Rytíři ze Zvonu – kapitola 31

31

Ingelheim je zdálky vítal mohutným hradem na kopci nad městem. Původně vznikl jako císařský palác již v devátém století za císaře Karla Velikého. Vedle něj kostel. Projeli okrajem města poblíž Rýna. Vlevo bylo pár vinic a pak pokračovala pahorkatina, hustě zarostlá listnatými lesy.

„Ještě tak půldruhé míle a jsme v Bingenu,“ nadšeně oznamoval Kurt. Zastavili a pojedli u studánky s dřevěným napajedlem pro koně. Rýn se zde rozléval do široka s několika ostrovy. Některé byly zcela zarostlé hustou vegetací.

„To by bylo krásné být v bezpečí na ostrově,“ zamyslel se Čeněk.

„Vůbec ne, všude jsou dočasné úkryty lodních pirátů. Každou chvíli se proti nim musí vytáhnout. Pod Bingenem je na ostrůvku malá pevnost, mají na starost mimo cla i ochranu na řece.“

Kurt ukazoval malé zemědělské a vinařské osady. Minuli podle Rýna i Bingen po levici s hradbami, kostelem a dřevěným hradem. Dostali se k soutoku řeky Nahe a po jejím břehu k dřevěnému mostu. Naproti byla pahorkatina zcela zarostlá lesy. Za stromy uviděli dvě věže kostela, z nichž jedna byla ještě nedostavěná, z kláštera Rupertsberk. Rýn na své další cestě se zařezával do břidlicové vysočiny s lesy, na jižních svazích s vinicemi. Za mostem cesta prudce stoupala a zatáčela se. Po pravé straně směrem vzhůru se táhly hospodářské budovy za dřevěným ohrazením. U cesty nová budova zájezdního hostince, vlevo pokračovala k malé kapli, poněkud vysunuté z hradeb. Ani ty nebyly dostavěny.

Čeněk s Ludvíkem zamířili k otevřené bráně. Zrovna přiváželi zdejší zedníci na voze v putnách vápno. Zřejmě vrátný ukazoval, kam mají jet. Ochotně je zavedl ke stolu s lavicí a křížem. Hned někoho zavolá. Objevil se mnich, který se představil jako otec Volmar, zdejší zpovědník, ale i zapisovatel a tajemník abatyše Hildegardy. Spolu s ním chlapec, který jim ukáže, kde se mohou ubytovat, a bude pro ně docházet podle volna abatyše. Ta je přijme zítra po ranních modlitbách. Většina účastníků semináře je už zde. Ludvík sice nebyl ohlášený, ale podle dopisu biskupa Daniela bude určitě přijat. Jen se divil jeho mládí. Chlapec je zavedl k hostinci. Tam už hodovali Hanek, Kurt i zbrojnoši. Za hostincem byla nízká menší budova. Uvnitř dlouhá chodba.

Přišla žena v šedivém plášti, jak se ukázalo matka chlapce. Bude jim uklízet, starat se o oděv, teplou vodu, podle přání přinášet jídlo nebo pití z vedlejšího hostince. Jmenovala se Ilsa, její syn Jürgen. Jsou tu ještě dva další volné pokoje. Kurt s Hankem se určitě někam rozjedou, zatím zvolili nocleh v hostinci. Čeňka ubytovali vedle Ludvíka. Pokoje byly malé, ale velmi čisté, zařízené jen pro světské hosty kláštera. V rohu malý krb, na který navazoval další ve vedlejší místnosti. Oba tak ústily do stejného komína. Postel, židle, stůl, lavice, truhla a množství polic. Visící olejová lampa, na stole svícen se svíčkami. U dveří dvě vědra. Dva z jejich zbrojnošů jim pomohli přinést věci.

Zrovna od mostu přijížděl starší muž na koni v namodralém plášti s něčím, co připomínalo turban Ibn Hafida. Za ním dalším koněm tažená dvoukolka s nákladem několika truhlic. Ludvík hned nabídl jejich pomoc v arabštině. Muž se velice podivil jeho znalosti a ještě víc, když zjistil, že je jedním z účastníků semináře. Pak přešli do němčiny. Byl vysoký, snědý, s velkým trochu orlím nosem, s prošedivělými vlasy i plnovousem. Přijel ze Sevilly z Almohadského chalífátu, od Abd al Múmina ben Aliho z jihu Španělska. Jemu říkali zkráceně Al Hasání. Všichni si šli uložit své věci.

Chlapci pak zašli na večeři do hostince. Další učence, kteří tu už byli, neviděli. Jen Ilsu s Jürgenem odnášet jim jídlo. Hned po večeři se vrátili s menším džbánkem vína, co jim nesl Jürgen. Dlouho neseděli, je třeba si po tak dlouhé cestě odpočinout. Čeněk nemohl usnout. V hlavě měl pořádný zmatek. Jak nevzpomenout na Johana. Podmanivé až dravé milování a přesto jemné. Pronikal do něj až na hraně bolesti. Cítil napínající se svaly, které rozehrávaly celé jeho tělo. Johanův jazyk vnikal kamkoliv se mu zlíbilo, stejně jako jeho prsty. Nic se nezdálo být překážkou. Jak milování prožíval on? Mluvil o nějakém rytíři, co odjel do Itálie. Byl mu jen náhradou? S Hankem to bylo poznání, je za něj vděčný, ale nijak mu nechybí. Se Simonem jen krásné hrátky, i ty by bez váhání oželel. Matěje miluje, nejen pro fyzickou lásku, je mu s ním dobře, těší se na cvičné souboje, stejně jako na jeho vyprávění u sklenice vína. Má pocit, že to i on cítí stejně. Měl by se cítit provinile. Jenže nic si neslíbili. Najde tady šperkaře a vytvoří pro něj prsten. Johana už možná ani neuvidí. Stejně, když usínal, cítil, jako by ho svíraly silné svalnaté paže. Poddávat se mu bylo stejně vzrušující, jako mu vše náležitě vracet.

Ludvík ho přišel vzbudit. Nemohl se dočkat rána.

„Náš soused, Al Hasání, se už byl modlit. Na koberečku jako Ibn Hafid. A pozdravil jsem se se dvěma dalšími učenci. Oba jsou z Konstantinopole, Basileios a Jan. Hned poznali můj solidus, co nosím. Bydlí v prvních dvou celách.“

Ilsa s Jürgenem přinesla dva velké koše se snídaní. Mléko, ovesná kaše, chléb, med s ořechy a džbán piva. Chlapec pro ně přijde, až bude čas. Pojedli. Venku poznali všechny z účastníků semináře. Mimo dva Byzantince a Araba, Ital, Francouz, ostatních šest z různých míst Říše. Nejmladší byl Ludvík, pak Ital, okolo třiceti, další určitě hodně přes čtyřicet. Jürgen je odvedl kus nad sezení u kříže k podlouhlé kamenné budově s velkými okny. Uvnitř byla polovina sálu se stoly a židlemi, ve druhé velký stůl a police. Objevil se mnich Volmar. Všechny přivítal. Řekl pár slov o klášteru, o abatyši Hildegardě, jak bude seminář probíhat. Někteří zde již byli v loňském roce. Upozornil, aby ji oslovovali Ctihodná matko magistro. Dveře na druhé straně se otevřely. Hildegarda prošla mezi stoly k nim. V rukou dlouhou, nahoře stočenou berlu s křížem a knihu. Černý řeholní hábit s bílou náprsenkou, stejná plachetka bíle lemovaná jako pokrývka hlavy. Na prsou velký závěsný kříž. Přivítala je ve jménu Boha, Ježíše a Ducha svatého. Pak se postupně se všemi seznámila. Čeněk si stoupl bokem.

„I ty přistup, můj milý synu!“

„Ctihodná matko magistro, jsem jen poslem českých biskupů a mého pána vévody Lukase z Nevers.“

„O to není tvé místo horší jiných. I skromnému učedníku mohou se klanět mnozí velcí, je-li to vůle Boží.“

Popošla k němu a pohladila ho.

„Můj zrak kdykoliv radostně spočine na tvé tváři, chlapče. Podkovy prodřené za stříbrné budou vyměněny.“

„Pojď, můj synu,“ přistoupil mnich Volmar, „dojednáme vše potřebné.“

Prošli okolo kostela a čtyřboké budovy uzavřeného konventu.

„Tady máme špitál, apotéku.“

Mnich otevřel malé dveře. Místnost osvětlovalo podlouhlé okno s venkovní mříží. Usedli k prostému stolu na lavici. Vše domluvili. Pokud by jim jídlo nestačilo, je přece vedle hostinec.

„Otče Volmare, myslím, jsem něčemu, co říkala ctihodná abatyše, nerozuměl.“

„To bude často, milý synu. Mívá různé prorocké sny a vidění. Časem pochopíš, co tím myslela. Našla v tobě, jak říká, Boží zalíbení, je vzácnou a svatou ženou. Jak hodláš naložit s časem?“

„Chtěl bych se zdokonalit v umění šperkařském, snad v Bingenu je nějaká dílna.“

„Nejen že je, ale i mistr nad mistry. Vidíš, novickám při úklidu upadl kříž v kapli. Uvolnilo se několik kamenů. Můžeš ho odvézt k opravě a seznámit se s Manfredem. Jeho dílna je hned vedle kostela. Nemůžeš zbloudit. Pošlu zítra ráno kříž po Jürgenovi. A jak se pak domluvíš… Ale nezapomeň se občas zastavit u abatyše Hildegardy. Dny běží cvalem.“ Čeněk se vrátil, právě když mu chlapec přinesl košík s obědem.

„Poslali mě za tebou, pane. Ostatní obědvají v klášteře.“

Vyndal misku s polévkou, chlebové placky, vařenou rybu, zřejmě štiku, velký džbán s pivem a malý s vínem.

„Chceš, pane, pro něco zajít do hostince?“

„Ne, možná až večer, děkuji ti.“

„Když, pane, budeš něco potřebovat, vyjdi ven a hvízdni. Jsem vždycky nablízku.“

Nemohl nemyslet na to, co říkala abatyše. Vypadala sice trochu přísně, ale když k němu mluvila, její tvář zjemněla. Sedl si po obědě venku pod rozložitý dub. Bylo teplo, začínalo září. Mírný vánek ho ukolébal.

Hanek s Kurtem a všemi ostatními se rozjeli na ostrov s pevností. Prý je rádi uvítají, pomohou jim s říčními piráty.

Večer se přihnal nadšený Ludvík. S ním další z mladých, Ital Claudio. Čerstvý absolvent university v Boloni. Tam přece před lety studoval Ludvíkův adoptivní otec. S večeří se usadili u Čeňka. Kaše z krup a hrachu, opékané telecí žebro, vodnice nakládaná v octě a cibuli. Chléb, nasolené olivy. Ludvík se smál. Čeněk uměl jen částečně latinsky, Claudio podobně německy. Nadhazoval jim chybějící neznámá slova a užili si spoustu legrace. Jídlo neměli tak pestré jako na Zvonu, ale dobré a v dostatku.

Bingen bylo velmi staré město, osídlené již v dobách keltských, římských. Patřilo pod mohučské arcibiskupství, což velmi nelibě nesli místní měšťané. Čeněk projel městskou branou u mostu přes řeku Nahe. Kostel sv. Martina byl velmi blízko. Naproti uviděl velkou podlouhlou budovu s kamenným přízemím. Vjel do dvora. Uvázal koně u přístřešku. Přiběhl k němu, jak se ukázalo, jeden z učedníků. Šperkařský mistr Manfred byl vysoký, bělovlasý starší muž. Byl překvapený Čeňkovým zájmem i znalostmi. Provedl ho několika místnostmi. Viděl pece s tyglíky tavených kovů, hlavně stříbra a zlata, odlévání do sépiové kosti, tažení, vyklepávání do tyčinek, drátků nebo plátků. Čištění, obrušování a broušení drahých kamenů. Prošli i místností s velkými a vysokými okny, kde se kompletovaly šperky a osazovaly drahými kameny. To ho právě nejvíc zajímalo. Začnou s opravou přineseného kříže z kláštera. Čas ubíhal velmi rychle. Kolem poledne přinesli pro všechny v dílně polévku a chleba. Čeněk neodmítl pozvání a rád se posadil mezi zdejší mistry i učedníky. Určitě zde stráví několik dnů. Stále měl drahé kameny z truhly od Děpolta. Něco z nich použije, něco vymění za zlato na prsteny. Když v pozdním odpoledni odjížděl, půjčil mu Manfred několik opisů z rukopisu Theofila Presbytera De diversis artibus. Byla to pojednání pro zlatolitce, prstenáře a faséry. Spokojeně se vracel na Rupertsberg.

Už byl očekáván Ludvíkem a Claudiem. Dnešní večeře spočívala z vařené slepice v pivní jíše, ječné kaše s kdoulovým rosolem, chleba a tvarohu. Pivo a víno bylo samozřejmostí vždy. Claudio vyprávěl, jak dnes Ludvík ošetřoval zranění od býka z hospodářského dvora. Všichni i s abatyší nešetřili obdivem. Čeněk se obával, jak Ludvíka zde přijmou. Viděl, že nemusí mít strach. Objevil se Jürgen s Al Hasáním. Lekli se, že jsou příliš hluční. Ten ale poslal pro různé ovoce, jablka, hrušky, slívy a hrozny. Sám přinesl sušené datle a fíky. Také malé sušenky ghriyyaby se sezamem, anýzem, mandlemi a rozinkami. Chtěl poděkovat za pomoc při příjezdu. Strávili hezký večer a častokrát si taková setkávání zopakovali. Čeněk pomohl opravit kříž z kaple a přinesl ho vrátit do kláštera. Stál zase skromně bokem, když se abatyše z rána zdravila se svými žáky.

„Přistup blíž, ať si mohu prohlédnout náš křížek z kaple, hochu. Slyšela jsem o tvé práci na něm. I že jsi na něj přidal nebeský tyrkys, panensky čistý. Skutečně překrásné dílo. Mnozí usilují, aby povoláni byli, jiní vzdělávají zem Vinice Páně. Bůh zaplať tvé laskavosti.“

Přálo i počasí. Réva na svazích začala zlátnout. Stejně tak lesy na úbočích Rýna. Hanek se všemi ostatními se zabydlel na ostrově v pevnůstce s vysokou věží. Na nějaký čas vystřídají část zdejší posádky žoldnéřů. Jednoho večera přijel s Kurtem, kterému v klášteře ošetřili zranění na noze.

„Máme se úplně neskutečně. A ještě dostaneme žold. Každý den se něco děje. Našeho kuchaře zdejší přímo zbožňují. Umí od Marca a Luigiho lahodné úpravy ryb. Chytili jsme sumce většího jak já. Rozsekali pirátské doupě. Odtud má Kurt zranění. Co jsme nepobili, odvezli už do vězení v Mohuči. Máme pozvaní na hrad Stahleck a Furstenberk.“

Bylo vidět, že jsou oba ve svém živlu. Líčili, jak se někteří kupci snaží výběrčí ošálit, nebo i podplatit, jen aby nemuseli zaplatit tolik na cle. Škoda, že čas ubíhá příliš rychle. I Ludvíkovi v semináři a Čeňkovi u klenotníka čas plynul rychleji než voda Rýna.

Krásného podzimu si užívali i na Zvonu. Jakub občas vyjížděl na Auroře spolu s Lukášem. Rádi se zastavili u báby Ančí. Ta pilně sbírala vše, co štědře nabízel les. Vyjeli i dnešního rána.

„Pavouci nám strojí sítě,“ smál se Jakub. „Možná nás nechtějí pustit lesem.“

Všude na cestě byly důmyslné pavučiny, zrána navíc plné vysrážených kapiček rosy.

„Aspoň mě studené spršky probudily,“ žertoval Lukáš. „Zlenivěl jsem. Včera jsme cvičili s Martinem a Vahem. Moc mě šetří. Trochu jsem spočinul u stolu. Matěj tam třikrát nahlédnul, aby nerušil. To musí skončit, nejsem ve špitále.“

„Můj pane, ale doktor i otec Jeroným…“

„Všichni jste se smluvili a nakazili i mého Eliáše. Už jsem ho dvakrát pobídl v klus a on nic.“

Bába Ančí seděla na lavičce spletené z vrbového a březového proutí.

„Buď pozdraven, můj pane, i ty Jakube. Děkuji za vaši návštěvu. Zrudly jeřabiny, nahoře už napadl první sníh. Rozpustil se, pravda, ale všechno nasvědčuje, že bude krutá zima. Tak je tomu vždy, když se urodí nebývale lesních plodů. Je hodně jeleních soubojů. Všechna zvěř má mnohem hustší srst. Veverky si budují mnoho skrýší potravy. Jedle i smrky jsou obaleny šiškami. Vaše výprava k abatyši Hildegardě bude mít těžký návrat. Všechno bude jinak.“

„Hrozí jim nějaké nebezpečí?“ otázal se Jakub.

„Nebezpečí je všude na cestách. Vidím oheň, ale jim neublíží, vrátí se, jen budou jiní. Jak, nevím. No, přijměte pozvání na houbovou jíchu a čerstvý chléb.“

Uvnitř byl úplně nový stůl, lavice a dvě židle. Nově nabílená zeď u ohniště i sopouch nad ním.

„Ti dva chlapci z hradiště, co poslal Matěj, se o mě starají jako o vlastní. Všechno kolem je jejich práce.“

Taky se vzápětí objevili. Vysocí, štíhlí, ve věku Jakuba. Sňali plstěné čapky.

„Zdravíme tě, náš pane vévodo Lukáši, i tebe pane Jakube.“

„I vy buďte pozdraveni. Vidím, jak jste zde vše zvelebili.“

„Jen to, co umíme, pane. Ještě opravíme střechu, bude prý tuhá zima. A Lysek tu bude i přes zimu. Starat se o babičku a o všechna zvířata. Já se budu ženit. Už je vše dohodnuté s panem purkrabím Matějem i s otcem Jeronýmem. Rád bych…, jen nevím, abych neurazil, vás pozval.“

„Určitě, rádi přijdeme, viď, Jakube. A která je tvá vyvolená?“

„Tady z osady, Dobra, pane vévodo. Moje rodina přišla do hradiště z Prahy, otec je tesař a já taky. Tady se nám líbí víc. Maminka byla pořád nemocná. Teď je jí dobře. Plete košíky a ošatky.“

„Díky, babi Ančí, tvoji houbovou jíchu musíš naučit naše kuchaře. A vy chlapci, snažte se jako dosud. Buďte tu všichni s Pánem Bohem.“

Rozloučili se. Vyjeli. Koně se dali do mírného klusu. Jakub se smál.

„Vidíš, můj pane, tvůj Eliáš se řídí podle Aurory. Už kluše.“

„Ne nadarmo říkám, že tu všemu velíš ty. Ale i tvá kobyla?“

„Jsem rád, pane, že i ty se směješ. Jen nevím, co myslela bába Ančí tím jiní. Jak mohou být jiní?“

„To taky nevím, ale ani ona nevěděla jak. Oheň, snad nějaký požár, neměl by jim ublížit.“

Když byli na pokraji lesa, uslyšeli zvuk bubínků a píšťal. Poblíž hradiště bylo několik povozů. Potulní hudebníci, kejklíři, komedianti. Uviděli Matěje, jak míří k nim.

„Všude tě hledám, můj pane. Ohledně tady těch,“ ukázal k vozům.

„Zrovna jsem ti chtěl poděkovat, Matěji, jak jsi vše zařídil u báby Ančí. Tihle kejklíři, to je na tvé volbě, jak rozhodneš.“

„Vím, pane, jenže tihle jsou nějací jiní.“

„Jiní? Co tím míníš?“ To je dnes podruhé, co slyší jiní.

„Na voze dovádí a smějí se, ale jinak vypadají, jako by se něčeho báli. Vystrašení. Na velkém voze pod plachtou mají prý v kleci cvičeného medvěda. Ti, co tu byli při turnaji, byli samá taškařice, tihle jsou jiní.“

Od vozů k nim zamířil vysoký, statný muž ve žlutém kabátci s červenými nohavicemi, škorněmi do špičky. Smekl široký klobouk ozdobený pery a spustil francouzsky.

„Tvá jasnosti, vysoce urozený pane, vévodo Lukasi z Nevers, jedeme z Prahy do Pasova a pak, dá-li Bůh, do tvé vlasti. V Prachaticích jsme se doslechli o tvé neskonalé dobrotě a šlechetnosti. Prosíme pokorně o možnost rozveselit tvou tvář, stejně tak zdejších dam a tvých rytířů. I lidu poddaného, který ve velkém počtu jistě navštěvuje překrásný kostel Panny Marie.“

„Pocházíš z Francie, že tak dobře ovládáš jazyk.“

„Mou vlastí je celý svět, pane. A mí umělci jsou z různých národů, od východu až k západu slunce.“

„Vše domluv s mým purkrabím, rytířem Matějem ze Zvonu.“

Muž se hned obrátil na Matěje a spustil česky.

„Matěj má pravdu. Moc dobrý dojem na mne neudělal, i když mluví plynně francouzsky.“

„Taky mám takový pocit. Podívej, pane, ty děti u vozů vypadají smutně a vystrašeně.“

Po návratu si sedl Lukáš k Jakubovi a sledoval jeho práci na oltářní desce. Špičkou jazyka si občas zvlhčil rty. Jeho miláček si pořád ponechává něco z chlapecké jemnosti, plachosti a nevinnosti. I když na lůžku se mění v nespoutaného ďáblíka. A Martin, od Prčice už nenechává nikoho na pochybách, že je skutečným mužem, plným dravé síly. A přesto tak dokonale něžným, když je toho zapotřebí. Uslyšel hlasy přibližující se po schodech.

„Poslechni si, můj pane, co chce principál těch komediantů,“ rozčiloval se Martin. „U hradiště už mají pódium a pak ráno po mši u kostela. Ale zítra prý ti ukáže něco, co vidí jen králové a císaři. Po různých vystoupeních večer, až bude naprostá tma, jeho provazochodec bude na provaze napjatém z vrcholu jedné hradby na druhou, vysoko nad zemí, balancovat s hořícími pochodněmi.“

„To může být přece krásné, ale jistě velice nebezpečné,“ mínil Lukáš.

„Nebezpečné, ale i pro nás. Může odhodit z té výšky pochodeň a zapálit hrad. A všude ještě není břidlice. Nebo zatím, co budeme obdivovat jeho umění, v té tmě mohou se dostat k pokladnici. Třeba tu už byli.“

„Ale chlapci, nestrašte. Rozmístíme stráže, připravíme pochodně. Něco takového jsem už viděl ve Francii u královského dvora. Úžasná podívaná.“

„Takže mohou?“ tázal se Matěj.

„Jistě. Nějaká opatření udělejte, kdyby přece jen něco…“

„Neboj, můj pane, všude dáme zbrojnoše, ty nejlepší, ještě dřív než začnou, aby o nich neměli potuchy. Něco se mi na nich pořád nezdá. Prostě, jsou jiní,“ rozhodil rukama Martin.

„Tak dnes jsi už třetí, co říká, že něco bude jinak,“ obrátil se Lukáš k Jakubovi.

„Vždyť je jich jen pár a samé ženy a děti. Kdoví, kolik jim kde zaplatí. A bude zima, prý krutá. Myslíš, že mají někde nějaká obydlí?“

„Máš moc dobré srdce, Jakube.“

„I krutý Ješek byl kdysi dítě. Kdyby vyrůstal u nás na hradě, byl by jako naši rytíři. To víš, pane. Ibn Hafid říká, kdybych se narodil v chalífátu, byl bych muslim a modlil se pětkrát denně na koberečku jako on.“

„A otec Jeroným by řekl,“ dodal Lukáš s úsměvem, „že nikdo neví, jakou cestou ho povede náš Pán.“

Večer, když se chystali na lože a chlapci zase chtěli Lukáše odnést, cítil najednou takovou sílu jako dřív. Projížďka lesem, jako by ho zbavila přetrvávajících neduhů. I jeho hřebec se dal do klusu. Vzal s Martinem Jakuba. Jako by ho odnášeli poprvé. Tolik toužil líbat sametový váček a cítit něžné i dravé pronikání svého milence.

Dny na Rupertsbergu byly ještě krásné, ale na noc už párkrát Jürgen zatopil v krbech. Schylovalo se ke konci měsíce i jejich pobytu. Čeněk měl připraveno několik prstenů jako vánoční dárky. Pro Matěje s obrovským, temně rudým rubínem. Byl z masivního zlata a na rubín padlo pár z jeho drahokamů. Pomohl také se zhotovením relikviáře pro klášter i s opravou několika sakrálních šperků. Ludvík si zapsal množství lékopisů, rad a postupů při ošetřování, léčbě nemocí. Vždyť zdejší knihovna obsahovala přes čtyři stovky rukopisných knih, obrovské množství svitků v latině, řečtině i dalších jazycích. I takové skvosty jako překlad z Kánónu medicíny od Avicenny, jak latinsky nazývali arabského lékaře se jménem Abú Alí Ibn Siná. Nebo Bylinný lékopis zdejšího Jindřicha z Mohuče. Claudio mu slíbil ubytování, až bude v Boloni. Určitě ho zařadí do velmi pokročilých a studium zvládne mnohem dřív než on. Hanek se svojí družinou vzkázal, ať je vyzvednou při zpáteční cestě, a poslal jen dva pomocníky od koní na jejich náklad. Čeněk se rozloučil se šperkařem a všemi v dílně. Poslední večer strávili s účastníky semináře. Všichni si říkali kdoví, kam je další cesty zavedou, a je dobré mít po světě přátele. Ráno je naposledy přijala abatyše Hildegarda. Stála před nimi na malém žulovém stupínku. Slunce otevřeným oknem ozářilo její berlu. Všichni poklekli a přijali požehnání. S každým se pak rozloučila promluvou. Také obdrželi malé truhlice s jejími a klášterními dárky. Čeněk jako vždy přistoupil až úplně poslední.

„Tvá cesta, synu, nebude vystlána květy, snad jen květy zmaru. Jen na tobě bude, ochráníš-li je, nebo necháš zahynout. Má vidění zapsal bratr Volmar. Věřím, že tvá řešení budou správná. Tento svitek ti bude majákem v bouři. Zde máš přímluvné modlitby pro vaše biskupy a tvého vévodu.“ Podala mu svitek a zapečetěné pergameny. „Vyjeďte co nejdříve, cesta je dlouhá. Přijde brzy zima. Jaká už nebyla léta. Schraňujte vše, co uložení snese. Buď požehnán váš návrat.“

Rozloučili se. Následně i s otcem Volmarem, s Jürgenem a Ilsou. Jednoho z pomocníků vyslali již ráno. Za mostem už čekal Hanek s Kurtem a jejich zbrojnoši. Úplně všichni litovali, že odjíždí. Bylo zde krásně, ale doma je doma. Teď se budou těšit návratem. Zdálo se jim, že cesta zpět probíhá mnohem rychleji.