• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace3. 11. 2022
Počet zobrazení1059×
Hodnocení4.86
Počet komentářů2

19

Ještě před Štědrým večerem vyjelo několik rytířů s novými hosty na lov, aby byl na svátky dostatek zvěřiny. Ejnar s Klintem ulovili medvěda. Zřejmě ho něco vyrušilo v zimním brlohu, vyběhl do lesa přímo do rány lovců. Martin s Matějem losa. Viděli je už dřív, celé stádečko, jenže vždy rychle zmizeli. Aurora se docela skamarádila s Ralfem, během lovu je častokrát nebylo vidět. Martin se smál, že mu ukazuje svoje vlky. Mezi dalšími úlovky bylo několik prasat, srnčí a jelení zvěř. Jakub moc o lov nestál, ale rád navštívil tento rok už naposled bábu Ančí. Přivezli dárky. Ejnar měl starou nehojící se ránu od hrotu kopí. Dostal hojivý balzám. Stařenka měla radost z Jakubova zdraví.

„Aura tě zachránila, chlapče. Ani já, doktor nebo mnich. Sama málem také zemřela. Má tě ráda, protože ty máš rád Martina. Zvířata vycítí víc než lidé.“

Vahe nezapomněl přinést několik veverek, Magar svazek kvíčal a tetřeva. Oba měli bábu Ančí velice rádi. Připomínala jim jejich babičku v Kilikii, která také byla ranhojičkou.

Otec Jeroným, jako vždy, naháněl všechny do kaple. Musel sloužit mši třikrát, aby se všichni z hradu i hradiště vystřídali. Matěj s arabským učencem Ibn Hafidem už měli plány kostela. Matěj měl i zamluvené některé řemeslníky pro jaro. Nastal druhý Štědrý den na Zvonu. Přes den se postili, vždyť všechno doženou, až vyjde první hvězda. V rytířském sále museli přidělat stoly. Tento večer zde chtěli být i rytíři z tvrze, z hradiště, spolu se svými ženami. Otec Jeroným pozval i mnicha z osady. Celý sál byl nazdoben větévkami smrku, jedle, břečťanem, plody šípků, jeřabin a červenými jablíčky, co pro tento účel přivezl z Polabí Radim. Nechybělo ani jmelí. Na stolech nové mísy s vodou na mytí rukou, nádherné svícny, držáky loučí, výrobky Sigimunda. Také ošatky s jablky, hruškami, ořechy, misky se sušeným ovocem zdejším, lesním i dovezeným.

Otec Jeroným, mnich z osady a Jakub přednesli děkovné modlitby. Všechny přivítal vévoda Lukáš a přizval je k večeři. Začala medovými plackami s borůvkovou šalší a polévkou z luštěnin, pastináku, sušených hub a krup. Pak už byla jedna lahůdka za druhou, hlavně hodně sladkostí. Ostatní z hradu jedli v přípravně u kuchyně, kde byl i Dlouhý Robert s Čeňkem a Hankem, služky a komorné manželek rytířů. Další čeleď a zbrojnoši z prvního nádvoří ve velké místnosti u černé kuchyně, jaká byla i ve tvrzi, v hradišti. Všechny je obešel Lukáš s přáním svátků. Zůstali jen strážní na hradbách, aby se po čase vystřídali.

Byla krásná noc, obloha plná hvězd, jen velmi slabý mráz, ticho a klidno. To se ovšem nedalo říct o hodujících. Nejvíc bylo slyšet Klinta, jak neustále zdůrazňoval svoji radost ze shledání a obdiv zdejší tabule. Ženy dostaly hlavně látky i hedvábí, masti, vody, kartáče, hřebeny, čelenky, spony a další šperky. Muži drobnější zbraně, pásy, řetízky, břitvy, potřeby pro jízdu a lov. Všichni žasli nad dvěma deskovými obrazy, které namaloval Jakub pro kapli. Všem blízkým připravil pergameny s básní, písní nebo modlitbou. Také s Alechandrem složili dlouhou baladu o událostech na Zvonu. Střídavě ji přednesli i zazpívali v latině, němčině i češtině. Astrolog je zpravil o událostech příštího roku. Měl být docela úspěšný, jen varoval před špatnými znameními koncem jara. Přivedli Sigimunda, který vyrobil mnoho z dárků. Svícny, držáky, lampičky, stojany, věšáky i kovové šperky. Pro dámy s květy růží, lilií, ovoce, pro pány s lovnou zvěří. Musel povyprávět celou historii, jak přišel na hrad, o Ješkovi i o svém nespravedlivém obvinění. Dlouho do noci bylo veselo v rytířském sále. První odešly dámy, mnich s otcem Jeronýmem, dál podle množství vypitého piva, medoviny a vína.

Lukáš s hochy ještě na chvilku zasedli ke stolu v donjonu.

„Nepozveme na pohár vína Matěje?“ zeptal se Martin.

„Velice rád,“ souhlasil Lukáš.

Jakub se hned nabídl, doběhne pro něj. Čeněk s Hankem nakládali dříví. Jak se vracel s Matějem, pozval i je. Trochu zaváhali, ale šli hned za nimi. Vešli a zůstali u dveří.

„Jen pojďte dál, zasloužíte si sklenici dobrého vína za vaše služby. Nebo ne? Matěji.“

„Jistě, pane, je na ně spolehnutí.“

Martin nalil do dalších tří pohárů.

„Na Vánoce i další rok.“

Jakub se ptal na Auroru. Oba radostně vyprávěli.

„A víš, pane Jakube, že Aura bude mít štěňátka? Říkal Dlouhý Robert, když je pořád s Ralfem.“

„Buď na ně hodný,“ řekl Lukáš Matějovi, když se loučili.

„Tobě, můj pane, nevadí…“

„Vždyť všichni víme, jak je to. Tady nahoře jsme poněkud jiní a kéž zůstane vše, jak je.“

Lukáš si s chlapci ještě nalil po sklence vína.

„Proč většině lidí vadíme? Nikomu přece neubližujeme. Někde takové kamenují, upalují, bičují v kládě, zazdívají zaživa,“ jako vždy měl Jakub plno otázek.

„Bojí se toho, co je jiné. Nejen lásky mezi muži, Ibn Hafida chtěli ukamenovat, i když je učenec a vynikající stavitel. Jen proto, že pochyboval o víře a je stoupencem Al Farábího. Rád ti o tom poví. Proč ukřižovali Krista i jiné mučedníky, hlásali něco jiného, než v co věřili ostatní. Tak je to celé věky. Ani já mimo náš hrad nemohu dávat najevo svou lásku k vám. Kolem sebe mám ty, kterým nevadíme. Díky tomu, že jsem dost bohatý, abych si lidi mohl vybírat. Jak dopadnou druzí, vidíte na Čeňkovi a Hankovi. Byli by dávno po smrti. Ve válečných taženích jsou i rytíři, co spí se svými panoši. Nemilují je. Jen jim slouží jako náhrada žen. Často je zneužívají proti jejich vůli. Nebo Krvavý Albrecht. Ten zneužil i malé chlapce a pak je zabil, aby nemohli mluvit.“

„To vím, Ludvík vypráví o všem možném, je tobě, pane, a Martinovi vděčný za záchranu, ale o Albrechtovi mluvit nechce.“

„Bude z něj skvělý doktor. Až se vrátíme do Francie, pošlu ho na univerzitu. Ty bys také mohl.“

„Ale já nechci od vás.“

„Tak seženeme nějakého malíře, aby tě učil. Jako byl tvůj otec. Nechtěl bys ho vidět?“

„Nevím, asi ano. Nikdy jsem ho neviděl a on určitě neví, že mě má.“

„Ještě tu máme pár dárků od Simona.“

Lukáš otevřel velkou truhlu, z ní vyndal malou a otevřel ji. Uvnitř byly kameninové i skleněné nádobky, zasazené v kazetě, aby se nerozbily. I zvláštní hedvábný toulec zavázaný tkanicí ze stříbrných nitek. Oba hoši se nakláněli nad truhličkou. Už teď z ní bylo cítit směsici vzrušujících vůní. Lukáš vyndal dildo.

„Je to hračka k milování. Znali ji před stovkami let.“

„Asi jsem ji viděl na řeckých svitcích, ta se zasunuje, no jako penis, viď, pane? A můžeme zkusit, jaké to s ní bude?“

„Jistě, budete-li chtít.“

Oba přikývli. Byl tam i list pergamenu od Simona, jak vše používat.

Stejnou truhličku otvíral za zdí i Matěj. Čeněk s Hankem přišli od Aurory.

„Vyzkoušíme dárek od Simona?“

„Myslíš, pane, že nám ta věc neublíží?“ ptal se s obavami Čeněk.

„Nebuďte strašpytli, zkusím to sám.“

Otřel dildo, nanesl olejíček, pomalu začal zasouvat. Bylo o něco větší než penis Simona a chlapců. Zvláštní chladivý tlak. Jeho tělo se mu pomalu přizpůsobovalo. Chlapci se tvářili zděšeně.

„Teď nás už nebudeš chtít, pane, když máš tu věc?“

„Naopak,“ rozesmál se, „tím víc.“

Hned si přivinul Čeňka. Začínal být závislý na mandlové chuti jeho semene. Vyndal dildo, otřel a nahradil Hankovým penisem.

 

Po Vánocích mrzlo a napadlo nebývale sněhu. I lov se stával obtížným. Klint s Ejnarem nezaháleli, pilně učili ostatní bojovým uměním. Vždyť se válčení věnovali celý život. Sigimund, ten by mohl pracovat i v noci. Také tak mnohdy činil. Připravoval něco s oběma učenci, ale všichni se tvářili tajemně, nechtěli nic prozradit. Až jednoho dne, na polici mezi oběma krby v rytířském sále, všechny ohromilo jejich dílo. Klepsydra neboli vodní hodiny. Byly to dva vysoké válce s plováky. Z jednoho do druhého odkapávala voda. Plovák ukazoval čas. Bylo vždy nutné válec vyměnit a časem doplnit vodu. K tomu sloužily rysky, naznačující výšku vodního sloupce. Jeden z pomocníků v kuchyni byl pověřen tím zodpovědným úkolem. Všichni také používali hodiny přesýpací, hlavně v kuchyni, ale byly jen na krátkou dobu. Na hradě byly i hodiny sluneční, jenže vodní ukazovaly čas i v noci a za každého počasí. A to nebylo vše, pro jaro připravoval Sigimund s Ibn Hafidem skelnou huť. Dřeva na popel je dost, i potřebného písku. Jeden muž z hradiště už v takové huti pracoval na německé straně. Zatím zkusí jen zelené sklo, pak se ho naučí i čistit.

Matěj s učenci a otcem Jeronýmem roztřídili Ješkovy poklady. Určovali, co a jak se dá prodat a použít ke stavbě kostela. Vybrali i místo pro stavbu. Blízko od příjezdové cesty z Prachatic mezi vesnicí, hradištěm, nedaleko od polozemnice, kde dřív bydlel Jakub.

V hradišti ve stáji od převržené loučky vznikl požár. Naštěstí nebyl vítr, kolem plno sněhu. Podařilo se rychle strhat kus doškové střechy do sněhu. Oheň se stal velkým varováním pro všechny. Požáry bývaly časté. Zničily víc osad, měst, hradů a tvrzí než válečná tažení.

Chystali se k cestě na Moravu, vyrazí hned po Velikonocích. Nejdříve pojedou do nového premonstrátského kláštera v Želivu. Cestou navštíví Děpolta u Budivojovic. Pak olomoucké biskupství a k hrobu Lukášovy matky. Zpět se budou vracet přes Prahu. Zastaví se ve tvrzi v Prčici u Vítkova otce. Až k polským hranicím je doprovodí Dáni se svými lidmi.

Začal před velikonoční půst. Jeho dodržování, přes pokyny otce Jeronýma, bylo velmi vlažné. Ještě že se daly na mnoho způsobů upravit ryby a vodní živočichové. Oblíbený byl bobr, raci a vodní ptactvo. Snídaně i večeře postně vypadaly, ale rytíři se během dne trousili do kuchyně, kde bylo vždy kus uzeného masa a špeku. Otec Jeroným vše věděl, říkal jim, že budou mít každý pytel hříchů a nebude je stačit ani všechny vyzpovídat.

Už koncem února přivedla na svět Aura šest krásných štěňátek. Dvě fenečky a čtyři kluky, jak říkal nadšeně Čeněk. Stali se hned miláčky všech. Jedna fenka bude Matěje, druhá Dominika. A psíci pro pasovského biskupa Konráda, Viléma z Falkensteinu, Vítka z Prčice a Klementa. Zájemců by bylo plno, ale aspoň těm, co se přihlásili první. Velikonoce připadly na druhou půli dubna, hned po nich se vydají na cestu. Určitě zabere nejméně tři měsíce. V květnu se čekalo narození dětí Zdeňka, Dominika i Pietra. Bylo samozřejmé, že zůstanou doma. Také Aurora bude mít potomka. Jakub si musel vybrat náhradního koně. Zůstal věrný klisnám. Dlouhý Robert a Čeněk s Hankem zaučovali dva chlapce z hradiště v péči o Auroru a koně ve druhém nádvoří. Pojedou také na Moravu. Jakub se smál, je to kvůli Matějovi.

„Jen nebuď tak nepřející, taky bych tě mohl nechat doma,“ snažil se být vážným Lukáš.

„Umřel bych tady žalem a touhou po milování,“ dělal zkroušený obličej Jakub.

„Musíš si vybrat jiného koně.“

„To už mám, ale jako Aurora není žádný.“

Skončily Velikonoce. Navečer se za Lukášem zastavil doktor s jeho pomocníkem, kterého nazval Ludvík. Chlapec, kterého zachránili před Albrechem Krvavým. Zůstal u doktora, vydatně pomáhal. Byl rozhodně starší, než si původně mysleli, za rok se hodně změnil. Mluvil dobře latinsky a řecky, uměl i německy a rychle pochytil i něco z češtiny. Co dřív nevěděli, domluvil se arabsky s Ibn Hafidem, i hebrejsky. Doktor se o něj staral jako o vlastního a Ludvík mu také říkal otče. Vyprávěl o svém životě. Snad do pěti nebo šesti let žil na hradě ve skalách. Hrad dobylo vojsko, prodali ho otrokářům. Koupili ho kněží. Zřejmě nějaká pohanská sekta. Mluvili latinsky i řecky jako on. Měli tam asi dvacet chlapců různého věku. Několikrát do roka vždy nejstaršího zabili. Pili jeho krev, věřili, že se stanou nesmrtelnými. Jejich klášter byl také v horách, ale ne u moře. Nedalo se z něj utéct, byl silně opevněný. Přesto ho dobyli křižáci, mnichy povraždili, chlapce předali obchodníkům. To měl asi okolo osmi let. Karavanu obchodníků přepadli Seldžučtí Turci, ocitl se v zajetí. Větší a silnější brutálně vykastrovali pro harémy, jeho s několika mladšími prodali obchodníkům. Cestoval s nimi až do Egypta, Středozemním mořem a pak Černým mořem, přes Kijevskou Rus do Polska. Koupil ho nějaký šlechtic, co cestoval do Čech. Byl také přepaden, Ludvíka unesli a nakonec prodali hostinskému pro Albrechta. Bál se nejprve mluvit, čekal, než viděl, že tady mu nic nehrozí. Na krku měl zlatý řetízek se zlatým medailonkem, co vypadal jako peníz. Když ho zachránili, měl ho schovaný v malé, kožené mošničce. Dali mu nové oblečení, ale on ji zoufale hledal. Doktor si myslel, že je prázdná. Snažili se rozluštit na medailonku zašlý nápis. Ludvík si myslel, že je tam jeho jméno nebo odkud pochází. Doktor Ludvíka chválil, umí už připravit plno léků a mastí. Vyčistit i obvázat rány. Chodil také jíst do kuchyně. Spřátelil se s Čeňkem a miloval koně. Byl nadšený, že ho Lukáš chce poslat na studia lékařství.

Matěj připraví vše na cestu. Nebudou mít povozy, ty nakoupí až před Prahou, po cestě domů, spolu s věcmi potřebnými pro hrad a stavbu kostela. Pojedou tak velmi rychle. Čeněk s Hankem dostali oblečení panošů. Z rytířů vezmou Vaheho, Magara, Alechandra a Francoise. Doprovodí je Dáni se svými lidmi. Otec Jeroným zůstane nějakou dobu v Želivském klášteře. Vrátí se na Zvon s Děpoltovci nebo s Vítkem.

Těsně před odjezdem dojelo velké poselství od Simona, biskupa v Nevers a Lukášova adoptivního otce. Jakub byl nadšený ze zlatých jablek, Matěj ze Simonových dopisů, jen Lukáš byl vážný. Ještě tento rok. Příští podzim návrat. A tady je tak krásně. Večer ukazoval chlapcům mapu vévodství. Dvě nová panství na jihu, tam počítá s Dominikem a Pietrem. Už s nimi o tom mluvil. Kdo ví, co přinese cesta do Francie.

„Můj Lukáši, můj pane, raději bys zůstal tady. Viď?“ vystihl to Jakub.

„Máš pravdu, můj milý. Jinak nelze. Ale ještě máme něco přes rok. Simon píše, otce trápí pakostnice, má bolesti, nezvládá jízdu na koni. Přitom mi sám psal, ať ještě zůstanu.“

„My tam budeme s tebou, nebo snad ne?“

„Co bych si tam bez vás počal? Už nechci žít jinak než s vámi.“

Milovali se dlouho do noci. Kdo ví, jak bude na cestách. Natáčel si zlaté prstýnky, hebké jak hedvábí. Druhou rukou černé, husté, nepoddajné. Může být na světě něco krásnějšího než jeho dva milenci? Často při myšlenkách na návrat vzpomínal Jeana. Jen na vše krásné s ním. Bolest zůstala, ale její hroty otupil čas a jeho chlapci. Velice rád pozoroval Matěje. Nechápal, kde se v něm bere tolik úžasných nápadů. Nebojí se ničeho nového, přitom je rozvážný, dokáže vytušit daleko dopředu, co bude přínosem, do čeho se nepouštět. Přitom si najít čas i na své lásky. Jak to asi dopadne, až budou u Simona. Určitě i to brilantně vyřeší. I v tom nejhorším počasí, v nepříjemnostech, má svůj úsměv. Dobrou náladu a pohodu dokáže přenést na druhé. Dominik byl k nezaplacení, ale žák předstihl svého mistra. Pomalu konečně usínal.

Večer táhly temné mraky, určitě přinesou první jarní bouři. Přišla hned, když usnul. Probudilo ho ještě vzdálené zahřmění. Udeřilo hodně blízko. Znovu a znovu. Ozvala se ohlušující rána. Blesk udeřil do donjonu. V místnosti zasvítilo jako ve dne. Odvedle slyšel naříkat vylekaná štěňata. V oknech se rudě zalesklo. Nebyly to červánky jako jindy. Mihotavé odlesky slábly i sílily. Ozval se roh strážného. Hořela střecha věže.

Lukáš s chlapci se spěšně oblékli. Jakuba nechali u Aury se štěňaty. S Martinem vyběhl po točitém schodišti na půdu. Hořela jižní část střechy. Tam už stál Matěj s Hankem. Meči odsekávali ještě nehořící latě s šindeli. Čeněk je holí shazoval dolů. Lukáš s Martinem se přidali na opačné straně ohně, aby neměl kam přeskočit. To už přiběhl Zdeněk, Vahe a Magar. Postupně další. Díky Matějovi, který sem hned přiběhl s oběma hochy, shořela jen část jižní střechy. Začalo drobně pršet. Na podlahu z kamenných dlaždic natáhli stanová plátna.

„Šindele strhneme, dáme všude štípanou břidlici, co říkáš, můj pane?“ Matěj se usmál začouzenou tváří. Lukáš ho objal.

„Budeme muset dát pevnější vazbu, břidlice je těžká, ale vyschlé šindele hoří jako došky.“

Matěj s hochy byli jen v košilích. Byly propálené a potrhané. Svou rychlostí zabránili větším škodám. Teď jim všichni děkovali. Celý hrad i hradiště byly vzhůru. To už je druhý požár. První byla nedbalost, druhý z těch, kterým se zabránit nedalo. Lukáš musel znovu myslet na Matěje. Vždyť o něm uvažoval těsně před požárem. Zřejmě sem vyběhli hned z postele. Věděl, co dělat. Než by vynesli ve džberech vodu. Sice začalo pršet, jenže sám viděl několik požárů, kde ani déšť nepomohl. Kdyby oheň přeskočil na dřevěné patro hradního paláce, mohl shořet celý hrad. Měl by v kapli poděkovat za Matěje a vůbec za všechny skvělé lidi kolem sebe. Když vyšel z kaple, nepršelo. Slunce se vylouplo z mraků. Na kozách řemeslníci z hradiště osekávali kmeny na novou vazbu donjonu. Byl tam Matěj, Sigimund a oba učenci. Z dálky vypadali jak kejklíři hrající veselou hru. Všichni živě gestikulovali. Když ho shlédl Matěj, rychle přiběhl.

„Potřebujeme tě, můj pane. Tvoje svolení. Chceme v nové střeše udělat podlouhlá okna. Pro pozorování hvězd našemu astronomovi a hvězdopravci. A jestli můžeme použít břidlici určenou pro prodej. Na připravení nové máme lidi v hradišti. Neboj, nevznikne žádná finanční ztráta.“

„Ani jsem ti, Matěji, pořádně nepoděkoval. Přijmi mé díky i pro chlapce. Doufám, že nejste někdo zranění.“

„Jen pár malých popálenin, trochu sežehlé vlasy. Byli jsme za doktorem pro masti. Můžeme udělat ta okna?“

„Co na to Ibn Hafid?“

„Je to i jeho nápad. Už jsme se o všem radili.“

„Nechám vše plně na vás. Máš můj souhlas.“

„Zvládneme střechu, než vyjedeme, neboj, pane.“

Taky zvládli. S novou vyšší střechou s okny vypadal donjon mnohem mohutnější než před tím.

Lukáš potkal doktora s Ludvíkem.

„Ludvík má k tobě, pane Lukasi, velkou prosbu. Konečně, ať ti ji přednese sám.“

„Prosím, moc prosím, pane vévodo Lukasi. Mohl bych jet s vámi? Umím už připravit léky na horkost, bolesti i ošetřit rány. Otec zůstává na hradě.“

„Stýská se ti po cizích krajích? Myslím, že ses za svůj život nacestoval asi víc než my. Ale proč ne. Můžeš.“

„Netoužím po cestách, slyšel jsem otce Jeronýma. V Želivském klášteře mají čtecí kámen. Položí ho na písmo a to se zvětší. Pak mohou číst i staří mniši, co hůř vidí.“

„Ty snad vidíš dobře, ne?“

„Jistě, pane. Dal by se tak možná přečíst medailonek. Zlatý plíšek. Třeba je tam moje jméno, nebo odkud pocházím.“

„Přimlouvám se za něj, pane Lukasi,“ mínil doktor. „Cestu zvládne, vždyť projel půl světa. Hodně se naučil. Mohl by se pak vrátit s otcem Jeronýmem.“

„Já bych raději jel i dál. Velmi prosím, pane. Budu dělat, cokoliv mi řekneš. Znám léčit i neduhy koní.“

„No dobře, hned ti musí najít koně, zajděte za Heřmanem. A také potřebuje oblečení pro panoše. Jakub má někde z dřívějška lehčí meč. Domluv se s ním. Poradí ti, co na cestu.“

Na to, co Ludvík prožil, je chlapec přesvědčivý a sebevědomý, určitě pochází z nějakého šlechtického rodu někde okolo Středozemního moře.

 

20

Konečně odjezd. Když vyjedou časně z rána, mohou první noc strávit u Děpolta na hradě. Povezou tam i štěňata pro Viléma, Klementa, Vítka a pasovského biskupa Konráda. Klement se o ně postará, než je Vítek rozveze dál. O Matějovu fenečku bude zatím pečovat Dominik. Nějaký den se u Děpolta zdrží. Cesta na severovýchod k Želivu zabere víc času a povede téměř neobydleným územím. Pokračovat pak musí na Moravu, k Olomouci a ke Cvilínu. Na polských hranicích se rozloučí s Klintem a Ejnarem.

Vyjeli vstříc vycházejícímu slunci. Jakub se smál, jsou jako malé vojsko. A nebylo divu. Skoro padesát jezdců a dvacet nákladních koní vzbuzovalo respekt. V čele jel zbrojnoš s praporcem Lukášova vévodství, druhý se znakem hradu Zvon. Prachatice minuli boční cestou. Čeněk ukazoval Ludvíkovi v dálce tvrz, odkud je zachránil Martin s Jakubem. Hanek by tam nejraději zajel, užíval si role Martinova panoše. Stejně by ho ani nepoznali. U stejné říčky napojili koně, pojedli studenou pečeni. Pokračovali k Budivojovicím. Před večerem uviděli hrad. Klement byl u vytržení ze štěňat, nejraději by si je nechal všechna. No, co dělat. Děpolt se chtěl pochlubit svými kuchaři, co se naučili u Marca a Luigiho na Zvonu, kde se skoro půl roku učili. Vařili opravdu skvěle. Zítřek bude věnován lovu, což přivítali všichni s nadšením, hlavně Hanek. Matěj s Martinem ho vezmou s sebou. Jakub si prohlédne staré truhlice, které tu nechal Děpoltův syn s Vítkem. S ním zůstanou i Čeněk a Ludvík.

Dlouho se neponocovalo, na lov je potřeba hbitosti. Budou lovit hlavně rychlá divoká prasata, která se velice rozmnožila. Ničila úrodu na okolních polích, rozrývala louky a pastviny.

Když ráno všichni odjeli, vzal Jakub pergamen, aby si obkreslil malby z truhlic. Zjistil, že i Ludvík docela zvládá malbu. Čeněk si ji teprve vyzkouší. Zatím přinášel pivo a lahůdky z kuchyně. Taky otvíral a nakláněl truhly, aby bylo co nejlépe vidět.

„Je to válečná kořist, tyhle dvě jsou určitě byzantské,“ mínil Jakub.

Sloužily pro ukládání oděvů. U těchto byla malba na víku. Panovník, zřejmě císař, rozmlouvá ke svým rytířům a vojákům. Třetí byla pobitá železnými pláty. Obrázek byl na vnitřní straně víka. Ani to nebyl obrázek. Jen ozdobené nápisy podobné arabskému písmu. Ludvík také znal arabštinu, ale znal i hebrejsky. Oba s Jakubem se shodli, že jde o hebrejštinu, u té neznal Ludvík písmo. Naučil se při cestách s židovskými kupci jen řeč. Čeněk žasl nad jejich znalostmi.

„Ale to není tak těžké,“ řekl mu Jakub. „Budeme s tebou s Ludvíkem mluvit latinsky, než se vrátíme z cesty, budeš umět latinsky, jako když bičem práská.“

„Nebudu rozumět, co mám udělat, pane.“

„Neboj, mě mimo kláštera, a to jsem byl dítě, taky nikdo neučil, všechno jsem odposlouchal. Někdy taky dostal ránu holí, když jsem nechápal, co po mně chtějí. Neboj, my tě bít nebudeme,“ rozesmál se Ludvík.

„Nakreslíme tyhle znaky, Ibn Hafid je určitě přečte.“

Na čtvrté truhlici byli namalovaní cizokrajní ptáci a větve kvetoucího stromu. Byla největší, hodně těžká. Víko nemělo závěsný ani zapuštěný zámek, ale nešlo otevřít. Snad zvlhlo jarním povětřím. Čeněk doběhl do kovárny pro malé dlátko. Pomalu páčil na každé straně. Víko se nadzvedlo a chlapci truhlici otevřeli. Byla samozřejmě prázdná, stejně jako předešlé. Hlavně Čeněk byl zklamaný, tolik práce s ní a uvnitř nebyl ani obrázek. Když ji chtěl zavřít, vypadlo mu dlátko. Zaseklo se u boční čelní strany. Jak ho páčil, dno se najedou nadzvedlo. Bylo falešné. Jak ho zcela otevřeli, objevila se dutina plná malých plátěných sáčků.

„Zavolej otce Jeronýma a Děpolta, měl by tu být také,“ poslal Čeňka Jakub. Hned si vzpomněl, jak našli tajnou chodbu. Také díky podobné náhodě.

Otec Jeroným seděl venku se zdejším mnichem, s nimi i Děpolt. Ráno nemohl na lov. Musel vyřešit spor dvou vesničanů. Měl i právo soudní.

„Pozor, mohl by v tom být i jed. Také se tak ukrývá, aby nebyl hned nalezen.“ Otec Jeroným vyndal z mošny na opasku nůž. Opatrně jeden váček zachytil za provázek. „Pytlík je těžký, nebude to prášek.“ Vzal od Jakuba štětec. S ním a nožem rozvázal provázek. Na stůl se vysypalo několik kamínků.

„To je Vítkova truhlice, Jaroslav, můj syn, se s ní nechtěl tahat, byla moc těžká. Ti budou překvapeni, až přijedou. Ty kameny jsou drahokamy. Určitě mají značnou cenu.“

„Asi ano, ale pozor i na to.“ Otec Jeroným jeden zelený lesklý kamínek nabral nožem a vhodil ho do vody, kterou tam měl Jakub připravenou na míchání barev. Nic se nestalo. Teď už ho vylovil rukou a přidal k ostatním.

„Truhlici dáme do naší pokladnice, aspoň jednou v ní nějaký poklad bude,“ dodal Děpolt.

K večeru se počali vracet lovci. Přijel i Vítek z Prčice a Děpoltův syn, Jaroslav.

Všichni zapomněli na lov a nahrnuli se prohlédnout truhlu a její bohatství. Váčky byly ve třech odděleních. Všude jich bylo dvacet a každý obsahoval stejný počet kamínků. Vše v úplně stejných třech dílech.

„Vypadá to, někdo tak připravil dědictví. Aby měli všichni stejně. Já jsem se sice s truhlou táhnul pro krásné ptáky na víku, ale vzít ji a prodat kupcům byl nápad Jaroslava.“ Vítek vyndal váčky. Dvacet jich přisunul k Jaroslavovi, dvacet k sobě. „Ale nebýt chlapců, nemáme nic.“ Zbývající přesunul před Jakuba.

„Všechno ale našel Čeněk, my také nic nenašli.“ Jakub přistrčil drahé kameny k Čeňkovi.

„Ne, můj pane. Byli jsme tam všichni tři.“ Udělal tři hromádky po šesti váčcích. Dva zbyly. Jednu hromádku dal Ludvíkovi, druhou Jakubovi, třetí sobě.

„To je pro vaši kapli,“ podal jeden ze zbývajících Děpoltovi. „A tenhle pro naši,“ otočil se k otci Jeronýmovi.

„Tak bych dělil i já,“ byl nadšený Vítek. „Bude z tebe skvělý rytíř. Máš velký cit pro spravedlnost. Jen,“ dodal se smíchem, „nechoď tak blízko ke krbu, nebo ses spálil o loučku?“

Čeněk zrudl.

„Ale ne, povím vám, jak to bylo,“ vmísil se do hovoru Lukáš. „Při bouřce, než jsme odjeli, uhodilo do věže. Na donjonu začala hořet střecha. Čeněk s Hankem a Matějem tam byli první. Odsekávali šindele, aby se oheň nemohl šířit. Díky nim nám neshořel hrad.“

„Nic takového jsem netušil, omlouvám se za můj žert.“

„Přece jen, rozmyslel ses dobře, Vítku, kameny mají zřejmě velkou cenu, abys někdy nelitoval,“ staral se Lukáš.

„Kdepak, můj drahý vévodo. Toho nelituji. Tví lidé by si zasloužili plné truhly drahých kamenů. Mluvil jsem s Vladislavem. Co ti všichni závidí, není bohatství tady nebo ve Francii, ale lidi kolem tebe. Od rytířů po posledního sluhu. Tady jsme mezi svými, tak to mohu říct. Nechtěl bych být v Čechách na knížecím stolci. Pořád se někdo vzpouzí a touží po moci. I Vladislavovi nejbližší. On je obdaří statky a oni hned osnují spiknutí proti němu. Na pražském hradě není klidné spaní. Z věrných bývají najednou nepřátelé. Přitom na východ od nás je spousta volné země, sám o tom uvažuji usadit se tady. Jistě, je rychlejší nějakou tvrz nebo hrad dobýt než ho postavit.“

„Pane Vítku, velmi ti děkujeme,“ obrátil se na něj Ludvík. „Moc prosím, můžeš se podívat na tento peníz, tedy myslím, že je to peníz,“ podal mu zlatý plíšek.

„Hochu, kdes ho vzal, je to starý zlatý solidus. Velmi starý, několik století, viděl jsem takové. Hlava uprostřed je některý z antických císařů, někdo ho také dávno rozklepal, udělal z něj šperk. Něco tam vyryl, ale písmena nejdou rozeznat.“

„Já měl peníz na krku, ale pak jsem ho schovával. Slyšel jsem, že v Želivu, v klášteře, mají čtecí kámen. S ním by nápis šel třeba přečíst.“

„Možná mají v klášteře i nějaký starý solidus. Tam ti poradí, možná přečtou i nápis. Čtecí kámen je úplný zázrak.“

Pak se rozproudila debata o lovu. Klint s Ejnarem vyprávěli o svých cestách. Hanek se pochlubil Jakubovi a chlapcům, sám zabil oštěpem velikého kance. V pohostinství Děpolta strávili ještě dva dny. Dáni a Vahe s bratrem učili mládež různým trikům v boji, čehož se nadšeně zúčastnili i Klementovi synové, Olbram a Jan. Vítek ukazoval mapy území, co chtěl obsadit, Lukáš nového vévodství.

Klášter, zvaný Siloe, vystavěli před několika lety sázavští benediktýni. Teprve nedávno tam přesídlili premonstráti z porýnského Steinfeldu. Byl opevněný hradbami, částečně zděnými, částečně z palisád. Z dálky byla vidět věžička kostela sv. Petra a Pavla. Čtyřboká budova konventu uvnitř se zahradou, několik hospodářských budov, sýpka a špitál. Opat Gotšalk je už samozřejmě očekával, jen měl obavy, kam všechny uložit. I to vyřešili rychle. Zbrojnoši postaví stany, rytíři se ubytují v části dormitáře, otec Jeroným tu zůstane delší dobu, získal celu vedle opata. Ostatní se podělí o několik volných cel pro návštěvy. Byly to malé místnosti s postelí, stolkem, lavicí, klekátkem a velkým křížem. Zato knihovna byla plná svitků, opisů a knih. Jakub s Čeňkem a Ludvíkem hned spěchali navštívit ji. Knihovník, otec Bartolomeo, původem Ital, byl příjemný starý muž. Mimo latinsky, řecky, italsky a německy už uměl i něco česky, ale ovládal asi deset dalších jazyků. Byl velmi překvapený jejich zájmem a znalostmi. A což teprve, když mu Jakub věnoval několik modliteb na pergamenu s vlastními iluminacemi. Nemohl uvěřit, že něco takového dokáže. Sám se také věnoval opisům a vynechával místa pro iluminátora. Zdejší mniši byli jen rubrikátoři, opisovači, a ještě ne všichni, byli mezi nimi i negramotní, kteří se teprve učili. Iluminovat pak jednou za čas přicházel mnich z jejich mateřského Steinfeldu.

Jakub si přinesl své nářadí. Když vyzdobil jedno počáteční písmeno dalšími ornamenty, přivolal otec Bartolomeo opata i další mnichy. Všichni žasli. Slíbil, že po dobu, co pobudou v klášteře, bude v iluminacích pokračovat. Udělá podkresy, Ludvík a Čeněk je vybarví. Uviděli také zázračný čtecí kámen. Byla to náhodně vytvořená čočka v kusu skla. Prohlíželi zlatý plíšek. Byl to solidus, velmi vzácný. Byly na něm dvě hlavy, jedna překrývala druhou. Ta byla vidět při zvětšení. Solidus byl z počátku čtvrtého století a znázorňoval císaře Konstantina, zvaného Veliký, s Héliem. Okraje nemohli rozluštit. Jeden z mnichů z apotéky neboli lékárny, přislíbil namíchat zvýrazňující prášek.

Lukáš s Matějem předali opatovi nemalý finanční dar. Také něco vína, bylinkovou medovinu, sušené datle a fíky od Simona, uzené maso, vypuštěné sádlo a máslo. Obdiv sklidily nádherné svícny z dílny Sigimunda.

U kolem tekoucí říčky Želivky vznikala malá osada. I zde velice škodila divoká prasata. Martin s rytíři a s Hankem se rozhodli poněkud tuto hrozbu snížit. Úlovky byly opravdu bohaté. Večer se pro zdejší mnichy o opravdovou hostinu postarali dva pomocní Lukášovi kuchaři. Všichni chválili klášterní pivo. Jednak bylo výborné a také ho bylo dostatek. To nejvíc ocenili Klint s Ejnarem, kteří mnichům předali nádobku z Jeruzaléma s hlínou od Božího hrobu.

Všichni se zúčastnili včerejší mše a ranních modliteb. K snídani byl chléb, mléko, sýr a všudypřítomné pivo. Oběd polévka z kysaného zelí, hrachová kaše s vařeným hovězím, jáhly s křížalami. Večer chléb, kousek uzené zvěřiny, česnekové placky. Otec Jeroným se smál, říkal jim, jak jsou rozmazlení nadbytkem. A to se vaří tak bohatě jen kvůli nim. Zato Klint s Ejnarem si nestěžovali. Jsou zvyklí jíst cokoliv. Hlavně, je-li dost piva. To bylo a výborné.

Jakub s Čeňkem a Ludvíkem se dal do iluminací opisů. Otec Bartolomeo litoval, že zde nemohou zůstat déle. I tak Jakub Lukáše uprosil, chtěl dodělat, co slíbil. Zkusili čistící prášek. Přečetli jen „Lefkosia“. Určitě tam ještě byla nějaká slova v řečtině, rozluštit se je nepodařilo. Ludvík byl velmi rád. Pochází z Kypru z Lefkosie, největšího města na ostrově, a je zřejmě Řek.

V klášteře se zdrželi něco přes týden. Přišlo rozloučení s mnichy i otcem Jeronýmem, který zde zůstával. Po nějaké době se dostanou na cestu velmi používanou, vedoucí z Prahy do Olomouce. Nepojedou přes Brno. Od Jihlavy k nově vzniklé osadě Kuřim, kde se dostanou na kladskou cestu z Brna na Vratislav. Slíbili, že navštíví premonstrátský klášter v Hradisku u Olomouce. Tam byl opatem dobrý známý Gotšalka, Rainer. Povezou mu průvodní listinu, v níž se samozřejmě psalo o Jakubově umění a štědrosti vévody Lukáše.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)

Komentáře  

+5 #2 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 19-20HonzaR. 2022-11-04 18:52
Je to zas krásnej díl, pasuje mi to do nálady, kdy si naleju něco dobrýho, tentokrát svařák, vylítaný psisko se stočí vedle mě a já si čtu. A vracím se i ke dřívějším kapitolám, prostě se mi to líbí. A těším se i na to, cos říkal předtím, co nás ještě čeká. Zrovna nedávno jsem uvažoval, co musí mít dobrej příběh. Za mě to má zatím všechno. Díky, Maxi.
Citovat
+3 #1 No tedaGD 2022-11-04 16:38
tak tu máme dvě milenecké trojky. To je dobře. Navíc vše je pěkně napsané na úrovni. Mít okolo sebe lidi jako má Lukáš je obrovské požehnání.
Děkuji za tento krásný, netradiční vhled do českých dějin.
Citovat