Rytíři ze Zvonu II – kapitola 13

V noci Aura povalila sloužícího, co jí nesl vodu. Proběhla nahoru. Lukáš dřímal vedle ležícího Martina. Aura strhla obvazy a lízala ránu. Na všechny vrčela a cenila zuby.

„Pamatuješ, můj pane, jak zachránila život Jakubovi, když ho postřelil Ješek? A málem zemřela taky. Doufejme, že pomůže i Martinovi,“ mínil Ludvík.

Po týdenních horečkách se Martin začal lepšit.

„Když jsem spadl do Malše a kurýroval mě poustevník, to bylo skutečné zranění. Po medvědích drápech, to by bylo něco jiného. Jenže tohle byl jen škrábaneček od kamene. Už si, můj drahý Lukáši, musíš zvolit jiného ochránce.“

„Kdepak, můj chlapče, co spojila láska, je na věky. Konečně ochránců mám plný hrad.“

„Je to ta stejná noha. Asi je jí to souzeno, můj pane. Už se v sedle udržím. Kdy vyrazíme na lov?“

Lukáš teď často sedával se svým adoptivním otcem ve stínu na nádvoří. Voněly růže a kolikrát s nimi trávil odpočinek i otec Jeroným.

„Je krásné léto, mí drazí. Zatím klid. Už jsi, Lukáši, něco podnikal ohledně Zvonu?“

„Jistě, hned jak jsme se vrátili, jsem poslal posla do Čech k Vladislavovi. Koupě Zvonu je dohodnuta. Králi denáry přijdou vhod. Pomáhá císaři, ale vždy není bohatá kořist. Myslím, že se budeme vracet s mojí africkou skupinou. A doufám i v tebe, otče Jeronýme.“

„Uvidíme z jara, milý synu.“

„Musím si tě užít, dokud jsi tu, Lukasi. A vás všech. Vidím, že ti Zvon příliš přirostl k srdci. Jsem rád, že mi tu necháš chlapce, co se o mne starali. Už jsou z nich Francouzi. Mám krásný podzim života. Ani tu podagru necítím. Připijme si, prosím, na památku našeho Jeana a pomodleme se za něj,“ řekl s dojetím starý vévoda.

On i mladý měli slzy v očích. Dokonce i otec Jeroným. Ten se nahlas modlil za spásu duše a oba muži v duchu s ním. Snad Bůh dá, pomyslel si Lukáš a za rok se vrátíme.

„Moji drazí, nechtěli jsme vyrušovat, když jsme slyšeli modlitbu.“

„Chlapci, Jakube, Martine, posaďte se u starého muže, ať pookřeje. Jste taky jako mí synové. I ty Čeňku, Vahe a Matěji, budete mi potěšením v mých posledních dnech.“

„Otče, tak nemluv, jaké poslední dny. A vůbec, přines loutnu, Jakube, a zahraj nám pro potěšení duše.“

Když se Jakub vrátil, přišel s ním Fabrizio s druhou loutnou.

O Fortuna, velut Luna, statu variabilis,

semper crescis aut decrescis, vita detestabilis.

Nunc obdurat, et tunc curat, ludo mentis aciem,

egestatem, potestatem, dissolvit ut glaciem…

Chlapci hráli a zpívali. Některé písně znali i ostatní, co se shromáždili kolem. Jen texty byly většinou latinské. Ale to nikomu nevadilo. U žákovských písní strávili hodnou chvíli. Nakonec se kolem shromáždila většina obyvatel hradu. Bouřlivý potlesk byl odměnou.

„Bylo to krásné, můžeme pozvat nějaké kejklíře, pošleme jezdce do Paříže, i nějaké herce a jiné komedianty. U krále je jich stále plno. Zařiď to, drahý Čeňku.“

Během hry přišly i manželky a několik dvorních dam. Přinesly se pohodlné židle a nikomu se nechtělo na večeři. Raději nechali vynést stoly. Bude-li příznivé počasí, budou venku i v dalších dnech. Večer Jakub vzpomínal:

„Stýská se mi po Davidovi, slíbil, že se tady ukáže. Možná je v Paříži. Zbyl mi jen jeho prstýnek. Co Victor a Stefan?“

„Myslím, i my s Lukášem bychom ho rádi viděli. Kdoví, kde je jim konec.“

Jakub smutnil v pelíšku. Dlouho trvalo, mnoho polibků a pohlazení, než se jeho tvářička rozjasnila. A i pak, po krásném milování, hladil Davidův prstýnek.

Dny utíkaly a zatím si všichni užívali tepla léta. V Nevers se stavili kočovní herci, kejklíři s kruhy a kuželkami na horizontálních tyčích i další artisti. Jedno odpoledne přijelo ke hradu několik vozů. Od vozů směřoval k bráně mladý muž, oblečený jako nějaký velmož. Po domluvě vjely vozy do nádvoří. Jakub zrovna vycházel z prostředního paláce. Nejdřív se nevěřícně díval a pak se s úsměvem rozběhl.

„Bože, Davide, Davide!“

Objímal se a líbal s příchozím. To už od vozů běžel Victor a Stefan. Do vítání se zapojila i Aura, která předběhla Martina. Radostné vítání nebralo konce.

„To jsme se rozrostli, je nás deset,“ ukazoval radostně David.

„Jdeme za Lukášem.“

Bylo to krásné shledání. I když si všichni uvědomovali, že je pojí víc než přátelství z minula.

Na druhém nádvoří vyrůstalo pódium, nad ním napjaté lano a druhé bylo vysoko, natažené z věže na vztyčený sloup.

Provazochodci uvedou své umění nejprve na hradě, pak několik dní na neverském tržišti a závěrem opět na hradě. Matěj se rovněž nadšeně vítal s Davidem a vzpomínali na natahování lana na Zvonu. Teď zajišťoval židle a dál lavice pro osazenstvo hradu.

„Jednak máme program na pódiu, spíš k obveselení, pak na nízkém laně. A samozřejmě pak hlavní noční s pochodněmi.“

Taky představil svůj ansámbl.

„Victora znáte, Stefana jsem získal u vás a stejně Ernesta, který byl u povozu. Dnes už jsou zdatnými provazochodci. Máme i půvabné dívky, Alejandra a její bratr Alessando, francouzská dvojčata, a taky Sibyla a její přítel Leonides, Řekové. Z Itálie jsou Antonio a Giovanni a konečně kdysi egyptští kněží, Num a Thoth. Pak ještě vozky, kteří jsou zároveň hudebníky. Měli jsme štěstí díky vám. Hned na první zastávce u biskupa Konráda v Pasově se k nám přidali Giovanni s Antoniem a poslední přírůstek jsou chlapci z Egypta.“

Matěj se postaral o ubytování v prostorách pro návštěvy. Zatím se všichni zapojili do přípravy na odpolední a večerní představení. Na odpoledne přišlo mnoho lidí z okolí. Ale hlavně sloužící, vojáci, manželky, děti. Bylo také pro menší diváky určeno. Hudebníci hráli na loutny, různé píšťaly a bubínky. Na laně předváděli neuvěřitelné kousky, zachytávali se při předstíraných pádech za ruce a nohy. Při tom hráli humorné příběhy nebo žonglovali. Zapojili lana i žebříky. Kouzelníci nechali mizet a objevovat předměty. Vrhání nožů a kopí. Davidovo balancování na ostřích nožů a mečů. Ale hlavní podívaná byla na různé kousky na laně. Pak David všechny upozorňoval, aby zachovali klid, až uvidí následující číslo.

Vyvrcholení bylo něco nevídaného. Num a Thoth oblečeni jako faraonští kněží si nechali přinést něco, co připomínalo koženou rakev. Byla velmi úzká a jeden z nich se tam sotva vešel. Druhý pak pronášel kouzelné formule. Zapálil směsi bylin a kadidla na velkých bronzových mísách. Ještě jednou tu podivnou rakev otevřel. Aby všichni viděli druhého muže. Pak se ozvaly píšťaly se srdcervoucí melodií. Dva sluhové s turbany na hlavě přinesli meče a kopí. Kněz si na hlavu nasadil masku ve tvaru ptačí hlavy. Pak do truhly zabodl meč. Ozval se výkřik, ale i mnoho diváků vykřiklo hrůzou. To už následovalo kopí, další meč, až bylo vše donesené zabodnuto. Z nádoby vyndal hada, který se mu svíjel v ruce nad rakví. Sluhové meče a kopí vytáhli a odnesli. Kněz otevřel rakev a z ní vylezl jeho kolega a začal se uklánět za víření bubnů. Tak to bylo něco. Všichni byli ohromeni.

„To je skvělé, určitě musel z rakve zmizet a pak se objevit,“ obdivoval vše Martin s Matějem.

„Mně se málem zastavilo srdce,“ pochvaloval Jakub a ostatní chlapci.

„Tušil jsem, že nikoho nezraní, ale měl jsem obavy. Někdy se i výborný trik nepovede. Jdeme, pánové, na večeři, to hlavní nás čeká. Měsíc je za mraky, jako by tušil, že potřebujeme tmu.“

Celé představení začalo něčím jako tancem. Dva muži a dvě dívky s pochodněmi. Jeden pár na horním laně, druhý na dolním nad pódiem. Tančili úplně stejně. Pak najednou zřejmě taky po lanech, horní pár doslova slétl dolů. Nahoře se objevilo namodralé světlo a v jeho záři plášť, který se rozdvojil, a různé kousky dělaly páry oba. Aby pak artisté také slétli dolů, kde vzplál řecký oheň. Něco podobného viděli na Zvonu, jen tehdejší okolnosti byly hodně vyhrocené. Všichni tehdejší účastníci si v duchu prožili onen večer či spíše noc. Jakub se rozběhl za Davidem.

„Bylo to krásné, Davide. Jako před dvěma lety. Tolik jsme si přáli nové shledání. Ani jsme se s tebou nestačili rozloučit. Vidíš, mám tvůj prstýnek. Vždyť jsi mi dal jediné, co jsi měl. Nejsem sám, kdo se na tebe těšil. Stejné city k tobě chová i Lukáš a Martin. Každého z nás jsi očaroval svojí krásou, uměním a toužíme po tobě, pokud i stejný cit u tebe přetrval.“

„Jakoubku, i pro mne to bylo těžké rozhodnutí. Moje touha zůstala stejná a přál bych si ji s vámi naplnit.“

„Můžeme tě očekávat dnešní noc?“

Ještě mu ukázal, kam má přijít. S radostí, ale i obavami odcházel za Martinem a Lukášem.

„Mí drazí, několikrát jsme o tom mluvili. Já pozval Davida k nám. Na dnešní noc. Neudělal jsem něco špatně?“

„Neudělal, náš zlatovlásku. Oba to tak cítíme, jako ty, viď, Martine?“

„Je to tak. Na nikoho jiného jsem nikdy nemyslel. Vždycky jsem si v náručí představoval jen vás dva. V Davidovi je zvláštní síla, které nejde odolat. Přesto jí nikdy nevyužil. Jistě, už my jednáme proti církvi a nenávisti. Ale cítím, že se ničím nezprotivíme vůli Boží. Zajdu k sobě pro dobré víno a jamón paní Sanchy.“

Jemné zaklepání ohlásilo nočního návštěvníka.

„Krásnou noc, přátelé, i Aura mne pustila, tak doufám, že mě nevyženete,“ usmíval se David a vítal se se všemi polibkem.

„Vzpomínali jsme na tebe v Africe, v Andalusii i v Paříži. Asi jsme tě tehdy neměli nechat odjet.“

„Bylo to těžké, ale já nechtěl zanést mezi vás rozkol a pak zklamání. A vybrat si jednoho nešlo. Pamatuješ, Martine, na naše zápolení s meči? Ve stáji, Jakube, moc nechybělo strhnout tě do slámy. Obdivoval jsem, vévodo Lukáši, vaši čistou lásku. To jak ses rozhodl přijmout své chlapce. Lásku nebesky čistou. Daleko od lidské zloby. I nás někde podezřívají z čarodějnictví. Děkuji za pozvání.“

Pak už nebylo třeba slov. Pomalu se vzájemně vysvlékli a užívali si krásy svých těl. Jakub se zase cítil, jako když viděl Davida na půdě donjonu vybalovat se z černého plátna. Jeho tělo, co mu připomnělo dávné olympioniky. V tom se podobali s Martinem. Jen pár jizev navíc zdobilo těla Martina a Lukáše. Chlapci líbali celého Davida. Ten oplácel. Jemně mu podstrčili Jakuba. Měl vlhké oči, přitáhl si napjaté tělo provazochodce a úpěl, když do něj zasouval svůj penis. S jedné strany je líbal Lukáš, z druhé Martin. Před vrcholem se vyměnili. Pak už se střídali v ochutnávání svých těl. Zlatovlásek si Davida přidržel a první si užil jeho výstřiků. Chvíli jejich těla tvořila čtverec, ale přicházely nejroztodivnější kombinace.

Trošku se posilnili vínem a šunkou a osvěžili kompotem z angreštu a rybízu, co právě dozrával.

„Pořád nám zbývají ruce ku hlazení a ústa k líbání,“ smál se Jakub, když už ostatní své šípy vystříleli.

Dávno bylo světlo, jak zmožení láskou usínali. Jejich dopolední klid hlídala Aura. Teprve její dcera Bella je vzbudila rovnou k obědu.

„Nejsem žádný trubadúr,“ smál se Martin, „ale nejraději bych zpíval radostí ze života.“

„To asi cítíme všichni,“ doplnil ho Lukáš.

Bylo to neuvěřitelných čtrnáct dní. Nakonec ještě přidali týden. Vyjeli si také na Čeňkův hrad Dumphlun s Davidem a některými jeho umělci. Ukázalo se, že jsou i vynikajícími lovci. I Jáchym chválil Davida s lukem. Egypťané byli mistři v zásahu ryb oštěpem, což si pak vychutnali při lovu na mrtvých ramenech a ostrovech Loiry. Na závěr vystoupili ještě na hradě. Vystoupení bylo obohaceno o hořící šípy. Nastalo loučení. Určitě se zase zastaví.

„Jenže za rok už budeme na Zvonu v Čechách.“

„I tam přijedeme rádi, pokud nás bude provázet Boží požehnání,“ sliboval David.

Poslední noc byla spíš plná polibků, doteků a malých něžností. Ráno se karavana s vozy vydala na další cestu.

„Doufám, že se ještě uvidíme, zatím zůstane David v našich srdcích,“ Jakub se nestyděl za slzy.

„Budeme mít krásnou vzpomínku a velkou naději,“ mínil Lukáš.

„No, chlapci, jdeme se napít a popřát jim šťastnou další cestu,“ vyzýval Martin.

„Zajdu za otcem Jeronýmem a biskupem Simonem, ať poprosí Pána Boha, nechť nad nimi drží svoji ochrannou ruku,“ dodal uslzený Jakub a šel ke svitkům a knihám, co dostal od Čeňka. Samuel mu pomáhal s překlady z arabštiny a dost často s nimi pobýval i Ludvík s Cristelou. Mnoho spisů se věnovalo medicíně. Ty si hned brali k prostudování.

„Je to zvláštní, jak byli v dřívějších dobách lidé daleko v různých vědách. Mnohem dál, než jsme my,“ uvažoval Ludvík.

„A to se spousta antických pojednání nedochovalo. Jen se zachovaly odkazy jiných autorů.“

Blížil se konec léta. Všichni si užívali krásného počasí. Ludvík se svojí paní se věnovali mimo práci v neverské nemocnici hlavně sběru bylin. Teď se také u některých sklízely kořeny. Přidali se i Samuel s Fabriziem. Zdislav pomáhal Jakubovi v knihovně a Nicolas se připojil k lovcům. Martin a nerozluční Hanek s Jáchymem vyjížděli na všechny strany. Často se přidal i Čeněk a Vahe. Kuchyně byla zásobovaná čerstvou zvěřinou. Na lovu ryb a vodních ptáků se podílely i tři manželky. Dobře střílely z luku a Vaheho Michele byla vášnivou lovkyní. To uznával i Martin. Jen Matěj byl zaneprázdněný u oprav a staveb ve městě. Lukáš se snažil být co nejvíce se svým otcem. Často se přidávali k lovcům u Loiry. Starý vévoda ještě dobře zvládal luk i oštěp. I když většinou z přenosné židle.

Úroda byla letos slušná a sýpky plné. Vypadalo to, že bude i velmi dobrý ročník vína, které zlátlo nebo modralo na četných vinicích. Hned když se vrátili, zaseli přivezená semena mrkve. Bylo jí celé políčko. Něco půjde do kuchyně, ostatní založí na zimu do sklepa pro další množení. Na hradě byly sklepy na zeleninu. Pastinák, ze kterého se vařila výborná kaše, ale i řepa a hlavně zelí. Tady bylo království mladého kuchaře Enza. Dostal péči o zeleninu na starost. Jinak s ním Marc a zdejší vrchní kuchař počítali jako s jejich nástupcem. Častokrát ho bylo vidět u komnat Hanka a Jáchyma nebo ráno opouštět jejich ložnici. Tady se ovšem tím nikdo nepohoršoval. Spíš někteří trošku záviděli. Vždyť měl ty nejlepší učitele lásky.

Hlavních podzimních honů se měl zúčastnit král. S tou zprávou přispěchal první biskup Simon, který ji obdržel od svého pařížského kolegy Theobalda. Proto, když přišlo oznámení od samotného krále, byli už všichni připraveni. Přijede nejen král, ale i jeho bratr Robert I. z Dreux a kdysi s ním znesvářený hrabě Jindřich I. z Champagne, oba z jeho doprovodu na druhé křížové výpravě. S těmi se pochopitelně dobře znal i Lukáš. S nimi i velká skupina rytířů. Bylo potřeba se důkladně připravit. Vaheho s jeho paní přestěhovali. Tam bude král a část jeho skupiny. To bylo záležitostí Matěje a Čeňka. Vahe, Martin a Jáchym s Hankem připraví lov. Zvěře je dost i medvědi jsou hojní. Ve vévodství se až tolik nelovilo jako jinde. Při lovu sjedou na Čeňkův hrad Dumphlun. Tam odjeli vše připravit Jakub a Zdislav s Nicolasem. Samuel a Fabrizio dohlédli na výstavbu dřevěného altánu na jednom z písčitých ostrovů, kde bude lov vodních ptáků. Přijela také skupina kejklířů, hudebníků a minesengrů. Jakub litoval, že už tu není David, ale jeho umění už král viděl v Paříži, a dokonce ho odměnil i nějakým řádem. Poslední den se na několika rožních připravovaly skopové i hovězí kýty, divočák a selata. Po příjezdu začne hostina na uvítání.

Chlapci Alfred a Bernard se přiřítili na koních.

„Král už jede!“ nadšeně volali. U brány bylo osm trubačů, kteří spustili uvítací fanfáry. V čele nosič královské standarty a další s prapory. Všichni jen v lehké zbroji s plášti bohatě vyšívanými a zdobenými. Král se zastřiženým knírem a bradkou, Jindřich s bohatými zlatými kadeřemi a rovněž světlovlasý Robert. Pak rytířstvo, vojáci a další doprovod. Starého vévodu vynesli na židli. S tím se první objal král a pak s Lukášem.

„Nechme dvorských zvyklostí, jsme u drahých přátel, vždy věrných králi.“

Do vítání se zapojil biskup Simon a otec Jeroným. Většina všech se znala z křížové výpravy. Hned byli koně odváděni do stájí. Alfred a Bernard dostali tu čest odvést králova koně. Všechny zavedli k ubytování, aby se po chvíli setkali v rytířském sále. Pak už se pronášely zdravice a připíjelo se. V čele stolu seděl král se svým bratrem a hrabětem Jindřichem, který se stal v pozdější době královým zetěm i švagrem. Domácí vévodové a biskup s otcem Jeronýmem.

Pak zdejší mladá šlechta se svými manželkami, stejně tak Ludvík, Lukášova a králova družina. Stoly vytvářely podkovu a středem roznášela vybrané lahůdky služebná děvčata. Taky speciality nosil Marc, zvláště jeho paštiky, které rovněž král znal z křížové výpravy, a mladý Enzo.

„Dodnes nevím, Marcu, z čeho jsi paštiky připravoval, když nebylo co do úst, ale byly skvělé i ve Svaté zemi.“

Enzo překvapil moučníkem ve tvaru královské koruny. Hodovalo se dlouho do noci. Občas hráli i hudebníci. K tanci nedošlo. Snad zítra. Pánové byli společensky unaveni a byli roznášeni do svých komnat. Druhý den došlo i na tanec a třetí vyjeli na lov k hradu Dumphlun.

„Tady mi aspoň nikdo nepřipomíná mé neúspěchy v Akvitánii,“ svěřoval se král Lukášovi při honu. Tak trochu Martin s Jáchymem a Hankem vyplašili a nahnali velkého medvěda. Vydatně pomáhaly Aura a Bella. Ty se nijak nekamarádily s královou loveckou psí smečkou. Král byl výsostně spokojen. Dobře mířeným zásahem kopím a pak mečem medvěda skolil. Druhého ulovil hrabě Jindřich ze Champagne a další den se dostalo i na králova bratra. Hlavní cíl lovu byl dosažen. Vše končilo hostinou s medvědími lahůdkami.

Po návratu ještě podnikli lov vodních ptáků, ale spíš ochutnávali vína z okolí.

„Myslím, že král může být spokojený. Medvěd, vynikající víno i Marcovy paštiky. A hlavně si tady odpočinul, jak říkal, od všech, co mu pochlebují u dvora. Má to těžké, každý od něj něco čeká a je jich příliš mnoho. Nechtěl bych být v jeho kůži. Bývalá manželka se provdala za jeho nepřítele a ani druhá mu nedala dědice. Není mu lépe než nám. My jsme volní jako divocí ptáci. I když je pravda, že do Afriky jsme tak nějak museli. Jenže to bylo úžasné dobrodružství v místech, kam se tak honem nikdo nepodívá.“

„Máš pravdu, Martine, nechtěl bych být králem. No ty jsi jím byl,“ usmíval se Lukáš.

„Jistě, kdyby neotevřeli brány, měl jsi vojsko větší než francouzský král,“ dodal Jakub.

„Já si z toho ani polovinu nepamatuji. Bylo to všechno moc rychle a neuvěřitelné. Navíc jsem měl pořád obavy, abych neudělal něco, co by se neslučovalo s místními zvyklostmi. Ještěže jsme měli Netuna a další grioty. Dnes mi to připadá jako sen. Nejvíc si všechno užívala Aura.“

„Bylo to krásné, ale nejlépe je v našem pelíšku. Jen David nám chybí. Příští rok už budeme touto dobou na Zvonu. Přivezl jsem si malou figurku, co prý umí rozmlouvat se zemřelými. Všechno jí řeknu, o cestě do Afriky a zpět, o mém otci, o nás a schovám ji pak do hlíny matčina hrobu. Sami jste se přesvědčili, že platí i jiní bohové, nejen ten křesťanský. Aby to všechno pověděla mámě. I bába Ančí rozmlouvá s ohněm a Jáchym s jeho bohy. Tomu našemu to rozhodně nevadí.“

Vévoda i Martin se rozesmáli.

„Nevím, co by na to říkal otec Jeroným. Musel by ses pomodlit stovkou otčenášů.“

„Náhodou jsem o všem mluvil s biskupem Simonem. Nijak mi to nevyvracel. Říkal, že svět je složitější, než jak ho vidíme my.“

„Simon byl vždycky jiný sluha boží jak třeba Bernard z Clairvaux. Já jsem mu vděčný za život. I tobě, Martine. Jen není jak ten vděk vrátit.“

„Už jsi nám vše vrátil nastokrát. Náš milovaný pane, drahý Lukáši.“

Chlapci z obou stran líbali svého pána. Aby pak přešli do krásného milování.

Král se svojí družinou a doprovodem se loučil. Určitě se ještě zastaví z jara, než odjedou do Čech. A naopak je pozval do Paříže. Z obrovských luk okolo Noiry, z jara zaplavovaných se sklízela druhá senoseč, otava. Ta byla vždy nejvhodnější pro koně. Bylo potřeba před zimou mít velké zásoby. Koně byli všude. Od jízdních, co používali rytíři a vojáci, až po tažné pro různé práce. Stejně tak i hovězí dobytek, kozy, ovce a zima je dlouhá i zde. Jakub v místním klášteře objevil dva mnichy, co umí štěpit stromy. Slíbili z jara přinést nové odrůdy ovocných stromů. Kolikrát trávili večery v ruské bani, kterou tady vybudoval Matěj. Tu rád navštěvoval i Simon a vzpomínali na první společnou koupel na Zvonu. Bylo také zapotřebí vykonat pár společenských návštěv u sousedů a uspořádat rytířské klání.

Chystalo se vysvěcení kaple sv. Jeronýma. Ta byla postavena jako součást opravy hradeb, na rozvalinách dřívější předsunuté bašty. Zásluhu měl Matěj, biskup Simon a otec Jeroným. Taky se ji rozhodli zasvětit jeho jmenovci z úcty k němu. Sejde se veliké množství lidí z dalekého okolí, i všechna místní šlechta. Svatý Jeroným byl jedním z Otců a učitelů církve, známý svým latinským překladem Bible. Byl označován za jednoho z největších učenců církve.

„To přímo vybízí k uspořádání turnaje,“ horlil Martin.

„Třicátého září bývá ještě hezké počasí,“ přidal se Vahe.

Pro byli pochopitelně všichni lovci a na něco tady moc nevídaného se těšil i starý vévoda. Taky přímo před kaplí za hradbami bylo veliké pusté prostranství jen s několika stromy. Hned se pod dohledem Matěje všichni pustili do práce. Bylo nutné postavit velikou tribunu. V okolí je plno šlechty a jistě přijede i hodně dam s manžely. To byla záležitost Čeňka. Stejně tak pozvat rytíře pro klání. To byla práce Vaheho a Matěje. Samotné kolbiště a závodiště připravit zase připadlo na Martina, Jáchyma a Hanka. Omladina, jak říkal Martin, se postará o výzdobu kaple a tribuny a taky zase s Matějem o pohoštění hostů a dostatek šenkýřů a prodejců jídla a pití.

Místní saucisse de chevreuil, srnčí klobása, nebo fromage affiné, sýr zrající ve sklepeních, a samozřejmě Marcovy paštičky. Mladičký Enzo chystal hovězí žebra ve sladké marinádě z medu, pepře, octa a hrušek a dalších přísad. Pak se opekla nad ohněm.

„Božínku, Enzo, to je skoro jak jamón paní Sanchy,“ ochutnával s nadšením Martin.

„Je to recept z Korji,“ rděl se mladíček.

„To je vidět, odkud vítr vane. Nezbude než tě vzít na rok s námi na Zvon.“

„Byl bych ti velmi vděčný, pane.“

„Nu což, Marca tu budeme muset nechat starému vévodovi. Říká, že žije jen díky jeho paštičkám.“

„Taky je umím, pane Martine, nemusíte se obávat,“ dodal stále se červenající Enzo.

V předvečer všichni vzpomínali na rytířský turnaj na Zvonu.

„Kdyby mi tehdy někdo řekl, co všechno se stane, nevěřil bych. Martin za nás vsadil dvě kopy denárů na Auroru s Jakubem. Do té doby jsme peníze jen viděli. Ty váčky z jelenice dodnes máme. Neuměli jsme výhru ani spočítat. To bylo celé jmění,“ vyprávěl Čeněk.

„Dáme si, chlapci, kvašené okurky, jako tehdy co přivezl Radim. Matěj je naučil dělat Enza,“ přidal se Hanek.

„A náš drahý Lukáš nás s Matějem pasoval,“ dodal Jakub.

Každý vzpomínal na události v Čechách při turnaji. Taky se vyhlásily disciplíny, ve kterých se bude závodit. Přihlásilo se veliké množství mladých rytířů z okolí.

„Necháme to na mladých,“ rozhodl Martin. „Je jich tu jako včel v klátu. Jen na závěr ukážeme nějaké výpady s Hankem a Jáchymem, co umí s lukem. Od nás se zúčastní jen Zdislav, Nicolas a Samuel s Fabriziem.“

 Zdislav bude závodit s Cleopatrou. Ta budila zaslouženou pozornost. Ostatně tu budila všude. Mladší sestra Aurory.

Zářila mezi černými a hnědými hřebci. Nicolas s mečem, Samuel se scimitarem a Fabrizio s lukem. Toho už delší čas učil Jáchym a říkal, že má k tomu nadání.

Největší pozornost si ovšem získal závod sekání hlav. Uzavíraly se zase obrovské sázky. Ten také začínal i končil před tribunou. Tady byl o něco těžší. Potřebné hlavy byly na ostrůvku v Loiře. Zdislav se zdráhal, aby na něj vsázeli.

„Můj milý, to máme vsázet na cizí? Máš tady nejlepšího koně. A když, chlapci, prohrajeme, prodám pár kamínků, abyste nebyli škodní,“ zval všechny k sázkám Martin.

Hosté už byli usazeni. I se svými manželkami a dcerami. Dam se zde ujaly zdejší paní – Čeňkova, Matějova a Vaheho manželky. Na čestných místech byli oba vévodové a biskup Simon. Za zvuku fanfár a bubnů projeli všichni na koních v průvodu.

Pak se seřadilo deset jezdců k závodu. Tady ho odmávla markýza Carolina hedvábným šátkem. Trať byla dlouhá, proto než se znovu objevili jezdci, předvádělo své umění několik kejklířů. S první hlavou z proutí přijel rytíř z Prye, jeden mladíček z Čeňkovy družiny. Dojel první i s druhou a třetí, následovaný Zdislavem na Clee. Po čtvrté přijeli zároveň, ale s pátou dojel s velikým předstihem Zdislav. Přátelé se k němu hrnuli a Nicolas ho obejmul a políbil.

„To není má zásluha, ale Clei.“

Alfred s Bernardem se jí hned ujmuli. Musí se vysušit, pomalu s ní chodit a teprve pak odvést do stáje. Vítěze čekalo nádherné sedlo, lovecká dýka a prsten. Jeho soupeř, špinavý blonďáček, Erik z Prye, dostal lovecký plášť a dýku. V odpoledním zápolení si velice dobře vedl Nicolas. Nakonec zůstal on a rusovlasý chlapec Dante z hradu Le Sallay. Své napůl kostěné meče zcela zničili. Jejich síly byly vyrovnané a ani Vahe s Martinem nebyli schopni určit vítěze. Tak se chlapci o první místo podělili.

U večeře se blýsknul Enzo. Tentokrát mu radil Samuel. Jehněčí vařené v ostré jíše a pak ještě opečené se šalvějí a sušenými fíky bylo krásným vyvrcholením večera. Oslavenci po mnohých přípitcích byli odneseni. Druhý den byl hod oštěpem, pak lukostřelba. Fabrizio byl sice až třetí, ale Jáchym ho chválil.

„Na začátečníka to bylo velmi dobré.“

V boji se scimitarem neměl Samuel moc protivníků a jednoznačné zvítězil. Pak Martin s Hankem předvedli několik zajímavých výpadů. To se kolem seskupili mladí rytíři a nechyběly výkřiky překvapení a chvály. Stejné to bylo u Jáchyma. Čaroděj, kroutili hlavou. Mezi největšími obdivovateli byl i Erik z Čeňkovy družiny a zrzeček Dante. Včera nadšeně poslouchali vyprávění afričanů a hezky zmožené je odnesli na jednu postel. Od rána se drželi u Nicolase a Zdislava. Chlapci jim šli ukázat, co si přivezli z Afriky. Během řeči se oba přiznali, že by rádi vstoupili do vévodových služeb. Erik se obával, že ho chtějí oženit s nějakou starou hraběnkou. Danteho přemlouvali ke vstupu do kláštera. Zdislav se vypravil poradit za Jakubem.

„Nevím, chlapci se seznámili až tady, ale mám pocit, že jsou jako my. Myslíš, že by je vévoda vzal?“

„Oba jsou dobří, mít Erik lepšího koně, tak se ti vyrovnal. Dante, myslím, by byl platnou posilou. Erik je v Čeňkově družině, Lukášovi určitě neřekne ne. Danteho rodiče stejně. Služba u vévody, co jiného by mohli chtít. A Lukáše se zeptám.“

Zdislav poděkoval. Jakub se potkal s Lukášem na nádvoří, kde se z povozu skládalo víno z Čeňkova hradu a Martin je lákal k ochutnávce.

„Jakoubku, dej si s námi, pořád jsi mezi těmi starými pergameny. Vydržely tisíc let, neutečou,“ smál se Martin.

Jakub u vína povyprávěl vše Lukášovi.

„Sledoval jsem je oba, můj pane. Myslím, že bude dobře, když se nám ta omladina rozroste,“ usuzoval Martin.

Zavolali Čeňka.

„Doufám, že všem chutná. To víš, pane, taky jsem je sledoval. A tobě, můj milý vévodo, jsem zavázán celým svým životem. Jak bych mohl něco odmítnout. Musím se poohlédnout po dalším, výběr tady je. Pošlu pro Danteho rodiče. Samozřejmě bude otec souhlasit. Kde ty výtečníky máte?“

Jakub pro ně poslal. Oba mladíci se červenali a poklekli před vévodou. Ten jim pokynul a chvíli jim sděloval, co je bude čekat. Zdislav s Nicolasem jim všechno další řeknou a vezmou si je pro začátek pod křídla.

Večer se přinesla Dračí krev a pořádně se popilo. Biskup Simon zřejmě zůstal u Čeňka s Matějem. Enzo už měl, jak říkal Jakub, cestičku k Jáchymovi s Hankem vyšlapanou. Erik s Dantem dostali zatím malou komnatu.

„Co myslíš, můj pane, oslavili jsme svátek sv. Jeronýma dostatečně?“ ptal se Martin, když se s Lukášem, vzájemně se podpírajíce dobelhali ke komnatě s pelíškem. Jakub se jim smál.

„Po dračí krvi máte draka, chlapci. Já si víno míchal s perlivou vodou, co nám vozí jeden kupec z pramene v lesích.“

„Vodou? Ty jsi neměl dost vody na moři?“

„Je to náhodou velmi dobré, pila to i Aura.“

„Abys ji tím neotrávil. Mladé víno má taky bublinky.“

Jakub své miláčky zbavoval oblečení, ale viděl, že dnes žádné hrátky nebudou. Lehl si mezi ně a přetáhl jemnou kožešinu. Na rozdíl od spokojeně oddechujících, nemohl usnout. Vzpomínal na Zvon, na všechny, co tam jsou, na bábu Ančí. Bude mu pak smutno po těch, co zůstanou zde. Ale i po přátelích v Rabatu, po Torgerovi… A David, snad přijede i do Čech. Člověk nemůže být všude. A mezi přáteli je i domov. Obdivoval Čeňka. Z ustrašeného chlapce ze chléva, kterého zachránili před smrtí, je dnes markýz a přítel i příbuzný francouzského krále. Všichni kolem si prošli neskutečnou cestou. Díky Lukášovi. Jeho Lukášovi. Jistě je to i Martinův Lukáš. Usmál se. Jeho chlapci, se kterými je život tak krásný. Oběma rukama se ujistil. Jsou vedle něj a určitě se jim zdají hezké sny. Konečně také usnul.

Říjen býval králem honů a posledním měsícem sklizně. Sklízela se jablka, hrušky a hlavně kdoule a mišpule. Z kdoulí dělal Marc s Enzem skvělý rosol a sýr. Počasí se po turnaji zkazilo. Začalo pršet a z plánovaného lovu vodních ptáků, kde se dřív zúčastňovaly i manželky zdejších pánů, sešlo. Martin se zrovna chystal za Jáchymem a Hankem domluvit další lov, když je uviděl v přístřešku u stájí. Učili tam někoho zacházení s mečem. Až když se chlapec otočil, poznal Enza.

„Doufám, můj milý, že nám neutečeš od vařečky k meči,“ dobíral si ho.

„Vždycky přece učíme všechny zacházet se zbraněmi. Až pojedeme z jara do Čech, bude se mu to hodit,“ mínil Hanek.

„Taky ho učíme česky a on nás lepší francouzštině,“ dodal Jáchym.

„Ty, Jáchyme, jsi podle řeči už víc Čech než my všichni dohromady,“ rozesmál se Martin.

„Ještě se, pane Martine, učím i lepší latině u otce Jeronýma a u pana Hanka němčině.“

„To chválím, jen abys nezapomněl vařit. Na co se máme dnes těšit?“

„Bude ovesná kaše s hruškami.“

„Co, co, cože?“ vyděsil se Martin.

„Ale také skopové v pepřové šalši,“ usmíval se Enzo.

„Máš štěstí, i když trochu uskromnit se, by na škodu nebylo. Já kdysi vykopával kořeny lopuchu a veverky si pekl na ohníčku.“

„My s Čeňkem vzali za vděk i trochou šrotu pro dobytek, jen když byl, a na ohni si pekli ptáky, co jsem střílel z praku nebo zasáhl kameny.“

„Já zase musel ulovit hada nebo rybu jen pomocí rukou,“ doplnil Jáchym.

„Vidíš, můj milý Enzo, nejsme žádná rozmazlená princátka, ale přece jen se těším na kus masa. A doufám, že bude i mátový čaj, zvykl jsem si na něj, a chléb s hrozinkami.“

„Škoda že prší, chtěli jsme jít na vodní ořechy.“

„Ořechy jsou dobré všechny. Akorát ty, co ti daroval Kevin, moc k jídlu nebyly.“

„Zato stačí jeden a je za něj hostina pro celý hrad. Půjdu, prší čím dál víc. Matěj kontroluje vinné sklepy.“

„Určitě se tam potkáme.“

Taky se tam pomalu sešlo panstvo z celého hradu. Starého vévodu přinesli.

„Doufám, že přestane. Stačí zátopy z jara. Ale pamatuji jeden rok, tak možná třicet let zpět, to pršelo čtrnáct dnů a voda dosahovala až ke hradu. Zatopila část města a všechny vesnice u Loiry. A sotva začala opadat, přišly mrazy. Všechno pokryl led. Zmrzlo hodně ovoce, zelí a pastinák shnil. Voda zaplavila obilné jámy i sýpky a odnesla slámu i seno. Pak mrzlo až do května. V zimě pomřela polovina obyvatel hladem. Na jaře se pozdě zaselo a bylo sucho. Přišla hned veliká vedra a hynul dobytek i koně. Podle sčítání po třech létech jsme měli jen čtvrtinu z původního počtu. Přišli pak osadníci až od německých hranic.“

Vévoda si nalil ze džbánu.

„A to můj otec pamatoval, když udeřil mor. Lidi umírali tak rychle, že je neměl kdo pohřbít. Tak se chalupy zapalovaly na venkově a ve městě se pohřbívali všichni do společných hrobů. Nebyl ani mnich, co by se za ně pomodlil. V klášteře přežili jen dva. Vlci si troufli až do města. Neměl kdo zavřít bránu. Tehdy zase přišli noví lidé z jihu.“

„Mor pamatuji jako kluk i v Kilikii,“ přidal se Vahe. „Bydleli jsme v kamenné tvrzi. Zůstala jen máma a můj bratr Magar. V blízkosti pomřeli všichni. Bylo to z otrávené studny. Proto jsme se naučili vodu převařovat. Ale někdy nepomohlo ani to. U nás byli zase šakali a medvědi.“

„Já poznal hladomor. Dokonce na Zvonu. Zemřeli mí rodiče. Vyrůstal jsem u cizích a pak v jeskyni v lese. Moc lidí zachránila bába Ančí. Mlela se mouka ze žaludů a z bukvic a do chleba se dávaly květy jetele. Jedli se chrousti i jejich larvy. Ale i jiné housenky. Tak to nám snad nehrozí,“ přidal se Martin.

„Tady se jí chrousti v medu, ale jako lahůdka,“ usmíval se Lukáš. „Tak doufejme, že pršet přestane a Pán nad námi nám nepřipraví nějaká strádání.“

„Važme si, chlapci, chleba našeho vezdejšího, neuškodí více pokory, skromnosti a chvály našeho Pána na nebesích.“

Ani si nevšimli, že je tady otec Jeroným spolu s opatem kláštera.

„Náš drahý Matthias, co zvelebuje město, hrad i náš klášter, je jako svatý Matthias Apostolus, jenž Jidáše nahradil u stolu Páně. Dohlíží i na víno jako krev Kristovu. Budiž mu za to dík,“ pronášel opat.

Matěj, kterému ta slova patřila, zůstával jako vždy skromný.

„Důstojný pane, otče opate, to všechno je práce zedníků, kameníků, tesařů, povozníků a zde vinařů, já jen občas dohlédnu, zdali jim něco nechybí a není překážkou.“

„Ne, ne, můj chlapče, jsi tady tou dobrou duší, opat má pravdu, viděl jsem, že jsi nechal opravit náhrobní kameny v katedrále a kostel sv. Jeronýma je také tvůj nápad,“ chválil starý vévoda.

„Musím se přidat také, lepšího purkrabího bychom těžko hledali,“ doplnil všechny Čeněk.

„Tak přátelé, pozvedněme číše na Matějovo zdraví a na poděkování za jeho služby,“ zvedl pohár Lukáš.

Ve sklepě jim nic nechybělo. Enzo přinesl krásně vyuzenou slaninu a hořčici od mnichů z kláštera. Bylo i první mladé víno. Ke stolu už přicházeli všichni v povznesené náladě.

Déšť neustával a Loira se začala rozlévat na pastvinách a kolem ostrovů. Ještěže všechna otava byla v senících. V řece plavaly větve i celé stromy i trosky chalup postavených příliš blízko a nízko u břehu někde výš po proudu. Po půlnoci se na koních k řece vypravili Matěj, Lukáš, Jakub a Martin. Měli na sobě nepromokavé pláště s kapucemi.

„Můj Bože, vždyť vypadáme jako čtyři jezdci ze Zjevení sv. Jana,“ zhrozil se Jakub.

„No snad to Apokalypsa nebude,“ odpověděl Matěj, „víc už udělat nemůžeme. Než by se voda dostala do města, to by muselo ještě několik dní pršet. Zatím ani nejsou zaplaveny všechny louky jako z jara. Tady u mostu na kůlu je znamení výšky při jarním tání. Ale přesto nechám některé zásoby a obilí přemístit do patra. Bude třeba hlídat most. Aby se nenakupilo všechno, co plave, v obloucích a voda některý nestrhla. To domluvím s Vahem. Rybáři mají stavení na kůlech. Uvidíme z rána.“

Pomalu se vraceli, vzpomínali na říčku na Šumavě, která byla proti Loiře jen malou stružkou, a přesto se dokázala rozvodnit a páchat škody.

„Běžte se všichni vyspat, můj pane. Já zajedu za Vahem a k mostu dáme vojáky s bidly a háky.“

„Matěj je opravdu dobrý duch. Pamatuji, jak Zdeňkovi zachránil život a jen se skromně usmíval,“ řekl Martin.

„A to jsi ho měl teprve pasovat, můj pane,“ dodal Jakub.

Lukáš si vzpomněl, jak ho potkal, když šel od Simona.

„Tady nic nevymyslíme, chlapci, pojedeme se trochu vyspat.“

„Myslím, že v nejbližší době nic nehrozí. Aura je klidná. Ona cítí, co se bude dít.“

Když šli ze stájí, uviděli Jáchyma. Stál u přístřešku a měl ruce pozvednuté k nebi.

„Rozmlouvá se svými bohy,“ ukazoval Jakub. „Nebudeme ho vyrušovat.“

Další den opět pršelo a ještě dva dny. Déšť byl řidší a spíš začalo mrholit. Voda u mostu nepřekročila značku z jarních povodní. Pak se najednou mračna potrhala a vysvitlo zapadající slunce. Loira začala opadat. Na loukách sbírali ryby jako na jaře. Udělalo se několik slunečných i teplých dnů. Zůstávaly jen větší kaluže. Často táhla hejna divokých husí a kachen. Lukáš říkal, jak vždycky touto dobou jezdili s Jeanem na lov k mrtvým ramenům řeky.

„Také jsme jezdili loni,“ řekl Čeněk. „Jen se musí dávat pozor na bažiny. Přátelé ze sousedství tam přišli o koně. Dost daleko se dá jet. Pak už jen pěšky.“

„Já žil v bažinách, jsou velice zrádné, k mé jeskyni se nikdo nedostal, ani Ješkovi muži. Musí se dávat pozor na barvu a vzrůst ostřic a kde rostou zakrslé vrby a břízy. Nejlíp si věděla rady Aura. I já se několikrát spletl, ona nikdy.“

Doma zůstal jen Jakub v knihovně a z dnes už místních jel Čeněk s několika vojáky a malou smečkou psů cvičených pro donášení zvěře z vody. Ti vesele pobíhali kolem Aury, ale ta je přehlížela. Jen když byl některý blízko, cvakla po něm zuby. Jednu skupinu vedl Čeněk, druhou Lukáš.

„Dost se všechno změnilo za pár let,“ ukazoval k velké skupině olší. „Ty byly poloviční a tady ten padlý kmen byl velký topol.“

Dostávali se k větší vodní ploše jednoho ramena. Voda byla zarostlá rákosím, lekníny, stulíky a kotvicí, známou jako vodní ořech, a taky bylo vidět popojíždět po hladině husy. Na dané znamení vylétl roj šípů. Ostatní ptáci se zvedli a přeletěli o kus dál. Teď to bylo na psech. Ti vyplašili poslední opozdilce a vraceli se se zasaženými kusy. Aura doplavala pro úlovky Lukáše, Martina a Samuela s Fabriziem. S Čeňkem byl Jáchym a Hanek spolu se Zdislavem a Nicolasem. I oba nováčci, Erik a Dante. Teď se posouvali k další vodě přes kus bažiny zarostlé trávami a nízkými keři. Najednou jeden z loveckých psů skočil pod nohy Clee se Zdislavem. Zřejmě uviděl ve vodě vydru. Clea se snažila uskočit, ale dostala se do bažiny, a jak se snažila vymanit, začala zapadat. Zdislav se rychle vyprostil ze třmenů, aby ji odlehčil, ale sám začal zapadat také.

„Snaž se ji uklidnit a sám se nehýbej,“ křikl Jáchym.

Volali na ostatní, ať jdou pomoci. První přiběhla Aura. Než jí stačil Martin něco říct, skočila do vody. Proplavala kolem klisny. Pak jí zuby chytila za uzdu. Pokoušela se ji táhnout dál do bažiny.

„Bože, táhne ji do větší hlubiny,“ hrozil se Zdislav, kterému podali na rychlo svázaná kopí.

Z Clei viděli jen hlavu, ale začala se vzdalovat k břehu na druhé straně.

„Dostala se z bahna, plave,“ ukazoval Hanek.

To už byl Zdislav na trávě a za chvilku se přihnala Clea s Aurou. Obě se oklepávaly.

„Říkal jsem, Aura je v bažinách jako doma. A Clea je velmi chytrá klisna,“ řekl Martin.

„Takže jediný hlupák jsem tady já,“ usmíval se Zdislav a vyzouval si boty, aby se zbavil bahna.

„Měli byste se vrátit domů,“ myslel Lukáš.

„Je krásně a teplo, Clea je na vodu zvyklá, za chvíli uschne. Já taky. Zapadl jsem jen po kolena. Tady na břehu udělám oheň a usuším se.“

„To můžeme a opečeme si kus uzeného masa,“ přivítal zastávku Martin.

Dali se do sbírání kusů dřev z popadaných větví. Vojáci rozdělali oheň a vyndali zásoby. Zdislav si sundal bruchy a nohavice a navlékl je na kusy větví, co se zabodly blízko ohně. Nicolas svlékl svůj kabátec a přikryl jím Zdislavovu dolní polovinu těla. Měl starost, aby se nenachladil. Clea se už pokojně pásla s ostatními koňmi pod stromy. Po vynucené přestávce pokračovali dál. Ještě ulovili další husy a pár kachen. V pozdním odpoledni se vraceli. Byla horká polévka z čočky a pastináku s kousky masa. Pak hovězí kýta na rožni. Pro milovníky sladkého bochníky koláčového chleba a rozvar z podzimního ovoce. Plné mísy hroznů a malých červených a žlutých jablíček.

„Nejsem nemocný, Nicu, zatím. Nemusíš mne zakrývat, “ smál se Zdislav, když ho večer v loži

opečovával.

„Cože, tobě není dobře? Je ti zima? Zajdu pro Ludvíka,“ strachoval se Nicolas o svého milého.

„To byl jen žert.“

„Se zdravím se nežertuje, můj milý.“

„Ale jednu medicínu bych přivítal,“ naznačoval.

„Tuhle?“ To už Nicolas pomalu pronikal do svého milence.

„Dopadlo to hlavně díky Auře dobře,“ vyprávěli zatím Martin s Lukášem dnešní příhodu Jakubovi.

„Nevím, jak bychom ji tahali. Neměli jsme popruhy ani prkna. Ve větší hloubce klesalo i bahno a mohla plavat.“

„Naštěstí všechny Heřmanovi koně milují vodu,“ vzpomínal Jakub.

„My taky milujeme, viď, náš pane. Našeho milého knihomola.“

To už rozestlali pelíšek. Hořela jen jedna svíce. Jakub si uprostřed mezi nimi užíval dlouhých polibků a sladkých něžností.

Další dny si pochutnali na nalovených pernatcích. Jak říkal Marc. Paštičky z jater, nebo pečené v krustě z hlíny na žhavých uhlících. Výborné polévky z drobů. Enzo stále dokazoval, že se bez něj na cestě do Čech neobejdou. Marc se tomu smál.

„Já už zůstanu, jestli mohu, tady u vévody. Budu muset zaučit nového nástupce. Myslím, že s tímhle kuchtíčkem budete spokojeni. Na Zvonu je sice Luigi, ale taky má už nějaká léta.“

Čas ubíhal, od krále přišly listiny povyšující rytíře Jáchyma a Hanka na hrabata s predikátem ze Zvonu.

„Jsme teď všichni ze Zvonu. Comte De la Cloche,“ smál se Jakub.

Ale zároveň i list pro Čeňka, aby urovnal spory dvou bratrů rodiny Sancerre, na hradě Sagonne.

„Je to míli podle Allieru, pak přes dva lesy. Přestavěná tvrz, kolem vodní příkop a rybník. Cesta špatná. Když vyjedu ráno, budu tam k večeru.“

„Doprovodíme tě. Myslíš, že budou potíže?“ ptal se Martin.

„Nějaké zbrojnoše vezmu, spíš můžeme narazit na lapky v lesích, a pokud chceš, budu za společnost rád.“

„Vzal bych ještě Jáchyma a Hanka.“

„Vidím to na tři dny. Taky se ochlazuje. Loni už touto dobou mrzlo. Musíme si vzít teplé oblečení.“

Jáchym s Hankem trochu oslavovali s ostatními. Jistě, pojedou rádi. Domluvili se hned na dalším dnu. Vyjížděli za tmy. Nejprve k soutoku Loiry s Allierem, přes dlouhý dřevěný most, pak podle řeky. Tady byla všude pole, sady a pastviny a na svazích vinice. Potom se ponořili do dubového lesa. Místy z porostu vyčnívaly skupiny jeřábů s rudými plody. Cestu přerušovaly časté potoky a dvě říčky. Všude jen brody. Bez povozů jim to nevadilo. Z kraje tábořili dřevorubci, okolo poledne potkali muly naložené pytli s dřevěným uhlím. Osadu uhlířů obehnanou palisádou míjeli o něco později.

Jsou tady vlci a medvědi. Na noc musí pár krav na mléko, kozy a ovce zahnat do ohrady. Přebíhalo stádo divokých prasat. Dvě ulovená poslouží k přípravě večeře. Zatáhlo se a mezi stromy setmělo. Vítr se proháněl průsekem hrbolaté cesty.

„Tohle není zrovna přívětivé prostředí,“ usmíval se Martin, jedoucí v čele s Čeňkem.

„Taky tady nejsou žádné osady. První je těsně před hradem. Tam asi přespíme. V loňském roce jsme tudy projížděli.“

Aura najednou štěkla a vběhla do křoví u cesty. Začala vytrvale štěkat. Seděla pod prvním rozvětveným dubem a dívala se do koruny.

„Někdo na stromě je. Člověk, na zvíře by štěkala jinak.“

„Slez dolů, neublížíme ti. Jsem markýz z neverského vévodství.“

Nikdo se neukázal ani neohlásil. Čeněk pokynul jednomu mladíkovi z vojáků, aby vylezl na strom. Pak se objevily mezi zelení nejprve nohy v sandálech s ovinutými řemínky. Seskočil chlapec ve lněné převázané svrchní košili. Na pásku měl malou tornu. Hned se přitiskl ke kmeni stromu v obavách z Aury.

„Neboj se, přistup blíž,“ Čeněk i Martin už sesedli s koní.

„Milostivý pane, jsem Gill z osady Sagonne. Obával jsem se, že jedou jezdci pana Florina.“

„Proč ses jich obával?“

„Pan Florin vyhnal našeho pána Benoita. Leží zraněný ve mlýně.“

„Zavedeš nás k němu.“

Čeněk nechal přivést jednoho z nákladních koní. Plátěné vaky přendali na jiné.

„Umíš jízdu na koni bez sedla?“

„Jistě pane, jsem u koní od malička.“

Les byl řidší, objevily se pastviny a pole. Taky před nimi dvě věže hradu mezi stromy. Odbočili k osadě s dřevěnými polozemnicemi a několika domy částečně z kamene. Malá dřevěná zvonice. Sady a kus vinice. U většího potoka stál mlýn. Poschoďová kruhovitá budova z kamene a dřevěná chalupa. Chlév a ohrada. Kolem pobíhala polodivoká prasata.

Směřovali ke kamenné mlýnici. Dole je ohlušil hukot a skřípění mlýnských kol, drtící obilná zrna. Vyšli po úzkém schodišti do poschodí, plného pytlů. U okna byla postel. Pod ovčinou ležel muž se světlými vlasy. Otočený k oknu, spal.

Gill přistoupil k němu a vzbudil ho. Ležící se otočil a snažil se posadit. Měl ovázanou ruku, spodní košili a na prsou řetízek s křížem. Chtěl se s pomocí Gilla postavit.

„Jen, pane, seď, nevstávej. Jsem Čeněk, markýz z neverského vévodství. Přijel jsem na žádost krále. Měl bych vypořádat vaše rodinné spory.“

„Jak vidíš, pane, jsou vypořádány. Jsem Benoit, prvorozený syn hraběte Virgila. Byl jsem v králových službách zraněn a toto zranění mně neumožňovalo zůstat tam déle. Zranění nohy. Když jsem se vrátil na svůj zděděný a v závěti odkázaný hrad, můj mladší nevlastní bratr z otcova druhého manželství mi ho odmítl vydat. Myslel jsem, že tam můžeme žít oba. Florin dostal krásný a výnosný statek, nebyl ochuzen. Vyvolal hádku, napadl mne neozbrojeného, zabil tři z mých lidí a mne vyhodil jako žebráka. Ujal se mne náš mlynář a jeho syn Gill. Poslal jsem o tom svědectví králi. Na hradě je se svojí družinou asi dvaceti mužů. Ostatní sloužící snad drží při mně, ale mají strach, když viděli, co se dělo. Tady mám závěť.“

Gill podával malou truhličku s pergameny.

„Jáchyme, prosím, prohlédni zranění. Převezeme tě, pane Benoite, do naší nemocnice.“

Čeněk se otočil k Martinovi:

„Povolám další naše vojáky. Rychlý jezdec bude v Nevers ještě v noci a mohou tu být do zítřejšího poledne. Je nás jen pár a nechci vystavit naše lidi zbytečnému nebezpečí. Hrad je obklopený vodou. Dostanou výzvu, aby se všechno mohlo řešit smírnou cestou. Pokud na to nepřistoupí, napadneme je přes bránu. Je tam padací most. Použijeme vysunutou lávku, zatímco lučištníci budou ostřelovat bránu. To se nám už osvědčilo. Byl to Matějův nápad.“

Venku už hořel oheň a opékal se divočák. Přespí ve mlýně, vojáci ve mlýnici a budou se střídat v hlídkách. Chalupa mlynáře měla jen jedinou velikou místnost. Dvě velké široké postele, kde spali všichni zdejší obyvatelé, jim chtěli uvolnit.

„Kdepak, máme pokrývky z velbloudí srsti i kožešiny. Lehneme si na zem vedle ohniště. Spát budeme jen tři. Jeden bude na hlídce s vojáky a vystřídáme se,“ rozhodl Čeněk.

Stejně to dopadlo jinak. Do půlnoci byli na hlídce Čeněk s Martinem, pak do rána Jáchym s Hankem. Mlecí kameny byly na noc odstavené. Bylo jen slyšet kolo a vodu. Domácí jim nabídli horkou polévku z krup a slaniny, oni na oplátku opečené maso a víno. Jáchym ještě prohlédl zraněného hraběte a s Hankem šli spát. K Martinovi a Čeňkovi se přidal Gill. Přiznal se, že by rád šel k vojákům.

„Vahe cvičí několik nováčků, můžeš pak s námi. Jen se musíme domluvit s tvým otcem, kdo převezme mlýn.“

„Můj mladší bratr, to je rozený mlynář, jeho to zajímá a baví. A mám ještě další dva bratry a tři sestry.“

Aura nejevila žádný nepokoj. Vojáci, co byli kus od nich, měli také klid. Ráno sjeli ke hradu. Padací most byl zdvižený a na hradbách bylo vidět muže s kopími a luky. Jeden z vojáků volal, ať otevřou bránu, aby všechno mohl vyšetřit neverský markýz z vůle krále.

Martin si vzpomněl na hrad na Malši. Taky byla kolem voda. Tam ztratili Magara. Zase viděl, jak mu předává luk. Královský. Dnes má jen obyčejnou, i když výbornou zbraň. Co se vrátili z Afriky, uložil ho k růžkům žirafy a dalším trofejím. Na cimbuří brány se objevil muž s lukem.

„Odpověď,“ zvolal. Pak ukázal šíp. Bylo vidět, že je na něm šátkem přivázaný pergamen. Sklonil luk a šíp slétl kousek od nich. Jeden z vojáků ho podal Čeňkovi.

„Paříž i král je daleko. Mám na Sagonne právo.“

„Tak se nám snaží vysmívat. Počítá s tím, že král je v podstatě ve válce s Jindřichem a kvůli bezvýznamnému hradu se na celou záležitost zapomene. No uvidíme, jak se mu bude líbit neverské vězení. Počkáme na posilu.“

Obrátili se a vraceli se k mlýnu.

„Připravíme lávku a žebříky. Jsou tam čtyři proluky mezi stínkami. To jsou čtyři vojáci, další čtyři budou u střílen vedle brány. Zápalné šípy nepoužijeme. Střechy jsou z šindelů a půl hradu je dřevěná. Přece Benoitovi nezničíme dědictví. Každý si vezme jednoho muže. Nejtěžší bude zasáhnout střílny.“

Muži z osady se dali hned do výroby úzké lávky. Připravily se i žebříky. V poledne dorazilo přes třicet mužů ve zbroji.

Shromáždili se na kraji osady. Lávka byla z lehkého žebříku potažená volskou kůži. Na několika latích a lískových prutech byla střecha opět ze dvou vrstev kůže proti šípům. I když šíp prošel, nezpůsobil těžká zranění.

„Tak jsme dobili nedobytný hrad,“ ukazoval Čeněk.

Na bránu se snášela sprška šípů. Dva muži ve vodě zachytili konec lávky u brány. Martin, Jáchym, Hanek a Čeněk mířili do úzkých střílen. Každý měl u sebe vojáka se štítem. Dva muži přepadli z cimbuří do vody. Ze dvou střílen ještě někdo vystřelil. To už po lávce pronesli žebříky a první vojáci šplhali vzhůru. Na dvou místech se bojovalo, ale pak volali, ať odhodí lávku, že se spouští most. Za mostem se otevřela brána. S vojáky viděli všechny místní sloužící, co vedli tři svázané muže.

Když sloužící viděli postřílené lučištníky, na zbývající se vrhli se vším, co měli po ruce. Svázaného Florina a dva jeho druhy chytili, když viděli, že chtějí spustit z hradeb loďku a uniknout přes rybník.

„Zase jsem ani nepozvedl meč,“ stěžoval si Martin. „Předešli mne kuchtíci a komorné.“

„Zato jsi mířil skvěle. Ale na Jáchyma nemáme, ten nevyslal jediný šíp marně. Máme pět zraněných, jednoho těžce. Vypravíme odsud vůz s Benoitem a tím vojákem. Část našich mužů je doprovodí. Není vyloučené, že další Florinovi muži budou v okolí. Dnes si dopřejeme pořádné porce. Koupil jsem od mlynáře pěkné prase.“

Opékal se i druhý divočák a další pokrmy ze zásob. V noci měli rozestavené hlídky, ale byl klid. Ráno se vraceli beze spěchu. Aura vyplašila velkého jelena. Dalším úlovkem byl medvěd, pěkně před zimním spánkem vykrmený, a několik divokých prasat. K večeru už přejížděli přes Loiru po dřevěném mostě. Zajatce odvedli do vězení. Bude záležet na králi, jak s nimi naloží.