Rytíři ze Zvonu – kapitola 36

36

Lukáš a jeho družina se vrátili na Zvon. Bylo o čem vyprávět.

„Vypadá to, že letošní rok moc poklidný nebude. Nejdřív mrazy, pak povodeň, lupiči na stezce, neznámý stavitel hradu, kdoví, co nás všechno ještě čeká,“ vyslovil své obavy otec Jeroným. „Ať nás Pán neopouští.“

„Nu což,“ usmíval se Martin, „aspoň nám meče nezrezaví. Jak dojede posel od biskupa Konráda, vyrazíme tu chásku pobít. I Radima ošklivě zranili. A doufám, že kníže nenechá nějaké cizáky se roztahovat na našem území. Jistě, je tam pustina, ale mluvil o tom prčický Vítek, že ta území hodlá obsadit. Měli jsme na ně udeřit hned. Kolik jich tam může být? Nevypadalo to na velkou posádku.“

„To všechno musí rozhodnout kníže, on je vojvodou země České. Nakonec pojedeme na Prahu, tak se uvidí,“ řekl Lukáš.

„Myslím, můžeme načít novou zásobu vína od rakouského markraběte Jindřicha II., co přivezl Radim,“ oznámil Matěj, což se setkalo se souhlasným ohlasem.

„Zima ze zdí letos asi ani nevyleze,“ stěžoval si Jakub večer.

„Nebudeme přece topit celý rok,“ usmíval se Martin, ale ani on teplé pokrývky neodhazoval.

„V našem pelíšku je stejně nejlíp, viď, můj pane, můj Lukáši.“

„Máš pravdu, Jakoubku, pořád jsi náš maličký, i když na výšku to už dávno není pravda.“

Přece jen milování nebylo nikde tak krásné jako doma v bezpečí, mezi svými.

Čeněk vedle spícího Matěje nemohl usnout. V hradišti se Anně narodil chlapec. Nechala pro něj poslat, prosila ho, jestli až bude otec Jeroným dítě křtít, mohou mu dát jméno po něm. Vždyť mu všichni tři vděčí za život. Samozřejmě svolil, postará se nejen o památku na den křtu. Jen se nedokázal zbavit myšlenek na Johana. Za několik měsíců odjedou do Francie a pak sejde z očí, sejde z mysli? Nevěděl si rady.

Vše připravovali na cestu ku Praze. Poslední větší událost před jejich odjezdem do Francie. Čekali i na posla od biskupa Konráda z Pasova.

„Jezdci ze severu,“ hlásili z věže od brány.

„Vladislavův praporec,“ ukazoval Jakub, „to bude asi Jindřich a prčický Vítek.“

„Vypadají v plné zbroji,“ dodal Martin, „určitě jedou na Kamennou věž, kde jsme neuspěli.“

Tentokrát nepřijel bratr knížete Jindřich, ale druhý bratr, kníže Děpolt. Doprovázel ho Vítek z Prčice se svou družinou.

„Konečně i mně bude dopřáno užít si tvého pohostinství, vévodo Lukáši. Bratr vždy pěje ódy na tvé kuchaře. I když jen krátce, zítra k mému jmenovci v Budivojovicích, na Boršov a Kamennou věž. Doufám, že se přidáte.“

„Jistě, bude nám ctí.“

„Jak vidíš, moc nás není. Cestu do pustiny, kde není žádná kořist, to našim pánům nevoní. Ale co jsem slyšel, nebude žádného velkého vojska třeba. Když se přidá Děpolt a Milota z Boršova, bude nás habaděj.“

Děpolt si prohlédl v hradišti chov koní a k Heřmanovi a Pietrovi měl jen slova obdivu. Také vyjeli ke skelné huti, kde ho provedl Sigimund. Ještě kostel a příjemné posezení s rytíři na hradě.

„Zubří pečínku znám z Polska, jenže tato, to je přímo dar Boží,“ pochvaloval dovednost Marca a Luigiho.

U dalších lahůdek a dobrého vína strávili večer. Jakub ho zpříjemnil hrou na loutnu spolu s Vítkovou píšťalou. Hned se mu vybavil David, a nebýt Vítka, sklouzl by k truchlivým baladám. Kde asi jsou a jak se jim daří.

Ráno vyjeli. S Lukášovými zbrojnoši a rytíři už budili na cestě respekt. Z hradiště se přidal Dominik, na hradě zůstane Čeněk se Zdeňkem. U Budivojovic čekal tamější Děpolt a v Boršově Milota s částí vojáků. Druhý den odpoledne dorazili ke svému cíli. Nově vzniklý hrad byl na ostrohu vytvářejícím poloostrov. Z jedné strany, nad řekou Malší kamenný bergfried, u něj rovněž kamenná hradba se stínkami a menší věž. Vše ostatní bylo dřevěné. Druhou stranu ostrohu odděloval Velešínský potok, vlévající se zde do Malše. Palisády byly dřevěné s vnitřním parkánem. Za nimi budovy. Z jediné přístupné strany byl příkop, mostek k bráně, posazené v první palisádě. Bylo vidět, že následují další s malými nádvořími.

„Ještě jim dáme možnost vyhnout se střetu,“ řekl kníže Děpolt. Vyslal dva jezdce s Vladislavovým listem. Jezdci nedojeli ani k mostku a z hradeb vystřelili šípy. Oba se rychle otočili zpět. Jednoho zasáhli do ramena a lýtka. Ošetřil je Ludvík. Šípy úplně neprošly kroužkovou zbrojí, ten na rameni uvízl v gambesonu. Pootevřela se brána a několik mužů shodilo můstek do příkopu.

„S tím se dalo počítat. Naštěstí k bráně to není do kopce. Spíše naopak. A brána nevypadá až tak mohutná,“ Děpolt pokynul Milotovým mužům. Na velkém dlouhém voze byly svázané k sobě klády, osekané vpředu do hrotů. Několik mužů, krytých na zádech dřevěnými štíty, roztlačilo vůz. Pod vozem byla přivázaná široká prkna. Těsně před příkopem podlezli muži pod vozem a prkna vysunuli k bráně, aby po nich mohl přejet vůz. Klády narazily do brány. Jedno křídlo se vylomilo. Z hradeb se snesly šípy i vhozená kopí, ale většina nezasáhla cíl. Všichni se chránili štíty. Vůz se sice prolomil, ale ze svázaných klád tak vznikl vratký most, který byl hned využit. Jezdci sesedli z koní. Nádvoří mezi palisádami nedovolovala moc pohybu. Nebyla tam dlažba a všude plno kamenných výčnělků. Na parkánech bylo vždy jen několik lučištníků. Zbrojnoši vyhodili kotvy a několik se vyšplhalo po provaze, zatímco je chránili zezdola střelbou.

Bylo hned vidět, že se obránci stáhli k bergfriedu, kamenným hradbám a malé věži. Tam se také snažili dostat všichni rytíři. Po schodech malé věže na hradby se první probil Magar s Martinem, za nimi hned Hanek s Jáchymem. Taky Děpolt, Vítek a Lukáš. Z malých vrátek věže vyběhlo asi pět mužů s meči. Hned se vrhli na Magara a Martina. Ze střílny bergriedu zasáhly šípy Děpolta a Lukáše. Střelbou odpověděl Hanek, Vítek a Jáchym. Ten byl určitě úspěšný, přestože trefit se do úzké štěrbiny okna nebylo snadné. Ale ze střílny, kam směřoval jeho šíp, už další nevyšel. U jedné ze stínek bojoval Magar s Martinem. Oba byli zranění, jen se úspěšně bránili přesile. Najednou se ozval praskot, než se k nim dostal Vítek, celá stínka s kusem hradeb, Magarem, Martinem a muži, se kterými bojovali, se zřítila k Malši. Vítek jen stačil couvnout, když se uvolnilo další kamení. Zřejmě nová hradba byla ledabyle postavená, zevnitř jen vysypaná a pod tíhou mnoha mužů na jednom místě se zřítila. Právě se sem dostal kníže Děpolt, který před tím dobýval dřevěný hradní palác s Milotou. Hanek s Jáchymem vnikli do věže bergfriedu po lávce, kterou obránci nestačili zničit. Uvnitř byli jen dva lučištníci.

„Je tam spousta vězňů,“ sděloval Hanek. „Pro Boha, co se tu stalo? Slyšeli jsme rachot.“

„Spusťte hned lana, Děpolta a Lukáše sneste dolů, ať je ošetří. Může se sesout další část hradeb,“ ukazoval Vítek.

Přiběhl Jakub, který pomáhal Ludvíkovi.

„Můj pane, můj Lukáši, krvácíš.“

„To bude dobré, ale Martin,“ ukázal ke zříceným hradbám.

Jakub se hned rozběhl k provazům.

„Opatrně, pane, mohou padat další kameny,“ varoval ho jeden ze zbrojnošů.

Značně se setmělo. Když Jakub sešplhal na sráz k řece, uviděl Magara. Ležel mezi kusy zřícené hradby, částečně ve vodě. Byl mrtvý. Dopadl na vyčnívající ostrý kámen. Vedle něj další muž, ležel celý ve vodě, otočil ho, Martin to nebyl. Po strmém břehu se těžce pohybovalo. Nikoho dalšího neviděl. Připluly dvě loďky, v jedné Hanek s Jáchymem.

„Martin tu není,“ křičel Jakub. „Je tu jen Magar a mrtvý. Musíme hledat Martina.“

Přijela ještě jedna loďka, na ní Vahe s ošetřeným Lukášem s pochodněmi. „Kolik jich sem spadlo?“ ptal se Jakub roztřeseným hlasem.

„Asi pět a Martin s Magarem, ale nevím přesně. Tady mám pocit, že někdo leží.“

Jakub se vrhl do vody. Bylo jí zde skoro po prsa. Vytáhli jednoho ozbrojence. Jáchym se vysvlékl a ukazoval Jakubovi, ať vyleze na břeh. Z loďky svítili pochodněmi. Potápěl se, našel ještě jedno tělo. Martina nenašli. Přivezli bidla a prohledávali řeku dlouho do noci. Bezvýsledně. Jakuba od Malše museli odvést skoro násilím. Nespal, seděl před stanem a díval se k vodě. Když ho Lukáš zavolal, jen se zeptal:

„Myslíš, pane, že ho odnesla voda? Zkusíme ho zítra najít?“

„Vodní proudy jsou zrádné. Pošleme čluny dolů po řece. Těla se mohou zachytit o kameny, potopené stromy, do kořenů, sám bych se tak kdysi utopil, nebýt Simona.“

„Je nějaká naděje, že žije?“

„To ví jen Bůh. Ale viděl jsi Magara. Pád mezi kameny. Pak voda. Zbroj je těžká, oblečení, gambeson, to vše nasákne a je zátěží. Nedělejme si naděje, můj milý, náš život je stále na vážkách. Cesty naše zná jen Pán nahoře. Magar byl nejlepší z mých rytířů. A Martin?“ Objal Jakuba. „Nesmíme nechat bolest, aby nás zlomila, Jakube. Ráno pošleme čluny někde před Doudleby, kde je hradiště, malý hrad a opatství sv. Vincence. Jsou tam prý velké zákruty, kde se vše z řeky zachytí. Pomodleme se za oba.“

Ráno Lukášovi muži s Jakubem prohledávali řeku. Kus dolů po proudu našli ještě jedno tělo, ne však Martina. Nenašli ani pátého muže z hradu. Dva čluny poslali k Doudlebům.

Zjistili konečně spletitou výstavbu a obsazení hradu. Místo obsadili a hrad vystavěli dva bratři, páni z Pergu, ne moc vzdáleného z Východní marky. Bylo to v pustině, ale blízko obchodní stezky. Najali si žoldnéře. Část z nich se vzbouřila, ty, co nesouhlasili, uvěznili. Stejně tak oba bratry, za které požadovali výkupné. Vzbouřence, co přežili, nechal kníže Děpolt ihned oběsit na okolních stromech. Ostatní vezme do Prahy. Ztratili deset mužů, včetně Magara a Martina. Ale tak jde život, nikdo neví, co ho čeká. Po návratu zavládla na Zvonu stísněná nálada. Magarovo tělo přivezli, pohřbí ho do malé hrobky v kapli. Aura, kterou Martin nechal doma, vysedávala na hradbách a dívala se k Prachaticím.

To prý psi dělají někdy až do smrti, čekají svého pána.

„Martin neměl s sebou ty šípy k luku s orlím opeřením. Používal obyčejné od zbrojíře, mohli bychom je pohřbít, když není tělo. Aby zůstala nějaká památka,“ došel s vlhkýma očima za Lukášem Jakub. Když se chystali k pohřbu Magara, který byl uložený v truhle, přinesl toulec. Jak uviděl jeho záměr Jáchym, toulec mu vytrhl. Rozčileně něco říkal ve své řeči, pak útržkovitě latinsky a arabsky.

„Nesmíš do hrobu šípy, když není luk a velký král. Patří k sobě, pane.“

„Jáchym bere pořád Martina jako krále. Ale asi má pravdu. Necháme je, kde byly.“

Otec Jeroným odsloužil zádušní mši za spásu obou zemřelých. Povzbuzoval pak Jakuba s Lukášem, aby neklesali na mysli, Martin je už v království nebeském. Musel si sám přiznat, bude mu chybět a modlil se za odpuštění jeho hříchu.

Chystali se na Prahu. Matěj se vracel z hradiště, pojedou s mnoha koňmi k prodeji, když se objevil posel od budivojovického Děpolta. Všichni se shlukli okolo. Muži na člunech žádné tělo nenašli, ale rybářům pod Doudleby se v síti zachytil šíp. Trochu jiný, než se běžně používají. Přišel zbrojíř.

„Není pochyb, je to Martinův šíp. Sám jsem je dělal, tady mám značku, za hrotem. Chtěl podobné jako ty k luku. Někde se zachytilo tělo ve vodě, šíp se uvolnil a vyplaval.“

Tato příhoda je jen utvrdila, že Martin nežije. Smutek svíral úplně všechny. Jakub s Lukášem nebyli schopni se milovat, jen se drželi za ruce. Snad příhody na cestách dají zapomenout. Lukáš často vzpomínal na Jeana, na vše krásné s Martinem a o to víc se strachoval o Jakuba. Cesta se nedá odkládat, vyjedou ku Praze. Pojede Zdeněk jako nastávající nájemce hradu, Matěj, Čeněk, Hanek s Jáchymem a Dominik. Také Heřman, který dohlédne na prodej koní a případně koupí nějaké do chovu. Vzali také Ludvíka, doktor se vždy hodí. Povezou sklo pro pražský hrad. Zastaví se v Prčici. Otec Jeroným je vyprovázel a žehnal jim.

Jakub vzpomínal, s jakým nadšením vždy vyjížděli na cesty. Všechny svíral smutek. Když vozy uvízly blízko malého hrádku u osady Volyně, pro Magara by to byla hračka. Jel vedle Lukáše, hned za zbrojnoši, s Lukášovým a Čeňkovým praporcem. Druhé místo po Lukášově boku bylo prázdné. Občas mu po tváři skanula slza.

„Promiň, můj pane, jako by mi došlo až nyní, že Martin už není. Slyším jeho hlas, jeho smích, vidím ho před sebou.“

„Musíme žal překonat, můj milý. Je, co nám bylo souzeno. Vím, i pro mne je to těžké a pro každého z nás.“

Cesta s povozy byla pomalá. Projeli Lom, přebrodili Otavu, utábořili se za rýžovnickou osadou Na písku, blízko dalšího brodu přes Vltavu. Večer je pozval Matěj s Čeňkem. Bylo už teplo, žádné mraky, většina zvolila spánek pod širým nebem.

„Můj pane, Lukáši, jen tě chci požádat jménem otce Jeronýma, z Prčice trochu změníme cestu. Pokud budeš souhlasit. Pojedeme na Sedlčany a Jílové. Blízko soutoku Sázavy a Vltavy je na ostrově sv. Kiliána klášter sv. Jana Křtitele, zvaný Ostrov. Vyhořel asi před patnácti lety, staví se, teď už z kamene. Otec Jeroným tam má známé, posílá svícny a nějaké sklo. Rozhodl se na poslední chvíli, už jsme tě nechtěli zatěžovat. Stavba jde pomalu, Čeněk také přispěje darem.“

„Samozřejmě, přispějeme i my, ještě všechno projednáme v Prčici. Tam si den dva odpočineme. Nehodlám se ani stavovat v Milevsku. Snad chápeš, není mi do řeči.“

Brod přes Vltavu byl na úplně jiném místě. Jarní povodeň původní zničila. Cesty byly špatné a k Prčici se dostali až za dva dny. Byli uvítáni s radostí, kterou ovšem kalila ztráta Martina a Magara. Starý Vítek objímal Hanka, Francois nebyl ještě v pořádku. Ale pochlubil se, že očekává potomka. A z Libušky už byla hezká, usměvavá a červenající se slečna. Radovala se, že pan doktor Ludvík přijel s nimi. Zapálili svíce u hrobky Alechandra a zdejší mnich sloužil mši za všechny zemřelé při přepadení v Prčici i při dobývání Kamenné věže.

Večer se Jakub stočil Lukášovi do klína. Ten pomalu hladil jeho tělo a opatrně do něj pronikl. Když ho pak k sobě natočil, aby ho políbil, viděl jeho oči plné slz. A on sám k nim neměl daleko.

„Proč je svět kolem nás tak krutý, pane, copak Pán Bůh není dobrotivý?“

„Pán Bůh možná je, Jakube, ale my lidé nejsme. Je to tak od nepaměti a těžko bude někdy jinak.“

V Prčici, mezi starými a spolehlivými přáteli bylo dobře všem. Lukáš si vzpomněl na Simona: „Živí tě potřebují.“

Nesmí tak podléhat žalu. Kdoví, co ještě rok přinese. Jejich karavana vyjela kvůli sjízdnosti cest k Sedlčanům s menším dřevěným hradem a k osadě Neveklov. Další cesta byla pustou krajinou, hlubokými lesy až k ostrovu sv. Kiliána. Nejprve se s těžkostmi dostali na cíp vzniklého poloostrova mezi Vltavou a Sázavou. Zde byla nově vzniklá řemeslnická osada Hradce. Její obyvatelé zajišťovali vše potřebné pro klášter a jeho stavbu. Na ostrov s klášterem nevedl most ani zde nebyl přívoz. Někdy se dalo přebrodit. Po jarní povodni to nebylo možné. Až časem voda zanese prohloubené koryto. Převezou je na loďkách. Utábořili se na břehu. Připravili dary, pojede jen několik z nich.

Klášter je benediktinský z přelomu tisíciletí, založený Boleslavem II. Mniši zde žijí většinou v klausuře a s okolním světem se moc nestýkají. Je zde i velká keramická dílna, kam se těšil Matěj, a Lukáš doufal, že Jakuba zaujme písárna, skriptorium, pokud jim povolí vstup. Možná je vpustí jen do parlatoria, což byla místnost k rozmluvám s návštěvami. Zdejší řehole oproti jiným klášterům, co navštívili, byla velmi přísná. Okolo kláštera byly rozestavěné kamenné hradby, vysoká čtyřboká věž s bránou, keramická dílna s pecemi, apotéka, veliký konvent s rajskou zahradou přiléhal jednou stranou ke zdím stavěného kostela. Několik dalších budov a na konci kaple a hřbitov. Na první návštěvu vyjel na pramici s několika mnichy jen Lukáš s Jakubem a Matěj s Čeňkem. V parlatoriu, hned vedle brány, je přijal opat kláštera Heribert. Hned se omluvil za přísná pravidla. Také, že ubytování je možné jen na břehu v Hradci.

Nenabyli z něj příznivého dojmu. Teprve po předání darů, listiny od otce Jeronýma, a hlavně pro klášter dovezeného celého vozu skla, začal být vlídnější. U listu otce Jeronýma bylo i několik Jakubových iluminací. Ty ho velmi zaujaly. Zavolal dva starší mnichy, kteří je provedli klášterem. Samozřejmě mimo konvent. Matěj s Čeňkem pak zůstali v keramické dílně, Jakub v knihovně a písárně. Lukáše pozval opat na sklenici vína.

„Jsme ti, vévodo Lukasi, nesmírně vděčni. Po požáru kláštera jde výstavba pomalu. Také zima nám i v okolí způsobila velké ztráty. Sklo je velmi drahé. Viděl jsi sám, okna chrámu jsou jen potažena měchuřinami. I dar hraběte Čeňka-Friedricha je velkolepý. Věř mi, zdejší páni v okolí špatně hledí i na naše polnosti, lesy a osady, které by nejraději zabrali pro sebe, nebýt knížete Vladislava.“

Pro Lukáše a jeho tři rytíře přinesli klášterní oběd. Polévku z krup, kaši z mletých bobů, vařené vepřové žebro a chléb. Výborné pivo, nasolenou ředkev. Jakub byl nadšený, konečně se po dlouhé době i poněkud usmál.

„Můj pane, mají tu neskutečnou věc, rukopis, stále doplňovaný, Řehořovy rozpravy, Gregorii Quattuor libri dialogorum. Jsou tam zapsané události skoro sto let a plno glos od různých knihovníků a písařů za tu dobu. Dovolili mi něco si opsat. A taky aspoň několik iluminací chtějí do dvou kodexů. Jak dlouho se můžeme zdržet?“

Když Lukáš viděl jeho nadšení, i proti původnímu záměru svolil, že zůstanou týden. To přivítal i Matěj. Vždyť tu vypalují i kachle na dláždění, obklady a také střešní tašky. Vzdorují ohni a nejsou tak těžké jako štípaná břidlice. Vše si prohlédne a zapíše. A v okolí jsou přemnožená divoká prasata ničící úrodu. Stanou se cílem těch, co holdují lovu, a obohatí klášterní kuchyni. K přespání postavili stany. Tady žádný hostinec nebyl, vařil jeden z kuchařů od Marca. Ti, co prodlévali v klášteře, se spokojili se stravou mnichů. Večer si mohli chudé obědy vynahradit.

„Zdejší mniši jsou z řádu sv. Benedikta, Ora et labora, modli se a pracuj, a také, žij v míru, oslavuj Boha. Jsou zvláštní, jiní, než kde jsme byli dřív. Někteří ani neodpoví na pozdrav, jen udělají ve vzduchu kříž. Jsem v malé místnosti vedle velké, kde opisují a studují knihy. Mluví se mnou jen jeden z nich. Nosí, co potřebuji. Ludvík chodí do apotéky a říká totéž.“

„Každý řád, ale i jednotlivý klášter má svá pravidla, ale sám si zde chtěl pobýt co nejdéle.“

„Jistě, to také chci, můj pane.“

Týden uplynul, vydali se ku Praze. Žasli nad tím, jak se Praha rozrůstá. Nechali si předem zajistit hostinec u Koňského trhu. Tady se určitě také zdrží na trzích koní. Mají skvělou nabídku. Ludvík s Čeňkem budou nakupovat medikamenty, Dominik s Heřmanem a Zdeňkem vše okolo koní, Matěj s Hankem a Jáchymem doplní výzbroj a různé nářadí pro stavěný hostinec. Lukáš s Jakubem navštíví probošta vyšehradské kapituly Gervasiuse. Vždyť kapitule patřily pozemky v jejich blízkosti. Všichni pak další den mají pozvání knížete na hrad. Vše bylo zařízeno přes jejich dobrého známého Jindřicha. Také se sešli na zádušní mši za Martina a Magara, kterou sloužil biskup Daniel. Kníže Vladislav pak probral další zástavu Zvonu s Lukášem a Zdeňkem. Neskrýval pohnutí nad Martinovou smrtí.

„Snad Bůh ty nejlepší povolává k sobě, do družiny nebeské. Pletichám, zlu a úkladům se daří. Víš, vévodo Lukáši, jak jsem si Martina vážil. Nechám u Prachatic postavit kapli k uctění jeho památky.“

Večer sice končil hostinou a truchlit nelze do nekonečna. Přesto se jí všichni zúčastnili jen ze zdvořilosti ke knížeti. Středem obdivu byl Jáchym. Samozřejmě, že přítomné dámy by měly smůlu. Naštěstí o tom nikdo nevěděl. Všichni oceňovali, že ho vykoupili z otroctví. Tentokrát nezůstali na hradě, ale vrátili se do hostince.

„Jsem rád, že Vladislav nechá postavit Martinovi kapli. I když…“

„Jistě, bylo to od něj uznalé.“

„Pořád musím myslet, jak rychle se v našem životě vše změní. Ani nevíme, jak se daří Davidovi s Victorem. Proč k někomu člověk tak přilne a jiný je mu lhostejným?“

„Asi tím, že si takové lidi zamilujeme, i když každého pro něco jiného.“

„Jak se dohodl Zdeněk?“

„Velmi dobře, kníže ví, že o peníze ze zástavy nepřijde. Což se nedá říct o všech. Je dobré mít na hranicích spojence. A taky se Zdeněk postará o bezpečnost blízkých stezek. Na hrad koupili hned čtyři Heřmanovy koně a Vladislav nešetřil chválou.“

Pomalu si zvykali jen jeden na druhého. Kolikrát jejich ruce chtějící obejmout zůstaly v prázdnu. V Praze se potkali s Radimem. Využije jejich vozy a přiveze, co nakoupili. Pojedou zpět bez povozů a mohou zvolit jinou cestu, kudy ještě nejeli, po levém vltavském břehu. Vede zde velmi používaná stezka až z Norimberku a vůbec z Bavor na Prahu. I když většina okolní krajiny je pustá s mnoha hlubokými lesy a osady jsou jen poblíž cesty. Jejich cílem bude velké hradiště s hradem, kostely a vznikajícím městem Pilzeň, Starý Plzenec. Hrad je knížecí s Vladislavovou posádkou. Měli doporučení od knížete a také se zastaví v Pomuku v klášteře, co vznikl díky Jindřichovi, když se vrátili ze druhé křížové výpravy. Vše bylo připraveno a naloženo na vozy. Také několik krásných klisen a hřebce v doprovodu Heřmana, co nakoupili, vezme do své karavany Radim. Pojedou po cestě velmi využívané, ale mají se připravit, jak tvrdili kupci z karavan, co dorazili z Bavor, že je ve velmi špatném stavu. Po neobvykle kruté zimě a jarních záplavách jsou stržené mosty, zničené brody a vymleté úvozy. I když jim, bez povozů, to nebude takovou překážkou. Taky v osadách je málo co ke koupi. Někde tak tak přežili zimu, a když zaseli, nemají sami co jíst.

Kolem Berounky řádí medvědi. Napadli a strhli dokonce koně z jedné výpravy. Lukáš hned vzpomněl, jak by takovou zprávu přivítal Martin s Magarem, vášniví lovci. Teď je zastoupil Hanek a Jáchym. Ten na první pohled šikmooký krasaveček se ukázal být vynikajícím bojovníkem i lovcem. Jak si někdy člověk vytvoří chybný úsudek jen podle vzhledu. Měl by ho v co nejbližší době zařadit mezi rytíře. Ale není křesťan. Rytíře viděl i dokonce černé pleti a mají je i mohamedáni. Bude se muset poradit s otcem Jeronýmem. Jakub se konečně někdy i usmál a na cestu neznámou krajinou se těšil.

Rozloučili se s Radimem a Heřmanem. Ukázali jim stezku mezi lesy s kamenitým povrchem. Je to zkratka, která se nehodí pro vozy. Vyhnou se tak množství lidí z okolí mířících ku Praze. Vyjeli až v Krasčanech, malé osadě s políčky a pastvinami. Zde jejich zkratka končila. Zastavili u koňského napajedla. Dál, přes osadu Zhořelce, do Drahelčic. Tady se utáboří na noc. Koně napojili u potoka s křišťálově čistou vodou. Potok tu v blízkosti pramení. Postavili stany. Objevili se dva malí chlapci a přišli jim nabídnout koš lososů, lipanů a pstruhů. Nachytali je mezi kořeny u břehů a do malých vrší. Dostali zaplaceno, ale nejvíc se radovali z pytlíku mouky, o kterou prosili. Větší z nich, nebojácnější, jim vyprávěl o strádání v zimě. Vichřice zničila střechy některých polozemnic, několik lidí z osady umrzlo. Z jara voda zaplavila jámy s obilím. Zachránili s obtížemi něco na setí. Nebylo krmení pro dobytek a drůbež. A kupci byli nemilosrdně drazí. Přežili hlavně díky rybám. Každý z rytířů je něčím obdaroval, nejvíc Jakub s Čeňkem.

„Jsou to obdivuhodně stateční chlapci, viď, můj pane? Zaslouží si malou odměnu.“

„Samozřejmě, nic proti tomu. I když odměna tvoje a Čeňkova je spíš královská než malá.“

„Vždyť jsou jako Victor se Stefanem, vzpomínám na ně, jestli nestrádají.“

„Určitě už někde vystupují a jsou s Davidem, o ty se bát nemusíš.“

„A co doma? Zbyl tam jen Pietro a Vahe. Učenci, doktor a Sigimund.“

„To se ti zdá málo? A skoro všichni zbrojnoši.“

„Ještě ani nepřijel posel od biskupa Konráda, ani on, ani Vilém, ani Simon.“

„Možná také řeší problémy zimy, vždyť byla do nedávna.“

Když se večer posadili kolem ohně, objevili se znovu chlapci, co jim přinesli ryby. Tentokrát se svou matkou. Přišla poděkovat a přinesla napečené medové placky. Kuchař ji obdaroval uzeným masem a solí. V noci bylo slyšet jen občas štěkající psy, plašící zřejmě lišky na jejich loupeživých výpravách.

„Zítra poputujeme mezi skalami a mohutnými lesy, možná narazíme na medvědy. Tady napadli karavanu,“ oznamoval Matěj.

„Bude příležitost k lovu. Doufám, že škodnou lovit můžeme,“ těšil se Hanek.

„Tady určitě, je to majetek knížecí, až v Rokycanech je biskupská tvrz. Aspoň tak mi sděloval kníže Jindřich.“

Jakubovi rozhovor připomněl Martina, příhodu, jak medvěd upadnul na pasovského biskupa Konráda. Zvlhly mu oči.

„Já vím, můj milý. Ale vzpomínky by neměly bolet. Martin se na nás možná dívá shora, nepřál by si naše utrpení.“

„Myslíš, můj pane, že je v nebi? Že naše láska není smrtelný hřích, jak mnozí hrozí?“

„I otec Jeroným říká, že činy každého Bůh zváží. Milovat bližního svého nemůže být hříchem takovým, jak hlásají ti, co sami v hříchu žijí.“