Rytíři ze Zvonu – kapitola 38

38

Oba uskočili, ze dveří vyletěl vyrušený velký výr a hned zmizel za prvními stromy.

„To je pořádná sovička, prý se také dají ochočit. Sedí jako návnada pro lov dravých ptáků.“

„Ale musí to být mládě.“

„Můj puštík se naučil už velký létat si pro kousky masa.“

„Určitě to bylo také mládě, jen větší,“ přesvědčoval Lukáš.

„Jsou tu dvoje okenice, ale zatlučené velkými hřeby.“

„Kousek zpět leží suchý smrk se smolnými větvemi.“

Zajeli k padlému stromu, odsekli několik větví, dole nasáklých pryskyřicí. U dveří Jakub vyndal křesadlo, z váčku trochu troudu, přidal pár suchých trav a lišejníků. Zapálili dvě přírodní pochodně. Sestoupili po několika kamenných drolících se schodech. Na zemi kus ode dveří byl kopec trusu a vývržků. Podlaha dřevěná, prorostlá dřevomorkou se v některých místech rozpadala. Stůl, široké lavice, zřejmě sloužící kdysi i jako postele. Protější zeď tvořila skála, ke které byla polozemnice přilepená. Staré prasklé ohniště, rezavý rožeň, větší kotlík. Na polici vysekané do skály dřevěné talíře a zavěšené vidlice. Všechno pokryté prachem, u lavic rozpadlé kusy látky a plesnivé kůže. Když se Jakub nakláněl ke krbu, ozval se praskot a chlapec se propadl. Vykřikl. Lukáš spěchal k vzniklému otvoru.

„Pozor, pane, jsou tu schody. Já jsem po nich sklouzl dolů.“

Stále držel hořící pochodeň. Lukáš sestoupil za ním.

„Nestalo se ti něco?“

„Ne, jsou tu nějaké chodby, ale tyhle větve moc rychle hoří. Vrátíme se s pochodněmi a vezmeme někoho s sebou.“

Vrátili se, dveře zavřeli a zajistili západkami.

„Co myslíš, pane, že tam může být? Jen aby nás někdo nepředešel.“

„No ať je tam, co chce, do zítřka to vydrží. Poklad tam rozhodně nebude. Zato by se mohly chodby zbortit. Vezmeme i kováře s pomocníky. Kopali tunely při obléhání, poradí si.“

Vrátili se na hrad. Jakub šel zkusit malovat, Lukáš domlouval muže na zítřek. Podle mapy je to místo ještě na jejich pronajatých pozemcích. Těsně na hranici. K večeru přijeli lovci. Biskup byl nadšený. Ulovil s účastí Viléma a Uweho s jeho mouřenínem Tekem, a za vydatné pomoci jejich psů, medvěda. Druhého Hanek s Jáchymem. A plno další zvěře. Zítřek věnují prozkoumání nalezených chodeb. Jakub se v noci převaloval, zdály se mu pochmurné sny. Podzemní chodby byly najednou plné vody a on v ní hledal Martina. A když se zdálo, že ho vidí, mizel zase v temných vlnách.

I další den vyjel biskup na lov, směrem k bábě Ančí, kde se také hodlal zastavit. Vyjeli ve stejném složení mimo Matěje s Bellou a Zdeňka. Ti se přidali k Lukášovi. Tentokrát vzali s sebou pochodně a velké louče. Dole pod schody byla napůl vyzděná a napůl vyražená chodba. Do ní paprskovitě ústilo několik dalších. Bella se hned rozběhla do té vedoucí směrem do skal. Rozšířila se a přešla v poměrně velkou jeskyni, místy upravenou. Byly tam velmi silné stoly z klád, dřevěné police částečně rozpadlé, napadené houbou. Velké kladivo se zlomeným topůrkem, na stolech přidělané železné pláty. V jedné boční dutině zrezivělý kotlík, hřeby, kusy drátů a konečně prasklý tavící tyglík.

„Tak, teď vše dává smysl,“ ukazoval Zdeněk. „Je to bývalá penězokazecká dílna. Ale určitě neodcházeli ve spěchu. Raznice a ostatní nářadí odnesli.“

„Něco jsem našel,“ volal Jakub, „tady u rozpadlé police.“

Svůj objev přinesl ke stolu, kde v držáku hořely louče. Oklepal a očistil zbytky látky. Objevil se kotouč svinutého proužku pololesklého plíšku. Zdeněk ho vzal a klepl jím o držák loučí. Ozval se krásný, zvonivý zvuk.

„To jsou svinuté stříbrné střížky, z těch se po rozstříhání razily mince. Zřejmě zapadly za polici.“

„A tady je, co razili,“ přinesl svůj nález Matěj.

Očistili přinesený denár.

„Je z doby asi před čtyřiceti lety, za vlády Bořivoje II. A není to padělek, i když vlastně je. Je ze stříbra, ale určitě ho zde nerazil Bořivoj, ale někdo, kdo se ke stříbru snadno dostal, a tady v pustině prováděl ražbu. Za penězokazectví byla vždy smrt, proto ta odlehlost. Ale určitě zde nezbohatneme. Všechno stačili odnést. Nejdůležitější byly raznice.“

Prohlédli ještě další chodby. Dvě byly v délce pár desítek sáhů zasypané. Buď sesuvem, nebo úmyslně. Jedna vedla do hluboké strže s potokem a vchod byl zaskládán velkými kameny, zřejmě k vůli zvěři.

„Tolik úsilí a skoro nic jsme neobjevili,“ litoval Jakub.

„Víme, co zde kdysi bylo. Poklady se tak často nenalézají, můj milý.“

Celá výprava se vrátila mnohem dřív než lovci od báby Ančí. Ti tentokrát na medvědy nenarazili. Museli se spokojit s jelenem, jezevcem, několika srnci a divokými prasaty. Vahe pamatoval na veverky a Jáchym si prohlížel sušící se byliny. Večer se všichni sešli u lahůdek Marca a Luigiho, dobrého vína a bylo neustále o čem vyprávět. Jakub si zanesl nalezený svitek střížků i Bořivojův denár, co mu dal Matěj, ke svým pokladům v malé truhličce. Už je chtěl uložit, když zpozoroval něco mezi závity střížků. Opatrně je rozvinul. Vypadl proužek pergamenu. Na jedné straně byly nějaké znaky, navíc poškozené, se značným úsilím přečetl: Netolitz… Sancti Johannis Baptiste. Netolitz, to jsou Netolice, někde dál za Budkovem, je tam hradiště s Vladislavovou posádkou a hrad a zřejmě kostel sv. Jana Křtitele. O tom slyšel, dokonce se tam i chystali. Na druhé straně proužku byly křížky, číslice a na první pohled nic neříkající znamení. Vzpomněl hned na pergameny, co přivezl z rotundy v Plzni. Zítra se půjde poradit. Ještě rozbalil hedvábný šátek a pohladil prstýnek od Davida. Kdo ví, kde je mu konec. Pak pohlédl na nedokončený obraz Martina na stojanu. Ten je v nebi. Rozběhl se k Lukášovi.

„Kde jsi se mi ztratil, můj milý?“ objal ho a políbil.

„Můj pane, prosím, něco jsem našel. Můžeme ještě zajet do Budkova a Netolic?“

„No to není žádná dálka, a Budkovským jsme návštěvu dlužni, jistě.“

Ukázal nalezený proužek.

„Poraď se s učenci, ale nedělej si nějaké naděje, může to mít spojitost, ale je to už mnoho let. Biskup brzy odjede, tak můžeme, snad hned po neděli.“

Jakub byl šťastný a svou radost projevil i v jejich milování.

Ještě dva dny si užíval biskup Konrád spolu s Vilémem a Uwem Lukášovy pohostinnosti. Zanedlouho ji oplatí, vždyť Pasov bude první větší zastávkou na cestě do Francie.

Mezitím poslali do Budkova i do Netolic posla. Pojede jen Lukáš s Jakubem a Matějem. Také Hanek s Jáchymem a několik zbrojnošů. Zvolili cestu lesy, podél několika potoků. Jeden z nich je přivedl až k budkovské tvrzi. Stála na kopci, ze tří stran chráněná vodou, s dvojitými palisádami. Poschoďová věž z velkých klád se střílnami, věžička nad bránou, obytná dřevěná budova a několik hospodářských včetně stájí a sýpky. Zdejší starý vladycký rod tu byl už v dobách Slavníkovců. Přišel je přivítat mladý Zdislav, otec odjel do Prahy, k opatu Vyšehradské kapituly, řešit nějaký územní spor. Byl asi ve věku Jakuba a hned si porozuměli. Připomněl, jak byl také na závodě sekání hlav. Jediný z místních vsadil na Jakuba, smáli se mu, ale pak záviděli jeho velkou výhru. Obdivoval Auroru i Jakubovo oblečení. Večer bylo příjemné posezení pod starým dubem. Lukáš přivezl i nějaké lahůdky a víno od Radima.

Druhý den věnovali lovu v blízkém okolí. Doprovázela je Matějova Bella. Aura zůstala doma na hradbách. Lovu si náležitě užíval Hanek s Jáchymem, ale i Matěj a Lukáš. Jakub se Zdislavem si spíš vyprávěli, a nebýt toho, že jejich koně doslova zakopli o velkého divočáka, nic by neulovili. Lukáš byl rád této cestě. Konečně se Jakub smál, jeho zlaté vlasy zářily vedle bronzových jejich hostitele. A také večer byl jeho chlapec plný nadšení i touhy milovat se. Když viděl Jakubovu radost, svolil, že zůstanou ještě den. Z rána ukazoval Zdislav Jakubovi své poklady. V malé komůrce několik desítek svitků pergamenů, dokonce i malý breviář s modlitbami, životy svatých, vázaný v jemné kůži. Ten mu zde zanechal jejich mnich, když se vydal na cestu k papeži. Naučil ho latinsky. Měl zde i několik opisů z děl antických, které si přivezl od kupců z Prahy. Loni v létě ho tam sám kníže Vladislav pasoval rytířem spolu s jeho starším bratrem Branimírem. Účastnili se s otcem a knížetem Děpoltem tažení do Polska. Ale on moc o válčení ani lov nestojí. Jenže není jiné volby. Na tvrzi zůstane starší bratr. Ten se také k večeru objevil i se svým otcem. Poseděli dlouho do noci.

„Můj pane, viď, že se zde cítíš dobře, škoda, mohli jsme sem zajet dříve. Teď už se blíží doba našeho odjezdu. A slyšel jsem, že Dominik s Pietrem tu chtějí zůstat stejně jako Zdeněk. Francois je v Prčici i mrtvý Alechandro. Tady Magar a Martin ani nemá hrob. Bude nás málo. Jen kdybys, možná, nevím, jak to říct.“

„Asi tuším, co si tvá dušička žádá. Vidím, že ses se Zdislavem velmi sblížil. Chceš, abych ho vzal do naší družiny? Nemýlím se, že ano?“

„Jen, můj drahý pane, pane Lukáši, není v tom nic nečestného. Já jen, máme toho tolik společného, a tady by musel k vojsku, a než by se dostal někam…“

„Zadrž, chápu, že potřebuješ přítele svého věku, je to hezký, milý i vzdělaný chlapec. Jsi schopný diplomat a víš, že ti nic neodmítnu. A on, stál by vůbec o službu u mě?“

„Byl by nesmírně rád, jen má obavy z otce.“

„Neboj, než ráno vyjedeme k Netolicím, všechno domluvíme.“

Jakub děkoval a neskrýval své nadšení.

Taky z rána bylo všemu učiněno zadost. Zdislavův otec byl velmi rád. Sloužit u vévody a v daleké zemi, to se povede málokomu. Připravili jednoho koně se skromným nákladem chlapcova jmění, rozloučili se. Za chvíli je obklopil hluboký les. Odpoledne přijeli k osadě Netolice. V zákrutu potoka na strmé vyvýšenině s mohutným valem obklopeno palisádami bylo hradiště s bergfriedem, v horní půli dřevěným, a kostelem sv. Jana Křtitele. Byla zde Vladislavova posádka, starající se o okolí cesty z Lince na Prahu. Místní kastelán Nemoj měl už o ně obavy. Byli ohlášeni, ale zdrželi se v Budkově. Zavolali zdejšího mnicha z kostela. Pokud astronom ze Zvonu vyluštil pergamen správně, to, co hledali, by mělo být za třetí hrobkou, na tři sáhy od paprsku slunce, co protne v poledne kříž. Šli se podívat do kostela. Mnich z toho nebyl nadšený. Odvolával se, že bude muset uvědomit biskupa. Ovšem Nemoj řekl, že vše patří pod knížete, a pokud něco najdou, nepřijde ani kostel zkrátka. Sám tomu ale moc nevěřil. Je to dost let. Zítra se uvidí. Večer poseděli u ohně venku na nádvoří, kde se opékala ovce a tři větší selata. Pivo i něco vína přispělo k pohodě.

Jakub se vzbudil ještě za šera. Šel probudit Zdislava a vydali se do kostela. Najít tři hrobky bylo snadné, jenže naproti byly také tři. A křížů několik. Okno k jihu bylo z malých barevných skel, zalitých v olovu. Venku na zdi sluneční hodiny. Někdo je bude muset hlídat a zpravit je o poledni. Na podlaze byly velké opracované kamenné dlaždice. Prohlíželi si okno. Sklíčka byla matná a moc nezářila. Zatím slunce dopadalo šikmo. Pak si Zdislav všimnul, že jeden náhrobní kámen na levé straně je novější. A to až z roku 1150. Hledat budou muset na straně zprava.

„Co když jde o slunce v jinou dobu? Svítilo by jinam.“

„Je tady prý symbol léta, tvrdil náš astronom. Kříže, co nejsou napevno, to také nebudou. Musíme najít nepřenosné.“

„Tady je velký dřevěný. A široký. Ten by paprsek neprotnul.“

Hledali další kříž. Našli osazené ve zdi, zcela zrezivělé z doby vysvěcení kostela.

„Chodíme kolem a nevidíme,“ usmál se Zdislav. „Vidíš sochu sv. Jana Křtitele, má v ruce kříž, je natažená k oknu.“

Socha byla dřevěná, ale upevněná v pískovcovém podstavci. Kříž byl měděný, o čemž svědčila jeho nazelenalá barva. Hned zkoušeli odhadnout, kam asi dopadne paprsek. Všude byla stejná dlažba z velikých kamenů. Na poklepání zněla stejně. Odpočetli tři sáhy na obě strany. Nic nenasvědčovalo, že zde může být nějaký úkryt.

„Musíme počkat na dobu před polednem a všechno připravit.“

Konečně nastala kýžená doba. Mnich, kastelán Nemoj, Lukáš se svými rytíři a zbrojnoši. Zatím žádný paprsek z okna neprotínal kostelní tlumené světlo. Zvenku se ozvalo zatroubení na roh. Jedno červené sklíčko se rozzářilo v půli okna. Paprsek se rozběhl podlahou ve směru, jak předpokládali. Ale hned zmizel.

„Podívejte,“ vykřikl Zdislav, „na zeď.“ Ukazoval. Všichni sledovali jeho ruku. Paprsek se rozzářil na tři lokte vysoko na kusu slídy v kameni zdi a pohasl.

„Hledali jsme na podlaze. Ale je to ve stěně. Buď za bočním oltáříkem nebo tady na zdi. Oboje je na tři sáhy.“

Nejprve se pokusili pohnout nebo nějak posunout oltáříkem. Byl vytesaný z kamenného kvádru. Pak se přesunuli k naznačené zdi.

„Zvenku je v těchto místech pomocný opěrný pilíř,“ mínil kastelán Nemoj.

Prohlédli pečlivě jednotlivé velké kameny. Zdálo se, že jeden vydává jiný zvuk při poklepání. Kameny byly sesazeny pevně k sobě, trvalo chvíli, než se podařilo vklínit sochory a zapáčit. Kámen se uvolnil, a tak tak že muže okolo neporanil. Narazili na další kámen.

„Je to jen kus břidlice, udeřte do ní.“ I Nemoj, dříve pochybující, byl napjatý.

Břidlice byla tenká a rozsypala se. Objevil se úzký otvor. Mnich podal zapálenou louč.

„Viděl jsi první, že je to na zdi,“ Lukáš pokynul Zdislavovi.

Otvor dál byl právě tak jen k nahlédnutí. Budou ho muset rozšířit. Chlapec vsunul pochodeň a pak zvolal:

„Pane Bože, to není možné!“ Pochodeň předal Lukášovi a ten posléze Nemojovi. Nahlédli všichni v kostele.

„Samé stříbro, už vytavené v prutech, zřejmě v hřivnách, jak dostal Čeněk. Ale i svinuté střížky a větší roztavené kusy, možná z nádobí a šperků. Kdo ví. Kde jsme byli my, žádné pece nebyly. Někde ho tavili, pak shromažďovali zde a jinde razili denáry. Zřejmě to tak měli rozdělené k vůli utajení. Kdo to asi mohl být?“ divil se Lukáš.

„Jací jsme, můj pane? Říkal jsi, že se poklady nenachází, a co ten náš, za který jsme postavili kostel. Jistě, byl od loupeživého Ješka. Ale tohle může být stejné. Kolem je několik obchodních stezek.“

„Něco se tehdy muselo stát. Na Vyšehradě mají zápisy. Určitě přijdou na to, kdo mohl být tím padělatelem. A Vladislav bude mít radost.“

„Vyšlu hned posla do Prahy, ať si zajistí převoz. Dám sem spolehlivé muže, vše vyndáme a sepíšeme. No, zatím můžeme slavit, co vévodo? Vladislav nám jistě nějaký denár přispěje a určitě i nálezcům a kostelu.“

Večer také náležitá oslava proběhla. Jen Matěj litoval, že nevzali nikoho z kuchařů.

„Počkej u nás doma,“ líčil Jakub Zdislavovi. „Zdejší polévka slepice ani neviděla, je to samý pastinák a kroupy. K vařenému žebru nedali bobkový list, málo česneku a cibule. Chleba ujde, v ovesné kaši snad zapomněli na med. Znáš datle a fíky?“

Ještě že pivo bylo dobré i víno z Východní marky. A opékalo se prase. Na tom se snad nic zkazit nedá.

Zdejší ubytování lásce moc nepřálo. Všichni sdíleli jednu ubikaci pro vojáky. Těšili se, jak vyjedou k domovu.

Na Zvonu si všichni po odjezdu Lukáše užívali krásných dnů. Ne že by nebylo co dělat. Povinnosti purkrabího převzal Čeněk. Stavěla se vedle skelné hutě keramická pec a dílna, sháněla vhodná hlína na pálení, vrcholily poslední práce na velkém zájezdním hostinci. Bylo třeba zvážit, jaké koně použijí k cestě do Francie. Co vše povezou. S výběrem několika nových lidí pomáhal Dominik. Hostinec obsadí vlastními. V kuchyni jeden z dříve pomocných kuchařů na hradě, na výpomoc z osady, do stájí dva chlapci z hradiště. To vše zváží Johan. Annino zdraví přece jen náročnou cestou utrpělo. Zatím zůstane v hradišti i s malým Čeňkem. Ten naopak se měl čile k světu. Sigimund s Ibn Hafidem nevěděli, kam spíš zamířit své kroky. Všude panoval čilý ruch. Bylo třeba vyplácet řemeslníky, přebírat a kontrolovat přivážené zboží. Konečně jedno odpoledne bylo klidnější. Čeněk musel, když tu nebyl Matěj, ač nerad, zajet k hostinci. Hledal Johana. Bylo horko, vyjel jen v košili, opásán loveckým nožem. Nikde v místnostech hostince nebyl. Prošel dvorem ke stájím. Našel ho v malé místnosti, která bude sloužit jako sklad krmiva. Palanda na pytle s ječmenem a ovsem, na kraji složené houně, pár otepí slámy.

„Buď pozdraven, pane hrabě, jaké máš přání?“ Johan měl jen podkasané kalhoty. Jeho opálené tělo se lesklo. Po tváři stékal malý pramínek potu.

„Nesu seznam, co přivezly ráno vozy z Prachatic,“ podával malý pergamen.

Johan ho vzal, prohlédl, pak odložil na poličku u dveří. Zastrčil na nich západku.

„Nemohu jinak, můj pane, potrestej mě, když odmítneš.“

Strhl Čeňka k sobě, začali se líbat. Jejich ruce je zbavily oblečení, velkou houni natáhli na slámu. Přestali vnímat svět okolo sebe. Jejich ruce i nohy se proplétaly v milostné křeči. Střídali se ve vzájemném pronikání, zakoušeli vše přebíjející krásnou bolest. Všechny ohledy, námitky, zákazy se utopily v neustále se stupňující vášni. Byl večer. Slunce stále svítilo, vždyť slunovrat byl nedávno.

„Díky, můj pane, vždycky tu budu pro tebe, budeš-li chtít.“

Čeněk vyšel na dvůr, pomalu vyjel ke hradu. U kostela Panny Marie skotačily děti z osady. Projel přes most. Jako by ho bylo jen půl. Ta druhá polovina se stále až trýznivě milovala s Johanem.

U brány už po něm byla sháňka.

„Pane hrabě, nemohli jsme vás najít. Je tady spěšný posel z Pasova.“

„Vždyť biskup odjel před pár dny.“

„Ne od biskupa, od nějakého kupce.“

Čeněk měl pramalou chuť něco řešit. Neměl ani snahu zajít k večeři.

„Kde je ten muž?“

„V místnosti pro přijímání návštěv, je tam dlouho, zanesli mu i večeři.“

„To jsi byl hodně daleko, Čeňku,“ oslovil ho na chodbě Vahe. „Nikde tě nenašli.“

Když vstoupil, sedící muž se otočil, byl to Moše, židovský sluha Mansura Ibn Latífa.

„Buď pozdraven, pane hrabě Cenku, Friedrichu. Můj pán by rád navštívil hrad Zvon a pak Prahu, ale měl obavy, že jsi už odjel se svým vévodou do Francie.“

Chvíli poseděli, Čeněk si nechal donést večeři. Brzo ráno Moše vyjede. Připomněl mu jejich cestu k Hildegardě a samozřejmě opět Johana. Když vešel do Matějovy komnaty, uviděl první na stojanu jeho bojovou zbroj. Postel, kde se tak často milují, byla chladná jako opuštěná milenka. Nejprve zaváhal, má stále svou komnatu vedle Hanka s Jáchymem. Ne, svlékl se, poslední pohasínající zář slunce zmizela v okně. Tma obestřela celý hrad.

Johan ještě dlouho seděl na houni s krůpějemi jejich touhy. Tušil, že Čeněk podlehne stejné vášni, jakou zakoušel i on. Na nic jiného nebyl schopný myslet. Nespěchal do hradiště. Anna už jistě s dítětem spí. Oba je miloval. Jen jako by žil další život. Život bezbřehého vzplanutí živočišné, neukojitelné slasti. Viděl, že jeho milenec je na tom stejně.

Lukáš se rozhodl vyjet co nejdříve. Nepojedou přes Prachatice, tam by museli, kdyby měli povozy. Projedou kolem lesy a odpoledne mohou být doma.

„Konečně vidím Jakuba, jak se směje. Snad nám Zdislav dá sílu vymanit se smutku. I když zapomenout nelze.“

„Taky v to doufám, Matěji. Moc času nám nezbývá, budeme připravovat cestu. Jen jsem znepokojený, nepřijel žádný posel od otce ani Simona. Snad se tam nepřihodilo nic zlého.“

Na Jakuba se Zdislavem byla radost pohledět. Jeli v čele, často daleko vepředu. Konečně navázali na cestu z Prachatic nedaleko od hradu. Oba chlapci se nedočkavě rozjeli k bráně. Když vjeli do nádvoří, přiběhla Aura. Uvítala je, počkala, až přijede i Lukáš, pak znovu vyběhla na své místo na hradbách.

„Pořád vyhlíží Martina.“

„Pamatuji si ho. Byl jsem u hrazení, když mu biskup z Pasova podal meč. V duchu jsem toužil být jako on.“

„Nikdo ho nikdy neporazil. Až pak kameny a voda.“

Přišel je přivítat Čeněk.

„Přijede nás navštívit kupec, co s námi plul do Pasova, můj pane. Ibn Latíf.“

Byl akorát čas k večeři. Vyprávění nebralo konce. Zdislava ubytovali v komnatě, kde byl dříve Vahe. Ten si zvolil bydlení po svém zemřelém bratru.

Když šli spát, svěřil se Lukáš se svými obavami:

„Jen jsme, můj milý, nedomysleli Zdislavovi nějak vysvětlit, že je nás tu pár jiných, než jak je zvykem. Snad to pochopí a nevzniknou nějaká nedorozumění. Mohlo by to být i velmi nebezpečné.“

„Můj pane, neměj obavy, o všem ví. Mu se líbí dívky. Ptal se, jaké jsou Francouzky, netušil, že jsem tam nebyl. Asi sis pane myslel, že jím chci nahradit Martina. Ne, můj pane, to nikdo nedokáže. Zdislav nemá nic proti naší lásce. Spíš nás obdivuje, ví, jak ji mnozí odsuzují. On je vůbec zvláštní. V mnohém jako já. Proto jsme si blízcí. Doufám, že si ho také zamiluješ, můj pane.“

„Určitě, Jakoubku, jsem rád, žes rozptýlil mé obavy.“

Večer vystřídala noc plná něžností. Bylo jim krásně, až na to, že postel byla příliš velkou. Jedno místo bylo prázdné.

Zdislav přistoupil k oknu. Vlevo, někde v lese, bylo vidět zář ohňů. Skelná huť a keramická pec. Jak rychle se jeho život změnil. Když byl s otcem a bratrem na tažení s knížetem, poznal pár chlapců jeho věku. Zajímaly je jen zbraně, zábava v krčmě, ženy a dobré víno. Většina neuměla číst ani psát, s bídou trochu latiny, a to spíš popěvky minnesängrů. Jakub byl jako zhmotnění jeho snů. Seznámí ho s jejich učenci. Může se učit řeči, ukáže mu, jak maluje. V duchu si představoval, jaké to asi je milovat se s mužem. Slyšel vždy, jaký je to hřích, a byl najednou plný obav o svého nového přítele.

Čeněk se zcela poddával Matějovu objetí. Vždyť je vše tak krásné. Cítit pronikání svého milence, poskytnout svůj nektar jeho chtivým ústům. Proč hledat něco víc? Ale stejně tak cítil, bude-li příležitost, nedokáže odolat až trýznivé touze po Johanovi. I Matěj vzpomínal na Simona. Uběhl půlrok, neobjevil se. Zato Hanka jeho Jáchym seznamoval neustále s novými způsoby lásky. Co taky jiného, vždyť byl k poskytování těchto služeb vychován. Rozhodně se oba dva nemuseli do ničeho nutit.

Ráno po návratu bylo deštivé, celý den vydatně pršelo. Potokem se hnala zakalená voda z lesů. Jakub seznamoval Zdislava s hradem a dalšími obyvateli, které ještě nepoznal. Kuchař Marc, který měl od počátku pro Jakuba slabost, byl nadšený, že se konečně směje. Hned jim přinesl bobří ocas na víně, jednu z vyhlášených a ne moc častých lahůdek. Otec Jeroným oceňoval Zdislavovu latinu, stejně tak astronom. Jakub chtěl hned vědět, jak pokročil s luštěním run. Něco snad má, ne ovšem celé a stejně varuje, nic z toho není bez velkého nebezpečí. S Ludvíkem hned byli jako staří přátelé a stejně s Čeňkem. Jakub byl rád, jak ho všichni dobře přijali. Odpoledne přeběhli do hradiště. Ještě minulý večer domluvil s Lukášem nového koně.

„Vím, že se ti líbí Aurora. Je tu její mladší sestra, ještě klisna, ale skoro se jí rovná, Clea, Cleopatra. Vycvičená k jízdě. Je skoro hezčí než moje, určitě se ti zalíbí.“

Clea byla skutečně nádherná. Téměř bílá s ocelově šedým grošováním, s bílou hřívou a bílým ocasem. Zdislav se nevěřícně otočil k Jakubovi.

„Takového koně jsem ještě neviděl. Ani kníže Vladislav takového neměl.“

„Taky si z Heřmanova chovu koupil hned čtyři.“

„Ale i kdybych prodal svého a přidal úspory, neměl bych na ni. Aspoň si ji pohladím. Jsi tak krásná, Cleo.“

„Jistěže je drahá, ale také ji nebudeš kupovat, je tvá. Dar od vévody Lukáše a trochu ode mne.“

„To nemohu přijmout, zatím jsem se nijak nezasloužil,“ dodal nevěřícně Zdislav.

„Nemůžeš odmítat dar teď svého pána. Pravdou je, budeš mít z nás nejhezčího koně. Jako bych tušil, že se objevíš. Nechtěl jsem, aby ji prodali. Jak bude lepší počasí, vyjedeme si.“

„Díky, Jakube, snad ti tvou laskavost někdy vrátím. A musím poděkovat vévodovi.“ Objal ho.

Také, hned jak Lukáše potkali, poklekl před ním Zdislav a děkoval.

„Vstaň, můj milý, já mám na tvém koni nejmenší zásluhu. Je pravda, je to skvost. Také jsem ho nechtěl prodat. Ale tady všemu velí náš Jakub a Aurora. Doufám, že s Eliášem nebudu až třetí.“

Jakub se smíchem vyprávěl příhodu, kdy Lukášův Eliáš se dal do klusu, až začala klusat i Aurora.

Snad, pomyslel si Lukáš, snad tenhle chlapec pomůže oběma přemoci stesk po Martinovi. Než odjedou, nechá položit v kapli, vedle Magara, náhrobní kámen. Ať je tu nějaká památka. Musí zajet k Prachaticím do kaple, co nechal postavit Vladislav.

„Živí tě potřebují,“ vytanulo mu na mysli. Měl obavy. Z Nevers nepřijel zatím posel ani Simon. Pasovský Konrád také nic nevěděl. K odjezdu se musí připravit nejpozději do půli srpna. A to není až tak vzdálená doba.