Znovu nalezená láska 50 – Bugatti

Nejeli jsme ale do Paříže sami, jako doprovod a ochranu nám Koval dal Vasku. Na francouzské hranici jsem přiznal zapečetěné kameny, opět jsem dostal do pasu záznam. Celníci se dost podivovali nad našimi původy, ale když jsem jim ukázal na pečeť a řekl, že jsem kurýr pro dodávku firmě Cartier a Vaska je ochranka, tak už se nedivili. Také viděli předešlý záznam o převozu kamenů, tak už jenom zasalutovali a popřáli bezpečnou cestu. Protože jsme byli bez oběda, tak jsme se za hranicemi zastavili v Metách, balíček jsem měl neustále na klíně a Vaska mne měl neustále na očích.

Do Paříže jsme dorazili asi hodinu před půlnocí. Nejdříve jsem zajel na hotel k Pierrovi, štěstí nám přálo a dostali jsme večeři, kluci si mysleli, že budeme spát v hotelu, no překvapil jsem je a zaparkoval jsem vůz v našich garážích a půlnoční Paříží jsme se prošli k Lombardům. Kochali jsme se noční atmosférou, procházeli jsme kolem mysteriózně osvětlené katedrály Notre-Dame a zabočili na Sevastopolský bulvár k Lombardům.

Dům už byl ponořen do tmy, snažil jsem se, abychom nedělali hluk, no neušli jsme pozornosti Bernarda, asi ponocoval a svým povykem vzbudil celý dům. Christine hned chtěla něco připravit k jídlu.

„Christine, jdeme od Pierra, tam jsme se navečeřeli, promiňte, nechtěl jsem vás vzbudit, ale znáš Bernarda, je to… Zítra si popovídáme, nenechte se rušit. Omlouvám se ti ještě jednou, neměl jsem na výběr.“ Ukázal jsem jí balíček a ona to pochopila.

Odešli jsme s kluky do mého apartmá, ten rošťák Bernard nás musel doprovázet a zapnul ohřev vířivky. V apartmá jsem balíček vložil do svého trezoru, kluci se podivovali, že tam mám i trezor a obdivovali historický interiér. Nalil jsem koňak a Bernard odněkud přinesl tácek s cukrovinkami, maličké kousky, něco jako naše vánoční cukroví. Chtěl jsem se ho zbavit, ale byl neodbytný, darmo jsem mu řekl, že jsem unaven po dlouhé cestě. Ten rošťák mi před kluky zasunul ruku do kalhot, uchopil tam tvrdý klacek. Rozchechtal se.

„Nejsi unaven, jsi tvrdý!“

Všichni jsme se rozchechtali. Vaska se zarděl. Promluvil jsem na něj rusky, aby mi kluci nerozuměli.

„Vaska, ty mně očiň nravišsja, u těbja očiň krasivaja zadnica. (Moc se mi líbíš, máš moc krásnou prdelku.)“

Pohladil jsem mu ji, podlomila se mu kolena.

„My buděm trachaťsa?“

Krásně se zarděl a cudně sklopil oči, jemně pokýval hlavou.

„Eto budet prekrásno s taboj!“

Pohladil jsem mu tvář a dal jemný polibek na rty. Opět cudně sklopil zrak. Zavedl jsem ho do koupelny, zeptal jsem se ho, zda má zkušenost s mužem. Přikývl, tak jsem mu dopřál soukromí a vrátil se ke klukům. Když Vaska vyšel z koupelny, vypadal jako novorozeně, krásné růžovoučké tváře a cudný úsměv. Objal jsem ho a políbil. Pohladil mu tvář a ukázal, aby se posadil. Podal jsem mu koňak a všichni jsme si připili. Rošťák také utíkal do koupelny a po něm i Henry. Když Bernard nahlásil, že lázeň je nahřátá, naskákali jsme do ní. Vaskovi, a nejen jemu, ocas pěkně trčel vzhůru. Bernard mi ho ukradl a honem mu ho dráždil rukou.

„Bernarde! Nechceš se krotit? Víš, jak se jmenuje? Víš, jestli to chce? Nepřivedl jsem ho, abys mi ho tady vyšťavil, jestli se vystříká, tak jdeš okamžitě spát.“

Vztekle se na mne podíval. Vyskočil z lázně a uraženě zmizel. Nedojal mne, ať se naučí slušnosti. Musí respektovat mé postavení, já jsem pro něj alfa a on má čekat na to, co mu dovolím. Ještě si to odskáče, zkazil celou atmosféru. Mohl si s ním hezky pohrát, připravit, ale on musel zahrát scénu, stává se z něho afektovaný pédé. Chová se jako rozmazlený spratek. V tu chvíli mi to došlo, ano, je rozmazlený a myslí si, že může všechno. Má smůlu, jenže já byl vytočený z jeho trucu a přešla mne chuť na cokoli. Zašel jsem na pokoj a přinesl koňak, kluci se usmáli. Vypili jsme každý dvě skleničky, pak jsem se zklidnil.

Vaska nerozuměl tomu, co jsem řekl Bernardovi, a byl zvědav.

„Vasko, nedělej si z něho hlavu, jen jsem nechtěl, aby tě rychle ukojil, také má respektovat mé postavení.“ Nechápal to. „Vasko, je to jako bys měl na zahradě krásná jablka a soused by ti ta nejkrásnější očesal. Zůstalo by ti dost hezkých jablek, ale to potěšení z těch nejhezčích už je pryč. Víš, já beru milování jako rituál, ne šup na krávu a je tele. Rád si partnera pěkně připravím, chci pro něj to nejlepší, nejkrásnější, chci si s ním hrát, dát mu radost, ne jenom uvolnit tlak v koulích. Ať si to uvědomí.“

Vaska se usmál. „Chápu tě, on byl jako lupič, který honem chce něco pro sebe ukrást a nehledí na důsledky.“

Rozesmál jsem se. „Ano, také tak by se to dalo chápat.“

Rozesmál se i Henry. „Simon má pravdu, také je pravda, že se umí krásně milovat a partnera nezanedbává, neupřednostňuje své uspokojení.“

Pohladil mne po tváři a políbil. Opětoval jsem mu to.

„Simone, celou dobu si všímám tvého chování, jsi všechno možné, jen nejsi v milování sobec, jsi grant.“ Uculil se.

„Děkuji ti, Henry!“ Opět jsem ho políbil.

Přidal se k nám i Vaska a střídavě jsme se líbali a hladili.

Přesunuli jsme se do pokoje, Vasku jsme nechali lehnout mezi sebe a líbali a hladili mu celé tělo, jen jeho nádherný klacek mu vytrvale čněl a čekal. Šťáva mu z něj už tekla proudem, než jsem mu ho pojal do úst a on krásně zasténal, vzdechl, vzepjal se a naplnil má ústa.

„Simone, to bylo krásné!“

Dal jsem mu polibek ještě se zbytky jeho nadílky, zašermovali jsme jazyky a vychutnávali jeho sémě. Přesunul jsem svou pozornost na jeho nádherně vytvarovaná prsa, pohladil je a pohrával si s bradavkou. Podíval jsem se na Henryho a naznačil mu pohledem, aby si pohrával s tou druhou. Vaska také nezahálel a prozkoumával naše klacky. Pohrával si s koulemi, projížděl jemně celý klacek, prsty jemně dráždil uzdičku, nespěchal, hrál si jako zvědavé dítě. Líbilo se mi to a ocucával jsem mu bradavku, jemně mu ji žužlal. Klacek se mu opět pomalu vzpínal. Henry ho pojal do úst a také si s ním pohrával. Já jsem mu obkročil hrudník a nabídl k hrátkám svůj klacek. Neváhal a jazykem mi ho pěkně olizoval, ocucával žalud a špičkou jazyka dráždil uzdičku. Nepotřeboval jsem moc a vystříkal bych mu mandle, ale chtěl jsem ho naplnit přes jiný otvor a s tím si chci hezky vyhrát.

Odsunul jsem se z dosahu jeho úst a přistrčil jsem Henryho, ten neváhal a nabídl svůj krásný ocas jeho ústům. Vaska také neváhal. Já se přesunul k jeho roztoužené dírce, zvedl mu nohy a objevil jsem nádheru, poklad, málem jsem se udělal jen z pohledu na tu krásnou prdelku. Růžovoučká rozetka a ještě krásnější dírka. Jemně ji na mne špulil, nebyla to díra, kterou projel nějaký rychlík. Pěkně stažená jako pusinka. Slintal jsem a pustil se do díla. Dlouho jsem si pohrával, Vaska už z toho sténání byl znaven, a když se konečně dočkal mého průniku, musel jsem mu ten nádherně napnutými žilami zdobený klacek přiškrtit. Viděl jsem, jak sebou začínal cukat. Můj ocas mu projel dírku více než stokrát, Vaska už sotva dýchal, ale měl ve tváři slastný úsměv spojený s očekáváním. Ukázal jsem Henrymu, kterého mezitím Vaska stačil vycucat, aby si nasedl na jeho ocas, Henry s potěšením nasoukal do sebe tvrdý, pěkně masitý Vaskův klacek, a když dosedl, slastně přivřel oči a vyžíval se v plnosti svých útrob. Pomalu se nadzvedával a dosedal, já si držel Vaskova stehna opřená na ramenech, hladil jsem mu hebké chloupky na stehnech a bambule mi pulsovala napětím a očekáváním obrovské erupce.

Uvolnil jsem mu škrtidlo a Henry se stačil ještě jednou nadzvednout, a Vaska plnil jeho útroby tím nejlepším, co měl. Já měl na sobě opřeného Henryho a objímal ho kolem pasu, o ramena se mi opíraly Vaskovi nohy. Uchopil jsem Henryho ocas a stačilo pár protažení, abych v něm vyvolal záškuby a on opět stříkal na Vaskovu hruď. To už byl vrchol i pro mne, tvrdě jsem přirazil, zabručel jako starý medvěd a vyslal ze sebe snad ten nejprudší gejzír. Byl jsem grogy.

Stále jsem je držel v objetí, Henry se třásl a Vaska, ten už snad ani nedýchal. Zažil jsem snad ten nejkrásnější orgasmus. Henry se překulil a zůstal nehybně ležet, já se překulil na druhou stranu. Podíval jsem se na Vasku. Nehýbal se, dýchal trochu přerývaně, ale ve tváři měl krásný, spokojený úsměv. Otočil ke mně hlavu, přizvedl mou ruku a políbil mi ji do dlaně.

„To bylo to nejhezčí, co jsem kdy zažil.“

Zavřel oči, jako by chtěl říct, teď už mohu zemřít. Přizvedl jsem se na lokty, naklonil se nad něj a slastně ho políbil.

„Děkuji ti!“ Nebylo potřeba říkat více.

Ráno jsem u snídaně Bernarda neviděl, hrál si na uraženého, uvidíme, kdo to vydrží déle. Počítám, že zítra přijde s prosíkem. Zavolal jsem Mirka, aby vzal ty vejlupky z Příkopu a trochu je potrénoval v řízení Mercedesu.

„Přijedu asi ve čtvrtek, musel jsem do Paříže.“

Poprosil jsem Jacquese, zda by nedomluvil rozpečetění balíčku celní správou u Cartiera, vzhledem k mimořádné hodnotě kamenů. Celníci souhlasili. Já s sebou přivedl Vasku i Henryho, toho jsem upozornil, aby zřetelně byl vidět jeho prsten. Nestačil se zeptat na důvod, ale vždy ruku držel tak, aby byl prsten vystaven na odiv. Kluci seděli stranou, Henry s rukama v klíně a s vystaveným prstenem. Když se dopočítali celníci, ani jsem se nepodivil, očekával jsem jejich odhad, tentokrát to měli jednodušší, nebylo tolik druhů kamenů dle hmotnosti. Clo dopadlo jako gilotina, čtyřicet miliónů franků. Ani jsem nemrkl, vzal jsem výměr a poděkoval celníkům.

„Když to před námi kontrolovali celníci, tak tomu můžeme věřit a dohodnout cenu. Co byste řekl na šest set mega dolarů?“

„Promiňte, cenu máme dojednanou a potvrzenou. Sedm set padesát, tak jak jste to uvedli v objednávce.“

„Ale kvalita neodpovídá.“

„Máte pravdu, neodpovídá, jsou kvalitnější, vy to víte, není to od vás hezké, když chcete se mnou i nadále spolupracovat, takto mne zkoušet. Jednal jsem s vámi otevřeně a upřímně.“

Podíval jsem se na Henryho. „Henry, letíme do Londýna.“

„Prosím, snad jste se neurazil, to je taktika vyjednávání, máme zájem o vaše kameny, souhlasíme s cenou.“

„Dobře, ale mezitím cena stoupla o dvacet mega.“

Poznali, že prohráli, že jsem lepší hráč a přelstil jsem je. Rádi či neradi museli souhlasit a já to věděl, měli domluvenou obrovskou zakázku a kameny potřebovali, už neměli čas sehnat je někde jinde.

„Nezlobte se, nebyl v tom žádný zlý úmysl, je to taková taktická hra s vyjednáváním.“ Podával mi ruku k uzavření obchodu.

„Já vím, já jsem také hrál.“ Rozchechtal jsem se. „Ale do Londýna bych klidně odjel.“

Teď pochopil, že jsem nebyl vydán na pospas jejich úkladům a příště nebude jednoduché se mnou vyjednávat. Udělal jsem si bilanci. Dvě stě sedmdesát můj podíl, mínus devět mega dolarů clo. Nebyl to špatný obchod.

„Jdeme k Pierrovi na kávu.“ Kluci přikývli.

„Salut Pierre!“ Objali jsme se a políbili.

„Kdy jsi přijel?“

„Včera před půlnocí a byli jsme u vás ještě na večeři, jenže tys tady nebyl, chápu tě, že tě rodinné záležitosti plně zaměstnávají.“ Rozchechtali jsme se. „Co Michele, jak se má?“

Teď se rozchechtal Pierre.

„Prosím tě, celé večery tráví s maminkou a neustále něco vaří a notují si spolu, někdy mi to přijde, že je u nás kvůli mamince, ne kvůli mně.“

„Zase si to špatně vykládáš, ne on, ne maminka, ale oba spolu jsou tam kvůli tobě.“

Zasmál se. Sedl si s námi do atria. Dali jsme si malé občerstvení, já jenom minerálku. Vyprávěl jsem mu o akci v Praze a jaký tam má Maurice úspěch, možná si tam otevře i butik.

„Pierre, prosím tě, potřebuji deset lahví Louise. Můžeš mi to objednat?“

Vyvalil oči. „Ty ses rozšoupl.“

Rozesmáli jsme se. „Potřebuji pár dárků.“

Přikývl a odběhl.

„Do hodiny to tady máš.“

Když mu dodavatel přivezl koňak, jednu láhev jsem mu věnoval.

„Čím jsem si to zasloužil?“

„To máte s Michelem, abyste zapili svůj svazek.“

Pierre poděkoval a my se rozloučili, spěchali jsme na oběd k Lombardům, Christine by mi neodpustila, že jsem nepřišel na oběd. Bernard se neukázal ani u oběda.

„Co se stalo? Trucuje?“ zeptala se Christine.

„Celkem nic, jen potřebuje malou lekci slušného chování, chytá nevhodné móresy, chová se jako primadona. Nechám ho v klidu, ať na to přijde sám. Nehodlám mu dělat přednášky, snad si uvědomí, co dělá špatně.“

„Máš pravdu, i já občas na něm pozoruji, že se změnil.“

„Možná ho moc rozmazluješ.“

Zamyšleně se na mne podívala, pak jako by si to uvědomila, sklopila zrak, ale neřekla nic. Pokračovala v podávání oběda, pozoroval jsem na ní, že je zamyšlená a moc už se do konverzace nezapojuje.

Po obědě jsem vzal kluky na procházku Paříží. Zašli jsme až k mé vilce na Montmartru. Klukům se moc líbila a honem se svlékli do naha a už se rochnili v tom mém čvachtadle. Henry si ho pochvaloval.

„To jsem si měl nechat udělat, tady se voda rychleji ohřeje než v tom mém, kde čekám půl dne, než do něj vejdu. Nechám ho předělat.“

Rozchechtali jsme se. Éric s Alexem mi vilku zařídili nábytkem podle mého přání, takže byla plně obyvatelná. Měl jsem vedle zimní zahrady i vířivku. O zahradu a květiny v domě se staral zahradník, nějaký mladý kluk od firmy, co mi ji vybudovali, chodil tam dvakrát týdně. Dnes měl tady být, chodí v úterý a v pátek. Dnes asi nebyl, některé kytky jsou mírně povadlé. Viděl jsem, že naproti má Alex v ateliéru otevřená okna dokořán. Vzal jsem kluky, skočili jsme do nedaleké sámošky a udělali nákup, určitě tam zase nic nebude mít. Můj odhad byl správný, ani skleničku vody by tam nenašel, no našli jsme tam Bernarda, tady se přišel schovat. Když nás spatřil, zvedl se a odcházel.

„Proč utíkáš?“ zeptal jsem se. Hodil na mne opovržlivý pohled a odešel.

„Co jste si udělali?“ ptal se Alex.

„Nic, jen se chová jako primadona. Připravuje se do školy, opakuje si učivo? Jak je to s autoškolou?“

„To by ses měl zeptat spíše Érica nebo Christine, ale myslím, že to fláká, protože Éric si občas postěžuje.“

„Takže potřebuje přitvrdit režim, musím si s nimi promluvit. Nelíbí se mi jeho chování.“

Alex se potutelně culil. Věděl, že se s ním teď párat nebudu a pěkně to ode mne schytá. Poprosil jsem Alexe, aby mi portrétoval Vasku a Henryho. Vasku si našteloval a už ho zvěčňoval. S Henrym jsem zašel o patro výše ke klukům, co mi posledně malovali kluky. Obrazy byly hotové, bylo znát, že nejsou od Alexe, ale i tak vypadaly dobře a precizně vypracované. Malba už byla zaschlá, ale zdálo se, že místy je ještě nevyzrálá, trochu měkká tam, kde byla vrstva silnější, takže dnes je neodvezu, ale můžeme je přenést do vily, aby jim tady nepřekážely.

Poděkoval jsem jim.

„Kluci, zasloužíte si nějakou odměnu. Vezměte ty obrazy, odneseme je do vily naproti a pak zajdeme něco nakoupit, ať si uděláte zásoby, doufám, že nestrádáte.“ Otevřel jsem lednici, byla téměř prázdná. „Vy tady nic nemáte?“

Upejpali se něco říct.

„Alexi, proč kluci mají prázdnou lednici, copak nemáte peníze?“

„Jé, já jsem zapomněl udělat nákup.“

„Alexi, já tě přetrhnu! Uděláme to jinak, každý z nich dostane poukázky na jídlo v restauraci a peníze na drobné výdaje a občerstvení, jídlo k snídani, svačině a podobné potřeby. Budou to dostávat vždy na týden, domluvím to s Christine a ty jim to budeš dávat.“

„Kluci, on je to takový zapomnětlivý trouba, podívejte, i on má prázdnou lednici, tak se nebojte mu to připomenout.“ Kluci se rozesmáli. „Tak pojďte, jdeme na nákup!“

Honem brali obrazy. Rozložili jsme je ve vile tak, aby na ně nesvítilo sluníčko, stále ale byly cítit terpentýnem, tak to nechci, nakonec jsem vybral jeden pokoj, kde jsme je rozložili. Doufám, že to nebude cítit po celé vile.

Kluci si nakoupili, já jsem si vybral peníze z bankomatu a každému jsem dal dvě pětistovky, jako odměnu za obrazy. Zdráhali se, že to namalovali jako vděk za poskytnutý azyl.

„Nemám rád, když mi někdo odporuje.“

Kluci se rozesmáli a poděkovali.

Když jsme došli do ateliéru a uložili si nákup, oslovil jsem je: „Kluci, vezměte si potřeby, půjdeme do zahrady a vy mne namalujete in natura v zahradě, každý z jiného pohledu.“

Vytřeštili oči, ale honem pobírali potřeby a vydali jsme se do zahrady. Rozhlédl jsem se, jak a kde by to bylo nejlepší, byla tam malá zídka na zadržovaní svahu, na ní byl dřevěný rošt pro sezení, aby se nesedalo na studené kameny. Svlékl jsem se a rozhlédl po okolí, utrhl jsem si krásnou zralou žlutou hrušku a usedl si, to mi ale nebylo pohodlné, tak jsem se natáhl do lehu a zakousl do hrušky. Šťáva mi stékala z koutku úst. V rozpacích pozorovali moje tělo i moje ležérní chování.

„Byl byste dobrý model na akademii,“ prohlásil jeden kluk.

„Proč?“

„Protože se chováte tak nenuceně, přirozeně, nejste strnulý, nestydíte se.“

„A vy byste se styděli?“

Podívali se na sebe. Váhali s odpovědí. Pak se rozesmáli a začali se také svlékat. Rozesmál jsem se jejich tak nenucené reakci. Zatleskal jsem jim.

„Jak se cítíte?“

„Krásně, volně, příjemně…“ projevovali své pocity jeden přes druhého.

„Proto miluji nahotu, miluji volnost, cítím se svobodně.“

Kluci už ale skicovali. Pozoroval jsem v jejich tvářích zaujetí pro tvorbu, žádné napětí až do doby, kdy mne sluníčko více zahřívalo a já topořil, aniž bych si to uvědomil. Viděl jsem na jejich tvářích potutelné úsměvy a tehdy jsem si toho všiml, ale také jsem si všiml, že i jejich klacky se přizvedávají a cukají. Kluci se nějakou dobu tvářili, že se nic neděje, než se jednomu postavil tak, že mu ocas koukal až do nebe. Všichni jsme se rozchechtali.

„Nebojte se, na tom není nic špatného, naopak, špatné by bylo, kdyby se vám klacky nestavěly.“ Vybouchli jsme všichni smíchem.

Tlesknul jsem: „Tak přestávka, šup do čvachtadla, osvěžit se.“

Všichni jsme se vrhli do bazénku a osvěžovali se ve vyhřáté vodě jako malí kluci, cákali jsme na sebe a smáli se. Chytil jsem nejbližšího kluka za ruku.

„Chvilka úlevy!“ prohlásil jsem. „Vyhoníme si je, vzájemně!“

Teď trochu strnuli, ale když jsem vzal tu ruku kluka, co jsem ho držel, a přiložil ke svému klacku, kluk mi ho chtivě uchopil a už se činil. Uchopil jsem jeho klacek a pohrával jsem si, cítil jsem, jak v něm tepe, jak se mu hrne krev a cuká mu ocas. Byl hotov natotata.

„Tys byl pěkně nadržený.“

Uculil se.

Ostatní dva se také neupejpali a za chvilku lítalo semeno na všechny strany. Můj kluk se sklonil a pojal můj úd do pusy, hltavě ho soukal do sebe, olizoval a cucal. Ani jeho kamarádi se nenechali pobízet a také kouřili jeden druhého ležíce na roštu u bazénku. Svého kluka jsem také položil na rošt, abychom se mohli vzájemně mazlit. Netrvalo nám to dlouho a všichni jsme si ulevovali, a můj kluk si po chvilce ulevil podruhé.

„Tak jsme si ulevili a můžeme pokračovat v práci.“

Rozchechtali jsme se.

„Nikdy jsem to s klukem nedělal, kdyby mi to někdo navrhl, tak bych ho asi poslal někam, ale s tebou to bylo tak přirozené, že jsem se ani nad tím nepozastavil.“

„Protože na tom není nic špatného, je to přirozená touha mládí, nikdo nikoho nesmí do ničeho nutit, pak je to přirozené a krásné!“

„Asi máš pravdu, ani mně to nepřišlo nijak divné,“ prohlásil další kluk a poslední jen přitakával.

Opět jsem se natáhl na zídku a oddal se příjemnému sluníčku, které dostatečně prosvítalo mezi větvemi. Kluci intenzivně pracovali a ve tvářích se jim zračily spokojené úsměvy. Braly mne příjemné dřímoty, v jednu chvíli jsem se málem skutálel ze zídky, trhnul jsem sebou. Kluci se rozchechtali.

Opět jsem se uložil a rozhlížel se po zahradě. V koutě pod nějakým vysokým keřem někdo stál, pozoroval nás a… koukám a skutečně je to tak, vidím, že si honí klacek. Šmírák! Ale odkud se tu vzal? Branka je zamčená. Má oblečené montérky, z poklopce mu trčí pěkný macek a on ho nemilosrdně prohání. No jo, došlo mi to, to je ten zahradník. Hvízdl jsem, kluk sebou trhnul a honem macka schoval. Kývl jsem na něj, aby šel k nám. Pomalu, neochotně se pohnul a směřoval k nám. Tváře měl rudé, oči roztěkané. Styděl se? Bál se? Možná oboje.

„Co jsi tam v koutě dělal?“ zeptal jsem se přísně.

Kluk mlčel, pak se snažil něco ze sebe vykoktat. „Čekal jsem, až odejdete, potřebuji zalít záhonky.“

„Myslím, že jsi spíš chtěl stříkat.“ Všichni jsme se rozchechtali. „Nepřipadá ti to nezdvořilé být oblečen, když my jsme nazí?“

Vytřeštil oči. „Mám, mám se… také…“ koktal.

„Ano, svléknout.“

Pomalu neochotně se svlékal, když sesunul z ramen lacl montérek, okamžitě mu padly k zemi a on tam stál nahý s tvrdým pěkným mackem.

„Líbíme se ti?“ Honem přikyvoval. „A chtěl bys od nás něco hezkého?“

Váhal, nevěděl, co odpovědět, nebo se styděl vyřknout svá přání.

„Chtěl bys ocucat můj ocas?“ Honem přikyvoval, klacek mi už stál jako stožár. „Tak na co čekáš? Posluž si!“

Kluk nervózně ke mně poklekl, chopil do ruky ocas a už se s ním mazlil, cucal, lízal, honil. Druhou rukou honil ten svůj.

„Ne, svůj ocas nech jiným.“

Nejdříve se lekl, pak to pochopil a usmál se.

„Moment, jsem zpocený.“

Vrhnul se do čvachtadla a my všichni za ním. Kluci ho omývali, voda cákala na všechny strany. Zahradník uchopil nejbližší klacek a pojímal ho hladově do úst, po chvilce si ulovil dalšího, jen si opláchl z tváře semeno toho prvního a už hltal klacek dalšího, nakonec se mu povedlo udolat i toho třetího. Když se konečně strojil na můj klacek, odmítl jsem ho.

„Počkej, já chci tvoji prdelku.“

Rozzářila se mu očka, otočil se a běžel do vilky. Jen stačil zavolat, že za chvilku je zpátky. Bylo jasné, že se jde vypláchnout. Když se vrátil, přinesl i tubu s krémem na ruce. Položil jsem ho na zídku. Trochu byl v rozpacích, že jsem ho položil na záda. Zvedl jsem mu nohy a on pochopil, že si je má držet. Vyšpulil na nás pevnou prdelku a uprostřed mu kvetla růžička, hezká růžová rozetka, podobná Vaskově. Okamžitě jsem byl vyšponován. Slintal jsem a kluk slastně sténal, když můj jazyk se pustil do díla. Uvolňoval se hezky pozvolna a dírka mne zvala na návštěvu jeho útrob. Když jsem do něj vstoupil, hlasitě si vzdechl a převrátil oči v sloup.

„Prosím, prosím, mrdej mne, mrdej, chci tě celého v sobě.“

Kluci nevěřícně sledovali, jak dobývám jeho útroby, jak se kluk vzrušením chvěje, jak lapá po dechu a kňourá. Jeden z kluků se připojil a nasoukal mu do úst svůj opět ztvrdlý klacek. Další uchopil zahradníkovi pěkně tlustý ocas a už si ho soukal do úst. Měl pěknou bambuli, takže měl ho plná ústa. Olizoval mu ho, cucal a dráždil uzdičku a neustále mu vytékala slastná šťáva. Třetí nad nimi stál a proháněl svůj klacek jako o život. Pak se otočil a utíkal do vily. Když se vrátil, pokračoval v masáži svého klacku, ale druhou rukou si prstil dírku. Zahradník rozdrážděn zařval a plnil klukova ústa. Já jsem jen kývl na kluka, co si honil ocas a prstil dírku, aby si ulehl vedle zahradníka. Vyjel jsem z jedné dírky a chystal se vstoupit do druhé. Už jsem se nepáral, vzal jsem tubu s krémem na ruce a vytlačil mu dávku krému do dírky. Kluk, jak ležel a nedočkavě se culil, přikývl, abych do něj zajel. Nasadil jsem svou bambuli k jeho dírce, ale viděl jsem, že jeho příprava je nedostatečná. Zajel jsem mu dvěma prsty do dírky, několikrát mu ji obkroužil a už jsem do ní dostával i třetí prst. Ještě chvilku a kluka bych udělal jen prsty, ale nechtěl jsem být takový nepřejícný. Také jsem mu dopřál řádné rozkoše. Kluk nejen sténal, ale přímo řval slastí, když mu kamarád chtěl ocucat ronící ocas, vystříkl takovou nadílku, že mu málem vystřelil oko.

Měl jsem toho dost, ulehl jsem si do čvachtadla a odpočíval.

„Doufám, že jste si načrtli toho dost a nebudete si moc vymýšlet, abych se pak na těch obrazech poznal.“

Rozchechtali se a už se rozvalovali v bazénku vedle mne. Bylo to náročné odpoledne a já se těšil na ty svoje dva kluky, doufám, že mi do večera ocas neupadne.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se zahradníka.

„Yves,“ culil se.

„Tak poslyš, budeš se trvale starat o mou zahradu, kdyby bylo něco potřeba, tak víš, na koho se obrátit. Alex je zapomnětlivý, tak si ho hlídej a připomeň se mu.

„Nevím, jestli tady budu moci dělat, protože se musím přestěhovat a ještě nemám kam.“

„Proč se stěhuješ?“

„Bydlím s kamarádem, máme pronajatý malý byt, ale on si někoho našel, a jednak je to dost malé bydlení a také jim nechci překážet.“

„Aha. Dobrá, tak se zatím přestěhuj tady ke klukům naproti, před Vánoci budeme kolaudovat byty pro mládež na nábřeží, tak tě tam pak můžeme ubytovat.“

Kluk se celý rozzářil. Pověsil se mi kolem krku a zlíbal mne. Malíři se také uculovali, tušili, že jejich bydlení se zahradníkem dostane ten správný drajf. Také ho objímali a líbali.

„Kluci, také bych ho chtěl mít zvěčněného.“

Vrátili jsme se do ateliéru. Alex dokončoval svou práci. Obdivuji ho, jak několika tahy dokáže vystihnout správnou podobu. Ještě jsem si prohlédl jeho díla, která mi doteď namaloval. Prohlížel jsem si dvojportrét Juditky a Marka, byli krásní, alegorie nesmrtelných milenců, slunce a měsíce. Marek v záři slunce, po pás ve vodě se stékajícími pramínky po těle, a Juditka v záři měsíce lehce zahalená závojem jako jemnou mlhou, ten rošťák jí dost naturalisticky namaloval prsa, ale decentně je halil závojem mlhy. Krásný obraz, mýtický výjev, ale nepůsobil nijak kýčovitě, jak je to často vidět na podobných obrazech. Vypadal jako od nějakého starého mistra.

„Alexi! Tento obraz potřebuji jako dárek k Vánocům, tak na to nezapomeň!“

Vrátili jsme se k Lombardům, s Christine jsme probrali péči o malíře, protože na Alexe není spoleh, ten se zahloubá do malování obrazů a nevidí, neslyší. Řekl jsem jí o zahradníkovi, aby také na něj dohlédla.

„Christine, já po tobě neustále něco chci, nenakládám na tvá bedra toho moc? Měla bys sis najít někoho, kdo ti pomůže, vím, že toho máš dost. Pierre má takovou sympatickou, aktivní maminku, možná bys ji mohla přizvat ke spolupráci a pomáhala by ti, zejména proto, že je dost komunikativní, tak by mohla o ty naše svěřence trochu pečovat, vyzvídat, co chtějí, co potřebuji, co je trápí.“

Christine se uculila. „To není špatný nápad, já nemám tolik času, s doklady a jednání s úřady mi pomáhá Jacques i Éric, ale na pochůzky mi moc času nezbývá.“

„Ona je taková starostlivá pečovatelka, to mi k ní sedí,“ culil jsem se. Protože už jsem ji viděl, jak kluky zpovídá.

„Také musíme něco udělat s Bernardem. Proč jste mi tajili, že se fláká, nepřipravuje se na školu, vynechává autoškolu? Myslím, že potřebuje přitáhnout opratě, ubrat na kapesném a ať si doplatí autoškolu, vynechané hodiny si musí dojednat a zaplatit sám ze svého, aby pochopil, co je zodpovědnost. To bys mu měla říct ty, abys získala jeho respekt, protože on si tě obtočil kolem prstu a ty mu vše toleruješ. Občas musí být i ten hodný přísný.“

Trochu zrudla, vím, že to je pro ni nejtěžší úkol. Přikývla.

„Máš pravdu.“ Hluboce vzdechla. Orosily se jí oči.

„Christine, nemůžeme ho nechat zvlčet, já ho klidně srovnám, ale ty hlavně potřebuješ získat jeho respekt, přestal si vážit toho, co pro něj děláte, a za chvíli by si přestal vážit i vás. Nezapomeň ho úkolovat a kontrolovat, nejlépe by bylo, abyste se domluvili a všichni na něj tlačili, aby to nebylo, tak, že ty jsi ten policajt v rodině. Jacques by si mohl vzít autoškolu, Éric s Alexem přípravu na studium, ty bys měla dohlédnout na Érica, protože on je také měkký a Alex zapomnětlivý. Na tobě by měla být organizace jeho rozvrhu, plnění a kontrola. Netolerovat nedochvilnost k jídlu, ponocování…“

„Čekám, kdy na nás vytáhneš bič.“ Rozesmála se. Políbil jsem ji.

„Já vím, že to bude těžké, možná trochu kruté, ale hroutí se do záhuby a já ho nechci ztratit.“

Nastal čas večeře, Bernard opět nepřišel. Zašel jsem pro něj. Ležel a o něčem rozjímal.

„Bernarde, nemáš hodinky, nevíš, že je čas večeře?“

„Nemám hlad,“ štěkl.

„To, že jsi naštvaný na mne, tě neopravňuje k tomu, abys nerespektoval Christine a režim tohoto domu, kde ti všechno poskytují. Na začátku jsem ti to řekl dost jasně, a jestli to nehodláš respektovat, nebo se ti to nelíbí, můžeš si najít jiný domov. Stydím se za tebe, stal se z tebe nevděčný spratek, a to nehodlám tolerovat zejména k Lombardům. Proč se nepřipravuješ na studium, proč vynecháváš autoškolu?“

Seděl a díval se na mne, jak se mi valí krev do tváří, věděl, že jsem maximálně vytočen. Nekřičel jsem, spíš jsem mluvil tišeji, a to bylo ještě horší, protože musel pozorně poslouchat, aby mu nic neuniklo.

„Ode dneška ti snižují kapesné na polovinu, vynechané hodiny autoškoly si dojednáš a zaplatíš ze svého. Intenzivně se budeš připravovat na studium, zbývá ti necelý měsíc a téměř nic sis nezopakoval, měl bys být rád, že Éric se ti chce věnovat, a ty jeho snahu ignoruješ. Nebudeme tolerovat žádnou nedochvilnost, když nebudeš mít chuť nebo hlad, tak tam budeš sedět u stolu, protože rodina se takto schází. Tys byl přijat do rodiny, ale nerespektuješ jejich pravidla, pokud to nechceš napravit, rozluč se a jdi!“ Na poslední větu jsem dal důraz a viděl jsem, jak se Bernard zachvěl.

„Teď jdeme k večeři a všem se omluvíš za své chování a poprosíš o odpuštění!“

Pochopil, že nemá moc na výběr, jen buď, anebo.

„Tvé chování bylo včera velmi nevhodné, toho kluka jsi vůbec neznal a vyjedeš po něm, jako by ti něco dlužil. Zapomněl jsi, jak jsi byl ze všeho vyděšen, když jsem tě vzal do klubu, jak jsi měl strach z Maurice, jak jsi vyváděl, když ti ten golem na parketu sáhl na zadek? Nejvíce mne ale mrzí, že jsi úplně zapomněl, co jsem tě učil, nepamatuješ si, o čem milování je. Zklamal jsi mne!“

„Promiň, nechal jsem se unést. Byl jsem z vás tak nadšen, že jsem se nekontroloval.“

„To není jen o tom, že ses nechal unést, horší je, že si nevážíš Christine ani nás ostatních. Všichni se snažíme udělat pro tebe vše, ale ty si toho nevážíš, nepleť si to s vděkem, o tom ani nemluvím, protože kdybys byl vděčný, tak se tak nechováš. Víš, vděk se neprojevuje jen tím, že někomu poděkuješ, ale zejména tím, že mu projevíš respekt, tím, že se budeš snažit plnit jeho očekávání, ale ty jsi zklamal.“

„To abych si sbalil.“

„Jestli si myslíš, že je to správné řešení, bránit ti nebudu. Ono je jednodušší utéct, než přiznat pochybení a napravit to.“

„Jak tady mám zůstat, když se na mne zlobíte, zklamal jsem vás, už mne asi nechcete, nemůžete mne mít rádi.“

„To je to, o čem mluvím, než přiznat chybu a snažit se to napravit, tak jednodušší je utéct. Odkud bereš to, že tě nemáme rádi? To jsem neřekl.“

Podíval se na mne a postřehl jsem v jeho očích jakýsi záblesk, snad naději.

„Hele, jdeme k večeři a mysli na to, co jsem ti řekl a co jsem tě učil.“

Moc nepospíchal, ale došoural se do jídelny. Všichni už seděli u stolu a čekali na nás.

Promluvil jsem: „Bernard by nám všem chtěl něco říct.“

Byl zarudlý a klopil oči, ale našel odvahu a omlouval se a sliboval. No a my všichni jsme doufali, že to myslí vážně a své sliby splní. Když skončil, přivinul jsem ho k sobě.

„Jestli budeš opět zlobit, tak si mne nepřej, to vytáhnu ty rákosky a mám i jezdecký bičík z Anglie, tak si budeš ošetřovat jelita.“

Zašklebil se a konečně jsme se mohli navečeřet. Christine se samozřejmě opět chtěla předvést, tak večeře trvala až do jedenácti.

„Jacquesi, tady jsem ti něco pořídil, abys měl dost trpělivosti.“

Podal jsem mu láhev koňaku, Louise.

Usmál se. „Vydělal jsi, tak utrácíš?“

„No, co, do hrobu si to nevezmu.“ Rozchechtali jsme se.

Dnes byl hektický den, tak jsme v posteli moc nedováděli, neboť já byl unaven, ale ti dva si stačili sami, uculovali se, když jsem je pozoroval. Já je jen občas políbil či pohladil.

„Nevadí ti to? Proč se nepřidáš?“ ptal se Henry.

„Jen se nenechte rušit, rád se na vás dívám, je to pěkné.“

Když jsem ale viděl Vaskovu prdelku, jak přiráží do Henryho, ocas jsem měl až mezi očima, nevydržel jsem to a zajel jsem do jeho prdelky, byla to slast. Vaska v ten moment vybouchl a mně to také netrvalo dlouho, protože jsem byl šíleně nadržen z pozorování jejich hrátek. Dnes jsem byl skutečně udolán, spal jsem jako špalek.

Po snídani jsme se šli podívat, jak postupují práce na našem Hotelu Saint Martin. Po obědě jsme odletěli do Nice. Hummer nám asi hodinu po našem příletu dopravila Cargo služba. August již byl v Nice a hned mi referoval, že mám nutně zavolat Janu, ekonomku. Doufal jsem, že se nic nepodělalo.

„Ahoj, Simone! Neboj, nic hrozného,“ okamžitě reagovala na můj rozrušený hlas. „Kontaktovali mne organizátoři z té dražby, pět dražitelů nebo za pět objektů nezaplatili, protože tvá nabídka byla následná, tak nás kontaktovali, zda bychom o ty objekty neměli zájem, ale chtějí zaplatit tu jejich cenu.“

„Jaký je rozdíl v ceně?“

„Minimální, pár set tisíc.“

Rozesmáli jsme se. Popsala mi, které to jsou objekty. Všechny byly zajímavé, tak jsem jí odsouhlasil, aby to vzala.

„Zajdi do banky co nejdříve, než si to rozmyslí, udělej převody a stvrzenky ihned odnes na ministerstvo.“

„A kde jsi, v Nice? V Paříži jsem tě už nezastihla.“

„Jo, ale moc se tu nezdržím, chci si odskočit do Milána. Vrátím se do Prahy ve čtvrtek.“

„Já zase ve čtvrtek jedu do Nice udělat papíry, jsem už domluvená s Augustem. Jo a dnes by do Sainte Maxime měl přiletět Igor s rodinou.“

„Auguste, já se omlouvám, v Praze jsem si to neuvědomil, že jste jediný, kdo nerozumí česky, takže jste asi z toho moc nerozuměl.“

„Já jsem se zeptal paní Marie, ona mi to překládala.“ Uculil se.

„Vidím, že jste šikovný a poradil jste si, ale vás se ta nadace, jak jsem o ní mluvil, netýká, ta je jen pro Československo. No nebojte se, vy jste na tom lépe, protože tady ve Francii už naše nadace existuje a funguje. Pokud budete chtít nějak využít její služby, tak kontaktujte paní Christine, jak tady se mnou byla, ona ji vede, tady máte její číslo.“

Napsal jsem mu ho na svou vizitku s jménem Christine.

„To brzo využiji, můj syn Hugo studuje v Paříži a pomoc z nadace by mu jistě pomohla. Přes prázdniny si tady něco vydělá, ale zbytek mu musím doplácet, a to víte, i když Hugo moc neutrácí, tak život v Paříži, bydlení i potřeby do školy nám dost zatěžují rozpočet.“

„To je váš syn, jak se tady stará o bazény a bar?“

Přikývl. Doufal jsem jenom, že neví, co jsme spolu vyváděli, a že mi teď nerozbije hubu.

„Jak dlouho se zde zdržíte?“

„Jenom do zítra, nepotřebujeme nic extra, jídlo jen něco lehkého, nenáročného. Dopoledne jedeme do Milána, chci si tam domluvit nějaké vozy. Nechtěl by s námi jet i Hugo? Večer ho přivezu zpět.“

„Zeptám se ho.“

„Ať s námi povečeří.“

„Nemyslím, že je to vhodné.“

„Proč?“

„No, vy jste náš pán, jste bohatý majitel, my jsme jen zaměstnanci.“

„Auguste! Nehraji si na honoraci. Poznal jste Lombardovce, jak tady byli, připadalo vám, že jsou nějak povýšení, nebo že si drží od vás odstup?“

„Ne, byli příjemní, milí.“

„Vidíte, že i bohatí mohou být lidští. Patří mezi nejbohatší obyvatele vaší země. Mne přijali jako sobě rovného, i když jsem neměl skoro nic. Já také nehodnotím lidi podle bohatství, ale podle srdce. Mimochodem, své zaměstnance beru spíš jako svou rodinu než jako podřízené, ale jsem na ně náročný a přísný.“

Usmáli jsme se.

„Dobrá, vyřídím mu to.“

Velkou bagáž jsme neměli, jen trochu prádla a základní potřeby, tak jsme to dali Augustovi s tím, že budeme v soukromém apartmá nahoře, a my jsme pospíchali k bazénům. Potřeboval jsem si zaplavat, trochu se uvolnit a rozhýbat, dal jsem si několik délek, když jsem zahlédl, že přišel Hugo s osuškami a župany. Culil se a zamával mi. Vyšel jsem z bazénu a pozdravil jsem se s ním objetím a pusou na tvář, nechtěl jsem riskovat, že nás zahlédne jeho otec.

„Mám už pro tebe minerálku, minulý týden přijel plný náklaďák, přivezli i několik druhů piva. Mohu ho ochutnat? Minerálku jsem už ochutnal, ale pivo jsem si nedovolil.“ Ušklebil se.

„Ochutnej, jen se neopij!“

Zvrtl se a už si z lednice vyndával Zlatého bažanta.

„Dej mi také jedno, dnes už nepojedu, tak si mohu pochutnat.“

Otočil se a také mi jedno podal. Krásně jsem se osvěžil. Kluci, jak nás zahlédli s pivem, honem k nám přispěchali. Hugo je obsloužil a já je seznámil.

„Otec mi řekl, že chceš, abych jel zítra s vámi do Milána a dnes že mne zveš na večeři.“ Mrkl na mne.

„Můžeš pak zůstat i po večeři.“ Tentokrát jsem na něj mrkl já.

Rozchechtali jsme se. Přikývl.

Večeřeli jsme venku, večeři nám kuchař dělal na grilu, připravoval různé dobroty, hlavní chod byly ryby, myslím, že to byly jednoduše okořeněné filety z platýse. Po velmi chutné večeři, asi v devět, jsme odešli do mého apartmá, kde celá jedna stěna byla skleněná a venku za ní byla velká vířivka. August ji předvídavě nechal vyhřát. V duchu jsem se usmál. Na chvíli jsme usedli, nabídl jsem všem skleničku Louise a věnovali jsme se jeho vychutnávání.

„Slyšel jsem od kluků, že jsi jednou vyhrál láhev tohoto koňaku od výrobců,“ culil se Henry. „Vyprávěj, jak to bylo.“

„To už je skoro rok, téměř si to nepamatuji,“ chechtal jsem se, ale pak jsem se chlubil a vyprávěl, jak to bylo. Kluci tomu asi moc nevěřili, že jsem rozpoznal dvanáct druhů koňaku, aniž bych je kdy pil. Nepřesvědčoval jsem je, ať se trápí a špekulují.

Pak jsme si zašli do vířivky a krásně jsme se v ní mazlili. Mazlení pak pokračovalo i v posteli. Bylo to krásné a něžné milování.

Ráno mne vzbudil nádherný východ slunce nad Azurovým pobřežím, byl to úchvatný pohled, neváhal jsem vstát a hodnou chvíli jsem se kochal tím perfektním výhledem z kopce na moře, jak se z něho vynořuje ohnivý kotouč. Někdo se ke mně blížil, neotáčel jsem se. Objal mne kolem pasu a přitiskl se na má záda. Mezi stehna se mi tlačil tvrdý klacek, poznal jsem ho, byl to Vaska. Otočil jsem se a dal mu jemný polibek.

„Je to jako v ráji,“ hlesl a já jen přikývl. Co bych si mohl jiného přát, i když v ráji by se mi asi tvrdý klacek necpal mezi stehna.

„To je nezapomenutelné!“ zaslechl jsem pět ódu na východ slunce od Henryho.

„Občas se chodím ze střechy kochat tímto pohledem, když tady nikdo není,“ pochlubil se Hugo, který se také vzbudil a připojil k nám.

„Takový výhled je k nezaplacení, zejména v tak krásné společnosti.“ Rozesmáli jsme se, ještě jsme se hodnou chvíli kochali a pak jsme se kochali na posteli svými těly.

Po snídani jsme vyrazili po pobřeží do Milána. Mým cílem nebylo přímo Miláno, spíše Modena a její okolí. Přijeli jsme do Campogalliana, kde byl závod Bugatti. Přivítal mne obchodní ředitel, ten, který mi v Paříži prodal můj první vůz Bugatti.

„Co vás k nám přivádí?“ vyzvídal.

Já se uculoval. „Možná si pamatujete, že jsem vám prozradil, že Bugatti je moje srdeční záležitost, tak jsem zvědav, co je u vás nového, zda mi můžete něco nabídnout, a nemusí to být ani nový model.“

„Jistěže si vás pamatuji, ale také vím, že jste koketoval i s Ferrari. Nic ve zlém, kdo by odolal červenému žihadlu, že?“

Zasmáli jsme se.

„Já obdivuji lidskou dovednost a zručnost, miluji rychlou jízdu a oni mi to nabídli, tak proč bych to nebral, ale Bugatti je pro mne na prvním místě.“ Potutelně jsem se culil, on se usmál.

„Ale přijel jste odněkud z fronty,“ zasmál se a ukázal na Hummera.

„Před týdnem jsem váš vůz proháněl Německem a Francií až na Riviéru a okusil jsem i rychlost přes tři sta, ale přesně nevím kolik, protože jsem se musel věnovat řízení, tak jenom koutkem oka jsem zahlédl trojku.“

„A kde jste to zkoušel?“ vyděšeně se na mne podíval.

„Na německé dálnici, nemají tam omezenou rychlost,“ usmál jsem se.

„Myslím, že teď po vaší exhibici ji omezí,“ chechtal se. „Neznám kvalitu a stavbu německých dálnic, ale pro tak vysoké rychlosti jsou stavěny závodní nebo zkušební okruhy. Mohl jste se zabít, rozflákat na padrť.“ Starostlivě vzdechl. „A jaký to byl pocit, jaké to bylo?“

„To si musíte zkusit, to se popsat nedá, adrenalin z vás tryská, vidíte jen čmouhy, bylo to úžasné, je to nevýstižné.“ Rozohnil jsem se a on jen kroutil hlavou.

„Doufám, že se v našem voze nezabijete.“

„Jste pesimista, to vaše konkurence od Ferrari mi nabídla, abych závodil. Odmítl jsem, protože jezdit dokola by mne nebavilo.“

„Pojďte se na něco podívat.“ Zavedl mne do dílny, pod plachtou byl schován vůz, ale jeho křivky byly hodně odlišné od předchozích modelů. Strhl plachtu a já se kochal pohledem na čtyřdveřový sedan, ne moc vyvedené červené barvy, trochu vínové. Decentní přední spojler, vzadu další těsně nad zadním oknem.

„Ten chci, ale barva by mohla být jiná.“

Uculil se. „To je prototyp pro příští rok, bude vystaven v březnu v Ženevě.“

„A co kdybych vám dal na něj zálohu už teď?“ Nechtěl jsem se nechat odbýt.

Zadumal se, pak se pousmál. „To by možná šlo, ale dostanete ho až po ukončení autosalónu.“

„Ruku na to!“

Podali jsme si ruce a já mu vypsal šek na tři sta padesát tisíc dolarů, ani jsem v tom nadšení se nezeptal, kolik stojí. On se podíval na šek a souhlasně přikývl. Poté mi vypsal smlouvu a bylo to. Viděl jsem na něm, že ještě něco chce, ale váhá.

„Určitě mi něco hezkého teď ukážete.“

Uculil se a přikývl. Zavedl mne do jakési garáže, tam se pod celtou schovávalo něco menšího s výraznými blatníky. Srdce mi poskočilo, tušil jsem, co tam je, jestli je to to, co tuším, tak dostanu infarkt.

„Kluci, pomozte nám s tou celtou.“

Kluci přispěchali a každý jsme chytili celtu za jeden cíp. Srdce mi tlouklo někde v krku. Byl to on, malý krasavec. Bugatti Type 57SC Gangloff Drop Head Coupé z roku 1937. Nádherný černý, naleštěný, jako by zrovna sjel z výrobní linky. Oněměl jsem, jen jsem zíral snad s otevřenou pusou. Podíval jsem se na ředitele s nevyřčenou otázkou na ústech. Zamítavě kroutil hlavou.

„Ten je můj soukromý.“

Nedohadoval jsem se. Vypsal jsem mu další šek na půl miliónu dolarů a podal mu ho. Teď oněměl on a po chvilce kývl na souhlas. Málem jsem vybouchl nadšením.

„Jestli jste takový nadšenec, tak mám pro vás něco víc.“ Zavedl mne do staré nízké haly, kde stálo asi třicet, možná čtyřicet vozů pod celtami.

„To je takové naše pohřebiště,“ řekl trochu smutně. „Jsou to různé staré vozy, porouchané, nabourané, nepojízdné. Každý potřebuje opravit, některý více, jiný méně. Nemáme lidi, kteří by se tomu věnovali, a také není čas a,“ zasekl se, „ani prostředky. Za milión je to vaše. Naložíme vám do toho všechny náhradní díly.“

Nechtěl jsem tomu věřit, ale když jsme odkrývali celty, byl jsem nadšen víc a víc, ale také jsem začínal mít obavy, zda to zvládnu opravit, seženu na to lidi? Henrymu to nedalo a začal je počítat. Můj odhad byl nepřesný, napočítal jich čtyřicet osm. Z některých typů tam byly dva i tři, zejména ty starší. V hlavě mi to šrotovalo, jak je dopravit domů a kam to uložíme. Věřil jsem si, zvládneme to. Vypsal jsem třetí šek, milión dolarů. Nelitoval jsem peněz, litoval jsem sebe, jsem tak mimo, že snad ani neusnu, dokud je nebudu mít doma.

Domluvil jsem přepravu Coupé typ 57 do Nice. Podivil se, že ho nechci do Prahy.

„Mám italskou vilu v Nice a budu se s ním projíždět po pobřeží Riviéry,“ culil jsem se. Nemohl jsem se dočkat, až ten den skutečně nastane.

Rozloučili jsme se a já odjížděl s maximálním uspokojením. Měl jsem původně v úmyslu, že se nejdříve podívám k Ferrari, ale opět zapracovalo nějak mé podvědomí nebo intuice a místo do Maranella k Ferrari jsem jel za Bugatti do Campogalliana. Ta města ani nejsou od sebe moc vzdálena, asi tak dvacet kilometrů. Klukům to teprve teď docházelo, když už jsme jeli zpátky domů, co jsem vlastně vyvedl. Nevěděli, co na to říct. Trvalo jim to, než se rozmluvili, a pak rozvíjeli všechny možné i nemožné nápady. Dokonce padl i návrh, že jsem si mohl rovnou koupit celou firmu. Později, když došlo k jejímu krachu za pár let, jsem z nostalgie snad i trochu litoval, že mne to tenkrát nenapadlo a nekoupil jsem ji. No ale víme, jak je to s 'KDYBY'.

Na oběd jsem zajel do Janova, měli jsme ho při cestě. Po obědě jsme se trochu pokochali památkami a já zašel do obchodu s bytovými doplňky. Koupil jsem ložní prádlo, deky a polštáře. Kluci se podivovali, co to nakupuji.

„Uvidíte!“ stroze jsem odpověděl. Nechápavě se po sobě koukali, ale žádný z nich neznal odpověď, i když Henry ji znát mohl.

Blížili jsme se k Monacu. V Monte Carlu jsem těsně před kasínem odbočil k novému výškovému domu. Zajel jsem do podzemních garáží, které jsem si otevřel dálkovým ovladačem. Zaparkoval jsem na místě označeném Penthouse, nebylo tam takto označené jen jedno, k penthousu patřila čtyři stání. Vystoupil jsem a požádal je, aby mi pomohli s nákupem. Nastoupili jsme do prostorného výtahu a já stejným ovládačem odemkl i ovládání výtahu, ten se automaticky rozjel, rozpoznal kód mého penthousu. Když se výtah zastavil, dveře se otevřely a my jsme vstoupili do uvítací haly. Kluci se s údivem rozhlíželi, já byl také trochu překvapen. Krásné minimalistické prostředí, zařízení laděné v jemných pastelových tónech obilných polí a luk. Na stole ve váze naaranžovaná ikebana s dominantní strelícií. Na pultě ležel lístek s uvítacím pozdravem „Vítejte doma!“.

Procházeli jsme celým patrem a objevovali příjemnou atmosféru. Po schodech jsme vystoupali do patra, tam jsme teprve objevili ložnici, šatny, terasu s bazénem podél celého patra. Prostor byl zabezpečen asi dvoumetrovou skleněnou stěnou. Nevydržel jsem a vnořil ruku do bazénu, příjemně teplá voda a na chloupcích se mi tvořily malé vzduchové perličky. Nechyběla ani dřevěná lehátka z teakového dřeva a několik servírovacích stolečků. Kluci se honem svlékali a už blbli ve vodě. Já bohužel se musel postarat o servis, lednice sice jela, ale krom třech láhví vody a jednoho šampusu na přivítání tam nebylo nic. Zavolal jsem domácím telefonem na správu domu, zda mi mohou zajistit nějaké občerstvení včetně jídla. Vyjádřili se, že jsou nám k službám. Popsal jsem jim, co a v jakém množství bych si přál, samozřejmě že jsem nemohl zapomenout na kávu, čaj a kapučíno. Když se mne slečna zeptala, zda chci i nějaký alkohol, víno, pivo a já odpověděl s díky, že nechci, asi se podivila.

Za půl hodiny byla zásilka doručená. Uložil jsem to do lednice, košík s ovocem jsem vzal na terasu a konečně jsem se mohl také vyřádit s kluky v takzvaném nekonečném bazénu, který se přeléval přes okraj, ale dole byl kanálek, který tu vodu odváděl. Užívali jsme si vody a sluníčka, i když já nejsem velkým zastáncem slunění, tady na lehátku se mi to líbilo, když mne to omrzelo, mohl jsem si sklopit markýzu a zastínit se.

Před večeří jsem zavolal Augustovi, že kolaudujeme penthouse v Monte Carlu a vrátíme se zítra dopoledne, aby neměl strach, že se dnes nevrátíme a nic špatného se nám nepřihodilo. Zavolal jsem i Pepču do Prahy, že se ještě zdržím a přijedu pravděpodobně až v sobotu. O tom, že jsem koupil padesát vozů a krom dvou jsou to skoro vraky, jsem raději mlčel, protože asi by na mne uvalili kuratelu, že jsem se zbláznil. V ten moment jsem si vzpomněl na Matýska a Tadka, mají ptáčky v klecích, ti mne musí proklínat. Ať, zaslouží si!

Na večeři jsme zajeli vozem k hotelu Paříž, ač to byl kousek, chtěl jsem předvést zazobancům, že existují i jiné vozy než Ferrari, Lamba či Maserati. Také jsem potřeboval nějakou reklamu, vždyť je prodávám!

Kluk, co mi ho parkoval, se uculoval: „Takový vůz jsem ještě neviděl. To je vůz pro chlapy.“

Usmál jsem se. „To je do hor, byli jsme v Alpách.“

Musí mu to stačit, nebudu mu vysvětlovat, že do coupé Ferrari se čtyři nevejdeme. Strčil jsem mu do dlaně stovku.

Když jsme se perfektně najedli, navrhl jsem, že se podíváme do kasina, ať se kluci také pokochají. Náš dress code byl obstojný, tak jsme vyrazili. Když jsme vycházeli z restaurace hotelu, zaslechl jsem známý zvuk Hummera, podíval jsem se na parkoviště a zrovna přijížděl ten žluťásek, který po mně chtěli Němci. Vystupovala z něj elegantní dáma v dost odvážném přiléhavém body stejné barvy. Moc jí to slušelo. Trochu jsem přidal do kroku, chtěl jsem ji oslovit a promluvit si o voze, jak je s ním spokojená, ale když jsem uviděl, jak se chovala k personálu, přešla mne chuť. Zkazila mi náladu na celý večer. Portýra oštěkala, že jí otvírá pozdě dveře, přitom jsem jasně viděl, jak je otvírá nejméně metr před ní.

Když jsem kolem něj procházel, utrousil jsem, že ji asi nikdo neuspokojil. Portýr málem vyprskl, ale ovládl se a potutelně se na mne usmál.

„Vítejte pane Simone!“ hlasitě mne pozdravil, až se ta bréca otočila, koho portýr zná jménem. Já jsem dělal, že mne nezajímá, ale periferně jsem sledoval její reakce. Tvářila se naštvaně, jako by chtěla vyhlásit válku. Dorazilo ji, když si měnila žetony a ke mně přišel ředitel a vřele mne vítal.

„Vítejte u nás, Simone, jak jste spokojen s penthousem?“

„Děkuji, moc se mi líbí, včetně perfektního servisu, dnes jsme ho trochu zkolaudovali. Vracíme se z Modeny, povedlo se mi koupit padesát vozů Bugatti a také i krásný historický vůz Bugatti Type 57SC Gangloff Drop Head Coupé z roku 1937.“

Vytřeštil oči. „Jeho Veličenstvo dlouho touží po tomto voze. Za kolik jste ho koupil, jestli tedy mohu vyzvídat?“

„Skoro za hubičku, jen půl miliónu dolarů.“

„Pane jo! Já vás budu hubičkovat celý večer.“ Rozesmáli jsme se. „Přišel jste nás zruinovat?“

„Ne, je to přátelská návštěva, jedeme z Itálie, tak nemohu projet bez toho, abych vás pozdravil.“

Po našich komplimentech jsem každému vyměnil deset krát deset tisíc dolarů za žetony, ať si to kluci vyzkouší. V rychlosti jsem jim vysvětlil, jak se výhra dělí, například když dáte na kříž čtyř čísel, tak dostanete z výhry čtvrtinu. Samotné číslo bere pětatřicetinásobek. Pozoroval jsem, jak je žetony pálí v rukách. Sázeli opatrně, po jednom, maximálně po dvou. Nevedlo se jim. Pak Hugo vyhrál, vsadil na jedno číslo dva žetony. Vyhrál sedm set tisíc a hned po něm i Vaska, ten se odvázal a vsadil tři žetony a vyhrál milión a padesát tisíc. My s Henrym jsme ostrouhali, štěstí přesedlalo. Byl jsem potěšen, že si kluci takto pomohli k pěkným penězům. Poslední žeton jsem posunul krupiérovi pro personál. Vděčně přikývl.

Objal jsem kluky a odvedl je raději od stolu, aby je náhodou nezachvátila závislost a nakonec přišli o vše. Ta štěkna se na nás nevrle podívala, měl jsem chuť vyplazit na ni jazyk, ale jen jsem se zasmál a políbil Henryho na ucho. V penthousu se rozjaření kluci hrnuli do vířivky, já se omluvil, že si dám nejdříve několik bazénů. Z terasy jsem oproti ránu pozoroval jasnou oblohu, jak se na ní začínají třpytit hvězdy.