- Max Remotus
11
Do Tří králů mrazy nepovolily. Pak byl týden mírnější a znovu začalo mrznout. Otec Jeroným je neustále honil do kaple. Říkal jim, že jsou jako pohani, co uctívají Svantovíta. Po půli ledna mrazy skončily. Začala krásná, mírná zima. Přes den ani nebyl mráz, v noci jen slabý. Všude bylo mnoho sněhu, který pod slunečními paprsky pomalu sesedal. Hezké počasí využili ke kácení stromů pro otop i stavebnictví. V lese rostly hlívy a penízovky. Martin měl svá místa. Nosili jich s Vahem a Magarem plné košíky, spolu s choroši na výrobu troudu. S nimi vždy samozřejmě Aura. Jakuba začal učit hře na flétnu a loutnu Alechandro. I únor, až na pár větších mrazů, byl docela mírný. V březnu začal na slunci odtávat sníh, objevily se sněženky, bledule, kvetly lísky, dříny, vrby. Koně se snažili spásat sotva rašící trávu. V hradišti pobíhala kuřata a housata. Zdeněk s Lukášem a oběma chlapci občas zasedli k vínu. Mluvili spíš o tom, co je čeká v jarním čase. Byli pořád smutnější, i když se je snažil Zdeněk rozveselit. Otec Jeroným kázal o Velikonocích a půstu.
„Lukasi, žádá tě bába Ančí, abys přijel,“ přišel Vahe za Lukášem, který s Dominikem prohlížel zásoby pro kuchyni.
„Jenom jeď,“ mínil Dominik, „vezmi bábě výslužku.“
„A dovez, pane, bylinkový med,“ dodal Marc, „a březovou vodu.“
Lukáš vyjel přes vesnici, kde si hrály děti ve zbytcích sněhu, pak kusem lesa až ke stavení u skály. Koně přivázal pod přístřeškem, zaklepal.
„Jen pojď dál, pane Lukáši.“
Vstoupil. Uvnitř bylo mnohem víc světla než posledně. Okenice i malá okna byly otevřené. Na ohništi plápolal oheň, na něm třínožka s kotlíkem.
„Pozdrav tě Pán Bůh, Ančí. Jak jsi mě zase poznala?“
„I tebe, pane Lukáši, i tebe. Poznám koně, pane.“
„Koně?“
„Jistě, všichni jezdí jako splašení. Jen ty a pan Zdeněk jezdíte rozvážně. Jdete přivázat pod přístřešek. Taky jsem poslala Vaheho. Vidíš, nejsou v tom žádné čáry.“
„Tady v koši jsem přinesl něco od kuchařů. Prosí tě o bylinkový med a březovou vodu.“
„Jistě, pane, vše nachystám.“
Vstala. Přinesla džbán, sklenici a malou sobě.
„Je to víno z březové mízy, medu a bylinek.“
Nalila zlatavý mok.
„Na tvé zdraví, můj pane.“
„I na tvé, babi.“
Víno bylo sladké, zároveň i natrpklé. Stařenka ještě podala od ohniště chleba a sýr.
„Vezmi, pane, to víš, já nemám lahůdky jako u vás na hradě.“
„Tvůj sýr je vynahradí.“
„Víš, pane, jsem stará, moc jsem v životě viděla i slyšela. Přesto si netroufnu radit. Neumím číst ani psát. Vím jen to, co si lidé předávali po celé věky. Co ti řeknu, nebude možná příjemné. Pak, jako bys neslyšel. Stejně i s tvým bohem. Co je dnes hřích, hříchem nebylo. Vidíš, mám tu kříž, žádné modly. Každý si musíme najít boha v sobě. Neubližovat těm, co jsou slabí nebo nevědoucí, ani těm, co milují. Jsem sama, ale věř, že vím, co je láska. Jak dokáže být krásná i krutá. Osmělila jsem se říci ti, co si myslím. Vím, že jsi spravedlivý, nezasloužíš si, abys trpěl. Ani ti dva chlapci, kterých ses ujal. Lidé by neměli žít v bolesti, když se milují. Vím, pane, o tvém příteli, kterého jsi ztratil. Nepohoršuje mě to, neboj se. Hledáš novou lásku. Tak to v životě bývá, ať věříš, v jakého chceš boha. Máš oba chlapce rád, jen se nemůžeš rozhodnout. Oni tě oba milují. Dali by za tebe život jako tvůj Jean. Když si zvolíš jednoho, nebo druhého, budete nešťastni všichni tři. Byl za mnou Jakub, ale i Martin. Nevěděli o sobě. Oba chtěli stejnou věc. Nápoj lásky, aby ses konečně rozhodl. Žádný nápoj nepomůže. Umím lektvary na všechno možné. I pro vzbuzení náklonnosti. Je jen jediné, co můžeš udělat. Vezmi si lásku obou. Nic není nemožné. Za starých časů měli velmoži i víc manželek než jednu. Vše změnil až nový Bůh. Byli i takoví, co milovali muže. Všechno už tu bylo. Jakub se bojí, že je moc mladý, Martin svých jizev. Kdybys nepřišel ty, pane, byli by spolu. Jakub se svěřil, Martin si ho chtěl vzít do jeskyně a naučit ho lásce. Uvaž, můj pane, než se rozhodneš.“
Vstala. Přinesla malý džbánek s dřevěným uzávěrem.
„Tady máš, pane, nápoj lásky. Pro vás tři.“
Lukášovi se v hlavě promítalo všechno, o čem mluvila.
„Víš, babi Ančí, Jean, když mi umíral v náručí, říkal, ať nezůstanu sám. A najdu si někoho, kdo bude milovat i mě. Nakonec řekl: ‚Miluj je jako mne.‘ Myslel jsem, že chtěl říci jeho. Teď, nevím.“
„Když člověk umírá, říká se, že vidí budoucnost, co přijde. Rozvaž si vše sám. Pomysli, co jsem ti řekla. Buď s Bohem.“
Zvedla se, šla přiložit na oheň. Lukáš vzal připravené věci pro kuchaře a malý džbánek.
„Ať ti dá Bůh zdraví.“
Vyšel ven, vyvedl koně, vyšvihl se do sedla. Vyjel po cestě ke hradu. Nic jiného mu nezbude. Zkusí bábinu radu. Co chlapci, nebudou žárlit? Nemůže myslet jen na sebe. Už dávno o nich přestal uvažovat jako o svých poddaných. A ostatní, Zdeněk, Vahe, Dominik, otec Jeroným. Prohlásí je za své chráněnce, aby mohli k jeho stolu. Budou oni něco takového chtít?
Když se vrátil, potkal Vaheho.
„Můj milý Lukasi, ty statečný, dobrý, mám tě rád.“
Že by o tom mluvil s bábou Ančí? Předal mu košík pro kuchaře. Vyšel nahoru do věže. Oknem svítilo zapadající slunce. Postavil na stůl džbánek. Usedl, hlavu v dlaních. U večeře měl pocit, že ho všichni sledují. Jako by se ptali, už ses rozhodl? Pak požádal Zdeňka, aby ještě zůstal dole.
„Jistě, dáme s Dominikem vrhcáby.“
Nahoře Jakub s Martinem nakládali do kamen polena. Noci byly ještě studené a kamenné zdi chladné.
„Až budete hotovi, přijďte ke mně.“ Skoro mu selhával hlas.
„Ano, pane.“ Oba hoši byli trochu vyděšení.
Na stole připravil loučky. Ke džbánku dvě sklenice. Když přišli, vyzval je, aby zaujali místa naproti němu. Vyndal zátku a nalil do obou sklenic rudou, hustou tekutinu, vonící mařínkou a medem.
„Já,“ opět nebyl schopný mluvit. „Mám vás oba rád, ale měl bych si vybrat jednoho z vás.“
„Můj pane,“ i Martinův hlas se zadrhával. „Prosím, můj pane Lukáši. Víš, že tě oba máme rádi.“
Jakub přikývl, v očích slzy.
„Jakub je krásný jako ty, bude vzdělaný jako ty, jeho otec byl z lepšího rodu než já. Já ani své rodiče neviděl, ale byli jen vesničané. A pak, copak bych ti mohl nabídnout moje tělo ještě plné jizev a ran? Prosím, propusť mne ze svých služeb, odejdu na německou stranu, i když ještě nejsem rytířem. Určitě mě někde vezmou. Jen prosím, ponech mi mou zbroj a koně. Najdu Ješka a zabiju ho. Nebo mě zabije on. To rozhodne Bůh.“
„Pane, prosím,“ Jakub ukázal na sklenici, „jestli je v některé jed, dej ho mně. Slyšel jsem o tom vyprávět. Martin je také krásný, ale i silný. Ochrání tě před každým nebezpečím. Střílí z luku líp než Magar, umí s oštěpem, mečem, umí i milování. Dá ti všechno, co já nemám a neumím. Nemám ani odvahu zabít se. Když to bude z tvé ruky, poslechnu tě, pane.“
Lukáš vstal, přinesl třetí sklenici a z každé něco ulil do své.
„Copak bych mohl někoho z vás zabít, když vás oba miluji? Toto je nápoj lásky, který jste oba chtěli. Já ho chci vypít s vámi a zůstat s oběma, dokud nás nerozdělí smrt. Je mi jedno, co tomu kdo řekne. Když milovat muže je hřích, budu ho mít dvojnásobný. Jen od vás chci slyšet, zda moji nabídku přijmete.“
Oba byli překvapeni.
„Můj pane,“ i Martin měl vlhké oči, „všechno, co jsi řekl, je pravda? Miluji tebe i Jakuba, nikdy vás neopustím.“
„I já tak,“ Jakub s pláčem objal Lukáše.
Ten zvedl svou sklenici a s oběma hochy si připil. Nápoj lásky měl spoustu chutí lučních a lesních bylin a plodů, medu a kdoví jakých příměsí. Doplnil všem ze džbánu. Zapálil malou loučku. Rozepnul svůj opasek, odložil ho na židli. Sundal svrchní kabátec, stejně tak oba chlapci. Pak s Martinem vzali Jakuba naproti sobě do náručí a odnesli ho na postel. Jakub se chvěl, jako by měl zimnici.
„Neboj se, náš malý,“ chlácholil ho Lukáš.
Sundali mu opánky, stáhli nohavice a spodní kalhoty, Martin přetáhl obě košile. Ležel před nimi nahý. Jeho překrásné tělo už dávno neneslo stopy hladu a strádání. Začali ho líbat. Pomalu sjížděli k jeho bradavkám. Jakubovo mužství tím vzrušením stouplo v plné síle. Lukáš líbal sametový váček, Martin úplně ztuhlý penis. Bylo vidět, že je plně zasvěcen do tajů mužské lásky. Všechno předešlé vypětí a vzrušení způsobilo nečekané výstřiky do Martinových úst. Hned část toho nadělení předal Lukášovi. Teď se teprve oba vysvlékli. Lukáš poprvé uviděl dolní polovinu Martinova těla. Oba byli vrcholně vzrušení. Jejich penisy byly asi stejné, jen chlapec měl mnohem víc chloupků v rozkroku, navíc smolně černých. Aniž by si co řekli, předal iniciativu Martinovi, nechal oba hochy laskat své tělo. Když vyvrcholil, nestačil ani Jakub vše slíbat a Martin vysával všechny ukápnuté loužičky z jeho těla. Lukáš přinesl z poličky vonné oleje a mast, kousky plátének na otírání. Martin malé vědro s vodou. Nanesl pak něco oleje na nadcházející štěrbinu lásky. Pak pomalu začal pronikat do Lukášova těla. Byl opatrný, jemný, něžný. Když se přesunuli na bok, začal docela divoce přirážet. Přesně tak si Lukáš představoval jejich milování. Jen Jakub byl z toho vyděšený.
„Pane, vždyť ti Martin ublíží.“
„Neboj se, taky poznáš, jak je láska krásná.“
„To mě taky tak budete milovat?“ obával se Jakub.
„Neboj, uvidíš, mon ami, pomalu si tě připravíme.“
Mon ami, v to Martin nedoufal, že někdy uslyší, i když nepatřilo jemu. Jejich prvotní vzdechy se měnily ve výkřiky. Ještě párkrát a Lukáš pocítil v sobě stříkající semeno. Když pak usínali, Jakub se stočil do klubíčka v Lukášově klíně.
Hlavní dobou jídla byla večeře. Oběd se odbyl polévkou, chlebem nebo kašemi z luštěnin a obilovin. Lidé v osadách si brali s sebou mléko, sýr, máslo a chlebové placky, v zimě i kousek uzeného masa. Pojedli mezi prací na poli, pastvinách nebo v lese. I na tvrzích a hradech se oběd spíš odbýval. Zato ve svátky, a těch bylo požehnaně, začínala večeře někdy už po poledni. Rovněž i tento den. Lukáš nechal do čela stolu, kde sedával se Zdeňkem, přidat dvě židle. Po krátké modlitbě otce Jeronýma zavolal Jakuba a Martina. Posadil je vedle sebe.
„Moji milí, chci vám něco říct. Všichni víte, jak to se mnou je. Nešlo rozhodnout. Vždyť oba chlapce znáte. Ode dneška jsou mými chráněnci. Chci, aby se mnou sdíleli stůl, když už sdílí lože.“
Vypukl nadšený jásot. Jen otec Jeroným tím nebyl nadšený. Měl Lukáše rád, i oba hochy. Domlouvat jim nemá cenu.
V hloubi šumavských lesů počal odtávat hluboký sníh. Začnou kupecké karavany. Nejvyšší čas vyrazit ku Praze. Od Zvonu už vedly lepší cesty. Mohou použít i povozy. Martin dostal přilbici. Všichni měli jen lehkou drátěnou zbroj. Nejedou přece do války, ale za obchodem a navštívit knížete Vladislava. Lukáš předal velení nad hradem Vahemu. Mimo Zdeňka a oba chlapce jeli samozřejmě i Dominik a Pietro. Bylo potřeba některé koně prodat a přikoupit dobytek. Jel s nimi i otec Jeroným. Chtěl navštívit některý ze vznikajících klášterů. Také lékař a kuchař Marc s pomocníky. Bylo naloženo několik vozů, vším k obchodování. Sůl, velmi vzácné a ceněné sklo, štípaná břidlice a mořené stavební dřevo. Přece jen vzali i dvě skupiny zbrojnošů, po cestě se může přihodit cokoliv. Když ujedou denně dvě míle, mohou být za týden v Praze. Nezastavovali ve městech, vyhýbali se tvrzím a hradištím. Večer vždy postavili stany. Někteří přespali ve vozech nebo pod stromy. Asi v polovině cesty stál větší zájezdní hostinec.
„Dnes se vyspíme pod střechou,“ řekl k hochům Lukáš.
Hostinský naříkal, že má volné jen tři pokoje, jeden obsadil nějaký rytíř a je zcela opilý.
„Nevadí,“ mávl rukou Dominik, „přespíme v šenku na lavicích. Hlavně, máš-li dost jídla a pití.“
Nakonec museli přinést své zásoby. V malé kuchyni, kde spal i hostinský se svou rodinou, vařil Marc s pomocníky. Pivo za moc nestálo, víno neměl vůbec. Lukáš nechal své muže popíjet v šenku. Hned po večeři šel s chlapci spát. Byli natěšeni na postel. Jen trochu obavy z různých nežádoucích zvířátek. Do poschodí vedlo úzké schodiště. Nahoře chodba, na každou stranu dva pokoje. Lukáš vybral větší naproti obsazenému. Dva menší budou pro Zdeňka, doktora a otce Jeronýma. Zařízení bylo prosté. Velká postel, malý stůl, lavice, oválná třínohá židle, police, truhla. Dvě vědra, menší s vodou. U krbu stojan s loučí. V záhlaví a zápatí postele svazky bylin proti obtížnému hmyzu a celkem čisto. Milování rozhodně lepší než na houních ve stanu. Jejich „malý Jakoubek“, rychle překonal své prvotní obavy a nejraději by se miloval celou noc. Časně ráno vzbudilo Lukáše naříkání a pláč. Pak dětský křik. Vstal, vyšel na chodbu jen v košili. Auru zavřel v jejich pokoji. Protější dveře byly pootevřené. Znovu ustrašený křik. Otevřel. Na posteli před ním ležel nahý, asi osmnáctiletý mladík, celý zkrvavený. Vedle stál muž, svírající pod krkem malého, snad teprve pětiletého hocha. Začal se dusit.
„Hned to dítě pusť,“ zakřičel na něj Lukáš.
„Koupil jsem ho, udělám s ním, co budu chtít.“ Najednou měl v ruce nůž a chlapci prořízl krk. Krev vystříkla až na Lukášovu košili. Uvědomil si, že u sebe nemá žádnou zbraň. Muž pustil dítě, vrhl se na Lukáše. Ten ještě v poslední chvíli chytil dřevěnou židli a zvedl ji k ochraně. Nůž v ní uvízl, ale muž vytáhl z pochvy na stole meč. Skočil ke dveřím. Snad meč uvízne také v židli, pomyslel Lukáš a snažil se vypáčit nůž. Nešlo to. Meč uštípl kus nohy z židle. Navíc uklouzl na kalužině krve. Najednou stál ve dveřích Martin, s mečem v ruce.
„Jak se opovažuješ napadnout bezbranného?“ zakřičel.
Muž se otočil k němu.
„Jdi do pekla,“ zařval. Ze škorně vytáhl další nůž a hodil ho po Martinovi. Ten zvedl meč, nůž po něm sjel a prořízl kus košile na jeho boku. Několikrát zkřížili meče. Byl zřejmě velmi zdatný v boji. Martin neměl takové zkušenosti, byl však neskutečně rychlý, a tak než se Lukáš zvedl z podlahy, vrazil meč do protivníkových prsou. Ten vykřikl nějakou kletbu a sjel k zemi vedle mrtvého chlapce.
„Můj pane, nejsi zraněný?“
„Já ne, ale ty.“
Košile na jeho boku mokvala krví. Už tu byl Jakub s Aurou, Zdeněk, po schodech vyběhl Dominik.
„Co se tu proboha děje?“
Přiběhl i otec Jeroným a doktor. Přinesl nějakou mast a plátno.
„Je to jenom škrábnutí,“ usmíval se Martin.
Dominik přivedl hostinského.
„Co to bylo za zrůdu?“
„To je, to byl Albrecht, pane. Říkal si Krvavý.“
„Kde vzal ty děti?“
„Musel jsem mu je vždycky opatřit, koupit, jinak by zabil moje.“
Doktor zatím prohlédl mladíka.
„Žije, ale nemluví. Buď je němý, nebo z té hrůzy. Co s ním, pane?“
„Sežeň mu nějaké oblečení, všechno je od krve. Vezmeme ho s sebou.“
„Toho malého chlapce necháš pohřbít,“ obrátil se Lukáš k hostinskému.
„To je moc drahé, pane.“
„Dominiku, prosím.“
„Zařídím pohřeb, Lukáši.“
„Ale co s ním?“ hostinský ukazoval na Albrechta.
„Ten si nezaslouží do svěcené půdy, po cestě ho někde hodíme do rokle. Dravá zvěř se o něj postará.“
Šli se připravit k odjezdu. Lukáš objal Martina.
„Děkuji ti za život. Udělal jsem hroznou chybu vyjít neozbrojený. Dřív se mi něco takového nestalo.“
„Ne, ne, můj pane, já chyboval. Měl jsem vyjít hned za tebou.“
Jakub byl celý vyděšený.
„Myslíš, pane, že ten druhý chlapec přežije? Vždyť je jako já.“
„Snad ano. Viditelná zranění nemá. Náš doktor je nejlepší. Postará se o něj.“
„Proč jsou na světě takoví lidé, proč něco tak hrozného dopustí Pán Bůh? Bolí tě rána, Martine?“
Martin jen mávl rukou.
„Viděl jsem v něm Ješka. Ten také vraždí nevinné. Udělal skoro totéž. Když jedna matka naříkala, ať jim nebere zásoby, že nebudou mít z čeho žít, zabil jejího nejstaršího chlapce. Jednoho hladového krku jsem tě zbavil, řekl, měla bys mně za to být vděčná. Druhý chtěl utéct, zabili ho kopím.“
„To vím,“ posmutněl Jakub. „Když jeli Ješkovi jezdci, utekl jsem vždy do lesa.“
12
Přestože započal krásný den, nebylo nikomu do řeči. Projížděli kusem hustého lesa. Mrtvého Albrechta shodili do skalní úžlabiny. Jak vyjeli na širokou pastvinu, byla před nimi velká skupina jezdců v plné zbroji. Napájeli koně u menší říčky.
„To je Vladislavův praporec,“ usoudil jeden z Lukášových zbrojnošů, ukazuje na černou orlici s červenými plameny. Zastavili se. Od vojáků se oddělil jezdec a směřoval k nim. Ukázalo se, že vojáci před nimi jsou pod vedením Vladislavova bratra Jindřicha. Pronásledovali Albrechta Krvavého, který jim před dvěma dny unikl. Byl loupeživým rytířem. Měl na svědomí mnoho přepadení a vražd. Kníže za jeho hlavu vypsal vysokou odměnu. Lukáš s Jindřichem se setkali v narychlo postaveném stanu. Oba vzpomněli na účast v křížové výpravě. Čechové s Vladislavem dospěli až k Nikaii, kam se probily i zdecimované zbytky Konrádova vojska po bitvě u Dorylaia. Tehdy se rozhodli vrátit domů. Bylo tam i vojsko Ludvíka VII., kde byli i Lukáš a Jean, ale nepotkali se. Když pak Lukáš řekl, že jeden z jeho mužů zabil Albrechta Krvavého, přitom mu zachránil život, chtěl ho Jindřich vidět. Divil se jeho mládí i tomu, že ještě není rytířem: „Za to tě bratr určitě pasuje.“
Také předal Martinovi měšec s odměnou. Jen žádal, aby přivezl Albrechtovu hlavu, aby Vladislav skutečně věřil, že je to ten zlosyn. Martin se vrátil k úžlabině a hlavu přivezl.
„Je to skutečně on. Víš, kolik zabil urozených mužů? To nemluvím o poddaných. Byl posedlý vražděním. Proto mu přezdívali krvavý, i on se tak nazýval.“
Lukáš pohostil Jindřicha několika lahůdkami, co připravil Marc. Pak se všichni vydali ku Praze, kam dojeli za dva dny. Nejdřív si zajistili ubytování, hned poblíž Koňského trhu. Pronajali si celý velký zájezdní hostinec i se stájemi. Dominik s Pietrem se hned pustili do obchodování. Už Jindřich po cestě jim poradil známé kupce. Hlavně příští den měl být první jarní trh s koňmi. Bylo třeba některé prodat, jiné nakoupit. Lukáš slíbil oběma chlapcům koně. Vyberou je sice s Pietrem a Dominikem, ale aby se i jim líbili a splňovali, co každý z nich očekával.
Všichni žasli, jak je Praha veliká. Zvlášť hrad na vysokém ostrohu, na druhém břehu Vltavy, byl obrovský. Plno vorů, lodí i menších člunů a neskutečně dlouhý dřevěný most. Na hrad se také vypraví, jen čekali na pozvání knížete. Chlapci byli oblečeni jako mladá knížata. Otec Jeroným je neustále nabádal, aby nikam nechodili sami a beze zbraně. Všude je plno zlodějů a lapků.
„Než se naděješ, uříznou ti měšec s penězi a zmizí v davu.“
Koně už byli ve stájích, všude se čile obchodovalo. Bylo zde také vše potřebné ke koním jako sedla, popruhy, uzdy, třmeny, ostruhy a další nepostradatelné věci. Otec Jeroným odjel na Vyšehrad k tamnímu proboštovi. Vždyť to byl jeden ze sousedů. Část okolních pozemků s lesy patřila k Vyšehradské kapitule. Doktor sháněl různé medikamenty. Jakub s Martinem pozorovali, jak si vede Matěj při sjednávání obchodů. Toho objevil Dominik. Byl jedním z prvních a také nejmladších zbrojnošů z kupecké karavany, co hned po příjezdu zůstali v hradišti. Projevil mimořádnou znalost všeho okolo koní i velké vlohy k obchodu. Byl starý asi jako Martin, drobnější postavy, hezký, usměvavý. V zimě zvládl čtení a psaní, vše co bylo potřebné. Teď Dominik s Pietrem sledovali, jak šikovně smlouvá cenu za prošívané sedlo.
„Tak se poohlédneme po vašich koních. Myslím, že můžeme klidně odejít,“ mínil Dominik.
Jakub někam zmizel. Byl tu jen Martin, plný obav, aby mu někdo neublížil.
„Bude určitě u jízdních koní, vždyť se neztratí.“
Taky ho po chvilce objevili. Stál u nádherné bílé klisny a rozmlouval se starším mužem.
„Není nádherná? Jmenuje se také Aura, tedy Aurora.“
Aura radostně vyskočila a olízla Jakubovi tvář. Hned natáhla svůj čenich k hlavě koně.
„Proboha, pozor na toho vlka!“ lekl se starší muž. Ale obě Aurory se očichávaly a nejevily žádný neklid.
„Vidíš, líbí se i Auře.“
„Jenže je to klisna, Jakube, ty potřebuješ hřebce. Klisny se k jízdě nehodí,“ domlouval mu Martin.
„Ty toho tak víš, pane,“ ozvala se dívka, která se z ničeho nic objevila u koně. „Jezdí líp jak všichni vaši hřebci.“
Klisnu si prohlížel Dominik i Pietro, jenže ten, jak uviděl dívku, prohlížel spíš ji. Byla v šedé suknici i stejném plášti. Pod kapucí bylo vidět světlé vlasy.
„Jezdíš na koni?“
Na to dívka chytla klisnu za hřívu a vyhoupla se na její hřbet.
„Co děláš, Anežko? Nesluší se to!“
Od vozu s plachtou přišla druhá dívka. Vysoká, v načervenalé tunice sahající až k zemi, v rezavém plášti. Z kapuce vykukovaly dva copy světle hnědých vlasů. Anežka seskočila z koně.
„Není na prodej,“ dodala směrem k mužům.
„Víš, že jinak to nejde. Nedá se nic dělat,“ smutně zavrtěl hlavou starší muž.
„Máte i jiné koně?“ zajímal se Dominik.
„Měli jsme dříve velké stádo. Něco jsme prodali. Aurora je velmi vzácný kůň. Nerad ji prodávám.“
„Bude moc drahá?“ zeptal se opatrně Jakub. Stál u klisny a hladil ji po hlavě. „Vidíš, i ona by chtěla ke mně. Je tak krásná.“
„Je vycvičená i k jízdě, pane.“
„Ty peníze, co jsem dostal od Jindřicha,“ Martin odvázal uzávěr na měšci a vyndal kožený váček.
„Jsou zasloužené, Martine, nech si je.“
Dali se do řeči se starším mužem. Vyprávěl jim, jak jeho rod chová koně, až kam sahá lidská paměť. Mají malý zemanský statek, dřevěnou tvrz, pastviny a velké lesy. V nich pramení dvě říčky, přivádějící vodu do rybníků vedlejšího panství. Koupil ho nový pán, chtěl, aby mu prodali to jejich. Začal jim dělat různé nepříjemnosti. Nakonec chtěl jednu dceru za manželku, získal by tak polovinu půdy. Anežka řekla, že raději skočí ze skály. Ludmila byla stejně nešťastná.
Rozhodli se, že mu statek prodají, i když nabízel směšnou cenu. Proto chtějí prodat chov koní. Vydají se ke strýci, který je v Bavorsku opatem. Pietro tvrdil, že tak skvělou klisnu za poslední roky neviděl. Koupili ji. Dominik za ni dokonce vyplatil vyšší cenu, než požadovali. Šlechtic, co chtěl koupit jejich statek, je také v Praze. Zítra by mělo dojít k prodeji.
„Přijdeme také, nespěchejte, pomůžeme vám i jinak,“ dohodl se s nimi Dominik.
Jakub byl nesmírně šťastný, odvedl si Auroru a nejraději by u ní spal. Taky Martin si vybral krásného černého hřebce. Lukáš se smál, oba s Martinem prý budou na jeho klisnu žárlit. Jejich Jakoubek jim k tomu nedal žádnou příležitost. V noci dokázal, jak moc touží po jejich lásce.
Po domluvě s Lukášem Dominik s Pietrem ráno nabídli zemanovi a jeho rodině pokračovat v chovu koní na Zvonu. Někoho takového stejně hledají. Pomohou mu také s prodejem. Smluvili schůzku v blízkém hostinci i s notářem. Ten provede zápis, stvrdí koupi, dohlédne na vyplacení peněz. Dominik se obeznámil se vším, co k půdě patří, kolik lánů mají pole a lesy. Přijel už od pohledu nepříjemný, zamračený muž. Velmi draze oblečený, podle řeči neotesanec a hulvát. Hned udal sumu, za kterou chce zemanův majetek koupit. Dominik se také oblékl co nejlépe. Má také snahu koupit, hned nabídl mnohem vyšší cenu. První zájemce, rytíř Sverad, vykřikoval, jak půdu potřebuje, ale tolik nedá. Koupí jen lesy. Hned se ozval Pietro, nabídl dvojnásobnou cenu, když bude třeba tak i přidá. Svede obě říčky jiným směrem. Chce tu postavit vodní mlýn, jaký ještě v Čechách není. Ale co moje rybníky a dobytek, Sverad byl naštvaný. Nějakou dobu smlouvali, nakonec obdržel zeman trojnásobek původní nabídky. Vše bylo zapsáno a stvrzeno podle zvyklostí. Zeman Heřman měl týden na připojení se svou rodinou a chovem koní k Lukášově výpravě.
Konečně přišlo pozvání na hrad, ke knížeti Vladislavovi. Už den předem přijeli Lukáš, Zdeněk a Martin k seznámení se všemi požadovanými úkony pro pasování. Poznat celý ceremoniál i s přísahou. Martin byl sice rozzářený štěstím, zároveň plný obav, aby něco nespletl. Důležité bylo i oblečení. Mělo být jednoduché, přitom drahé. Celý obřad stanovili na zítra před polednem v kostele Petra a Pavla na hradě. Ráno se postil, zúčastnil bohoslužby a zpovědi u samotného biskupa Daniela. Z toho měl obavy. Otec Jeroným ho připravil co říci, jistě promlouval i s biskupem. Nekladl mu žádné obávané otázky. Problém byl jen s Aurou. Nechápala, že nemůže do kostela, kde se všichni shromáždili. Martin měl bílou tuniku, v lemech prošitou hedvábím a stříbrem. Když poklekl před knížetem, přečetl jeden z písařů jeho skutky. Záchranu života hraběti Lukasi z Nevers, boj a vítězství nad Albrechtem Krvavým, kterého po léta nedokázal nikdo zabít. Martin přednesl upravenou formuli, kde přísahal věrnost a vazalství knížeti po dobu jeho přítomnosti v Čechách. Vladislav plochou svého meče uhodil na ramena a krk pasovaného. Pronesl jmenování ve jménu Boha, svatého Jiří a svatého Michala. Pasoval ho rytířem, s přízviskem Martin ze Zvonu. Předal zlacený pás a zlaté ostruhy, přilbici, meč a štít. Všichni byli ceremoniářem pozváni na hostinu v rytířském sále. Martin byl hrdý na splnění svého snu. Projel nádvořím v plné zbroji za velkého jásotu a potlesku všech okolo. Nestačil potlačit slzy štěstí, když objímal Lukáše a Jakuba.
„Já měl strach ze zpovědi, musel bych lhát a měl hned další hřích,“ smál se.
Hostina byla velkolepá. Svůj podíl na ní měl i Lukášův kuchař Marc. Kníže, byly tomu dva roky, ovdověl. Zatím neměl novou ženu, i když se proslýchalo o Juditě Durynské. Aspoň něco takového naznačil biskup. Vladislav u svého stolu přivítal Lukášovu družinu s novým rytířem Martinem ze Zvonu. Otec Jeroným seděl vedle biskupa Daniela, který pocházel z pražské kanovnické rodiny. Snad se setkali při studiích v Paříži. Vzpomínali na různé diplomatické příhody, na opata Bernarda z Clairvaux a papeže Evžena III. Množství jídla a pití doplnili hudebníci, kejklíři a kouzelníci. Ve vedlejším sále holdovali tanci. Ještě že se oba chlapci naučili i tomuto umění. Martin byl ze zdejších mladých mužů rozhodně nejhezčí, ale i nejmužnější. Jeho ostře řezané rysy, kovově lesklé vlasy byly neskutečným lákadlem pro nejen mladé dámy. Pokud netančil, popíjel s rytíři Vladislavovy družiny. Celý rozesmátý přišel za Lukášem.
„Už čtvrtý šlechtic se mi zmínil, jakou má doma krásnou dceru, kterou by rád vyvdal za takového hrdinu, jako jsem já. Všichni hned vypočítávají věno, statky, rybníky, tvrze a hrady.“
„Co na takové nabídky říkáš?“
„Kdybych zůstal v Čechách, určitě bych o něčem takovém uvažoval. Jsem ovšem v tvé družině, i když mě pasoval kníže. A hodlám se vrátit do Francie, na tvá panství.“
„Chytře vymyšleno.“
„Já bych na něco takového nepřišel, poradil mně Jakub.“
„A kde ho vůbec máme, nikde není vidět.“
„Ve stájích, šel se podívat, jestli Aurora netrpí nedostatkem. Nesl jí nějaké pamlsky.“
„Je zvláštní, jak si okamžitě na sebe zvykli. Poslouchá ho na slovo. Snad se nám tam neztratí.“
O nocleh bylo postaráno na hradě. Jakub měl komnatu s Martinem, vedlejší Lukášova byla propojena dveřmi. Vše samozřejmě zařídil Dominik, který se hned po příjezdu seznámil se správcem hradu a několika služebnými. Prostě byl, jak říkal Zdeněk, k nezaplacení. Lukášova postel byla sice menší, než na jakou byli zvyklí doma, o to víc se mohli k sobě přivinout. Martin ležel na zádech, Jakub si na něj nasedl a koleny svíral jeho boky.
„Nepleť si mě s Aurorou,“ smál se. Ale to už měl jejich „maličký“ plná ústa naproti klečícího Lukáše.
Dopoledne měl Lukáš domluvenou audienci u knížete. Sešli se v malé komnatě, velmi skromně zařízené. Stůl, židle, truhla, stojan na zbroj. Na zdi pár loveckých trofejí, kožešina z velkého medvěda. Sluha přinesl dvě sklenice a džbán s vínem. Když se usadili, začal Vladislav.
„Jsme vlastně příbuzní. Také jsi, Lukáši, z trochu vzdálenější větve, z moravského údělu. Tvůj dědeček padl u Chlumce. Dnes je všechno jinak, je to už dávno.“
„Máš pravdu, mohu tě hned ubezpečit, má cesta do Čech nemá rozhodně za cíl usilovat zde o jakoukoliv moc. Zdejší rody neznám. Odcházel jsem jako chlapec. Můj dnešní domov je hrabství v Nevers a tam se hodlám také vrátit. Tady jen splním přání mého zesnulého otce. Odnést tento křížek do hrobky mé matky ve Cvilíně.“
„Nevím, jak tě tam přijmou. Nejsou mi nějak nakloněni. Jsou z těch, co proti mně stáli u Vysoké.“
„Snad takovou maličkost neodmítnou. Nemíním tam pobývat.“
„Dávej si na ně pozor!“
„Děkuji za radu. Vím, nejsem tady ani rok, přesto vidím, jak je těžko na knížecím stolci.“
„Mí bratři jsou při mně. Zatím, bohatství a moc jsou velmi silné lákadlo.“
„Znova tě mohu ujistit. Nehodlám zde o nic usilovat.“
„Snad ti mohu věřit. Ledaco se ke mně donese. Nechápu, jak všichni tví lidé jsou ti oddáni.“
„Prošli se mnou Křížovou výpravou.“
„To plno mých mužů také. A přesto jsou schopni proti mně pozvednout meč. Včera toho vína a medoviny bylo příliš. Tvému Martinovi jsem nabídl službu. Dostal by panství s hrady a městy. Albrechta jsme stíhali několik let. Zabil mně pár přátel, věrných přátel. Mohl jsi ho pasovat hned na místě. Máš také k tomu právo. Dokonce se proslýchá, že král chce vaše hrabství učinit vévodstvím.“
„Vidíš, také důvod k návratu. A co Martin na tvou nabídku?“
„Řekl, kdyby neznal tebe, zůstal by rád. Ale je ti zavázán svou věrností na život i smrt, stejně jako všichni tví muži. Nemůže prý jinak. Doneslo se mi, jak Dominik s Pietrem doběhli vychytralého Sverada. Dáváš jim takovou volnost. Jen tvé jmění zmnožují. Něco takového udělat já, mám pokladnici prázdnou.“
„Zůstali u mne jen ti věrní, všichni takoví nebyli.“
„Tady by mi stačil jediný, jediný, který by za mými zády neosnoval nějakou zradu. Loupeživý Ješek prý sbírá zlosyny po celém Německu.“
„Vím a očekávám ho. Mám trochu obavy, když jsem zde, ale doufám, Vahe by obranu určitě zvládl.“
„Vahe? Jeden z tvých Arménů? A to se nebojíš, že převezme hrad a nepustí tě ani za bránu?“ To už se Vladislav smál. I Lukáš.
„Něco takového mě ani nenapadlo.“
„Ani vínem si nemohu být jistý. Starý sluha je skoro hluchý. Jeden z mála věrných. Apolena na Cvilíně je prý travička. Tam si rozhodně víno nedávej, ani cokoliv jiného. Má už třetího manžela. Ti předchozí, silní, zdraví jako řípa, a najednou konec. Nejlíp bude, ubytovat se na biskupství v Olomouci. Biskup Jan je mi nakloněn, i když není jako Jindřich Zdík. Ten už je ve hrobce Strahovského kláštera,“ povzdechl.
„Ota Dětleb, zatím přítel.“
Ještě dlouho rozmlouvali. Rozešli se v dobré náladě. Kníže ujištěn, že Lukáš neusiluje o vládu v Čechách, Lukáš o přátelství Vladislava na dalších cestách. V nouzi přislíbili vzájemnou pomoc. V odpoledních hodinách se vrátili do zájezdního hostince. Byl čas dokoupit vše potřebné. Během dvou dnů čekali zemana Heřmana, jeho rodinu i stádo chovných koní. Otec Jeroným s Jakubem navštívili Strahovský klášter. Jakub obdivoval nádherné knihy, iluminace v nich i opisování a vazbu do jemných kůží. Pořídili zde pergameny, voskové svíce, stejně tak štětce a další potřeby nutné ke psaní a malování. Dominik, Pietro, Matěj a Martin nakupovali na dobytčím trhu zvířata pro hradiště. U židovských obchodníků byl velký výběr různého zboží. Dohodli, aby při cestách z Kladska nebo z Pasova neopomněli navštívit hrad Zvon. Byl jen kousek od pověstné Prachatické stezky.
Chlapec, kterého zachránili v hostinci, mluví řecky a také latinsky, sděloval doktor. Držel se u něj a začal mu pomáhat. Zpáteční cesta bude delší. Poženou nakoupený dobytek. I vozy budou plně vytíženy. Sehnali několik řemeslníků. Dominik všechny nové lidi důkladně vyzpovídal, kdo nesplňoval jeho požadavky, nebyl přijat. Konečně po několika dnech budou doma. Trochu potíží nadělala cestou říčka rozvodněná po bouři. Mosty byly vzácností a brod by nezdolaly vozy ani dobytek.
Z hradu je uviděli zdaleka. Vahe s Alechandrem jim vyjeli vstříc. Martin si připnul zlacený pás, ostruhy a vše z pasování. Nadšeně o něm všem vyprávěl. Jakub sklidil zasloužený obdiv se svou Aurorou. Asi v sobě našli vzájemné zalíbení. Anežka tvrdila, že ho klisna poslouchá lépe než ji. Přitom ji vychovala a vycvičila. Lukášovi neušlo, jak se během cesty Dominik s Pietrem zapomínali u vozu s Heřmanovými děvčaty.
První noc po návratu se velmi ochladilo. Silně pršelo. Martin zatopil v kamnech.
„Jsi přece rytíř. Stačilo říct pomocníkům z kuchyně, co topí v poschodí pod námi.“
„Jistě, můj pane. Ale zatím nikoho nemáme. Jakub má plno učení a nechci se nad něj vyvyšovat.“
„Martin je teď rytíř. Moc mu to přeji, ale já nejsem nic.“
„Vždyť jsi náš maličký miláček, taky budeš rytířem. Je ti teprve osmnáct nebo devatenáct let.“
„Četl jsem, za první křížové výpravy pasovali i patnáctileté.“
„To bylo v bitvách,“ dodal Martin. „Podívej, co jen v Praze na hradě bylo rytířů jako v úle. Takový krasaveček jako ty ani jeden.“
„Náhodou tam byl jeden panoš, Martin na něm mohl oči nechat.“
„Ty malý žárlivče. Jen se ptal na Albrechta.“
Martin chytil Jakuba do náruče. Nesl ho k posteli.
„Co s ním uděláme?“ ptal se Lukáše.
„Zakryjeme ho kožešinami, aby mu nebylo zima. Nebo bys chtěl něco jiného?“
„Na cestách jsme byli spolu jen chvilku!“
„Chceš víc?“
„Chtěl bych se milovat až do rána.“
„Jak rozhodneš. Jsi náš mladý pán a my jen tví rytíři.“
„Myslím, i tahle postel je malá,“ mínil Lukáš, když jejich těla vytvořila trojúhelník. Rád pozoroval milostné hrátky svých milenců. Samozřejmě, vždy se přidal. Nebo ho spíš oni vtáhli mezi sebe.
Je přece tak krásně na světě, když nehrozí žádná válka ani mor a nemoci. Musí navštívit Děpolta v Budivojovicích. Vyšle rychlého posla. Za týden nebo dva by mohli vyrazit. Jaro pomalu končilo. Počasí bylo vlídné. Pokud nepřijde nějaká pohroma, bude slušná úroda. V osadě přibývaly nové domy. Už žádné polozapuštěné zemnice, ale dřevěné, roubené nebo hrázděné, s kamennými základy. Hradiště se stalo domovem zemana Heřmana, jeho paní a dvou dcer. Pro chov koní oplotili kulatinou na louce veliké kobylí pole. Další lidé už museli do osady, ze které rostla slušná vesnice. Postavili dřevěnou kapli, otec Jeroným sehnal mnicha ze Sázavského kláštera, od opata Sylvestra. Za palisádami hradiště začala vyrůstat velká tvrz. Tady byl nepostradatelný Ibn Hafid, arabský učenec, vynikající stavitel. Byla obdélníkového tvaru, na obou koncích s věžemi. Jakub se smál, Dominik s Pietrem si staví hnízdečko lásky, ale měl pravdu. Oba brzo po příjezdu oslovili Lukáše. Dohodli stavbu tvrze a bude-li souhlasit se dvěma svatbami. Lukáš jim přál, jen chtěl, ať se dohodnou na vhodném termínu s astrologem i otcem Jeronýmem.
Další ze série
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 40
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 39
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 38
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 37
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 36
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 35
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 34
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 33
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 32
- Rytíři ze Zvonu – kapitola 31
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 29-30
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 25-28
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 21-24
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 19-20
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 17-18
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 15-16
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 13-14
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 8-10
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 5-7
- Rytíři ze Zvonu – kapitoly 1-4
Autoři povídky
Dávno nosím peníz pro Charóna
tak blízko je Druhý břeh
jen srdce je stále plné lásky
kterou už není komu dát
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Jedině co mne mate je umístění příběhu a Honza tomu dodal ránu. Do tohoto dílu jsem si ho umisťoval na/pod Šumavu a teď fakt nevím. Můj problém
Asi je po dlouhý době zas vyhrabu.
Pro Poruchu - znám dobře odkládání snů a přání, s tím, že jednou... Protože čas tolik chybí a máme pocit, že bez nás by se zhroutil svět. Čas si zatím zlomyslně plyne. Většinou, když už ho máme dost, je pozdě.
Pro Honzu R - díky za připomínku Sázavy. Část prázdnin jsem každoročně prožíval ve Hvězdonicích a na Komorním Hrádku. Prolezl všechny zříceniny hradů a tvrzí až po Český Šternberk. To ještě žil v lesním srubu, tehdy "v divočině" Bob Hurikán. Skaut, tramp, autor trampských písní a spisovatel dobrodružných románů vycházejících před válkou v sešitech Rodokaps a pod. Od padesátých let, zakázaný. Byly to nádherné večery u ohně a totemů plné nevšední romantiky. A samozřejmě klášter v Sázavě. Místo mystiky a neskutečné energie. Konečně stejně jako ve většině dalších klášterů.
Hezkých a bezstarostných chvilek, ani v dnešní době, není až tolik. Pokud se mi aspoň částečně podařilo vnést k vám pohodu a úsměv, je to pro mě tou největší odměnou.
A jedna drobnost, nad kterou se mi pusa fakt roztáhla do širokýho úsměvu: V Sázavě pokaždý, když jedeme řeku, máme den volna. Vždycky od řeky vyšplháme nahoru do kláštera na prohlídku. To místo má zvláštní atmosféru, alespoň pro mě. Cestou na vodě i po kempech spousta hlaholu, ale tam najednou všichni ztichnou. To místo k tomu nutí. Historií přímo dýchá. Až tam pojedu příští rok znovu, vzpomenu si i na tenhle příběh. Kéž by v tu dobu ještě nebyl u konce.