Gay povídky

-Pojedeme do města?-
-Ano. A slibuju, že si tam odpočinete a vyspíte se pár dní v posteli a pod střechou v teple.-
Hubert se zasnil. Viděl se mezi přáteli při procházce městskými ulicemi, při veselé pijatice i v loži. Tam byl doslova "mezi" přáteli. Zasmál se tiše té vzpomínce.

"Ty hnusoba! Pozri sa, ako si mi zašpinil izbu, to si umyješ jazykom a potom dostaneš ďalší trest!" vykríkol na mňa pri pohľade na ostriekanú plachtu na posteli. Vylízal som všetko do poslednej kvapky. Následne mi dal okolo krku obojok, pripojil vodítko a rozkázal mi po štvornožky ísť, kam ma zavedie.

Voda mu chmury odplavila, přiběhl usměvavý a uvolněný. Žuchl do písku na slunci a kapky na jeho ohanbí zářily jako diamantová čelenka. Seděl jsem a pozoroval ho. Určitě můj pohled cítil, ale rozvalil se ještě více, jakoby na truc. Vzal jsem do hrsti kamínky a začal se strefovat. Do čeho? Hádejte. Až na potřetí se to podařilo. „Trefa!“ zavolal a já už byl zaměřený.

„Máš fakt moc pěkný břicho, Kubo,“ lehce mě do něj párkrát boxne pěstí. Leknu se a zatnu ho. Pak ruku rozevře a pohladí mě po něm. „Takovej 8-pack se jen tak nevidí,“ chvíli na něm ruku nechá ležet a lehce se opře, jak se natahuje pro pití. Neskutečně příjemný pocit, cítit na břiše jeho velkou chlapskou ruku. Úplně něco jiného než od holky.
„Uuh,“ vydechnu.

"Bod pro tebe," ironicky poznamená Marek, "ale jsou tu i jiné důvody, proč na sobě ten ručník nemít," nenechá se odbýt.
"Ehm a jaké?" zkouší Matěj dostat nějakou jasnější odpověď i na své předchozí nevyslovené otázky.
"Třeba ti pak nebude tolik těsno," nadhodí Marek jeden z důvodů a ušklíbne se. A taky si ho konečně prohlédnu v celé kráse, domyslí si k tomu.

„Je konec, Amine.“
„Ano.“
„Odcházíme na frontu.“
Všechno se v něm sevře. Max na frontě. Nebude dělat doktora jako on v týlu, ale bude v předních liniích. Možná bude zraněn nebo zabit. Kdo ví, co se s ním stane. Bojí se o něho. Hledí na Maxovu velkou ruku, jak hladí Bubiho nos.

„Dost. Jestli se někdo vzdálí, zastřelte ho,“ s úsměvem se rozhlédne po vesničanech, kteří umlkli a tisknou se k sobě ještě víc. „Nebo to můžete provést hned. Vzpurnost se trestá a my nepotřebujeme mít vzbouřence na palubě.“
Ethan zavře ústa a podívá se po sousedech. Proboha mlčte, zapřísahá je. Začíná mít z toho chlapa divný pocit. Roste v něm nechuť i podivná tíseň, i když nechápe proč.

- Otče…, - bylo to poprvé, co Jakub takto Huberta oslovil, a toho to podivně dojalo.
- Otče, myslím, že už je čas. Nemusíš čekat jen kvůli mně. On už nepřijde. - 
Hubert viděl, jak Jakub zaťal zuby do spodního rtu. Ale už neplakal. Smířil se snad s tím, že ho Johan opustil? On tedy ne. Věřil tomu, že Johan odjede s nimi.

„To je od tebe milé, starosto,“ ironicky se pousměje. Vytáhne láhev pálenky a dvě skleničky. Do skleniček nalije štědrou dávku a usadí se ve vybledlé flanelové košili na židli. „Tak povídej, co ti dělá vrásky, že jdeš pro radu ke staré bábě?“
Ethan chvilku otáčí skleničkou, potom ji do sebe kopne. Potřebuje to jako sůl. Zalapá po dechu a má co dělat, aby potlačil slzy. Síla. „Máme problém. Já mám problém, čert to vem, kdo ho má. Přišel za mnou odboj, abych otrávil posádku.“

A pak ho náhle při pohledu na hromadu oblečení napadlo: a proč ne? Proč se prostě neseberu a nejedu s nimi? Co mne tu drží? Jen láska k matce. Je to kruté, ale matka jednoho dne zemře. A zcela jistě by ho pochopila. Ale – stál by Hubert vůbec o to, aby jel s nimi? Vtom mu vytanula na mysli Hubertova věta: až tvůj otec odjede na výroční trh… Jistě mu to řekl úmyslně. Prostě tím naznačil: jestli chceš, víš, kdy vyrážíme. Jestli nechceš…

Kdyby věděl, že ho jeho manželka vzrušuje asi jako parní válec, možná by to nechal být. Za záchranu jeho nádherné plavovlasé ženy získal povýšení na kapitána, odstranění specializace a zašití do zapadlé posádky. Místo zářné kariéry skončil v mrňavém městečku u ještě menší vesnice nazvané jednoduše Bois. Ve skutečnosti to byl největší dar, který od generála mohl dostat. 

Tonda přestal odpočítávat. Zmatený Honza skutečně vypláznul jazyk a snažil se dosáhnout jím k jeho koulím. Bylo to dojemné, jak se najednou úporně snažil dostat se s jazykem tam, kde ještě před malou chvílí ani ve snu být nechtěl. Tonda to ocenil. I když si myslel, že by mu výchovná rána jen prospěla, mohlo to zase všechno zkazit. Raději se tedy s rozkrokem přiblížil k Honzovu obličeji a umožnil mu udělat to, co tak usilovně naznačoval.