Rytíři ze Zvonu – kapitoly 25-28

25

Poslední bylinky vzplály na uhlících. Hanka přenesli za starým Vítkem. Lukáš už měl otevřené oči. Když se k němu naklonili, pootočil hlavu k Jakubovi: „Můj maličký.“

Pak zase k Martinovi: „Mon ami.“

Konečně se dočkal. Jak moc toužil po slůvku, kterým ho kdysi oslovoval Frančesko. Jakoubek už byl přitisknutý k Lukášově tváři.

„Opatrně,“ káral ho Martin. Přitom by nejraději strhal pokrývky a líbal každý kousek tak drahého mu těla. Uplyne jistě dlouhá doba, než se budou milovat jako dříve. Ať, bude čekat. Poznal je. Nejvíc se obával, že ztratí paměť. Často tak tomu bývá. Nakrmili a napojili svého miláčka, který hned usnul. Jakub vyběhl všem povyprávět, že je Lukáš poznal. Zlatá bába Ančí. Všichni měli radost, až se zase vzbudí, mohou na chvíli za ním.

V poledne už Lukáš snědl kousek vařené slepice a kaši z pastináku. Pomohli mu posadit se. Jakub mu povyprávěl události posledních dnů. Postupně ho navštívili všichni rytíři. Popřáli mu k uzdravení. Pak opět spal. Večer přišel Vahe, Vítek a Jindřich. Vozy s nákladem je nutné poslat domů. Je v nich plno věcí pro hrad, hradiště a hlavně na stavbu kostela. Ráno vyjedou. Vezmou i raněné zbrojnoše až na dva, co by přepravu nesnesli. Vrátí se s nimi Zdeněk, otec Jeroným a doktor. Doprovodí je celá pražská družina s Jindřichem a Vítkem. Lukášovi lidé zůstanou zde, dokud nebude schopný cesty domů. Francoise přestěhují do poschodí, v přední místnosti bude Ludvík, aby mohl dohlížet na Lukáše. Hanek u starého Vítka, pořád si mají co povídat. Ráno se rozloučili a celá karavana vozů vyjela ke Zvonu.

Co bylo potřeba kolem tvrze, zařídil Vahe. Magar cvičil ve zbrani jejich i prčické zbrojnoše. Často vyjížděli na lov do okolních hlubokých lesů. Starého Vítka, Hanka a Lukáše přenášeli pod mohutnou lípu. I oni se snažili postupně dojít k upraveným židlím. Otec Jeroným poslal nového mnicha. Jakub maloval obraz pro kapli. Pomáhal mu Čeněk. Malá Libuška se pořád držela u pana doktora Ludvíka. Chodili za ním lidé z vesnice i širokého okolí. Měli na paměti, kolika zraněným zachránil život. Jen Francois stále ležel. Byl zcela odkázaný na Lidku. Jakub usoudil, že se určitě mají rádi. Tři králové, jak říkal sedícím pod lípou, nabírali rychle sílu. Vítkovi udělali berle, částečně se opíral o Hanka a Lukáš se k nim přidal s holí. Jen říkal, že se mu občas točí hlava.

„Jen jestli to není spíš z medoviny,“ smál se Martin, když viděl, co jim nosí starý sluha.

Hanek už zkoušel i jízdu na koni. Moc se těšil na lov. Večer se k nim přidali i ostatní. Začali pod lípou večeřet, pokud to dovolilo počasí. V jeden podvečer dostali návštěvu. Přijel Vilém s malou družinou a poslem od pasovského biskupa Konráda. Zítra dorazí Vítek, Jindřich i Děpolt.

„Kam všechny uložíme?“ strachoval se starý Vítek.

„Vždyť mají stany a je krásně, dá se spát i venku,“ mínil Martin.

„Já ještě Auroru neviděl, ani jejího hřebečka,“ posmutněl Jakub.

„Neboj, je krásnější jak dřív. A Árés, Bože můj, snad zase začnu závodit.“

Všichni se Vilémovi smáli. Posel od biskupa vyprávěl, že vyřídili Sigimundův případ. Zbrojíř, co ho neprávem nařkl, když ho šli zatknout, zmizel. Měšťané se omlouvali, byli by rádi, kdyby se vrátil. Jenže on je teď na Zvonu váženým mužem. Zřídil sklářskou huť a staví kostel. Povídalo se dlouho do noci.

Když si pak šli lehnout, zeptal se Jakub:

„Už můžeme za tebou, pane?“

„Opatrně, Jakube, náš pán ještě není úplně zdravý,“ říkal Martin spíš sobě.

Jak dokážou být jemní a něžní, pomyslel si Lukáš a jeho maličkého si přitáhl blíž. Bylo mu, jako když ho poprvé umýval. Hladil jeho sametový váček. Teď se mu nevytrhl, jen tichounce vzdychal. Když začal Jakub líbat jeho penis, věděl, že dlouho nevydrží. Martin mu pomohl slíbat to nadělení. Viděl na něm, jak se musí přemáhat, jak v něm hraje každý sval, jak oba touží po ničím neomezeném, bezbřehém milování. Cítil, zatím víc nemůže. I chlapci pochopili jeho stav. Nechali ho pomalu usnout.

„Snad jsme mu neublížili,“ strachoval se Jakub.

„Určitě ne, ale má ještě málo sil.“

Druhý den k poledni přijeli ohlášení jezdci. To už místní seděli pod lípou. Toho vítání s Děpoltem. Samozřejmě přivezl vynikající víno ze sklepů Jindřicha II. Museli přinést další stoly a povídalo se skoro do rána. Vše se neobešlo bez dobrého jídla. Zdejší stará kuchařka uměla připravit veverky podle receptů ještě z pohanských dob. S šalší z ořechů, hrozinek, medu, vína a octa. To musí kuchaři naučit Marca a Luigiho.

„Zítra se vracíme do Prahy,“ litoval Jindřich. „Vítka tu nechám pár dnů u otce.“

„My bychom také měli pomýšlet na návrat,“ přidal se Lukáš. „Pojedeme pomalu, budeme odpočívat. Francoise tu budeme muset nechat. Cestu by nezvládl.“

„Myslím, drahý vévodo, že je tu o něj dobře postaráno,“ smál se starý Vítek. „Kdo ví, jestli se ti vůbec vrátí. A Hanka mi tu nenecháš? Vždyť jsem ho přijal za syna. No, já vím. Závidím ti, Lukáši, tvou družinu. Vítek se musí brzo oženit. Ať tu mám aspoň plno vnoučat.“

Odjel Jindřich, za několik dnů i Vítek. K odjezdu se chystal i Lukáš. Doprovodí je Děpolt a Vilém, který se s Jakubem těšil na Árése a Auroru. Přišel den rozloučení. I starý Vítek měl slzy v očích.

„Slib mi, že se za čas přijedeš podívat,“ objímal Hanka. „Jak se spraví moje noha, dojedu za vámi.“

Problém byl s Libuškou, ta chtěla jet s Ludvíkem. Museli jí slíbit, jak pojedou na Zvon, vezmou ji s sebou. Hanek upravil Lukášovi i sobě sedla, aby co nejvíc tlumila jízdu.

Vyjeli k jihu. Nebudou spěchat. Tři čtyři dny jízdy, v noci postaví stany. Byl krásný den. Na modré obloze ani mráček. Projížděli asi dvě míle k Milevské tvrzi. Byla v držení Jiřího, dobrého známého Děpolta. Chtěli si původně jen odpočinout, ale přemluvil je, ať zůstanou na noc. Lukáš přijal pozvání s povděkem. Přece jen ho jízda unavovala. Tvrz byla sice menší než Prčická, ale mnohem lépe opevněná.

Zde se také dozvěděli o původu útočníků na tvrz v Prčici. Šlo o část vojska z konfliktu mezi znesvářenými bavorskými rody. Hermann z Bamberku je najal, ale pro další spory je nevyplatil. Úplně vyplenili dvě vesnice u kláštera v Plasech. Chtěli zřejmě dobýt nějakou tvrz a podnikat z ní nájezdy po okolí. Nebylo to až tak neobvyklé. Takových skupin se kolem každého sporu o území pohybovalo plno. Bylo jim zcela jedno, proti komu bojují, jen když dostali zaplaceno. Večer poseděli u dobré pečeně, piva a vína. Jen Lukáš se omluvil, šel si lehnout. Chtěl, ať jeho chlapci ještě posedí s ostatními. Jakub se přece jen několikrát šel podívat, jestli spí, nebo něco nepotřebuje. Zato Hanek se cítil dobře a užíval si svého rytířství. Ráno bolela Lukáše hlava. Měl také slabé závratě.

„Můžeme tu nějaký den zůstat, až ti bude lépe, můj pane,“ navrhoval Martin.

„Ne můj milý, nejraději bych už byl doma. Myslím, že i všichni ostatní. Vyjedeme.“

Potíže nadělal povodní stržený most přes Vltavu. Museli si hodně zajet jiným směrem, než se dostali k brodu. Břehy byly strmé a řeka rozvodněná. Konečně k večeru dorazili k osadě Na Písku, na řece Otavě. Rýžovalo se zde zlato. Polozemnice, malý hostinec, pár kupců. K noclehu posloužily stany, ale většina spala jen pod stromy. Ještě jednu noc přespali u Drahonic s malou tvrzí. Pak okolo Volyně, blízko sousedů pánů z Čestic. Návštěvu nechají na později. Kus lesa, luk a v dálce, v údolí na skalním ostrohu hrad Zvon.

Snad všichni je přišli přivítat. Vilém s Jakubem nevydrželi, první jejich starostí byla Aurora s Áresem v hradišti.

„Je tak maličký a miloučký,“ divil se Jakub.

„Má jen pár dnů. Narodil se, když jsem jel za vámi.“

Aurora radostně přiběhla i s hříbětem, jako by jim ho chtěla ukázat a pochlubit se. I Dominik s Pietrem přivedli chůvy s jejich syny. Malou Zdeničku nejvíc obdivoval Jakub. Nemohl zapomenout na své sourozence, dvojčata. Hned se nabídl, že ji rád pochová v náručí. V kapli sloužil otec Jeroným děkovnou mši. Vzpomněl Alechandra, pochovaného v prčické kapli, i Francoise v modlitbě za jeho uzdravení.

Toho vyprávění večer. Každý chtěl sdělit své dojmy z cest. Marc s Luigim zahrnuli navrátilce výběrem lahůdek. Lukáš si šel brzo lehnout. Martin zavolal doktora. Řekl, že je moc slabý a cesta mu neprospěla. Potrvá dlouho, než bude zcela zdráv.

„Zajedu ráno pro bábu Ančí,“ svěřoval se Martin Jakubovi.

„Určitě mu pomůže. Myslíš, že se budeme milovat jak dřív?“ obával se Jakub.

„Jistě, ale bude to chtít čas.“

Lukáš spal. Jeho chlapci si lehli k němu. Jemně hladili jeho tělo, co pro ně bylo v životě vším.

V druhé půli donjonu se mohl i Matěj věnovat lásce. Hanek také ještě nebyl při plné síle. Nedal na sobě nic zdát. Je přece rytíř. O tom vždy snil. Na tvrzi se někdy pár rytířů zastavilo. Obdivoval jejich koně, zbroj, pláště s erby. Teď to všechno má. Mnohem krásnější, než měli oni. Také je teď pán. Dokonce z Prčice a ze Zvonu. Navždycky zůstane vděčný Jakubovi a Martinovi, že je zachránili před smrtí. Matějovi, co je učil i lásce. Čeněk ležel s rukama v Matějových vlasech. Teď si mohl do sytosti vychutnat jeho rty, jazyk, pomalé, velmi pomalé líbání, stiskání, kousání jeho penisu. Přibližování a oddalování vrcholné slasti, měnící se až v krásnou bolest, končící explozí nektaru, který tak Matěj miloval. Tady bylo vše jiné než v Prčické tvrzi. Většinu času trávil u Hanka. Pak objevil ve dvoře malý přístavek, kam odkládali nepotřebné věci. Staré mlecí kameny, prasklou stoupu, měchy, pytle, sedla k opravě. I zevnitř byla pevná závora. Ve volné chvíli tam zavedl Matěje. Zvykl si poskytovat mu ničím nenahraditelný mandlový elixír. Zde bylo, i když nepohodlné, soukromí. Jejich vzájemné milování končívalo příliš brzy. Nechtěli, aby o tom někdo věděl. Teď si užívali mnohem víc lásky jako dřív. Doma, mezi svými, kteří jim přáli.

Ráno přivezl Martin bábu Ančí. Lukáš zůstal nahoře, točila se mu hlava. Jakub mu přinesl snídani.

„Bůh tě pozdrav, můj pane, vévodo Lukáši.“

„I tebe babi. Vidíš, jaký jsem pán. Vždyť se sotva najím.“

„Moc jsi spěchal, můj pane. Rány po těle se zhojí. Zůstanou po nich jizvy. U rány na hlavě to člověk neví. Jsi mladý, silný, máš kolem sebe ty, co tě milují. Musíš čekat. Přinesla jsem další byliny, co mi poradil oheň. Řekl mi, že přijde něco zlého. Hned jak jste odjeli na Moravu. Vím, někdo tomu nevěří. Zvlášť mniši. Hledají pomoc v modlitbách u Boha. Možná Bůh pomůže. Já věřím ohni. Provází mě celý život. Dává mi teplo i světlo. Vařím na něm své jídlo i léčivé masti. Varuje přede vším zlým. Někdy i obveselí poskakujícími plamínky. Tady ve džbánku máš, pane, vodu z Modrého pramene. Louhují se v ní různé přísady. Ráno a večer užívej po lžíci. Tyhle byliny jako dřív, ráno hrst na uhlíky. Za pár dnů už můžeš i na koni. Do lesa, k vodě, ale opatrně. Nejezdi sám. Závratě se mohou opakovat. Chlapci ať jsou ti vždy nablízku. Víc toho neumím, pane. Bůh buď s tebou, vévodo Lukáši.“

„Moc děkuji, babi Ančí. Máš pravdu, příliš jsem spěchal domů. Martine, vezmi výslužku u kuchařů. A kdybys něco potřebovala, rádi pomůžeme.“

„Nic, můj pane, nic. Martin s Vahem mi poslali dva chlapce z hradiště. Postarali se o dříví, seno, opravili střechu na chlévě. I teď přijdou, pomohou se sběrem ovoce, bylinek, s medem. Moc děkuji.“

Martin stařenku odvezl. Při návratu potkal Matěje.

„Je už Lukáši líp?“ zeptal se.

„Bude trvat dlouho, než přejdou závratě. To říká i doktor. Ale já spíš věřím bábě. Vždyť všechno věděla, než se stalo. Nesmí nikam sám.“

„Když bude potřeba, rádi pomůžeme. Myslím, že určitě všichni na hradě.“

„Díky, budeme se s Jakubem střídat.“

26

Děpolt s Vilémem se chystali k odjezdu. Kus cesty pojedou spolu. Přišli se rozloučit s Lukášem. Sigimund mu nechal zhotovit pohodlné židle. Do komnaty i jídelního, tedy rytířského sálu. Vyložené plstí a jemnými kožešinami. Jakub se smál, říkal, že jsou to královské trůny.

„Nechám tu Achila, můj milý Lukáši. Heřman založí nové chovné stádo. S koňmi to mimořádně umí. Pro Árése přijedu z jara. Je už teď nádherný. Pokud neodjedete dřív.“

„Otec by rád, také mu zdraví neslouží. Uvidíme přes zimu, jak mi bude. Je to přece jen kus cesty.“

Martin s Matějem je vyprovodili k bráně. Začaly krásné dny. Děti z osady nosily na hrad košíky malin a lesních jahod. Lukáš měl na stole pořád plnou misku. Samozřejmě je většinou snědl Jakub. Dával přednost kusu pečeně nebo slanině, na kterou nikdy nezapomněl Martin.

„Na večeři půjdeme dolů, ani nevím, co se tam děje,“ obrátil se na Jakuba.

Také ho všichni radostně přivítali. Rozhlédl se sálem. Navždy tu bude chybět Alechandro, možná i Francois, pokud se nevrátí. Přibyl tu Hanek. Také Sigimund, Čeněk a Ludvík. I když nejsou rytíři. Sigimunda by z dřívějška nikdo nepoznal. S vousy vypadal mnohem starší. Teď už se ke kovařině ani zbrojířství nedostal. Ale založil celou dílnu s několika učedníky. Sklářská huť byla dokončená. Za pomoci Dominika a teď už Matěje budoval huť stavební. S Ibn Hafidem trávil spoustu času nad plány kostela i při jeho stavbě. Měl plno žádostí. Od pánů z Čestic, z Prachatic i Pasova. Také Jindřich mu navrhoval možnost uplatnění v Praze. Na hradě se neustále staví. Ludvík si zasloužil své místo za vše v Prčici, Čeňka rozhodně v nejbližší době pasuje. Hned jak bude vhodná příležitost.

Luigi připravil pro Lukáše vrabčí polévku. To je hotový zázrak, říkala bába Ančí. Ostatní dostali jen ochutnat. Minule projíždějící kupci měli také rýži. Připravil ji Marc s houbovou jíchou. Také i na sladko s hrozinkami a lískovými ořechy. Ze zdejších a mladých znal rýži jen Ludvík a náležitě si na ní pochutnával. To byla jedna z mála potravin, kterou s sebou nepřivezli. Nejvíc se pěstovala na Sicílii, stejně jako zlatá jablka – pomeranče. I když tady v sále bylo dost hlučno, byl Lukáš rád mezi svými. Po večeři se rozloučil a jeho chlapci si ho odvedli. Chtěl, ať zůstanou s ostatními.

„Za pár dní ti bude líp, pane, můžeme posedět až do rána.“ Martin přinesl bylinkovou medovinu od báby Ančí. „Vezměte si sladkou rýži,“ nabízel Jakub. Přinesl ji celou mísu a ještě ji posypal malinami.

I milování bylo velice opatrné. Spíš jen hlazení a líbání. Doteky, které jednou přerostou ve spalující vášeň. Až bude Lukáš plný síly jako dřív. Podle mínění otce Jeronýma: „Dá-li Bůh.“ Chlapci raději věřili v medicínu báby Ančí. Ráno vždy bylinkami na uhlících provoněli celý donjon. Počasí bylo krásné, pár větších bouřek nenadělalo žádné škody. Jakub jezdil v ohradě na Auroře. Malý Árés běhal s nimi a olizoval ho. Matěj vyprávěl Sigimundovi o ruské bani. Za několik dnů ji postavili v prvním nádvoří vedle kovárny. Matěj se smál. Říkal, že bude malá. Všichni chtěli do páry. Chtěl ji i Děpolt, Čestičtí, Budkovští, každý, kdo ji viděl.

Práce na kostele vrcholily. Otec Jeroným chtěl, aby byl vysvěcen patnáctého srpna, na svátek Spočinutí Panny Marie. Už pozval biskupa Daniela i pasovského Konráda. Třídílný deskový oltář měl být původně dovezen, ale sešlo z toho. Co tam zatím dát malby z kaple. Jenže ty nebyly v mariánské tradici. Měly to být výjevy ze života Panny Marie a jejího nanebevzetí. Zašel za Jakubem. Donesl mu malou knihu s několika iluminacemi.

„Myslím, Jakube, že bys dokázal triptych namalovat. Tvoje iluminace všichni obdivují. Maloval jsi i na dřevě. Všechno k tomu máš. Je to stejné, jen o něco větší.“

Jakub slíbil, že udělá, co dokáže. Radil se s Ibn Hafidem i s astronomem. Dlouho prohlížel otcovy obrazy. Iluminovat knihy, to bylo přece jen něco jiného. Bude si muset vše rozvrhnout. Čeněk s Ludvíkem mu budou pomáhat. Moc času není. Do jeho pracovny před Matějovou komnatou přinesli stojany a desky. Teď se teprve zhrozil, jak jsou veliké. Ale co dělat, všichni mu věřili. Marc mu posílal nejvybranější lahůdky. Znovu prohlížel iluminace v knize. Ne. Namaluje vše jinak. Desky z borového dřeva s křídovým podkladem pomalu pokrýval rytou podkresbou. Četl o tom a viděl v Hradisku v klášteře. I v Olomouci jeden z mnichů opravoval část oltáře.

Středový obraz bude spočinutí Panny Marie, levý narození Ježíše, pravý jeho ukřižování nebo snímání z kříže. Poradí se s otcem Jeronýmem. Ten měl hlavně obavy, aby vše Jakub stihl. Podobu Ježíše si pamatoval z knihy u Frančeska. Tu měl pevně vrytou v paměti, vždyť ji pokaždé obdivoval a byla i jeho první kresbou. Pannu Marii nakreslí podle knihy otce Jeronýma. Andělé a andělíčci, to bude matka, dvojčata, Alechandro, mrtví v Prčici. Copak nejsou v nebi? A živí, vždyť se na ty desky ani nevlezou. Litoval, že jsou jen tři. Ludvík s Čeňkem už připravovali vaječné tempery. Dobarvovali větší plochy podle jeho pokynů. Často u Jakuba sedával Lukáš a obdivoval jeho umění. Přitom neměl žádného učitele, vše odpozoroval. Nadání pro malbu snad zdědil po otci. Kdo ví, kde je mu konec. Otec Jeroným byl nadšený z krásy budoucího oltáře. Už se dodělávaly lavice, čistila kamenná dlažba, všechno se určitě stihne včas.

Lukáš vyjížděl na krátké cesty po okolí, vždy s někým z rytířů. Matěj musel dohlížet na vše okolo kostela, vyplácet najaté řemeslníky, chystat vše na patnáctý srpen. Určitě přijedou z Prčice, Děpoltovci, Vítkova družina z Prahy, oba biskupové a další rytíři z okolí. Musel se zapojit Dominik. Smál se, ještě prý počítat nezapomněl.

Vyrostlo zase stanové městečko, i když menší než loni. Dorazil Radim, teď už uznávaný povozník a kupec. Jakub měl také hotovo. Přesto se mu pořád něco nezdálo. Malby jsou úžasné, mínil otec Jeroným i mnich z osady, který bude v kostele. Rychlý posel od Simona a Lukášova adoptivního otce přivezl i zlatá jablka. Martin se obával, že Jakub praskne, co jich snědl. Lukáš byl překvapený, že věděli o všech událostech z poslední doby. Matěj přiznal, vypravil posla hned z Prčice.

Začal druhý srpnový týden. Sigimund osazoval do stěn kostela dvanáct kovových křížů nutných pro vysvěcení. Jakubův deskový oltář byl na místě. Také vysoké svícny s velikými svícemi k osvětlení v druhé půli mše. Otec Jeroným s mnichem Vojtěchem vše prohlíželi a byli jako na trní. Snad všechno vyjde, jak si přáli.

První se objevil pasovský biskup Konrád.

„Tak máme nového papeže. Evžen III. zemřel, od půli července je Anastasius IV.“ To byla první zpráva. Pak se přivítal se všemi známými. Vždy se choval jako rytíř než služebník církve. Tentokrát byl jen s malým doprovodem. Chtěl hned vidět Auroru. Úplně se rozplýval nad malým Árésem.

„Vyroste z něj neskutečný kůň. Toho si Vilém ani nezaslouží.“

„Říkal, že bude znovu závodit,“ usmíval se Jakub.

„Skoro bych tomu i věřil. Mladého Ralfíka jsem ještě nechal doma,“ dodal, když přišel Martin s Aurou. „Tak jsem slyšel, že ti meč dobře slouží. Prý jsi tomu lumpovi, co chtěl zabít vévodu Lukáše, uťal hlavu.“

„To se doneslo až do Pasova?“ divil se Martin.

„Mám dobrého zpravodaje. Určitě se za chvíli objeví.“

Tak to už nikdo nechápal. Do Pasova žádný posel nejel. Jen Matěj nebyl překvapený.

„Jezdec na lesní cestě,“ volal strážný.

„Z lesa, ne od Prachatic?“ Lukáš s biskupem šli k bráně.

Jezdec projel mostem, sesedl a sundal přilbu.

„Simone, Simone, díky, žes přijel. Ale je tu tvůj posel, nic neříkal, a proč jsi nepřijel s biskupem?“

„Chtěl jsem tě překvapit, navštívil jsem bábu Ančí. Vidím, že je ti lépe, než mi psal Matěj.“

Ten stál poblíž a čekal, až se objetí dostane i jemu.

„Kde jsou ti mí darmojedi,“ naoko se rozčiloval biskup Konrád. „Vezu ti, drahý vévodo, víno, co tě vyléčí ze všech neduhů. Ještě máš ty skvělé kuchaře? Mám hlad jako vlčí smečka.“

Všichni se proto přesunuli do rytířského sálu.

„Nechceš se, pane, převléknout, promiň, otče biskupe, po takové cestě?“ staral se Jakub.

„Ne, zemřel bych hladem.“ Biskup se hnal ke stolu.

Polévka z hovězí oháňky s čerstvě nasbíranými houbami byla skvělá i všechny další chody.

„Ukažte mi kostel. Tedy, jel jsem kolem, ale uvnitř,“ Konrád vyskočil od stolu, jen si umyl ruce v míse a spěchal ven. Martin s Jakubem ho doprovodili.

„Můj Bože, snad na koni nevjede i dovnitř,“ obával se otec Jeroným. Lukáš se musel smát.

Pasovský biskup už procházel lavicemi. Krásný svatostánek, jen co je pravda. Když rozevřel desky na oltáři, zůstal dlouho mlčky stát. Pak se usmál.

„Vždyť tady jsem i já, pokud mne neklame zrak. Už jsem viděl pár maleb slavných malířů. Máš obrovský talent, Jakube. Panna Maria, jako by tvou ruku vedl náš Pán, tam nahoře.“

Vrátili se. „Jeď se tam hned podívat, Simone, stojí to za to.“

Se Simonem jel i Lukáš, Matěj a Jakub.

„Co říct, na to, že tě žádný mistr neučil. Jsi mnohem lepší než naši malíři. Stavíme v Nevers kostel. Spíš katedrálu. Až na rok přijedete, požádám tě o něco takového. Pokud neodmítneš.“

„Jak bych mohl, pane. Jen toho ještě moc neumím.“

„To posoudí jiní, jsi příliš skromný. A ještě něco, můj milý. Ptal jsem se. Poslal pár přátel. Myslím, že jsme našli tvého otce. Chtěl bys ho poznat?“

„Asi ano, nikdy jsem ho neviděl. To, co on, ještě neumím. Hodně mně pomohly jeho obrazy. Kde je, pane?“

„Zřejmě v Leonu. Maloval v Leonské katedrále ve službách Alfonse VII., který si říká španělský císař. Jsou to tři sjednocená království. Z Kastilie byl i váš Alechandro. Dej mu Bůh lehké spočinutí. Podle toho, jak mně ho vypodobnili. Sám říká, že byl až v Českém knížectví.“

„Už nemaluje?“

„Asi jen málo. Příliš propadl tamějšímu vínu. Až přijedete, můžeme do Leonu zajet. Není to až tak daleko.“

Jakub nevěděl, co říct. Vážil si otcova umění, ale byl to pro něj zcela cizí člověk.

„To je mi líto, snad se k malování vrátí.“

Lukáš objal Jakuba. Simon si přivinul Matěje.

„Vrátíme se. A ty Lukasi, je ti už líp?“

„S mečem bych moc slávy neudělal. Všechno jde pomalu.“

„Vždyť není kam spěchat.“

Rozjeli se zpět. Jakub se ještě ohlédl. Tady blízko stávala jejich polozemnice. Zbořili ji. Zůstalo jen několik ovocných stromů z malé zahrady. Kousek pole zarostla tráva. U kaluže na cestě se slétlo celé hejno pestrých motýlů.

27

Simon se ubytoval u Matěje.

„Je tu mnohem větší postel než minule. A ti dva chlapci od Aurory?“

„Ta je v ohradě s hříbětem v hradišti. Čeněk s Hankem jsou tam, co dřív. Sem chodí jen někdy.“

„Doufám, že je večer přivedeš.“

„Nevím, budou mít obavy.“

„Z čeho, ze mě? Všichni tu vypráví o Hankových hrdinských činech. Ten se určitě bát nebude.“

„Spíš, aby ses nezlobil na mě, že jsou se mnou.“

„Vždyť jsem ti říkal, abys je naučil lásce. Nejen číst a psát.“

„Vrátíme se dolů, večeře teprve začala.“

Dole právě podrobně líčili události v Prčici. Biskup Konrád se pořád vyptával. Znal i starého Vítka.

„Takové tlupy se občas přeženou i Pasovem. Bohužel tak tomu bývá. Dobudou tvrz nebo hrad, všechny povraždí. Co jde, odvezou, zbytek rozboří, nebo spálí. No dáme si víno, co jsem přivezl. Je až z druhé strany moře, z Afriky.“

Martin s Hankem domlouvali s Konrádem hon hned po vysvěcení kostela.

Matěj se Simonem si nechali přinést káď ke koupání. Zítra navštíví saunu. Parní lázně, to měli už staří Římané, říkal Simon. Matěj nachystal víno, medovinu i kus pečeně. Přišel Hanek s Čeňkem. Předchozí popíjení jim dodalo odvahy. Káď byla přece jen malá. U Simona se vystřídali. Užíval si mladá a pružná těla. Omýval je, hladil a líbal. Matěj s Hankem vyzvedli Čeňka na okraj nad vodu.

„Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl. Proč taky, mám vše, po čem mnozí touží. Ale tohohle sladkého Ganyméda, můj Matěji, nelze než závidět.“

Sundali pokrývky, kožešiny z postele i truhlic. Rozložili vše na zemi. I tahle velká postel byla pro čtyři milence malá. Čeněk s Hankem odešli až k ránu. Simon s Matějem si ještě chvíli užívali slastného dotýkání.

V druhé půli donjonu chlapci ukládali do postele Lukáše. Byl z toho velikého mumraje velmi utahaný. Bolela ho hlava. A to teprve většina hostů přijede. Potírali celé jeho tělo posilujícím balzámem podle starého arabského předpisu od Ibn Hafida. Po lžíci léku báby Ančí usnul. Zakryli ho. Každý se přitiskl z jedné strany.

„Bojím se, aby se jeho stav nezhoršil, co myslíš, Martine? Neměl by spíš ležet?“

„To by jistě nechtěl. Ještě dva tři dny. Na hon určitě nepojede. Pak už bude klid.“

Časně ráno vyjel pasovský biskup s Martinem, Hankem, Vahem a Magarem na lov. Vrátí se po poledni. Po snídani Lukáš a Jakub s Čeňkem ukazovali Simonovi lesní sklářskou huť. Matěj s Dominikem připravovali vše pro svěcení kostela. Otec Jeroným byl neustále nervózní, jen aby se na něco nezapomnělo. Říkal, že by tu ostudu nepřežil.

Po severní cestě, ve směru od Prahy, přijela veliká skupina jezdců, ale i několik vozů. Oba Vítkové, Jindřich, Miroslav z Cimburku, pražský biskup Daniel, dokonce z Prčice i malá Libuška, která hned hledala pana doktora Ludvíka. Koho vůbec nečekali, byl olomoucký biskup Jan, s doprovodem několika dalších církevních hodnostářů. A od Prachatic Děpoltovci. Obě nádvoří byla najednou plná lidí, koní i povozů, než v tom udělal pořádek Zdeněk. Koně a povozy do hradiště a hned pohoštění na stolech ve druhém nádvoří. S biskupy také přijelo plno ozbrojenců, ti budou ve stanovém městečku. Otec Jeroným byl zcela zoufalý.

„Tak tu máme tři biskupy. Toho Jana jsme nečekali. Kam je uložíme?“

„Žádný strach, otče,“ usmíval se Matěj. „Pasovský Konrád se ubytoval u Magara, naše učence dáme zatím do tvrze, hned bude další místo. Vítkovci a Děpoltovci budou ve tvrzi, kde byl Alechandro a Francois, Čestičtí, Budkovští, Milevští přijedou až zítra. Volno je i ve stanovém městečku. Klidně může ještě někdo přijet.“

„Probůh, jen to ne,“ zhrozil se otec Jeroným.

Odpoledne přijeli lovci. Pasovský Konrád se hned šel přivítat s oběma biskupy. Se Simonem jim sdělovali vše o volbě nového papeže Anastáze. Hostinu večer museli připravit venku na stolech. V rytířském sále se připravovaly alby, ornáty, pláště a vše potřebné pro zítřejší svěcení kostela.

„Je tu víc mnichů než v klášteře,“ se svým neustávajícím úsměvem tvrdil Matěj.

„Hned další den po vysvěcení se rozjedou. S pražským Danielem do Plaského kláštera, s olomouckým do Želivu. Zůstane jen pasovský biskup Konrád. Těší se na hon,“ oznamoval Jakub.

„Aby na něj zase neupadl medvěd,“ dodal vesele Matěj.

Dlouho se neponocovalo. Všichni byli natěšení na zítřejší svěcení. Strachoval se jen otec Jeroným.

Ráno zůstali jen strážní na hradbách a v hradišti. Všichni obyvatelé i hosté, kteří neustále přijížděli, zaplnili louku u nového kostela. Ve schráně oltářní menzy byly už uloženy relikvie od biskupa z Nevers, které přivezl Simon. Stejně tak věnované pasovským biskupem. Oltářní triptych s Nanebevstoupením Panny Marie od Jakuba s křížem a svícny ze Sigimundovy dílny byly něco v těchto končinách nevídaného. Mimo loňské účastníky svateb většina žádného biskupa ještě neviděla. Tady byli hned tři. Překrásné ornáty, biskupské mitry, berly, náprsní kříže. I Simon, otec Jeroným, kněží doprovázející oba české biskupy se museli stěsnat, aby vůbec vlezli do presbytáře kostela.

Mši celebroval biskup Daniel. Po litaniích k Panně Marii vysvětil pomazáním svěceným olejem oltář a dvanáct ve zdi zapuštěných křížů, symbolizujících dvanáct apoštolů. Pak proběhla druhá část mše. Slavnostní hostiny v rytířském sále se zúčastnili církevní hodnostáři a rytíři, ostatní u stolů v obou nádvořích. Odpoledne provedl biskupy Sigimund sklářskou hutí. Vyprodaly se všechny kovové svícny, lampičky, kadidelnice, a také veškeré skleněné poháry a misky. Biskup Jan odsloužil další mši pro ty, kteří se ráno do kostela nevešli. I tak jich mnoho stálo jen venku u otevřených vrat kostela. Večer se Lukáš omluvil. Požádal chlapce, ať se věnují biskupům. Jakub vyprávěl o malbě oltáře. Pasovský Konrád si jako vždy vytvořil skupinku milovníků koní a lovu. Když se Martin vyběhl podívat na Lukáše, našel ho u stolu píšícího nějaké listiny.

„Píšu otci a našemu biskupovi, příští rok nás bude čekat odjezd domů, tedy do Francie. Ale i tady je domov.“

„Já mám domov, kde jsi ty, můj pane. Ať je to kdekoliv. Myslím, že Jakub také.“ Martin se sklonil a Lukáše dlouze políbil. Nedovedl si svůj život jinak představit. Jen se obával o zdraví svého milého.

„A kde je náš maličký?“

„Snad bychom mu tak říkat ani neměli,“ usmál se Martin. „Pěkně se vytáhl a teď povyrostl o pár palců pýchou. Všichni ho chválí za oltář. Určitě se objeví, jak zjistí, že jsem odešel.“

Taky vzápětí Jakub přiběhl. S miskou zlatých jablek.

„Proč jsi mi neřekl, že jdeš nahoru. Je ti, můj pane, líp?“

„Teď už ano, když vás mám oba blízko.“

Martin rozprostřel na lůžku jemnou kožešinu. Odnesl Lukáše s Jakubem od stolu, i když nechtěl, že půjde sám. Pomalu ho vysvlékli i sebe. Přimkli se k němu, hladili ho a líbali. Všichni cítili obrovské vzrušení i napětí. Ještě musí svoji vášeň krotit. Vždyť je tisíce doteků lásky a něžných polibků. Svého miláčka dovedli líbáním až k vyvrcholení. Lukáš nechtěl, aby se i oni ochuzovali o rozkoš, na kterou byli zvyklí. Jakub se k němu natočil. Martin vnikl do božského zadečku jejich maličkého. Vzdechy a sténání obou tlumily kamenné zdi donjonu.

Zato za zdí propukly vášně čtyř milenců naplno. Jen pár dnů a zase dlouhé odloučení. Simon odjede. Čeněk s Hankem zatím nemohli tušit, že pozítří se vydají na dlouhou cestu, která navždy změní jejich životy. Zatím, rozjaření ruskou baní, vymýšleli všechna možná i nemožná spojení. Zapojili i dildo. Hlavně Čeněk s Matějem byli naprosto nepřekonatelní ve vymýšlení různých legrácek. I Simon si s nimi užíval, co se jen dalo. Byli přece mladí, bezstarostní a šťastní.

28

Ráno se u Lukáše ohlásil biskup Daniel. Sešli se v místnosti pro přijímání návštěv vedle rytířského sálu. Tady přece poprvé mluvil s Martinem. Vzpomínal, jak si ho získal svou upřímností, nebojácností, svou touhou stát se rytířem.

„Můj milý otče biskupe, co můžeme pro tebe udělat?“

„Drahý vévodo Lukáši, přicházím pokorně s velikou prosbou a žádostí, ale i s nabídkou. Jistě jsi již slyšel o abatyši Hildegardě z Bingenu. Nyní je na svém novém, ještě nedostavěném klášteře, Rupertsbergu. Je to vzácná, svatá žena. O její radu se uchází mnoho kněží, biskupů, ale i knížat, králů. Dokonce radí i císařům a papeži. Chtěl bych ji také poprosit, jak je zvykem, o přímluvnou modlitbu. Měl jsem v úmyslu vyslat k ní poselství. Má prorocká vidění. Ve svých snech rozmlouvá s Bohem a Ježíšem. Navíc je velmi znalá v medicíně, píše knihy o léčbě nemocí a lécích na ně. Slyšel jsem samou chválu na mladého Ludvíka. Jak zvládl ošetřovat raněné v Prčici, to by dokázal málokdo. Hildegarda pořádá vždy na podzim seminář, kde učí několik žáků. Zúčastňují se ho ovšem i skuteční doktoři věhlasných jmen. Dokonce i z Byzancie a z Marrákeše, jak jsem slyšel. Poslal bych s ním nějaké mé zbrojnoše a požádal o doručení mé modlitby a odpovědi Hildegardy. Samozřejmě bych výpravu i zajistil se všemi náklady.“

„Jistě by Ludvíkova návštěva u abatyše Hildegardy byla velkým přínosem. Poradím se se svými rytíři. Kdy se chystáš k odjezdu, otče biskupe?“

„Rád bych hned po poledni. Vyjede i biskup Jan, i když opačným směrem.“

Lukáš zavolal Ludvíka, doktora a všechny z donjonu. Ludvík byl návrhem velmi nadšený, stejně tak doktor.

„Myslím, že doprovod zvládneme s vlastními lidmi, těm biskupovým žoldnéřům bych moc nevěřil. Mohl by jet Hanek a Čeněk. Pro něj by to byla dobrá zkušenost před pasováním. Co myslíš, Matěji? Tebe poslat nemohu. Jsi tady nejpotřebnější.“

„Jistě, můj pane, snad se do zimy vrátí.“

„Čeněk už umí i něco latiny, Ludvík výborně i řecky a dost arabsky,“ dodal Jakub. „Já slíbil Čestickým oltář.“

Lukáš se rozesmál: „Další nepostradatelný. Pošleme deset zbrojnošů, po cestě by měl být všude klid. Ale přece jen opatrnosti nezbývá. Bez povozů můžete jet velmi rychle. Do čtrnácti dnů zvládnete být na místě. Výpravu povede Hanek, Čeněk převezme dopisy. Taky chci požádat Hildegardu o přímluvnou modlitbu. Zajistí vše přes náklady a výdaje. Dnes můžete potřebné připravit. Určitě dobře poradí Dominik. A Pietro ať vybere rychlé, ale i silné koně.“

Nakonec poslal dopis i biskup Jan. Čeněk se zhostil role vyslance pražského a olomouckého biskupství. Dostal průvodní listiny, finanční hotovost, i několik cenných rad. Oba biskupové jejich výpravě požehnali. Každý se pak se svým doprovodem rozjel ke klášterům, které chtěli navštívit.

Martin s Matějem dohlédli na přípravy. Mimo zbrojnoše vezmou kuchařského pomocníka a dva muže k nákladním koním. I oni měli výcvik se zbraněmi jako všichni u vévody Lukáše. Nákladem budou jen lehké stany, potraviny, něco krmení pro koně a pár darů. Vše ostatní zajistí cestou. Hanek se už viděl v čele výpravy a ani mu večerní loučení s Matějem a Simonem moc vrásek nenadělalo. Zato Čeněk, i když se na cestu těšil, objímal svého Matěje a měl smutné oči. V Prčici si na sebe příliš zvykli, no co naplat, vždyť se do zimy vrátí. A Ludvík, ten nemohl dospat rána. Otec, jak sám říkal doktorovi, mu musel o abatyši Hildegardě vyprávět, co kdy slyšel. Lukáši večer moc dobře nebylo, rozloučil se se všemi, co ráno odjížděli. Zůstal jen pasovský Konrád, aby další den s místními rytíři vyjel na lov. Jakub u něj zůstane, ten lov nijak nezbožňoval. Simon odjede až s biskupem.

„Bude tu smutno,“ povzdechl Jakub. „Ludvík s Čeňkem jsou jako mí bratři. Kdo ví, co je tam někde daleko čeká.“

„Nejsou z medu, v nepohodě se ti nerozpustí,“ uklidňoval ho Martin. „Než namaluješ Čestickým oltář, budou zpět.“

„Neměl jsem nic slibovat. Samotnému mně malování nepůjde. Ještě že desky přivezou k nám.“

„Takový je život, lidé se často musí rozloučit, i navždy, Pán nás vede různými cestami, řekl by otec Jeroným,“ povzbuzoval ho Lukáš.

„Promiň mi, můj pane, já vím, jsem malicherný, asi i sobecký. Jak říká bába Ančí, zvykli jsme si na dobré bydlo. Neznat tě, třeba bychom byli po smrti.“

„Už nemudruj, raději si vezmi zlaté jablko,“ nabádal ho Martin.

„Žádná nejsou a Radim ještě nepřivezl broskve.“

„Tys je všechna…?“

„Tak si dej s námi trochu vína,“ rozesmáli Lukáše.

„Já bych raději…“

Jak je krásné být mezi svými, radovat se z drobností všedního života, vážit si klidu a míru. Ne vždy je k nám osud milosrdný, pomyslel si Lukáš, když usínal mezi svými chlapci.

Ještě před východem slunce bylo nádvoří plné. Jedna skupina v čele s pasovským biskupem se chystala na lov. Další byli jezdci s poselstvím k Hildegardě. A vyjížděly také dva povozy s najatými kameníky a místními tesaři. Upraví polozarostlou cestu, kudy původně přijeli. V několika místech ji rozšíří, postaví dva mostky a upraví brod. Vždyť příští rok je čeká návrat do Francie. Nebudou muset posílat vozy přes Prachatice. Přišel i Lukáš, aby se rozloučil s Ludvíkem a jeho doprovodem. Otec Jeroným žehnal zdaru poselství. Všichni pak vyjeli stejným směrem. Hanek sice litoval, že se nemůže zúčastnit lovu, ale vidina daleké cesty, navíc pod jeho vedením, vše vynahrazovala. Lovci odbočili do začínajícího pralesa. Povozy jely pomalu a brzo je nebylo vidět.

První malou zastávku učinili u malé osady uhlířů. Tu dobře znali. Odsud pocházelo dřevěné uhlí pro kovárny a zbrojírnu. Byla to vlastně jedna rodina. Tři ženatí bratři a dvě provdané sestry. A nekonečný houf dětí. Ty samozřejmě hned obklopily jezdce. Setkání s jinými lidmi bylo pro ně vzácností.

Šest polozemnic ze silných klád bylo seskupeno do půlkruhu. Uprostřed velké ohniště a lavice z osekaných větví. Bokem ohrada a chlév, za nimi louka a kousek pole. Dál za pásem menších stromů bylo vidět veliké, vysoké milíře. Jeden právě zakládali. Něco přes dva sáhy vysoký kůl byl oporou dalších několika o něj opřených. Mezi ně vkládali suché klestí, březovou kůru. Pak silnější kusy větví. O tento velmi hořlavý základ se opírala polena dřeva v několika vrstvách. Vše se zakrylo větvemi s listím, nebo čerstvým jehličím a vrstvou hlíny. Dole bylo několik otvorů, kudy se milíř zapálil. Po rozhoření vnitřku se otvory dole i větší nahoře utěsňovaly, aby došlo k zuhelnatění dřeva. Byla to práce těžká, velice náročná. Milíře se musely neustále hlídat a jejich hoření regulovat přístupem vzduchu. S dětmi pobíhalo i několik velkých psů. Byli nutností jako ochrana před zvěří, zvláště medvědy. Od jara se pálily milíře na vzdálených místech, kvůli potřebám velkého množství dřeva. Také tady byl teď jen jeden z bratrů. Milíř zakládal s většími dětmi. Pomáhat musí všichni. Výhodou osady byl velmi silný pramen křišťálově čisté vody.

Nedaleko za ní minuli starý, hraniční kámen Českého knížectví. Dnešní cesta nebude tak dlouhá. Je zapotřebí, aby si koně pozvolně zvykli. Dojeli jen k malé osadě Freyung, zcela ukryté v hlubokých lesích. Přespí ve stanech. Zítra je čeká velmi náročná cesta až do Grafenau, kde je očekává průvodce, domluvený již dříve biskupem Danielem pro jím zamýšlené poselství. Podle map by bylo lépe pokračovat udržovanou cestou do Pasova, pak podél Dunaje. Ale museli se přizpůsobit domluvené cestě. Zpět pojedou určitě přes Pasov.

Skupina lovců s pasovským biskupem se po odbočení pustila jihozápadním pralesem. Museli sesednout a koně vedlo méně zarostlým terénem pár zbrojnošů. Spojení budou udržovat troubením na lovecké rohy. Aura se držela okolo Martina a biskupa Konráda. Další dvojice tvořili Matěj se Simonem, Vahe a Magar, Zdeněk s Dominikem. Postupovali velmi pomalu. Mimo divoká prasata, která byla všude, se zdál prales pustý. Pak Aura začala být nepokojná a párkrát zavyla. Dostali se ke skalnaté mýtině, přes kterou ležely dvě zřejmě bouří vyvrácené jedle. Rozhodně před mnoha lety. Větve byly vylámané a ztrouchnivělé. Na vzdálenější stálo několik vlků. To rozhodně nebyli Auřiny vlci. Ta nebojácně popošla blíž a výhružně vrčela. Z podrostu vedle se vynořili další vlci. Všichni s napětím očekávali, co se bude dít. Aura vyskočila na bližší kmen jedle. Cizí vlčí smečka se obrátila a zmizela v jižním pralese. Zmizeli i její vlci.

„Viděli jste,“ ozval se biskup. „Zvířata si umí své nároky na místo vyřešit lépe než lidé. Nepouštějí se do boje, který je předem ztracený.“

„Je divné, že jsme ještě nenarazili na medvěda,“ divil se Zdeněk. „Určitě tu někde jsou.“

Taky asi po hodině jeden velký proběhl kolem Vaheho s Magarem směrem k biskupovi. Ten ho zasáhl oštěpem, druhý vrhl Martin. Hody obou byly přesné, stačil pak už jen biskupův tesák. Biskup byl nadmíru spokojený. V místech, kam nyní dorazili, směrem k bábě Ančí, bylo zvěře mnohem víc. Les byl řidší a dalo se jet opět na koních. Když pak na louce vyložili všechny úlovky, bylo zde několik prasat a kusů srnčí, jelen, medvěd a také pár tetřevů. Vahe nezapomněl na veverky pro bábu Ančí. Večer vzpomněli na poselství k Hildegardě. Jak si asi chlapci povedou v cizích krajích?

Hankova družina vyjela časně. Dnes bude cesta velmi náročná. Nejprve je čekaly dvě míle mezi horami a lesy. Cesta se klikatila nahoru a zase prudce dolů, s mnohými brody a několika mostky až do Grafenau. V místním hostinci je očekával průvodce. Asi ve stáří Hanka, šedohnědé vlasy, modré oči, malý, ale pěstěný knírek. Na první pohled veselý a bezstarostný mladý šlechtic, Kurt z Vohburku. Milovník dobrého vína, jídla, koní a lovu. S Hankem si hned sedli do noty. Projeli osadou Schönberg. Pak krkolomnou cestou podle řeky Göltzch. Po obou stranách se rozkládalo městečko Auerbach. Na jednom příkrém ostrohu právě stavěli hrad. Po vysokém dřevěném lešení mnohdy překlenujícím hluboké srázy se pohybovali stavební dělníci jako veverky na kmenech stromů. Cesta se svažovala neustále dolů, k nížině Dunaje.

V malé osadě Hengersberg nakoupili výborné chlebové placky, čerstvě vyndané z pece. S bylinkovým sýrem od báby Ančí byly lahůdkou. Kurt se na sýr díval nevěřícně, zvlášť jak byl strakatý od drcených bylinek. Ani nechtěl ochutnat. Hanek ho musel nutit. Ale pak si hned přidal a ptal se, mají-li ho dostatek. Konečně vyjeli z hlubokých lesů. Před nimi až k Dunaji, což bylo méně než čtvrt míle, byly pastviny s dobytkem a ostrůvky listnatých keřů. Les také zakrýval pohled na Dunaj. Cesta byla místy zpevněná kamennými zídkami a obrubami z propletených silných prutů. Kurt vysvětloval, že se řeka občas rozlévá, zvlášť po jarním tání nebo po bouřích. Také byla vidět mrtvá ramena, končící většinou bažinami. Vpravo vystupovaly na strmých srázech lesy, vlevo jeli po břehu Dunaje. Obdivovali spousty vody, velké bachraté čluny a vory s nejrůznějším nákladem. Před večerem dojeli k Deggendorfu. To bylo skutečné veliké město, obehnané valy a hradbami. Vděčilo za své bohatství rýžování zlata. Byl zde dlouhý dřevěný most s mýtnicí.

„Na druhou stranu nepojedeme,“ seznamoval je Kurt. „Vládnou zde Wittelsbachové, ubytujeme se v hostinci, hned kousek za branou.“

Čeněk ukázal pověřující listiny. S úklonou je propustili. Hostinec byl z kamene, přilehlé stáje dřevěné. Vedle ubytování pro běžné pocestné v několika společných velkých ložnicích. Zde se ubytují zbrojnoši. Kurt s Hankem obsadili jednu místnost v poschodí, Čeněk s Ludvíkem druhou. Byly malé, každá vybavená jednou velkou postelí, truhlou, lavicí a stolem. Také vědrem s vodou, druhým pro vykonání potřeby v noci. Na posteli byl jen slamník. Přikrýt se museli hosté svými plášti. Vypadalo vše čistě, ale Čeněk nezapomněl, co jim o cestách vyprávěl Dlouhý Robert. Jak si kolikrát přivezli i velmi nevhodná domácí zvířátka. Ludvík neponechával nic náhodě. U postele rozprášil odpuzující směs z bylin. Také jejich zbrojnoši byli takto vybaveni. V hostinci byla chlebová polévka s hrachem, kaše z ječmene a vodnice, vařené hovězí žebro a ovce na rožni. Moc si nepochutnali. Bude snad lépe spát mimo města a nechat si jídlo připravit jejich kuchařem. I když jen pomocníkem. Tady by byl mistrem.