Gay povídky

Srdce mi tlouklo jako o závod. „Musíme pryč,“ prohlásil jsem prkenně. To už rudnul. „Co to zase plácáš, Adame? Já jsem na dovolený. Nebudu se schovávat před nějakým…“ Ale to už si mě ten chlap všiml. A tvářil se úplně stejně jako já. Jakoby viděl ducha. Něco té barbíně pošeptal, vstal a mířil k nám. „Adame, kdo je to?“ nedal pokoj Pavel. A já jen zakuňkal: „Můj otec.“

„Teda Roberte, ty si tu zase užíváš beze mě, ukaž, já ti s tím masem pomůžu," ozval se velmi nadržený hluboký hlas patřící pravděpodobně staršímu muži. Robert se beze slova zvedl a já ucítil cizí jazyk, jak se mi dobývá do dírky, vůbec jsem nevěděl, co je to za člověka, ale s Robertovým čůrákem v puse mi to mohlo být celkem jedno. Robert dál pumpoval svým robertkem v mém krku a funěl u toho jako nasraný býk.

„Má to jen jedno pravidlo. Ať už se bude dít cokoli, nesmíš se dotknout svého těla a ani mě, drž hezky ruce podél těla, lež klidně, zavři oči a uvolni se." Tonny poslechl, lehl si instinktivně tak, že v podstatě seděl s roztaženýma nohama na kraji stolu a jen jeho trup byl natažený na stolní desce. „Velmi správě," usmál jsem se na něj, on to přes své zavřené oči neviděl, jen cítil, že se usmívám a usmál se taky.

Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak… V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.

Jenže on se se mnou opravdu nemazlil. Někde vzal Indulonu, krátce mi promastil řitní otvor, a pak jsem jen slyšel, jak si rozepíná poklopec. A špička jeho penisu byla ve mně. „Adame, pokud se neuvolníš, bude tě to setsakramentsky bolet.“ Nebyla to prosba. Byla to rada. Možná příkaz.

„Potřebuju, abyste někam zajel.“ „Metrem?“ „Autem.“ Hrklo ve mně. „Pane Dernere, já – já nejsem moc dobrý šofér.“ Studem jsem se mohl propadnout do západního Německa. Hanka tiše bledla. Pavel brunátněl. „Do životopisu jste napsal, že máte řidičák skupiny B.“ „To mám,“ pípl jsem. „Tak v čem je problém?“ nechápal. „Řekl jsem vám to. Jsem mizerný řidič.“

Takový roztomile venkovský obličej, hrubý, to jo, ale taky odhodlaný. A právě odhodlanost ve spojení s tím jeho úsměvem byla klíč k Williho… řekněme trenkám. Ani nevěděl jak – možná tím, že se poslední minutu věnoval zkoumání jeho těla, těch napnutých svalů, vůně potu a jemným chloupkům na břiše, že si ani nevšiml, že…

Když jsem byl u kolen a klečel jsem v kroužku mezi nimi na kolenou, vztyčila se kolem mé hlavy trojice nadržených ptáků. Na toho, co byl nejblíže, jsem se vesele podíval a silně na něj fouknul, až se rozkolíbal ze strany na stranu. Bezdomovci se stále usmívali a koukali na mě s úžasem, jak si počínám. Rozhoupaný pták mě pleskl přes tvář. Vzal jsem ho do ruky a dělal, jako že se na něj zlobím. Pak jsem si ho ale už vzal do své pusy a pomalu ho začal dráždit rty.

Ozval se první tlumený vzdech. Marek se rozhlížel a snažil se určit, který z nich to byl, od kterého to může čekat nejdřív. Jenže všechna péra byla z tohohle úhlu pohledu stejná: velký naběhlý žalud, za ním ruka, co pumpuje po celé jeho zbývající délce. Ozvalo se další slastné vzdechnutí a další dvě. V Markovi začala stoupat nervozita, otáčel se a s obavou odhadoval, jak je který daleko.

- Ehm, jak to myslíš, Shoshanu? - zeptal se rozpačitě Avram.
I když se k tomu otec odmítl vyjádřit, občas mu ke sluchu zalétla nejedna narážka na důvěrný vztah mezi Samsonem a Josefem a na to, že ti dva k sobě mají blíž, než zdrávo.

Právě ze sebe splachuji mýdlo, když zaslechnu nějaký hluk z obýváku. Rychle mi dojde, že to je chrastění řetězu. Bleskově se osuším, natáhnu si tepláky a letím k psovi.
Je vyděšený a krčí se v rohu. Oči plné slz, ale strach mu nedovoluje brečet nahlas nebo vydat jiný zvuk. Když přijdu blíž, všimnu si, jak se celý klepe. Ještě víc se natlačí do rohu, jak se k němu přiblížím, a kdyby mohl, splyne se zdí jako chameleon.

- Pane, nechtěl byste se oženit? - zeptal se Josef, když osaměli.
- Velmi rád. Jen se obávám, že nás dva by žádný rabín nesezdal, - zasmál se Samson.
- Myslel jsem se Shoshanou. -

„Co tu děláš?“ ozvalo se zezadu.
„Co by tady dělal? Očumuje,“ odpověděl mu druhý hlas.
Stáli tam ti dva, co měli být přece úplně jinde. Stáli tam, oba úplně nazí a po jejich těle ještě stékala voda.