Povídky

Ještě chvilku Lexe nechám, ať se kochá, pak sáhnu po ručníku, trochu se otřu, natáhnu se pro lahev s pitím a za tím svým zlobivým sexy veslařem zamířím. Když si k němu přidřepnu, překvapeně sebou škubne, protože mě tu nečekal – taky bodejť by si všiml, že se k němu blížím, když měl pohled upřenej na úplně opačnou stranu, že! – no a když se na mě zvědavě zahledí, pobaveně kývnu směrem k Borisovi a šeptnu: „Jenom abys byl v obraze, tak ten tvůj novej objekt zájmu, to je on!“ „Čo?“ vykulí Lex oči. „Ja som sa na neho vôbec nepozeral!“ Hned nato se na chvilku zarazí, pak zamyšleně nakloní hlavu na stranu a přeptá se: „Kto on?“ „No ten, co jsem ti o něm říkal, že by si dal říct do trojky… Tak se klidně dívej dál, ať víš, koho jsi to tak rázně odmítl,“ došeptnu, poťouchle se na něj zakřením, a než odejdu o stroj dál, ještě Lexe poplácám po rameni. Vsadím se, že po zbytek posilování bude mít o čem přemýšlet!

Jsou chvíle, kdy by se člověk planým přemítáním o hloupostech neměl zdržovat. Jen ho to zbytečně znejistí a některé životní příležitosti se už pak nikdy nemusí opakovat. Tohle bude nepochybně jedna z nich. Když se jednou rozhodnete si nabrknout vikingského náčelníka, musíte holt počítat i s tím, že občas může být trochu drsnější. Ostatně nejsem porcelánová panenka a tělo bojovníka se musí zocelovat, dokud je ještě mladé.

Počítal jsem, že mě možná čeká firemní předvánoční večírek se dvěma rozvernými staříky, co staříci ještě ani zdaleka nejsou, a teď mě tu bez přípravy namísto interní podnikové intimity podle všeho čeká rovnou čtyřka i s vikingským externistou navrch. Takhle jsem si ten teambulding teda fakt nepředstavoval. Ačkoliv já vlastně nevím, co jsem si představoval.

Musím ovšem uznat, že ta privátní sauna má skutečně svoje kouzlo. Nejen že člověk rychle zapomene, že mu v mrazu auto zapadlo sněhem někde pod smrkem, ale taky se v tom malým prostoru a bez hadrů jaksi líp konverzuje na ne zcela pracovní témata. Což je počítám záměr. Pořád sice nevím, proč tu vlastně jsem, signály, které ke mně vysílají, jsou dost rozporné, ale předpokládám, že to pozvání nějaký účel má. Tu práci jsme totiž docela dobře mohli vyřídit i po mailech a telefonu.

Byla noc tak tichá, že i staré hodiny na krbové římse v zadní jizbě se zdály tikat o něco opatrněji než ve dne. V dílně mistra Jana se stále ještě svítilo. V kruhu lampového světla se skloněná postava zabývala mechanismem starého hodinového strojku, rozloženého do posledního šroubku. Kolem se v přítmí leskly mosazné věnce a drobná kyvadla jako malá spící stvoření z kovu. Mistr Jan se právě chystal nasadit poslední kolečko zpátky na hřídel, když zvenčí cosi lehce zadunělo. Ne hlasitě, spíš jako když na prkno před dveřmi došlápne neopatrná noha. Zvedl hlavu, zamračil se a sáhl po těžkém železném klíči ležícím vedle lampy.

Chtěli dát postele k sobě, ale byly na bocích přišroubované ke stěnám maringotky. Odsunuli stolek. Ota zavřel dveře a zamknul. Ruda vyndal matrace na zem. Natáhli na ně deku. To už se svíjeli v klubku a v prvních polibcích. Byly to pohyby tak známé a přece jiné. Ota se zmocnil úžasné hračky v klíně svého milence a po chvíli ochutnal božský nektar. Špulila se na něj neopálená prdelka. Mozek nic nesrovnával. Zcela vypnul a vládu převzalo nadržené tělo. To přiráželo v pomalém i zrychlujícím tempu až k výkřikům obou. Chvíli leželi a bylo slyšet jen zrychlený dech.

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny. Spávali stejně na jedné posteli.

Jo, tak to by měla holka smůlu. Zato ten střapatý kluk měl v rozkroku svých džín hezky nadito. Docela ho to rozrušilo. Zamkl, a jak šel po schodech, sledoval klučičí prdelku. Kus zakrývala rozepjatá bunda, ale co bylo vidět, stačilo. Fantazie si to dokreslí. Vašek se hned uvelebil u baru i s houslemi. Zahrál Pavle kus Montiho čardáše a s vodkou v ruce se otočil k Arturovi. Podal mu ji a vzal si druhou.

„Řízneš ho? Řízni ho!“ popichuje Kida. „Chci vidět jeho krev. Myslíš, že ji má modrou? Třeba je z urozeného rodu ‚Velkokokotů‘ nebo ‚Obrčuráků‘, co říkáš?“ A směje se sám svému duchaplnému vtipu. Mezitím mi Kid bere do lé ruky obě mé koule, zaškrtí je a táhne mi je od těla. Pokládá nůž pod koule a začíná tlačit. Cítím, jak se mi nůž tlačí do kůže a každou chvíli ji prořízne. Prudkým pohybem nůž cuká doleva. Vnímám železo, které mi jede po kůži a vlasy se mi ježí na hlavě.

Vždyť je to kulich. Červeně pruhovaný. Jen nemá nahoře bambulku. Je na něm pár vloček, leží tu chvíli. Rozhlédl se kolem. Poválený sníh od cesty. Dole trčící kořen. Klekl si. Je od krve. Pak viděl stopy vedoucí k pásu křoví. To vypadá, že někoho srazilo auto. Proboha snad ne kamarádi. Přece by neujeli. Vzal kulicha a strčil ho do bundy. Auto má bokem. Pustil se mezi keři po stopě. Další krev na uschlém listí. Zřejmě někdo ztratil orientaci a místo na silniční násep šel do lesa.

Vstoupili do malé předsíňky s věšákovou stěnou. První byl polibek. Tady si pověsili šusťákové bundy. A zatím odložili. Míša kožený kufřík a Ferda pánskou aktovku z hověziny. Domluvili se jen na prádle a košilích na výměnu. Dveře vedly do pokoje s velikým vysokým oknem, co zabíralo půl stěny. U okna klasický psací stůl s židlí.

No to mě podrž, to zní, jako by na mě byl uspořádán hon jako na škodnou. Přizdisráči, žádný se mi nikdy nepodíval do očí, nevyjádřili nějakou nelibost. V podstatě se ke mně lísali, někteří chtěli jen okouknout to moje nářadí, jiní si s ním chtěli pohrát a další ho chtěli vystříkat, vykouřit a také se ho pokoušeli narvat do svých prdelí. Některým se to dokonce podařilo, jiní odcházeli dosti bolaví. A tito ctihodní úchylové využívali mých schopností a dovedností. Kdykoliv je někdo obtěžoval, žádali mě o pomoc. A přitom potají spřádali plány, jak mě sejmout.