Rytíři ze Zvonu II – kapitola 10

V přístavu bylo jen několik menších rybářských lodí. Netuno, Martin a Najam s Fabriziem vybírali vše pro nového družiníka.

„Kůň musí mít všechny předpoklady, ale musí se ti i líbit a ty jemu. Budete spolu půl života, toho, co jsi měl, můžeme nechat jako nákladního,“ radil Martin.

Ani všechno za den nezvládli. Jedna malá krčma s čirokovým pivem lákala i na vařená kuřata se zvláštní jíchou.

Ochutnali a poseděli v podvečeru. Palmové víno bylo lahodné a černé šenkýřky se snažily, aby hostům neoschly poháry.

Vraceli se v docela povznesené náladě. Lukáš s Jakubem, Zdislavem a Nicolasem byli na nejjižnějším cípu ostrova, skutečném konci světa. Tam dál prý jezdí jen Carlosovi lidé pro otroky. Ti pojedli u rybářů pečené rybí lahůdky v popelu. Hned vzpomněli na Jáchymova tuňáka. Jáchym s Hankem se byli podívat, jak se krotí a učí polodivocí velbloudi. Ludvík měl u stanu dlouhou řadu marodů z okolí.

Večer se sešli u mátového čaje, který vařil a roznášel Tonbo.

„Mám takový pocit, Martine, že tvůj čaj voní poněkud jinak,“ smál se Lukáš.

„To víš, můj milý Lukáši, je to čaj královský, jak říká Tonbo. Trochu lvího mléka. Nazývá se i arak.“

Několik krásných dnů. Velká vedra ještě nezačala. Jeden den strávili nákupem růžové soli, zúčastnili se vyhlášených závodů velbloudů, což byla veliká atrakce.

Už několik dnů se sjížděli závodníci i z hlubšího vnitrozemí a od ústí řeky Senegalu. Zatím jen svá zvířata předváděli. Bohatě nazdobená šňůrami, ozdobami z listí, trav, ale i lastur. Hedvábné fábory zářily jako duha. Každý se snažil něčím upozornit. Při vlastním závodě pak sloužil jen základní postroj. Samozřejmě se sázelo. Diváci podporovali své favority křikem, bubínky a píšťalami. Vařila se rýže v kotlích se skopovým masem. Hummus s tahini, množství sladkých placek a koláčků. Datle, jujuby, fíky, zde i hrozny.

„Pamatuješ, Jakube, na stínání hlav?“

„Jak by ne. Nevím, co bych zvládl na velbloudu.“

„No mohli bychom je něco takového naučit,“ usmíval se Martin.

Poklidná doba. Většina zranění se hojila. Ven chodil i Kevin. Moc do hovoru se nedával. Byl ovšem vděčný, že po cestě ho nechají odplout na neznámé ostrovy. Oba králové snad budou spokojeni. Většinou seděl před stanem a pojídal sušené datle a roztloukal nahořklé ořechy rostoucí v Bambouckých horách. Měl jich několik pytlů. Brynn se domluvil se svými muži. Zůstanou hned v Rabatu a vstoupí do služeb u Maurícia. On sám se vypraví do Anglie a vrátí se za nimi. Budou se starat o ochranu skladů. Najdou si zde ženy. Arabky jsou hezké a poslušné svým mužům. Ale je zde i pár křesťanských rodin i židovských. Doma by museli zase do vojska za malý žold. Tady budou zabezpečeni až do smrti. Nebo pokud by někoho lákalo moře, uplatní se stejně na lodích.

„Pojedeme zase do Huelvy?“ ptal se Jakub Lukáše.

„Asi určitě, tam se rozhodneme. Cesta do Francie bude zase lodí. Přes Portugalsko ke Gijónu a pak, jak jsme jeli.“

„Bylo by dobré potkat se s Nansenem a Torgerem.“

„Jenže ti vyplouvají z Portugalska plní koření. Zatím je vše ve hvězdách. Možná tam budou zimovat.“

„Letošní Vánoce budeme ještě pod palmami?“

„Je to možné, uvidíme, jaké povinnosti bude mít Maurício.“

Začínal listopad, když se objevily dvě velké lodi. Jednu znali, na té byl Černý Boroa, a druhá zřejmě patřila k nim. Hned po přistání se s nimi vítal.

„Možná si ještě chvíli počkáte. Jedna z lodí Mauricia s Filipem ztroskotala. Všichni jsou v pořádku, ale loď zůstala na skaliskách při bouři a při záchranných pracích se poškodila loď Luize. Vzal bych vás do As-Sawiry, ale jsme přeložení. Chalífa přišel otrokům na chuť. Vezeme skoro sedm set kusů. Z nových lovišť. Dolů na jih je několik ústí velikých řek a pak obrovské pralesy. Dají se tam nakoupit otroci skoro zadarmo. Ale něco jsem přivezl. Úžasné ořechy, co rostou na pobřeží a plody pak plují mořem a šíří se dál. Původ prý mají v Indii a na nějakých ostrovech. To by znamenalo, že by se dalo dostat do Indie po vodě.“

Nechal přinést velikou a těžkou bednu.

„Vypadají jako melouny?“ divil se Jakub.

„To je jenom zelená slupka.“

Začal jeden plod osekávat velkým nožem. Odsekl vrch jako pokličku. Nejprve nalil do sklenice něco jako vodu. Pak zevnitř vylupoval kusy tuhé dužiny. Krásně to vonělo a všichni se dali do chroupání.

„To znám,“ řekl Jáchym. „Rostou na vysokých palmách na pobřeží kokoneos (kokosový ořech). Vozili je k nám na lodích. Vydrží i rok. Na lodi jsou výborné pro svou vydatnost a vodu uvnitř.“

„Myslím, že tam je nazývají coco ye. Tak si nechte na cestu. My hned odplouváme, do As-Sawiry je daleko, ale spíš připluje Carlos než Maurício.“

Lodě s Černým Boroem hned vypluly. Martin už vymýšlel nějakou cestu, když se objevila Mauríciova loď s Joãem.

Všichni byli zvědaví na zprávy, co se děje.

„Trochu nás pozlobila smůla. Maurício říká, že je to tím, že nemá na lodi Netuna, ten prý je zrozený z vln. No nejprve si dáme něco opečeného.“

„Má řeč,“ pochvaloval Martin.

V přístavní krčmě se už všichni snažili vyjít jim vstříc. Jedno prasátko mělo kůrečku. João, v ruce kus pečínky, vypravoval:

„Když jsme se vraceli, vše šlo, jak má, až domů, tedy do Rabatu. Z lodí, co pluly do Andalusie, se jedna nevrátila, ani za pár dnů. Vezli jsme pak s Filipem různé věci na stavbu do As-Sawiry. Bouře nás zahnala až k Agadiru el-Arba, kde bylo prý zemětřesení. Objevily se skály, kde dříve nebyly. Filipeho loď ztroskotala a rozlomila se. Náklad se podařilo pak na rybářských člunech zachránit, loď ne, i když se Luiz snažil. Naopak další bouře vyřadila i jeho loď, která se opravuje. Jet pro vás jsem musel jen já. Co nenaložíme z našeho zboží, počká do jara. Přišli jsme o dvě lodě a jeden náklad, ale to je časté. Snad doplujeme s Boží pomocí do Rabatu. Mauricio by tam měl být s opravenou lodí. Další by chtěl koupit při návratu s vámi v Portugalsku.“

Teď vyprávěli Lukášovi muži. Hned z rána vyloží náklad. Jde hlavně o železné nářadí, pšenici a potřeby pro velbloudáře. Řemeny, silné provazy, mosaz a bronz. Pak se uloží nejtěžší náklad, zlaté pruty, co nakoupil Netuno i Lukáš a měl Kevin, a celá jejich výprava i s Brynnovými muži a Kevinem. Koně mohou vzít jen jízdní. Martinovy dary. Omezí to, co mohou postrádat. Kevin trval na svých těžkých pytlích datlí a ořechů. Mimo pruty zlata a své sluhy nic jiného neměl, co by zatěžovalo loď. Budou zastavovat jen pro vodu, seno a čerstvé potraviny. Když všechno zvládnou, mohou do deseti dnů být na cestě a Vánoce slavit v Rabatu. Dá-li Bůh, jak všichni říkali.

„Polovina neštěstí na moři je způsobena špatným a nezabezpečeným nákladem,“ ukazoval João. „Pak teprve je to vina počasí nebo lidí na lodi.“

Dohlížel na všechno s Netunem. Malý Tonbo byl lodí nadšený. Když ho našli, moc si ji neužil. Teď byl všude. Šplhal lanovím, pobíhal okolo nákladu, prolézal u kormidla a vařil mátový čaj. Zde byly jen čtyři kajuty. Budou se střídat. Brynn s muži na přídi pod plachtou. Tady nikomu zima nebude.

Netuno, Jáchym a João sledovali počasí. Dosud vanoucí vítr od moře, co přinášel občasné deště, se změnil v opačný s ohnivým dechem, jak zde říkali. Přinášel horko a často jemný písek a prach. Shodli se, že několik dnů by neměly být bouře a s dobře nastavenými plachtami a křižováním bude koga ujíždět k dalekému cíli.

Vyjeli dříve, než počítali.

„Nesmíme se dostat do zpětných proudů u pobřeží,“ ukazoval jim João na námořní mapě. „Jsme plně naloženi, ale pokud bude přát vítr, pojedeme i v noci.“

Zdálo se, že vítr přeje, a když už byli nedaleko od Nuakšotu, najednou ustal.

„Můžeme zkusit veslování. My, co jsme nebyli zranění, a lodníci,“ nabízel pomoc Martin.

Celý den bylo vedro. Schylovalo se k bouřce. Ta by je mohla zahnat zpět. Všude se zatáhlo a blesky se jen míhaly. Nad nimi nepršelo, jen k nim směřovaly z otevřeného moře vlny. V Nuakšotu doplnili vodu a krmení pro koně. To tam měl João domluvené. Nebudou se zastavovat v Naudhibu, kde zažili přepadení. V El Khabtě najdou rybáře, co by Kevina dopravili na ostrovy. Možná by ho tam i zavezli, ale moře kolem ostrovů a ostrůvků neznají a přijít o náklad a loď nikdo nechce. To pár dnů zabralo. El Khabta měla jen přístav pro rybářské lodi s malým ponorem. Zakotvili dál od břehu a použili člun. Netuno, Martin, Kevin a dva veslaři zajeli k pobřeží. Moc vhodných lodí tady nebylo. Pak našli štíhlou a rychlou loď dvou bratří s pomocníkem. Na ostrovech to znají, někdy tam jedou prodat železné věci. Tamní domorodci Guanačinetové tam žijí izolovaně a nástroje mají kamenné. Nestýkají se s pevninou ani ostatními ostrovy, nepoužívají lodě. Každý ostrov má jednoho nebo více náčelníků, ale jsou to zemědělci a pastevci. Neznají ani luky a šípy. Bude dobré něco ze železa. Něco se našlo, co mohou pak doplnit pro loď v Agádiru.

Byl příznivý vítr, ještě za tmy. Naložili Kevinův náklad a loď rychle mizela. Druhý den večer budou zpět a řeknou jim, jak muž se svými pomocníky pořídil. Zatím si trochu zarybaří s další rybářskou lodí. João zavolal Brynna a Martina.

„Chlapci, ten morous vám nechal každému pytel nějakých těžkých ořechů.“

„Proto mu asi říkají Skotský. Ty požíral celou dobu, jsou nahořklé,“ volal Martin.

„Pár zkusíme, nakonec za vše zaplatil, my máme kožené zapečetěné tuby pro naše krále. Jen aby ti domorodci nebyli kanibalové,“ smál se Brynn a rozvázal svůj pytel.

„No v nebezpečí smrti hladem by to šlo, i když ty horní chrastí a jsou nějaké lehké.“

„Hrábl jsem níž, tohle ořechy nejsou.“

Martin šel k zábradlí a špinavou hrudku omyl ve vodě. Zavolal Netuna. Ten mu i s Ludvíkem a Jakubem potvrdil jeho domněnku. Surové diamanty.

„Tak jsme mu asi křivdili, to je královská odměna. Jenže nevím, k čemu mu na ostrovech budou, stejně jako zlato. Spíš by potřeboval motyku a lopatu.“

„Když tam jezdí rybáři, nejezdí tam sami. Uvidíme, co nám řeknou ti, co ho vezli.“

„Pár jsme také koupili,“ došel k hloučku vévoda, „ a máš i nějaké v darech, ale tohle vám žádný král nedá. Svou svobodu si dobře Kevin zaplatil. No přejme mu vše dobré.“

Ořechy byly jen do poloviny pytlíků. Vše se odneslo k nákladu a někteří vyjeli na rybářské lodi. Nejvíc se těšil Jáchym s Hankem a Martin, lovci. Spustili sítě v hlubší vodě, dál od lodi. Po poledni měli naloveno. To už se na palubě chystalo co s úlovky. Menší ryby se vyvrhnou, dají na provazy a natažené na slunci se rychle usuší. Velké se nasolí do několika soudků. Úlovek předčil očekávání. Rejnoci, murény, mořští úhoři, barakudy, mořští okouni, makrely. Největší radost udělal veliký tuňák a žralok. Bylo vidět, že rybářů je zde jen pár a jejich domky na pobřeží mezi nízkými skalami nebylo ani vidět. Zbytek dne i v noci se muselo všechno zpracovat kvůli horku přes den. Sušící se ryby pak hlídat před mořskými ptáky. Tady se osvědčil plašič z plápolajících barevných fáborů.

Když se vrátila loď z ostrovů, vyprávěli jim rybáři, jak Kevina místní přijali.

„Jsou to snad Berbeři, ale mají světlejší pleť.“

Tam, kde dojeli, je poslali do míst, kde nějací lidé z pevniny před léty bydleli. Už trochu pobořené domky, zpustlá pole. Byli docela přátelští. Nakonec i Kevin byl rád za možnost usadit se mimo jejich osadu. Hned si za nářadí vyměnil ovce a kozy.

„Až pojedeme zase na jih, můžeme se za ním zastavit s tím, co bude potřebovat k běžnému životu,“ sliboval Netuno.

Na uhlících se pekl tuňák. Vzpomínali na Jáchymovu úpravu, když ztroskotali na ostrově jedovatých kapradin, jak říkal Martin.

„Náš milý pane, jednou jsi říkal, že bys koupil Zvon. Pro mne ty kamínky nemají cenu. Tak bych s nimi i jinými věcmi z darů na koupi přispěl.“

„Cenu zjistíme v Rabatu. Bude určitě obrovská. Prodáme tam i zlato. No tolik ho zase nevezeme. Maurício nám poradí, vždyť je obchodník.“

„Jen já ničím nepřispěji,“ smutnil Jakub.

„Už jsi přispěl,“ usmíval se Lukáš. „Jsi náš miláček, nad všechno zlato a diamanty.“

„Jak budeme spát zase na pevnině, na široké posteli, to bude za všechno zlato,“ smál se Martin.

U kastelu stál Nicolas a Zdislav.

„Neděláme zastávky jako na cestě tam. Snad Vánoce stihneme v Rabatu, Nicolasi.“

„Jako na Augustově hradě, takové snad už nezažijeme. Byli to přátelští a pohostinní lidé.“

„Až budeme zase na Zvonu, nebyl jsem tam dlouho, ale i tobě se tam bude líbit.“

„Snad se po cestě zastavíme i u nás. Rád bych uviděl otce i bratry. Ale hezky je všude, kde jsme spolu. Zajdeme do kajuty, Hanek s Jáchymem si dopřávají tuňáka.“

Najam s Fabriziem seděli v kajutě. Ludvík ještě obcházel marody.

„Všichni se těší na návrat. Jsem na tom jako ty. Mne sice nevyhnali, ale těžko se tam vrátím. Až budeme v Evropě, odložím své arabské jméno i víru a budu Samuelem. Moc jsem si to přál. Nikdy jsem nedoufal, že budu mezi tolika přáteli.“

„Budu mezi nimi i já?“

„Jsi tam od prvopočátku, co jsem ti utíral krev po zranění. A snad naše přátelství přeroste i v něco víc.“

„I přese všechno, co o mně víš?“

„I tak.“

Fabrizio se naklonil a políbil Najama. Trochu ho zabolela vzpomínka. Ale ta se vytrácela při dalších polibcích.

Jako by Bůh, ať už jakýkoliv, rozprostřel nad jejich lodí dlaň. Další dny bylo moře klidné, vítr příznivý a žádná velká vedra. Zastavili jen v jedné zátočině, kterou João znal, aby se koně projeli po pobřeží. Všude jen kamení a písek. V dálce žlutě nazrzlé duny.

„Není tu nic. Ani ptáček, stromek, trs trav, co by ukousl můj kůň. Dokonce ani naplavené dřevo na pobřeží,“ rozhlížel se Martin.

„Ale koně to ocení, není vedro a pohyb jim chybí. Ta trocha vodění po palubě je málo. Jsme snad na poloviční cestě k Agádiru el-Arba. A to už je Maroko.“

„Nějaký den, můj Lukáši, zůstaneme v As-Sawiře. Máme tam na škole s Ludvíkem pár přátel. Mám pro ně podrobnou mapu oblastí, kde jsme byli. João říkal, že na Vánoce budeme v Rabatu.“

Chlapci si trochu pocvičili se zbraněmi, obzvlášť s luky. Tady ani nebylo možné udělat z něčeho terč. Musel se přinést z lodi. Najam s Fabriziem si vyjeli po písčitém pobřeží.

„Rodinu mít nebudeme, ale vlastně ji máme a docela velkou,“ usmíval se Najam.

„Snad ji získám i já,“ v hlase jeho společníka bylo něco smutku.

„Poděkujeme pánu Bohu za jeho přízeň a milosrdenství.“

Najam odříkal španělsky modlitbu, kterou ho jako první naučila jeho chůva.

„Pane náš, jenž jsi na nebesích a vidíš skutky naše, buď milostivý a ochraň nás od všeho zlého. Posuď činy naše a věř, není v nich protivenství, skláníme se před tebou ve své neznalosti a věříme ve tvou neskonalou dobrotu a lásku. Amen.“

Políbil Fabrizia a vydali se zpět za svými druhy.

„Už jsme měli strach, abyste se nám tady neztratili,“ volal na ně Jáchym.

Malý Tonbo odnášel terč.

„Nejsou tu ani malé rybky,“ vyznělo z jeho řeči doplněné posunky. Netuno ho učil základním latinským slovům potřebným na lodi.

I koně raději vykročili k lodi, kde měli ječmen, seno i vodu.

„Tady bych ztroskotat rozhodně nechtěl,“ oklepal se Hanek.

„Půst sice není, ale máme ještě melouny. Se lvím mlékem budou skvělé. Už se nedivím, že tyhle končiny nikoho nelákají,“ uzavíral odcházející Martin.

Po několika dnech s jednou malou bouřkou, která ani nezastínila slunce, vplouvali do přístavu As-Sawira. Hned na první pohled tu bylo plno změn. Mnoho arabských lodí. Všude se stavělo. Vždyť je to nejbližší přístav k Marrákeši. Museli čekat na místo. Viděli i Carlosovu loď. Ten je také hned přivítal.

„Není nad to potkat se s dobrými přáteli. Začíná tu být na můj vkus moc rušno. Ale obchody vzkvétají. I když jsem také přišel o jednu loď i s nákladem. Maurício ještě dopadl dobře. Pořídí si novější lodě. Zajdeme na něco dobrého. Rád si vyslechnu o vaší cestě.“

Zvolili úplně nový hostinec. Vše ze dřeva, palmových listů a rákosí. Rohože, koberce a čtyři otevřená ohniště. Vítal je muž středního věku v plášti s bohatými výšivkami. Vysoký turban, pečlivě zastřižený vous. Na každém prstu prsten. Připomínal spíš bohatého šejcha než majitele hostince.

„Bogdan je Bulhar, doma mu začínalo být těsno. Stačil ještě odplout s Benátčany a tady jsme jako v ráji. Jsou k mání i panny. Není jich sice sedmdesát, ale jsou z celého světa,“ smál se Carlos.

Dali si cibulovou polévku s opečenými kousky bílého chleba a slaniny. Na rožni pečené usekané telecí v malých tykvičkách, hummus a salát z vařených loupaných bobů s různou zeleninou a nasolenými sardelkami. Pro zájemce se opékalo mladé velbloudí maso potírané ostrou šalší. Černošské dívky pak donesly podnosy plné přeslazených arabských cukrovinek, fíky, datle, hroznové víno. K pití vína marocká, alžírská, ale i chamr a arak. Přílišní vyznavači harramu zřejmě nebyli návštěvníky tohoto hostince. I když tu byl dostatek mátového čaje a ovocných limonád. K ubytování sloužily jako jinde místnosti za loubím ivánu. Lehátka a množství polštářů. Lázeň. Ostatní se teprve dostavuje.

„V Marrákeši vládne chalífa, ale tady Carlos. Chytře sem dostane bohaté uprchlíky, pomůže jim a má tady zázemí. Na jednu stranu obchoduje s otroky, ale pro tenhle kraj je požehnáním,“ mínil Netuno. Přijali ubytování u Bulhara Bogdana. Kupci, příteli Maurícia, to vysvětlí. Tam směřoval i Jakub, nemohl zapomenout na cestu k hrnčířům a návštěvu římského chrámu z období Antonia Pia. Přivítali se s jeho synem Muhammadem. Ještě se zastavili ve škole. Z druhé strany za mešitou vyrůstala nová stavba budoucí university. Ludvík byl nadšený, zúčastní se zde operace oka, jakou v Evropě ještě nikdo neznal. Jakub se Zdislavem předali místním zeměměřičům jimi vytvořené podrobné mapy cesty.

„Na všechno bude čas, chlapci, několik dnů se zdržíme. Pak pojedeme až do Rabatu,“ říkal Lukáš, když se rozcházeli.

Martin vzpomínal na kočovníky, kterým pomohli s velbloudy. Snad se dostali do klidnějších míst. Jeho skupina byla největší. Lovci. Na delší výpravu nebude čas a v okolí je plno chalífových vojáků, co dbají na bezpečnost cesty na Marrákeš. Ale objevili takovou huť zpracovatelů různých kovů. Otevřené kovárny i mečíři, výrobci měděného nádobí, různých kování, šípů a kopí. Koupili nějaké drobnosti, a co chybělo, ještě pro Fabrizia. Prodejce luků tam měl i malou střelnici s terči, aby si zákazník mohl vyzkoušet zbraň, která se mu bude líbit. To bylo něco pro Jáchyma. Dokazoval s nezastřílenými luky skoro nemožné. Shromáždilo se kolem plno mladých vojáků a nešetřili obdivem.

Setkali se tam i s velitelem pevnosti, který tu minule nebyl. Hned zítra udělají malé závody v lukostřelbě. Večer se setkali v podloubí malého nádvoříčka v jejich hostinci. Všichni po spíš jednotvárné plavbě byli nadšeni. Večeři podávali černé dívenky i chlapci. Uměli jen několik slov. Dorozuměl se s nimi jen Netuno. Bulhar Bogdan jim přál dobrou chuť a zábavu.

„Jste mí nejvzácnější hosté, berte to jako Džannat al-árif. Rajskou zahradu. Každý z květů,“ ukázal na jejich obsluhu, „je k utržení.“

„Na Brynnovy kluky snad ani nevyjde. A Hanek s Jáchymem už si našli oblíbence,“ usmíval se Martin.

„Tebe nikdo neokouzlil, Jakube?“ dobíral si ho Lukáš.

„Jo, David, nás všechny. Ale kdo ví, kde je. Říkal o jihu Evropy v zimě.“

„To máš pravdu, ale vzpomínám na všechny ve Francii i v Čechách. Už jsou zapadaní sněhem. Na Zvonu určitě. V lese je plno zvěře. Budou se chystat na zvěřinu pro vánoční stůl.“

„No, můj pane, tady o Vánocích muslimové nic neví. Ještě jsou tu židé a tihle černoušci jsou taky ochuzeni o Vánoce.“

„Někteří ne, jezdí sem mniši,“ dodal Netuno.

„No vidíš, ty i Najam slavíte svátky muslimské i křesťanské. Ty navíc ještě pohanské. Jaký je největší svátek muslimů?“

„Velký svátek nebo také svátek obětování. Obětuje se většinou jehně nebo ovce. Je to připomínka, kdy chtěl Ibrahím, váš Abrahám, obětovat Bohu svého syna. Muslimové mají jiný kalendář. Další je třeba ukončení půstu po ramadánu, to je svátek hojnosti.“

Pomalu se všichni rozcházeli do svých pokojů. Široká lehátka se dala posunout k sobě.

„Tak to je pelíšek,“ byl nadšený Jakub.

Ráno se všichni rozešli. Spěchal Ludvík, bude u operace oka. Na budoucí universitu zamířil i Jakub se Zdislavem. Lukáš s Netunem zůstali u přítele kupce. Ostatní směřovali do pevnosti. Samozřejmě, jak říkal Hanek, Jáchym to má v paži. Večer všichni nadšeně vyprávěli.

„Všichni zdejší doktoři vychází z umění Řeků a Římanů. Taky ty řeči ovládají. Zatímco naši doktoři o arabských moc neví a řeč neovládá nikdo. Zítra si zkusím operovat,“ byl nadšený Ludvík.

„Jáchyma by brali všude jako učitele. Se všemi zbraněmi. Ani nevíme, co máme. Zítra vyjedeme k nějakému ostrůvku zlikvidovat piráty. Je tu velký pohyb lodí. Na jejich šebece. Přepadli portugalskou loď a mají tam rukojmí. Pojedou jen ti, co neměli zranění.“

Brynnovi muži ale nesouhlasili, vše je dávno zahojeno.

„Pak od nás může jen Hanek s Jáchymem, není na lodi místo.“

„Ostatní se projděte po městě, popozítří odjíždíme, dávejte na sebe, chlapci, pozor,“ sděloval jim Lukáš.

Nicolas se přidá k Najamovi a Fabriziovi zkusí část města u moře, na opačné straně, než se lovily ostranky pro purpur.

Šebeka byla nová štíhlá loď s plachtovím i veslaři. K ostrovu přijeli za krátkou dobu. Velitel se domlouval s Martinem. Jako jediný uměl i dost latinsky. Jáchym ovládal částečně arabštinu. Ale většina vojáků byli Berbeři. Objedou kolem ostrova. Vyšlou dva čluny, co zničí pirátské veslice porůznu zakotvené. Stačí prosekat dno, nebo zapálit. Ostatní oblehnou úkryt ve skalách. Vezli vysoké obléhací štíty, za kterými se dostanou co nejblíže. Nemají tam žádnou silnou bránu jako na hradech. Půjde lehce vyvrátit kládou na provazech. Pak jen sestřelovat ty, co budou občas vyčnívat kolem brány. Je tam prý asi okolo třiceti mužů. Během půl druhé hodiny zničili čluny a hlídky u nich. Za štíty se dostali na dostřel. Teď jen sledovat, jak se objeví nějaký muž mezi skalami. Opět pod ochranou štítů se dostali vojáci k bráně a vyvrátili ji. Zbývající piráti se seskupili u velkého stanu. Někteří zmizeli uvnitř. Tam dva muži drželi svázaného Araba v drahém plášti s nožem pod krkem. Hanek s Jáchymem neminuli cíl. Bylo zde ještě několik svázaných mužů a mladá dívka v obvazech z látky.

Ukázalo se, že muž byl nejvýznačnějším poradcem chalífa, co přijížděl ze Sevilly s doprovodem a několik námořníků. Dívka byla Portugalka, jela za svým otcem v Al Breyji, který zemřel, a měla se z As-Sawiry vrátit domů. Při přepadení se bránila scimitarem a utrpěla četná zranění. Hned všechny naložili, ještě se prošel ostrov a po poledni se vraceli zpět. Muž, kterého zachránili Jáchym s Hankem, jim děkoval, nechal napsat listiny a předal jim nádherné prsteny a lovecké nože. Zraněnou dívku odvezli do nemocnice. Přišel za nimi Ludvík s několika doktory a přebrali si ji.

„Zranění má jenom v hadrách, budeme muset všechno vyčistit, vrátím se později,“ sděloval jim Ludvík.

Večer se vrátila skupinka od moře. Tady byly taky domky, spíš chatrče z hlíny, kamení a trav. Ale místní rybáři byli pohostinní a pozvali je na pečené makrely. Velmi děkovali za několik dirhamů. Kus dál za skalami se vykoupali a zpátky neodolali melounům a palmovému vínu. Vraceli se k večeři. Najam už po cestě slyšel, jak výprava z pevnosti se zázračnými střelci zlikvidovala piráty. Večer se nemohli dočkat Ludvíka. Přišel, když se chystali k spánku.

„Je něco k jídlu, chlapci? Musím se vrátit do nemocnice. Ta zraněná dívka, co jste přivezli, je na tom špatně. Jmenuje se Cristela, jela za otcem, který zemřel. To vím od ostatních. Sama nemluví. Jsou zde výborní doktoři, ale ostatní za moc nestojí. Lépe bude vzít ji do Rabatu.“

„Za příznivého počasí týden, ale i jednou tolik. Zvládne cestu?“ mínil Netuno.

„To neumím říct. My přece pojedeme do Portugalska.“

„Necháme to na tobě, uvolníme kajutu,“ přidal se vévoda.

„Slyšel jsem od zajatců, že vládla mečem lépe než většina mužů. Je to na tobě, Ludvíku.“

Příští večer se rozhodlo, že ji vezmou do Rabatu. A potom do její vlasti. Tady nikoho nezná a otec, za kterým jela do Al-Breyje, zemřel. Další den se rozloučili s kupcem a jeho synem Muhammadem i ostatními a vyjeli za příznivého větru.

Hned je doprovázelo stádečko delfínů, na které radostně poštěkávala Aura.

„Je to dobré znamení,“ pochvaloval Jáchym.

„Co naše nemocná, Ludvíku?“ ptal se Netuno.

„Vyhráno nemá. Nerad bych ji pohřbíval na moři.“

„A jak se tady pohřbívá?“ zajímal se Fabrizio.

„Do pytle, zatížit kameny a do vln,“ doplnil Martin.

Zavládla pochmurná nálada. Hanek s Jáchymem přinesli udičky. Jak je opustí delfíni, mohou si zachytat. Chlapci byli na zádi. Přišel João, rozčiloval se, že musel srovnat své námořníky. Začali vyprávět, že ženská na palubě a ještě nemocná, je předzvěstí neštěstí.

„Muži jsou bohužel pověrčiví. Ženu jsme nikdy nevezli. Musí si zvyknout. Nerad bych použil buvolí kočku. Jeden by si ji zasloužil. Budu ho muset vyměnit v Rabatu.“

„To je co?“ ptal se Hanek.

„Bič z několika pramenů bůvolí kůže. Na své muže jsem ji nikdy nepoužil. Ale tyhle tři jsme přijali, když se mí lodníci přivázaní ke kusu zábradlí utopili při bouři.“

Ludvík byl u zraněné a snažil se ji nakrmit polévkou. Dělaly se mraky, ale nad mořem. Od pevniny vál horký vítr. Dva dny byly jeden jako druhý. Zamračeno. Během třetího dne se dostali do blízkosti Al-Breyje, ale minuli ji daleko od přístavu. Teď je čeká Anfa a pak, s pomocí Boží, Rabat. K večeru přestal vítr a kupily se od jihu černé mraky.

„Bouře přijde v noci,“ ukazoval Jáchym.

„To známe,“ shodl se João s kormidelníkem. „Zažene nás daleko na západ. Budeme se dlouho vracet.“

Určovali polohu. V těchto místech už podobnou zažili. Začal proměnlivý vítr, co točil s lodí. I přes svinuté plachty se koga najednou rozjela na širý oceán, opačně od pobřeží.

„Všichni se přivažte, nebo do kajut. Nic nenaděláme. Opatruj nás, Pane na nebesích,“ volal João.

Martin s Hankem a Jáchymem byli u koní. Sice už pár bouří zažili, ale sami by se plašili. Aura byla s malým Tonbem v kajutě u zraněné a Ludvíka. Najednou začala lízat dívčinu tvář a ta otevřela oči. Svítila jen malá olejová lampička.

„Lobo, lobo, onde estou?“

„Cum amicis,“ zvolil Ludvík latinu.

Dívka zřejmě rozuměla. Pak se pomalu domlouvali. Po chvíli usnula i přes kymácející se loď.

Bouře přestala až k poledni. Mraky se roztrhaly a udělaly cestu slunci.

„Ztratili jsme dva dny,“ vracel se z měření João. „To není špatné. Trošku budeme chytat vítr a křižovat, určitě se změní.“

Všichni se sešli na palubě.

„Aura už naši zraněnou probudila. Nechám uvařit silou polévku a kaši,“ vyšel z kajuty Ludvík.

„To je skvělá zpráva. Tak zkusíme udičky, ne?“ volal Martin.

„Kdo chytí největší, nejbarevnější, s největšími zuby, nejošklivější,“ všichni se smáli.

Cristelu navštívil kapitán s vévodou. Vyprávěla jim v krátkosti svůj příběh. Její otec byl věhlasný stavitel z rodu Cardosů. Chalífa ho najal pro stavby v Marrákeši. Zatím pracoval na přístavišti v Al Breyje. Nechtěla zůstat v Portugalsku sama, tak jela za otcem. Ten ovšem zemřel. Přepadli je piráti a odvezli k As-Sawíře. Děkovala za záchranu, pomoc a ošetřování. V Rabatu jí snad bude lépe. Malý Tonbo jí přinesl mátový čaj. Přidal do něj trochu lvího mléka. Prý s piráty bojovala jako lev. Určitě jatigi Martin trochu moku oželí.

Zatím se u chytání skvěle bavili. Co se nehodilo pro kuchyň, se házelo zpět. A úlovky? Od sardinek po malého žraloka. Ale taky velký mečoun, kterého museli podebrat sítí. Na lodi byl s vařením problém a moc chodů se nedělalo. Polévka, kaše nebo rýže, ryba nebo něco z nasoleného masa. Zato hodně ovoce. U Maurícia všechno doženou. Minuli v dálce Anfu, dva dny a budou v Rabatu. Všichni si uvědomovali, že to je konec afrického dobrodružství. Z Rabatu pojedou až do výchozího přístavu, Huelvy v Andalusii.

Před Rabatem míjeli lodi Černého Boroa. Troubili, zvonili na zvonce a mávali. A konečně přístav. Druhá loď je zřejmě ještě v opravě. Stála tam jen jedna Mauríciova loď ze dvojice, z níž se jedna potopila.

„Tak chlapci, vjíždíme do našeho nového domova,“ ukazoval Brynn. „Mne ještě čeká cesta do Anglie, jen doufám, že se hned vrátím. Aby mě král nenechal shnít ve věži v Toweru.“

„Leda že bychom vytáhli na Anglii a osvobodili tě,“ usmíval se Martin.

„S těmi vojsky v Bambouckých horách bys porazil i Jindřicha. Tolik vojáků nikdy neměl.“

„Jen dávej na sebe pozor, Brynne. Nevím, zda pojedeš s námi do Huelvy, nebo odtud přímo do Anglie. To bude záležet na lodích,“ přidal se Lukáš.

„A jak pojedeme my?“ ptal se Jakub.

„To nám řekne Maurício, ledasco se mohlo změnit. A pokud se nemýlím, myslím, že nám mává z mola.“

Loď zakotvila za pomoci vesel. To už byl na palubě Maurício a se všemi se objímal.

„Ani nevíte, jakou mám radost. Stalo se toho hodně. Večer budeme vyprávět. Vyložíme nejcennější náklad a ubytujete se. Všechno je snad zajištěno.“

„Mám tady zraněnou dívku, taky Portugalku, Cristelu Cardosu.“

„Stavitele Cardosy dceru? To je přítel.“

„Bohužel jela za ním, zemřel a ji přepadli piráti,“ řekl Martin.

„To mi všechno řeknete, přijmu ji, jako by byla mou vlastní dcerou. Je potřeba doktory?“

„Stará se o ni Ludvík, sám řekne, co bude zapotřebí.“

„Jistě, Netuno, ujmi se všeho, ať nikdo nestrádá.“

Hned se nakládalo, co by mohlo zlákat zloděje, a hned odváželo. Všichni se přesunuli k Mauríciovi. Uviděli v hloubce vykopaný sklad na cennosti. Tam se hned uložili pruty surového zlata a neopracované diamanty. Další se bude vykládat z rána. Na lodi zůstanou Brynnovi muži, vlastně už nová Mauríciova stráž a dosavadní strážci.

Zraněnou dívku převezli na kárce s mulami do místnosti s lehátkem, truhlicemi a poslali do nemocnice pro pár věcí k ošetření. Přijely i dvě ženy, co se umí postarat o nemocné. Teď hlavně klid a pravidelnou výživnou stravu, sděloval Ludvík. Byl vyčerpaný a potřeboval odpočinek. Lehátko mu dali ke Cristele pod okno, aby byl v případě nutnosti po ruce. Ošetřovatelka jim přišla za chvíli sdělit, že oba tvrdě spí.

Ostatní zasedli k večeři a vyprávění. Milovníci červené kůžičky si přišli na své. Končilo se až k ránu. Taky snídaně byla až k polednímu. Maurício pak svolal Lukáše, Martina a Brynna, domluvit se na dalším.

„Mí drazí, doufám, že u mne přijmete pozvání na vánoční svátky za pár dnů. Teď musíme domluvit, kdy, kdo a jak vyjedeme. Brynn musí do Anglie. Ale odsud tam žádné lodi nejezdí. Já pojedu převzít naši novou loď do Portugalska. Ale až v únoru. Budeme zastavovat v Huelvě. Mám nějaké zprávy, že se tam léčí naši námořníci ze ztroskotané lodi. Několik přežilo. Loď bude k vyzvednutí v zátoce a přístavu São o Martinho do Porto. Odsud je to tak čtrnáct dnů na moři. Ovšem to už znáte. Může to být daleko víc. Je to nahoře nad Lisabonem, který už je osvobozený, a v království. Nejlépe bude, když Brynn pojede až s námi do Portugalska. V São Martinho do Ponto je i velké zimoviště lodí ze severu. Odtamtud by se dostal do Anglie, nebo s vámi do Francie a pak jen den přes Lamanšský průliv.“

„Je to i pro nás přijatelné. Leden a únor nejsou moc vhodné k cestám s vozy. A myslím, že oba králové nějaký měsíc vydrží. Stejně si myslím, že všemu ani moc nevěřili. Podle toho co Jindřich poskytl Brynnovi.“

„Já se samozřejmě přizpůsobím a bude lépe cestovat s přáteli,“ mínil Brynn.

„Jsem rád, že vám to všem vyhovuje. Odměna pro tebe, Brynne, a tvé muže se dá zase vyzvednout zde. Nemusíš riskovat převoz peněz nebo cenností. Zlaté pruty se dají taky směnit zde. O diamantech se poradím. Přes zdejší právníky jako na jaře. Tak myslím, drazí, že můžeme připravovat Vánoce."

Do příprav vánočních se plně ponořil Jakub. Pomůže mu Najam a omladina. Do té Martin zahrnul i Fabrizia. Na zelenou výzdobu použijí cedr a cypřiš. Zde jsou i jablka a ořechy. Ryb je spousta i zvěřina. I sladkostí se peče kolik druhů. Med mají a zase je zde navíc plno ovoce. Domluvili se se svým kuchařem i s kuchaři místními. Portugalské Vánoce jsou rozhodně chudší než španělské. Dárky si dávají na Štědrý večer. Hlavním pokrmem je ryba, většinou treska, množství sladkostí a chodí se na půlnoční mši Missa do Galo. V noci se také někde zapalují venku ohně, co hoří celou noc. Chlapci se přípravami zcela zaměstnali. Lovci pomohli vykládat a taky třídit Martinovy dary. Po Vánocích sjedou s Joãem do Anfy se zbožím i pro zase jiné. Možná to budou dvě cesty. A pak už konečně do Evropy.

Za Ludvíkem a jeho svěřenkyní se zastavil arabský doktor, který už ošetřoval Lukáše při jejich prvním příjezdu. Vše vypadá dobře. Do dvou měsíců, než vyjedou, bude většina zranění zhojena. Sama Cristela se zajímala o léčivé účinky a vzpomínala babičku, co sbírala byliny a vařila lektvary a masti. Posílala Ludvíka do nemocnice, kde je ho víc třeba. Tady má pořád ošetřovatelku a malý Tonbo ji zásoboval mátovým čajem a ovocem.

Místnost, kde večeřeli, vyzdobí chlapci vánočně. Budou mít na to celý den. Vše už měli shromážděné. Na Štědrý den ráno se první rozvěsily zelené větvičky cedru a cypřiše, doplnili cesmínou a jablíčky s ořechy. Ty jim navazovala na nitě Cristela. Přidali pomeranče a citrony. Ze stolků vzniklo účko. Kolem plno polštářků. Bude jich hodně. Domluvili si letos jen malé, spíš symbolické dárky. Všude hořely loučky a olejové lampičky. V čele se usadil Lukáš s Martinem a Jakubem a vedle Maurício, Netuno, João a Brynn. Naproti sobě pak další Lukášovi a Brynnovi muži. Cristelu přinesli na pohodlných nosítkách. Byl u ní Ludvík a Tonbo. Středem se přinášely pokrmy.

Jakub s Najamem začali modlitbou. Polévka z různých luštěnin a zeleniny. Na mísách pečené ryby v několika druzích. Chlebové placky. Hodně ovoce a sladkostí. Víno. Po nějaké době pečená kuřata a selata, fermentovaná zelenina. Pak už si každý bral, co chtěl. O půlnoci pronesl modlitbu Maurício a za všechny na moři João. Vzpomněli Luize a Filipeho. Jeden je u opravy lodi. Druhý u stavby v São Martinho do Porto. Taky na přeživší i mrtvé z další lodi. Pak se pomodlil Lukáš za všechny v Nevers, na Zvonu a za ty, co potkali na své cestě. Jakub dodal modlitbu za otce a Martína. Všichni pak v tichosti vzpomínali na své drahé. Hostina pokračovala. Nejprve odnesli Cristelu a s ní odešel i Ludvík. Pak se postupně všichni vytráceli.

Najam s Fabriziem leželi vedle sebe. Polibky a hlazení. Oba cítili, co přijde. Ale ještě nenastal čas.

Jakub, který často předvídal jak bába Ančí, byl plný dojmů.

„Myslím, mí drazí, že Ludvík konečně taky našel spřízněnou duši. Určitě se v Portugalsku nerozdělí a nepůjdou každý svojí cestou. Cristela je velice půvabná a milá, budou se k sobě hodit.“

„Může to být jen vděčnost ke svému zachránci, ale určitě by mi nevadila,“ podotkl Martin.

„Ludvík je jen příliš skromný, někdy mám pocit, že na něj zapomínáme.“

„To snad ne. Je jiný. Neholduje lovu, nemusí zbraně, ale má rád dobré jídlo i sklenku k němu.“

„Vzpomínal jsem dnes na maminku, bratra, dvojčata, na otce. Jak by se můj život odehrával, kdybych tě nepoznal, můj pane, můj drahý Lukáši. Šel bych za Martinem do jeskyně? Takový život si už nedovedu představit. Je zvláštní, jak se u nás lidé potkávají z dalekých míst. Vždy by stačil jen krůček a minuli by se.“

„Taky o tom někdy přemýšlím. Když přijde někdo nový. Jak by žil dál, nepotkat nás.“

„No myslím, pane, že nikdo u nás nestrádá. A tak ať to i zůstane,“ řekl Martin.

Zbývající dny do konce roku utekly velmi rychle. Konec také náležitě oslavili.

„Pro zdejší lidi žádná sláva, jejich počátek roku se různě pohybuje.“

„Jistě, Martine, mají kalendář lunární, měsíce jsou kratší a jejich kalendář začíná naším rokem šest set dvacet dva. Taky se v různých zemích kalendář liší. Jejich počátkem roku je měsíc muharrem, má třicet dnů a další pak dvacet devět.“

„Zadrž, muslimové ať si slaví, kdy chtějí, ale my si oslavíme svůj konec roku, i když je horko jako v létě. No na horách je i tady sníh.“

Udělali si jen malou hostinu, zato s dostatkem pití. Vína marocká i alžírská, palmová, datlová, taky arak a chamr.

„Tady je všechno harrám,“ smál se Najam. „Já se rozhodl. Od zítřka, Nového roku přejdu ke svému křesťanskému jménu Samuel. Snad si na něj zvyknete.“

„Tak to se bude muset řádně zapít, jako křtiny. Najame, vlastně Samueli.“

„Co chystáte zapíjet?“ přišel Brynn a Hanek s Jáchymem.

„Našeho Samuela.“

Konec roku je zastihl s poháry v rukou. Martin přinesl božský jamón paní Sanchy. Netuno s Jakubem objevili v přístavu nakládané chobotnice v cibuli oleji a octě. Cristelu sice přinesli, ale už mohla i sedět.

„Myslím, můj drahý Lukáši, že už k nám docela patří.“

„To musíš nechat na ní a Ludvíkovi. Přejme jim to, uvidíme v Portugalsku, Jakube.“

„Bába Ančí by to už určitě věděla.“

Lukáš se rozhlížel kolem sebe. Co přinese tento rok? Cesty ještě nekončí. Co prožili, bylo veliké dobrodružství. Uvidí, jak se zachová král, co bude nového doma v Nevers a doma na Zvonu. Viděl svoji komnatu, jejich pelíšek. Musel se zasmát. Dnes žádné milostné hrátky nebudou. Chlapci Nový rok skutečně pořádně zapíjí.

I Najam, nyní Samuel s Fabriziem na Nový rok vyspávali. Zato si všechno vynahradili večer po lázni.

„Snad dnes je vhodná chvíle,“ nejistě říkal Samuel.

Poprvé si užívali úplné nahoty svých těl. Vonné olejíčky doplňovala zapálená myrha. Fabrizio pomalu seznamoval svého partnera se vším, co patří k mužské lásce. Hlazení, líbání těch nejintimnějších míst. Pomalu jejich hrátky provázelo oddychování až k slastnému úpění.

„Se svým muslimským jménem jsem odložil i své pochyby a stud. Netušil jsem, že může být něco tak krásného. Kdysi jsem se bál o něčem takovém číst nebo snít, že svůj život spojím s mužem. Už když jsme si s bratrem hráli jako děti, on byl mocným panovníkem a válečníkem, zatímco já toužil po krásných slovech a vůbec mi nebyla cizí představa harémové tanečnice. Ani dnes netoužím po boji nebo lovu. Ale po tvých polibcích.“

„Díky, já myslel, že všechno, co cítím, budu muset navždycky zatratit a nikdy už nepoznám lásku.“

„Buďme vděčni, že jsme své city nemuseli nechat zemřít jako mnozí jiní.“

 *

V půli ledna přijel Carlos i Černý Boroa. Ten hned hledal Martina.

„Slyšel jsem, žes měl ve vojsku půl Afriky. Mohli jsme se domluvit a nějaké chlapce bych od tebe koupil. Místní grioti už o tom vypráví celé legendy.“

Vrátil se také Luiz s opravenou lodí. Vypadala úplně jinak. Čekalo se na zprávy ze São Martinho do Porto. Hned taky vyjeli obě lodě do Anfy. S nimi i Martin, Hanek a Jáchym. Do čtrnácti dnů budou zpět. Všech se zmocňovala nová cestovní horečka. Cesta do Huelvy je jistá i pak do přístavu v Portugalsku, ale dál už Mauríciovy lodi nejezdí. Budou mít náklad na celou loď.

Chlapci na lodi si užili lovu ryb, Brynnovi už zaujmuli místa strážců. Ludvík chodil do nemocnice a Cristela opatrně zahradou. Staral se teď o ní Tonbo. Lukáš s Jakubem rozvrhovali jak co zabalit. První budou dary pro krále. Lví kůže, krokodýlí a hadí. Nádoby, látky, ozdoby ze semen a per. A Kevin? Pokusil se utéct a spláchla ho vlna.

Ostatní si byli prohlédnout pověstné koželuhy v Dolním městě. Množství bazénků, kádí a jam. Kůže se máčely, zbavovaly tuku a srsti. Voda s tříslovinou, vápnem, kamencem. Hned vedle byli všichni, co kůže dál zpracovávají.

Ševci, brašnáři, sedláři. Od silné volské kůže až po jemný semiš, broušený na rubové straně, nebo nubuk, broušený na líci. Taky si hned i něco koupili. Torny k sedlům, měšce, řemeny i opánky, sandály i vysoké jezdecké boty. Bylo tu všechno krásné a neskutečně levné. Zastaví se určitě před odjezdem. Ostatní si taky rádi něco koupí.

Nastaly poslední dny. Nakládalo se všechno na Luizovu opravenou loď. Zůstalo šest kajut, ale krytá byla i část paluby. Nové hrazení pro koně. Přímo na kastelech byla úchytná lana i držáky na náhradní šípy. Plachty měly jiný rozměr, nové kormidlo na zádi mělo větší manévrovací schopnost. Všechno si prohlíželi. Ještě využili zdejší trhy. Pro Lukášova Eliáše i Martinova koně pořídili nová sedla. Jednu kajutu upravili pro Cristelu. Složí se tam i cenný náklad, aby byl chráněný před poškozením. Pruty zlata se prodaly, nechali si jen pár na památku. Byl stanovený den odjezdu. Koně přivedou ráno. Maurício pořádal rozlučkový večer.

„Doufám, mí drazí, že se ještě potkáme. Sem do Rabatu není nijak daleko. Budeme mít víc lodí a jezdit do Portugalska. Já pojedu s vámi převzít loď. Netuno mne zastoupí doma. Ať je nám příznivý vítr. Ráno vyplujeme s pomocí Boží.“

Nejsmutnější byl malý Tonbo. Zvykl si na Auru i na Cristelu. Ale co naplat, přišlo rozloučení, malé dárečky, objetí a přání šťastných dnů.

Dnes si ještě všichni mohli užít širokých lehátek a pohodlí u jejich přítele. Taky noc byla ve znamení lásky. Domů je daleko. Tentokrát pojedou s vozy, jak do Nevers, tak, jak všichni doufali, i na Zvon.

Ráno přivedli koně. Poslední stisky a polibky. Brynnovi chlapci svého pána i ostatní vyprovázeli píšťalami a bubny. Zabrala vesla i bidla a loď za jásotu vyjížděla z přístavu. Doprovázelo je několik rybářských lodí až na moře. To už se vyduly plachty a rozjeli se od afrických břehů.

Jeden z námořníků měřil rychlost.

„Jedeme mezi pěti a šesti uzly. Uzel je jedna námořní míle. Ale znáte to. Bouře i bezvětří může vše změnit,“ ukazoval Luiz.

„Jakoubku, co to vidím? Slzičky?“ smál se Martin.

„Bylo to nádherné dobrodružství a zůstalo zde plno přátel.“

„Taky to tak cítíme, Martine,“ přidal se Zdislav s Nicolasem.

„Já tady nechal Najama. Kéž se mi bude dařit i jako Samuelovi. A jistě nám všem.“

„No, chlapci, dobrodružství nekončí, i když nebudeme čelit neznámým zvířatům, ale možná pirátum, podívejte!“

Před nimi se jakoby vynořila z vln úzká loď s plachtami, ale i veslaři.

„Nemusíme se obávat, to je chalífova poštovní loď z Cádizu, to jsou přátelé,“ díval se k lodi Luiz.

„Připravíme pohoštění,“ volal Mauricio na lodníky.

Od veslice se oddělil malý člun. Z něj vystoupili dva muži. Starší, v dišdaši s bohatě prošívaným pláštěm bištem, bez rukávů, se stočeným šemagem na hlavě. Druhý byl mladíček podobně oblečený. Oba se skvostnými scimitary.

„Šejk Zarría se svým synem,“ představil je Maurício a oba muži se objali a políbili.

Šejk mluvil latinsky a bylo vidět, že se dobře znají.

„Jsme chalífova prodloužená ruka. Od Sevilly k Marrákeši,“ usmíval se muž.

Vyprávěl o společných známých, i jak je včera napadly dvě lodě pirátů, zřejmě ze Středozemí. Bude lépe jet více na volné moře na západ, aby se vyhnuli zbytečnému střetu. Vyjedou přímo pod Huelvou.

Návštěvu pohostili pečeným velbloudím masem, sladkostmi, mátovým čajem a malými kalíšky araku. Muži se dlouho nezdrželi, vrátili se na svou šebeku a brzy jim zmizeli z obzoru. To byla jediná loď, kterou potkali. Vítr se stal skoro neznatelným a loď i další dva dny byla zcela bez pohybu.

„Přijde vítr,“ shodovali se všichni z lodi i Jáchym.

Taky se dostavil, vanoucí od Gibraltaru. Za další tři dny bylo na dohled pobřeží, lemované nekonečnými písčinami a konečně vjížděli do huelvského přístavu.

„Sbohem Afriko, vítej Evropo,“ volal Martin na přídi.

Všichni se těšili na pohostinství Abú Sáda. Zde se asi pár dnů zdrží, než vyrazí k portugalské loděnici.

Samuel stál u kastelu s Fabriziem.

„Nebudeš mi věřit, můj milý, ale všechno vidím jinýma očima. Najam zůstal v Africe, tak ať nám všem žehná Bůh.“

Sklonil se a společně se krátce pomodlili.