Rytíři ze Zvonu – kapitola 37

37

Z rána je směrem od Prahy dojela velká kupecká karavana. Byli vyděšení. Zprávy o napadení medvědy na stezce z Bavor se nejen rychle rozšířily, ale každý vypravěč si něco přidal.

„Osvícený, drahý vévodo Lukasi z Nevers. Pokorně žádáme o ochranu tebe a tvoji družinu přes brod na Berounce. Máme jen malý doprovod. Starý brod na cestě je zničen povodní a náhradní je napravo v bukovém pralese. Na opačnou stranu je sice ne moc vzdálený hrad Tetín, ale žádost, aby zbavili místo medvědů, odmítli. Tak nám bylo řečeno.“

„Máme stejnou cestu, tak snad se s vámi až tolik nezdržíme. Jeďte dál, doženeme vás.“

Kupecká karavana vyjela.

„Na mapě je nejprve odbočka ke klášteru Svatý Jan pod Skalou,“ ukazoval Matěj.

„Jaký je to klášter?“ ptal se Jakub.

„Stejný jako Ostrov, benediktinský.“

„Myslím, že se mi o něm zmiňovali.“

„Chtěl by ses tam zastavit? To bychom museli dát povědomost kupcům,“ vmísil se do hovoru Lukáš.

„Ne, bude tam zase přísná klausura, Jindřich nám doporučil Pomuk.“

„Tak spěchat nemusíme, dnes se kupci ke brodu ani nedostanou.“

Taky nedostali. Lukášovi jezdci je brzy předjeli a počkali pak na ně u malé osady Loděnice.

„Nejde to, jak bychom chtěli, ráno vyrazíme za tmy, snad stihneme odpoledne osadu Brod na Berounce a obávaný brod v lese.“

„My to tam zatím prohlédneme,“ slíbil Lukáš.

Postavili stany u stejnojmenného potoka Loděnice. Večer bylo slyšet vlky.

„Kdyby tu byla Aura, povídala by si s nimi, to Matějova Bella ani Dominikova Cilka neumí.“

„Sám víš, že Aura odmítla jet s námi. A poslouchá jen tebe.“

„Ale jen doma. Stále chodí na hradby. A také Jáchyma, mluví s ní svou řečí. Je to pravda, když se říká, že psi jsou věrnější než lidé? Pořád vyhlíží Martina.“ Jakub vždy večer vzpomínal.

„Pamatuješ, můj pane, jak Hanek s Čeňkem přišli k otci Jeronýmovi a nabízeli své životy za můj? Já bych také neváhal, kdyby se vrátil Martin. Asi mě stesk nikdy neopustí. Když se milujeme, cítím ho stále, jako by byl s námi. Nic krásnějšího jsem nepoznal a kolikrát si toho nevážil, co bych dnes za to dal.“

Čeněk, ač milování s Matějem bylo vzrušující jako vždy, občas v duchu viděl i Johana. Tu neskutečnou drásající touhu, kterou neměl sílu zaplašit. Jen Hanek se svým cizokrajným Jáchymem si užívali lásky plnými doušky. Naučil ho už spoustě českých slov a on na oplátku korejských. Samozřejmě většinou okolo milování.

Probudily je povozy kupců. Vyjely opravdu brzy. Když je dohnali, střetli se s karavanou na Prahu. Všichni byli vystrašení.

„Napadli nás medvědi!“

„Snad medvěd, neloví ve smečkách jako vlci, jsou samotáři. Nebo je to medvědice s většími mláďaty,“ mínil Matěj.

„Ne, určitě jsou nejméně tři a obrovští,“ dušoval se velitel jejich doprovodu. „Šípy, jako by od nich odskakovaly. Strhli ovci a osla. Ovci odvlekli. Byli jsme rádi, že jsme projeli. Jeden nás pronásledoval až do vody. Kolem je hustý prales. Výprava za námi zkouší přejít řeku směrem k Tetínu, ale je tam moc hluboká a jinde zase prudká. Snad někdo obnoví brod u osady. Medvědi tu byli vždycky, ale karavana je zaplašila. Spíš napadali ovce z jara u hrazení, když se probudili a měli hlad.“

„Tak se na ně pořádně připravíme,“ řekl Hanek.

Rozdělili se po dvou, vždy jeden lučištník, druhý s loveckým oštěpem. Nakonec meč nebo lovecký tesák. Na jednom okraji Dominik s Cilkou, na opačném Matěj s Bellou. Provizorní cesta k brodu vedla skutečně neprůchodným pralesem. Smíšený les s převahou buků a propleteným podrostem zasahoval až do vod Berounky. Na této straně řeky byl klid. I když sesedli z koní a nechali do houštiny vniknout psy. Řeka jim nebyla žádnou překážkou, ale pro povozy karavan byl průjezd brodem určitě nesnadný. Hned na břehu se obě feny rozštěkaly. Dorážely na pás polámaných keřů. Ozval se praskot, z houštiny vyběhl velký, tmavohnědý medvěd. Nejblíž byl Dominik, který vystřelil šíp. Medvěd se zvedl a oháněl se po psech, kteří uskakovali. Zdeněk se přiblížil co nejvíc a zarazil oštěp do medvědí hrudi. Dominik vystřelil postupně dva šípy. Zvíře se převalilo na bok a dalším oštěpem ho zasáhl Lukáš. Za poválenými křovinami uviděli dva medvědy trhající strženého osla. Rozhodně se nemínili vzdát své kořisti. Matěj s Čeňkem vystřelili své šípy na jednoho, na druhého Hanek s Jáchymem. Jejich medvěd se vztyčil a Jáchym znovu poslal svůj šíp, vzápětí následovaný jeho oštěpem do prsou. Poslední se vrhl k Matějovi s Čeňkem. Oba na poslední chvíli uskočili a zasáhli ho oštěpy. Nijak se to na něm neprojevilo a směřoval k Hankovi. Pak uviděli něco, na co budou dlouho vzpomínat. Jáchym nejprve sundal pás s mečem, toulec a luk, pak vyskočil, udělal přemet směrem do cesty medvěda, téměř v letu mu prořízl hrdlo loveckým nožem, vyhnul se jeho tlapám a uskočil stranou, jen částečně zasažený medvědí krví.

„To vidět pasovský biskup Konrád,“ řekl s obdivem Matěj, „na místě ho pasuje rytířem.“

„Víš, Matěji, také o tom uvažuji, ale není křesťan, musím zjistit, jak si počínat.“

„Určitě by ti, pane Lukáši, poradil. A myslím, že není křesťan, by biskupovi nevadilo. Je vášnivý lovec, jezdec, voják, milovník dobré tabule a pak teprve služebník církve.“

Teď se konečně po dlouhé době všichni rozesmáli. Jako kdysi. I když každého napadlo, jak by výkon Jáchyma ocenil Martin a Magar, také vášniví lovci.

Když k večeru dorazila kupecká karavana, byla už zvířata vyvrhnutá, stažená z kůže. Byli to tři dospělí samci, zřejmě z jednoho vrhu, co se drželi pospolitě, aby lépe odolávali konkurenci starších. Přestože se medvědi živí většinou rostlinou stravou, mají na svém jídelníčku i ryby, drobné savce a mršiny. Když zjistí, jak snadným úlovkem jsou ovce a zvyknou si na maso, pustí se pak do jakéhokoliv zvířete. V osadě Brod, kde byli převážně pastevci a rybáři, jim děkovali. Zítra dorazí na knížecí dvorec Zdice. Jindřich jim v Praze vyprávěl, že tu jeho bratr Děpolt zajal před několika lety Soběslava. Byl vězněný na Přimdě, odkud před třemi lety prchnul ke králi Friedrichovi. Ve Zdicích, na malém hrádku a v přilehlém podhradí, byla Vladislavova posádka. Zůstali zde dva dny, věnované přípravám lahůdek z medvědího masa. Pivo bylo dobré i něco vína a dozlatova vypečený chléb. Co víc si přát na cestách. Dál minuli osadu Rokycany s hradištěm, tvrzí a biskupským dvorem a byli u cíle své cesty, v Plzni.

„Jak se vlastně tohle město jmenuje, můj pane? Četl jsem latinsky Pilisin, Plizen a německy Pilsen, Pelzen.“

„Češi říkají Plzeň, no uvidíme, také jsem slyšel víc názvů. Je tu staré hradiště více jak sto let, říkal Jindřich.“

Hradiště stálo nad zátočinou řeky Úslavy a vypadalo mohutně. Tomu nejvíce napomáhaly velmi vysoké navršené valy mezi dřevěnými rošty z kamene, nahoře s palisádami. V nich dřevěná věžička se střílnami a dřevěnou bránou s železnými pásy. U příkopu most z trámů. Dál přes valy viděli jen střechy hradního paláce, čtverhranný kamenný donjon s nejvyšším poschodím z klád, pak ještě kostel sv. Vavřince s oddělenou vysokou zvonicí. Dál různé hospodářské budovy, stáje a na konci kruhovitá malá rotunda sv. Petra a Pavla. Před mostem na prostranství purkrabského dvorce se dostavoval velký kostel sv. Kříže. Kolem se rozrůstalo městečko.

Předali listiny od knížete Vladislava a byli uvítáni v rytířském sále místním kastelánem Drslavem. Rod Drslaviců patřil mezi nejstarší české rody ještě z pohanských dob. Přivezli mimo drobných darů i medvědinu, kterou hned začal jejich kuchař upravovat s místními. Jakub byl zklamaný, nemají zde žádné knihy. Jen mnich ho zavedl do kostela sv. Vavřince, kde mohl obdivovat keramické dlaždice s vyobrazením různých bájných zvířat a nestvůr. Vše mělo představovat pohanské bohy, po kterých šlapali věřící. Večer příjemně plynul ve vyprávění s výborným vínem z bavorského Kitzingenu. Byli přece na hlavní stezce z Bavor do Prahy. Velmi zde ocenili Ludvíka. Vždy mezi vojáky jsou nějaká zranění a jeho znalosti daleko převyšovaly vědomosti místního ranhojiče. Proto, že zde bylo pamatováno i na knížecí návštěvy, bylo zde prostorné ubytování, na tehdejší dobu až přepychové.

„Jsou zde tři mniši, jeden je příliš starý, už jen polehává. Druhý odjel do hornické osady Stříbro, kde se staví kostel sv. Augustýna. Zná se asi s naším otcem Jeronýmem. Ten, co mě provázel, je z kláštera v Pomuku, kam pojedeme. Vše mi tady ukazoval. Viděl jsi, pane, dlažbu v kostele sv. Vavřince? Určitě se zajdi ráno podívat. Litoval, že nemají knihy. Ale když viděl můj zájem, přinesl nějaké svitky, co byly ukryté v rotundě. Určitě by je tu spálili. I já si mám dávat pozor, spíš ukázat je našim učencům. Prý jsou z pohanských dob a čarodějnické.“

Jakub přinesl z torny svitek pergamenů. Měly zvláštní barvu a byly mnohem silnější než ty, co používali.

„Už jsem to písmo ukazoval i Jáchymovi, ale není to ani arabsky nebo hebrejsky. Zdeněk říkal, že už to viděl, jsou prý to runy. Co myslíš, pane?“

„Vím, že takové znaky jsou, víc ti řekne doma náš astronom, je i alchymistou a ti znají různá písma.“

„Prý se za pomoci vlastní krve a předmětu mrtvého dá vrátit mezi živé. Myslel jsem na Martina.“

„Takovým věcem nevěřím, ani církev, je to od tebe hezké, ale nic takového nepodnikej. Pergameny mohou obsahovat velké nebezpečí. Uvidíme doma. Je chvályhodné, že na něj myslíš, ale nedělej si plané naděje.“

Konečně se Jakub stulil v Lukášově klíně, ale i tato postel byla najednou příliš velkou. Matěj si po delší době mohl v pohodlí užít slastné, životadárné tekutiny, mandlového elixíru Čeňka.

„Nevím, jak si na Zvonu vedou Pietro s Vahem. Určitě už bude dostavěný zájezdní hostinec. I Radim se tam těší na zastávky při cestách. Budeme muset vyřešit lapky na stezce do Pasova. Snad už dojel posel od Konráda.“

Čeňkovi zmínka o hostinci hned připomněla Johana. Nemůže se pouštět do nějakého nebezpečného dobrodružství. Ale sám cítil, že v blízkosti něj bude zcela bezradný. Vždyť k němu necítí žádnou zamilovanost. Jen sžírající touhu, živočišně prudkou, po tělesném spojení.

Hanek byl nesmírně hrdý na svého Jáchyma. Po příhodě s medvědy už nikdo nepochybuje, že cizokrajný tmavovlásek je skvělým mužem se vším všudy. Statečný válečník, nebojácný lovec a v noci nedostižný milenec.

Řeka Úslava je provázela na další cestě. Ta se klikatila v jejím údolí mezi hlubokými lesy. Z dálky viděli na skalách malou tvrz nebo spíš hrádek, Vlčtejn. Projeli osadou Blovice a řeka je doprovázela až pod Zelenou horu, ke klášteru Pomuk. Sem měli doporučení od Jindřicha. Byl hlavním zakladatelem a donátorem cisterciáckého kláštera s opatstvím Panny Marie. V blízkosti byla osada Nepomuk. Klášter však používal jen zkráceně Pomuk. Byl velmi rozlehlý a neustále se okolo přistavovalo. Vedle mnichů zde bylo i mnoho řeholníků laických, většinou negramotných, konvršů, neboli vousatých bratrů. Mimo účasti jednou denně na bohoslužbách se věnovali rozličným činnostem nutným pro chod kláštera a přilehlého hospodářského dvorce.

Byli uvedeni do přijímací místnosti. Přivítal je opat Konrád. Vysoký, statný, mladý i hezký muž. Velmi jim připomínal jeho jmenovce, pasovského biskupa Konráda. Zítra si prohlédnou klášter. Ubytování bude ve vyhrazené budově pro hosty kláštera. Byl překvapený Jakubovými iluminacemi. Nechal poslat pro zdejšího knihovníka, bratra Alexiuse. Bude se mu od zítřka věnovat. Mají i velkou knihovnu, písárnu teprve zřizují. Při zimní bouři spadlo několik stromů u kostela. Je poškozená oltářní malba a zničeny schránky relikvií. Ani nechtěl věřit, že Jakub s Čeňkem jsou schopni nápravy. Opat pocházel z mateřského kláštera v Citeaux ve Francii, část mnichů z kláštera v Bavorsku, Ebrachu. Zítra si popovídá s Lukášem, zná i neverského biskupa. Všichni se zde cítili v bohulibé pohodě. K večeři dostali slepičí polévku s bylinkami, pečené lososy, chléb a sladkou kaši s právě zrajícími třešněmi. Výborné pivo, jako ostatně v každém klášteře, i víno při rozpravě dlouho do noci.

„Ani se mi nechce věřit, že jsme u mnichů, můj pane. Také tu mají přísnou řeholi, dokonce mniši a vousatí bratři mají oddělené jídelny a ložnice. A přesto je tu příjemné prostředí. Alexius je až hodně upovídaný i ti, co nás obsluhovali u večeře, byli pozorní a usměvaví. Mají spoustu knih, zkusím opravit malbu na deskách a Čeněk schránky na ostatky.“

„Vidíš, záleží na opatovi, zdá se být příjemný.“

Jejich cely byly vybaveny vždy dvěma postelemi, mezi nimi stůl, u zdi kříž, skoby a dřevěný věšák na šatstvo. Malá truhlice a dvě vědra u dveří. Vše čisté a pečlivě upravené. Na stole džbán s vodou, poháry a několik květů kopretin.

„Je tu líp jak v mnohých hostincích,“ pochvaloval si Jakub.

Všichni si zde přišli na své. Zdeněk s Dominikem obdivovali chov dobytka, a hlavně drůbeže v hospodářském dvoře. Ludvík trávil čas v místní apotéce, kde mniši vyráběli mnoho léčivých balzámů. Vyměnili si plno recepisů. Jakub s Čeňkem se věnovali opravám u oltáře a Jakub ještě po večeři knihovně. Ani skoro nespal, aby vše stačil. Matěj s Lukášem prohlíželi sklepní lednici, stále ještě plnou nasekaných kusů ledu, rozvody vody a další vymoženosti, které mohou uplatnit doma. Hanek a Jáchym byli u koní, sedel a postrojů. Jáchym ukazoval, jak rychle spojit provazy nebo řemeny, aby nepovolily. A také rádi vyjeli na lov.

„Bude čas k návratu, už jsme na cestách více jak půl druhého měsíce,“ upozorňoval je Lukáš. „Konečně, dá se sem ještě zajet, vždyť je to dálka jako k Děpoltovi do Budivojovic.“

Obraz na oltáři i schránky na relikvie byly opraveny. Opat i mniši děkovali.

„Kdyby vás omrzel život světský, přijmeme vás s otevřenou náručí,“ loučil se opat Konrád.

Jakub si odnášel opisy i nějaké pergameny. Největším nákladem byly různé zde vyrobené medikamenty. Slíbili, pošlou sklo a Sigimundovy svícny. Jednu noc přespali za malým hradištěm Horažďovice, projeli okolo Čestic a byli doma.

Doma. Jak mnohoznačně krásné slovo, máme-li se kam vrátit. Čekají nás ti, které milujeme. Večer bylo v rytířském sále o čem povídat. Hodně pozdě v noci se Lukáš opatrně vytratil. Viděl, jak Jakub nadšeně vypráví o klášteru v Pomuku. Zašel do kaple. Bokem oltáře, u hrobky, hořely vysoké svíce. Na náhrobním kameni bylo Magarovo jméno. Vedle něj položený Martinův šíp, co přivezli od doudlebských rybářů. A kytice lučních květů. Bělostné kopretiny a řebříčky, modré zvonky, fialové chrpy, růžové hlávky jetele a rudé polní máky.

„Každý den nosí čerstvé naše paní z hradiště.“ Otec Jeroným stál za Lukášem. Vždyť si ani nevšiml, že přišel.

„Tady jsi, můj pane Lukáši a otče Jeronýme. Věděl jsem, že budeš zde, když jsem tě v sále nenašel,“ přistoupil k nim Jakub. Měl v očích slzy.

„Pomodleme se, mí drazí.“

Poklekli. Otec Jeroným odříkával polohlasně: „Bože, Pane živých i mrtvých, zbav naše drahé zemřelé jejich vin i překážek na cestě k tobě. Andělé Páně nechť vyjdou vám v ústrety a přijmou vás mezi sebe. Ať vše, čehož se v lidské slabosti dopustili, jim odpustí tvá neskonalá milosrdná láska, náš Pane. Amen.“

Otec Jeroným vstal a opustil kapli. Když vyšli nahoru, před dveřmi ležela jako vždy Aura. Vstala, olízla každému ruku, pak se podívala ke schodišti a opět ulehla na své místo.

„Tolik jsem se těšil domů. A teď je tu jen zármutek. Co si počneme, můj pane?“

„Sám nevím, také na mě doléhá. Zajedeme k bábě Ančí.“

I nebe ráno, když Lukáš vyjel s Jakubem, bylo zatažené. Mračna roztodivných tvarů hnala se jak obří lodě na vlnách. Les, jindy plný ptačího zpěvu, byl zcela tichý. Jen se ozýval tlumený dusot koňských kopyt a praskot suchých větévek, co se připletly koním pod nohy. Bába Ančí seděla na trojnožce u ohniště.

„Buď pozdraven, můj pane vévodo Lukáši, i ty, Jakube. Přijměte místo u mého skromného stolu. Lysek kopí seno, brzy se objeví. Nabídnu vám kaši s jahodami, právě je hotova.“

„Také zdravíme, rádi přijmeme tvé pohostinství.“

„Martin nám chybí všem, stejně tak Magar, byli to hodní chlapci. Nikdy na mne nezapomněli, když se vraceli z lovu. Jen nesmíte v sobě živit žal. Vidím ho ve tvých očích, Jakube, i v tvém srdci, pane Lukáši. Život se zrodí, ale stejně tak odchází. Co vzala voda, oheň nevrátí. I ten se někdy splete, když s ním rozmlouvám. Pošlete Jáchyma, začínají kvést letní byliny. Chtěl znát, co sbírám. Má v sobě zvláštní sílu a moudrost svých předků.“

Přinesla dvě hlubší misky a slila hustou kaši. Posypala ji košíčkem lesních jahod.

„Ty přinesl Lysek, sbírá i byliny. Mé nohy už mě daleko nedonesou. Jsem ráda, že mi ho tu Matěj nechal. Je sirotek a zde se mu líbí. Tady mám pro vás lék na smutek a bolest duše. Ale žádný lék nepomůže, když podléháme chmurám.“

„Pozdrav vás Pán Bůh,“ vešel Lysek, „pane vévodo Lukáši, i tebe, pane Jakube. Vaše koně jsem uvázal pod přístřeškem, začalo pršet, ale bude to jen přeháňka.“

„Děkujeme ti, jsi pozorný i za tvou péči o naši babičku Ančí.“

S Lyskem přiskotačilo tříbarevné štěně, Flíček. Hned se hrnulo k Jakubovi a Lukášovi.

„To nebude žádný Flíček, ale pořádný Flek,“ smál se Jakub. „Podívej, můj pane, ty silné packy.“

Venku déšť ustal. Lysek jim ukázal, jak se rozrostlo malé hospodářství. Bába Ančí měla vždy jen několik ovcí a koz a pak pár slepic. Dnes byla ve chlévě prasnice se selaty a venku velké stádečko hus. Rozloučili se a vyjeli zpět. Zdálky bylo vidět jezdce u hradu. Přijel pasovský biskup Konrád. S ním i Vilém z Falkensteinu a jeho dobrý známý Uwe. Přivítání jen zkalila zpráva o smrti Martina a Magara.

„Můj milý vévodo Lukasi, přijmi mou soustrast nad ztrátou tak skvělých rytířů. Už v Prachaticích nám sdělili smutnou zprávu. Na rozcestí staví zedníci z vyšehradské kapituly kapli sv. Martina. Je to od knížete Vladislava velké uznání. Přispěji i já. Tento rok nepočal dobře. I v okolí Pasova byl hlad, pomrzli lidé i zvěř. Jarní Dunaj smetl celou čtvrť. Vodou pluly stavení, mrtvý dobytek, utopení lidé. A navíc nějaký zbytek vojska napadal karavany na stezce. Váš posel dojel k nám, ale asi se nevrátil. Je to vyřízeno. Cestou za vámi jsme ty lapky zničili. Pomohl Vilém s Uwem. Máme pár zraněných, ale už se o ně stará doktor s Ludvíkem. Večer odsloužím za oba chlapce mši.“

Pak se jako vždy hrnul biskup do rytířského sálu, kam už nesli rychlé občerstvení. Prošel pak s Lukášem a Matějem hradiště, kde obdivoval koně a nějaké si zamluvil. Skončili ve skelné huti. Lukáš se svěřil s možností pasovat Jáchyma. Otec Jeroným si s tím nevěděl rady. Biskup v tom neviděl žádný zádrhel.

„Nehledejme překážky, kde nejsou. Jak křtili dříve pohany. Odpřísáhne, že bude ctít bibli, pokřtím ho svěcenou vodou a pak už je to na tobě, můj milý synu.“

Večer odsloužil biskup za účasti otce Jeronýma a mnicha z kostela Panny Marie v osadě zádušní mši. Hanek, Ludvík a Jakub připravili Jáchyma. Nic nenamítal, udělá vše, co si žádá jeho pán. Jen lituje, že zde nebude velký král.

„Nemůžu mu vysvětlit, že jsem mu dal svobodu, už jsem to vzdal. Ani nechápe, že Martin zemřel,“ stěžoval si Hanek.

Když se ostatní rozešli a zůstali jen rytíři, přikročil biskup ke křtu. Nejprve dali Jáchymovi do rukou bibli. Biskup udělal rukou velký kříž. Ještě mu vysvětlili, že ano je v korejštině „ne“ a ne naopak „aniyo“, kdyby snad něco řekl ve své mateřštině. Biskup vše zkrátil, že bude dodržovat desatero a řídit se pokyny bible. Pak přistoupil s nádobkou svěcené vody. Jáchym poklekl.

„Pokud nejsi v křesťanství pokřtěn, křtím tě ve jménu Otce i Syna a ducha Svatého jménem Jáchym. Po sv. Jáchymovi, pastýři a ovčáku, spravedlivém muži, z rodu krále Davida, otci Panny Marie.“ Polil chlapce svěcenou vodou a požehnal mu. Přistoupil Lukáš, z rukou biskupa převzal meč a pasoval ho rytířem. Všichni se odebrali do rytířského sálu oslavit pasování a hlavně zapít. Jen otec Jeroným sprásknul ruce.

„Biskup má svérázná pojetí víry,“ stěžoval si v rozhovoru s Lukášem. „Jedná jak někdy před mnoha lety, když křtili pohany. Vím, zaslouží si to, i když by znal, k čemu byl naučen, ale soudit nemohu, Bůh odpusť.“

Druhý den vyjela část rytířů s biskupem na lov. Aura, která přes den sedávala na hradbách, seběhla a připojila se k Jáchymovi.

„Vidíš, pane, Auru, i mě poslechne stěží, je na hradbách, nebo leží před naší komnatou. Teď přiběhla sama k Jáchymovi, aniž by jí dal nějaký pokyn, a vypadá, že se těší na lov,“ divil se Jakub.

„Možná u ní převládla ta vlčí polovina, vidím, že ty o lov jako vždy moc nestojíš.“

„Ne, ale vím už, jak překonat stesk po Martinovi. Biskup říkal, že zůstane v našich srdcích. Ale je i v mé duši, zkusím ho namalovat. Zůstala mi náhradní deska pro čestický oltář. Mohu, můj pane?“

Lukáš ho obejmul. „Dávno víš, nic ti neodepřu. Budu se s tebou radovat z tvé malby.“

„Učinili jsme bohulibý skutek s tím křtem,“ pochvaloval si biskup Konrád. „Tak krásný Boží den snad nebyl od jara. Všechno ptactvo zpívá jak kůry andělské.“

„Jen, milý otče biskupe, aby byl i plný les zvěře,“ smál se poblíž jedoucí Matěj.

Jejich lovecká skupinka vyrazila jižním směrem. A také slušná psí smečka, Aura a její potomci. Bella s Cilkou, Vilémův Heros a Konrádův Ralf. Jeli okolo polí k louce, kde ještě u kamenů byly zbytky nánosů z jarní povodně. Minuli levý přítok říčky směrem od skelné huti, až zmizeli v začínajícím pralese.

Jakub si připravil vše k malbě. Seděl před deskou a usilovně přemýšlel, jak začít. Když přišel Lukáš, obrátil se na něj.

„Nevím si rady, můj pane. Vidím ho před sebou, jen se dotknout. Slyším jeho dech, cítím, jak si mě k sobě pevně přitahuje. Jeho laskající rty. Asi to nedokážu.“

Lukáš se nahnul přes něj, vzal malý štětec, omočil ho v černé barvě a nahoře udělal tři čárky, prohnuté do obloučku.

„Tak, třeba tohle je pár vlasů, co mu někdy padaly do čela.“

Jakub v obrysech domaloval vlasy. Naznačil oči, nos a ústa.

„Díky, můj pane, za pomoc. Je krásně, neprojedeme se také venku? Vždyť brzy budeme odjíždět navždy.“

Vyjeli okolo kobylího pole lesní cestou k rybníčku. Slunce začínalo pálit, ale v lese bylo příjemně. Plno ptáků, veverek, laně. Přeběhla bachyně se selaty, vykoukl zvědavý jezevec. Jako by věděli, že lovci jeli jiným směrem.

„Dlouho jsme nebyli v tajné chodbě. Nezničila ji zima nebo povodeň?“

„Je v pořádku. Občas ji prohlíží kovář s Matějem.“

„Ukazoval jsem pergameny našemu astronomovi i Ibn Hafidovi, zkusí je přečíst.“

„Nejsem moc rád, ale oni jsou snad rozumní. Musíme se smířit s tím, co je. Temné síly skrývají veliké nebezpečenství.“

Přijeli na rozhraní cest k velkému kamenu.

„Vlevo vede cesta směrem na Čestice, vpravo k Budkovu a rovně na Volyni.“

„Ještě je tu jedna cesta, můj pane, na první pohled není znát, vidíš, odděluje se od budkovské. Zkusíme to po ní?“

Bylo vidět spíš úzkou stezku, zřejmě dnes nepoužívanou. O tom svědčily nově narostlé větve stromů, kterým se obtížně vyhýbalo. Po chvíli se změnila v pěšinu, spíš jen prošlapanou zvěří. Z hustého porostu se najednou vynořila skupina nízkých skal, mezi jejichž rozpadající se stěny mířila. Ze skalní úžlabiny vyběhl velký rys. Popojeli blíž. Za vybočující skálou stála zchátralá polozemnice se sedlovou střechou, sahající až k zemi. Byla porostlá travinami, mechy a v dolní části spletitým ostružiním.

„Je vidět, dlouho tu nikdo nebyl. Ale může sloužit jako úkryt medvědům nebo divokým kočkám nebo rysovi, co odtud vyběhnul.“ Lukáš vytasil meč, Jakub sňal luk.

„Zřejmě se sem snažil dostat medvěd,“ ukazoval Jakub na poškrábané dveře ze silné kulatiny.

„Ale jsou to staré stopy, není tu zámek, ale dřevěná táhla a západky.“

Pomocí nože a meče vše uvolnili. Lukáš zapáčil mečem. Dveře se rozevřely. Proti nim se vrhl obrovský stín.