• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace10. 11. 2022
Počet zobrazení1076×
Hodnocení4.85
Počet komentářů7

21

Iglau – Jihlava, bylo tehdy horní městečko, vzniklé okolo dolů na stříbro. Panoval tu čilý kupecký ruch, který využil Matěj k dokoupení zásob na cestu, hlavně piva. Vydatně mu pomáhal Hanek. Počasí bylo hezké a teplé, mnozí přespali pod korunami stromů, ostatní ve stanech. Další zastávka byla Kuřim a pak v Rájci, kde se ubytovali na hradě, co patřil pod olomoucké biskupství. Hrad, ostatně jako všechny, byl dřevěný s hliněnými valy a palisádami. Místnosti malé, oproti Zvonu velmi skromně zařízené. Stejně tak místní kuchyně žádná sláva, nebýt Lukášových kuchařů a zásob, moc by je tu nepohostili. Jen pivo bylo dobré a byl ho dostatek. Strávili příjemný večer se správcem hradu. Přijali jeho pozvání na lov. Také z rána vyjeli do okolních lesů, jen Jakub s Čeňkem a Ludvíkem zůstali. Jakub objevil u zdejšího mnicha několik knih, které si chtěl prohlédnout. Ti tři teď trávili většinu času spolu. Nijak nepropadli lovecké vášni. Zato Hanek se zcela vžil do role panoše, byl nesmírně hrdý na svůj meč a každou volnou chvíli cvičil s oběma Dány a jejich panoši. Vždyť kde by našel lepší učitele. Správce Branislav obdivoval Auru. Sice tu neměla své vlky, ale i s místními si povídala vytím. Okolní krajina byla velmi pustá, téměř neosídlená, s roztroušenými pastvinami a hlubokými lesy.

Hanek skolil jelena. Také večer oslavoval a byl odnesen. Matěj říkal Čeňkovi, že musí milovat za dva, ale i on usnul, jen co si vybral dávku životadárné tekutiny. Čeněk je oba starostlivě přikryl houní. Vyšel na malé nádvoří. V rohu plál oheň, poblíž spali Dáni, Vahe a Magar. Sedl si na kamennou zídku. Někde nahoře, nad jeho hlavou, je nebe. Aspoň to říkal otec Jeroným. Jenže on má nebe tady. Nikdo na něj nekřičí, nebije, nekope ho, netrpí hladem. Je hodně času s Jakubem a Ludvíkem. Pochytil už něco z latiny, z ranhojičství, umí dobarvovat ozdobná písmena, co kreslí Jakub. Je u milovaných koní. Vzpomněl na Auroru, snad se o ni dobře starají. Strážný přihodil na oheň. Vyrojila se spousta jisker. Jen aby něco nechytlo, pomyslel si. Prohrábl už dorůstající opálené vlasy. Vrátil se, přivinul k Matějovi. Ten, ač spící, ho objal. Zůstali ještě den. Jakub si obkreslil několik ornamentů, ostatní čistili zbroj. Lukáš s Branislavem, Martinem, Matějem a Hankem navštívili strážní hrad u Černé Hory.

Příští ráno se vydali na další cestu. Jeli neobydlenou krajinou. Po obou stranách cesty pralesy až ke hradu Drahuš. Směrem k Prostějovicům už začínaly vesnice a pole. Tam také navštívili veliký trh se vším možným. Prostějovice byly svými trhy vyhlášené, zvlášť výrobky sedlářů a všeho okolo koní. Matěj a Hanek zde dobře nakoupili udidla, postroje, řemeny. Dáni nová sedla. Lukáš rozhodl, zůstanou na noc. Byl zde i velký hostinec, obsazený, chtěli ho uvolnit. Vždyť je vévoda. Řekl, že nechce, aby kvůli němu někoho vyhodili, vždyť mají stany. Zato v krčmě jeho muži útratu dohnali v pivu a medovině. Chutnalo i dobré víno a neskutečně lahodná selata na rožni.

Hrad na skalnatém ostrohu, biskupský palác a katedrála sv. Václava, ohlašovaly zdaleka Olomouc. Skutečné, velké město. Palác, postavený předchozím biskupem Jindřichem Zdíkem, byl nádherný. Uvítal je biskup Jan, toho jména třetí. Po audienci u něj navštívili hrad moravského údělníka, Oty III. Dětleba. Přes velké dřívější rozepře s knížetem Vladislavem účastnil se s ním druhé křížové výpravy. Tou dobou byl mimo město. Přijala je jeho manželka, ruská kněžna Durancie, dcera Mstislava Kyjevského. Tu si přivezl z cest na východ v druhé polovině dvacátých let, když se vraceli přes Kyjevskou Rus. Nejvíc nadšený byl asi osmiletý syn Vladimír. Obdivoval rytíře, zvlášť Magara s jeho velkou kuší. Musel mu slíbit ukázku střelby, hlavně zápalné střely. Všichni se zde ubytovali, jen Jakub by byl raději ve Zdíkově paláci. Byla tam písařská dílna, kde pracovalo přes dvacet písařů, iluminátorů a vazačů. Lukáš ho musel uklidňovat. Budou tam přece i zítra a několik dnů se tady zdrží. Večer přijali pozvání kněžny, měl se vrátit její manžel. Také se dostavil. Hned se omlouval, čekal je. Musel ovšem k soudnímu sporu na hrad v Pustiměři. Znal Klinta a Ejnara. Dlouho do noci vzpomínali u znojemského i uherského vína. Tady bylo spaní pohodlné. K použití i ruská baňa, čili parní lázeň, sauna. V domku z klád velká pec, obložená rozpálenými kameny, lavice a vědra s vodou. O chod se starali dva lázeňští, polévali kameny pro dostatek páry. Také tu byla březová košťata, škrabky, hřebeny. Nakonec polévali muže studenou vodou. Matěj hned vše obhlížel, to si přece mohou udělat i na Zvonu. Po dlouhé době bylo možné věnovat se naplno i lásce.

„Tady jsme ve druhém křídle než domácí. Tak nás nebude slyšet,“ radoval se Jakub.

„Tebe nebudou slyšet,“ smál se Martin. „Ty jsi vždycky nejhlasitější.“ Vyzvedl ho. „A jsi nějaký lehký. Kdoví, co s Čeňkem a Ludvíkem děláte. Neučíš je také milování?“

„Čeněk má Matěje a Hanka. Ludvík je ještě napůl dítě.“

„To asi špatně vidíš, možná je starší než ty.“

Lukáš vyndal z vaku zvlášť voňavý olejíček ze Simonových zásob. Jakub si klekl. Oba jej laskali na krásně tvarovaných půlkách jeho zadečku. Lukáš ho převrátil na bok. Vklouzl do milované štěrbinky bez sebemenšího odporu. To už Martin zaujal opačnou polohu vedle Jakuba. Ten si ho hned přitáhl, aby si vzájemně posloužili. Lukáš zrychloval a přirážel do hedvábného zadečku. Vzpomněl si na jejich první milování. Jak byl Jakub vyděšený, strachoval se, aby mu Martin neublížil. A dnes? To roztomilé mládě by se milovalo celou noc. Ještě trochu, žadonil, když už oba nemohli. Simonovo dildo je sice krásné, ale není živé. O komnatu dál měl Matěj u sebe své milence. Po páře v bani byli tak nažhavení, že nedošli ani k posteli. Začali se milovat na lavici s kožešinou, hned pod úzkým oknem. Ještě ho tak tak stihl zavřít Čeněk. Ten nebyl tak pasivní jako Jakub. I on miloval vůdčí roli. Vytvářeli všechna možná spojení, propleteni do jednoho klubka.

Ráno, po snídani, byli pozváni biskupem. Prohlížel několik Jakubových pergamenů. Zavolal hlavního písaře, otce Theodorika. Jakub s Čeňkem a Ludvíkem se dostali do písárny. Velká místnost s vysokými obloukovitými okny byla neobvykle světlá. U nakloněných dřevěných pultů stáli mniši a opisovali nebo iluminovali jednotlivé pergameny z knih. Starší měli pulty nízké a u nich dřevěná sedátka. Na podlouhlém stole pergameny skládali, zařezávali a vázali. Když otec Theodorik ukázal Jakubovy pergameny, všichni se seběhli a podivovali jeho dovednosti. Jakub zase prohlížel různá pera, husí, pštrosí i rákosová, inkousty z duběnek, sazí a rumělky, pergameny i vzácné papyrusy. Také zde byly různé barvy pro výrobu vaječné tempery, vhodné pro malbu knižní i deskovou. I velmi tenké plátky stříbra a zlata ke zdobení. Hned se domluvil, bude po dobu jejich přítomnosti iluminovat právě dopisovaný kodex ze života svatých. Všichni sledovali, jak rozkresluje ornamentální zdobení velkého začátečního písmena. Čeněk s Ludvíkem ho hned dobarvovali podle jeho pokynů. Lukáš s Otou a rytíři vyjeli několikrát na lov, Matěj s Hankem obešli místní kupce i trhy. Čas ubíhal velmi rychle. Ota varoval Lukáše před Apolenou na jeho bývalém hradě Cvilíně.

„Dám ti sice průvodní list, ale je to zlá žena, snad i travička. Její první muž, tvůj příbuzný Bohuslav, kterému jste hrad přenechali, no vždyť jsme příbuzní všichni, si ji přivezl odněkud z Polska. Vyjel na lov, udělalo se mu zle, chtěl se vrátit. Zemřel dřív, než ho sundali z koně. Do roka měla dalšího. Byl z Kladska. Veliké panství, bohaté. Zasedl večer v zájezdním hostinci, popíjel a najednou se skácel k zemi. Toho třetího pochovala asi před měsícem. Zase náhlá smrt.“

„Varoval mne před ní loni Vladislav, nechci se tam zdržovat, jen splnit otcovo přání, to doufám neodmítne.“

„Drží si celou armádu zbrojnošů, obořili se i na mé výběrčí. Málem vše skončilo bitvou.“

Jakub dokončil iluminace kodexu. Dostal mnoho potřeb pro psaní i malbu. Ještě několik dnů se zdrželi v klášteře v blízkém Hradisku. Ležel na sever od Olomouce, na druhém břehu řeky Moravy. Klášter byl opevněn mohutnými valy a hradbami, podobný želivskému. Byla zde i veliká zahrada, užitková, okrasná a bylinková, sloužící apotéce a špitálu. I zde využili umění Jakuba a jeho pomocníků. Opat Reiner mu věnoval několik opisů a vzácných pergamenů. V kostele sv. Štěpána opravil Jakub část deskového oltáře, který zasáhl kulový blesk při jarní bouři. Mniši událost líčili velmi barvitě. Otevřenými dveřmi prý vletěl sám ďábel, prohnal se kostelem a vyletěl rozbitým oknem. Pár sedřených barev od spadlého svícnu, s tím si rychle poradil. Nejdéle trvalo namíchat stejné barvy. Oba hoši mu vydatně pomáhali.

Blížili se k cíli své cesty. Hustými lesy, přes Freudenthal, dnešní Bruntál, ke Cvilínu, zvanému též Lobštejn. Freudenthal byla dosti velká osada, stejně jako Iglau horní. Těžilo se zde zlato, stříbro, měď, železo i olovo. Svá stanoviště tu měli kupci, překupníci, povozníci. Dva velké zájezdní hostince, hampejz s povětrnými ženštinami byly zdejšími lákadly. Lukášovi jezdci jen projížděli. Večer se utábořili v lesním údolí u malého jezírka. Okolí už Lukáš dobře znal, vždyť zde strávil své dětství. Ráno projedou zkratkou mezi lesy.

Cvilín, to byly dva související velké kopce. Na východně položeném stál hrad. Kolem vysoké náspy. Ty tu zbyly po předchozím rozlehlém hradišti, od nepaměti, z dob pohanských. Příkop a několik palisádových hradeb, menší dřevěná strážní věž u brány. V hlavním nádvoří podlouhlý dřevěný palác se stejnou věží. Naproti hradu na konci nádvoří u palisád malá zděná kaple, cíl jejich cesty. Nízké budovy stájí a dalších hospodářských budov napolo zakrývaly palisády. K první bráně vedla esovitě se kroutící cesta, pastvinami pobíhaly ovce a kozy. Na ochozu hradeb u první zavřené brány bylo vidět několik strážných v kroužkové zbroji. K bráně vyjel Martin s Matějem. Malým okénkem předali několik listin od Lukáše, Vladislava i Oty Dětleba. Paní Apolena je na hradě, dá jim vědět. Po velmi dlouhém čekání vyjel bránou rytíř v doprovodu ozbrojenců.

„Jsem správce hradu, Jarogniew z Kielce. Budu s vámi jednat v pověření mé paní Apoleny.“

Představil se i Lukáš. Požádal o návštěvu kaple.

„Paní vás nepřijme, necítí se dobře. Ozbrojenci musí zůstat venku.“

Nakonec nerad, povolil vstup rytířům.

„Ručíš mi, vévodo Lukasi, za to, že se nebudete pohybovat nikde mimo kapli.“

Projeli na druhé nádvoří. U hradního paláce bylo okolo třiceti plně vyzbrojených jezdců. Martin, když uvazovali koně u zábradlí vedoucího s několika schody ke kapli, měl obavy. U koní zůstali oba panoši Dánů, Alechandro a Francois. Ostatní vešli do kaple. Byla menší než na Zvonu, skromně vybavená. Na boku vedle oltáře byl kamenný poklop hrobky. Ejnar, Klint, Vahe a Magar pomalu odsouvali těžkou desku. Jakub obhlížel oltář, něco si kreslil. Martin s Hankem sledovali několik oken. Jedno bylo otevřené, jedno rozbité. Ludvík šel k Jakubovi, Čeněk čistil křížek pro Lukášovu matku. Konečně se podařilo odstrčit poklop. Lukáš s Čeňkem se zapálenou loučkou sestoupili po schodech do hrobky. Byly zde tři rakve. Rodiče Lukášova otce a jeho matka. Víko nešlo povolit. Až po několika zapáčení dýkou a loveckým nožem. Křížek spustili do rakve a víko přiklepli. Když vyšli po strmých schodech, na boku stěny směrem ke hradbám se odklopila malá dvířka, co nebyla v dřevěném obložení ani vidět.

Lukáš si vzpomněl, tudy chodil mnich. Když postava sundala kapuci, uviděli ženu s kratšími hnědými vlasy.

„Prosím, pomozte mi. Jsem Žofie, sestra druhého manžela Apoleny. Drží mne tu, nesmím opustit hrad. Můj muž zahynul při výpravě Vladislava Slezského. Bratr mě vzal k sobě. Teď jsem tu vězněm.“

„Pomůžeme ti, paní Žofie,“ řekl Lukáš a přistoupil k ní. Oba byli u sochy sv. Marka. Venku byl slyšet povyk.

„Podívám se tam, pane.“ Martin šel ke dveřím kaple. Pak se všechno stalo v jediném okamžiku. Ženě upadl malý uzlík, sehnula se pro něj k zemi. Vahe, Magar a Dáni vraceli desku na své místo. Martin s vytaseným mečem spěchal ke dveřím. V okně se objevil muž s lukem. První ho uviděl Čeněk, vykřikl, skočil před Lukáše. Hanek na muže vystřelil. I když ho zasáhl, ten ještě stihl také vystřelit. Čeněk Lukáše objal. Matěj zvedl štít, kam se zabodl letící šíp. Muž se zřítil mezi lavice vedle Martina. Přiběhl Jakub s Ludvíkem.

„Proboha, chtěli tě zabít, pane.“

„Mě ne, i když by to tak dopadlo, paní Žofii. Díky, Čeňku,“ pohladil ho po vlasech. „A díky Matěji i Hanku.“

Všichni byli u něj, v rukou zbraně.

Otevřely se dveře, v nich volal Alechandro: „Venku se srocují zbrojnoši.“

Vycházeli ven, někteří s připravenými luky, jiní s kopími a meči. Vedle Jarogniewa byla nosítka s baldachýnem. Seděla v nich asi třicetiletá, velmi hezká žena, oblečená jako kněžna.

„Vydejte mi tu ženu!“ vykřikla zlostně. „Jinak se odsud nedostanete.“

Brána byla zavřená. Přijížděli další ozbrojenci.

„Nemůžeš tu, paní, držet někoho proti jeho vůli.“

„To rozhodnu já, mám mnohem víc mužů než ty, vévodo.“

Seskupili se na schodišti a chránili štíty. Lukáš pokynul Magarovi.

„Podívej se, paní. Je i jiná možnost.“

Bokem pod nimi u první palisády byla malá polorozbořená věžička. Všichni se dívali tím směrem. Magar vystřelil z kuše zápalnou střelu. Vyschlé dřevo okamžitě vzplálo.

„Co hledíte, hasit,“ vykřikla Apolena na své muže. Zlostně se otočila k Lukášovi. „Přece bys nezničil svůj rodný hrad?“

Věžička se mezi tím změnila v sálající pochodeň. Apolena si dobře uvědomovala, co by se stalo, kdyby střela zasáhla střechu blízkého hradního paláce.

„Věř mi, že to udělám, když nám budeš bránit v odjezdu.“

„Jeďte, otevřete bránu!“ vykřikla žena.

„Pokud na nás někdo vystřelí, shoříte tu jako v pekle!“ dodal také zlostně Lukáš.

Otevřela se brána. Opatrně vyjeli. Před druhou branou byli sroceni jejich zbrojnoši.

„Jste všichni v pořádku, pane vévodo?“ staral se jejich velitel. „Když jsme viděli oheň, chtěli jsme zaútočit na bránu.“

Kouř také zmizel. Zřejmě už oheň uhasili.

„Změníme trochu směr cesty, paní Žofie má v Kladsku nějaký majetek a snad i příbuzné. Pak se vydáme ku Praze. Času máme dost. Svatbu knížete Vladislava, jak nás zpravil biskup Jan, nezmeškáme.“

Zachráněná žena poklekla před Lukášem, děkovala mu. Večer se utábořili na pasece u skalního výběžku.

„Bude nutné zesílit stráže. Mohli by se pokusit paní Žofii zabít, když se to nepodařilo v kapli.“

Zavolal do svého stanu Matěje s chlapci.

„Teď vám mohu konečně poděkovat,“ pohladil Čeňka. „Udělal jsi to, co kdysi Jean.“

„Vím, pane, slyšel jsem o něm vyprávět.“

„Bude z tebe, jak říkal Vítek, skvělý rytíř. Jen musíš trochu počkat. S tebou počítám, Hanku, skvělá rána, jak se vrátíme, pasování máš jisté.“

„Jenže pozdě, pane, díval jsem se na druhou stranu, než vykřikl Čeněk.“

„Já se chystal za Martinem,“ usmál se jako vždy Matěj. „Nestihl bych vystřelit, tak jsem zvedl štít. Už neměl sílu, střelce zasáhl Hanek.“

„Já neměl tak bezhlavě spěchat ven,“ Martin objal Lukáše.

„Můj pane,“ přidal se Jakub, „nakreslil jsem ti kapli, abys měl památku. I uvnitř, sochu sv. Marka, oltář a kámen hrobky.“

„Možná vám připadá, že to bylo zbytečné kvůli neznámé ženě. Jenže to je pravé rytířství, nejen ovládat zbraně a boj. Ale i chránit čest, spravedlnost, slabé a ponížené.“

„Náš pane, věř, že tě milujeme jako Jakub s Martinem,“ opět se usmál Matěj. „Na rozdíl od nich bohužel jen ve svém srdci. Jsme nahoře v donjonu všichni trochu jiní. Moc díků, že takoví můžeme být. Dovolíš-li, napijeme se na naše přátelství.“

Matěj vyšel ze stanu. Vrátil se s amforou a sklenicemi. Nalil tekutinu rudou jako krev. Byla cítit zvláštní nasládlou i bylinnou vůní.

„Je od mnichů z kláštera v Makedonii.“

Chvilku rozmlouvali o další cestě, pak se uložili ke spánku.

„Proč je Apolena tak zlá?“ ptal se Jakub. „Ženy u nás jsou hodné. Myslel jsem, že jsou všechny takové.“

„Teď už věřím,“ dodal Martin, „že otrávila své muže. Být Jarogniewem, tak zmizím hodně daleko.“

Dlouho nemohli usnout. Jakub byl zase samá otázka.

„Bože, můj pane, co by se stalo, kdyby v kapli, ani to nechci vyslovit.“

„To se přece může stát kdykoliv,“ odpověděl Lukáš. „Vahe by vás dovedl domů. Je rozhodně nejzkušenější a nejrozhodnější. Tím myslím i do Francie.“

„Ale co bychom tam bez tebe dělali, můj pane?“

„Všechno jsem uvážil a sepsal. Otec Jeroným má moji poslední vůli.“

„Nemluvte, prosím, o takových věcech, ať je vše tak, jak je,“ Martin pevněji objal Lukáše.

„Šíp mě nezabil, zato vy mě udusíte,“ smál se Lukáš.

Matěj s Hankem líbali Čeňkovo tělo.

„Když jsme přišli na hrad, Dlouhý Robert nám vyprávěl o Jeanovi i jak se s Lukášem milovali, o střelci, co ho zabil. Když jsem viděl lučištníka v okně, nemohl jsem jinak. Vím, Hanek ho zabil. Ale všechny jsi nás zachránil ty, pane Matěji.“

„Nemohl bych se přece dívat, jak chce někdo zabít ty, co mám rád.“

„Když pan Lukáš je tak hodný a krásný, jenže má Jakuba a Martina.“

„My ti nestačíme?“

„Ano, ale nechtěl bys milovat se i s ním?“

„To víš, že chtěl. Jsi hodný, jednou z tebe bude, jak všichni říkají, skvělý rytíř.“

„To bude za dlouho, Hanek má pasování slíbeno.“

„Dočkáš se, neboj.“ A Matěj si neodpustil mandlový elixír z jeho chlapeckého těla.

 

22

Kladsko v té době bylo součástí Českého knížectví. Procházela tudy významná kupecká cesta, dál Slezskem a Polskem až k moři. Přes řeku Nisu vedl dřevěný most. Na kopci nad cestou byl strážní a obranný hrad. Ve městě navštívili kapli sv. Jiří, místní trh, notáře kvůli majetku paní Žofie. Vznikl veliký problém. Apolena ji vydávala za mrtvou. Všechen její majetek rozprodala. S tím se nedalo nic dělat. Její příbuzní se odstěhovali, nikdo nevěděl kam. Co teď? Tady se od výpravy odpojí Dáni. Ejnar se ohlásil u Lukáše. Paní Žofie se mu líbí, on není žádný chudák, má v Dánsku slušné panství, s Žofií už mluvil. Zdálo se, že jeho nabídku s vděčností přijala. Navštívili hrad. Posádka byla Vladislavova, v čele s Bořkem z Týnce. On i pár dalších byli také účastníky křížové výpravy, hned bylo o čem vyprávět. Svatba? Něco takového ještě na hradě nebylo. Všichni byli nadšeni. Hradní kaple byla malá, obřad připraví ve městě v kapli sv. Jiří. Ejnar si nechal upravit plnovous na knír a bradku, jako měl Magar, jenže krásně rudou. Vypadal o mnoho let mladší. Klint sehnal nádherné šaty, švadleny vše upravily. Z městské kaple se jelo na hrad, kde se už den předtím snažili Lukášovi kuchaři. Sice jen pomocníci, i když dnes mistři. Pro hradní posádku to bylo vytržení z nudné služby. Budou na svatbu dlouho vzpomínat. Samozřejmě, pivo, medovina a víno, toho není nikdy dost. Ještě třetí den přijali pozvání na lov. Nastalo loučení. Dáni pojedou se svojí družinou přes Slezsko, kde vládl Vladislav III. Slezský, a pak Polskem s knížetem Boleslavem, řečeným Kadeřavý. I Aura se musela rozloučit s Ralfem.

Teď rychle na Prahu. Vždyť se chystá svatba knížete Vladislava s mladičkou Juditou Duryňskou. Cesta vedla přes Jaroměř, hradiště a malé městečko pojmenované po knížeti Jaromírovi. Dál na Hradec, známý svými trhy v podhradí, a Chlumec. Jakub si vyprosil aspoň den v cisterciáckém klášteře Sedlec. Slyšel o něm na cestách. Byl zklamaný. Klášter, mnohem menší než Želiv nebo Hradisko, byl nedostavěný. Také knih tolik neměli. Přesto si odnesl nejvíc. Zdejší knihovník mu věnoval celou truhlici svitků příliš světských, které se zdejším bratrům příliš nehodily. Byly tam básně, staré opisy děl antických, ale i návod na výrobu skla, činění kůží a podobné. Tady se naprosto vše podřizovalo kutání stříbra v nedalekém okolí. Ani všechno nestačil prohlédnout.

Když minuli Kouřim, byla Praha jen den cesty. Už z Olomouce poslali vzkaz Jindřichovi, aby si zajistili velký zájezdní hostinec na Koňském trhu. Hned, jak se o chystané svatbě dozvěděli od biskupa Jana. Vše bylo zařízeno. Také ubytování v době svatby přímo na hradě.

Neměla být velká ani okázalá, z blízkých příbuzných nikoho nepozval, jen své bratry, Děpolta a Jindřicha. Přijelo jen několik šlechticů z Východní marky a z Německa, známých z křížové výpravy, nebo spřízněných s Juditou. Byl to sňatek mající upevnit postavení ženicha. Judita byla dcerou lankraběte Ludvíka durynského i hesensko-gudensberského, spřízněného s novým králem, Fridrichem I. Barbarossou. Hned po příjezdu obsadili celý velký hostinec i se dvorem vedle Koňského trhu. Do svatby zbývalo ještě několik dní. Všude bylo mnoho lidí, hlavně kupců. Matěj s Čeňkem a Hankem nakupovali potřebné zásoby pro hrad. Nejvíc všeho bylo na stavěný kostel. Jakub s Ludvíkem navštívili strahovského opata Erleborda. Taky knihovnu, písárnu, apotéku a špitál. Lukáš byl rád, dary pro knížete a jeho novomanželku nakoupil s Matějem už v Olomouci. Tady bylo velmi draho. Jejich kuchaři pomohou na hradě. Zvlášť jeden byl známý úpravami sýrů. V Čechách, na rozdíl od Francie, byl sýr považován za jídlo chudých. Na panských stolech se moc neobjevoval.

Nastal den svatební. Kostel Petra a Pavla byl slavnostně vyzdoben. Martina požádal sám kníže, aby při obřadu stál po jeho boku. Bude mu, jak bylo zvykem, krýt záda, pokud by někdo chtěl obřad překazit a unést nevěstu. Což tehdy nebylo nic zvláštního. Takové cti se dostávalo jen nejspolehlivějšímu a nejstatečnějšímu rytíři z přátel panovníka. Byl i zároveň svědkem. Pak teprve stáli oba bratři knížete, jeho stolník Vítek z Prčice, Lukáš s rytíři a příbuzní Judity. Rytíři spříznění s budoucí kněžnou chtěli hned vědět, kdo je ten urostlý mladý muž. Jaké má zásluhy, když si ho kníže zvolil. Jeden z durynských šlechticů byl loni na turnaji ve Zvonu. Hned všem líčil, jak neskutečně zvítězil nad Ješkovým rytířem i o tom, že zabil Albrechta Krvavého. Vladislav si nechal upravit vlasy a vousy, aby vypadal mladší. Měl nádherný plášť se symboly černé orlice, nevěsta tuniku vyšitou stříbrem a zlatem. Oddával je biskup Daniel. Všichni se zanedlouho sešli na hostině.

„Viděl jsi, můj pane,“ smál se Jakub. „Na Martina se hosté dívali víc než na samotného knížete. I k nevěstě by se líp hodil, to zase říkali její příbuzní.“

„Pro Martina být po boku knížete bylo veliké vyznamenání. Víš, Jakube, svěřuje se jen těm, o kterých jsi přesvědčen, že tě budou i s manželkou ochraňovat za cenu vlastního života.“

„Vím, můj pane, četl jsem o tom. Tady snad nic takového nehrozilo.“

„To nikdy nevíš. Proto asi nikoho ze zdejší šlechty nepozval. Není se všemi v míru.“

Jedlo se, pilo, tančilo dlouho do noci. Pak se novomanželé odebrali na lože. Porodní báby prohlédnou neposkvrněnost nevěsty, pár příbuzných pak vedle ložnice bude očekávat naplnění slibu manželského. Tyto dosti stresující staré zvyky byly bohužel tou horší stranou mince zvané manželství. Ostatní hodovali do ranních hodin. Byli pak rozneseni do svých komnat.

„Dali jste něco Auře?“ staral se Martin. „Je chudák zavřená, určitě má hlad.“

„Neboj,“ prohodil Matěj, samozřejmě s úsměvem, „kuchaři ji zásobili, bude spíš přežraná.“

„Já taky.“

„Ty jsi spíš přepitý,“ dodal Jakub. Ale to byli všichni.

Někdy pozdě po poledni vykřikoval poloopilý mnich, potácející se na chodbě: „Manželství bylo naplněno.“ A zval všechny na večeři. Ta byla o dost skromnější, ale přesto hostina. Matěj si dobíral Martina.

„Víš, že jsi měl včera, jak odešel kníže, latinský proslov u stolu? Němečtí příbuzní Judity ti přísahali věrnost na budoucí křížové výpravě.“

„To snad ne, nic takového si nepamatuji. A latinsky?“

„Jistě,“ dodal Jakub, „ani jsem netušil, že jsi v latině tak dobrý.“

„Teď mě docela bolí hlava.“

„Taky se není čemu divit,“ radil Matěj. „Zajdi za Ludvíkem, dá ti lektvar. Já už u něj byl a pomáhá.“

Další den se rozloučili s knížetem a jeho novou manželkou. Cestou domů, která bude s nakoupenými vozy pomalejší, navštíví Prčickou tvrz, odpočinou a počkají na Vítka. Chystal se za svým otcem. Nějaké svoje zbrojnoše pošle s nimi, aby nemuseli hledat cestu. Dokoupili hlavně plátno, kůže, železo a různé nářadí pro zpracování dřeva a kamene.

 

23

Cesta z Prahy ubíhala rychle, čtvrtý nebo pátý den by mohli dorazit k Prčici. Počkají na Vítka, pak domů na Zvon. Dohadovali se, kdo z novomanželek bude mít chlapečka nebo holčičku. A Aurora třeba bude mít hřebečka, jak se těšil Vilém. Pak by jim nechal Achila. Trochu problémů udělal brod přes Sázavu. Vozy byly zatíženy zbožím, řeka rozvodněná, bylo potřeba i lidské síly. Magar jako vždy zvládl práci za tři. Když byli snad jen půl míle od Prčické tvrze, přišla pohroma. Sjížděli z prudšího kopce. Úvozová cesta byla po deštích vymletá. Pod kola jednoho vozu skočil kámen, kolo se vylomilo. Do vzpříčeného vozu narazil druhý. Nešlo zabrzdit. Druhý vůz najel na část břehu v úvoze. Náklad se převážil, oba vozy se rozlomily. Nikomu se sice nic nestalo, ale oprava nebyla možná. Budou muset pro náhradní vozy do Prčice a náklad přeložit. Tři z Vítkových zbrojnošů se nabídli, sjedou pro nové vozy. Je to jen kus lesa, malá vesnice, ovocné sady, pár polí, luk. Přestávky využili pro občerstvení pivem, chlebem, uzeným a špekem. Lukáš obcházel vozy, když někdo zvolal:

„Jezdec a jede tryskem!“

Jak se přiblížil, poznali jednoho z mužů, co jeli do Prčické tvrze. Seskočil a hned hledal Lukáše. Sotva popadal dech.

„Pane vévodo, pane Lukáši, nějací ozbrojenci napadli tvrz. Ve vesnici před námi jsou jen samí mrtví. Ostatní asi utekli pod ochranu Vítka. Tvrz dlouho nevydrží. U brány mají na voze kládu. Snaží se ji rozbít. V příkopu u hradeb čtyři žebříky. Jen obyčejné, nejsou obléhací. Je tam asi čtyřicet nebo padesát mužů. Z obou stran nejsou další vidět. Mezi sady a keři můžeme až ke hradbám. Slavata a Věnek na nás čekají.“

Lukáš se zachmuřil.

„Rychle, všichni doobléct zbroj, vespod gambesony, nohavice, chrániče, helmy. Válečné šípy. Náklad nemůžeme opustit. Zůstane tu deset jízdních a posádky vozů. Za námi nebezpečí nehrozí, vepředu budeme my. Další mohou přijet ze stran, všechny nás provázej Bůh.“

Před nimi se objevilo pár chalup. Kolem několik mrtvých mužů, žen i dětí. Vesnici přepadli zřejmě časně z rána. Mrtví byli jen v košilích. Martin i Jakub vzpomenuli na Ješka.

„Ti před námi nezaslouží slitování. Nebude to čestný boj,“ zvolal Lukáš.

U okraje zahrad se k nim připojili oba zbrojnoši z Prčické tvrze. Až sem bylo slyšet hluk boje, křik, tupé údery klády do brány.

„Nečekají nás, chrání se proti hradbám. Každý šíp musí zasáhnout. Všechny neprobijí zbroj. Hlavně na žebřících a u brány. Jakube, chraň Ludvíka a Čeňka, držte se za námi.“

Roj šípů zasvištěl vzduchem. Některé sklouzly nebo uvízly, většina zasáhla cíl. Útočníci se obrátili proti nim. Bylo vidět, že na hradbách moc obránců nezbylo. Zřejmě vesničané i ženy. Vahe s Alechandrem a Francoisem s částí zbrojnošů zamířili k příkopu a žebříkům. Ostatní s Lukášem ke bráně. Bylo vidět, že protivníci jsou zřejmě vojáci dobře ovládající zbraně. Na úzké cestě u brány překážela dvoukolka s kládou. Lukáš, Martin a Matěj bojovali u brány. Ta se otevřela a několik obránců vyjelo, aby se přidali k Lukášovým lidem. V čele rytíř s erbem Vítkovců, květem plané růže. Za nimi několik vesničanů s cepy, vidlemi a háky bránilo vjezdu útočníků. Dvojkolka se převrhla a kláda srazila rytíře ze tvrze k zemi. Hned se nad ním objevil jeden z vojáků a chystal se do něj zarazit meč. Vedle bojující Hanek na poslední chvíli viděl jeho úmysl, meč mu vyrazil z rukou. Sám ho svým zasáhl. Muž bojující před ním vytrhl kopí jednomu z mrtvých. Hanka by jím proklál, ten se pootočil, sehnul, kopí ho zasáhlo do ramene a za hrotem se zlomilo. Magar mečem likvidoval všechny kolem sebe. Probíjel se k Lukášovi. Teď už měli oproti útočníkům převahu. V tom jeden z jezdců zatroubil na roh, objel Lukáše, ze sedla vytrhl válečnou sekeru a zezadu ji zasekl do jeho helmy. Lukášovi vypadl meč z rukou. Skácel se bezvládně k zemi. Jakub s Čeňkem a Ludvíkem bojující s muži u příkopu se začali k bráně probíjet. Přijel i Vahe. Po zatroubení se asi osm jezdců dalo na ústup. Rozjeli se východním směrem k lesu, v čele s mužem, který zákeřně srazil Lukáše. U toho už byl Vahe i Ludvík.

„Žije?“ ptal se Martin.

„Ano, ale nevím, co bude dál. Nevnímá, slabě dýchá,“ s obavami odpověděl Ludvík, sklánějící se nad Lukášem s Jakubem a Čeňkem.

„Nesmí nám uniknout!“ vykřikl Martin a vyřítil se za prchajícími.

Za ním se rozjel i Vahe, Magar, Matěj a Hanek, ten i s kusem kopí, trčícím z ramene.

Martin postupně předjel všechny prchající. Vedle něj Aura. Chtěl dostihnout muže, který zasáhl Lukáše. Aura skočila po koni, ten se lekl, uskočil do boku, klopýtl a jezdec sjel k zemi. Byl hned na nohou a s mečem se pustil do Martina. I ten seskočil z koně. Znovu před sebou uviděl Albrechta, Ješkova rytíře na turnaji i samotného Ješka. Má Konrádův meč, jako by mu biskup žehnal i teď. Lukáš, jeho milovaný Lukáš, je možná už mrtvý. Odrazil několik výpadů. A pak! Všechny lidské city v něm odumřely. Strašná, vše sžírající nenávist mu dala nadlidskou sílu. Jediným rozmachem uťal protivníkovi hlavu. Když k němu přijel Vahe, ještě několikrát sekl do mrtvého těla. Otočil se. Vahe se zhrozil jeho výrazu. Ta krásná, stále ještě chlapecká tvář, byla pryč. Krutý, děsivý vzhled umocňovala krev, smíšená s potem a prachem na čele pod přilbou. Dvě slzy jak prameny kanuly tvářemi.

„Myslíš, žije?“

„Nevím, je u něj Ludvík, snad Bůh dá.“

„Jeden z nich odbočil.“

„Magar ho zasáhl kuší. Jedeme zpět. V příkopu zabili Alechandra, Francois má kopí v plících, asi nepřežije, je hodně mrtvých a skoro všichni zranění. Nevím, jak je na tom starý Vítek. Ale žije zásluhou Hanka.“

Přijeli zbrojnoši.

„Vezměte vše, co má nějakou cenu. Chyťte koně, když se o mrtvé nepostará zvěř, budeme je muset zakopat, nebo spálit. Je hodně teplo. Kde zůstanou nepohřbení mrtví, přijde Černá smrt, mor.“

Když dojeli k ostatním, měl Magar Hanka posazeného před sebou.

„Omdlel a spadl z koně na čnící kámen. Ztratil mnoho krve. Kopí mu vyndáme na tvrzi. Je to silný a statečný chlapec. Ludvík ho ošetří. Vítkovu otci zachránil život.“

Vrátili se do tvrze. Martin hledal Lukáše. Byl u něj Ludvík s Čeňkem. Nemohli sundat helmu. Sekera ji prorazila až do lebeční kosti. Ani Martin neuspěl. Nepomohly kleštičky ani háček. Zavolali Magara. Ten helmu trochu roztáhl a sevření povolilo. Opatrně ji sundali. Ludvík ránu očistil a omyl. Bylo vidět nalomenou kost. Zasypal místo hojivým práškem a obvázal. Vysvlékli mu zbroj i ošacení, omyli a odnesli na lůžko. Byl v bezvědomí. Martin se vrátil k Vahemu.

„Kdo byli ti muži, přežil někdo?“

„Asi ne. Jak jste odjeli za prchajícími, vesničané všechny ubili,“ ukazoval k bráně Jakub.

„Není se čemu divit, vždyť většinu jejich blízkých povraždili,“ dodal Vahe.

„Pane Vahe, poslal jsem tři vozy pro náš náklad. Do večera tu určitě budou. A také jezdce pro plátno a Ludvíkovy medikamenty. Tady vše došlo. Hlavně není čím obvazovat.“

„Neříkej mi pane, Jakube.“

„Jenže ty teď všemu velíš. Říkal otec Jeroným ještě u nás na Zvonu, kdyby pan Lukáš onemocněl nebo se něco zlého přihodilo, že ho zastoupíš.“

„A ty jsi zase zastoupil mě. S vozy, plátnem a ve všem tady.“

„Zlobíš se?“

„Právě naopak, moc ti děkuji. Nemohli jsme nechat ty vrahy prchnout ani nechat Martina s přesilou útočníků.“

„Žádný jiný rytíř tu nezbyl, tak všichni chodili za mnou. Vítkův otec má zlomenou nohu a další zranění, Francois probodnutou plíci, říkal Ludvík. Asi nepřežije. Alechandro je mrtvý,“ ukázal Jakub ke kapli.

V přízemí tvrze, dříve asi jídelně, si udělal Ludvík ošetřovnu. Na jedné straně ve vedlejší místnosti ležel ošetřený starý Vítek, na opačné ve větší komnatě Francois, Lukáš a Hanek. U Francoise seděla asi osmnáctiletá dívka. Otírala jeho ránu na prsou. U Lukáše byl Martin. Hanka s ošetřenou ránou po kopí umýval Matěj s Čeňkem. Všichni tři byli v bezvědomí. K Vítkovi přinesli zdejšího mnicha. Zasáhl ho šíp i kopí. Bylo zřejmé, že nepřežije. Blouznil, pořád volal otce opata. Byl dříve v Břevnovském klášteře. Vahe zašel za Jakubem. Poprosil ho, ať k němu zajde.

„Umíš přece spoustu modliteb. Víš, co dělat, když někdo umírá.“

„Já nemám kněžské svěcení.“

„Ulevíš jeho duši, Bůh nám to odpustí, nechť zemře v pokoji.“

Jakub přinesl z kostelíka svěcený olej. Vždyť i jemu se otec Jeroným chystal dát poslední pomazání. V tolika knihách se psalo o smrti a umírání. Stoupl si k posteli, začal se modlit. Umírající muž mu děkoval. Odcházel s úsměvem na rtech, než z něj život zcela vyprchal.

Večer dorazily všechny vozy. Hned poslali několik zbrojnošů do Zvonu. Pojedou i v noci. Přijede i doktor, a hlavně došly všechny léky, masti, jen obvazů je dost z nakoupeného plátna. Snad na jiné vojáky nenarazí. Ludvík ošetřoval zraněné celou noc. Mrtvé odnášeli ke kapli. Vahe s Matějem obešel všechny, zda jsou ošetřeni. Někteří nad menšími zraněními jen mávli rukou. Přesto je hned posílali za Ludvíkem.

„Nikdy bych nevěřil, že Ludvík je tak dobrý,“ řekl Matěj. „Viděl jsem, jak vypaloval ránu po useknuté ruce. Nic takového nedělal, jen o tom slyšel. Moc se za tak krátkou dobu naučil. Vítkova sestra Lidka je neustále u Francoise. Jinak by dávno zemřel.“

Zašli do kaple. V narychlo stlučených rakvích byl mnich, starší Vítkova sestra Anděla, bratranec Ratibor a jejich Alechandro. Venku u severní zdi byli ostatní mrtví, ze tvrze i ze Zvonu.

„Máme čtyři mrtvé zbrojnoše a Alechandra, ale oni,“ Vahe ukazoval Matějovi, „dvacet mrtvých. A to nepočítám vesničany, těch bylo mnohem víc. Ty už odnesli do společného hrobu.“

„Co s těmi?“ ukázal Matěj za hradby.

„Musí se pohřbít do nějaké prolákliny nebo spálit. Je moc teplo, mohl by vypuknout mor.“

Když se vrátili, Ludvík spal u stolu. Vedle něj seděla asi dvanáctiletá dívenka.

„Co ty tu děláš, máš dávno spát,“ obrátil se k ní Vahe.

„Já jsem Libuše. Když by někdo potřeboval pana doktora, tak ho vzbudím. Tatínek a teta Anděla jsou v nebi. Teta Lidka ošetřuje toho pána, aby se neudusil. A já se sama bojím.“

„A není tu nějaká kuchařka nebo chůva?“

„Je tu Róza, ale ta vaří s pány kuchaři od vás.“

„Tak jdi za ní, někam tě uloží.“

„Já musím dávat pozor, kdyby někdo potřeboval pomoc.“

Vzbudil se Ludvík.

„Promiň, pane, usnul jsem.“

„Byl jsi vzhůru celou noc, jsi statečný chlapec. Nahoře nad schody spí Magar, je tam i místo pro tebe. Když bude třeba, zavoláme.“

Vstoupili do vedlejší místnosti. Loučka hořela na okraji stolu. Ležel tam Francois. Vítkova sestra mu čistila ránu na prsou.

„Měla by sis také odpočinout.“

„Já vždycky chvíli i spím,“ ukázala na slamník vedle postele.

Za malou proutěnou přepážkou ležel Lukáš a Hanek. Také oni byli v bezvědomí. Navíc Hanek měl už vysokou horkost. U Lukáše byl Jakub s Martinem, u Hanka Čeněk.

„Lukáš horkost nemá, ale nic nevnímá. Dýchá velice pomalu. S tím je také zle,“ ukázal Martin na Hanka. „Ztratil moc krve. Rána není zanícená, přesto jen hoří. Pozítří snad dojede doktor. Ludvík je skvělý, ale všechny medikamenty došly. Měl by dojet i Vítek. Pojede i Miroslav z Cimburku, určitě má aspoň ranhojiče.“

„A starý Vítek?“

„Je na druhé straně. Má zlomenou nohu a pár ran. Žije jen díky Hankovi. Víš něco o těch vojácích?“

„Několik rytířů a nájemní žoldáci. Neměli skoro žádné peníze ani cennosti. Někdo je asi najal a pak nezaplatil. Přijeli od západu, mluvili německy. Takové bandy se často potloukají, plení, loupí a vraždí. Tihle byli zvlášť suroví.“

„Svítá, jdu si na chvíli lehnout nahoru. Je tam i Ludvík, bude-li třeba,“ rozloučil se Vahe.

„Já zůstanu tady,“ ukázal k Hankovi Matěj.

Vahe se ještě rozhlédnul po nádvoří. Na hradbách stály stráže. Pár zbrojnošů sedělo i spalo u ohně. Čeněk přinesl z kuchyně chlebové placky, mísu zelné polévky s kroupami a velký kus pečeně. Po jídle, to už plně svítilo slunce, poslali Jakuba a Čeňka spát. Matěj přinesl džbán vína. Mlčky popíjeli s Martinem. Každý přemýšlel, co bude dál.

Kolem poledne vyjelo několik zbrojnošů a vesničanů s vozem uklidit mrtvé útočníky. Dole v lese je prohlubeň. Tam je složí a zasypou hlínou a kamením. Místní už pohřbili na hřbitově do jednoho hrobu. Ty ze tvrze u kaple. Lukáš ani Hanek nenabyli vědomí. Francois otevřel oči, ale nemohl mluvit. Starý Vítek dostal taky horkost, ale na vše se ptal. Zbytek dne věnovali ti, co neměli vážná zranění, opravám parkánů a brány. Ostatní čistili zbraně. Vůbec se nedalo vyloučit další napadení.

Malá Libuška hledala pana doktora Ludvíka. Přinesla mu košík třešní. Ten už obcházel raněné. Obvazů bylo dost. Nastříhali je ze štůčků plátna. Vše ostatní, tolik potřebné, došlo.

„Myslíš, že zítra přijede otec, stihnou to?“ Ludvík neskrýval obavy.

„Určitě, pojedou i v noci,“ odpověděl Jakub, který u Lukáše vystřídal Martina.

„Když jsem byl na lodi, na galéře, jednoho veslaře udeřilo držadlo do hlavy. Celý týden byl v bezvědomí. Pak se probral. Už ho chtěli hodit do moře.“ Ludvík se skláněl nad Lukášem. Potíral ránu hojivým olejem.

„Hanek mluví z horečky, jen nevím co. Vahe mu říkal, pan Lukáš ho pasuje rytířem za střelu na Cvilíně. A tady panu Vítkovi zachránil život. Už se pasování asi nedožije. Tolik bych mu to přál.“

„My také. Nevíme, co mu je. Dali jsme k jeho ráně i Auru, vždyť mně zachránila život. Jen ji olízla. Nehnisá jak moje.“

„Taky nevím, až přijede otec, určitě mu pomůže,“ s nadějí dodal Ludvík.

Ani večer se nic nezměnilo. Libuška se držela pořád u pana doktora. Stříhala obvazy, tloukla v hmoždíři čerstvé byliny, co nasbíral Martin s Matějem a Magarem. I Martin se leccos naučil u báby Ančí. Bylo třeba hodně léčivé masti a obkladů. Všichni se střídali u zraněných. Přešla noc.

 

24

Po ránu přijel mladý Vítek. S ním nejen Miroslav z Cimburku, jeden ze zakladatelů Sedleckého kláštera, ale i Vladislavův bratr Jindřich. Vůbec nechápali, co se stalo. Nevěděli o válečném tažení v tuto dobu. Téměř zároveň s nimi přijeli i ze Zvonu. Doktor, Zdeněk, otec Jeroným. Přivezli léky, masti, zásypy, prostě vše potřebné.

„U Lukáše to bude chtít čas. Znám taková zranění. Bohužel někteří se sice probrali, ale zůstali na úrovni malých dětí. Jedli, pili, ale nezačali ani mluvit, nebo jen posuňky. Snad zde bude lépe. To ví jen Pán Bůh.“ Doktor pochválil Ludvíka, jak ošetřil zraněné. Lépe by nepořídil ani on. Francois byl při vědomí. Jen rána byla stále plná krvavé pěny, kterou neustále otírala Lidka. Ani tak se nedalo zaručit, že přežije. Vítkův otec měl ještě horkost, ale radostně se přivítal se synem i s Jindřichem.

„Kde je můj zachránce? Bez toho rytíře bys, Vítku, šel jen k mému hrobu.“

„Jmenuje se Hanek. Ještě není rytířem. Pasování mu slíbil vévoda Lukáš, jenže sám je v bezvědomí. Chlapec je na tom velmi špatně,“ řekl Matěj.

„Má nějaké zranění uvnitř, co nevidíme. Spadl na ostrý kámen. Tady pomůže jen Bůh. Ještě něco zkusím.“

„Zachránil život vévodovi i na Cvilíně,“ dodal Martin.

„Jindřichu, ty přece můžeš pasovat, jsi také kníže a vedeš teď Vladislavovu družinu. Jestli má ten chlapec zemřít, ať zemře jako rytíř. Vítku, všechno zařiď, když přežije, nebude ti vadit přijmout ho do našeho rodu. Ať je Hanek z Prčice a ze Zvonu.“

„Jistě otče, znám ho už od Děpolta.“

K Hankovi zašel otec Jeroným. Jen se krátce pomodlil místo zpovědi. Hanka podložili polštáři a kožešinou. Vůbec nevnímal. Přišli všichni rytíři. Když Jindřich pokládal na jeho rameno meč, otevřel oči. Jako by se rozhlédl, snad i pousmál. Pak je zavřel a hlava mu klesla na bok. Nejblíž byl Čeněk, sklonil hlavu až k jeho tváři.

„Dýchá, asi zase usnul.“

Přesunuli se do jídelny, kde měl Ludvík předtím ošetřovnu. Byla na tolik lidí malá. Nu což, trochu se stěsnají. Když počali roznášet jídlo, přiběhl Čeněk za doktorem. Oba i s Ludvíkem spěchali k Hankovi. Jakub mu držel nakloněnou hlavu. Z jeho úst se řinul proud hnisu, krve a pak jen zelenohnědého slizu. Začali ho hned omývat a čistit. Zdálo se, na chvíli otevřel oči.

„To je dobře,“ radostně řekl doktor. „Hlídejte ho, kdyby začal znovu zvracet, aby se neudusil. Jak jste ho napůl posadili, něco v něm prasklo, to zlé je z části pryč. Asi po pádu z koně. Tušil jsem, že má zranění uvnitř. Dej mu, Ludvíku, dvě lžíce Hebrejských slz. Víš, co myslím?“

„Jistě, otče. Zůstanu raději u něj.“

Už tu byli i ostatní.

„Ještě nemá vyhráno, to ví jen náš Pán tam nahoře.“

Jakub se vrátil k Lukášovi.

„Kdybychom ho posadili?“ nesměle se zeptal Martina. Po tváři mu stékaly slzy.

„Jděte se s Čeňkem najíst, Lukáš má být v klidu, asi by to nebylo dobré.“

„Pane Martine,“ zeptal se ještě Čeněk, „zůstane Hanek rytířem, když, no, když bude žít?“

„Jistě, proč by neměl?“

„Myslel jsem, že… jen proto, aby se mu líp umíralo.“

„Jen se neboj. A doufám, že bude brzo na tom líp.“

Díval se na Lukáše. Jak strašně se mu stýskalo po milování. Co když se neprobere, nebo zemře? Večer s Jakubem vymění pod ním kůži a pleny. Nechtěl, aby to dělal někdo jiný. Oba se láskyplně dotýkali jeho těla. Něžně, jak jen se dalo. Očistili ho, natřeli vonným olejem. I ty „nečisté“ doteky patří k lásce. Zítra ho opatrně oholí. Zkusí mu dát něco jídla, ale až co řekne doktor. Zatím mu dávali jen opatrně pít. Pomalu polykal. Usilovně se dívali, jestli neotevře oči. Vrátil se Jakub s Čeňkem a Ludvíkem. Přivinul si Jakuba k sobě.

„Pořád jsme spolu. Jsi náš maličký. Neboj se, Lukáš se uzdraví.“

Pozdě večer u jídla vyprávěl Zdeněk o všem na Zvonu. Jemu se narodila holčička Zdenička. Dominikovi Pietro, Pietrovi Dominik. Ani v tom nezapřeli své přátelství a oba kluci se mají čile k světu. Aurora má hřebečka Árése, jak si přál Vilém. Vezme si ho, jak to bude možné, a nechá jim Achila. Už nevydržel čekání a byl se na Árése podívat. Sigimund s Ibn Hafidem postavili skelnou huť a staví kostel. Když byl u báby Ančí, řekla mu, že Lukášovi se přihodí po cestě domů něco zlého. A nejen jemu. V době, když ještě byli v Praze na svatbě. Bude ležet a nevnímat svět. Dala mu nějaké byliny. Hned si na ně vzpomněl, když přijeli pro doktora poslové z Prčice. Vždycky ráno, když vyjde slunce, mají hrst vhodit na žhavé uhlíky. Zítra vše zkusí. Prý jí to řekly stromy a oheň. Určitě zná nějaké čáry.

„Vidíš, Martine, zlatá bába Ančí, věděla to, určitě ho vyléčí, určitě. Třeba byliny pomohou i Hankovi.“ Jakub byl nadšený a nemohl se dočkat rána.

Ráno bylo zachmuřené, drobně pršelo. Narychlo postavili stany pro zbrojnoše, co spali venku. Martin s Matějem nabrali plnou misku uhlíků v kuchyni a odnesli ji k Lukášovi. Přišel Zdeněk s Jakubem. Z váčku vyndal hrst bylin a vhodil je na uhlíky. Zřejmě je doba východu slunce, mínil. Nejprve vzplál malý ohýnek. Pak se v místnosti rozprostřela zvláštní vůně z šedavého kouře. Vydržela tam celý den. Jakub byl zklamaný. Lukáš byl ve stejném stavu jako před tím. Zdeněk ho ujistil, bylin je dost, vše budou opakovat. Hankovi klesla horkost, spal. Uběhly další dva dny. Ráno, když vycházelo slunce, vše opakovali. Hanek otevřel oči a večer druhého dne se probral. Začal i mluvit, slyšeli ho, když se k němu naklonili.

„Kde je náš pán, vévoda Lukáš?“ ptal se.

„Leží tady vedle, ale jen spí. Ještě se po ráně sekerou neprobral,“ odpověděl mu Čeněk.

„Tak jsem měl jen krásný sen. Zdálo se mi, že mě pasoval rytířem.“

„Nebyl to sen, můj milý,“ pohladil ho Matěj. „Pasoval tě kníže Jindřich, Vladislavův bratr.“

„A v bráně, rytíř?“

„Vítkův otec. Žije díky tobě, má zlomenou nohu, pár zranění, už je mu líp. Ptá se po tobě.“

Hanek zavřel oči. Všichni se vyděsili.

„Jenom usnul, je moc slabý, zajdu za otcem, co může jíst,“ zvedl se od postele Ludvík.

Lukášův stav byl stejný. Snad jen lépe dýchal, byl bledý, na nic nereagoval, ani když ho krmili a omývali.

„Kolik máme těch bylin?“ zeptal se Jakub Zdeňka.

„Asi tak dvě hrsti.“ I on posmutněl.

V noci se Hanek probudil. Dali mu pít odvar z bylin a snědl trochu řídké kaše. Ráno zůstal u Lukáše Jakub. Držel ho za ruku. Na chvíli usnul. Když sebou trhl a vyskočil od postele, polekal se i Čeněk.

„Promluvil, můj Lukáš promluvil. Řekl můj maličký. Poznal mě.“

Měl v očích slzy. Přišel k němu Čeněk.

„To se ti jen zdálo.“

Podíval se na Lukáše, měl otevřené oči.

„Vzbudil se,“ vykřikl teď on.

Rozběhl se do jídelny. Byl tam jen starý čeledín.

„Všichni jeli na lov. Starý a mladý doktor s naší Libuškou šli sbírat byliny, co si přeješ, pane?“

Čeňkovo nadšení opadlo. Vrátil se k Jakubovi.

„Ještě otevřel oči, ale už nic neřekl.“

„Určitě jste to viděli?“ zeptal se Hanek, který se také probudil.

„Viděli jsme, jak otevřel oči, taky prý promluvil. Mám ti dát pít a trochu kaše.“

„Já bych radši Marcovy paštičky,“ snažil se pousmát Hanek.

„Nic takového nesmíš a ani je nemáme.“

Čeněk naléval ze džbánku bylinkový čaj. Po poledni otevřel Lukáš oči. Chtěl něco říct, ale jen pohyboval rty. K večeru, když ostatní přijeli z lovu, přispěchal hned Martin s Matějem.

„Náš pán Lukáš promluvil, měl otevřené oči, poznal mě,“ Jakub byl celý rozradostněný.

Hanek se už sám napil z hrníčku, kaší ho krmil Matěj. Přece jen byl zatím zesláblý. Rameno nehnisalo, zřejmě se bude dobře hojit. Všichni se chodili opatrně na oba zraněné dívat. Lukáš spal.

„Zítra tě přestěhujeme za otcem,“ řekl Vítek Hankovi. „Pořád se na tebe ptá. Lukáš tu bude mít větší klid.“

Vedle Francois byl už pořád při vědomí, jen nemohl mluvit. Většinu času byla u něj Lidka. Věděla podle posunků, co by si přál.

„Myslíš, pane, že se ta rána zhojí?“ ptala se doktora.

„Snad, vypadá už mnohem lépe. Je to velmi těžké zranění, bez tvé neustálé péče by už dávno zemřel. Jen tobě a Bohu bude vděčit za život.“

Po večeři seděl Jakub s Martinem u Lukáše. Snažili se ho opatrně nakrmit slepičím vývarem. Otevřel oči, začal pravidelně polykat. Zdálo se, že chtěl něco říct, ale jen se usmál a zase usnul.

„Je moc slabý, Jakube, bude to pár dní trvat, než nabere sil.“

Oba chlapci seděli u něj. Oběma se vybavovaly nejkrásnější vzpomínky s jejich milovaným.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Komentáře  

+2 #7 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 21-24Zdenda TB 2022-11-14 06:45
Max: první dolování na našem území je doloženo ve Stříbře v r. 1188, tj. o cca půl století dříve než Jihlava a i Kutná Hora. Ale to budou doly v podzemí. Povrchová těžba...? Rýžování zlata je doloženo o staletí dříve.
Jihlava má doložené osídlení na soutoku řek a hlavně u kupecké křižovatky v 10. století. Ono místní podnebí úplně láká k bydlení. Chladno, neúrodná půda. Prostě malebná osada :lol: a protože v Budějicích by chtěl žít každý, tak na Jihlavu toho moc nezbylo. 8)
Pokud pověst praví správně (jak technologicky, tak historicky), při pálení hlíny, která obsahuje stříbro, dochází k praskání stěn. Proto ta "nekvalitní" keramika. Údajně nějaký kupec měl přespat u hrnčíře, který se mu svěřil se svým problémem. Kupec rozpoznal problém, výhodně koupil dílnu i s dolem a na 50 let se Jihlava stala jedním z nejvýznamnějších měst... No co, tak za 14 let si připomeneme 600 let od vyhlášení a od počátku pomalého úpadku města. :lol:
Citovat
+2 #6 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 21-24Porucha 2022-11-11 21:55
Tak jest, je zcela nepochybné, že již před oním v učebnicích pověstným rokem 1212 měl Přemysl Otakar I. (syn zde zmíněných Vladislava a Judity) k dispozici množství stříbra v řádech až tisíců kilogramů, pocházejících právě z této oblasti, takže tu Jihlavu bych určitě nerozporoval, byť první písemné záznamy jsou až z pozdějšího období, těžba tam již nepochybně musela v nějaké podobě probíhat i ve zde popisované době.

Historická odbočka: Bez tohoto stříbra by naše dějiny nepochybně vypadaly jinak, v podstatě veškerá prestiž a vrůstající moc Přemyslovců druhé poloviny dvanáctého a celého třináctého století byla přímo svázána s onou kutnohorskou a také jihlavskou slepičkou snášející stříbrná vejce. Bylo to především vrůstající bohatství českých zemí, které umožnilo knížeti a později králi Vladislavovy účastnit se válečných tažení a výprav na nejvyšší úrovni a zařadit se i na “sňatkovém trhu” Říše na mnohem přednější příčky, než tomu bylo u jeho předchůdců. Právě v tomto období můžeme sledovat mimo jiné i první “přivdávání” nevěst z těch nejpřednějších říšských rodů do čech, ať již to byly Babenberkové nebo jako v tomto případě Durynští, to už totiž byla tehdejší první liga. Na něco takového nemohli Přemyslovci ještě padesát let před tím ani pomyslet. Tato sňatková diplomacie je v tomto období mimochodem dějinami ještě ve svém nesporném významu často opomíjena. Nicméně Přemysl Otakar I. získal skrze svojí matku, zde zmíněnou Juditu, příbuzenské vazby hned na několik z nejvýznamnějších říšských rodů, které mu, mimo jeho nesporné osobnostní schopnosti, pomohly později k vzestupu a českým zemím k dlouhodobé stabilizaci. Konec odbočky.

Vrátím-li se zpět k tomuto textu, je to i v něm patrné, vazby jednoho z hrdinů tohoto příběhu, zde krásně ilustrují jak se právě v tomto období Čechy zařazovaly, byť trochu opožděně, do širšího evropského kontextu, jak politicky tak kulturně a pro ten příběh to není důležité jenom zdánlivě, on by totiž bez toho nefungoval. Jsou to převážně importované vlivy renesance, které přetvářely společnost raně středověkých Čech k tomu, čemu říkáme vrcholný středověk a náš smyšlený vévoda je právě jedním z těch dnes již bezejmenných hrdinů skrze které ten proces probíhal. No a proto se mi to celé líbí stále více a více.
Citovat
+6 #5 Odp.:Rytíři ze ZvonuMax Remotus 2022-11-11 19:37
Velmi děkuji všem za vyjádřenou podporu. Jsem si vědomý i nějakých nedostatků, dnes bych psal možná jinak. Jen pár poznámek:
Pro Zdendu TB- O Jihlavě se dá předpokládat, že v té době už jako horní městečko existovala, i když jako město byla založena okolo r.1240, což neznamená, že najednou vznikla na zelené louce. Jako u jiných měst zde byla dříve a zakládací listinou ji byl udělen statut města( listina se nedochovala) Horníctví sice hlavního rozkvětu dosáhlo ve třináctém stol.(díky Přemyslu Otakaru II), ale bylo zde už od dob Keltů čtyři století před n.l. Doly na stříbro vznikaly v Asii před šesti tisíci lety. A z čeho by asi razil první doložitelné denáry Boleslav I v první polovině desátého st.? Z místních dolů( Stříbro, okolí Kutné Hory, Jihlava). Pokud jde o hrnčíře, zpracování a vypalování bylo na vysoké úrovni a mnoho jejich výrobků přežilo i do dnešní doby. Dnes jsou všechny sítě zamořeny spoustou nesmyslů o temném a hrozném středověku. Už jakékoliv srovnání s dnešní dobou je nesmysl. Zapomíná se na něco, čemu hrdě říkáme pokrok. A navíc co není na googlu, neexistuje. Jenže tam je jen to, co tam kdo dal, tedy minimum zdrojů a navíc někdy chybných. Je vždy dobré, ověřit si vše z různých pramenů. Samozřejmě tím nechci říct, že bych se nedopouštěl omylů. I když jsem se snažil v tehdejších možnostech. Nakonec to není vědecká práce o raném středověku ale jen čtení k pobavení a pohodě. A to snad aspoň částečně plní. Všem velký dík
Citovat
+1 #4 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 21-24Zdenda TB 2022-11-11 13:31
Jeglawa cca v r. 1154 ještě nebyla horní město. ;-) to ještě leda tak malebná osada 8) kdo ví, kde to bylo řečeno? :lol:
Sukna apod. jo. I hrnčíři. Ale hornictví to až o století dýl. Až když se hrnčířům nedařilo, protože výrobky praskaly. Na Yt je hezký pořad, jmenuje se to Dostaveníčko v XY a je tam lehce nakousnuta historie několika měst. Výběrem Brno, Jihlava, Třebíč, Kroměříž...

Jinak samozřejmě plný počet. Moc hezký příběh a to jinak středověké příběhy nemusím. Tohle se ale čte samo.
Citovat
+3 #3 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 21-24Porucha 2022-11-11 12:29
Pořád se to dobře čte, běží to, plyne to, historické reálie a kontext jsou pečlivě zasazené, tam kde existuje historický pramen tak ho autor respektuje, to se mi moc líbí, ne že bych byl přímo historický purista, ale když to jde tak takto by se to mělo podle mě dělat. Ty postavy, jakkoli smyšlené, se v obecných parametrech pohybují v prostředí, které respektuje reálné dějiny, včetně takových drobných detailů jako je správně užitý titul Durynského lankraběte atd. Zaslouží si to pěkný hlubosklon.
Citovat
+4 #2 Odp.: Rytíři ze Zvonu – kapitoly 21-24HonzaR. 2022-11-11 11:59
Já prostě miluju, když se lidi mají rádi. Zas další hezkej díl, i když trochu smutnej. A všechno nemůže bejt jenom sladká šalše s medem, díkybohu, že není. Ani v povídkách, ani v životě.
Díky, Maxi a jen dál, dál, dál…\
Citovat
+4 #1 Tak to teda neGD 2022-11-11 08:59
Nejdříve mne rozněžníš pak vzrušíš a nakonec rozplačeš. To se dělá takhle po ránu? :D :D :D
Fakt dobré psaní na čtení, má to vše co třeba na vtáhnutí do děje.
Díky
Citovat