. První uviděli Auru, která několikrát radostně štěkla. Za ní Jáchym a mezi nimi Martin. I poslední hovor ztichl. Všichni se vytřeštěně dívali na Martina. Otec Jeroným udělal velký kříž ve vzduchu.

„Pane Bože, prosíme, ochraň nás v naší prostotě před padlými anděly a jejich dílem.“ Znovu udělal kříž.

„No to je mi hezké přivítání, mám se zase vrátit k Malši? A kde je Jakoubek a náš Lukáš? Díváte se, jako bych vstal z hrobu. Celou dobu jsem byl v rukou Božích, otče Jeronýme.“

První přistoupil Vahe, podal mu ruku a objal ho. Přidal se Hanek a postupně všichni ostatní. Sdělovali mu, co se tady odehrálo.

„Musím za Jakubem a Lukášem, vrátím se, svůj příběh vám povím. Měl jsem strach, že už odjeli.“

Vyšel nahoru s Jáchymem a Aurou. Teď si teprve všimli, jak jde pomalu a kulhá.

Když otevřel dveře, i Lukáš se díval nevěřícně.

„To mne, pane, ani nepřivítáš?“

„Martine, pane Bože, srdce se mi zastavilo.“

Probral se Jakub. Uviděl Martina.

„Věděl jsem, věděl. Podařilo se mi to. Mar…tine, lás…ko.“ Znovu klesl na pokrývky.

„Vím, co Jakoubek tropil. Nechte ho zatím při tom. Bude v klidu spát.“

„Vítám tě, Martine,“ přidala se bába Ančí. „Nebyla jsem si jistá a nechtěla živit plané naděje, ale oheň mi říkal, že žiješ. Myslela jsem, že se zmýlil. I Jáchym říkal, že žiješ, jen to chce čas.“

„Já říkal nepohřbít šípy. Šípy, luk, velký král.“

„Měl jsi pravdu, Jáchyme, jsem živý, ale nejsem král.“

„Já vidím dobře, daleká cesta, ty velký král.“

„No, když jinak nedáš, pojďme dolů, ať vše nevyprávím na několikrát.“

„Můžeme?“

„Jen běžte, Jakub bude spokojeně spát, dostal léky, zůstanu tu s doktorem,“ dodala bába Ančí.

Když se vrátili, mnozí ještě nevěřícně pohlíželi na Martina. Bylo vidět, že je pohublý a napadá na nohu.

„Byl jsem zapálit svíci a pomodlit se, Martine, po všech událostech zde s Jakubem jsem neuvážil své počínání. Bylo těžké uvěřit, že vše může být jinak.“

„Jistě, otče Jeronýme, to jsem zase nevěděl já. Proto jsem nejprve jel k bábě Ančí, jenže ona už byla zde.“

„Vidím, máš jistě nějaká zranění, nechceš prohlédnout a ošetřit?“

„Myslím, že vydrží, Ludvíku, ale čím bych nepohrdl, kusem dobré pečeně s červenou vypečenou kůrčičkou.“

„Hned zpravíme kuchaře a jistě přijmeš pohár vína od Jindřicha II.,“ přidal se Matěj.

Martina usadili na jeho místo vedle Lukáše. Rozhlédl se po sále.

„Co říct, mí drazí. Bylo to jako sen. Něco znám jen z vyprávění. Když se s námi na hradbách utrhla stínka, viděl jsem náš pád i Magara, jak dopadl na ostré kameny. Já na muže pode mnou, co se hned potopil. Uhodilo mne nějaké dřevo a u ruky jsem cítil provaz. V druhé ruce jsem měl stále meč. Přitáhl jsem provazem dřevo a meč do něj zasekl. Cítil jsem, jak mě zbroj a gambeson nasáklý vodou táhnou pod hladinu. Dřevo byly tři klády, zřejmě část voru, co tu zbyl od stavby hradeb. Vše se rozjelo po proudu a táhlo i mne. Snažil jsem se na dřeva vylézt, nedařilo se. Měl jsem ránu na rameni a na noze. Provaz se mi vysmekl, jen jsem stále svíral meč. Pak klády narazily na kameny. Část se zvedla, část potopila. Snažil jsem se na klády vydrápat. Pak už nevím nic. Když jsem se probral, byl jsem v malé chatrči. Vedle ohniště, za ním lůžko, jako moje spletené z vrbového proutí. Před ohništěm stolek a lavice. Naproti dveře, vedle nich nějaké skoby a zavěšené hábity, police. Bolela mě hlava a noha. Netušil jsem, kde jsem, ani kdo jsem, nic se mi nevybavovalo. Po nějaké době se objevil vysoký starý muž v kněžském černém hábitu se zavěšeným křížem na prsou.

‚Kde jsem, co se stalo?‘ ptal jsem se.

‚Přinesla tě voda, pane, jen lež, tvá zranění jsou těžká. S pomocí Boží je překonáváš. Žiji zde v pokoře a sloužím jen Bohu. Straním se věcí světských. Poděkujeme, že se ti vrací vědomí. Nespěchej.‘

Začal se modlit a já se pomalu připojil. Slova modlitby mi něco připomínala, jen jsem netušil co. Večer jsem snědl pstruha upečeného na plochém kameni a chlebovou placku a zapíjel vodou z pramene. Další dny jsem se pořád nemohl rozpomenout. Už jsem se posadil a s holí i vyšel na kamennou lavičku. Kolem byl hluboký hustý les, žádná cesta, jen stezka k prameni a na opačnou stranu potok s velkými tůněmi za navršenými kameny. V blízkosti nízké skály, u nich za plotem z trnitých větví malá zahrádka s bylinkami, vodnicí a tuřínem. Dvě kozy chodily všude s mnichem – poustevníkem. Moje rána na rameni se zcela zacelila, na noze byla otevřená. Pak jsem si všiml u dveří za houní mé potrhané zbroje, luku a meče. A začal si na všechno vzpomínat. Konrádův meč, jeho požehnání, Lukáš, Jakub a všichni ostatní. Snad ještě neodjeli. Ptal jsem se, jaký je měsíc a den.

‚Skončil čas malin, jahod i ptačích třešní, nenadešel čas ostružin,‘ řekl mi mnich.

Vůbec nesledoval kalendář. Našel mě v ústí potoka do Malše. Na druhé straně je vzdálená osada, kam chodí někdy pro mouku a sůl výměnou za sušené nebo uzené ryby a med divokých včel. Pak prý se dá dostat na cestu z Kaplic do Boršova. Ale sám tam nikdy nešel. Připravil jsem si hole, o které bych se mohl opírat. Před cestou jsem se vykoupal v tůňce potoka. Už v noci mi rána na noze otekla a bylo po cestě. Jak jsem počítal, trvalo měsíc, než jsem se odhodlal k další. A nebýt starostlivosti poustevníka Tadeáše, nepřežil bych. Ještě teď není noha dobrá. Přeplavil jsem se na malé loďce přes Malši. Mnich si ji přitáhl zpět pomocí provazu. Cesta lesem byla svízelná. Pak jsem se svezl povozem do Boršova. Taky se na mne dívali jako na zjevení po tak dlouhé době. Opravili mi zbroj, poskytli koně. Na koni už bylo dobře. Jel jsem první k bábě Ančí. Ta byla zatím zde u našeho Jakuba. Zítra by měl být doufám jako dřív. A to je vše.“

Marc právě přinesl na tácu veliký kus nádherně opečeného masa.

„Na to se těším, co jsem procitnul z mého nevědomí. Poustevník jedl jen ryby, raky, hlemýždě, kaši a chlebové placky. V Boršově měli vše vařené nebo sladké. Díky, dnes se asi přejím, no, spíš přežeru.“

Také ostatní se pustili do večeře. Všichni měli plno otázek. Ludvík prohlédl zraněnou nohu, vyčistil ji a přinesl hojivý balzám. Nahoře vše prohlédl ještě doktor i bába Ančí. Pak si dlouze povídali šeptem. Jakubovy tváře už měly obvyklou barvu, dostal byliny na uklidnění a spánek.

„Ještě mě bolí u srdce, můj zlatý Martínku, tak moc jsi nám chyběl.“

„I vy, můj pane, můj Lukáši. Jen já neměl o vás obavy a byl přesvědčený, že oba žijete. A při tom chybělo tak málo a ztratili jsme Jakoubka. Žije díky Jáchymovi, který si věděl rady. Nevím, jestli by si jiný uměl poradit.“

Seděli na posteli vedle Jakuba. Martin si klekl a sklonil hlavu do Lukášova klína. Jak celou dobu toužil po tomto okamžiku. Ten držel jednou rukou spícího Jakuba a druhá skončila v černi vlasů. Pak vyzvedl svého milovaného chlapce k sobě. Teď byl on tím klečícím a po dlouhé době odloučení si dopřával nebeské slasti. Oba si pak lehli z každé strany k Jakubovi. Zítra si budou moci vychutnat celou lásku, jak bývali zvyklí. Jejich ruce se spojily nad Jakubovou hlavou. Zítra, jak úžasné a krásné může být tak obyčejné a všední slůvko.

První z rána šel Martin do stáje. Už včera se byl přivítat se svým hřebcem. Radostně ržál. Určitě se odpoledne zajedou projet všichni tři jako kdysi. S úsměvem a přáním se s ním všichni zdravili. Zašel do kovárny, ke zbrojíři, k lazebníkovi. Líčil mu, jak byl strašně zarostlý, jak ho ani Milota nepoznal. Jak mu museli nejprve vousy ostříhat a teprve oholit. Pak zašel za Ludvíkem, každé ráno mu bude ošetřovat zranění. Lukáš se už večer rozhodl. Odjezd o něco odloží. Pojedou pak samými velmi používanými cestami, žádnou divočinou a rychle bez zbytečných zastávek. Vystoupal na půdu donjonu. Velice se těšil do Francie, ale tady prožil svůj dosavadní život. Rozhlížel se k lesům, vzdáleným a jen tušeným rašeliništím. Navštíví svoji starou jeskyni. Nemohl nevzpomenout, jak se odhodlával k první cestě na hrad. Poprvé viděl Lukáše. Na večerní rozpravy na lavici mezi dvířky kamen. Přece jen, je zde jeho i Jakubův domov. Nu což. Vždyť od útlého mládí byl sám. Nikdy se s nikým nesblížil, mimo Jakuba a bábu Ančí. A jeho domov bude vždy tam, kde budou jeho milí. Ve svém srdci si přece jen kus zdejšího kraje ponese s sebou. Doprovázela ho Aura. Pohladil ji. Vyprávěli mu, jak ho vyčkávala na hradbách a v noci hlídala Jakuba s Lukášem. Jak je zavedla k obětišti a vycítila jeho návrat. Pomalu se vracel. V poschodí potkal své milé. Jakub si k němu klekl a objímal jeho nohy.

„Martine, Martine, prosím, odpusť mi. Bylo to z lásky, tolik jsem si přál navrátit tě životu. Já…“

„Neomlouvej se mně. Když tak těm, co tě zachránili, hlavně Jáchymovi. A vstaň, klečí se jen před vládci a pánem Bohem. Viď, můj pane?“ obrátil se k Lukáši.

„Už sis za svou nerozvážnost vytrpěl dost, užívejme si krásného dne. Zajdeme, chlapci, na snídani jako dřív. Co tvá zápěstí?“

„Nevyjedeme si pak?“

„Máš pravdu, Martine, máme už pec, kde pálí střešní tašky a dlaždice, a celou keramickou dílnu. Tam jsi ještě nebyl.“

Když pak projížděli nádvořím, uviděli Zdislava u kašny.

„Pojeď s námi,“ zavolal na něj Lukáš. „Martina ještě neznáš. Včera jste se sice viděli a představili. Jedeme ke keramické dílně.“

Zdislav vyvedl ze stáje Cleopatru.

„Tak to mě šálí zrak. Musíš mít nebetyčné zásluhy. Mít nejkrásnějšího našeho koně.“

Jakub celý zrudnul.

„Promiň, pane, měl-li to být tvůj kůň, tak…“

„Za prvé,“ přerušil Martin Zdislava, „neříkej mi pane, za druhé je to kobyla a já jsem zvyklý na hřebce, koně mám skvělého.“

„Je to klisna,“ protestoval Jakub.

„A za třetí, klisna nebo kobyla, bylo to míněno žertem. Asi si ji zasloužíš. A určitě je za vším náš milý Jakoubek.“ Teď už se Martin rozesmál.

„Co ty medvědí škrábance?“ zvážněl. „Nepodceňuj je. Já se jen chtěl vykoupat a vidíš, mohl jsem tu být o měsíc dřív.“

„Nebolí ani to není zanícené.“

„To rád slyším, až si tě bude nějaká kráska prohlížet, uvidí, žes zápolil s medvědem,“ dodal opět se smíchem.

Lukáš se také smál. Přesto měl nepatrný pocit, Martin si může myslet, že Zdislav měl být náhradou za něj. Večer musí takové obavy rozptýlit. Přijížděli na pastviny.

„Což, nezkusíme naše koně k té staré borovici?“ Martin tleskl, vyjeli. „První Aurora, druhá Clea a naši hřebci zároveň třetí. Jsou dobře vychovaní, dávají dámám přednost.“ Všichni se rozesmáli. Martin byl nadšený z dílny, zajeli i kus dál, ke sklářské huti. Sigimund tam měl nějakého znalce čistění skla, kterého poslal biskup Konrád z Pasova. Nabídli jim polévku z krup a hub, uzené a čerstvě z hradu dovezené pivo.

Když po návratu odváděli koně, Martin znatelně hůře došlapoval.

„Nevím, jestli ti cesta neublížila, měl jsi spíš odpočívat.“

„Naodpočíval jsem se dost. A k čemu bych tu byl, můj pane? Tvá družina značně prořídla. Zbyl jen Vahe. A na cestách nebude vždy bezpečno. Slyšel jsem, že Zdislav byl pasován knížetem po tažení v Polsku. Tak doufám dobře doplní nás nové. Je to šikovný klučina, aspoň má Jakub někoho svého věku. Taky vidím, jak se všichni připravují na cestu, no já mám sbaleno pořád.“

Je trochu pohublý. Lukáš si prohlížel svého milovaného a znovu nalezeného chlapce. Při jeho včerejší chuti k jídlu vše jistě dožene. Jen zranění na noze, ale doktor i Ludvík jsou skvělí. Jak je krásné být zase mezi svými.

Přes všechny potíže zimy i jarní povodeň je na polích dobrá úroda. Co se zde neurodí, přiveze Radim. Budou tu všichni dobře zabezpečení. A doma? Ve Francii? To je také domov. Králův dopis vzbuzoval obavy. Určitě bude znamenat další cesty. Večer bylo docela úmorné horko. Vypadalo vše na bouřku. Ještě že většina úrody je pod střechou. Jakub nechal na postel natáhnout jemné kožešiny. Do dvou džbánů přinesl luční květiny a vysoké štíhlé palice orobinců. Na míse několik zlatých jablek, malé medové koláčky s ořechy, pár sušených datlí a fíků. Taky ošatku s ostružinami. U večeře měl Martin pořád co vyprávět. Některé přípravy jídel poustevníkem byly velmi svérázné. Šneky uvařil a pak pekl v ulitách v popelu. Do chlebových placek přidával tlučené bukvice, květy jetele, cibulky medvědího česneku a divoký kmín. Kozí mléko, tvaroh a sýr byly nejčastějším pokrmem. Pak jen vařené nebo pečené ryby. Někdy vaření raci. Ještě lesní plody a z malé zahrádky bylinky a vodnice. Martinova chuť na pořádný kus masa byla rozhodně opodstatněná.

Když pak Lukáš s chlapci vyšel po večeři nahoru, zapálil Jakub na malé misce nějakou vonící směs, kterou mu poradil i dodal Jáchym.

„Voní to tady lépe jak v kostele,“ usmíval se Martin, „až se setmí a zapálíme svíce, můžeme poslat pro otce Jeronýma.“

„Nevím, jestli by nám k našemu počínání požehnal,“ dodal Lukáš.

„Kdyby se ti tvé čarování povedlo, Jakube, byl bych tu teď dvakrát. Co byste si s námi počali?“

„Když tu byl Simon, taky se miloval s Matějem, Hankem a Čeňkem.“

„A ty bys chtěl ještě někoho pro milování? Taky jsem si myslel, že jste si už za mě našli náhradu.“

„Jestli myslíš Zdislava, tak tomu se líbí dívky, ptal se, jaké jsou ve Francii, nevěděl, že jsem tam nebyl,“ bránil se Jakub.

„Taky jsem ti chtěl říct, že Zdislav není žádnou náhradou. Možná jsi tak usoudil podle Cleopatry.“

„Ale ne, toho jsem vůbec nemyslel, i když by měl všechny předpoklady. Ale někoho jiného, co slíbil, že za námi přijede ve Francii.“

„Davida?“ řekli současně Lukáš s Jakubem.

„Jistě, mí milí. Koho jiného. Včera jsi měl, Jakube, jeho prstýnek. Neměl jsi ho sundávat. Vždyť ti dal jediné, co mu zbylo. Když pominu tu černou látku na jeho nahém těle a provaz, který Rochusovi synové zapomněli odvázat. Určitě jsi pro něj hodně znamenal. A taky vím, jak jsi se vždy změnil, když byl jen poblíž. I ty, můj pane Lukáši, jsi byl vždy rád v jeho blízkosti. To není ode mne výčitka. Vím, měl jsi strach, že bych mohl žárlit. Proto jsi nám zakázal ostré meče, když jsme spolu zápolili. Bylo to na hraně krve, to jsi měl pravdu. My jsme si tím vybíjeli vzájemnou touhu střetnout se i na loži. Ať víte vše. Neuhranul jenom vás. Ale určitě jsme všichni nechtěli zadat tomu příčinu v obavě, že by to byla nevěra. Kdyby tak záhy neodjel, náš vztah by se vyvíjel jinak, ale určitě by byl krásný. Což mí miláčkové?“

„Máš pravdu, Martine,“ přikývl Lukáš, „byl to zvláštní chlapec. Nejenom svou odvahou a uměním bojovat s nebezpečím, ale i svou krásou a přitažlivostí. Také jsem nechápal, co se to děje, bál jsem se dávat něco najevo, co by mohlo ohrozit náš vztah.“

„Já, ten prstýnek, dal mi ho, když se se mnou loučil. Řekl mi, že někde jinde a jindy by neváhal, ale že mi přeje lásku, kterou mám. Ani jsem mu nestačil něco říct nebo dát. Bál jsem se, že si ten prstýnek budete vysvětlovat po svém. Proto jsem ho schoval. Pak jsem doufal, že by mi David pomohl oživit Martina.“

„Myslím, že teď už by nám nic nebránilo přibrat ho mezi nás. Stejně by bylo vše jen krátce. David je světoběžník, nevydrží na jednom místě. Miluje nebezpečí, potlesk a uznání. Je si i vědomý své krásy a svého charisma, ale zůstal čestný a ničeho nezneužil, i když by to bylo tak snadné.“

„Máš pravdu, Martine, možná se v Nevers objeví, mohl by tam přečkat zimu.“

Zvenku zahřmělo. Přistoupili k oknu. Blesky se klikatily v dálce.

„Možná sem bouře ani nedojde přes lesy. Zavřít okna, tak je tu jak v peci.“

„Je tu pramenitá voda ve džberu ze sklepa…“

„Voda?“ přerušil Jakuba Martin.

„Voda, ale v ní se chladí džbány s vínem,“ dodal radostně Jakub.

„Tak musíme ochutnat, než zteplá.“

Zvedl se vítr. Někde muselo silně pršet. Byl docela chladný. Raději zavřeli venkovní okenice. Když je zavírali ve vedlejší menší místnosti, kde měl Jakub s Martinem své věci a kde byla Aura, viděli jak blesk udeřil do věže kostela. Stála dál ani se neobjevil oheň.

„Sjedu se tam podívat, jaké bouře napáchala škody,“ Martin se chystal odejít.

„Pojedu já,“ zvedl se Lukáš. „Tvá noha. Máš mít klid.“

„No vidíš, můj pane, budu mít klid, až to zjistím. Stavím se vedle pro Matěje.“

Ten už byl i s Čeňkem na schodech.

„Sjedeme tam, odpočívej, nehoří, tak snad je všechno v pořádku.“

Když vyjížděli z brány, potkali se se Zdeňkem a Dominikem. U kostela zapálili pochodně. Byl tam i tamější mnich. Blesk sjel po hraně věže. Na zemi bylo trochu vydroleného kamení a pár břidlic. Jinak žádné viditelné škody. Bouře se přehnala dál, jen se silně rozpršelo. Martin, jen v košili, byl zcela promočený. Jakub s Lukášem ho svlékli.

„Teď snad vše doženeme, noc je ještě mladá.“

Když pak ležel na zádech a pomalu vnikal do klečícího Jakuba a svými rty svíral Lukášův penis, pocítil nesmírné vzrušení, ale i štěstí. Všechno, co mu tak dlouho chybělo. Šumící déšť smýval předešlé bolesti a chmury. Nejvíc, jako vždy dřív, prožíval jejich milování Jakub. A dával svoji odevzdanou vášeň náležitě najevo.

„Asi jsem byl moc hlasitý, ale po takové době, nemohl jsem se udržet.“

„To jsi vždycky, můj milý, když jsme doma,“ usmíval se Lukáš, když si dopřávali občerstvení.

„A na tvém hradě v Nevers jsou také kamenné zdi?“

„Mnohem silnější než zde. Ložnici si vybereš, je jich tam několik.“

„To budeme mít oddělené ložnice a jak budeme spát?“ strachoval se Jakub.

„V té, která se ti k milování bude nejvíce líbit.“

„Co ostatní, můj pane, nejsme jenom my.“

„Neboj se, Jakoubku, na všechny bude pamatováno, aby jim nic nechybělo.“

A této noci nechybělo ani ostatním, co milovali. Matěj s Čeňkem také promokli a ani neosušili svá mokrá těla. Když si pak zasedli k poháru vína, těšilo je štěstí jejich sousedů. O poschodí níž Hanek s Jáchymem měli stále co objevovat ve své lásce. K ránu ustal déšť, začal nový krásný den zalitý sluncem. Martin, jak míval ve zvyku, vstával časně a vyšel na nádvoří. Potkal Matěje a spolu procházeli kolem stájí. Uviděli Zdislava, kartáčem pročesával hřívu Cleopatry. Usmál se na ně a zamával.

„Myslím, že s Jakubem nejlíp pečují o své koně. Neponechávají starost na stájnících. Akorát Jakoubek není ranní ptáče.“

„Máš pravdu, Martine, taky Clea ke Zdislavovi hned přilnula, chodí za ním jak psík. Nezapře, že jsou s Aurorou jednoho rodu. Ale ty bys měl víc odpočívat.“

„Chci si všechno ještě užít, za pár dnů vyjedeme. Jsem zvědavý, jaký je tam hrad. O hodně větší, říkal Lukáš. Katedrála, město, klášter, ale i hluboké lesy. Lov nám tam určitě chybět nebude. A řeka Loira jako Vltava v Praze.“

Rozprávěli a prošli na první nádvoří. Zrovna docházeli ke bráně, kde jim hlásili, právě odjel spěšný posel z Prčice, pokračoval k Děpoltovi k Budivojovicím. Nechal tu list.

„Je to pečeť Vítka, vidíš, květ plané růže. To snad můžeme otevřít, navíc ty jako purkrabí.“

Matěj rozlomil pečeť a rozvinul pergamen. Byl to jen krátký vzkaz.

„Kníže Vladislav i s kněžnou Judittou jedou k Děpoltovi. Zastaví se u vás. Dnes odpoledne. Připravte nocleh. Vítek.“

„Tak to je důvod probudit všechny spáče. Hned jdu za Lukášem, Matěji, zprav kuchaře a otce Jeronýma. Na den asi přestěhujeme Vaheho, Zdislava, Hanka a Jáchyma. Ať mají volné poschodí.“

„Jdi za Lukášem, zpravím Zdeňka v hradišti a pošlu za Sigimundem, určitě bude chtít vidět hutě. A máme i medvědinu.“

Lukáš se oblékal, Jakub se protahoval v pelíšku.

„Můj pane, dopis od Vítka, promiň, že jsme ho otevřeli, ale byl to spěšný posel, přijede kníže Vladislav i s Judittou.“

„Budou tu na noc?“

„Už je to zařízeno, Vahe, Zdislav a ostatní uvolní své komnaty. Jen to budou muset ženy z hradiště připravit pro kněžnu. Měli by přijet odpoledne. Jedou zřejmě z Prčice. A pro zbrojnoše postavíme pár stanů.“

„Je to příliš narychlo, nevím, jak to zvládneme se ctí.“

„Jako všechno vždy. Nech vše na Matějovi, nikdo není lepší jak on, vždy si poradí.“

Na Zvonu nastal čilý ruch. Jako v mraveništi. Před polednem přišel Matěj.

„Můj milý vévodo Lukáši. Klidně mohou přijet. Vše jsme stihli. Na prvním nádvoří uvítání, na druhém občerstvení, prohlídka chovu koní, návštěva sklářské hutě a keramické dílny, ubytování i pro kněžnu. Pro zbrojnoše stany. Vyzdobený rytířský sál. Vybrané lahůdky. Několik druhů vína. Mše v kapli a ráno v kostele.“

„To je skoro zázrak, Matěji, nemít tě, tak nevím.“

„Kdepak, můj pane, zázrak je náš Martin. Kníže bude určitě rád, až ho uvidí.“

„No nevím, nechal na mou památku postavit kapli, třeba ji teď nařídí zbořit.“

„Vždyť bude zasvěcena tvému jmenovci, sv. Martinovi, možná tě za tvé skutky taky svatořečí.“

„Chlapci, chlapci,“ křižoval se otec Jeroným, „to není důvod k nemístným žertům, nic jsem neslyšel, můj Bože.“

„Myslím, otče Jeronýme, kníže bude rád, kdyby se znovu ženil, kdo by mu stál po boku, no ne?“

„Vám není nic svaté, ani nevím, bude-li v kostele dost svící.“

„Bez obav, otče, svící je plná sakristie. Radim myslí i na náš kostelík.“

„Je to hodný chlapec a měli bychom mu připravit svatbu, až se vrátí z Pasova.“

Lukáš se usmíval, bylo mu dobře mezi svými, jen ať pán Bůh dá a zůstane tak vše i nadále.

Hned vzápětí ohlašovali příjezd jezdců. Otevřeli bránu. Vepředu jeli nosiči praporců, pak kníže Vladislav, jeho bratr Jindřich, Vítek z Prčice a kněžna Juditta. Uvítání bylo radostné a velkolepé. Největším překvapením byl Martin. Hned přislíbil vše povyprávět. Vladislav ho srdečně objal, stejně jako ostatní. Nejprve se všichni vydali do kaple k modlitbě. Na nádvoří připravili slavnostní tabuli. Několik specialit Lukášových kuchařů bylo vysoce oceněno. Pak se přesunuli do hradiště. Chov koní zaujal i kněžnu Judittu. Tu doprovázely manželky rytířů. Dalším středem obdivu se stala sklářská huť a keramická dílna. V kostele odsloužil otec Jeroným mši. Vladislav i se svojí paní obdivovali Jakubův oltář. Večer v rytířském sále pokračovalo hodování a Martin vyprávěl svůj příběh.

„Vždyť ani já nemám za života vlastní kapli,“ smál se kníže, „myslím, že sis ji zasloužil všemi svými skutky. Budete mi po odjezdu chybět. Je dobré mít za zády věrné přátele. I když doufám, že na Zdeňka zde s Pietrem a Dominikem bude stejné spolehnutí.“

Ti ho samozřejmě ujišťovali o své oddanosti. Kněžna ocenila, jak skvostně připravily ženy z hradiště komnatu pro ni a její doprovod. Také jemná vína od Báby Ančí a museli zajet pro Lyska. Podivovala se jeho malinovému vínu s mateřídouškou a z březové vody s mařínkou. Věnovala mu krásný lovecký nůž s rukojetí vykládanou drahými kameny.

S doprovodem knížete přijel i minnesengr, kterého doprovodil Jakub s loutnou i zpěvem.

„Drahý vévodo, konečně se mi dostalo té cti, než odjedeš, ochutnat tvoji kuchyni. Není jiných slov než chvála.“

„Jeden z mých kuchařů, Luigi, zde zůstane.“

„To tedy budu na Zvonu častým hostem. Škoda, že se nemůžeme zdržet na lov. A věřím, že i ty se za čas přijedeš podívat na krásy Čech. A ještě něco, vždyť bych málem zapomněl.“ Nechal přinést dvě menší truhličky. „To je odměna pro Jakuba a Zdislava za poctivost. Málokdo by odolal takovému nálezu. Byl to nemalý příspěvek do pokladnice. Nepodařilo se nám zatím zjistit, kdo za paděláním mohl stát. Konečně dnes už je to jedno. Oběma i vám ostatním dík.“

Dlouho se vyprávělo, jen neradi se rozcházeli k spánku.

„Bylo hezké od knížete, jak přijal Martina. I jeho obdiv k činům Čeňka. Poznal i Zdislava, pamatoval si, jak byl zdatný i jak ho pasoval.“

„A nezapomeň na sebe, tvůj oltář. Kněžna oceňovala i tvou hru a zpěv, byl jsi lepší než jejich trubadúr. Tak se nazývají minnesengři ve Francii, že můj pane?“

„Jistě, a co vaše francouzština, chlapci?“

„No já tomu moc nedal,“ smál se Martin. „Jakub, Čeněk a Ludvík, to jsou poctivci, a Ludvík i něco uměl. Snad to doženeme s Hankem a Zdislavem na místě. A Jáchym, ten má vůbec talent na všechno, i na řeči. Chodí k Ibn Hafidovi na arabštinu, k otci Jeronýmovi na latinu a francouzštinu. A česky už docela zvládá. Budu se muset polepšit.“

„Nezavřeme raději okna?“ tázal se Jakub.

„Co tě vede, v tom horku, musíš se krotit,“ smál se i Lukáš.

Po snídani a mši v kostele vyjela knížecí družina k Prachaticím.

Započaly skutečné přípravy na cestu. A přece ještě došlo k malému zdržení. Vrátila se z Pasova Radimova karavana. Lukáš vše projednal s otcem Jeronýmem. Jen v té krátkosti nestihnou poslat pro Radimovi rodiče.

„Jen nad ničím neuvažujte, můj pane a otče Jeronýme,“ rozprávěl Martin. „Doma může vystrojit druhou veselku, viď, Radime? Je lépe mít dvě svatby než jako já nepodařený pohřeb. Ani mi nestačili vyrýt jméno na náhrobek,“ rozesmál se.

„Martine, kdybych tě neznal, nevěděl o tvých bohulibých činech, tak prosím našeho Pána, ať ti odpustí,“ spínal ruce otec Jeroným.

Počasí bylo krásné, hostinu udělají na druhém nádvoří. A novomanželé svoji první noc v nejhezčím pokoji v Johanově hostinci, kde stejně byly i vozy. Tam bude i pohoštění pro ostatní z karavany. Radim přivezl i krásné látky na šaty. Těch se ujmou ženy z tvrze. Sám si skvostné oblečení přivezl. Přijede i bába Ančí s Lyskem. Do příprav svatby přemluvil Matěj Čeňka.

„Vidím, že máš vše připraveno, zatímco já nevím kam dřív.“

Moc radosti neměl, musel několikrát do hostince a obával se setkání s Johanem. Navíc tam už měl Annu s dítětem, jeho jmenovcem.

„Když jsme ji našli,“ ukazoval Hanek Martinovi, „byla jako divoženka, teď by mohla být kněžnou.“

„Doufám, že mu bude i dobrou ženou,“ přidal se Jakub.

Otec Jeroným je oddal za účasti mnicha z kostela v hradní kapli. Pohoštění na druhém nádvoří bylo pro rytíře, jejich ženy, další tři kupce a velitele doprovodu. S ostatními pak v zájezdním hostinci. Tam s nimi musel i Čeněk. Anna byla u rožňů. Byl opět velmi teplý večer. Stoly vynesli i s lavicemi před hostinec, nádvoří bylo plné vozů.

„Můj pane, pane hrabě, odjíždíš, snad jen chvíli, naposled.“

Ale Čeňka nemusel Johan přemlouvat. Už jeho blízkost udělala své. Zavřeli se v místnosti co minule. Vše proběhlo jako v horečce. Až drsná divokost svírala jejich těla. Nestačilo jen jediné splynutí, zcela zapomněli na čas. Až se ozvalo volání. Někdo sháněl Johana. Spěšně se oblékli. Každý pak vyšel jinou stranou chodby.

Dopoledne karavana vyjela ku Praze. Těch darů, co dostali, bylo na půl vozu. Každý se snažil něco dát. Mít skoro vlastního kupce, to je přímo poklad. Zdeněk a všichni, co zůstanou na Zvonu, budou ve velké výhodě.

Ještě se přijel rozloučit Děpolt s Klementem a jeho malými syny. Všichni budou vzpomínat a přát jim štěstí v novém domově. Dominik sjel pro bábu Ančí. Přivezla pro všechny účastníky cesty škapulíře. Znovu jim říkala, že je čekají daleké cesty. Čeněk se rozhodl velkou část svého bohatství ponechat zatím na Zvonu. Domluvil se s Lukášem a hlavně se Zdeňkem.

„Můj vévodo, nechci v neznámém kraji teď něco kupovat. Pokud mi dovolíš, chci zůstat ve tvé družině. V Pasově jsem loni slyšel i v Řezně, že se dají peníze přenést mezi některými kupci i listinou a není potřeba riskovat napadení. Tady myslím budou bezpečnější.“

Nadešel poslední večer. Horký jako všechny minulé.

„Bude mi chybět náš pelíšek,“ postesknul si Jakub.

„Není to přece poslední noc, i když na cestách kdo ví, jak budeme spát. Ale těch pár dnů vydržíš, nebo ne?“

„Martine, ty všechno zlehčuješ, nebude ti po Zvonu smutno?“

„Budu na něj rád vzpomínat, ale všude dobře, kde budeme spolu. Viď, můj pane Lukáši.“

„Asi nás další cesty neminou, ten králův dopis mne znepokojuje.“

„Nu což, trochu dobrodružství je rytířům ku prospěchu.“

„Vždyť si teprve vyvázl před smrtí, Martine, to ti nestačí?“

„Co bylo, je pryč. Nebýt zranění nohy, meč už držím pevně.“

„Zvládneš cestu? Neodložíme ji o pár dnů?“ obával se Lukáš.

„Rozhodně ne. A teď neodkládejme, po čem snad toužíme všichni.“

Jakub přikryl obvázanou nohu Martina polštářkem, i když protestoval, že není žádná princezna. Přilehli z každé strany a věnovali se hrám lásky. Stejně tak Čeněk s Matějem a Hanek s Jáchymem. Zítra už budou spát ve stanech nebo při počasí, jaké vládne, pod širým nebem.

V hradní kapli sloužil za časného jitra otec Jeroným děkovnou mši. Posnídali venku na druhém nádvoří. V prvním se připevňoval náklad na koně a chystali i koně rytířů. Stejně budou slušnou výpravou. Dvacet nákladních koní a k nim čtyři muži, deset nejlepších zbrojnošů, dva nosiči praporců, kuchař Marc s pomocníkem. Ty hned poslali napřed, v lese je dojedou. Poslední loučení se všemi, co zde zůstanou. Pak Vahe se Zdislavem, Ludvík s otcem Jeronýmem, Matěj, Čeněk, Hanek a Jáchym. Poslední Lukáš se svými hochy. Ze hradu, hradiště a od kostela, kde se shromáždili obyvatelé osady, jim mávali. Lukáš zastavil na pokraji lesa. Ohlédl se zpět. Na mysli mu vytanul jejich příjezd. Jiskřící stříbrný sníh, holá louka, v hradišti pár nízkých budov. Kouř stoupající od věží u brány. Hrad, zapadající sněhem bez známek života. Teď viděl v hradišti velkou tvrz, dvě věže, kolem na loukách hrazení, přístřešky a výběhy koní. Mohutnější donjon s vyšší břidlicovou střechou, rozevřené okenice i okna. Nový most přes potok, mnohem větší osada, obdělaná políčka. Na několika byl ještě mírně se vlnící běložlutý oves a kopky suché hrachoviny. Krásný kamenný kostel.

Oba chlapci se rovněž ohlédli zpět. Jakub zase viděl v duchu jejich zbořenou polozemnici, vzdálený hřbitov. Jak pohřbívali zemřelou matku. Jeho hodování v kuchyni a Lukáše s mycí houbou. Martina zabolely dávno zhojené jizvy, hluboko v lese tušil rašeliniště a jeho jeskyňku. Když se tam byl nedávno podívat, nebýt Aury, močálem by neprošel. Tak se vše změnilo. A v jeho bývalém obydlí se usídlil rys.

„No tak, Jakube, nač ty slzičky,“ usmíval se Martin, „vždyť není vyloučeno, že se sem ještě podíváme, že můj pane?“

Lukáš jen přikývl.

„Nejedeme na pohřeb, jen vstříc neznámému. I ty, můj pane, můj Lukáši?“

Po tváři mu stékaly dvě slzy.

„Promiňte mi to, byl tu kus krásného života s vámi.“

Jakub popojel co nejblíž, nahnul se a políbil Lukáše. Ze druhé strany Martin.

„Pojedeme, mí drazí, díky, ať o nás nemají strach.“

Rozjeli se, aby všechny předjeli, do čela výpravy. Dnes je budou doprovázet samé lesy, nemusí mít obavy z velkých veder. U uhlířské osady, s pramenem čisté vody, odpočinuli, pojedli a napojili koně. Cesta je přivedla ke starému hraničnímu kameni.

„Tady končí České knížectví,“ ukazoval Lukáš.

„Pomodleme se za zdar naší cesty, moji milí. Ať Pán ochraňuje nás i všechny naše blízké ve Zvonu,“ děkoval otec Jeroným.

Jakub se připojil ke Zdislavovi. Nejdřív ale pohlédl k vévodovi.

„Jen si jeď vylít srdíčko, Jakoubku,“ s úsměvem ukazoval Martin.

„Bylo zde krásně, můj milovaný Lukáši. Někdy to vypadá, že mé srdce okoralo, pane. Ne, také je mi trochu úzko, jen to nedávám znát. Ale krásně je všude tam, kde je mezi lidmi láska a porozumění. Obojí nám nechybí.“

Martin pohladil Auru, která si stoupla na zadní a opřela se o koně, pak pobídl svého hřebce a s Lukášem vyjeli vpřed.

Konec I. dílu